ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Král Dabželim pravil k Bidpajovi mudrci: „Vyslyšel jsem podobenství tvé o dvou milencích a poznal, kterak šelma lživá může je rozvésti a jaký konec béře taková neřesť. Vypravuj mně, jak umíš, o přátelích věrných, kteří šťastně se poznavše, upřímností svojí potěšení došli.

Řekl Bidpaj mudrc: „Ke všemu najde se podobenství. Svět jest vesmír, jednota všech věcí, pročež jedna vidí v druhé obraz svůj, zvlášť ale

K čemu by také býval Bůh stvořil svět, kdyby v něm se nestkvěl? K čemu přírodu, kdyby jeho slovo ji vždy nepřetvařovalo? proč by duch byl ženichem přírody, kdyby v jasném oku jejím nezářila láska jeho? — Mám mluviti o přátelích! — Rozumný nepočítá s přátely; přátelé však jsou, kdo pro vše dobré jsou hotovi přispěti a při každém nezdaru svou pomocí jsou blízcí. Vidíme to na slabých zvířátkách.

Odpověděl král Dabželim: „Uveď tedy zvířátka, ať uslyším aneb uvidím, jak vtělují slovo mé.“

Načež Bidpaj vypravoval takto:

Sivák

Bylo prý to v zemi Sikavend-Džin, nedaleko města Dahiry byl veliký les. V něm bylo mnoho zvěře a ještě více ptactva, a proto tam přicházelo mnoho myslivců, neboť říkává se:

Na vysokém košatém stromě seděl havran, maje tam hnízdo a ve hnízdě svou rodinu. Rozhlednuv se širým krajem, vidí potutelně blížícího se myslivce ohyzdného vzezření a špatné povahy. I obešla ho hrůza, ačkoliv doufal, že ho strom pohostinný dobře skrývá, neboť:

A kdo jest jist, že na něho nečíhá osud zlý, připravený buď náhodou, buď zlostí nepřátel? Pravdivé jest přísloví:

To věda, havran ulekl se; ale myslivec rozprostřev chytře pletenou síť, políknul a schoval se, jako dělává, kdo klade jinému osidla.

Havran si myslil: „Ten člověk nemá tu zajisté ničeho jiného na mysli, nežli aby buď mne, buď někoho jiného o život připravil. Budu tiše na svém místě a uvidím, co bude dělati.

Za chvilku zafičelo to v povětří, letěl bystrý Sivák, král holubů, a za ním hejno jiných holubů a věrných holubic.

„Ach!“ zakrákoral milosrdný havran, vida, že chytilo se do síti celé hejno nevinných, avšak neopatrných holubů.

Myslivec pustil z úst prst, jejž ve svých rozpacích a nejistotě okusoval, běžel k síti, ale byl ještě daleko. —

Holubi třepetali křídly, zaměřujíce jeden sem, druhý jinam.

„Hoj, hoj, ubožáci zle je s námi,“ pravil Sivák, jenž byl nejmoudřejší, a proto se stal vůdcem hejna, ale

Slyšte: Ve všeobecném nebezpečí nesluší pomýšleti jen na vlastní spásu. Kdo by tak chtěl zachrániti život, pozbyl by ho. Dávám vám radu, kterou jsem slýchal od svého praděda:

Dejte tedy pozor a za mnou najednou vzleťte všickní. Musíme se vespolek podporovati; nikdo z nás nesmí míti starost jen o sebe, musí ji míti o všecky. Společně si pomůžeme, vynasnažíme-li se zvednouti síť do výše. Tím společným úsilím můžeme býti osvobozeni.

I vzlétli všickni jedním směrem a letěli, ačkoli byli v síti.

Myslivec usmíval se, řka: „Leťte si jen, leťte, však vy ustanete“ — a aby ukázal, jak málo se bojí, že by uletěli, šel zvolna za nimi. Arci nespustil s nich ani oka, považuje je za jistou kořist.

Havran, pozoruje plán holubů, pomyslil si: „Poletím za nimi, abych viděl, jak si pomohou ti ubožáci ze sítě; buď přiučím se něčemu, nebo se mi snad podaří pomoci jim z nesnáze. Bylť havran tento — ačkoliv černochové zřídka bývají milosrdní — útrpný a náchylný k skutkům dobrým. — Letěl tedy pozdalečí za holuby, ale tak, aby nebyl viděn.

Když Sivák viděl, že myslivec za nimi utíká, pravil: „Dejme se do lesa, abychom se ztratili myslivci s očí; v lese pustíme se jinou stranou, aby nevěděl, kam jsme zaletěli. Snad se nám podaří nevinnou lstí zachovati život.

Jsme sice povahou upřímní a prostí, lstiví, ale slabým poctivcům nelze jinak bojovati proti mocnému kazisvětu nežli lstí.“

I učinili tak holubi a myslivec, nespatřiv jich více, vrátil se pln mrzutosti. Na rozkaz Sivákův slétli holubi na zemi na jednom místě před nepatrnou skulinou, do níž Sivák upřímně zavrkal: „Vylez, přítelkyně má a pojď ke mně!“

Tu ozval se ze skuliny temný hlásek: „Kdo mne volá a hlásí se ke mně jako ku své přítelkyni?“

I zavrkal holub: „Já jsem holub Sivák a prosím přítelkyni, paní Ziračku, o útěchu a radu.“

Tu vyběhla ochotně z díry myška, přítelkyně holuba Siváka. Ulekla se a lomila rukama, vidouc milého Siváka chyceného v síti. Mnoho nemluvíc a nemaříc čas zbytečným litováním, začala bez meškání překusovati provázky, v nichž vězel Sivák, podle pravidla:

Věděla, že ochotná pomoc jest med na chlebě dobrého skutku.

Vida Sivák, jak se myška snaží vysvoboditi ho, pravil k ní: „Dušičko má, hleď osvoboditi dřív mé druhy, potom teprvé přispěj na pomoc mně.“

Myška Ziračka odpověděla: „Jen strpení, až vysvobodím tebe; při všeliké povinnosti bývají jakési stupně. Ty, nejbližší mému srdci, můžeš vším právem žádati, bych ti pomohla. Psáno jest:

To dopověděvši, myška překusovala síť dál.

Řekl jí na to Sivák: „Právě proto, přítelkyně drahá.

Co stane se s mými společníky, unavíš-li se, osvobozujíc mne? Osvobodíš-li z pouhé povinnosti dříve je, troufám, že — třebas i unavená — postaráš se o mne, neboť lnouce láskou k sobě, přísahali jsme si věrnost. Láska roznítila by v tobě novou sílu, kdybys unavena již klesala.“

Myška, zamlčevši se poněkud, odpověděla: „Však i ty bys zajisté učinil pro mne, co já dle možnosti své pro tebe činím, jen že by ti překážela hovornost, neboť věz:

Vidíš, proto že jsem ti neodpovídala, jste již vyproštěni ze sítě všickni. Slýchávala jsem vždy pravidlo předkův svých a dle něho jsem se chovala:

Bylo tomu tak. Všickni radujíce se, vesele vrkali a klaníce se, děkovali myšce:

Myška zatím, nečekajíc na pochvalu, zmizela v díře, pamětliva průpovědi:

Havran, vida to, a všechno slyše, byl velice podnícen k dobrému a umínil si vykonati mnoho chvalitebného, neboť:

Především umínil si ucházeti se o přátelství myšky, jíž si pro její ušlechtilou mysl velice vážil. Šel tedy, když holubi odletěli, k její skrýši a volal: „Myško! Ziračko.“

