ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Král Dabželim pravil k Bidpajovi-mudrci: „Vyslechl jsem podobenství o upřímných přátelích, jak se vzájemně podporovali; pověz mi též podobenství o mocném nepříteli, kterému nesmím věřiti, byť se i stavěl poníženým a lichotil.

Bidpaj odpověděl: „Utiskovatel, třeba byl mocný, má se míti na pozoru před odpůrcem i sebe slabším. Kdo důvěřuje nepříteli, který choval se vždy nepřátelsky, toho stihne, čeho zakusily sovy od holubů.“

„A co se jim stalo?“ tázal se král.

Bidpaj počal vypravovati: „Byla kdesi skála plná děr a před ní několik lip, na nichž holubi měli hnízda, rozdělená dle jednotlivých kmenů. Každý kmen měl svého knížete a všecky společného krále.

Nedaleko v lese byla jiná skála a před ní dub velice starý, košatý a doupnatý; tu hnízdily rozličné sovy.

Tito dva národové od dávných věků nenáviděli se. Sovy, majíce ostré pazoury a urputnou mysl, zle napadaly holubičí národ, a to tím více, protože, majíce dobrý zrak, nejraději vyletují v noci. Naši předkové dobře říkali:

Holubi nebyli bezpečni ani jedinou noc, a byť i chvílkami podřimovali, zlí snové znepokojovali je, neboť:

Ve dne měli ovšem poněkud pokojnější živobytí, neboť sova, nepřítelkyně božího slunce, nerada na ně vychází, a když nějakou náhodou svedena, vyletí z hnízda, ihned množství menších i větších ptáků ji obletuje, pronásledujíce ji posměšným štěbetem. Sova, slyšíc to, mhouří oči, kývá hlavou a prchá do temnoty. Ptáčkové ještě dlouho za ní pokřikují:

Avšak za soumraku bývá jinak. Sova má bystrý zrak a vyhlédnouc si kořist, rychle jako střela, ale tiše jako stín pouští se za ní a popadá ji dříve, nežli chuďas ptáček nebo myška zví o svém nebezpečenství. Snadno tedy domysliti se strasti holubů, když bývali v noci přepadáváni. Měli arci stráže, ale — co platno! — Přemohly a odnesly se; veta bylo po každém holubu na stráži. Každý teda, jda na stráž, připravoval se na jistou smrt, loučil se s rodiči nebo manželkou a dětmi, nebo s bratry a sestrami svými. Chystal se na marný boj — marný, pravím, neboť zřídka se stávalo, že by některý holub býval obhájil svůj život a vyvázl jen s úrazem.

Poručení na stráž vydávala knížata holubího národa. Posýlávali se tam arci jen sprosťáčkové; panstvo a jeho miláčkové, držíce se mezi lipami, spávali bezpečněji. Sovám to bylo lhostejné; nedělaly rozdílu mezi masem sprostým a panským. Kdo ví, nechutnalo-li jim lépe sprosté maso, protože je jadrnější. Avšak sprostí holubi nelibě pozorovali tuto přednost a říkávali si důvěrně mezi sebou:

Páni, vidouce trpělivost sprostých, tím více chránili svůj život. Sprostých ubývalo čím dále víc, ale také reptání ostatních přibývalo.

Jednou někteří, dostavše rozkaz, aby byli na stráži, pravili mezi sebou: „Bratři, padlo již dosti našinců; až dnes přijdou sovy, sehneme se, ať se podívají dál a vyberou sobě někoho z pánův.“ Záměr ten byl schválen a zachováno se dle něho.

Když slunce zapadlo a začalo se smrákati, holubí panstvo utišilo se; jen ten aneb onen obešel ještě lípy, aby se přesvědčil, plní-li se rozkazy dané stráži. Když bylo všechno v pořádku, stalo se utišení také v hnízdech u prostřed lip.

Sprostí strážníci, davše znamení svým ženám, odletěli na vzdálené stromy, kde byli v bezpečnosti. Přiletěly sovy a přepadly panská hnízda. Nastal velký nářek a smutek mezi škodujícími a nemalá hrůza mezi ostatními, kteří poznavše, že sprostí od nich odpadli, předvídali, že jim nastane bída a trampoty, které svalovali dříve na sprosťáky. Bylo pozorovati veliké pohnutí v celém národě a hned časně ráno žádali knížata krále, by svolal své rady a ustanovil, jak by se zamezila zkáza národa.

I řekl král: „Staň se; ohlaste vůli mou všem pánům, ať se sejdou.“

Mezi poddanými holuby bylo šumu a šupce jako na rozvlněném moři. „Jedná se též o nás, chceme sněm obecný.“

Páni, slyšíce to, šeptem si něco pověděli a jeden pravil na hlas:

Radili králi, aby uchlácholil národ obecným sněmem, vždyť prý přece bude na jeho vůli činiti i budoucně dle svého uznání. Chytrý vyslýchá otroky chystající odpor a staví se na oko přívětivým. Tak rybář vnadívá ryby, ale když je má v síti, rychle ji vytahuje z vody. Na suchu veta po rybách. Zůstalo přísloví:

Také to vidíme, že slabá dívka podrobila si hrdého obra ne odporem, ale úlisností; ukonejšila ho svým lichocením a potom mu ve spánku třeba i hlavu uřízla.

Král učinil dle této rady a svolal všecky holuby, aby vespolek poradili se, jak by bylo možná odolati sovám.

Sešlo se velmi mnoho holubů rozličných barev a postav a vrkali, cukrovali a houkali každý dle svého spůsobu a zvyku. Zdálo se, že sprostší holubi jsou smělejší než jindy a před pány méně pokorni.

Král kynul a stalo se utišení; kynul po druhé nejvyššímu správci, který stál podle trůnu, a ten pokloniv se, mluvil ku shromáždění o tom onom, až konečně pravil: „Jeho Královská Milost v otcovském srdci svém cítí žalost a hněv nad zradou včerejších strážníkův. Nejedna urozená rodina je postižena žalem a zármutkem. Bezbožně rušen jest obecný pořádek, kde poddaní nekonají svou povinnost, k níž zavázal Bůh každého dle jeho rodu.“

Po těch slovech nastalo vrtění a vrkání, že řečníkovi nebylo rozuměti víc ani slovíčka. Darmo vynasnažovali se pořadatelé zjednati klid; hluk a vřava zmáhaly se, čím více se nadýmali a točili, kdo stáli kolem trůnu. Nebylo dosti na bublání, tu a tam začala se zdvihati také křídla. Tu vystoupí k úžasu panstva holub, sprostý sic, ale statečný na řečniště a kyne svým druhům.

Pozornost všech obrátila se na něho, a jak nastalo ticho, pravil pevným hlasem: „Bratři! slyšeli jste, že jest bezbožností nekonati svých povinností. Jest tomu tak; ale jaké povinnosti máme konati? — Ku kterým jsme prý zavázáni každý dle svého rodu! Dobrá! ale rozvažte, bratři, neplatí-li před Bohem více rozum nežli rod?“

„Platí!“ ozvali se hlučně všickní sprostí holubi.

Řečník, kynuv, doložil: „Rozum tedy má předpisovati povinnosti?“

„Ano, ano!“ volali všichni.

„Avšak mám snad všechen rozum já, nebo někdo z vás, a druzí ho nemají? — Nikoli. Každý má svůj rozum. Dle kterého rozumu mají se tedy všichni spravovati? Ne-li dle rozumu všech? Jak ale možná sebrati všecek rozum? Sotva jinak nežli rozvažováním, umlouváním a společným stanovením?!“

„Tak jest!“ volali ostatní.

Řečník, obrátiv se k pánům, mluvil dál: „Slyšeli jste, že usnešení bez rozumu všech nemůže býti povinností a bez něho obecného pořádku. Nežli si tedy uložíme povinnosti v obraně proti nepřátelským vpádům zamračených sov, musíme se vůbec doma rozumně spořádati. Kdyby k tomu někteří — tak zvaní páni — nechtěli svoliti ze strachu, že by snad v novém pořádku jistý úkol také jim připadl a stihla je obecná břemena, nechme je, přátelé milí, a spořádejme se sami. Pánů nám přece třeba není.“

Dopověděv to, zdvihl se a odletěl stranou. Za ním letěli všichni sprostí holubi, veliký to zástup. Tu bylo nejlépe viděti, jak panští holubi bez sprostých jsou nepatrní při vší své nádheře.

Král, vida zjevnou roztržku, zaletěl bez meškání k sprostým, řka: „Kde jest síla údů, tam i duše a duše národa — král.“

Zavrkali radostně všichni sprostí holubi a houkali: „Sláva králi svobody!“

Páni, vidouce konec své slávy, loudili se tiše za králem a přimísili se k zástupům, nedbajíce více rozdílu k rodě.

Počali tedy všickni jednati, aby slušně zřídili svou společnost a vzájemné povinnosti i práva rozvrhli na všecky údy obce. Spořádavše se, cítili všickni jako uzdravené tělo bujnější proud národního života a kdo jen z nouze podrobili se novému pořádku, poznali záhy, že tento pořádek jest prospěšnější nežli nádherná svévolnost:

Porovnavše se právem obecného rozumu, začali uvažovati spůsob a prostředky, jak přichystati šťastný odboj proti loupežnickým vpádům krále Výra, který panoval nad sovami.

Bylo jich mezi holuby pět, kteří byli považováni za velmi moudré a opatrné a na které obraceli se mnozí — ba snad všickni — v těžkých případech o radu. Tak učinil nyní i král a tázal se prvního na jeho mínění.

On odpověděl:

Dle našich okolností soudíme, že by prospělo, kdybychom opustili nynější svá sídla a odstěhovali se do kraje, kam sovy nemohou, nebo kterého neznají.“

Řekl král: „Tvá slova jsou pravdiva, pokud sahá síla tvého rozumu. Žádám všech, kdo s ním souhlasí, aby přestoupili na jeho stranu.“

Přistoupili mnozí, ale jich počet byl přece jen skrovný.

Král kázal druhému, aby řekl své mínění.

Tento počal:

Couvati před zlosynem jest zničiti ducha, aby se zachránilo tělo; nebo jak praví jistý mudrc:

Jsem radou abychom vyzvali souseda k rozhodnému boji a potýkali se s ním, vědouce, že

Přistoupili, souhlasíce, také k tomuto někteří.

Třetí na rozkaz králův řekl:

Navrhuji, abychom poslali k nepříteli jednatele, kteří by vyzvěděli, chce-li s námi uzavříti mír, nebo přeje-li si nějaké náhrady. Zvědí-li, že nepřítel jest velmi lakotný, uzavřme mír a zavažme se mu ročním poplatkem. Tak aspoň odvrátíme od sebe všeliké zlé a budem moci klidně spáti ve svých příbytcích. Tak činí moudří králové. Hrozí-li jim a jejich zemi nebezpečí od nepřítele, užijí proti němu dle možnosti peněz a statků.“

Také k tomuto přidali se někteří, ale většina reptala proti takovému návrhu.

Král, slyše reptání svého lidu, zvolal: „Takovým způsobem šetří se svobodného slova? — Což nevíte:

Jen tak tvoříme národní celek, vyrovnává-li jeden s druhým své mínění, aby byla jedna vůle, kterou zjevně já představuji.“

Král tázal se čtvrtého: „Radíš i ty k takovému příkoří?“

„Nikoliv,“ pravil. „Bylo by lépe, abychom opustili nynější svou vlast a dali se trpělivě na cestu. Lépe jest vyhledávati si živobytí namáhavé nežli zadati svou hodnost a snížiti se před nepřítelem, nad něhož jsme vznešenější. Kdybychom nabídli takové příměří sovám, činily by zajisté nemírné požadavky. Praví se v přísloví: ,Nakloň se k nepříteli trochu, abys dosáhl svého cíle, ale nepřibližuj se k němu zúplna, neboť by se na tebe vrhl a byl bys nešťastným.‘ Slunečník dá více stínu, trochu skloníš-li jej, ale skloníš-li jej úplně, nemáš žádného stínu. Majíce nepřítele na blízku, museli bychom se stále báti ponížení a škody a protož radím k boji.“

Konečně tázal se král pátého o radu, řka: „Co ty radíš? — Máme uzavříti mír neb opustiti tuto vlast?“

On odpověděl: „Moudrý nedává se do boje se silnějším nepřítelem. Kdo, neznaje sebe, ani svého nepřítele, pouští se do nejistého boje, dává v sázku vlastní život. Mimo to nepovažuje nikdy svého nepřítele za slabého, neboť kdo tak jedná, obyčejně podlehne nepřítelovu útoku. Já mám ze sov veliký strach i když s námi nevedou boj, já se jich bál již dříve, neboť prozřetelný necítí se nikdy jistým na blízku nepřátel. — K nejmoudřejším a nejšlechetnějším lidem patří, kdo nenávidí války. Již proto, že mnoho vyžaduje. Hubí statky, slova a činy, však také duše a těla. Prosím tě proto, králi, bys nesouhlasil s radou, abychom vedli vojnu se sovami. Když král dovede zachovati tajemství a vyhledati si dobré vezíry, když ctí ho nejváženější a nikdo netroufá si dotknouti se jeho moci: lze doufati od něho, že nezarputí se a vyslechne pravá, upřímná slova. A to vše platí o tobě, králi. — Žádal jsi mne v záležitosti té o radu, ale já ti mohl dáti odpověď jen částečně. Druhá část jest tajná. Tajností jest několik: jedna může býti svěřena rodině, jiná celému národu, ale jest také tajnost, která může býti sdělena pouze dvěma osobám. Svoje tajemství mohu svěřiti pouze čtyřem uším a dvěma jazykům.“

Na ta slova zvedl se král a poodstoupil s rádcem stranou, aby se s ním náležitě poradil. První otázka jeho byla: „Znáš příčinu nepřátelství mezi námi a sovami?“

Holub odpověděl: „Znám; zavinilo je vypravování jednoho holuba.“

„Jaké vypravování?“ tázal se král.

