ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kristus Ježíš zemřel sice jako mučedlník pravdy; ale pravda z Boha jest, a co se narodilo z Boha přemáhá svět. Tať jest zajisté vítězná moc pravdy, že kdokoli čistého srdce ji pozná v důstojné kráse jeji, nemůže se jí více spustiti; ona sama nepřemožnou láskuu k sobě zapálí ho, pohodlí těla, sláva života za nic nejsou jemu proti ní, jest mu nad všelikou cenu, nebe jest mu, život věčný jest mu; a kdo ji tak pozná, na tom děje se křest ducha svatého, a ten ví, že její panování jest království boží.

Učedlníci Kristovi zůstali v řeči jeho, a poznali pravdu, že on jest ten syn boží pravý, a vysvobozeni jsouce tím od pověry mnohé a bludu mnohého, rozešli se kázati lidu pravdu tu, a bylo jim živu býti Krystus, a umříti zisk. Moc pak boží pravdy byla s nimi. Tisícové Židů a pohanů křestili se ve jménu Páně poznávajíce, že Bůh není přijímač osob, ale v každém národu, kdož se ho bojí, a činí spravedlnost, příjemný jest jemu; ano, že jediná Bohu milá služba jest život v duchu a v pravdě, a že zakládání si v obětech a ceremoniách marné jest. Ještě za živobytí apoštolů roznéslo se jméno Kristovo po všech, znamého v tehdy světa končinách.

Zle na to hleděli v předpojatých domněních tvrdošijní, a závistiví Židé; zle i půvěrčiví a podezřiví pohané: kázání Krista bylo těm pohoršení, těmto bláznovství. Židé za to měli, že Křesťané jsou jen zpronevěřilci a odpadlci od víry jejich, a čím se tito více množili, tím více zrůstala slepá zůřivost Židů proti nim. Udávaliť je Římanům, jako totiž téměř celého, v tehdy znamého světa pánům, za buřiče a odbojníky; Římané ale považovali je toliko za nějakou rotu Židů zbláznilých, a tedy nenávist, kterouž naproti Židům chovali, přenesli na Křesťany v dvojnásobné míře; ba poněvadž Křesťané příchod Krista k soudu a království věčnému za viditedlný a velice blízký měli, ano se domnívali, že když tak přijde Kristus ještě za věku jejich, konec učiní všeliké vládě zemské, pronásledovali je Římané jakoby nepřátely své vlády Židům zaroveň, ano hrozněji. Nesčíslná tisíce Křesťanů, nechtějících modlám obětovati, nejukrutnějšími způsoby muk a trápení od Židů a pohanů ze světa zklízena jsou. Toto však, ne žeby odstrašilo bylo lidí od křestu; ono jen tím více povzbudilo Křesťany k horlivosti a vytrvalosti, nekřesťany pak ku obdivování jejich stálosti, zkoumání víry Krista Ježíše, a skrze to k přijetí její. Brány pekelné nepřemohly církev Kristovu.

Židé čím déle tím více potlačováni naposledy zbouřili se a pozdvihli naproti Římanům: přemoženi klesli konečně. Jeruzalém léta po naroz. Páně 70 podvrácen; národ židovský rozptýlen; Izrael za přísloví a za povrhel učiněn mezi národy. Během 300 roků se pohané s křesťanstvím lépe seznamili, od pronásledování jeho upouštěli, s ním se zpříznili; toto se náramně rozšířilo, až naposledy císař Konštantin Veliký, v boji naproti sokům svým, r. p. 311. Křesťanem se býti prohlásil, a jakž svítězil i hned křesťanstvu ku konečnému vítězství nad pohanstvem dopomohl. Kristus oslaven jest na zemi.