Myška se ptala: „Kdo jsi a čeho ode mne žádáš?“

Odpověděl havran: „Žádám boží milost a tvé přátelství.“

Myška, slyšíc tak divný hlas a ještě podivnější žádost, vyšla na kraj svého obydlí, ale spatříc havrana, pravila: „Nemohu býti tvou přítelkyní, neboť:

Rovnost a vzájemná náklonnost srdcí jsou základem přátelství, avšak kde z jedné strany bázeň a z druhé zisk, tam nemůže se mysl rozhodnouti. Tak jest mezi námi. Kdyby chtěla sůl s vodou míti přátelství, kam by se poděla? Aneb dřevo s ohněm? Podobné nebezpečí by nastalo pokrmu, kdyby se zavázal přátelstvím ústům. Marně by se přísahala věrnost a připomínala ctnost, nebo:

Odpověděl havran: „Dobře máš, myško. Uznávám, že jest se co báti nejen přirozenosti, nýbrž mnohem více falše, licoměrnosti a pokrytství. Ty nejsi lehkomyslná a prv se ohlížíš a rozvažuješ vše, než počneš, čehož bys časem mohla litovati. Tím, že nemáš důvěry v slova má, prozrazuješ, že jsi pravého přátelství nad jiné schopnější a hodnější, neboť říká se:

Zvlášť ale z mého stavu a temné barvy oděvu mého soudíš, že my havrani vám nepřejeme, nebo jest u nás přísloví:

Doufám však, že ve mně se nezklameš a vyjmeš mne z počtu bratrův mých. Nepřicházím k tobě žádat o přátelství za příčinou mravného okamžitého roznícení nebo náhodou, nebo touhou po něčem nebývalém, nebo z okamžité tesklivosti srdce. Byl jsem svědkem tvé věrnosti, opatrnosti a dobromyslnosti k holubům a proto přilnulo mé dobré srdce k tvému dobročinnému. Tím větší jest vážnost moje k tobě, protože jsem se přesvědčil, že jsi nečinila dobré na odiv světu, nýbrž z náklonnosti, jež se stala takměř tvou přirozeností. V tom záleží pravá ctnost, když konáme dobré radostnou myslí, ne však jako otroci a nádenníci, kteří pozorně počítají hodiny, nemohouce se dočkati chvíle, aby mohli odejíti z práce.

Dobrou nám připomínku zanechali předkové v přísloví:

Tvá ctnost mne přivábila k tobě, a to bývá nejstálejším základem přátelství.

Myška odpověděla:

Z přirozených kořínků vyrůstá u tebe nepřízeň k mému rodu; tys rozený nepřítel můj, a praví se:

Uvař vodu, a když kypí, hasí oheň. Taková jest živlů těchto nenávist. Slyšel jsi také, jak se vedlo útrpnému sedlákovi, který naleznuv hada zmrzlého, za ňadra jej schoval? Moudrý, jenž poznává slabost svou, nerad má co činiti s mocným nepřítelem.“

Odpověděl havran: „Moudře mluvíš, myško, ale jako rozumná rozeznáš upřímná moje slova od jiných lichých. Považ, že i moudří a dobří od přírody jsou sobě náchylni, a svazek přátelství snadno se váže, nesnadno však se rozvazuje. Nádoba zlatá nerozbije se a byť i byla porušena, narovná se snadno; nádoba hliněná však, byvši rozbita, nedá se více svařiti.“

I řekla myška: „Slova tvá líbí se mi a dosvědčují, že silněji lne duch k duchu, nežli je náchylnost tělesná nebo nepřízeň přirozená. Buď tedy přítelem mým! Je-li ale předce v tobě falše a zklameš-li mne, neřekneš aspoň, zahynu-li, že jsem pošla svou lehkověrností.“ To pověděla myška na kraji skrýše, dále se však nepustila.

Pozoruje to havran, zakrákal litostivě: „V srdce bodá mne nedůvěra tvá a zlořečím oděvu svému a havraní podobě, neboť jen pro tu se mně štítíš. Ubezpečuji tě, že srdce mé krkavčí není. Chválil-li jsem dříve opatrnost tvou, nyní jako přítel musím též pohaněti tvoji nedůvěřivost. Přátelé mluvte si pravdu! Proto i já kárám tebe příslovím:

Odpověděla myška: „Je dobrým znamením přátelství našeho, že počíná výměnou darů duchovních, nebo jsou nejstálejší. Kdo dává jen dary smyslné, chce za náhradu opět smyslné. Takoví dárci jsou jako lovci, kteří zvěři kladou vnadidlo na jistá místa, ne aby ji dobře činili, ale aby ji snadno polapili a měli mnohonásobný užitek za trošku hozené krmě. Netaj tedy přede mnou pravdu; věz, že ku každé průpovědi najde se jiná, téměř pravdivá. Pravda jest obecným skladem všech pravých myšlének. Pravil jsi, že nemáš krkavčí srdce; věřím ti, ale zbývaje se krkavčí přirozenosti, urážíš bratry a sestry své, a popuzuješ je proti sobě i rozněcuješ oheň nenávisti proti mně. Budouť mne viniti, že jsem příčinou změny, která se stala s tebou. S potupným smíchem budou krákati za tebou: „Hle, hle! ten zachází s myší,“ a mne budou stíhati na každém kroku a budou vystříhati dětí svých: „Varujte se té svůdkyně, jež zhanobila náš slavný rod.“ — Nediv se teda, že vstupuji ostýchavě v přátelský svazek s tebou, tušíc, že nám bude příčinou mnohonásobných strastí. Věru, chytře spořádali si krkavci, vrány a kavky společný cech, takže jednotlivci nelze zprotiviti se krkavectví, aby nepopudil ostatních proti sobě. Touto jednotou zakrývají své zákeřnictví. Pamatuji se dobře na začátek písně starého skřivánka:

Odpověděl havran: „Takové moudrosti bych se do tebe nebyl nadál. Zajisté jsi nebyla živa, abys jen pila a jedla, ale přemýšlela jsi mnohé dny a noci o životě pospolitém a pozornosti tvé nic neušlo. Z toho patrno, že

Slyš a rozvaž slova má. Od té doby, co jsem tě poznal, zhnusily se mně velice mravy bývalých společníků mých, a nesnesitelné jest mi chlubné jejich krákorání, jež mají za moudrost. Přesvědčil jsem se, že

Známkou pravého přítele jest, aby byl přítelem příteli svého přítele a nepřítelem nepříteli svého přítele. Avšak nebude mým druhem a přítelem, kdo by nebyl láskou tobě oddán; od něho odloučím se velmi snadno.“

Na to myška vyšla úplně z díry a podala havranovi svou tlapku, aby mu dala na jevo svou upřímnost.

Tak žili nějaký čas pospolu v nejdůvěrnějším přátelství. Po nějakém čase promluvil havran k myšce:

„Pozoruji, že zde u cesty nejsi bezpečna; lecjaký chlapec, vida tě procházeti se, uhodí po tobě holí neb kamenem. Není psíka, aby jda kolem, nečmuchal do tvé skrýše a nehrabal v ní, ano i mnohem horší věci dějí se na prahu tvého obydlí a urážejí čistoty milovnou mysl tvou. Pročež navrhuji ti, přestěhujeme se do kraje tiššího, vzdáleného světských trampot a marností. Arci říká se:

Ale slýchával jsem taktéž:

Zdá se, že svět nestává se moudřejším moudrostí jednotlivců, nýbrž bolestnými následky spletenosti, vášní, hlouposti, marnosti a zlosti. Moudří ukazují kratší a lepší cestu, ale luza je kamenuje a jde svou cestou. Je-li tomu tak, bylo by marno obětovati se a státi se mučenníkem; lépe ustoupit a usmáti se tajně světské třeštivosti. Napsal jistý básník:

My, příteli, nechme je, ať se točí dle libosti, a zajděme daleko, jsouce šťastni vzájemnou přízní. Vímť o jednom rozkošném místě; pod vysokou strmou skálou prýští se pramének střibropěnný, z jeho studánky vytéká čistý potůček po zeleném údolíčku, obklíčeném hustým, rozlehlým lesem. Tam mimo blahodějné paprsky teplého slunečka nepronikne nižádný vyzvědač. Tam najdeme dostatek potravy i věrnou a zkušenou přítelkyni, vážnou želvu, která opustivši též kvapný svět, přebývá v jasném zřídle a baví se rozjímáním. Tam půjdeme a budeme žíti v lásce a svornosti až do smrti, jež učiní konec tomu bezúčelnému trmácení“.

