ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Král Dabželim pravil k mudrci Bidpajovi: „Vyprávěl jsi mně příklad, jak falešný žalobce, v lstivosti a podvodu obratný, svou nepravou žalobou pevný svazek lásky roztrhnouti dovedl; ale nyní mně pověz také, pak-li to víš, co se s Lišákem stalo po smrti Mujaby, jaké omluvy měl před lvem a jeho družinou, když tento o býkovi k jinému přesvědčení přišel, jak byl Lišák pro falešné udání souzen a trestán a jak před soudem se hájil.“

Mudrc počal vypravovati: „O dalším osudu Lišákově dozvěděl jsem se toto:

Po udolání býka sželelo se lvovi velice toho činu krvavého. Vzpomínal na jeho staré přátelství a věrnou oddanost dvořeninskou, seznával nyní teprve, že býk byl ze všech jediný v jeho největší vážnosti a lásce, že on u krále nejvíce platil, nejblíže k němu stál a že nejraději s ním se radil.

K nejvznešenějším dvořenínům lvovým patřil pardal. Tento právě dostavil se téhož večera, kde moje vypravování počíná, ke lvu a teprve o půlnoci se vzdálil.

Cestou do svého domova musil jíti kolem příbytku Lišáka a jezevce. Když přišel ku vchodu tohoto, uslyšel, jak jezevec činí Lišákovi výčitky pro jeho život a nepočestné jednání, a jak jej odsuzuje pro jeho darebácké, lživé udavačství.

Tak se naučil pardal Lišáka poznávati, a aby dozvěděl se bližších událostí, zůstal nepozorovatelně u díry státi i slyšel, jak jezevec dále k Lišákovi mluvil:

„Vidíš, sedl jsi si na tvrdou stolici a vešel do úzké chodby; spáchal jsi zločin, který tebe samého zahubí. Budeš viděti, že stav tvůj bude velice smutný, jakmile dozví se lev, žes nevěrný, darebný, žes podvodník a lhář. Jsi již ztracen, beze vší naděje. Ty největší hanby budou vrženy na tebe, i trest smrti bude nad tebou prohlášen, aby nikdo více nemusel se báti, že by byl tebou podveden a ku škodě přiveden. — Já také nemohu tebe od dnešního dne za přítele považovati a nebudu více s tebou potají mluviti, neboť mudrci pravili: Vzdaluj se toho, o kom nemáš dobrého mínění. — A protož musím se odloučiti od tebe, musím býti pamětliv vlastní své jistoty, věda, že lev již podezření na tebe má.“

Uslyšev toto pardal vzdálil se a šel k matce lvově. Prosil ji, zprvu, aby ničeho nepověděla, co jí nyní sdělí, a pak jí vypravoval vše to, což jezevec k Lišákovi mluvil.

Druhého dne ráno šla stará lvice ku svému synu a nalezla jej ve velikém zármutku. Ptala se ho, proč se rmoutí, proč tu tak ztrápeně leží, a lev odpověděl:

„Zarmucuje mne vražda, kterou jsem na Mujabě spáchal; vzpomínám sobě stále na jeho oddanost, lásku a na to že jsem povždy spoléhati mohl na jeho nejlepší, upřímnou i moudrou radu.“

Matka-lvice odpověděla: „Nejkrutějším vysvědčením jest to, kteréž si muž sobě sám dáti musí; a to jest veliká chyba. Jak jsi mohl spáchati onu vraždu, aniž bys se přesvědčil dříve o vině býkově? Kdybych nevěděla, co mudrcové pravili o prozrazení tajemství, a zločinu že dopouští se ti, kteří tajnost prozradí, tu bych ti sdělila, co vím.“

Na to odpověděl: „Řeči mudrců mají často více smyslů nežli jeden a dopouštějí rozličné výklady. Uznávám správnost toho, co připravila; ale pakli víš radu dobrou, nuže, neukrývej ji přede mnou, aneb sdělil-li tobě někdo tajnost, prosím, pověz mi, sděl ji se mnou.“

Matka vyprávěla mu vše, co jí pardal prozradil, avšak nevyzradila tohoto a doložila: „Nebylo mně neznámé slovo mudrců, že velký trest a hanba veliká stihnou toho, jenž tajemství vyzradí, ale při všem tom, chtěla jsem ti raději celou záležitost sděliti, neboť vědomí to může ti býti k prospěchu tak, jako bude jiným k veliké škodě. Ať se chrání ti, kteří hledí krále podváděti, ana je pohroma brzy stihne.“

Po ukončení této řeči povolal lev k sobě veškeré dvořenínstvo i ostatní družinu.