Holub vypravoval: „Hejno holubů, kteří neměli nad sebou panovníka, ustanovili se, že si zvolí sovu za krále. V tom letěl okolo jejich shromáždění cizí holub i pravili vespolek: „Přiletí-li k nám, poptáme se na jeho mínění.“ Jak řekli, tak učinili. Tázaný odvětil: „Ani kdyby ptáci vůbec opustili pozemské kraje a zmizeli ze světa pávi, kachny, čápi i holubi, nebylo by třeba voliti si za krále sovu, která jest přece ze všech ptáků tělem i duší nejošklivější a mezi všemi ptáky má nejméně rozumu; naproti tomu jest velmi zlostná a nezná ani milosrdenství. Jest i na polo slepá a ve dne ničeho nevidí. Zvolíte-li si ji za krále, musíte pro jeji nevzdělanost a zlomyslnost říditi veškeré záležitosti sami svým rozumem a zkušeností, jak to činil zajíc, který měl za krále měsíc.“

„Jak se to stalo?“ tázali se holubi.

Cizinec vypravoval:

Zajíc a slon

V krajině, kde slonové jsou domovem, nastaly zlé časy následkem dlouhého sucha a neúrody. Vody bylo málo, prameny vyschly, stromy a rostliny zašly. Slonové trpěli mnoho žízní a stěžovali si proto králi. Ten vyslal hned své lidi do jiných krajin hledat vody.

Brzy vrátil se jeden z nich a zvěstoval, že nalezl pramen zvaný „měsíční“, který má mnoho vody.

Král odebral se hned s velkým komonstvem k tomuto pramenu, aby se napili. V krajině této žili zajíci. Sloni jich na své cestě mnoho pošlapali. To arci nebylo milé těm, kteří zbyli, i stěžovali si na to králi. Král pravil: „Mluvte tedy, kdo víte, jakým způsobem možná proti tomu zakročiti.“

Tu vystoupil zajíc jeden jménem Firuc, jenž slynul velikou vzdělaností i důvtipem, a ten pravil: „Pošli mne, králi, ku slonům ještě s jedním spolehlivým důvěrníkem, aby viděl a slyšel, co budu mluviti a činiti, a tobě to vše potom sdělil.“

Král odvětil: „Máš naši důvěru a líbí se nám tvá řeč. Jdi ke slonům a vyřiď jim ode mne, co sám za dobré uznáš. Věz, že vyslanec svou rozumností, opatrností, svým vážným vystoupením a vůbec svou dovedností dává na jevo vlastnosti svého panovníka, který ho vyslal. Ano, vyslanec může si nakloniti srdce, ale může také svou nešikovností popuditi k nepřátelství. Dle toho se teda řiď.“

Zajíc vydal se na cestu za měsíčné noci. Když přišel ku slonům, bál se přiblížit až k nim, aby ho nezašlápli a tím třeba i bezděčně neusmrtili. Vyskočil tedy na povýšené místo a z toho oslovil krále slonů: „Vyslal mne k tobě měsíc; avšak vyslanec buď prost vší viny za zprávu, kterou přináší, byť by byla sebe nepříjemnější.“

Král-slon odpověděl: „Co mně máš říci?“

Zajíc odpověděl: „Měsíc vzkazuje ti, že kdo svoji sílu na slabém zkouší a tím také pokoušen bývá i se silným se měřiti, může snadno ku zkáze přijíti. Měsíc ti vzkazuje: „Zkusil jsi svou sílu na nevinných zvířatech na cestě ku pramenu, jenž má mé jméno, a pramen ten jsi znečistil. Mám li tedy říci, abys toho více nečinil, nebo pozbudeš zraku i života. — Pochybuješ-li o pravdě mého poslání od měsíce, pojď se mnou ku pramenu, a já tě o tom přesvědčím.“

Slon podivil so velice této zajícové řeči a vydal se opravdu s Firucem na cestu. Když slon podíval se do vody, spatřil tam měsíčnou záři. Firuc pravil k němu: „Naber vodu chobotem, umyj svou tvář a modli se k měsíci.“

Slon spustil chobot do pramene, voda počala se pohybovat a s ní záře měsíce.

Tu pravil slon k zajíci. „Proč se třese měsíc? Zlobí se snad, že jsem svůj chobot strčil do vody?“

Firuc odvětil: „Ba arci, že se hněvá.“

Slon vzdal úctu měsíci, litoval svého provinění a slíbil, že ani on, ani nikdo z jeho plemena nic takového nikdy neučiní.

Holub-cizinec potom pokračoval; „Mimo vlastnosti již vylíčené jest sova také falešna, lstiva a podvodna. Nejšpatnější je král, který podvádí. Kdo s takovým králem má co činiti a jemu slouží, tomu stane se jako zajíci a jestřábu, kteří vyhledávali u kočky práva.“

„Jak to bylo?“ ptali se holubi.

Holub začal vypravovati:

Zajíc, jestřáb a kočka

Mým sousedem byl jestřáb, který měl své hnízdo na stromě nedaleko mého příbytku. Scházeli jsme se často oba. Jednou jsem zpozoroval jeho delší nepřítomnost, nevěda, kam se poděl. Tu přišel odněkud zajíc a ubytoval se v opuštěném jestřábově hnízdě. Mne na tom nesešlo a proto jsem mlčel, abych neměl nějakou mrzutost.

Po nějakém čase, když se jestřáb vrátil a spatřil tu zajíce, pravil: „Kliď se mi odtud, to je můj dům!“

Zajíc na to: „Teď tu zůstávám já a proto vari! Máš-li však právní nároky na toto místo, vytas se s nimi.“

Jestřáb odtušil, že jest na blízku soudce, a doložil: „Pojďme tedy k němu!“

„A kdo jest ten soudce?“ tázal se zajíc.

„Na břehu moře,“ odpověděl jestřáb, „bydlí nábožná kočka, která se celý den postí a v noci bdí, žádnému zvířeti neublíží, krve neprolije, živíc se pouze rostlinami a tím, co moře na břeh vyhodí. Chceš-li, ať vyřídí naši při.“

Zajíc svolil, je-li soudce takový, jak mu vylíčen byl.

Vydali se tedy na cestu ku kočce. Já jsem se pustil také za nimi, abych viděl, jaký nález učiní ta skroušená kočka.

Kočka, vidouc oba přicházeti, vzala na sebe pokorný výraz a dělala, jako by se právě modlila. To působilo příznivě na příchozí tak, že blížili se k našemu poustevníkovi velmi uctivě a prosili ho za spravedlivý rozsudek.

Kočka, vyslyševši je, pravila: „Jsem již tuze stará a nedoslýchám. Pojďte blíž ke mně a opakujte, co jste řekli. Nerozuměla jsem vám dobře. Mluvte mně do ucha, ale přivřete za sebou také dvířka, aby netáhlo a vítr hlas neodnášel, nebo někdo neposlouchal a neprozradil mne, že dělám soudce. Měla bych z toho — nejsouc advokátem — na stará kolena mrzutost.“

I šel zajíc a zadníma nohama přirazil dvéře, že se dobře zavřely.

Když oba opakovali své stížnosti, řekla kočka: „Teď jsem vám rozuměla, ale nežli vynesu rozsudek, dám vám dobrá naučení. Napomínám vás k bázni boží, a abyste po ničem netoužili nežli po právu. Kdo dbá jen o to, co je pravého, tomu se povede dobře, třeba rozsudek zněl proti němu, kdo však touží po nepravostech, je ztracen i v případě příznivého rozsudku. Nic, ani jmění, ani přátelé nezůstanou s člověkem, pouze jeho dobré skutky. Proto snahy moudrého směřují jen k tomu, co má trvání a co mu slibuje pro budoucnost prospěch. Slušno jest, nenávidí-li všecky ostatní světské věci. Ano, moudrému je bohatství blátem, ženy nejhoršími užovkami, ale spolublížní stojí mu za vlastní osobu, jim přeje jen dobré a hledí od nich odvrátiti všecko zlé.“

Tak a podobně mluvila kočka, až se k ní oba přiblížili tak, že je mohla pohodlně popadnout a usmrtiti.

Takoví páni jsou i sovy: napřed úlisné, avšak ukrutné, jak mají kořist svoji v hrsti.

Když to vše holubi vyslechli, zašla jim na vždy chuť voliti si sovu za krále.

Do toho shromáždění dostala se také — nevím, jakou náhodou — sova, vyslechla vše, co se mluvilo, a pravila k vypravovateli: „Ty jsi mne naplnil svou řečí největší pomstychtivosti. Nevím sice, stalo-li se ti z mé strany něco zlého, abys se nyní chtěl mstíti. Ale to vím, že sekerou oklestí se strom, a zase větve vydá; meč zasadi rány do těla, ale zase zahojí, jen rány, které způsobí zlý jazyk, nezahojí se nikdy. Tak šíp, vnikne-li do těla, může se vytáhnouti, avšak hrot řeči, který v srdci uvázl, nevyndáš. Proti ohni jest voda, proti jedu máš odjed, proti nehodám trpělivost, proti lásce rozloučení; avšak oheň nenávisti nemůže býti ničím uhašen. — Vy, holubi, vsadili jste mezi nás a sebe strom zlé vůle, nepřátelství a nekonečné nenávisti.“

Po té řeči vrátila se řečnice zlostně ku králi sov, kterému vše pověděla.

Holub, zavinivši toto nepřátelství, litoval velice své nepředloženosti a pravil sám k sobě: „Pravda, uškodil jsem velice svému národu. Neměl jsem to říkati svým soudruhům. Možná, že mnozí ptáci věděli a vědí mnohem více nežli já, avšak nemyslil jsem, že slova má budou míti takový nepříjemný účinek. Svůdná řeč mívá nekalé následky. Ano, taková slova nemohou se více zváti slovy, jsou to spíše šípy. Opatrný, byť by i znal svou sílu a věhlasnost, nedá se svésti, aby si spůsobil nepřátely, aniž pije jed s vědomím, že má u sebe protijed. Kdo provede pěkný čin, dojde uznání, třeba i později a třeba i jiní pochybovali posměšně o výsledku. Kdo jen pěkně mluví, na konec nedojde vděku, třeba se mu poslouchači nějaký čas obdivovali. Mluvil jsem slova, která nebudou nikdy uznána. A nebylo to ode mne pošetilé mluviti o věci, aniž bych se býval dříve někoho tázal o radu a mínění? Pravda, kdo nejbližších přátel na radu se neptá a jedná rychle, ale nepředloženě, že nedočká se nikdy dobrého konce. Mohl jsem si tuto mrzutost uspořiti.“

Na to odletěl holub svojí cestou. —

„To jsem ti, králi, musil přednésti na tvoji první otázku,“ pravil holub, „co zavinilo nepřátelství mezi námi a sovami. Co se vojny týče, znáš již mé mínění. Jsem úplně proti ní. Mám ale vtip a znám lest a těmi doufám docíliti více nežli bojem. Lstí a chytrostí dosáhl mnohý všeho, čeho si přál. Příkladem buď příběh, jak taškáři připravili poustevníka o kozu.“

„Jak se to stalo?“ tázal se král.

Holub vyprávěl:

Poustevník a taškáři

Poustevník koupil si dobře vykrmenou, dojnou kozu a vedl ji do své poustevny. Na cestě spatřilo ho několik taškářů, kteří se smluvili, že mu kozu vezmou.

„Byla by to pro nás hanba, kdybychom poustevníka o tu kozu nepřipravili,“ pravil jeden. „Vím jak to uděláme. Poustevníkovi jest potupou, jíti se psem. Musíme mu teda dokázati, že zvíře, které si vede, jest pes.“

Druzí zasmáli se hlasitě, řkouce: „Blázne, což poustevník nezná kozu nebo psa?“

První pravil: „Milí braši! Byli jinačí mudrci a uvěřili konečně i tomu, co bylo proti mysli i rozumu. Poustevnický rozum jest ostatně bulikování zvyklý. Bude-li tvrdohlavý, pohrozíme mu, že budeme všude vypravovati o jeho nevěře a zpupné mysli, která — nespokojena s vůli boží — chce napravovati svět a proměňovati psy v kozy.“

Uposlechli darebové rady a rozběhnuvše se schválně, jeden po druhém potkávali se s poustevníkem.

První, přiblíživ se k němu, zvolal s úžasem:

Poustevník, zamračiv se, zamumlal: „Dělej si blázny z jiných!“ a šel dál, avšak přece se jaksi nedůvěřivě ohlížel po koze. Bylo patrno, že mu hozeno do srdce sémě nedůvěry.