„Ano, ano, učiňme, jak radíš,“ pravila myška. „Já znám rozličné pohádky a povídky, jimiž tě budu baviti, kam mne přivedeš. Dělej, jak chceš!“ Vyběhnouc ze skrýše, podala havranovi důvěrně tlapku na utvrzení slíbeného přátelství. „Avšak, jak já, ubohé zvířátko, stačím ti pěšky?“

Řekl havran: „O to se postarám, neměj strachu.“ A vzav ji za ocásek do zobáku, vznesl se s ní vzhůru, řka: „Nesu tě dobře?“

Ach! Nerozvážný havran otevřel zobák, a — ocásek se vysmekl a ubohá myška spadla dolů. Na štěstí nebyla to z přílišné výšky, ani nespadla myška na kámen, nýbrž do vysoké trávy, která ji zachránila od úrazu.

Užaslý havran žalostně zakrákal: „Ach, co jsem to učinil?“ — Vida však přítelkyni veselé mysli, vzdával Bohu díky, že ho nepotrestal za jeho hloupost.

Myška, žertovně z letu svého všelicos věštíc, vtipně ho kárala a ku konci pravila: „Vidíš, příteli havrane, jak pravdivé jest přísloví:

Havran slíbil myšce, že nepromluví již ani slova, leda až sletí někde na rovinu, a přiznal se, že řečnické krákání jeho rodu obecnosti více škodí než prospívá. Pamětliv svého slibu, šťastně donesl potom myšku na ustanovené místo a položil ji zrovna před želvu, která v písku na výsluní se právě vyhřívala.

Myška i želva lekly se; avšak želva, jsouc tiché povahy, brzo se vzpamatovala a poznavši havrana, pravila: „Příteli, ty jsi mne tuze polekal. Co mi neseš? Snad nejsi biřicem čistotné myšky?“

Havran, usmáv se, odpověděl: „Přítelkyně drahá! rozmnoží se naše tichá blaženost, přinesl jsem přítelkyni, šlechetnou Ziračku. Zajisté si ji zamiluješ, až blíže poznáš příběhy jejího života.“

I řekla želva: „Pověz mně, havrane, jak jsi přišel k tomu štěstí, že jsi nalezl přítelkyni přirozenosti tak rozdílné?“

Havran vypravoval teda příběh o sivákovi, myslivci, síti a vysvobození holubů a vychvaloval myšku, až se cudně rděla, neboť

Poctivý nesnese veřejné chvály a nezasloužená hana ho utvrdí. Želva, slyšíc takové řeči a pozorujíc chování se myšky, podala jí pohnutě ruku na přátelství. Od té doby neodloučili se, žijíce blaženě i ve vzájemné lásce. Často sedávali tito přátelé, příbuzní duchem, ale ne rodem, holub totiž, želva, havran a myška pospolu, rozmlouvajíce důvěrně o rozličných věcech. Zvláště myška bývala hovorna. Jedenkráte jim vypravovala svůj život:

„Moji rodiče byli vznešeného rodu. Otec byl myšák z Křoupalova, matka rozená miss z Hlodákovic, ale nevynášeli se nad jiné, žijíce po měšťansku. Já a sestra byly jsme vychovány městsky, nebo spíše venkovsky. V mezi měli jsme hrad zařízený velmi pohodlně a bezpečně tak, že ani dešť, ani nepřítel neměl k nám přístupu. Avšak osvědčila se na nás pravdivost přísloví:

Možná, že panská krev podněcovala mne k dobrodružství. Náš hrad zdál se mi najednou velmi pustým, krmě příliš sprostou, život jednotvárným. Časté kárání a napomínání rodičů, jakož vůbec moje podřízenost se mi zhnusila. Bylo mi jaksi úzko u srdce a hlava bývala plna myšlének tak, že jsem někdy dlouhou chvíli stávala u sladkého kolníčku, zapomenuvši sama na sebe a všecko, co se kolem mne děje.

Zpozorovav to otec můj, pravil jednou: „Hněduško, co jsi tak zamyšlená a zaražená? Jsi snad zamilována? Já ti nebráním, vdej se; ale rád bych, abys vyvolila si slušného jinocha, poctivého rodu. Avšak, pamatuj si dobře povídám to zcela vážně — nikoho z Košťálkova rodu, nebo věčné jest a bude nepřátelství mezi jeho a mou krví.“

To pověděv, ale nezmíniv se ani slovem, proč na Košťálkovic vraží, rozzloben odešel.

Bylo mi, jakoby do mne uhodilo. Najednou se mi rozbřesklo a bylo mně jako oněmělému, když poprvé zase promluví.

„Košťálku můj!“ zvolám hlasem rozplývajícím se rozkoší, a již jest Košťálek v mém náručí, neboť i on toužil po mně a lkal, ani nevěda. Nyní teprvé, slze rozkoší v náručí mém, poznal původ své touhy, a hladě mne i líbaje bez ustání, šeptal zajikavě slova plna lásky: „O drahá milenko má!“

Naše srdce překypovala citem. Byla to chvíle, jaké jsem nikdy více nezažila.

Zakládajíce si na své blaženosti, opustili jsme rodiče a prchli do světa, který se nám zdál být mnohem skvělejším než jindy.

Naše cesta byla příjemna; pole oplývala úrodou, žádná nehoda nás nepotkala a záhy udělali jsme si známost a přátelství s mnohými milými druhy. Tím přibývalo nám i smělosti jako těm, jimž se dobře vede.

Na další cestě dorazili jsme k osamělé chaloupce, kolem níž byla pěkná zahrádka, a v zahrádce lahodné ovoce všelikého druhu. Na lavičce seděl stařec s dlouhým hustým vousem, modle se. Shlédnuvše ho, ulekli jsme se poněkud, ale vidouce, že nezlobí se, ba že si nás ani nevšímá, šli jsme směle do chaloupky, neboť:

V chaloupce jsme našli zbytky oběda, i dali jsme se do nich, jako by byly schovány pro nás. Vyhrabavše si díru do hliněné stěny, ukryli jsme se. Viděliť jsme hospodáře přicházeti do světnice.

Vedl život poustevnický. Odřekl se světských radostí. Každodenně přinášeli mu v košíku pokrmy, z nichž dle chuti pojedl. Co zbylo, schoval a to jsme sešupali my. V krátkém čase jsme zbujněli tak, že jsme zatoužili po větší společnosti a rozmanitějších radovánkách.

Na pozvání sešlo se u nás brzy množství nastrojených mladic a mladíků, jedlo, pilo a tancovalo se, jak srdce ráčilo a tělo stačilo. Můj manžel Košťálek liboval si čím dále více v těchto rozmařilostech. Já jsem se starala o domácnost, mně tím přibývalo jen práce a starosti; neboť, chtěla-li jsem vyhověti, musila jsem poustevníkovi více krásti. Tento pohoršiv se proto, pověsil košík s pokrmy výš a tím způsobil mi arci ještě více práce.