Zřízení první církve bylo toto. Apoštolové kdekoliv církev shromáždili, byloli možné, sami se tam za některý čas podrželi, potom odšedše jinam zřídili zprávce duchovní, a církwe ty i listovně učili, k stálosti napomínali, vystříhali. Křesťané se scházeli za časů pokoje ve školách aneb v domích, za časů pronásledování na tajných místech, v jeskyněch ano i v kryptách. Spolu shromážděni zpívali žalmy, zprávcové čítali a vykládali písma zvlášť prorocká, spisy o životu Páně (Evangelia), a potom listy apoštolů, kteréž sobě vespolek sdělovali (1. kor. 14, 26). Dítky a ti, kteříž chtěli přijati býti za Křesťany (katechumeni), vedeni jsau prvé k poznání celého obsahu náboženstva křesťanského, nepochybně podlé snešení apoštolského: Věřím v Boha atd., aniž jsou hned připuštěni ku křestu a večeři Páně, proto také ze služeb božích před svěcením večeře Páně slovy: Ite, missa est Ecclesia, ite Catechumeni (Jděte, již jest rozpuštěna církev tj. shromáždění, jděte vy, kteříž se ještě jen vynaučujete) propuštěni bývali; a jen potom shromáždění dospělých Křesťanů lámáním a jedením chleba a pitím kalicha, na smrt Krista Pána a sliby jeho se upomínali. An taková shromáždění i celé dny, aneb celé noci spolu trvala, shromážděni jídali posléze jídla sebou donešena společně, se všemi je sdělujíce, a obědy takové obětmi lásky, nazývali; jen potom ještě almužny mezi chudé rozdělujíce, anebo sbírku pro chudé jiných církví učiníce domů se odebrali.

Kteří k vykládání písem a k napomínání ustanoveni byli, ve zvláštní vážnosti nad jiné držáni jsou. Byliť jim přidáni jáhňové (kapláni, pomocníci) též služebníci obecní a služebnice, jenž almužny sbírali a roznášeli, nemocné opatřovali, atd. Čím starší a větší ale byla některá církev, tím také byla i ve větší vážnosti, a tedy přirozeným během stalo se, že zprávcové jejich duchovní, stali se rádcemi, ochrancemi a nahledači církví menších v sousedství svém. Nahlédati dí se po řecku: episkopein; odkud nahledač, dozorce nazván episkopos, tj. biskup, po latinsku Superintendens. Tito biskupové ale nebyli větší od jiných knězů ve vykonávání některého duchovního díla, než jen ve větší vážnosti čili hodnosti; a tak též hlavnjch měst biskupové ve vysší takovéto vážnosti a hodnosti pro tu samou příčinu byli, nežli biskupové bydlící v městách jiných. Hlavní město slove po řecku metropolis a z toho nazváni jsou biskupové jejich metropoliti; z těchto pak zase neyzvláštnější byli čtyří, totiž římský, antiochenský, jeruzalémský a alexandrinský, jimž titule patriarchů nadáni jsou, ještě za času pohanských císařů; potom pak přidán ještě i ten, jenž byl v Konštantinopoli, kteréž poslední město předtím Bizantium sloulo, a jen, jakž se Konštantin Vel., onen první křesťanský císař z Říma tam přestěhoval a v něm sídlem ubytoval, tak podlé jeho jména nazváno jest.

Pokud ještě vrchnosti pohanské byly, Křesťané utíkali se v rozepřech svých, jenž mezi nimi povstaly, k duchovním zprávcům svým, či tedy ku knězům svým, a podlé vážnosti věci, o kterou se jednalo, i k biskupům svým, kteříž rozepře rozsuzovati a pokuty ukládali; a sice nejen za provinění církevná pokuty církevní, jakož: přispívání k obecným potřebám, osvědčení pokání skrze klečení neb stání u dvéří chrámových, odpytování veřejná, posty, nepřipouštění k službám božím, nepřipouštění k večeři Páně atd.; ale i pokuty světské, když Křesťané raději je od svých snášeli než od pohanských soudců. Co z důvěry pošlo, potvrzeno potom zákonem; když totiž císařové Křesťanmi již byli, obyčej ten zákonem vzali v ochranu. Také i hned v tehdy se chrámové pohanští na křesťanské proměnili; shromáždění dála se slavně, služby boží nádherně; knězové nadáni jsou slušným jměním, biskupové a metropolitové bohatstvím vždy hojnějším; pomálu pořádek až potud v lásce žijící víc a více přísnotvárnému rozkazování ustupoval.

Stalo se ale, že římské císařství vždy více bralo porušení. Náčelníci vojáků zaujali místo zákonů, klamy a pletichy obtočily trůn, a daleko, široko rozloženému císařstvu, čím déle tím více ubývalo na bezpečnosti naproti cizím vpádům, na pořádku a spravedlnosti proti vlastním lakomcům. Nezmužilí císařové krajinou ve všelikém zmatku vládli, zmužilí ale křesťanstvu tím náramně škodní byli, že ho i násilně rozšiřovati a jednotvářnost v něm vynutiti se usilovali.