Za chvilku potkal druhého a ten řekl zdvořile: „Zdráv buď, poustevníče!“ a popošed několik krokův, ohlédnul se a vykřikl celý rozhorlený:

Poustevníkem to trhlo, avšak obrátiv se, bručel: „Vezmi oči do ruky a podívej se na kozu!“ — i šel dál. Vrtěl však hlavou a prohlížel si kozu bedlivěji. Ve své popuzenosti začal vyhledávati podobnost mezi kozou a psem i pravil sám k sobě: „Možná, že zdaleka zdá se koza krátkozrakému psem, ale z blízka vidí přece každý hlupák, že to koza.“

Brzo po tom potkal se s třetím, který pravil: „Zdráv buď, nábožný poustevníče!“ — a minul.

Poustevník byl již rád, že tento člověk má lepší zrak, i pravil k němu: „Viď, že jsem si koupil pěknou kozu?“

Šíbal vece: „Musím se vrátit a podívati blíž.“ Učinil tak, ale hned na to, odplivnuv si, zvolal:

A šel dál, jako by se pohoršil zlým příkladem.

V poustevníkovi to počalo vříti, vtíraly se mu pochybnosti, ale proto přec ještě věřil, že si vede kozu, ač ji v mysli ustavičně porovnával se psem. Připomněl si starý výrok:

„Tak jest,“ zvolal. „Já vím, že vedu kozu, a to jest to hlavní. Ať si vypadá zvenčí třeba jako pes, já přece vidím i zevně, že to jest koza. Praví se:

Bože, Bože! ten rozdíl mi mate nějak mozek. Já vidím kozu a tito lidé psa. Nebo vidím já dovnitř a tam jest koza, a tito pocestní po zevnějšku shledávají psa? — Musí přece býti viděna forma psa a ta není ještě jeho podstatou, není skutečným psem. Kdo mne vyvede z toho bludiště pochybnosti?

Snad mi ten dareba neprodal psa za kozu?

Nevidím snad kozu, ale věřím pevně, že to koza jest. Víru mně nemůže nikdo vzíti. Víra jest má, smysl obecný. Avšak je-li tomu tak, kdo uvěří, že tato psí podoba jest koza? — Ztratím vážnost u lidu a s vážností nejedno dobré sousto, neboť vskutku lid jen

Snad by bylo radno vyslechnouti ještě jednoho svědka, je-li tato koza kozou nebo psem? Je to na pomyšlenou. Míchání se cizího rozumu s mým způsobilo mně právě tyto rozpaky. Nač také poslouchati jiného. Jest psáno v dobrých knihách:

Známá věc, že by vše na světě bylo dobré, kdyby jen nebylo toho zpropadeného rozumování. Dobře říkal můj děd:

Arci dokládal k tomu: „Rozum jest také boží dárek,“ ale

Nynější svět říká, že by se právě rozumem mělo všechno spravovati. Ba! — To se snadno řekne, ale ohlédněme se, kde jest co rozumného? — Nikde! — Kdo vládnou světem ve jméno boží, musí přece věděti, co a jak. Jen ať mne nepopouzejí s těmi mudrlanty. Však já dobře vím:

My poustevníci ovšem nejsme jako jiní. My jsme skutečně Bohu milejší, a proto že jest světlo a svoboda na jedné straně, napomáháme na druhé temnosti, aby byla rovnováha a nenastal mračný zmatek. Když potom všechno o překot pracuje, vymýšlí a zkouší, co by vydalo víc, my tehda odpočíváme. Náš věk jest jako honicí pes v pustém lese: slídí, čenichá, nežere a štěká, ale kde nic, tu nic.“

Když tak poustevník rozumoval, šel mu zvolna naproti čtvrtý šibal. Poustevník, spatřiv ho, pravil mrzutě sám k sobě: „Musím kozu přikrýti, nebo uřkne-li ji také tento chlap, bude zajisté zase psem, a mne stihne potupa proto, že se vodím se psem. Jest to věc velice ošemetná, neshoduje-li se osobní víra naše s rozumem jiných lidí. Mírný člověk musí pro ten svatý pokoj činiti, co mu jest proti mysli. Také já musím skrývati kozu, ač po ní nikomu nic není. Co komu po tom, zdá-li se tato koza po zevnějšku psem? Podstatou jí jest. Má jest víra a proto jest moje i koza.“

Čtvrtý taškář se zatím přiblížil. Poustevník postavil se před kozu a zakrývaje ji pláštěm, řekl: „Zdráv buď, počestný člověče!“ Zároveň hleděl uhnouti z cesty.

Šelma pocestný poděkoval za pozdravení a jako by jen k sobě, ale dosti nahlas doložil:

A šel dále, ani se neohlédnuv. Že se neohlížel bylo sice poustevníkovi milé, ale zaslech jeho poslední slova, rozzlobil se a zabručel pro sebe: „S tou svou vírou přece nepřijdu k dobrému konci. Jeden mudrc řekl:

Ano, pro tento svatý poklid buď má koza desetkráte kozou; svět však ji považuje za psa, ať je tedy psem. Když si tak všecko zdravě rozvážím, nač zastávati se svého rozumu a horliti pro něj? Zlaté jest přísloví:

Opakovav třikráte tato slova, pojal pevný úmysl a řekl: „Bylo by velice zpozdilým zkusiti pro hloupou kozu, která se lidem nelíbí, za půl hodiny tolik trampot a neodkopnouti ji od sebe.“ Strhnuv plášť s kozy, kopnul ji a pravil: „Doj si tě čert, obludná nádobo! Už tě nechci! — Pozbyl jsem víry v lepší podstatu věci, ale za to se budu míti lépe mezi lidmi. Obojí míti nelze. Staré přísloví praví:

Dle obecního rozumu jest svět zajisté větší a dražší nežli já a proto, světe, buď můj, anebo raději nejsa více svůj — budu tvůj. Je to arci velmi podivné, že dobývaje světa, přicházím o dojnou kozu… No, tomu již rozumím; místo kozy budu dojit — Však já vím:

Nechav kozu v poli, odcházel a byl rád, že potkal na cestě někoho, komu mohl říci: „Zdráv buď, příteli, ty jsi svědkem mého skutku.

Poděkoval se šelma pocestný a prohodil šibalsky:

A vzav kozu, vedl ji do krčmy, kde již čekali ostatní taškáři, radujíce se z podařené lsti.

„Příklad ten jsem ti vypravoval,“ doložil holub, „abych potvrdil svou naději, že dosáhneme žádoucího výsledku, použijeme-li příležitosti, jak se sluší a patří.“

Král vyptával se ještě dál. Potom sebrali se hlasy všech, aby většina rozhodla. Hlasovali téměř všichni pro navržený smělý boj. Prostředky a způsob boje měl ustanoviti zvláštní výbor. Rozhodnuto, že pošlou se poslové, aby vyzvali sovy na souboj. Jiní holubi rozesláni na všechny strany k příbuzným ptákům a přátelům, aby dostavivše se v tu a tu dobu, podívaly se vlastníma očima na nebývalý boj holubů se sovami.

Dostavilo se množství rozličných ptačích rodův a v určitý den bylo slyšeti po lese nejrozmanitější hlasy, zpěvy, štěbet, hvízdání, sykot, krákot, kvákání a pod., ale neschylovalo se k žádnému boji, neboť nevrátili se ještě poslové, kteří vyzývali k boji výra, krále sov. A nevrátili se víc. Sovy místo odpovědi zadržely posly a král je i s poselstvím šťastně pohltal. Ozbrojení holubi čekali na své škůdce. Vrkali, cukrovali rozličným hlasem, ale kdo byl tenkráte na blízku, rozeznal v hlasích těch jakési pobádání k smělosti, loučení, úzkost, nebo zkormoucenost, přepjatost.

Král velel „Pozor!“ a všichni připravovali se k boji. Kde se vzala, tu se vzala — najednou ukázala se tu sova a pravila posměšně: „Nedělejte si zbytečnou práci. My se s vámi přece nebudeme bíti. Což potýká se někdo s teletem, prasetem, husou? Chrání, chová, krmí je, ale když třeba, zabije a sní bez okolků. Naše právo dáno jest nám s hůry; od jakživa jsme byly ctěny jako vzor moudrosti a doposud je naše podoba znakem důmyslného bádání. Zvláště za našich dnů připovídá se sovám a jejich ctitelům sláva a dostatek, dle starého přísloví:

Avšak, co s vámi rozmlouvám. Nedospělým duchem nepostihnete smyslu mých slov. Raději vám bez meškání ohlásím poselství, jež nesu od jeho Temnoblahorodí, našeho krále, Výra DCI. od potopy světa. Protože jste však ozbrojení, netroufám si přistoupiti k vašemu králi, jemuž mám oznámiti vůli krále našeho. Nuž, ať přistoupí někdo hodnověrný z vás ke mně a vyslechne tajné poselství.“

Král Sivák, nerozmýšleje se dlouho, řekl k svému tajemníkovi, čipernému hrdličákovi. „Jdi a vyslechni, co vzkazuje král našich nepřátel!“ Poklonil se hrdličák a potom — ač nerad — odebral se k sově-poselkyni.

Přijda k ní, zdvořile dle svého způsobu zacukroval a pozdravil. Avšak kdo ví, jak mu bylo u srdce, když sova popadla ho hned za krk a zaťavši do něho drápy, odletěla s ním.

Vojsko holubů nezpozorovalo soví zrady, protože byl již v lese soumrak a hrdličák křičeti nemohl. Ale velebena buď manželská věrnosti, prozřetelnosti a bystrosti ženské mysli, jež jsi byla spásou hrdličákova života! Manželka jeho, vidouc totiž, že muž přijímá zlý úřad posla, tušila, že chystá se nějaká soví zrada a ukrutnost, nebo pravda jest, že:

Sdělila své obavy družkám a odporučivši jejich péči svou rodinu, letěla pozdalečí za mužem, který nesl poselství.

Ach, břitký meč protkl její srdce, když viděla na vlastní oči, že blíží se poslední okamžik života jejího manžela. Co si počíti? — Jest přísloví:

Hrdlička také neváhala, ale rychleji než myšlénka z hlavy na jazyk, padla zrádné sově na rozepjatá křídla. Tato, zmatena nenadálým přepadením a nemohouc rozmachovati křídly, musila se spustiti.

Nastal boj nevídaný, až k víře nepodobný. Hrdlička udeřila křídlem sovu přes zobák a do očí, ale sova ji popadla za křídlo. Úpěla ubohá hrdlička jako manžel její. Jejich nářek rozléhal se v trnoucích srdcích holubic, neboť, tušíce, co jejich přítelkyně učiní, letěly za ní. Pět jich obořilo se na sovu a tloukly jí do očí a hlavy. Vyrazily jí oči, potloukly hlavu do krve a poškubaly po celém těle. Sova pustila hrdličáka i hrdličku a bránila se holubicím, které, — ač vesměs raněny — vidouce osvobozené přátely, posilnily se radostí, a znamenavše, že sova jest ochabla, vzlétly a pospíšily k svým druhům.

Snadno pomysliti si, jakou sensaci spůsobil skutek hrdinských holubic v holubí obci. Co tu bylo vypravování, velebení, vyptávání, děkování, slávy a nadějí! Památku této události máme doposud v přísloví:

A věru! často potom holubové slýchávali od svých žen výčitku:

A také praví se:

Oškubaná sova bloudila dosti dlouho než našla své hnízdo. Naříkala si trpce výrovi, všemu národu svému i jeho příznivcům a mstivostí soptilo její srdce. Neukrotitelná mstivost je vlastností všech sovitů; mstivost do posledního vzdechnutí toho, kdo jim ublížil, i jeho rodu.

Výr, vyslechnuv celou událost, vstal a přísným hlasem kázal předvolati kalousa, který býval poslem v důležitých posylkách, a dva mladé výry, nejdůvěrnější sluhy svého trůnu. Kalousovi nařídil: „Svolej veškeren lid, aby vyslechl mou vůli!“ Mladých výrů ptal se: „Můžete jísti soví maso?“

Poklonivše se hluboko a oči k nebi zakroutivše, odpověděli: „Pane, kaž a sníme sami sebe. Jsme tvojí poddaní, mrtvoly v rukou tvých. Žijeme pro sovinec a sovstvo.“

Kalous vykřikoval rozkaz po sovinci a každý bez meškání pospíchal na královský dvůr vyslechnout bez odporu a vzdoru výrovu vůli.

Král, přehlédnuv sněm, pravil: „Časně z rána, na úsvitě všichni v kajicnickém šatě, s oprátkou na krku, se zasmušilou tváří, půjdete do sousedstva holubů žádat skroušeně za odpuštění zrády a nerozváženého zbojnictví této oslepené sovy, která neobyčejným u sovitů způsobem vykonala skutek o své vůli, bez rozkazu vrchnosti, která jedině a výhradně smí míti svou vůli. Jedna vůle musí platiti v obci, na jediné vůli jest založena moc a sláva sovství, před touto vůlí třesou se sousedé i vzdálení národové. Sovité nečítají mil; po celém lesním okresu jako mistrně tkaná pavučina jest rozprostřena síť vlády naši.“

Tak mluvil král Výr, jenž panoval nad sovami tohoto lesa, ale byl tak jako jiní podoben Velvýrovi.