Košťálek na to nedbal a všímal si hospodářství čím dál méně, až konečně pohrdal i mou láskou, považuje mne jen za svou živitelku, ne za manželku.

Bolelo mne to velice, ale doufala jsem, že se napraví, a proto chovala jsem se k němu vždy přívětivě, pilně snášejíc, nač si jen pomyslil, abych si jen získala jeho lásky.

Avšak mou přičinlivostí přibývalo i nebezpečenství. Jednou poustevník, maje návštěvu, stěžoval si na mou drzost, řka: „Mám v příbytku nestydatou myš. Ať schovám jídlo kamkoliv, vždy je najde a požere, a co odnésti nemůže, ohryže.“

Host řekl:

Dále vypravoval svému hostiteli, kolik zemí již procestoval a co kde pěkného viděl. Když byl v nejlepším vypravování, poustevník zatleskal rukama.

Hostu se to arci nelíbilo i pravil:

„Já ti vypravuji, a ty, jak se zdá, máš mne za blázna. Proč tedy chceš, abych vypravoval?“

Poustevník se omlouval: „Tleskal jsem jen, abych zahnal myš. Byla mi zase na jídle, jak jsem se ti prvé zmínil.“

Host se tázal: „Dělá ti tu nesnáze jen jedna myš, anebo jest jich více?“

Zbožný muž odvětil: „V domě jest více myší, ale jen jedna mne pokaždé přelstí, a já ji nemohu nijak chytiti.“

Host pravil: „Upomínáš mne, příteli, na slova, která jsem jednou zaslechl: „Ne nadarmo dala tato žena vyloupaný sesam za nevyloupaný.“

„Jak že to bylo?“ tázal se poustevník. Host jal se vypravovati:

Žena, která vyměňuje

Přišel jsem jednou k jednomu člověku na tom a tom místě. Večeřeli jsme spolu, on mi potom připravil lůžko a šel se svou ženou také spát. Mezi nimi a mnou byla jen rákosová příčka. Slyšel jsem, jak povídal onen člověk své ženě: „Na zítřek pozvu společnost k obědu, přichystej jídla.“

Žena namítala: „Jak můžeš zváti na hostinu, když nemáš dostatek pro svoji rodinu a nemůžeš ničeho zachovati, ani přivydělati?“

Muž odvětil: „Jen se nehněvej pro jednu hostinu, pro jeden dar. Hospodaření a spoření mívá často následky, jakých se dočkal vlk.“

„A jaké?“ tázala se žena.

Muž tedy vypravoval:

Myslivec a vlk

Šel jednou jeden myslivec na honbu s lučištěm a šípy. Nechodil dlouho a již podařilo se mu zastřeliti sajku. Vzav ji na záda, chtěl jíti domů, ale v tom vyskočila naproti němu divoká svině. Střelil po ní šípem, ale raniv ji pouze, nezastřelil ji. Poraněná svině vrhla se na myslivce a pokousala ho. Náhodou spustil luk a připravený šíp vyletěl. Svině byla zabita, ale také myslivec podlehl ranám.

Šel tudy vlk a vida tři mrtvé, pomyslil si: „Z toho člověka, sajky a svině budu míti potravy na delší dobu. Avšak nejdříve sežeru luk a to hned a budu míti na dnešek dosti. Chtěl přelomiti lučiště, praskla však také kobylka, která uhodila vlka a zabila ho do smrti.

„Toto podobenství jsem ti vypravoval, abys poznala, kam někdy vede také šetření a spoření, totiž jak smutné mívá následky.“

Žena na to odpověděla: „Dobré jest, co jsi vypravoval. Máme ještě rýže a sesamu pro šest, sedm osob. Zítra zrána budu teda chystati oběd. Pozvi si, koho chceš.“

Zrána vzala žena sesam, vyloupala jej a zrna dala usušiti na slunce. Potom řekla jednomu ze svých hochů: „Odháněj ptáky a psy.“

Žena pilně připravila sesam, ale chlapec nebyl náležitě bedlivý. Přiběhl pes a sesam nemálo pomokřil.

Žena arci uznala sesam za zkažený a nechtěla ho více k obědu užíti. Odnesla jej tedy na trh a chtěla za něj právě tolik jiného nevyloupaného.

Stál jsem právě také na trhu a slyšel, jak nějaký člověk tu povídá. „Ta ženská pro nic za nic nevyměnila vyloupaný sesam za nevyloupaný!“

„A tak pravím i já o myši,“ doložil poustevníkův host, „že by nebyla schopna svého skutku, kdyby neměla zvláštní způsobilosti nebo pomůcek. — Podej mně motyku; možná že, rozkopav její skrýš, přijdu na stopu jejích rejdů ve tvé domácnosti. Člověk má vždy dbáti, aby se o všem přesvědčil. Jest vůbec vadou našeho věku, že oddáni jsouce jakési duševní lenosti,

Podíváme se, odkud ten zlodějíček přichází a jak se dostává do koše.“

Poustevník motyky neměl. „Tak to všude vídám,“ pravil host:

Ano, zdá se, dobrosrdečný poustevníku, že bys si snad ani netroufal po myšce uhoditi, abys jí neublížil. Takovou choulostivostí množí se zlodějství v obci. Na luzu se musí rázně uhoditi, ať je to malá myška, aneb velká šelma; my však, div, že ještě nepoděkujeme za prokázanou čest, když nás navštíví mocný zloděj. Jest prý se co báti vypálení, lépe prý býti s ním za dobře. O kéžby takové učení čert vzal! Když zlá zběř spolčuje se proti hodným občanům, proč pak i oni nespolčí se proti ní a neoboří se na ni zmužile? Nač ty tajné rady a psaní?

Po těchto slovech host sám pospíšil do vsi, vypůjčil si motyku a sekeru a navrátiv se, bez milosti jal se dobývati náš hrad; ale my jsme zatím utekli jinam, až ochladne dobyvatelova horlivost, neboť:

A skutečně upustil brzy od své práce, protože se mu z díry nenadále vyvalil váček se zlatými penězi. To bylo divení, kdo by jej tam byl položil, i hádali se a konečně se poctivě o peníze rozdělili.

Host pravil: „Ničím jiným než těmito denary dostala se myš tak vysoko, až do tvého koše. Penězi stává se člověk možným, vznešeným, ba i moudrým. Uvidíš, že nyní již nebude moci myš tak vysoko skákati, jako skákávala dosud.“

Brzy po tom sešla se u nás opět hlučná společnost, a Košťálek v nesnázích, čím by uctil své milostníky a milostnice, velmi naléhal, abych se dostala do koše a zmocnila se schovaných v něm pokrmů.

Uváděla jsem jemu na paměť, co se nám již stalo, i zlou radu, kterou dal poustevníkovi host, náš nepřítel.

Košťálek nepřestal mi domlouvati, až jsem se k tomu odhodlala. Skoro před samým hostem, který rozmlouval s naším hospodářem, skočila jsem po koši, ale nedostala jsem se do něho, protože tam již neležel váček se zlaťáky. Hned mi napadlo, že jest tedy přece jen pravda:

Host nevšimnul si klepnutí. Měl plnou hlavu myšlének o nalezeném pokladu, a nepomyslil si, že bych byla tak opovážliva a kradla, majíc svou skrýši rozkopanou. Já však si myslila: „Co jsem ukradla, mají tisíckrát vynahraženo pokladem, k jehož nalezení jsem jim přispěla. Nejen tedy, že nejsem ničeho dlužna, ale mohu požadovati ještě náhrady. Nechtějíc dostati, co mi náleží, pomocí advokáta, béřu si úroky sama. Jak bych mohla smýšleti jinak, nežli všickni ostatní za našeho věku, jehož heslem je:

Vidouc příhodnou dobu, skočila jsem tedy podruhé po koši, ale host, slyše klepnutí, ohlédl se a hodil po mně pevně sbaleným kapesním šátkem; chybil se však, a já jsem utekla.