Když Lišák před lvem stál a tohoto zarmoucenost i zamlklost pozoroval, obrátil se k jednomu ze svých sousedů a pravil: „Co pak se stalo, že náš král jest tak smutný?“

Matka králova zaslechnuvši to, obrátila se k Lišákovi a promluvila přísně: „Že tys ještě na živu, to krále nejvíce mrzí, ale jen jedno mrknutí jeho oka, a tvého života více nebude.“

Lišák odpověděl: „Ničeho nezanechá první poslednímu, neboť se praví: „Kdo má nejvíce moci před nehodou se uchrániti, toho nehoda zachvátí před tím, jenž malomocným jest. Kéž nemá platnosti toto pořekadlo ani pro krále, ani pro jeho vysoké dvořeníny, ani pro celou jeho družinu. Také vím, že se říká: „Kdo s nehodnými zachází a zná je co nehodné, ten se pokazí. A protož straní se poustevníci lidí, dávají přednost pustině a raději slouží Bohu, nežli světu a lidem. A kdo jiný odměňuje dobrým dobré a dobročinnost dobročinností, nežli jedině Bůh? Kdo však očekává odměnu dobra od člověka, ten se velice zmýlí, neboť nikdo nemá nikomu sloužiti nežli Bohu, a nikdo ať neočekává od lidí odplatu za služby prokázané. Avšak jest to, oč poddaní královi nejvíce snažiti se mají, aby se vyznamenávali dobrými vlastnostmi, vždy šlechetně jednali a život bezúhonný vedli. Dobře řekli mudrcové: „Kdo za pravé uznává, co nepravé jest, a za nepravé to, co by za pravé uznávati měl, tomu se povede tak, jako oné ženě, která se zmýlila vlastním sluhou, jenž jí převléknutím oklamal, a tím jí arci hanbu i výsměch způsobil.“

„Jak to bylo?“ tázal se král.

Lišák počal vypravovati:

Paní kupcová a malíř

V jednom městě byl kupec, který měl krásnou a velice půvabnou choť. Nedaleko nich bydlel malíř, lstivý člověk, který byl milencem oné paní.

Jedenkráte pravila ona k němu: Ty, poslyš, vymysli si předce něco, dle čeho bych dříve zvěděla, že ke mně přijdeš, abys nemusel více volati aneb kývati. Tím můžeme přijíti oba veřejnosti do podezření.“

Milenec odvětil: Napadá mně právě cosi, čímž bys mohla býti ukonejšena a strach tvůj úplně odstraněn. — Mám plášť obrazy pomalovaný; ten když na sobě míti budu, budeš věděti, že k tobě přijíti chci.“

S návrhem tím byla paní spokojena. Malíř tak činíval. Kdykoli chtěl svoji milenku navštíviti, oblekl na sebe onen plášť pomalovaný. Ona poznavši ho, ihned přicházela jemu radostně vstříc.

Toto pozoroval a seznal ku svému vlastnímu podivení jeden sluha oné paní, kterýž byl dobře znám se služkou malířovou.

Šel tedy k ní jednoho dne a žádal ji, aby mu půjčila trochu onen plášť malířův. „Rád bych jej ukázal jednomu příteli svému,“ pravil k ní, „on by se rád na ty malby blíže podíval. Já si pospíším, abych ti jej brzy zpět přinesl, dříve nežli se pán tvůj navrátí.“

Služka dala jemu žádaný plášť. Sluha pak jej přehodil přes sebe a šel ku své velitelce, napodobuje úplně malíře.

Když jej paní spatřila nemyslela nic jinak, nežli že milenec její k ní přichází. Šla mu tedy vstříc a pobyla s ním.

Převlečený sluha dosáhnuv svého přání, odnesl ihned plášť zpět služce, která jej položila opět na obyčejné místo.

Teprvé pozdě večer vrátil se malíř domů. Na to oblekl se do pláště a dle obapolné úmluvy ukázal se v něm milence své.

Tato zhlédnuvši jej šla mu ihned v ústrety a tázala se: „Což, ty přicházíš opět? A proč? Vždyť jsi byl již dnes u mně?“

Po bližším vysvětlení odebral se malíř domů, zavolal ihned služku a hrozil jí trestem smrti, pakli neřekne pravdu, kdo ten plášť na sobě měl.

Služka se vyznala ze všeho.

Malíř vzal plášť a spálil jej.

„Příklad ten jsem vypravoval,“ doložil Lišák, „s tím úmyslem a proto, abych přiměl krále, by v záležitosti mé příliš kvapně nejednal a ničeho nečinil z nevědomosti. Nemluvil jsem tak z bázně před smrtí, neboť právě ten, který před smrtí veliký strach má, nejdříve zemře, a všecko stvoření vůbec zemříti musí. Ne! Kdybych sto životů měl a věděl, že by to bylo králi potěšením, všecky ty životy zničiti, učiním tak s největší ochotou.

Na to promluvil jeden z družiny: „Toto nepraví z lásky ku králi, nýbrž jen k vlastnímu prospěchu, aby si z toho bláta pomohl.“

„Běda tobě!“ zvolal Lišák: Viníš mne z toho, že se omlouvám. Komu stojí kdo blíže nežli sobě samému? A když někdo nehledá omluv pro sebe, pro koho jiného by jich hledal? Jasno jest, že z tebe mluví jen závist a nepřízeň, a kdo slyšel tebe, musí uznati, že ty nikomu ničeho dobrého nepřeješ, že jsi samému sobě i jiným nepřítelem. Takové stvoření, jako ty, není hodné, aby bylo mezi zvířaty, neřkuli na blízku krále a na jeho dvoře.“

Po těchto přímých slovech Lišákových zamračil se jeho protivník a pln studu upláchl odtud.