Velvýr má své sídlo v nejhlubších lesích a nevychází na bílý den, leda má-li se státi ve světě něco neobyčejného. Velvýrství není dědičné, ale z králů volí se ten, který škaredí se na den nejurputněji a nejhorlivěji klaní se v temnostech shnilému pařezu, tlícímu divným světlem, jež udává se za pravé. Proto také muřínoha z kusa tohoto shnilošerého pařezu, nosívá se v každém sovím průvodu. Také tenkráte bylo hrůza dívati se, jak na úsvitě sovy po dvou — tak jak král přikázal — za touto tlinou letěly, hořekujíce, vzlykajíce a houkajíce. Kulich nesl napřed muřínohu — modlu — ťuhýkal hrobní píseň, za ním brali se dva mladí výři, jichž se král ptal, mohou-li jísti soví maso, mezi nimi sova, jež měla půtku s holuby, a za nimi velký řad kalousů a rozličných sov.

K holubům byl vyslán posel se zelenou ratolestí. Hrnuli se zvědavě k němu, avšak zarazili se, spatřivše za ním hned kulicha.

Řekl vyslanec k holubům: „Nesu vám mír a přivádím vyslance krále Výra, který vyloží a potvrdí naděje na pokoj.“

Kulich, pokloniv se zdvořile, žádal, by ho dovedli ku králi Sivákovi.

Stalo se.

Sivák-král, vyslechnuv kulichovo poselství, pravil: „Ctěný vyslanče! Jest u nás obyčejem a právem, že vše, co se týká obce, vyjednáváme obecným sněmem. Víme, že jen veřejnost vzbuzuje důvěru, důvěra obecnou jednotu a jednota sílu a slávu.“

Ihned ohlášen byl sněm a na něm opakoval kulich tato slova:

„Jeho Temnoblahorodí, král Výr, vzkazuje vysoce laskavému a nejrychlejšímu králi Sivákovi a celému milému národu jeho pokoj a přízeň na věky.“

Zavrkala pochvalně celá hromada, a když utišila se, mluvil kulich dál: „Lituje velice, že včera večer jeden jeho poddaný dopustil se hanebné zrády a zbojnictví i poslal jej sem, aby před vaší i naší obcí dostalo se mu, čeho zasluhuje, a vy byli bezpečni, že král, bohabojný Výr, se svými poddanými miluje mír, avšak klade vám na srdce, abyste — uznávajíce řízení boží, dle něhož jeden žaludek jest žádostiv masa, druhý zrna — jemu a rodu našemu popřáli své zemřelé. Věru, jest větší čest těm, jež pochováme my, než kdo pochováni jsou do země. Nesmíte také zapomínati, že krmíce se poněkud vaší podstatou, stáváme se vám čím dále víc příbuznými, na těle i duši podobnějšími, což bude zajisté nejpevnějším základem vzájemného přátelství a nezvratné důvěry.“

Slyšíce návrh na takovou smlouvu, mnozí holubi arci reptali. Zdálo se jim býti neslušným, aby stihlo mrtvé, čeho se za živa nejvíc obávali. Po důkladnější rozprávce o této věci svolili přece, řkouce: „Vždyť co učiníme se zemřelými my, učiní i potomci naši s námi. Jen pro svou neobyčejnost jest nám návrh proti mysli.“

Holubice, slyšíce úvahy svých manželův, hněvaly se a horlily, řkouce: „Co vy, mužští, cítíte, když drahý člen rodiny zahyne! My však, odchovávajíce děti, i tenkráte je milujeme, když jim láska více nespomáhá. Každá láska jest dvoustranná: blaží milovaného i milujícího. Jak ztrpčí se nám lahodný pohled na manžele a nebo dítě pomněním: „Na tvou smrt těší se již zasmušilá sova.“

Ač byla mnohá poznámka holubic pravdiva, přece z ohledu na obecné dobré byla za méně dobrou uznána větší starost o mrtvé než o živé. Povolily konečně i holubice, řkouce: Psáno jest:

Uzavřena tedy smlouva mezi králem Výrem a holubím národem. Kulich konečně upomenul krále Siváka a celý sněm, aby ráčili podívati se na divadlo, jaké připravil král Výr na důkaz své mírumilovnosti, ale z hromady ozval se nejeden hlas, že není radno věřiti nepřítelovu slovu. Stojí psáno:

Nebylo však třeba žádné prozřetelnosti; sovy chovaly se opravdu nad míru pokorně a šetrně. Postavily se širokým polokruhem, majíce před sebou modlu-muřínohu a obraz měsíce. Každá sova přistoupila, k tomuto dřevu a poklonivši se pětkrát zakuklenou hlavou, zvolala: „Sláva měsíci!“ a ostatní odpověděly ve sboru: „Sláva představenému noci! Sláva šerému dřevu! Sláva sovstvu noci milému! Sláva Velvýrovi temnoblahorodému!“

Kalous kynul sově, jež včera ublížila hrdličkám, a ta promluvila, lkajíc: „Sláva buď sovství. Staň se mi dle mé zásluhy a vaší milosti.“

Kalous ťuhýkal: „U Výra není milosti, ničí těla, aby zachoval duše!“ Potom dal znamení výrům a ti hned roztrhli sovu a snědli, jak jim bylo přikázáno.“

Holubi trnuli, vidouce přísné vykonání krutého rozkazu, ale v srdci byli potěšeni, že spravedlivý Výr mstí se na vinníkovi, i řekli mezi sebou: „Zdá se, že budeme již míti sousedstvo mírné a svorné.“

Sovy odletěly potom domů.

Vida jejich král, že sovité mají v lese málo přízně, a že holubi v poslední půtce poznali svou sílu i mocných ochranců si získali, řekl v srdci svém:

Násilím arci přemůžeme mnohého ptáka, ale co zbude, až samo násilí vzbudí buď sílu, buď prozřetelně vyhýbavou, chytrost, buď spolek proti nám? Podaří-li se nám nakloniti si holuby, budou sami nabízeti těla svá za pokrm a pokládati se za blažené, mohouce podstupovati smrt za nás, neboť nebude jim odjinud kynouti lepší naděje za toto krátké protivenství. Ano, ano, doložil král Výr:

Po takém uvažování ustanovil své jednání. Z něho vznikla pokorná pouť k holubům, přísný trest i smlouva o vydávání zemřelých.

Holubi, ze samé upřímnosti nerozvážní, radovali se z této změny, již jmenovali šťastnou, ač mnohý starý holub vrtěl hlavou nad lehkomyslností mladých, řka v srdci svém:

Král Sivák oddal se úplně domnění, že král Výr jest velmi spravedlivý a upřímný, a když konečně jeho temnoblahorodí navštívilo lípy, okouzlilo svou přívětivostí celý královský dvůr, tak že nebylo slyšeti o jiném než o způsobnosti sovineckého krále, o kráse a milostnosti jeho dvořanů, kalousů a sov krásně barevných. Jaká to byla radost, když stálý vyslanec sovinecký ustanoven na Holubově za přijímatele smluvených mrtvých těl. Staří holubové vrtěli ještě více šedivými hlavami, řkouce:

Vyslanec nezůstal dlouho samoten, úřední práce množily se, bylo zapotřebí rozmnožiti úředníky a brzo byl mezi holuby hezký počet sovích šviháků. Králi Sivákovi zdála se býti tato věc slušna a mladému světu holubímu rozkošna, neboť u vyslance byly nejpěknější večerní společnosti, jež trvávaly až do svítání. Mladí holubi začali vychvalovati také měsíc nad slunce. A to byl první článek soví víry. Jenom ztrouchnělému dřevu se ještě neklaněli. Nikdo je k tomu také nepřemlouval, neboť vědí sovy, že

Půdu okopávati a připraviti a potom tajně seménko jako náhodou zasíti bývá nejprospěšnější. Tak učinily sovy: ponenáhlu přirozená povaha mladých holubů měnila se. Příklad sov stával se čím dále mocnějším. Vrkání považovalo se pomalu za chrapounství, mladí panáčkové učili se houkati, foukati, ťuhýkati, děvčátka hlavu jako sovy nositi a ji klátiti. Ve dne se spávalo, v noci světačilo. Kdo vycházel ve dne, nosil barevné brejle, aby boží světlo neuráželo jeho oko. Zkrátka, jazyk i mysl navykaly si novým způsobům. Staří vrtěli ovšem víc a více šedivými hlavami, říkajíce:

Avšak poumírali staří, již zastávali holubí svobodu, a jejich těla byla odevzdána sovám. Duch národní samostatnosti vytrácel se čím dál víc a přibývalo záliby v následování příkladů panských sov. Nepřirozeným živobytím mařila se síla duševní i tělesná, pokolení ochabovalo, pružnost vůle unikla, nemravnost rozmáhala se, se světačivostí pak zmáhala se i chtivost statků, úplatnost, nepravost, nepořádek a zmatek.

Výr-král to bedlivě pozoroval, neboť každé hnutí na Holubíně vyzvědači donášeli do Sovince. Dle ochablosti holubího pokolení řídily se požadavky a byly čím dále drzejší. Počet zemřelých shledával se nedostatečným a smlouva vykládala se obšírněji. Žádalo se těl do sytosti. Advokát kalous pravil: „Kdo umírá, jest již jako umrlý; ano dobrodiním jest ukrátiti strašný příchod nevyhnutelné smrti.“ Pozdvihnuv pobožně oči k nebi, doložil:

Potom začal plačtivé kázání o světské marnosti a věčné blaženosti, tak že mnohým byla smrt žádoucí — neboť se vezdejšího světa nabažili.

I počali scházívati se tito invalidi rozkoše a těšiti se nadějí budoucích radostí a považovali se za dokonalejší nežli jiné; spílali více než jiní záhubnému slunci, velebili posvátnou noc a měsíční svit i klaněli se měsícovu náměstku v lese, zetlelému pařezu; velebili smrt a blahoslavili umírající a přimlouvali se u výběrčího, aby si vzal dříve toho a toho, pravíce:

I navlékly to sovy u krále Siváka, že ustanovil tyto modlářské vyvolence za obecní lékaře, aby oznamovali u sovího výběrčího, kdo jest smrti nejbližší, a ukrátila se mu laskavě muka neduživosti.

Snadno uhodneme, že tito modláři ukazovali na ty, kdo od přirozenosti hleděli k slunci a neklaněli se zetlelému dřevu. A tu pravili ti komisaři života: „Neduh praotců posedl je, srdce a mozek se jim zmátly nákazou světla, nervy tuze zbujněly, svaly přes míru, až ošklivě, zmohutněly, důvěřují ve svůj rozum a tato pýcha ničí jejich duši. Řekněme to bez okolků: Od duše již zemřeli, proto tělo na chvílku šálí zdánlivým zdravím. Avšak kdo duševně zemřel, považuje se vším právem za umrlého a proto ať se vydá výběrčímu k poctivému pohřbu v žaludku sov, které laskavě za dočasná těla oživují holuby pramenem věčné pravdy.“

A král Sivák doložil: „Staň se.“

Tímto způsobem řídly velice řady přátel světla a vytráceli se ze spolku holubích potomků dílem smrtí, dílem z pokrytství pro zachování svého života. Ponenáhlu vytrácela se také vzpomínka na svobodu předkův, na samostatnost jejich mravů a přesnost vrkání.

Na Holubově byly již jen sovy a sovité. Přiznávání se k holubímu národu bylo nenáviděno a uvádělo také v podezření z neduživosti. Šlechtici bylo by se vyčtlo za náramnou nečest, kdyby býval zavrkal; jen sprosťák, chytře chovaný pro hojné plemeno, nevěda, co děje se u dvora a v panských domech, vrkal a dělal, jak vídával u svého otce a matky. Když mu brali děti z hnízda, řeklo se mu, že se to děje k jejich prospěchu, a on z otcovské lásky byl tomu povděčen. Hledělo se též pilně, aby sprosťák pojal modlářství v duši svou, avšak vycházeti na boží světlo zakázati mu nemohli, neboť musil donášeti zrní pro pány a sebe také napásti. Unaven denní prací, spal tvrdě v noci; měl tedy holubí sedlák při vší své nouzi přece více svobody než pán. Co mu vnutiti mohli, bylo, že musil míti před svým hnízdem zetlelé dřevo, ale on si myslel: „Slunéčko milé ví, proč toho od nás páni žádají, ale to mně neškodí.“ Ve dne neviděl nic neobyčejného na zetlelém dřevě a v noci se na ně nedíval. Když však musil v obecném shromáždění volati slávu zetlelému dřevu, měsíci nejvýš milému, řekl si v srdci svém: „Co jen ti učení vyvádějí z těch svých hlav za podivný žvást? Avšak, co mají na práci, než pomýšleti na nové mody víry?“ Někteří starci vrtěli vážně šedivými hlavami, řkouce:

Modloslužebnost šířila se víc a více. Po Holubově rozšířila se zádumčivost a chabost, jak stává se, když národ uchýlil se na cesty, svádějící od přirozené povahy, zapomenuv na sebe a vnuknutí boží v upřímném srdci. Nepřirozený život pozbude svého lesku a barvitosti; rozum stane se nerozumem, víra modlářstvím, pokrytstvím nebo posedlostí, právo násilím a mravnost lží.

Jen ještě jeden stařec zachoval mysl z dob, kdy holubi žili veselí, bez vší zasmušilosti a zádumčivosti na božím světle, milujíce jeden druhého. Tento stařec zvolal hlasem bolestným:

Bylo to také jeho poslední slovo, neboť ctitelé zetlelého dřeva, zaslechši slova ta, ječeli po Holubově: „Rouhal se, třeští, jeho nemoc jest nakažliva, vydejme jej pro jistotu výběrčímu a zachraňme ostatní. Bez toho jest již stár a má smrt na jazyku.“

Učinili tak a mnohý tajný přítel neporušeného holubství a horlivý ctitel slunce, vida nebezpečenství tajné víry své, skryl se lépe, aby potlačil rozumný odpor v srdci svém, ano namlouval a domlouval si, nutil se, předříkával si, stavěl se jinačím sobě samému, šálil se a — uvěřil vlastní lži. Stal se z holuba sovitou. To stávalo se čím dále častěji.