Zasedli si zase za stůl, rozmlouvali a připíjeli si, mně nadávajíce zlodějek a špehýřek, poněvadž opovažuji se prý potají poslouchati, co oni mluví. „Kdo tajně poslouchá,“ pravil host, „také prý donáší a prozrazuje.“ Ovšem pomyslila jsem si:

Já jsem nebyla ani špehounkou, ani zrádkyní. Na poustevníka bych byla mohla udati jen, že byl dnes takový jako včera. Arci, výrok ten není tak nepatrný a nevinný, jak by se zdál, znamenáť: „že bude zítra, jako je dnes.“ Jest to pravidlo velmi nebezpečné, neboť je-li dnes někdo svobodomyslný, jakým asi bude zítra? — a je-li dnes někdo kazisvětem, čím bude zítra?

Takto rozjímajíc, nabyla jsem po třetí síly, abych zkusila, čeho byl žádostiv můj Košťálek a jeho rozmařilí besedníci. Vymrštila jsem se tedy vzhůru, ale nešťastně. Host číhaje s bičiskem, uhodil mne, až jsem padla, a potom zbil mne do krve tak, že jsem zůstala ležeti bez sebe. Skutečně ani nevím, jak jsem vyvázla do své skrýše. Když jsem se vzpamatovala, ležela vedle mne cedulka psaná Košťálkovou rukou: „Tvou nemotornost nemohu déle snášeti. Buď si živa sama pro sebe a nehledej po druhé muže, jehož nemůžeš uživiti. Přestávám býti tvým společníkem.“ Přečetla jsem cedulku a obracela jsem ji na všecky strany, nevěříc svým očím. Konečně přesvědčivši se, že to přece jen pravda, trnula jsem a mráz mne pocházel, ale v duši mně bylo blaze. Poznala jsem na sobě, co jest psáno:

Nad obyčejnou nevěrou zlobíme a rmoutíme se; ale kdo by nad takovouto zradou zlobil se nebo plakal, prohřešil by se proti svému duchu, zapřel by jeho věčnou vítězoslávu. Připadl mi na mysl jasný obraz mého života, bludy hrdého ducha, nestatečnost vůle, nedospělost chování mého a křivolakost mých cest, vzdalujících se od cíle. Viděla jsem, že to, co jsem považovala za dobré činy, bylo jen mámení výmluvné ochablosti, a že to, po čem jsem dychtila, líbíc se sama sobě, byl jen návod tělesných žádosti oděných v roucho duchovní. Byla jsem velice marnivou, marností byl život můj. Touto ranou osudu, která mne připravila o zdraví, manžela, přátely, peníze a pohodlí, vzpamatovala jsem se a dopátrala svého jádra. Vzchopivši se, viděla jsem svět v jiném světle a umínila jsem si dle tohoto světla zříditi své skutky. I zvolala jsem v nadšení:

Opusť bez prodlení toto šeredné místo, kde jsi se až dosavad živila jen zlodějstvím!“ ozývalo se v duši mé.

Zpamatovavši se, šla jsem do širého pole, kde Bůh živí každého pilného dělníka. Ač velice unavena na těle i na duši, neustala jsem, dokud jsem nedošla žádoucího místa. Tu mne opustila síla, nohy pode mnou klesly, a já ležela v brázdě ve mdlobách, zbavena smyslův, nemohouc ani údem hnouti. Nepřešel mne jen sluch, strážce života mého. Co pravím — strážce, nemajíc vlády v těle, mohla jsem se státi kořistí dost nepatrného tvora a skutečně také již mravenci o mne se pokoušeli. Vzdechnouc z hluboka, pomyslila jsem si: „Tedy za živa již zkoušíš následky smrti?“

Avšak nebylo mně ještě souzeno umříti; nyní teprve nabyl život můj pravé ceny, počínaje býti duchovnějším. Celá ztuhlá ležela jsem na poli, a obrazové života mého letěli jako ptáci myslí mou, k západu obrazy minulosti, k východu obrazy nadějné budoucnosti, neboť:

Rozvažovala jsem, že není bratrů, ani pomocníků, ani přátel, když není jmění. Přesvědčila jsem se, že by mnohý rád vykonal to neb ono, ale nemůže, jsa chud. Tak děje se dešťové vodě, která v údolích zůstává a do řeky dostati se nemůže. Vsaje ji země. Poznala jsem, že cítí se opuštěným, kdo nemá přátel; kdo nemá dětí, zůstane beze jména; kdo bez jmění, nemá také rozumu ani naděje na vezdejší i budoucí život. Jak mile člověk zchudne, odvrátí se od něho jeho příbuzní i přátelé.

Strom zasazený v solnaté půdě a sežraný na všech stranách ve svých kořenech, podobá se chudému, jemuž potřebí darů lidských rukou. Poznala jsem chudobu jako původ všeho zlého. Chudý pociťuje obyčejně v srdci svém mnoho nenávisti a často vyhledává pomoci podvodem. Však je známo, schudne-li člověk, že o něm hned zle smýšlejí, zvláště ti, kdo v něho dříve mnoho důvěřovali, jej chválili, jeho známostí se honosili. Každá vlastnost, která se u bohatého chválí, u chudého zatracuje se. Je-li smělý, nazývají ho nerozvážným; je-li dobročinným, považují ho za marnotratného; je-li tiché povahy, říkají o něm, že jest slabochem; je-li skromným, mají jej za hlupáka. Spíše se snese smrt, nežli chudoba, která musí choditi od domu k domu. Nejhroznější však jest, když chudák musí prositi o podporu člověka lakomého, povahou špinavého.

Uvažovala jsem dále. Přišla jsem také k náhledu, že žádostivost jest ve světě přečasto příčinou mnohých nehod a nepříjemností. Kdo drží se světem, musí býti připraven na nezdar, práci, namáhání a nespokojenost.“

Co tak ležím a přemýšlím o svém osudu, přiletí siváček s holubicí svou, žalostivě s ní rozmlouvaje.

Holubice pravila: „Jak to bolestné, vychovávati své dítky mlsným na pochoutku! Jest mi okolo srdce, jako by mi je probodl břitkým mečem.“

Holub zavrkal: „Otroctví se mi zprotivilo tak, že se chci raději odříci všeho pohodlí, dobrých pokrmů, teplého hnízda a ochrany před dravci; raději chci snášeti všeliké nebezpečenství a nesnáze, jen když budu účasten nejsladšího pokladu poctivé duše: svobody. — Výborné, zlaté jest přísloví, jež praví:

Holubice, slyšíc slova ta, přisvědčila sivákovi, řkouc: „Odevzdávám se zcela do tvé vůle, milý holoubku, ráda budu přinášeti větvičky na hnízdo do kotlavého stromu, ráda létati do dalekých polí pro pokrm, majíc útěchu, že ty i já i dítky naše jsme svoji.“

Na to holoubkové vroucně se celovali, jakoby ztvrzovali tím svou úmluvu. Při pohledu na tyto snoubence vyjasňovaly se mně myšlénky i řekla jsem si: „Bohu chvála! Také tito, vědouce, kde blaženost sídlí, jdou touž cestou, po které já postupuji. Kéž mohu přebývati v jejich sousedství!“

A ejhle, sivák vida mne zde v brázdě na pohled tuhou, postřehl přece, že jsem živa, i řekl k holubici: „Tu myšku potkalo zajisté nějaké neštěstí; mám s ní neobyčejnou útrpnost a srdce mne k ní mocně táhne. Snad i ona přemýšlela jako my, neboť:

Zdá se, že leží jen v mrákotech a mohla by se snadno státi kořistí nějakého dravce; šoupneme ji tedy tu do díry, aby nebyla nepřátelům na očích a nezahynula.“

I učinili tak, pošinujíce mne křidélky ku blízké skulince.