Na to promluvila matka lvova k Lišákovi: „Musím se ti diviti, ty pleticháři, že máš tak málo studu, tak mnoho nestydatosti, že tak rychle umíš každému odpověděti.“

Lišák odpověděl: „To špatné míněni tvoje o mne má původ ten, že pouze jedním okem na mne hledíš a jen jedním uchem mne slyšíš. K tomu druží se má nešťastná horlivost, která mně vše znepřátelila; ano tak daleko šli pak nepřátelé moji, že mne u krále osočili z falešného udavačství. Ale není to již jinak; kdo u dvora se zdržuje, hledí jen na to, aby se udržel v přízni, aby si pojistil svoje dobré bydlo, a protož neví někdy, v kterou hodinu by měl mluviti, a v kterou by bylo slušno mlčeti.“

Matka-lvice podotkla: „Aj, podívejme se na toho bídníka, kterýž tak veliký zločin spáchal. Přetvařuje se jako neviňátko, jako by jaktěživ ničeho nebyl udělal.“

Lišák odvětil: „Kdo činí, co není jejich povoláním, podobají se tomu, jenž sype popel na místo, na kteréž by měl písek vysypati, aneb muži nosícímu šaty ženské či ženě odívající se v mužský oblek, také hostu, jenž praví: „Já jsem pánem v tomto domě,“ aneb tomu, který dovoluje si ve společnosti mluviti o tom, nač tázán nebyl. Bídníkem ale lze nazvati jenom toho, který poměry a lidi nezná a není s to nehodu od sebe odvrátiti.“

Matka-lvice pokračovala: „Myslíš ty, podvodníku a pleticho starý, že slovy svými dovedeš lva dále klamati a že zaslouženému vězení ujdeš?“

Lišák hájil se dále: „Podvodníkem jest ten, před jehož podvodem jeho nepřítel jistým není, pak ten, který svému nepříteli, když se ho zmocní, život vezme, kdyby i žádným zločinem vinen nebyl.“

Lvice podotýkala dále: „O ty podvodníku, ty lháři! Ty myslíš ještě, že ujdeš trestu lživosti své a že ti tvá chytrost něco prospěje při tvých velkých hříších?“

Lišák odpověděl: „Lhářem jest, kdo mluví to, co se nestalo a udává, co nebylo mluveno ni činěno. Moje řeč jest ale zjevně přímá a jasná.“

Matka-lvice promluvila pak k okolostojícím: „Zaslouží si jména moudrých ti, kteří v záležitosti Lišákově učiní, co bylo jejich povinností?“ Na to vstala a vzdálila se.

Lev předal pak Lišáka soudci.

Tento dal jej spoutati, dal hoditi provaz kol krku jeho, a do vězení odvésti.

As o půlnoci dozvěděl se jezevec, že Lišák uvězněn jest. Šel tedy potajmu k němu. A když viděl, jak úzké jest jeho sedadlo, jak těsné to místo celé, dal se do pláče a pravil: „Přišel jsi tedy tam, kam jsi přijíti musil, an jsi chybil a nedbal na má napomínání. Proto ale předce budu tě vždy varovati, tobě raditi a tobě pomáhati v nejupřímnějším ohledu, neboť na každém místě možno mluviti a každou překážku možno obejíti. Ale jestli jsem byl obtížným, když jsem tě napomínal v době té, v které jsi byl pln štěstí, chci já nyní část tvé viny nésti. Však u tebe domýšlivost vzrostla tak, že podmanila si tvé náhledy i rozum. Já jsem ti vypravoval mnoho výstražných příkladů a upomínal jsem tě na slova moudrých; mudrci ti pravili: Podvodník zemře před časem.“

Lišák odpovídal jemu: „Jsem přesvědčen o tvé upřímnosti. Největší útěchou v mém nynějším stavu jest mi slovo, které mudrcové pronesli: Neznepokojuj se pro trest, který tebe stihl proto, žes chybil, neboť lépe jest, když jsi potrestán za přečin spáchaný již na tomto světě, nežli abys zaň pykati musel na jiném světě — v pekle.“

Jezevec namítal: „Rozumím dobře řeči tvé, ale tvoje vina jest veliká, a trest, který ti lev vyměří, bude veliký i bolestný.“

Na blízku jezevce a Lišáka ve vězení nalezal se rozumný jelen, který nepozorovaně celou tu rozmluvu vyslechl. Slyšel výčitky jezevcem činěné, slyšel vyznání, které Lišák učinil ohledně svých zločinných skutků, čímž celou svou vinu na jevo dal. Pamatoval si jelen všecka ta slova, kteráž tu slyšel a zapamatoval si je velmi pečlivě, aby mohl svědčiti, když by na to tázán byl.

Jezevec odebral se na to domů.

Druhého dne po tom přišla matka ke lvu a pravila k němu: „O pane všech zvířat! Nemyslím, žes zapomněl na to vše, co jsi včera mluvil a k upokojení svých sluhů poručil. Mudrci pravili: Člověk nemá býti leniv pro zbožnosť, naopak — nemáme leniti potrestáním zločince.“

Vyslechnuv řeči matky své dal lev zavolat pardala, pána soudu.