Avšak jen jediný tvor může v krátké době zapříti sebe — totiž svou přirozenost — odpadnouti od Boha a přehlušiti posvátný hlas v srdci svém. Celý národ to učiniti nemůže, musí se opět vzpamatovati nebo vzpamatují se aspoň někteří jeho členové. Všickni nemohou jíti jednou jedinou cestou; neboť jak to, že by ten neb onen nenašel pravou cestu?

Lež nemá žádné budoucnosti, nýbrž čím dále hrne se, tím více se otlouká, až se rozpadne, ale pravda jest bez konce, kráčí ku předu, stávajíc se čím dále krásnější a dokonalejší. Čas hledá věčnost; mravnost chýlí se k přirozenosti; svět chce dovoditi svůj počátek od vůle boží. Dobře říká se:

Tak i blouznění holubstva dospělo ku konci; bludná vlna, nemohouc dál, odrazila se. Cesty ducha vládnoucího veškerenstvem jsou tajné, nenadálé, nevystižitelné. Jeví se tam, kde se nejméně očekává. Zde, onde čekají na hosta se slavnostnými obřady, dělají se nádherné přípravy — a ejhle! host tu byl již nepoznán. Přišel a uhostil se ve sprosté chaloupce, u podruha.

Ve sprosté rodině na Holubově vyvedla se hrdlička a stala se švarnou, mysli ohnivé a srdce šlechetného. Sedávala na lípě mezi družkami, a když tyto dle rozkazu sov při východu slunce zamhouřily oči a celý den trvaly v temnostech, hrdlička kradmo, ale toužebně obracela krásná očka svá k ranním červánkům, zprvu ovšem jen na okamžik, ale když slunce osvobodilo se z nočních mrakův a jeho paprsky počaly pohrávati s lípovými listky, spadly s její mysli jako bělmo s očí příkazy zetlelého dřeva. Duše její napájela se nebeským světlem; panenské srdéčko oplývalo nevýslovnou touhou a počalo vesele poskakovati. Matka jí kárala z této rozpustilosti, ale naše panenka — ač jí toto slovo zprvu zarazilo — hledíc znovu na slunéčko, tím více se radovala. Otec říkával často: „Nešťastní dítě, víš-li pak, co děláš? Rozmnožuješ nám nesmírně denní starosti a sebe přivádíš na kraj hrobu v sovím žaludku.“

Dcera po delším napomínání, přitulíc se k otci, prosila za odpuštění a pravila, že poznala svůj blud a že se ho na vždy odříká.

Potěšený otec líbal kající dcerku, líbala ji matka a záhy celé sousedstvo divilo se této pokorné ctitelce zetlelého dřeva. V krátkém čase dávána všem dívkám za příklad a vzor všech panenských ctností. Také sovy radovaly se, libujíce si, že ulovily takovou sovitku, neboť zdařilá sovitka, znamenitá krásou, vtipem a způsobilostí jest silnější podporou sovství nežli deset škol a pluk drábů pohánějících k sovobojnosti.

Proto ale jen na znamenité panny ohlížely se sovy. Holubky měly větší volnost nežli holubi; ženy mohly se bez káráni dopustiti lecjakého skutku, za jaký by býval muž propadl výběrčímu. —

„A co změnilo hrdliččinu mysl?“ ptal se král Dabželim mudrce Bidpaje.

Odpověděl Bidpaj: „Králi milostivý! říkáváme:

Také slýchal jsem:

I to nachází se v hodnověrných knihách:

Toto všecko platí o hrdličce. Jakmile slunečko počalo jí svítiti v duši, nermoutila ji více temnost v očích. Naopak, čím hustší mraky zahalily tělesný zrak, tím jasněji svítil den v duši. Svým počínáním chystala se podvrátiti sovství i sovity. Krásou a způsobností vábila za sebou mnoho přítelkyň a všichni rodiče těšili se, staly-li se jejich dcerky účastny přízně panny Milice (tak se totiž jmenovala tato hrdlička).

Milice, hledíc ku svému cíli, nepohrdala žádnou holubičkou, byla stejně přívětiva ke všem a když se s nimi více seznámila, dovedla vysýlati vnitřní světlo své do duší svých přítelkyň. Jednota družek mohutněla a mnohá již, když svitalo, potaji pokukovala po světle, jež tajně milovala, ale ani sama sobě to vyznati netroufala. Každá strachovala se vlastního svědomí a netroufala si přiznati se — byť i jen v srdci svém — k této lásce, již sovité vyhlásili za hříšnou. Ale co naplat! Právem psáno jest:

Ovšem nezvítězí ani v člověku pravda najednou a jedním rázem, ale vystupuje ostýchavě na obzoru svědomí, zakrývá stydlivě obličej, neví, jak vkročiti. A této ostýchavosti posmívají se myšlénky obroušené zvykem.

Milice a její družky měly se vdávati. I prosila, by směla vysloviti své přání:

„Víme my panny, nejpokornější ctitelky muřínohy a sovství, že

chová se totiž tak, jakoby — jsa nástrojem vrchnosti — nebyl bez vůle, bez rozumu. Avšak buď nám dopřáno prositi nejpokorněji o to, co prospěje celé obci.“

Řekli starší obce: „Přednes prosbu, již máš na srdci.“

Milice odpověděla: „Jest psáno:

Na zdárném manželství jest založena celá obec, avšak jak milovati, koho neznáme, jak milovati, koho náhoda přivede a nepřivolá hlas srdce zaníceného bleskem přirozené prozřetelnosti? Psáno jest:

Prosíme, byste rozvážili naše povolání a svolali mládež našeho rodu bez rozdílu stavu, abychom, vidouce ji a slyšíce radu vnitřního hlasu, volily, majíce na paměti blaho obecné i své.“

Na to řekl Strix, jenž zastával úřad vrchního duší (byly totiž vůbec jen sovy na takové úřady ustanovovány): „Nerad slyším o volení, zavání to nakažlivinou věku třeštícího po svobodě. Nerad slýchám o blaženosti osobní, neboť jest pýchou před muřínohou, jež žádá za oběť muka a boly. Nerad slýchám o vnitřním hlasu; protiví se pokoře a poslušnosti. Nerad slýchám o svatém určení, protože nesrovnává se se svobodou vrchnostenské vůle. Vidím však také vaši pokoru a ochotu a proto nechci ve zlé vykládati tuto nerozvážnou řeč a povoluji vám, zač žádáte. Arci nestalo se tak po vaší vůli. Já sám uznávám za dobré, aby přestal dosavadní obyčej, dle něhož muž vybírá si ženu a ne žena muže, což není slušné. Muž snáz přivykne při ženě a oblíbí si ji časem; tato láska nezaujímá ještě celou jeho bytost. Žena jest však jen úplná láska nebo nenávist a mimo ní není ničeho v jejím srdci. Žena tedy vol si muže, s nímž troufá doplniti svou bytost. Holub jest chvilkou omylný, holubice předvídá budoucnost.

Svolána byla všecka mužská mládež, která se arci snažila, aby dělala co nejpříznivější dojem. Protože jednalo se o urozenější panny, mnozí urození nechtěli svolit, aby byli pozváni také mladíci sprostých rodin, kteří, neklaníce se muřínoze a noci, nýbrž trvajíce v hrubém modlářství, při světle slunečním vidí i pracují a v noci spí. Avšak nejhrdější chtěli, aby byli pozváni také tito, v plném vědomí, že jim sprostí na závadu nebudou. —

Tu přerušil král Dabželim v řeči Bidpaje: „Pověz mně, mudrce Bidpaji! proč Milice a ostatní panny dříve svobodomyslné mluví a jednají nyní tak otrocky?“

Bidpaj odpověděl: „Moudře tážeš se, milostivý králi. Jest arci divné toto chování ve veřejnosti u porovnání s tajným, avšak bývá to obyčejem, že v takových okolnostech, v jakých bylo tenkrát holubstvo, každý má dvojí tvář, domácí a veřejnou; každý dvojí jazyk, dvojí duši, ba i několikerého Boha dle potřeby. Jest přesmutná věc, že svatá upřímnost nemůže s modlářských oltářů svrhnouti ohavného draka-lež. Kamkoli se podíváme, všude lež i každé hnutí, každé slovo, ba i každé pomýšlení bývá lživé. Co mnozí jmenují pravdou, bývá arcilež. Ví to každý, že to lež, ví to král Sivák i Velvýr, sovy i sovité, ale do očí neřekne jeden druhému: „Ty jsi lhář!“ — a lháti si budou, až sama lež se obelže a sama sebou zničí.

Miličinu jednání je snadno rozuměti. Milovala tajně junáka-holuba ze selského rodu a její družky volily si ženichy také z toho rodu. Urození zarazili se, jsouce neočekávaně zahanbeni, když Milice volila muže ze sprostého rodu a učinily tak i ostatní panny. Srdce šlechticů kypělo žlučí, hnulo to celou obcí a ve shromáždění bylo velké pobouření.

Strix kázal ticho a pravil: „Nesklamaly nás panny, ale vlastní naděje. Nelze zrušiti, co stalo se právem; manželství buď uzavřeno. Vám, panny, přikazujeme však, abyste vynasnažily se a uvedly své manžely, doposud bludaře, na pravou cestu.“

Panny to slíbily.

Po nějakém čase pravil Miličin muž ku svým přátelům: „Radil bych vám, abychom se odtud pro větší bezpečnost vystěhovali; tuším, že sovy nám budou velice škoditi. Zřídíme své příbytky daleko od starého Holubova a Sovína, aby odtud nikdo nemohl k nám, neboť se mi zdá, že:

Pochválili všickni jeho prozřetelnost, letěli za ním a usadili se na vzdálené hoře, kde úrodný kraj sliboval hojnou výživu.

Tam vymyslil si Miličin manžel tajný plán. Šel do obecní rady a vyžádav si tři důvěrníky, svěřil jim svůj úmysl. Druhého dne doprovázeli ho ti tři a manželka na skálu nedaleko Sovína a tam mu vyškubali perutě.

Schylovalo se k večeru. Miličin manžel byl nedaleko Sovína a naříkal tak, že ho mohly slyšeti sovy, jež počínaly se probírati ze spaní. Zaslechnuv ho také kalous, sovinecký strážník, přiblížil se k němu a tázal se, co se mu přihodilo. Užasl nemálo, vida holuba oškubaného.

Řekl plačtivě holub: „Doveď mne ku králi Velvýrovi a já mu řeknu, co mám na srdci. Jest to neslýchaná zráda, jež mne zhyzdila a chystá záhubu také vašemu království.“

Kalous, slyše o nebezpečenství sovstva, kvapil ku králi a oznámil mu pokorně, čeho se dozvěděl.

Král rozkázal přivésti holuba a ten vypravoval: „Jsem holub a lituji, že jím jsem. Stydím se za zrádu, již na mne spáchali nejbližší příbuzní, ano i manželka sama, bratři i sestry. Rač podívati se na mne, ubožáka, co jsem vytrpěl za projevenou úctu, již jsem od počátku svého rozumu v duši své věrně choval a posiloval.“

„A co to bylo za úctu?“ ptal se král Velvýr.

Holub odpověděl: „Jest známo, že před nedávným časem odloučilo se veliké hejno mladých holubů od svých otců, opustili tajně svou vlast Holubov a odřekli se všeho sovství, které s požehnaným prospěchem rozšiřovalo hranice své vlády na lipách. Byl nešťastný to návod hrdličky Milice, zlopověstné nepřítelkyně temna a sovství, třeštivé ctitelkyně denního světla a svobody. Její horlivost zavedla nás selské jinochy. Náruživost zaslepila mne i velký počet mých soudruhův a stalo se, čeho budu věčně litovati: prchli jsme z vlasti a zapřeli sovskou víru. Smiluj se, velmocný králi nad kajícím odpadlíkem, ulož mi pokání, ano upáliti mne dej, neboť troufám, až by plamen strávil schránku křehkosti mé, z popele vznesl bych se jako pták z rodu sovího. Aneb, má-li můj bídný život pro vás býti zachován, popřej mně, bych zde na svatém Sovíně směl sloužiti jako nejposlednější sluha Tvého Temnoblahorodí na důkaz, že sovství jest základem všeho smýšlení a jednání mého.“

Král, vrtě hlavou, pravil:

Ale holub odpověděl:

Řekl Velvýr:

Holub namítal:

Velvýr poznamenal:

Holub odvětil:

Král pravil potom: „Poznávám, že přeješ sovství. Můžeš tedy u nás zůstati, ale nezapomeň, že trest stihne zrádce a odpadlíka.“

Na to vypravoval holub ještě rozličné smyšlenky, jak byl velikým přítelem sovství mezi holuby a jak ho tito šeredně vyplatili.

Na Sovíně nalezl holub mnoho nepřátel. Sám vezír pravil ku králi: „Tento holub jest vyzvědač a buď potrestán smrtí. V mém podezření utvrzuje mne přísloví:

Také psáno jest ve starých knihách:

Na jiném místě čtu:

Zdálo se mi, že tento holub vyprávěl mnohem víc, než by vypravoval jiný, kdyby ho stihl podobný osud. Obávám se, abychom neutrpěli nějaké škody, věříce bez rozpaků jeho slovům. Kdo více věří uchu nežli rozumu, podobá se tesaři, který více věřil tomu, co slyšel, než co viděl.“

„Co to bylo za tesaře a co věřil?“ tázal se Velvýr.