Tato šlechetnost dojala mne tak, že jsem procitla k novému životu a pohlédši na dobrodince, poněkud jsem se vzchopila.

I divili se holub s holubicí velmi, když jsem jim vypravovala příběhy svého života a co se se mnou nyní dálo.

Od té chvíle byli jsme nejvěrnějšími přátely, prokazujíce si mnohou vzájemnou službu. Přestěhovali jsme se na kraj lesa, oni na doupnatý dub, já pod jeho kořeny. Každým dnem více poznávali jsme, jak mnohem jest utěšenější život pod širým nebem, než ve smrdutém městě a těsných domech, ve strachu a závislosti. I volávali jsme na nešťastníky:

Není ve světě větší radosti, než jakou pociťují, kdo jako přátelé spolu žíti mohou, a není většího bolu, než jako když dva dobří, milující se přátelé od sebe odloučiti se musí. Opatrný nechce od světa více, nežli čeho potřebuje k zachováni života. Tato spokojenost chrání ho ode vší škody a on jest při svém vezdejším chlebě spokojenějším, nežli kdo má přebytek. A kdyby člověku byl dán svět se vším, co na něm jest, nemohl by předce užíti z toho více, nežli co stačí k ukojení jeho potřeb.“

Když myška dopověděla své příběhy, zvolali rozčíleně želva a havran, již byli pilně poslouchali:

Želva jako zkušená paní, jež o životě mnoho rozjímala, připojila k myščinu vypravování některé úvahy a ponaučení, pravíc mimo jiné: „Važme si tedy, přátelé, okolností, v jakých žijeme. Náš život je sice sprostý a na pohled jednotvárný, ale kde jest Bůh bližší, tam jest i utěšenější rozmanitost jeho díla. Pro mysl odvrácenou od marnosti a lidských pošetilostí ve světě panujících, jest rozjímání přírody nejzajímavější věcí. Neobracejme tedy zřetel svůj tam, kde lid slepě, maně a plaše hyzdí svůj původ. Nežádejme ničeho zbytečného a budeme blaženi ve své skrovnosti. Někdy nezáleží na tom, co kdo má, ale čeho si žádá. Čiňme, co soudíme býti přiměřeným své přirozenosti. To jest krátký, ale úplný výtah našeho zákona. Lidská rozervanost zajisté v tom má plodný kořen neblaženosti, že lidé byvše svedeni s přirozené cesty, a hledajíce cíle, sahají nejspíše po tom, čeho dovolává se hlas jejich srdce. Zůstaňme tedy zde na poušti, žijme svorně, buďme vespolek úslužni, každý dle darů svých a snášejme své slabosti. To nám zajisté prospěje. Jsme nestejné povahy: jeden bývá pevný v tom, v čem druhý jest slabý. Pilnost a nedostatek dobře se porovnají; jeden potřebuje druhého. Nikdo není zbytečným, nikdo dlužníkem, jako údové jednoho těla, kteří, ač rozliční, přece jsou v pěkné jednotě. Dobře dí přísloví:

Trvalý majetek jest jen duševní, ale jen je-li spojen s krásnými činy. Tak děje se i nemocnému, který má lék pro svoji nemoc, ale neužívá ho. Jeho věda mu tedy neprospěje, v nemoci své ulehčení nenabude.

Netrap se, sestro, že nemáš jmění. Člověk, jenž jest statečným, byť i majetku neměl, může spůsobiti takový strach jako lev, byť by i klidně ležel. Naproti tomu zbabělý bohatec podobá se psovi, s kterým si sice hrajeme, ale ostatně na něho nedbáme. Nedělej si tedy ničeho z toho, že jsi musila svoje opustiti; moudrý necítí se nikde opuštěným — jako lev, ať se ubírá kamkoliv, vždy má s sebou svoji sílu. Vykonej jen pěkně, co jsi slíbila, a tak bude tebe štěstí samo hledati, jako voda hledá si odpadu. Jen ten dobude si zásluh, kdo pevně a moudře jedná. Naproti tomu nesmí očekávati žádné zásluhy, kdo jest lenivý a ve svých činech příliš kolísá. Tak zklame mladá žena, očekává-li něco ze spojení s vyžilým starcem. Říká se, že se člověk nemá spoléhati na černý mrak, který se v letě ukáže, na přátelství špatného člověka, na ženskou lásku, na zprávu, kterou lhář přinese, a na bohatství. Moudrý nezarmucuje se, že má jen malé jmění, neboť jeho jměním jest rozum. Činí, co za dobré uznal, a proto ví, že čin jeho nemůže mu býti odňat, a že nemůže býti zodpověděn za to, čeho neučinil. Moudrý nezapomíná ani na budoucí život, věda, že ctnost přichází často neočekávaně, že nemá určitého dne, ani hodiny. Ty arci nemáš zapotřebí mých napomenutí,“ doložila želva, „jsi dosti vzdělaná, ale tím jsi se přesvědčila, že uznávám tvé zásady a chtěla je utvrditi svou řečí. Nyní jsi naši sestrou, a co je naše, jest také tvé.

Říká se sice, že nejspíše hledá stejný stejného, ale není tomu tak. Co si mají počíti dva stejní? Jeden jest zbytečný, nemohl by býti druhému v ničem nápomocným, protože by to druhý již sám měl. Mrzel by jeden druhého, protivil by se jeden druhému. Líbilo se mi, co řekla veselá panenka k družkám, když nepřišel na besedu ani jeden mládenec:

Pročež buď nám ještě jednou vítána, myško. Doufám, že nebudeš pykati a želeti odhodlanosti, s jakou svěřila jsi se šlechetnému havranovi, když tě nesl k nám. Aby však tvá blaženost byla úplná, přeješ si zajisté, bys měla na blízku siváčka, svého přítele. Věz teda, že tvůj přítel jest i naším přítelem. Láska jest nerozdílna. Milujíce tebe, milujeme i lásku tvou v tobě. Prosím tě proto, havrane, doleť k sivákovi, vyřiď mu pozdraveni od Ziračky a požádej ho, by se k nám přestěhoval se svou rodinou a byl naším milým sousedem a přítelem.“

Havran ochotně vyhověl a vyhledav siváka, pravil k němu: „Pojď, siváčku, a buď naším milým sousedem a přítelem.“

Ale holub-sivák zavrkal: „Jak mne můžeš zváti k sobě, vždyť já neznám tebe a ty mne? Snad znáš přísloví:

Také černý tvůj oděv nevábí mne do tvého sousedství. Povím ti, co soudím o smutku: „Věřím pevně v dobrotivého Boha, že vše, co stvořil, stvořil jen k radosti; jinak by byl život darem zlomyslného nepřítele. Proto jen ten trvá ve smutku, kdo nedoufá v Boha, aneb kdo si je vědom, že zasluhuje přísného soudu, anebo pokrytec, který smutek vyvěšuje jen proto, aby mohl tropiti svévoli.“

Na tato slova odpověděl havran: „Dobře máš, holube siváku, ale rozvaž také, je-li jakého rozdílu mezi oděvem a přirozenou podobou. Neměl mnohý od narození přísné mravy a přece byl při tom dobrého srdce; a není snad naopak mnohý až rozpustile vesel, ale za nedlouho ochabuje, naříká a zlořečí, že jest na světě?“

Potom začal havran vypravovati o svém přátelství s myškou, a když pověděl všecko, co želva řekla, holub sivák uvěřil a vydal se s havranem na cestu.