Když přišel tento se svým písařem soudním, pravil k nim král: „Odebeřte se do soudní síně, vyslýchejte tam nízkého i vysokého z družiny mé, pátrejte přísně po všem, co oni všickni o Lišákovi ví; pak vše to, co zvíte vy ze slov a výmluv Lišákových, sepište v knize soudní a přednášejte mně každého dne.“

Pardal a písař soudní, kterýž strýcem lvovým byl, odpověděli: „Stane se dle vůle královy!“

Na to se vzdálili od krále, aby dle jeho rozkazu jednali.

Jednoho dne, když již sezení soudní po tři hodiny trvalo, poručil soudce přivésti Lišáka:

Tento byl předveden před celé soudní shromáždění.

Po chvíli počal mluviti předseda shromáždění jasným, silným hlasem:

„Vězte, vy shromáždění, že panovník všech zvířat od nešťastné smrti Mujaby trpí zádumčivostí a jest pln smutku, pln neutišitelného zármutku. On nahlíží nyní, že vzal Mujabovi život beze vší viny, a že jednal tak proti němu jedině z lživého návodu Lišákova. Tento soudce jest tedy ustanoven k tomu, aby odbýval přelíčení soudní a vyšetřoval celou záležitost Lišákovu. Kdo tedy z vás něco ví o ději tom, buď si dobrého nebo zlého, ten to vyřkni před soudem a přítomnými svědky, aby dle toho pak rozsudek vynešen býti mohl. Rozsudek nad životem a smrtí musí býti důkladně odůvodněn; přehmat v tak důležité záležitosti prozradil by jakousi náruživost, a činiti nepráví, svědčí o podlé mysli.“

Na to mluvil soudce: „Slyšte, shromáždění! Nezamlčte ničeho, co víte a jmenovitě chraňte se něco zapírati. Trojí dávám vám na uváženou. První a nejdůležitější jest, abyste Lišákův čin nepovažovali za čin nepatrný a malý, neboť k největším zločinům musí se počítati, když nevinný, který ani poklesku nespáchal, lživou obžalobou o život připraven byl. A protož, pak-li kdo co ví o tomto lháři, jenž vymyšleným udáním nevinného zradil, — a to co ví, by zamlčel, ten bude vinu a trest s odsouzencem sdíleti. Druhé jest: Vinník-li svoji vinu uzná a vyzná, bude lépe na tom, než-li aby ji zapíral, ano králi a družině jeho jest volno, jemu odpustiti. Za třetí: Se špatnými a bezbožnými nemáme míti žádného smilování a vše máme odstraniti, co by někoho z lidí, buďsi vysokých i nízkých přivésti mohlo k tomu, aby s onými se spojili. A proto, kdož jen něco ví o záležitosti tohoto podvodníka, oznam to před tváří všech přítomných svědků, aby svědectví se nabylo, neboť praví se, že ten, kdo nevydá svědectví pro zemřelého, bude trestán ohnivými otěžemi v den vzkříšení. A protož, povězte jedenkaždý co víte.“

Poněvadž nikdo nehlásil se k slovu, promluvil Lišák sám: „Proč mlčíte? Povězte předce co víte, abych každé slovo zodpovídal. Víte snad co řekli mudrcové: Kdo něco dosvědčuje, co neviděl a něco povídá, o čem neví, tomu se povede tak, jak lékaři, jenž řekl o tom, čeho neznal, že to zná.“

Shromáždění se tázali: „Jak to bylo?“

Lišák vyprávěl:

Nevědomý lékař

„Povídá se, že byl v jednom městě lékař velmi způsobný, učený, a pro umění, že mnoho lidí štastně vyléčil, velmi vážený. Sestár však již, a zrak jeho také seslábl.

Král toho města měl dceru, kterouž dal svému synovci před nedávnem za manželku. Když jedenkráte paní tato ochuravěla, vzkázali to onomu lékaři, a ten ihned uhodl nemoc i věděl, co proti ní dáti, načež pravil: „Kdybych jen viděl, mohl bych lék sám připraviti a nemusel bych ho svěřovati jinému.“

O tom slyšel muž jakýs ve městě, který byl v lékařství úplně nevědomý. Ten šel do paláce s domýšlivostí, jako by lékařství úplně rozuměl, a znal moc těch rozličných šťáv i bylin, z kterých se léky připravují, a jako by úplnou známost měl o všech druzích léků, jak složených, tak i jednoduchých.

Král kázal jemu, aby vešel do lékárny, by sobě vybral k léčení vhodných šťáv, které jemu potřebny jsou.

Nezkušenec vešel do lékárny, že však neměl pražádné známosti o působení rozličných léků, které tam viděl, vzal mezi jinými také sklenici, v které byl okamžitě působící jed, a tento vmíchal do připraveného léku. On arci nevěděl, že to jed.

Hotový pak lék vypila paní mladá a zemřela za malou chvíli.

Jak se to král dozvěděl, zavolal neprodleně toho nevědomce, aby k němu se dostavil a přikázal mu, aby v přítomnosti jeho toho léku se napil.

Muž ten arci také ihned zemřel.