Vezír vypravoval takto:

Lehkověrný tesař

Tam a tam byl jednou jeden tesař, který velice miloval svoji ženu. Ale žena milovala víc jiného muže, a když tesař odešel po práci, dávala znamení svému milenci. Ten přicházel a těšil se z lásky a vroucnosti tesařovy manželky. Avšak stalo se, jak se říká:

Tesař neznamenal ničeho, ani tenkráte, když sousedé začali se mu již posmívati:

Oklamaný manžel chtěl se tedy na vlastní oči přesvědčit o vině své ženy a proto jí jednou řekl, že musí na několik dní do hlavního města, kde mu sultán dá práci, aby mu teda připravila vše na cestu.

Žena začala naříkati, že se jí bude stýskati, hladila ho a líbala.

Jedna stará píseň počíná takto:

Tesaře těšila tato úlisnost i pomyslil si v srdci svém: „Utrhační lidé záviděli nám domácí pokoj a proto vymyslili klevety na mou ženu.“ I potlačil v mysli vzbuzenou nedůvěru.

Již chtěl ženě vyznati, co slyšel a jak jí chtěl vyčíhati, ale přece se ještě vzmužil a odcházel. Při odchodu napomínal ještě ženu, aby zavřela dobře dvéře a okna.

Nešel daleko, skryl se na odlehlém místě a když se setmělo, vrátil se domu a lehl si pod postel.

Večer přišel milenec k tesařově ženě. Měsíc svítil jako rybí oko. Najednou, když upokojené srdce nestínilo více smyslům, tesařova žena pozorovala ku svému zděšení pod postelí nohu svého muže. Tento nemoha totiž odolati ospalosti, usnul a ve spaní vystrčil nohu zpod postele.

Zvědavost i neobyčejné čekání zapuzovalo od něho dlouho spánek, nebo:

Ale pomalu mu hlava klesala. Vzpamatoval se na chvilku, avšak ospalost přemáhala, šeptajíc mu, aby si jen trochu zdřímnul, že procitne hned, jak vrznou dvéře a někdo vstoupí nebo promluví. Uposlechla vůle této rady a duše počala klímati.

Milenec, pozoruje úžas milenky, tázal se po příčině. Ona zděšena ukázala na nohu. Milenec vzchopil se a zbledl. Jak jíž v podobných případích bývá, spletl se tak, že dělal, zrovna co bylo nejhloupějšího. Poděsil-li ji manžel, vzav se tu tak nenadále, potěšil ji poněkud tím, že spal.

Ženské mívají ostatně rozum vždy více v hrsti nežli mužští i vědí si rady v největších rozpacích.

Položivši prst na ústa na znamení, aby milenec tiše se choval, šeptala mu: „Až ti dám znamení, ptej se mne kdo ti je milejší, zdali můj muž nebo já.“

Když spiklenci pozorovali, že manžel probouzí se, dala tesařka milenci znamení, aby se jí vyptával a na první otázku pravila hned: „Co se mne tak ptáš? Což nevíš, že my ženy věnujeme lásku pouze mužským, kteří se nám líbí, nehledíce na vznešený rod, stav a jiné poměry? Muž platí však za otce a bratra a Bůh trestej ženu, které není manžel nade všecko. Srdce a tělo i duše má náleží mému drahému manželi. Ach, kéž by byl zde, aby slyšel, jak marně mne svádíš, rušiteli manželského blaha. Nevíš, co psáno jest:

Avšak dobře, že zde není můj milovaný manžel. Jest prchlé povahy a miluje mne. Kdyby viděl toto tvé pokušitelství, zabil by tě, a jeho by potom také trestali smrtí.“

Dala se do pláče, až jí srdce usedalo, i pokračovala:

Na to milenec, vytáhnuv váček plný peněz, pravil: „Ejhle ženo! za jediné vroucí políbení, za jedno objetí, za jediné laskavé slovo, dám ti tento poklad i slibuji, že ti budu vždy a ve všem nápomocen svým statkem.“

Tesařka odpověděla:

Dobře pamatovala jsem si, co mi matka říkávala:

Tesař pod postelí sotva vydržel, jak byl potěšen věrností své manželky.

„Již vím, co udělám,“ pravil si v duchu, „počkám a nebudu dělati žádné křiky.“

Milenec pokračoval ve své řeči: „Vidím, o paní vzácná, že tvou ctnost nepřemůže žádné pokušení. Mám k tobě největší úctu. Jsi skutečně pravým pokladem svého muže. Kéž by též on uměl náležitě oceniti hodnost tvou.“

Žena odpověděla: „Buď Bohu chvála, že jsi přemohl hříšnou žádost v srdci svém. Také to jest ctností neb aspoň jejím počátkem. Jest psáno:

Zvítězivše nad sebou, nemáme se již čeho báti. Vím, kdyby můj manžel věděl, jaký boj jsi vybojoval, že zajisté by byl tvým přítelem. Nebo může snad míti rozumný muž za zlé, že někdo jiný uznává za hodné své lásky, co on sám miluje? Láska zajisté jest svobodna, ale manželská vzájemnost nikoliv. Buď naším přítelem.“

Muž pod postelí utíral si již uplakané oči.

Milenec zvolal: „Buď mou přítelkyní a popros i svého manžela o tuto přízeň. Budeme vespolek blaženi.“

Žena řekla: „Na utvrzení a důkaz přátelství přijmi toto políbení za ono, jež jsem ti jako věrná manželka musila odepříti.“

Padli si do náruče, ale kradmo se usmívali.

Milenec potom odešel.

Tesař pod postelí ledva neplakal radosti, slyše na vlastní uší, jak věrnou, moudrou a vážnou ženu má. Již chtěl vylézti a osvědčiti svou vroucí lásku, ale obával se zlých následků, kdyby svým nenadálým vystoupením ženu polekal. Když spozoroval, že žena spí, vylezl tiše a sedl si u jejích hlav.

Žena k ránu procitla a on pravil k ní: „Milenko srdce mého! Spinkej klidně dál; vždyť jsi bděla po celou noc. Kdybych se nebyl o tebe bál, byl bych si s tím mužským jak náleží promluvil.“

„Zde končí má povídka,“ doložil vezír. „Snadno uhodnouti, jaká pravda a lež se tu ještě povídala. Jen tolik řeknu, že tesař, manželka jeho a její milenec čili již přítel žili spolu od té doby v roztomilé shodě. Jeden soused řekl k tomu:

Já však vypravoval jsem vám tuto příhodu, abych dokázal, že i slova tohoto holuba mohou býti lživá, jeho potupa a zohyzdění jen nalíčené, abychom mu spíše uvěřili. Arci, Vaše Temnoblahorodí lépe posoudí, co pravda jest nebo lež. Já z povinnosti oznámil jsem, co si myslím, že:

Odpověděl král Velvýr: „Slyšel jsem tvá slova a rozuměl jsem jim.“ Kynuv druhému, řekl: „Rci, jaká je tvá rada.“

Tento, pokloniv se, pravil: „Vaše Temnoblahorodí ví, co třeba činiti. Já dle svého sprostého rozumu soudím, že lépe bude holuba ušetřiti než ho usmrtiti, neboť chceme-li panovati nad holuby, musíme podporovati jejich obapolnou nesvornost. Pokud tento holub bude žíti, nezapomene na svou potupu.

Přísloví staré praví:

Novější vyhrožuje:

Tento holub, byť se i navrátil domů a protivníci odprosili ho, nikdy více nemůže býti jejich upřímným přítelem.

Jsou sice holubi národ slabý, ale množný. Snadno přemůžeme jednoho každého o sobě, ale kdyby nám svorně odpírali, stálo by dosti práce zvítězit a upevniti nad nimi panství naše. Není na světě tak ničemného tvora, aby spolčiv se se svými, nenabyl hrozné sily, ku př. komár a kůň. Jaký to rozdíl mezi nimi a přece svorní a sjednocení komáři mohou připraviti koně o život. Tak jest také s mravenci. Nebo nevíme snad my sami, jak si z nás dělají posměch vrabčáci, vlašťovky a jiná malá sběř, když někdy ve dne vyletíme? — Co jim dodává smělosti, škádliti nás mocné? Jejich svornost. Pravda jest:

Prospěje nám tedy velice, budeme-li podporovati nesvornost mezi holuby. Tak prospěl rozbroj mezi čertem a loupežníkem.“

„Co to bylo?" tázal se Velvýr král. Vezír vypravoval:

Mnich a darebáci

Mnich dostal jednou od rolníka dojnou krávu i vedl si ji domů.

Viděl to čert a viděl to zloděj. Řídíce se, že

Sešli se spolu na rozcestí i pozdravil zloděj čerta, řka: „Mistře, zkáza buď lidstvu.“

Čert odpověděl: „I všemu dobrému, je-li možná.“

Zloděj ptal se dál: „Mistře, kudy půjdeš?“

„Po stopě, větřím duši,“ odpověděl čert.

„Já také po stopě, větřím krávu,“ doložil zloděj.

Jeden pásl po mnichově krávě, druhý po mnichově duši.

„Nuž, teda pojďme jednou cestou. Ujde nám čas,“ navrhoval čert.

Zloděj ptal se: „Jak mu ukradneš duši, pobožnost ji hlídá?“

„Až mnich usne,“ odpověděl čert, „duše vykoukne po krávě, protože si libuje v takových věcech, a já ji chytím do nalíčeného oka lakomosti.“

Zloděj řekl: „Také musím čekat, až mnich usne. Jest silnější nežli já, a zle by se mi vedlo, kdyby mne zastihl.“

Z této rozprávky poznáme, že skutečně byla, jak jistý mudrc praví:

Jedna píseň, která má snad odtud svůj původ, počíná:

Někteří zase zpívají takto:

Není v tom arci velkého rozdílu, ale rozumu v obojím dost pro toho, kdo si to dobře rozváží.

Čert a zloděj byli již u mnichova příbytku. Mnich cítil jakousi podivnou tesknost a ustalost. Psáno jest:

Někde zpívá lid při ohníčku:

Jinde zase zpívají:

Avšak já mám vlastně vyprávěti, jak to dopadlo s mnichem. Nuže, jak to dopadlo! Sotva uvázal krávu, lehl si a usnul.

Zloděj řekl k čertu: „Mistře, tento silný člověk teď spí. Já odvážu krávu a půjdu po svém“ — a přistoupil ku krávě, aby učinil dle své vůle, ale kráva začala házeti hlavou — snad že cítila buď čerta aneb zloděje. Je prý jisto, že

Vida čert, co se děje, odstrčil zloděje, řka: „Chceš, aby probudil se mnich a já přišel o duši? Já si vezmu dříve duši.“

Zloděj odporoval: „Duše jest dobře zakořeněna v střídmém a zdravém těle. Ani zub nevytrhneš bez bolesti, natož duši, jíž jest v těle blaze. Já musím míti dříve krávu a potom si měj duši dle své libosti.“

Čert to nechtěl dopustiti, řka:

Zloděj na to:

Čert zase:

Zloděj vece:

Řekl čert:

Zloděj odtušil:

Zasmál se čert:

Neříkaje ani slova více, počal líčiti na mnichovu duši. Zloděj, rozhorliv se, začal křičeti:

Čert zase křičel na mnicha, že mu zloděj chce ukrásti krávu.

Mnich se probudil a oba darebáci rychle prchli.

Vypravoval jsem vám tuto pověst, abych ukázal, jak by i nám posloužilo, kdyby v různicích byli naši nepřátelé.

Jsem ti radou, abys nechal holuba na živě, neboť nepřítel slabý, beze vší jiné pomoci zaslouží, aby byl zachován při životě. Soucitu a odpuštění zasluhuje zvláště, kdo prosí za ochranu, stísněný, jemuž lze pomoci podporou. Tak uznale zachoval se kupec ku zloději, který ho přesvědčil o náklonnosti jeho ženy.“

„Jak se to stalo?“ tázal se král.

Vezír počal vypravovati:

Kupec a zloděj

Byl jednou kupec a měl mnoho statků a zboží a k tomu krásnou ženu.

Do domu tohoto člověka vkradl se jednou zloděj. Dostal se přes zeď do bytu. Kupec spal, ale jeho choť bděla. Ze strachu před zlodějem vyskočila a schovala se do postele k muži, přitlačíc se k němu hezky těsně. Muži to bylo velice příjemné, neboť jeho žena nikdy tak neučinila. Probudiv se, ptal se: „Odkud taková přízeň?“

Spatřiv zloděje, pravil k němu: „Co jsi mně ukradl, můžeš si nechati. Nebudu tě stíhati, prokázal jsi mi dobrou službu. Moje žena dala na jevo, že mne miluje.“

Řekl na to král Velvýr: „Vyslechl jsem slova tvá a uvážil jejich smysl. Mluv ty, třetí vezíre!“

Chtěl mluviti vezír třetí, ale zatím prosil o slovo holub. Velvýr kynul, že ho chce slyšeti, a holub, pokloniv se a jako pravý sovita, klátil hlavou sem a tam a potom řekl: „Jsem teprve chvíli mezi Vámi, šlechetní zastavatelé pravdy, a již uznávám vznešenost vaší povahy nad holubí nezpůsobnost. Neprosím více za ušetření svého života, neboť psáno jest:

Jak bych mohl na holubství a hlouposti něco dáti, poznav Vaši moudrost? — Prosím Vás, snězte mne, tak se aspoň proměním ve Vaší bytost.