Násilným množstva pohanů do lůna církve křesťanské přivedením způsobilo se, že veliká, ano největší těch částka pojala na mjsto ducha jen literu učení Kristova, a tedy učení Kristovo právě zle rozuměla. Národové totiž východní, k nimž i Židé za času Krista P. přináleželi, od přirození velikou citedlností nadáni, nejen myšlénky své rádi ku pochopení sdělovali, ale zvlášť i cítění svá, kteráž, ne prostými ale vylíčenými řečmi vyobrazovali. Lidí zvláštních, výborných, mocných, nad jiné vynikajících nazývali synmi božími, bohmi; aneb když vážnost té případnosti, že se nějaký slavný muž narodil, ukázati chtěli, tedy narození jeho vyobrazili jako následek zvláštního působení božího, a vymalovali to slovy, která neměla za cíl, jasné pochopení způsobu té případnosti, ale živé cítění vážnosti její vzbuditi; též často rozličnými způsoby mluvení to jisté vyslovovali, neberouce každičké slovo na přísnou váhu literního jeho významu. Odsud porozumíš, že kdo toho si nevšímaje, aneb o tom nic neznaje na liteře a literním významě slova hloubal, aniž pojal smysl celého vyslovení, ten právě to zle rozuměl a zamotal se, až k vymotání svému potom vymyslil sobě věci, a takový smysl slov těch, o kterém se tomu, kdož je byl vyřekl, ani nesnívalo.

Tak tedy mnozí křest svatý naspěch přijavše z přinucení, na liteře učení Krista Ježíše začali hloubati, nepřidržejíce se prostého smyslu slov jeho, kterýž ovšem jim ani znám nebyl; odkud brzo ta nejsměšnější učení, tak nazvaných Gnostiků, povstala.

Zase ještě stalo se, že Křesťané po dlouhotrvánlivých pronásledováních jakýsi smutný, těžkomyslný a zádůmčivý pozor ve smýšlení svém si navykli, zvláště ale ti, kteří se byli do hor a jeskyň, a na pusté ostrovy rozutíkali, proto i potom po navráceném pokoji o samotě bydleli, a proto řecky monachi, t. j. mniši, aneb dle významu slova samotníci nazváni jsau, a již za času císaře Decia povstali. Když totiž Decius, pohanský ještě císař roku R. 249. Křesťany pronásledoval, mnoho Křesťanů se do hor a jeskyň, a na pusté ostrovy rozutíkalo. Jistý Pavel w Egyptě tento samotný život tak si oblíbil, že na věky tak žíti sobě umínil, Eliáše proroka sobě za příklad vzav. — Viz 1. knihu královskou, od 17. kap. — Na následovníků v tak pálčivém podnebí (kdež krom toho lidé k nepracovitému životu nakloněni jsou, an příroda bujná jest, a potřeby života v hojnosti, bez mnohé práce poskytuje), v tom častém pronásledování, a v očekávání blízkého příchodu Krista, nemohlo chyběti: tak že za času pronásledování císaře Maximina jistý Antonius, mnohý lid w Alexandrii, městě hlavním Egypta, svým příkladem k tomu povzbudil, a roku 340 jistý Pachomius již na tisíce mnichů na ostrově řeky Nilu, Tabenna řečeném, shromáždil. Později takovíto mniši i v městách, a sice v domích, od jiného světa vytevřených, čili tedy — podlé latinského slova claustrum, t. j. dům zatevřený — v klášteřích bydleli. Mnozí z mnichů daleko zabloudili, a domnívali se život sobě co nejtrpčejším učiniti, žeby bylo zásluhou před Bohem; nebo někteří k. p. z nich stáli celé dny, ba týdně na vysokých sloupích, odkrytou hlavou vystaveni nejpalčivějšímu slunci, až změřaveni spadli a zemřeli, a tak rozličné těla trýznění již v tehdy počátek svůj vzalo. Mniši pak vůbec veliké měli hned z počátku působení na to, kterak se článkové víry na všeobecných sněmích ustanovili, a na nejednom takověm sněmě bouřlivě sobě počínali, ale zvlášť na jednom v Efezu roku 449 držaném. Potom když se i v jiných krajinách rozmnožili, ustanovilo se jich více řádů, a nejzvláštnější byli: karmelitský, jenž na vrchu Karmel, v zemi svaté r. 1206 povstal; františkánský, jenž od Františka z Assissi 1208 původ svůj vzal; dominikanský, který Dominicius Gusman v Toulouse 1215 založil; augustinský, jenž se 1256 spojil, vybrav sobě za vzor Augustina, který v IV. a V. století v Africe v městě Hippo biskupem byl, r. 431 zemřel a mnohé spisy za pravou víru, proti spisům anglického mnicha Pelagia bojující zanechal.