„Tento příklad vypravoval jsem vám,“ pravil Lišák, abych vám ukázal, jaká pokuta a hanba stihne toho, kdo něco poví aneb učiní, o čem žádné známosti nemá, a tím obzor vědomostí svých překročí. Kdo tedy z vás hranici svoji překročí, toho stihne trest jako onoho nevědomého člověka, a ten musí spůsobenou škodu sobě sám přičísti. Již od mudrců víme, že

Tu ujal se slova pan pekař, smělý a hrdý, protože u lva ve vážnosti stál.

„Šlechetní a ctění pánové! poslyšte laskavě slova má. — Mudrci pravili o rozšafných, že tito jsou znatelní po svém zevnějšku, a vy, kteří boží vůlí všecka vyznamenání máte, a jimž veškerá božská milost udělena byla, vy tedy můžete rozeznati poctivé dle jich zevnějšku a vzdělání. Zde ale příliš mnohé věci svědčí proti tomuto bídníku, Lišákovi a dávají na jevo jeho špatnost; jen se podívejte pozorně na jeho zevnější postavu, abyste se sami o tom důkladně přesvědčiti mohli.“

Soudce odpověděl nejvyššímu z královských pekařů: „Víme dobře, já i přítomné shromáždění, že ty zevnější znamení ukazující na vnitřní zkaženost velmi dobře znáš, a protož vysvětli nám lépe, cos napověděl, a sděl, jaká znamení špatnosti jsi na zevnější podobě obžalovaného nalezl.“

Nejvyšší pekař jal se tedy vysvětlovati svoje pozorování: „Mudrci napsali a v známost uvedli, že ten, jehož levé oko menší jest nežli pravé, kterýž stále sebou vrtí, jehož nos na pravou stranu ohnutý jest, jest bídník, mizerný ničemník, v němž podvodnictví a bezbožnost sdruženy jsou.“

Toto když slyšel Lišák, zvolal: „Na tebe zcela dobře se hodí slovo, které pověděl muž ku svoji ženě:“ „Hleď dříve na nahotu svoji a pak teprve na jiné.“

Když pak byl žádán Lišák, aby příběh ten vypravoval, počal následovně:

Pokáraná žena

Bylo jednou město, které přepadli nepřátelé. Když byli část obyvatelstva povraždili, část do zajeti odvedli a město samé vyloupili, navrátili se zase do své domoviny.

Jednomu vojínu připadl za kořist jeden rolník a jeho dvě ženy.

Tito chudáci byli však od vojáka jídlem a oděvem velmi špatně opatřováni.

Jednoho dne šel rolník se ženami do lesa, aby pro pána dříví nasbírali. Byli všickni tři nazí.

Tu našla jedna z těch žen na cestě starý hadr; zvedla jej a přikryla jím dle možnosti část těla. Na to pravila muži: „Podívej se, jak ta nemá tolik studu aby nahotu svoji přikryla.“

Muž pokáral jí: „Podívej se předce dříve na sebe, vždyť jsi také ještě dosti nahá. Jak můžeš přítelkyni své vyčítati, co i u tebe se nachází?“

„A tvé chování,“ doložil Lišák k pekaři, „ty nečisto, jest velmi podezřelé, vždyť máš samá hanlivá a ohyzdná znamení. Nápadná jest smělost tvá, podávati králi jídla a postavovati se před něj, kdežto na těle tvém jest jen špína a ohyzdnost. Ty sám znáš chyby své i jiní je také dobře znají. Ty opovažuješ se dotýkati cti toho, jehož tělo jest čisté a beze vší hany? Nejsem však já sám, kterýž tvoje chyby dobře zná, ale všickni přítomní o nich ví, a mne zdržoval jen někdejší náš přátelský poměr, že jsem o tom nemluvil. Nyní však, když jsi na mne lhal, mne do očí přímo pomluvil a zhanobil, proto že jsi nepřátelsky proti mně vystoupil, dosvědčoval zde před očima přítomných něco, o čem nikterak přesvědčen nejsi, ustanovil jsem se pevně na tom, že prozradím vady tvé, které úplně znám a které každý jiný zná. A pravím, povinností jest každého, komu jsi znám, aby králi poradil, by sobě nedával od tebe více pokrmů podávati. Ano, buď proklet, aby, kdybys byl nucen zdělávati pole, tobě ani jednoho plodu nevydalo. Ty nejsi hoden ani toho nejnižšího řemesla, ani abys kůže vydělával, ani abys baňky sázel nejsprostějšímu člověku, neřkuli abys vznešenou osobu královskou obsluhoval.“

Nejvyšší pekař odpověděl: „Jest to možné, aby tato tvoje slova ponižující mně platila?“

Lišák utvrzoval: „Ano, ano, tobě! Jen pravdu jsem povídal o tobě, na tebe jsem ukazoval, ty mrzáku, ty vyschlý čahoune, ty skrz na skrz zkažený, tobě platila slova má, ty křivonoho, ty břicháči, ty šmaťhoune, ty který máš pysky rozpoltěné a špatným jsi zvenčí i u vnitř.“

Po těchto slovech zbledl jako stěna nejvyšší pekař a zarmouceně i stydlivě hleděl kolem. Chtěl cosi promluviti, ale slova mu uvázla hněvem a zkroušeností v hrdle.