Dělejte se mnou dle rady prvního neb druhého vezíra, ať umřu nebo zůstanu na žive — jest mi to lhostejno! Jen toliko uznejte, temnomilí páni, že vše podstupuji pro slávu Vaši a z nenávisti k holubství, jehož bych se rád sprostil.

Staří mudrci říkávali: „Kdo by se dal rád upáliti nebo zničiti, přinese Bohu libou oběť a může prositi o cokoli, vše dostane.“

Král Velvýr odpověděl: „Uvidíme, co se stane. — Nyní mluv ty, třetí vezíre.“

Tento počal: „Nerač mně Temnoblahorodí Vaše míti za zlé mou hloupost a nejapnost mého rozumu. Kážete, nejvýšezatemnělý králi, a já mluvím, jak umím. Nadějné změně holubí povahy v soví rozumím jinak i pravím:

Vždyť i myška, jež měla na vůli vdáti se za slunce, za vítr, za oblak, za kopec, volila konečně přece jen myš.“

Řekl Velvýr: „Vylož věc tu obšírněji pro známost veřejnou.“

Vezír počal vypravovati takto:

Kouzelník a myška

Byl jednou kouzelník, jehož veškeré prosby Bůh vyslyšel. Arci žádal vždy jen věci slušné a rozumné. Však říkali již starověrci:

Kouzelník seděl jednou na mořském břehu a počítal vlny. Proč? nevím — avšak na tom nezáleží. Pozdvih k nebi oči, spatřil v povětří sokola, jenž držel ve svých spárech myšku, která v smrtelných úzkostech prosila vroucně Boha za pomoc. Čarodějník to slyšel, neboť bylo jeho uměním, že uhodl každé hnutí, každý cit, nejvzdálenější a nejtajnější myšlenku. Vida ubohou myšku, byl hnut milosrdenstvím i řekl: „Sokole, pusť!“ Rozprostřel na klíně svůj plášť, a ejhle! myška padla na něj beze všeho úrazu. Chtěl ji vzíti ssebou domů a živiti ji, ale najednou, jako by mu něco říkalo: „Manželka by se s tebou vadila, kdybys jí přinesl takovou schovanku.“ Poprosil teda svého pána, by ji proměnil ve sličnou pannu.

Od té doby se říká:

Kouzelník, přived tuto pannu domů, pravil k ženě: „Ejhle, vedu schovanku.“ Žena, vidouc její neobyčejnou krásu, řekla: „Bude mou dcerou,“ ale v srdci potají doložila:

Rozkvétala dcerka, rozkvétala a byla rozkoší čarodějníka a chloubou jeho ženy, která ji vychovávala. Konečně rozkvetla úplně. Čarodějník to poznal, viděl a slyšel city jejího srdce, i řekl k ženě: „Nevíš o nějakém ženichovi pro naši dceru?“

Žena odpověděla: „Nevím; vždyť je na ni ještě dosti času.“

Řekl muž: „Ba není!“ a vyhledav dcerku, řekl k ní: „Miláčku srdce mého, chládečku očí mých, naplnil se čas květu tvého; jest ti třeba manžela.“

Zarděla se dívka, ale neodpověděla.

Doložil pak čarodějník: „Koho vyvolíš, ten buď tvůj.“

Usmála se dívka i pravila: „Záleží-li na mé vůli, žádám si za manžela bytost nejmocnější. Říkával jsi, že jsem krásná, a slýchávala jsem od tebe také, že:

„Budiž,“ řekl čarodějník; „pojď budeme ptáti se po nejmocnějším tvoru.“

Šli k slunci. Čarodějník řekl:

„O slunéčko, nejmocnější tvore! krásná děva žádá tebe za manžela.“

Slunce odpovědělo: „Jak bych mohlo býti jejím manželem, když žádá si nejmocnější bytosti, mne však mrak zastíní a zadrží žhavé paprsky mé.“

Čarodějník šel tedy k mračnu, řka:

„Mraku, jsi-li nejmocnější tvor, vezmi si tuto dívku za manželku.“

Mrak odpověděl: „Nade mne mocnější jest vítr, který mne zahání, kam mu libo, zanáší k východu i západu.“

Šel tedy čarodějník k větru, řka:

„Buď ženichem této děvy, jež si žádá bytosti nejmocnější.“

Zahučel vítr: „To já nejsem; skála jest mocnější než-li já, neboť si mne nevšimne, ano odráží mne.“

Šli tedy ke skále, a řekl kouzelník: „Ejhle, nevěsta tvá! Jsi ty nejmocnější tvor?“

Skála odpověděla: „Kterak bych já jím byla! Myška mne prohrabe a udělá si ve mně obydlí a já jí nemohu brániti; jest tedy silnější nežli já.“

Řekl tedy čarodějník: „Myško, chceš-li pojmouti děvu tuto za manželku?“

Myška odpověděla: „Jak by mohla obcovati se mnou v mém malém bytě, nejsouc myškou?“

Obrátil se čarodějník k děvě a poznal její vroucí přání. Znělo totiž jejím srdcem asi takto:

Tu poprosil čaroděj svého velitele, ten kynul žezlem a proměnila se v mlhu a světlo podoba panny a vesele skočila vnitřní myška do skuliny do náruče svému ženichovi.

Čarodějník zavrtěl hlavou a řekl:

a odešel.“

Vezír dovypravoval svou povídku, podotknuv jen ještě: „Co platí o myšce, platí i o holubu.

Král Velvýr pravil: „Slyšel jsem slova tvá a uváživ je na váze královského rozumu, ustanovuji: „Holub zůstaň zatím hostem na Sovíně, uvidíme, jak si bude hleděti sovství.“

Holubovi bylo dovoleno procházeti se po Sovíně a a vyhledati si společnost. Použiv toho, prozkoumal polohu pevnosti a celý ráz Sovína, ale jinak přijímal všecky sovské obyčeje a příklady sov králi nejmilejších nápodoboval tak uměle, že oblíbil si ho král i sovy vůbec. Mnohá sova pomyslila si: „Může nám toto sloučení holubích a sovích vlastností zjednati výborného špehouna.“

Řekly to před králem a ten souhlasil i začal posýlati holuba na zvědy, jak se opět opýřil.

Holub vylétával v poledne, kdy sovy bývaly v nejlepším spánku, a vracel se pod večer domů se zprávou pro krále Velvýra. Donášel den co den zvědy velmi důležité a nejednou přiletěl celý bez sebe, vrhnul se k Velvýrovým nohoum, syče po sovsku: „Pane, tvému trůnu hrozí nebezpečí, ale chvála muřínoze, snadno zahanbíme ty, kdo obmýšlejí zrádu v tajném spiknutí. Vypátral jsem jeho celou osnovu. Ten a ten jsou náčelníci, ten a onen pomocníci. Bez meškání a milosrdenství rač učiniti, Vaše Temnoblahorodí, co vyžaduje bezpečnost a právo.“ I jmenoval vždy holuby staré obce, kteří nejhorlivěji šířili sovství po starém Holubově, a král Velvýr bez dlouhých okolků poslal úkaz výběrčímu, aby ty a ty dal odvésti na Sovín, protože spáchali velezrádu, a obci samé uložilo se za trest pro její nedbalost, aby o tolik a tolik mladých odváděla víc.

Takovým tajemným způsobem množila se obecná bída na Holubově a strach, nedůvěra, pokrytství, špehounstvo, smutek otců a pláč matek zavládly v obci a rodinách. Život počínal býti nesnesitelným, naděje mizela, ani nejsmělejší netroufal si vysloviti touhu po vysvoboditeli, neb takové slovo, jsouc prozrazeno, vedlo bezpečně na Sovín.

Když tato nesmírná bolest zdrcovala starý Holubov, donášel holub, jehož král Velvýr považoval za svého špehouna, z nové obce zcela jiné zprávy. Jednou, vrátiv se celý poděšený, vypravoval, že na vlastní své uši slyšel, jak vyjednávali holubi s havrany a sojkami, aby ten a ten den dostavili se k nim, že tu a tu hodinu potáhnou na Sovín a oblehnou jej. Sokoli zavázali se prý, že vrazí do samotného hradu a zajmou nebo pobijou jeho obyvatele. Král Luňák prý pošle na žádost spiklenců ze staré obce také několik rekův. Takové zprávy přinášel každý den s větší jistotou, ba líčil již i celý způsob boje a obležení.

Velvýr dostával strach a celý Sovín trnul bázní, neboť luňáčí i sokolí národ jest mocný a válečný.

Avšak holub pravil: „Neračte, králi nepřemožitelný, připouštěti si starosti. Sovín jest, neb aspoň může býti brzy tak opevněn, že žádná ptačí moc nebude s to ho dobýti a musí odtáhnouti s hanbou a škodou.“

„Řekni do podrobna, co myslíš,“ kázal král Velvýr.

A holub počal mluviti takto: „Mnohdykráte litoval jsem, že nejsem jako rozená sova a nezavírá se mi ošklivostí oko před slunečním světlem, nyní však toho nelituji. Prospělo mi vymýšlení obrany vašeho hradu. Zpozoroval jsem totiž, že tento hrad jest přístupný z mnohých stran a tak by se mohlo snadno podařiti vašim nepřátelům přepadnouti jej ve dne a škoditi vám. Jsem vám teda radou, abyste nemeškajíce, ještě dnes v noci zanesly skuliny a horní průchody dřívím a hlínou a obložily je hustě drnem, dole pak nechaly otevřenou jedinou bránu. Otvor nesmí býti širší než třeba pro vaše tělo. Zbytečný prostor založí se uměle dřívím tak, aby v čas potřeby mohl podtrhnouti se ten neb onen sloup, dříví sesypalo se do brány a zatarasilo přístup sokolům.“

Stalo se dle této rady. Sovín byl upevněn.

Potom přinesl holub zprávu, že sbírají se již nepřátelské pluky, že jest již ustanoven den a hodina k útoku, ale zasmáv se, úsměšně prohodil: „Ať si jen přijdou, zpozdilci, a poznají nedostatečnost svou. Neznají proroctví:

Nejvíce by mohl škoditi hlad. Kdyby nás totiž obklíčili ze všech stran, mohl by nastati nedostatek potravy. Avšak proč bychom se nemohli zásobiti též od nynějška? — Nařiďte desátek z Holubova o měsíc napřed, pozvete sem na Sovín tajné odpůrce — vždyť víte, kteří to jsou — a ti v čas nouze ať pykají za svou zrádu. Posádka na Sovíně musí býti také četnější. Poproste své příbuzné ze sousední skály; hlídači na Holubově, všichni výběrčí ať na ten čas vrátí se na Sovín, neboť, majíce zde ve vazbě ty, jimž není co věřiti, i vybraný desátek, můžete je bez rozpaků povolati k obraně.“

Král Velvýr schválil tuto radu a dle ní učinil.

Sovín naplnil se bojovníky i vězni.

Vida holub, že děje se všechno po jeho vůli, letěl ráno ze Sovína na nový Holubov i zavrkal jako u vytržení: „Jest čas, za mnou!“

Letěla za ním Milice, letěli všichni holubi a holubice mimo některé, jež hlídaly hnízda. Letěli k Sovínu. Tam kázal vůdce všem, aby hodně na hlas spolu vrkali, houkali a smáli se, ale najednou utichli.

Král Velvýr a všickni na Sovíně žasli nad takovým hlukem a lekali se rozpustilého, jakoby vítězného jeku.

Řekl král: „Snad již pluky nepřátelské neobkličují hrad? — Kde jest ten holub-špehoun? — Snad nepotkala ho nějaká nehoda a nepadl do rukou nepřátel?“

V tom právě holub poděšený přiletoval, volaje: „Sláva muřínoze! Nic se nám nestane.“

I řekl Velvýr: „Vypravuj obšírně.“

A holub počal vypravovati: „Měl jsem ráno jakousi předtuchu a neměl jsem doma stání. Vyletím, vyhlížím, zkoumám a poptávám se u všech ptáků na to — ono, abych poznal, chystají-li se holubi k boji a co dělají sokolové a luňáci. Nikdo ničeho nevěděl, leda že u sojek jest jakési neobyčejné šukání, a sice beze všeho křiku. Konečně potkal jsem se s některými ptáky po různu a ti mi vyprávěli, že na sta holubů, vran a sokolů sedí tamhle na té skále a čekají na vůdce luňáka. Uslyšev to a spěchem ani nepoděkovav, letím jako bleskem k Sovínu. Zde poletovali již dobrodruhové kolem hradu. Měl jsem co dělati, abych jim ušel, ale přece jsem se ukryl. Ztrativše mou stopu v povětří, vzdálili se, což já znamenaje, vletěl jsem rychle do hradní brány. Tam jsem čekal, co se bude díti. Slyšel jsem divný šumot a šust blížících se špehounův. Jeden z nich — byl to sokol — pravil: „Příchody jsou zatarasené, brána opevněna, co si s nimi počíti? — Druhý sokol pravil: „Zůstaň zde a já ohlásím vůdci, co jsme vyzvěděli.“ Odletěl a přiletěl zas i řekl: „Jest odložen boj až na pozítřek. Zatím vyzvou se myši z celého okolí, aby prozkoumaly a probraly skuliny ve skále a přístupy do hradu. Potom najednou udělá se vpád a po sovství bude veta.“

To jsem, králi, slyšel na své uši i pomyslil si: „Blázni, za tři dny bude hrad tím pevnější; myšky schytají se i zavřou po čas obležení. Myši z celého okolí stačí nám na výživu celý rok. Ale vydrží tu okouněti rok hejna ptáků? Od čeho budou živi? Vždyť se mezi sebou neshodnou, sežerou sami sebe. Rač to věřiti, Vaše Temnoblahorodí, a ustanoviti na dnešní noc ples k slávě budoucího vítězství.“

Jak sovy uslyšely tyto věci, byly hned veselé mysli a král pravil: „Nuže, teď jděte klidně na odpočinek a večer bude ples. Naši vězni poslouží nám svým masíčkem a desátek máme také napřed.“

Všechny sovy utišily se a dřímaly, jen jedna bděla. Byl to onen první vezír, který radil usmrtiti holuba, nyní mocného rádce na Sovíně. Doposud nevěřil holubovi, jeho skutky zdály se mu stále podezřelými.