Když přišli ku svým přátelům a poznali se blíž, radovali se vzájemně ze svého přátelství, i utíkal jim blaženě čas věrného a veselého obcování. Často sedávajíce pospolu, hovořili o rozličných věcech.

V jedné takové rozprávce jala se mluviti želva: „Nejsme-li tu sjednoceni jako v pořádné obci? Havran zajisté jest kazatel, nebo zástupce vnějších záležitostí a snad i vyzvědač; já obstarávám domácí správu; sivák se svou rodinou vystupují jak umělci na našem divadle a mimo to je diplomatickým zástupcem a rychlým poslem. Ziračka jest rozeným advokátem, neboť zná každou dirku a ví kudy tam a kudy ven. Nikdo z nás nemá tak tvrdých růžků, aby je neuměla svým zoubkem ohladiti a okulatiti.“

Zasmáli se všickni tomuto žertu. Najednou však utichli, zaslechnuvše jakýsi dupot a chřest. Myška ihned zalezla; želva pohroužila se do vody; havran vyletěl vzhůru, aby viděl, kdo se to blíží; sivák odletěl k rodině, aby se měla na pozoru.

A co to bylo? — Přihnala se poděšená sajka a vidouc tu palouček i čistou vodu, pátrala, ušima stříhajíc, hlavu vypínajíc, zda-li tu nikdo není. Nikde nic, jen stromy se chvěly a tráva šeptala si tajemně s větérkem.

I zakrákal havran, vznášeje se v povětří a dávaje znamení, že nikde nehrozí žádné nebezpečí; zavrkal holub; vyhlédla ze skrýše myška; želva vyplula nad vodu a vidouc sajku stojící klidně u potoka, pravila k ní: „Jen se napij, napij, máš žízeň, jsi celá uhoněna. Zde nemusíš míti strachu.“

Sajka přiblížila se a želva přivítala ji, řkouc: „Odkud, milá, přiběhla jsi k nám?“

Odpověděla sajka: „Ach, ty dobré stvoření, nemůžeš si ani pomysliti, jak myslivci ve dne v noci po nás slídí, jak musíme býti na pozoru a rychlé, abychom uhájily svou svobodu. Zbytečné zvířátko — jak si lidé myslí — od svévolníka arci všelicos vytrpí, ale nás, kteří svobodu milujeme, páni honí pro vyražení, sprostí pro zisk a psi proto, že je poštvou nebo že sami rádi honívají. Sýkory hvízdávají nám:

Řekla na to želva: „Poznáváme z toho, že každá věc má něco trpkého, ale proto netratí vnitřní ceny:

Vypravovala potom myška; „Jednou jsem seděla na prahu svého příbytku a dívala se na krásný, oku šťastnému, ach, překrásný svět. Z daleka přichází člověk zamyšlený, truchlivý a slzící. I myslím si: Je-li možná, aby člověk, pán světa, obraz boží, tvor rozumný a schopný nejvroucnější lásky, měl také proč si stýskati! — Co by bylo příčinou jeho tesklivosti? Kde je pramen jeho slz? Snad příroda člověku něco odepřela? Ale vždyť jest jejím pánem, a ona jeho milostivou nevěstou! Ať jen zkusí a žádá, zajisté mu ničeho neodepře. Či snad trpí od svých bratří?… Nikoli, bylo by rouháním, domnívati se takového něco o člověku. Vždyť jest člověčenstvo jeden rod, jedno tělo, vždyť rozum osvěcuje všecky cesty tak, že nemůže nikdo zablouditi, a všeobecná láska a víra bdí, aby nikdo nepřišel k úrazu; neboť všickni jsou bratří a sestry Všesvatého, jehož jmenují původem lásky a otcem svým! Ne, ne, řekla jsem, kde jest láska každodenním pravidlem a ozývá se v každém slově, tam blaze, neboť tam jest rovnost a skromnost, tam není žádné pýchy, žádného otroctví, ani bídy tělesné, ni duševní. Ach, jak blaze pokolení rozumnému, laskavému, zbožnému!

Zatím přiblížil se onen člověk a usednuv na mez, kde jsem přebývala, hovořil tak hlasitě sám s sebou, že jsem rozuměla každému slovíčku. Konečně vzdychnuv si z hluboka, pravil hlasem polohrdým, polojistým:

To praviv, zachvěl se člověk ten zimničně a rychle se vzdálil.

Já chovám věrně v srdci svém jeho slova o nás zvířátkách. I řekla jsem dále: Šťastné jest lidské pokolení. Stvořeno dle božího obrazu, neuznává mezi sebou rozdílu jako zvířata, jež se vespolek utiskují a požírají. Orel sápe a hltá jehňata, holuby i myši; lev krávy, koně i jiná zvířata. Jedno zvíře jest pánem druhého a konec konců staneme se potravou bídných červíčků. U lidí — je to všechno jinak.“

Sajka, napivši se, odpověděla: „Vy zde věru nerozprávíte jako zvířata. Zvláště mi je podivno, že malá zvířátka jsou rozumnější a bystřejší nežli velká. Ovšem víme, že drobnější síla vůbec účinkuje v těle více než veliká hromada. Já ku příkladu nasbírám mnoho hub, jež lidé jmenují jedovatými, ale vyber jednu z nich a dávej mi ji po delší dobu — nesnesu ji.

Přijměte i mne do svého spolku. Já jsem tiché povahy a dobrého srdce a budu hleděti se vám zavděčiti všemožnou službou.“

I řekli ostatní mezi sebou: „Proč bychom nepodali ruky přátelské?“

Pravila sajce rozumná želva: „Buď naší přítelkyní.“

Když tak sajka s nimi se spolčila, scházívali se často a vypravovali si, co každý zkusil, a vykládajíce si své rozumy, na vzájem se zdokonalovali.

Jednou vypravoval holub o blaženosti spořádané domácnosti a řekl: „Jediná věc, která se mi, milí přátelé, u nás nelíbí, jest, že ač jste srdce upřímného a dobrého — trávíte život bez manželské rozkoše. Všeliká ctnost ochabne, nemá-li přirozeného základu, sobectví oddá se člověk, který manželstvím nerozšiřuje svou bytost. Šetrnost, snášelivost, čistota, útrpnost, láska k životu a národu, dychtivost po slávě a nesmrtelnosti, pracovitost — zkrátka, vzájemnost jako základ obcování, nalézá nejhojnější posily a moci ve šťastném manželství.“

„Ve štastném manželství!“ zvolali poslouchači, „ale pak-li na opak?“

Tato námitka zarazila holuba-siváka, ale záhy zpamatovav se, pravil: „Původ domnělého neštěstí sluší hledati často v nás samých, v naší nerozvážnosti a domnělé dostatečnosti. V desíti případech býváme osmkráte vinni sami, a proto bijíce se v prsa, rceme: „Ne tvá, Pane, ale má vůle stala se.“

Na to umlkli všickni, a sotva minul měsíc, želva, havran i Ziračka byli již zasnoubeni. Neslavili svatbu hlučně, nýbrž ve vší tichosti. Každý, vyhlédnuv si nevěstu, uvedl ji do společnosti přátel, řka: „Tato má přítelkyně a já jsme jedna osoba pod jedním veřejným jménem.“

I odpověděli společníci: „Posilněno jest přátelství naše; buď Bohu chvála!“

Byli živi svorně a blaženě a mravy jejich byly denně ušlechtilejší, ale také lahodnější, jemnější, dokonalejší.