Lišák uviděv jeho málomocnost a slzy bolu vnitřního, pokračoval dále: „Ó dlouho budeš muset plakati, až král se dozví o tvé nečistotě, o tvých vadách a až tě sesadí s úřadu tvého, ba tebe ani mezi služebnictvem svým nenechá a vyžene tě ze svého okolí.“

Po slovech těch zdvihl se jeden šakal, kterémuž král, jako osvědčenému dvořenínu, důvěru svou úplně věnoval a jemuž nařídil, aby sledoval bedlivě celé přelíčení a o něm mu zprávu dal. Šakal odebral se ku králi. Když mu sdělil vše, co se přihodilo, co Lišák povídal, nařídil král neprodleně, aby nejvyšší pekař sesazen byl. Zároveň bylo tomuto připomenuto, aby před králem vícekráte ani se neukázal.

Lišák byl zase do vězení odveden.

Poněvadž byl již večer, byly veškery řeči jak žalobníka tak žalovaného zapsány do knihy; pardal ji zapečetil a shromáždění se rozešlo. —

Mezi zvířaty tu byl také šakal jménem Ruzba, kterýž jezevci byl velice oddán upřímným přátelstvím a láskou.

Také u krále byl ve velké vážnosti, a proto arci ctěn ode všech.

Jezevec z bázně a strachu o život svůj, jakož i o život přítele Lišáka, dostal hryzení a zemřel.

Tu odebral se onen šakal k Lišákovi, aby mu oznámil smrt jeho přítele.

To uslyšev Lišák, začal plakati a bědovati: „Což já mám nyní dělati na tomto světě, když jsem ztratil přítele, ba bratra, který tak upřímně vždy se mnou smýšlel? — Avšak nacházím já v tom milost boží, dobrotu Jeho ke mně, že mně tebe dal, že ty se o mne staráš, mne se ujímáš přátelsky. Vím, vím, že v tomto stavu mém jsi ty jediná moje naděje a podpora. Nejprvé bych nyní žádal od tvé dobroty, abys šel na to a to místo, kde uvidíš, co jsme my dva si nahospodařili svojí lstí a prací, v čemž nám pomáhala vůle boží, a to vše abys mně sem přinesl.“

Šakal vyplnil přání Lišákovo, kterýž jemu za to ponechal polovici toho pokladu.

Na to řekl Lišák k šakalovi: „Vidíš, ty můžeš svobodně k lvovi přicházeti, kdy ti libo, což nikomu jinému dovoleno není. Prosím tě, užij své moci pro moji záležitost, věnuj mně veškerou svoji starost i vliv svůj. Vyslechni vše, co se mluví u lva o mně a mých protivnících; jmenovitě sleduj bedlivě, co kuje proti mně matka-lvice, jak dalece s ní souhlasí lev aneb v čem jí odporuje. Prosím tě, nezapomínej ničeho.“

Šakal přijav dar Lišákův, slíbil mu služby své a pak odebral se domů, kde poklad bedlivě uschoval.

Druhého dne, když lev na místě svém již několik hodin poseděl, dala se u něho ohlásiti družina. Vstup ji byl dovolen. Soudcové mu předložili knihu soudní.

Když přečetl král řeči Lišáka a jeho žalobníků, dal zavolati svoji matku, a té pak ještě vše předčítal.

Po ukončení zvolala tato hlasitě: „Pak-li pronáším tvrdá slova, nehaň mne proto, neboť ty opravdu nemůžeš rozeznati škodu svoji od svého prospěchu. — Nevarovala jsem tě již, abys neposlouchal slov těch, které pronáší ten zločinec, ten lhář a podvodník?“ Na to vzdálila se plna zlosti.

To vše viděl a slyšel šakal s Lišákem spřátelený. V největším spěchu kvapil, aby jemu vše sdělil. Právě však, když u něho návštěvou byl, přišel královský běhoun, aby Lišáka do soudního shromáždění přivedl.

Lišák musel se postaviti před soudcem, a nejvyšší ze shromáždění pravil k němu: „Lišáku! Nyní jsem již úplně přesvědčen o vině tvé, a my nemusíme ničeho více vyšetřovati. Mudrci nám pravili, že Bůh, Nejvyšší a Nejvznešenější, tento svět stvořil, aby sloužil za místo příprav a očisty pro svět onen, který jest bydlištěm božských poslů a proroků, již poukazují k dobru a vedou na cestu do ráje, kteří zovou k poznáni Boha Nejvyššího. My bychom tedy byli již úplně přesvědčeni v záležitosti tvé, ale pán náš přikázal nám, abychom ještě jednou věc projednali, ačkoliv nám jest již všecko jasné.“

Lišák odpověděl: „Vidím, soudce, že nejsi zvyklý na žádnou spravedlnost při vynášení rozsudku. Nespravedlivé jest, když králové zavrhují ty, kdo žádného poklesku neučinili, ale jimž nepráví způsobeno bylo. Oni naopak mají vzíti je v ochranu a záštitu. Jak bys ale mohl ortel smrti nade mnou vyřknouti, dokavad jsem já sebe neobhájil? Proč bys s tím spěchal, hově své vášni, aniž bys čekal, až uplynou zákonité tři dny. Pravdu měl, jenž tvrdil, že dobré prospívá, byť i zdánlivě škodu přinášelo tomu, kdo jen dobře činí.“