Holub, vida Sovín ukonejšený nadějí budoucího plesu, vyletěl ze Sovína, letěl na skryté místo, kde holubi čekali, i tázal se: „Našli jste?“

Dva odpověděli: „Našli. Tam na jednom vrchu pase ovčák ovce a rozdělal si oheň.“

„A máte také již slámu i dobré palivo?“

Mnozí volali: „Máme slámu i suché třísky.“

„Nuže, doveďte mne k ohni. Vy ostatní připravte všecko. Lítejte jeden po druhém tiše před hradní bránu sovínskou a skládejte hořaviny na hromadu před branou.“

Nosili palivo a byla již veliká hromada, když holub, přiletěv se žhavým uhlem v zobáku, hodil jej do slámy.

Druzí, zvláště Milice, máchali křídly a v malé chvíli zaplápolal oheň i chytlo nanošené dříví v bráně, jež měla býti obranou.

Moudrý vezír seděl v bráně a spatřiv plameny, věděl hned, oč se jedná, i zvolal: „Ha, ty zrádče!“ V nesmírném hněvu chtěl vyraziti na holuba, ale pro oheň dobře neviděl a byl zachvácen plameny. Klesl a holubi nanesli na něho hned plno hořavin.

Král Velvýr a ostatní sovy pevně spaly. Čím hustší dým valil se do hradu, tím divotvornější byly jejich sny, až i sám život stal se snem a pomalu zmizel.

Udušen ležel tu král Velvýr, udusily se sovy a s nimi i sovité. Svobodný byl starý Holubov, vítězství slavil Holubov nový.

Radost byla v duších všech osvobozených, avšak toto vítězství nebylo přece bez trpké přísady: osvoboditel holubstva, ničitel sovství, šlechetný pokrytec trpěl na těle náramnou bolest, zatím co duch jeho vítězně jásal. Nesa v zobáku uhel, rozžížavěl jej prudkým letem, ale nepustil, dokud nevykonal zamýšlený skutek. Nyní má spálený zobák a oko mu osleplo žárem. Dlouhým sebezapřením na Sovíně ochabla síla jeho vůbec.

Milice arci opatrovala hrdinu a krmila ho jako děcko a obec celá ho velebila, ale on přece jen trpěl.

Říkala navštěvující mládeži Milice:

Když se hrdina pozdravil, tázali se ho v obci: „Řekni nám, jak jsi mohl vydržeti mezi sovami, vždyť dobří nemohou dlíti ve společnosti zlých a špatných?“

Holub vypravoval: „Již se stalo. Kdo moudrý jest a vidí, že veliké nebezpečí hrozí jeho národu, podrobí se věru rád všemožným protivenstvím, může-li jen doufati, že konečně národ bude osvobozen jeho činem. K takovému účelu nebojí se vlastenec ničeho, ba nezoškliví se mu ani ponížovati se před někým a snižovati se tak dlouho, dokud nedosáhne cíle, kde za vytrpená protivenství dochází náležité odměny — uznání osvobozeného národa.“

„Řekni nám, příteli, našel-li jsi mezi sovami nějakého rozumného tvora?“

„Jen jediného. Byl to první vezír, který navrhoval, abych byl popraven. Snažil se několikráte získati sovy pro svůj návrh, ale ony nebraly slova má na zlaté vážky. Vzpomínaly si jen, že jsem zaujímal vyšší místo mezi holuby, že jsem býval vaším rádcem, ale mé lsti a chytrosti se ani za mák nebály, nebraly na radu toho, kdo tak dobře s nimi smýšlel. Přede mnou neskryly ani jedinou svou tajnost. Mudrci říkali arci: „Král má skrýti své záležitosti před zrádci a má pečovat, aby nepřišli na jeho tajnosti.“

Jeden z rady holubů pravil: „Dle mého náhledu zničila sovy pouze nespravedlivost, králova nezkušenost, a to, že poslechly špatných vezírů.

Holub odvětil: „Máš pravdu, příteli, zřídka kdy nabude kdo bohatství beze nespravedlnosti; zřídka kdy obcuje mužský se ženskými bez hanby; zřídka kdy se člověk přejí, aby nebyl nemocen a zřídka kdy ujde zkáze, kdo věří špatným rádcům. Říká se také: „Nadutý člověk nesmí doufati v pochvaly, podvodník v přátely, nevzdělanec ve vysoké pocty, lakomec v milosrdenství, náruživec v nepatrnost svých zločinů; tím méně smí nadáti se velkomyslný král, který zanedbává svých povinností a má slabé, neschopné ministry, že jeho panství potrvá a jeho poddaní budou šťastni.“

Druhý přítel z rady namítal: „Ale snad jsi zažil přece mnoho nepříjemností, chtěje líbiti se sovám a býti jim pokorným?“

Holub vysvětloval: „Kdo se poddá nepříjemnostem, z kterých hledí získati, kdo stud a ctižádost na čas v sobě potlačí, kdo veškerá protivenství snáší: dojde konečně spravedlivého uznání. Had dovolil na sobě jezditi žabímu králi, aby nalezl zaopatření.“

„Jak to bylo?“ tázali se všickni.

Holub-hrdina vyprávěl:

Had a žabí král

Veliký had sestárnul. Jeho zrak seslábl a síly ochably tak, že nemohl si ničeho více k snědku ulovit a vůbec se nasytiti. Potuloval se tu a tam, doufaje, že náhodou přece něco najde.

Přišel také k rybníku plnému žab, který dříve již několikráte navštívil. Tam zůstal tiše ležeti.

Jedna žába ho spatřila a pravila k němu: „Hade, proč jsi tak zarmoucený?“

Had odvětil: „Kdo by mohl býti smutnějším nežli já? Mojí potravou bývaly dříve hlavně žáby, které jsem schytal, ale stihlo mne neštěstí a od toho času nedostanu ani jednu. Kdyby mi některá třeba do cesty přišla — což to platné? — přece ji nedostanu.

Žába šla ku králi oznámit potěšitelnou zprávu, kterou jí had právě sdělil.

Žabí král pospíšil hned k hadovi a ptal se ho: „Jaké neštěstí tě stihlo?“

Had odpověděl: „Již po několik dní vždy večer hledal jsem s velikým namáháním nějakou žábu. Konečně jsem jednu zahnal do podruhova příbytku a vplížil se za ní také tam. Bylo úplně tma. Ničeho nerozeznávaje, kousl jsem do prstu chlapce, syna onoho podruha, mysle, že to žába. Chlapec od rány zemřel. Já se arci hned vytratil z domu, ale podruh mne pronásledoval, zlořečil mně i proklel těmito slovy: „Protože jsi mého syna nevinně o život připravil, buď proklet a za pokutu musíš na sobě nositi žabího krále. Od nynějška nechytíš více žábu a nedostaneš ničeho k snědku, leda co ti dá sám žabí král.“ Přicházím proto k tobě a oznamuji, že milerád podvoluji se službě a budu tě nositi.“

Žabímu králi zachtělo se hned projeti se na hadu; domníval se, že mu to bude k veliké cti a slávě. Sedl si tedy na hada a liboval si v jízdě.

Had pravil k němu: „Víš, králi, jak zněla ona kletba? Dej mi něco k jídlu, ať nezahynu hladem.“

Král odpověděl: „To se rozumí, že musíš dostati potravy; vždyť jsi můj koníček.“

Dával hadovi každý den dvě žáby.

Takovým způsobem živil se teda had. Neškodilo mu, že se pokořil tak malomocnému nepříteli, naopak měl z toho prospěch a dosti pohodlné živobytí.

„A tak právě,“ doložil holub, „trpěl jsem jen, abych dosáhl velikého zisku, a osvědčilo se to. Nyní jsme bezpečni, zvítězili jsme, zničili nepřítele a máme od něho na vždy pokoj. Přesvědčil jsem se, že shovívavostí a přívětivostí zničíme nepřítele spíše a jistěji nežli nenadálým protivenstvím. Nejsilnější oheň může zničiti ze stromu pouze to, co jest nad zemí, avšak chladná, mořivá, voda zničí také kořeny ukryté v zemi. Říká se: „Čtyři věci nemá nikdo považovati za malicherné, byť byly teprvé v počátcích: oheň, nemoc, nepřátely a dluhy.“ — Za svou spásu musíme a máme co děkovati pouze naší moudré radě, která porozuměla plánům mé choti Milice. Říká se: „Snaží-li se dva o jednu věc, dosáhne jí, kdo jest statečnější; jsou-li oba statečností stejní, teda kdo má nejpevnější vůli, a mají-li oba stejnou, dosáhne cíle jen, kdo má štěstí na své straně.“ Říká se také: „Kdo se dává do boje s králem, který jest prozřetelný, rozumný a skromný, s králem, který slávou nezpyšní a v neštěstí nezmálomyslní: dává do sázky svůj život.“ Vy také, přátelé, věděli jste, co máte dělati, pomýšleli jste na zítřek a rozvažovali zamýšlené činy.“

Rada odpověděla: „Nikoliv, tvému rozumu, tvé smělosti a tvému štěstí máme co děkovati za svou spásu. Rada moudrého, vážného člověka více zmůže při ničení nepřítele než četné a cvičené vojsko. Ale to jest nám nejvíce ku podivu, že jsi mohl zůstati tak dlouho mezi sovami a poslouchati jejich surové řeči, aniž bys se proti nim prohřešil.“

Holub vysvětloval: „Řídil jsem se vždy moudrým náhledem, že si máme dělati přátely z blízkých i dalekých svým přívětivým a jemným chováním a sebe dělati známými svou ochotou.“

Členové rady pravili: „Znali jsme tě jako muže činu. Víme, že jest mezi námi mnoho mluvků a chlubičů, ale jejich činy ničeho neznamenají. Tebou nám dal Bůh veliký dar. Až do vítězství nemohli jsme si pochutnati na jídle, pití, ani na spaní a odpočinku. Říkává se: „Nemůže si pochutnati na jídle a pití i spaní nemocný, dokud není zdráv; lakota, dokud nedošel žádaného jmění nebo moci a konečně ten, koho nepřítel souží dnem i nocí, dokud nedošel duševního klidu.“ — Kdo odložil těžké břémě, může si oddechnouti, a kdo zachráněn jest od nepřítele, může býti veselé mysli.“

Holub pravil: „Chci prositi Boha, který nám dal tak slavné vítězství nad nepřítelem, aby nám žehnal i budoucně.“

„A řekni nám dále,“ pravili přátelé „jak se sovy chovaly ve sporech s králem a co se při tom dělo.“

Holub vypravoval: „Král byl bez starosti. Zdálo se, že má tuze slabou vůli, a že jest domýšlivý. Všichni jeho vezírové byli mu na vlas podobni, mimo toho, který radil, abych byl popraven. Ten byl opravdu moudrý, chytrý, pravý filosof, opatrný a zkušený. Prozrazoval pevnou vůli a rozum, uměl také dobře raditi, čehož u ministrů bývá po řídku.

Jeden ze starších v radě ptal se: „A jak jsi se tak přesvědčil o jeho moudrosti?“

„Po dvakráte,“ odpověděl holub. „Jednou, když radil, aby mne zabili, potom když tak radil i před těmi, kteří mu mohli udělati hanbu. Při tom neužil slov prudkých, naopak mluvil mírně a vážně, nevyčítal nikomu jeho chyby najednou a přímo, nýbrž vypravoval vždy podobenství, aby ho chybami jiných upozornil na chyby jeho vlastni. A proto nemohl se král na něho hněvati.

Mezi jiným slyšel jsem také, jak pravil ku králi: „Panovník nemá býti nikdy nedbalým; důležitých hodností dochází málo kdo a jen kdo má duševní horlivost. Království jest něco málo obyčejného. — Králů není mnoho a proto, kdo království dosáhl, má si je ošetřovati a chrániti. Říká se, že jeho trvání jest tak krátké jako stín víly. Náhle zmizí a vrátí se zas jako vítr; jest tak krátkého trvání jako šlechetný u ničemníka a proto zmizí tak záhy jako dešťová kapka.“

Toť jest podobenství o nepříteli mocném, který zpupně utiskuje souseda, ale za to ociťuje se ve zlých koncích.

Řekl král Dabželim: „Líbilo se mně; napiš je ku všeobecnému poučení.“