Jenom sajka pásla se sama, bedlivě vyhýbajíc se sňatku. Jednoho parného odpoledne, ležíc u potůčka v chládku pod hustou olší a přežívajíc, rozjímala o svém životě. V tom přiletěla holubice a sednouc nad ní na větvičku, dala se s ní do přátelské řeči o záležitostech duchovních i světských, až, přivedši rozprávku na stav manželský, pravila srdečným hlasem: „Aj, panno sličná, proč vyhýbáš se manželské lásce a neučiníš po příkladu všech našich přátel, neboť věz:

Odpověděla sajka: „Nekárej mne z bezbožnosti, přítelkyně, ráda činím k čemu cítím v srdci náklonnost. Jen ten, kdo jest poslušen hlasu srdce svého, dochází blaženosti. Považ, co by se stalo, kdybych zatoužila proměniti svůj stav. Sotva že by se to dozvěděli mladíci z našeho rodu, ucházeli by se o mne, a neobešlo by se zajisté bez žárlivosti. Strhly by se půtky mezi nimi v našem háji a ukázala by se myslivcům i psům cesta k nám. Místo nynějšího klidu nastala by doba strachu a nebezpečenství, a tak by přátelství mé bylo vám všem k záhubě, aneb aspoň na ujmu nynější blaženosti.“

Umlkla holubice, divíc se přátelské prozřetelnosti sajčině, a když to vypravovala sousedům, chválili všickni sajku, řkouce: „To jest pravá přítelkyně a občanka. Nehledí na sebe, obmýšlí jen obecné dobré.“

Stalo se jednou, že seděli pohromadě želva, havran, sivák, myška a jejich rodiny hrály si nedaleko nich.

I řekla želva: „Je mi divno, že sajka nejde mezi nás. Snad se jí nepřihodilo něco zlého?“

Holubice pravila: „Mně se po ní stýská!“

Havran, uslyšev to, bez meškání vznesl se na zvědy vzhůru, doprovázen mladým holubem, zdárným synem sivákovým, který měl přinésti zprávu o sajce ostatním přátelům.

Holoubek vrátil se za chvíli jako střela a zhluboka oddychuje, vrkal: „Veliké neštěstí potkalo naši přítelkyni; chytila se do ok.“

Všickni se velice ulekli. Jediná myška, nerozmýšlejíc se dlouho, vydala se s mužem svým na cestu, majíc za průvodčího siváka a jeho syna, aby jim ukázali cestu k sajce. Došedše na místo, nalezli ubohou sajku zapletenou v okách. Myšky daly se do rozplétání a překusování ok, zvláště Ziraččin muž horlivě překusoval a usiloval o osvobození chycené sajky.

Ženuška ho napomínala: „Ne tak tuze horlivě, pamatuj si, co jsme nedávno četli:

Stačí, překousáme-li provaz na jednom místě, šetři svých sil, abys mohl pracovati, až já se unavím.“

A tak to potom učinili, střídajíce se v práci.

Zatím tázal se sivák sajky: „Pověz, drahá přítelkyně, jak jsi se dostala do ok; byla jsi vždy tak opatrna a prozřetelna.

Odpověděla sajka:

Rozprávěli vážně ještě o všeličem, neboť v neštěstí bývá duch světlejší i zbožnější. Dlouho pracovaly myšky v nadějné dychtivosti, když pak se již jejich práce schylovala ku konci, přilezla i unavená želva.

Vidouc ji ostatní, zvolali: „Čeho jsi se odvážila, nešťastná přítelkyně?“

Také sajka jevila strach z jejího příchodu, řkouc: „Co mně prospěje, vysvobodí-li mne laskaví moji přátelé, když ty drahá, octneš se v horším nebezpečí? My všickni můžeme prchnouti, ale co si počneš ty, přijde-li myslivec, hledaje svou kořist?“

Sotva to sajka dořekla, již spatřili myslivce, svého nepřítele, přicházejícího rychlým krokem k nim.

Želva řekla odhodlaně: „Prchněte, já se odevzdám do vůle boží. Jen vnuknutím božím stalo se, že jsem přišla za vámi.“

Prchli tedy všickni. Myslivec, přijda a vida provaz překousaný a želvu zvolna odlézající, zavrtěl hlavou a ohlednuv se na vše strany, nikoho ale nevida, řekl pln zlosti k želvě: „Aspoň mám tebe, ohyzdo!“ Po tom ji svázal a vzav ji, odešel.

Zatím radili se opodál sajka, havran, sivák a myšky, jak by vysvobodili želvu. I byli by se dali do rozjímání o nestálosti a proměnlivosti tohoto světa, v němž se radost a žalost, štěstí a neštěstí jako den a noc střídají, avšak přetrhla rozprávku myška Ziračka, řkouc: „Teď není času k rozjímání, třeba jednati. Jest povinností každého přítele, aby odvážil se všeho za svého bratra a nestrachoval se ničeho, jen když přítel bude zachráněn. Chcete i vy se toho pro želvu odvážiti?“

Všickni zvolali: „Chceme milerádi, jen poraď, co máme činiti?“

Řekla myška k sajce: „Po tobě, přítelkyně, právě se shání myslivec; jdi opatrně, ukaž se mu a dělej jako bys byla raněna; pokulhávej, ano jsouc od něho daleko, i na zem padni; ty pak, havrane, dělej, jako bys již snášel se nad padlou a mrtvou sajkou; já zatím poběhnu s mužem svým k myslivci, neboť on jistě pustí se za sajkou a odloží želvu na zemi v naději, že dostane tebe. Ty zaváděj ho dále, hloub do lesa, a my zatím vysvobodíme želvu.“

Tak se stalo.

Sajka ukázala se z daleka myslivci, stavíc se, jako by byla raněna. Myslivec odhodiv zbraň i svázanou želvu, hnal se za ní. Havran se snášel nad sajkou, dávaje znamení sivákovi. Tento donesl poselství myškám a želvě. Sajka zaváděla chtivého lovce daleko do lesa.

Zatím vysvobodily myšky želvu, která vracela se šťastně do svého příbytku ve společnosti myšek. Sivák oznámil to havranovi, havran vítězně zakrákal a sajka přestavši vrávorati, pozvedla hrdou hlavu a v malinké chvilce octla se mezi svými na palouku u skryté studánky.

Myslivec, ztrativ stopu, vracel se mrzutě, kde nechal svázanou želvu, vida však, že i jí zde více není, zachvěl se hrůzou v domněnce, že bez čar se to státi nemohlo, co tu viděl a zkusil. Unavený honbou a všecek přestrašený odcházel z lesa, na který dlouho pamatoval.

Brzy roznesla se pověst, že les jest očarován, a žádný lovec neosmělil se v něm více honiti. Od té doby přebývali v něm bezpečně naši přátelé — také sajka našla si ženicha — neboť nikdo více neslídil po jejich stopě. Často scházívali se holubi, želvy, myšky, havrani i sajky, a velebili božskou prozřetelnost a moc své jednoty, kterou za čáry považoval lovec, nemající dobrého svědomí.

Od té doby zachovalo se přísloví:

Když taková malá a slabá zvířátka dovedla se tolikkrát vzájemnou láskou zachránit od záhuby, uměla odvraceti neštěstí pevnou povahou, jen aby si vespolek dělala radost: jak neměli by lidé obdaření rozumem a svobodnou vůli rozeznávati dobré a zlé? Proč nespojí se svazkem upřímného přátelství, aby jeden druhému pomáhal v jeho potřebách?

Takové jest podobenství o upřímných přátelích a jejich přátelském svazku.