Soudce odpověděl: „V knihách našich předků stojí psáno, že spravedlivý soudce musí dbáti o to, aby bedlivě posoudil činy poctivého a špatného, neboť jen tak bude moci spravedlivě odplatiti poctivému dle poctivosti jeho a špatnému dle jeho špatnosti. Takovým jednáním cítí se pak dobří ještě více dobře činiti a špatní zdržují se více od zločinného jednání. Co bych tobě, Lišáku, raditi mohl, jest, abys pohleděl do prohlubně, do které jsi vlastní vinou upadl, abys seznal svůj zločin a činil pokání.“

Lišák odvětil na to: „Spravedliví soudcové nevynesou rozsudku na pouhé důminky a nejednají dále dle toho ani u osob vysokého stavu, ni u osob nižších, poněvadž vědí, že důmínka nemůže platiti za právo. Pakli vy se domníváte, že jsem spáchal cosi zločinného, tak vím já, že tomu není tak, neboť já znám sebe lépe nežli vy mne; vědomí moje o sobě jest úplně jisté a bezpečné kdežto vaše vědomí o mně jest velice pochybné. Nepochybně jsem upadl u vás do nemilosti jen proto, že jsem obžaloval jiné; ale jaké omluvy bych mohl as u vás nalézti, kdybych sebe samého obžaloval, abych na sebe samého lhal a tím pak se samovolně smrti a záhubě podrobil, abych tedy jednal zcela proti vlastnímu přesvědčení o úplné nevinnosti a bezvadnosti své. Aby moje hodnost a moje právo byly mně zachovány, o to nejvíce se starati musím, jak sami uznáte, anebo snad mám nikomu ničeho nepravého neučiniv, sám nad sebou nepravě jednati? Protož přestaň s takovou řečí, o soudče, neboť má-li býti dobrým napomenutím, chybila se patřičného místa; ale byla-li klamem, byl to klam nejhanebnější, jakého kdo kdy viděl a zažil; nebyl by snad k nalezení ani u těch, jejichž zaměstnáním klam bývá. Nejméně však dovolí si nějakého klamu či lsti řádní, poctiví soudcové aneb svědomití představení. Věz, že slovo tvé vezmou si pošetilci a špatní za pravidlo, aby dle něho se řídili; neboť dle výroků soudců, jsou-li správní, řídí se lidé poctiví, kdežto naopak, dle nepoctivých řídí se lidé, kteří nespravedlnost, klam a podvod milují, protože bázně boží nemají. A protož bojím se, o soudče, že pro svoji řeč utrpíš jen škody a neštěstí. Byl jsi sice dosud vážen a ctěn v očích krále i družiny jeho, vážili si tebe vysocí i nízcí pro tvoje náhledy správné; každý uznával a schvaloval tvoji spravedlnost, moudrost, poctivost a dokonalost, a proto tím více musí každého překvapovati, jak jsi se mohl tak zapomenouti a zapříti v této mé záležitosti. Což jsi snad nikdy neslyšel, co říkávali mudrci: Kdo předstírá, že ví, co vlastně ani nezná, a dosvědčuje, o čem jistě neví, tomu se stane jako onomu sokolníku, který choť pána svého z nevěry obviňoval.“

Soudce se táže: „Jak to bylo?“

Lišák počal tedy vyprávěti:

Sokolník a papouškové

V jednom městě žil znamenitý satrap, jenž měl za choť pani neobyčejné krásy a neúhonné pověsti.

Mezi služebníky svými měl sokolníka, zchytralého a lstivého muže, kterýž však výtečně uměl cvičiti sokoly.

Tento sokolník požíval úplné důvěry svého pána, který mu dovolil svobodný přístup nejen do svého příbytku, ale i do komnat ženských.

Stalo se, že dovolil si jednou sokolník učiniti hříšné nabídnutí své velitelce.

Tato jsouc vzdálena veškerých lehkomyslností, rozhorlila se nad tím velice, tak že tvář její nad míru zarděla se. I protivila se výdatně jeho úsilí.

Jeho žádost dostoupla nejvyššího stupně, a proto jal se dosahovati svého přání lstí, avšak brány té lsti byly předce jen příliš úzké pro jeho žádost.

Šel jednou na honbu tento sokolník a chytil dva mladé papoušky, které s sebou domů vzal a je vychovával. Když byli starší, oddělil je od sebe a každého dal do zvláštní klece. Jednoho naučil mluviti: „Viděl jsem vrátného s mojí paní na loži mého pána“ — druhého: „Co se mne dotýče, já raději nepovím ničeho.“ Plných šest měsíců potřeboval nežli se papouškové naučili slova ta správně a plynně vyslovovati. Když je již důkladně vyučil, přinesl je darem svému veliteli.

Pán měl z papoušků velikou radost, a tím většího zalíbení nalezl v nich, když je slyšel mluviti. Avšak nevěděl, co mluví, neboť naučil je sokolník mluviti v řeči balchské. Ale proto předce divil se povždy satrap pěkné a plynné mluvě papoušků, a sokolník postupoval u něho ve vážnosti.

Na to dal satrap papoušky v opatrování choti své, která se tomu ráda oddala.

Jedenkráte přišli z Balchu vznešení lidé satrapa navštíviti.

Hospodář pohostil příchozí výborným jídlem i nápoji jemnými, předkládal jim ovoce to nejchutnější a nejskvostnější, vůbec ve všem všudy bylo viděti přepych.

Po obědě, když se všeobecně hovořilo pro zábavu, přikázal satrap svému sokolníku, aby přinesl oba papoušky.

Tito počali brzy povídati, jak byli naučeni.

Vznešení hosté balchští rozuměli arci, co papouškové žvatlali. Dívali se jeden na druhého a pak sklopili hlavy k zemi plni studu a rozpaků.

Satrap tázal se hostů svých, co to ptáci povídají.

Tázaní dlouho zpěčovali se pravdu říci. Konečně to vše pověděli, ale podotkli, že neslušno jim jísti v domě, kde takové hanebnosti se pášou.

Po tomto výkladu žádal satrap, aby nechali papoušky ještě něco jiného mluviti, ale oni neznali více než těch několik slov, jak se balchští i se svým hostitelem přesvědčili.

Tím vyšlo na jevo před celou společností, že choť satrapova jest úplně nevinna a že čin ten byl podvodnicky sosnován sokolníkem.

Satrap dal si vinníka zavolati.

Tento vešel maje na ruce sokola bíle a černě skvrnatého.

Paní domu pravila hněvivě k němu: „Ty, sobě samému nepříteli, pověz viděl-li jsi mne činiti, co jsi papoušky žvatlati naučil?“

Sokolník odpověděl: „Ano, viděl jsem činiti, co oba ptáci vypravují.“

Tu vletěl sokol do jeho tváře a vydrápl mu jedno oko.

Paní na to řekla: „Právem se ti tak stalo; toť jest odplata boží, trest od Nejvyššího za falešné svědectví.“

„Příklad ten vypravoval jsem ti, soudče,“ pravil Lišák, „abys nabyl více světla, jak krutý trest stihne falešného svědka na tomto i na onom světě.“

Po Lišákově výslechu vstal soudce a odebral se ku lvovi, aby jemu o celém průběhu pověděl.

Lev přemýšlel trochu a pak poslal pro svoji matku, které vše sdělil.

Lvice uvažovala smysl Lišákových slov a pravila k synu svému: „Moje obavy, že Lišák svou zchytralostí a lstivostí tebe přemůže, že tě o život či aspoň o trůn připraví, jsou nyní ještě větší nežli tehda, když jsem se trápila pro jeho dřívější zločin, kterým tebe lživě a lstivě přiměl, že jsi svého nevinného přítele připravil o život.

Řeč tato měla veliký účinek na lva, který pravil ku své matce: „Jmenuj mně toho, kdo ti vše o Lišákovi povídal, co jsi mně sdělila, abych na základě pravých, odůvodněných svědectví mohl dáti rozkaz k popravě.

Matka-lvice odpověděla: „Nerada arci prozrazuji mně takřka jako svěřené tajemství, avšak vzpomenu-li si na nepráví, kterého se dopouštím dle učení moudrých na tom, jehož tajemství prozrazuji, žádost moje, viděti Lišáka mrtvého, nebude ukonejšena. A protož chci požádati toho, kdo mně tajnost tu svěřil, aby ti sám pověděl, co ví a co slyšel.“

Na to se vzdálila a poslala pro pardala. Upomenula jej na uctivost lvu povinnou, na pěknou odměnu, jíž dojde, pomůže-li právu k platnosti a vydá svědectví, jež každý, jako on, dáti může beze všeho zatajování a konečně mu připomněla jeho povinnost přispěti utiskovaným a náležitě odůvodniti rozhodující nález na život a smrt, neboť prý: Kdo zatají svědectví pro mrtvého, neobdrží svědectví v den vzkříšení.

Nutila lvice pardala tak dlouho, až zdvihl se a šel před krále a tam vše pověděl, jak slyšel Lišáka zpovídati se před jezevcem.

Po tomto svědectví přihlásil se také k výslechu ve vězení sedící jelen, který též vyznání Lišákovo slyšel a vše si dobře pamatoval.

Přivedli jej tedy z vězení a pověděl vše, co věděl.

Na to promluvil lev k oběma svědkům: „Proč jste se nehlásili dříve ku svědectví, vždyť víte, že jest vyšetřování proti Lišákovi již dávno zavedeno?“

Jeden z nich odvětil: „My věděli, že výrok jedné osoby neodůvodňuje ještě zákonnité odsouzení, a protož neučinil z nás nikdo to, z čeho nebylo možné rozhodné ukončení. Když však nyní dosvěčil jeden, potvrdil totéž svědectvím svým druhý.

Lev byl s touto odpovědí spokojen a dal rozkaz, aby byl Lišák ve vězení svém odpraven. Zhynul krutou smrtí.

Kdo příběh tento četl, dozvěděl se tedy, že odplaceno bude každému, kdo vlastního prospěchu hledá v škodě, kterou jinému způsobil podvodem a zlou lstí, — opět dle jeho podvodu a dle jeho zlé lsti.