Zádumčivost a těžkomyslnost tato, při níž veždy obraznost místo rozumování zaujímá, a k tomu ono mnohonásobně převrácené rozumení víry Krista Ježíše, z přenáhleného obrácení pohanů pod křesťanskými císaři pošlé, byli ti hodní pramenové, z nichž rozličné hádky povstaly mezi Křesťanmi, v smýšleních svých se nesrovnávajícími. I byloť k obávání, aby se snad Křesťanství v samé, sobě odporné články a zbory nerozsipalo; císařové pak, chtějíce skrze jednotu smýšlení ve věcech duchovních, také i trůn svůj upevniti, aby hádky ty, které čím dál tím prudčeji se rozpalovaly, zameziti mohli; svolali již ve l7. století tak nazvaná koncilia, tj. sněmy církevní všeobecné, na nichž přítomní knězové, mnichové, biskupové, metropolitové a patriarchové uřídili to, což se za pravidlo víry všeobecné držeti má; jiné pak zavrhli, jakož kacířské, tj. bludné, falešné, a zabránili ho pod pokutou anathéma, tj. vyvržení z církve a považování jako pohana. To však byla od počátku chyba sněmů těchto, že se zpustily písem od evangelistů a apoštolů sepsaných, odkud však nejlépe se viděti mohlo, coby bylo učení Kristovo a které; ale za nejvyšší pravidlo ustanovilo se vyrčení většího počtu přítomných, na čemkoli se totiž tak usnésli.

Ne nepatrnou příčinou takovýchto různic a jejich takowéhoto rozsauzení bylo to, že již w tehdy zpoznenáhla we společných shromážděních písma swatá se zanedbáwala, an služby boží wíce ceremoniami ozdobené byly. Tak se stalo, že, potom když nádherné pohanské chrámy na křesťanské se změnily, pohanské obrazy vymetané, a stěny obrazmi z historie Krista P. ozdobené jsou, kteréž spolu k živějšímu poučení sprostého lidu měly sloužiti. Obrazy ale tyto ve zvláštní byly vážnosti u lidu ze dne na den hloupějšího; některé z nich za divotvorné držány byly, a za takové prohlášeně i ctěné; čemu se zas mnozí protivili, až odtud mnohé různice, ba i vojny povstaly, a jen naposledy po mnohých církevních sněmích, které v uzavřeních svých sobě odporné byly, s koncem 8-ho století všeobecně přijaté jsou, a jejich pocta, kadění jim, klanění se jim atd. uvedena. To pak se týkalo nejen obrazů ze života Krista P., ale i ze života mučedlníků a svatých, ovšemže nejdřív jen ku poučení lidu o mužích těch pobožných, a pro povzbuzení k následování jejich příkladu, ale později i k poctě nábožné ve chrámích pověšených.

Mučedlníci totiž, kteří raději pronásledování ztrpěli a život položili, nežby se víry v Krista byli zpustili, potom jakž pronásledování bylo přestalo vždy více a více byli ctěni. Nejdříve jen příbuzní a pokrevní zvláštně světili den smrti mučedlníků z krve jejich, rozpomínajíce se na jejich víry pevnost, modlívajíce se u hrobův jejich a k podobné stálosti se napomínajíce. Potom celé osady a obce den svých mučedlníků světily, vystavivše nad hrob jejich domy aneb chrámy, a mrtvé své k nim pochovávajíce; odkud i ten obyčej povstal, mrtvé ve chrámích pochovávati, a hřbitovy u chrámů míti, pročež se pochovávati i chrámiti a hřbitovy chrámoviska někde u nás Slováků jmenují. V takové dny držané jsou k lidu horlivé řeči již za časů pohanských císařů, jakož o tom Origenes, cäsarianský kněz, zemř. r. 254, důkazem jest. V tehdyť se před posluchači duše mučedlníků, ovšem v řečníckém smyslu, jakoby přítomné oslovovaly, až brzo za to měli Křesťané, že duše těch mučedlníků u Boha ve zvláštní vážnosti jsou: pročež se i hned prosby k nim v modlitbách činily, aby za tak modlících se u Boha orodovaly. Tedy tito jakož svatí ctěni nábožným způsobem, co sice bez odporu nezůstalo; ale po různicech a hádkách nestorianských na všeobecném sněmě církevním v Efezu r. 431 Maria, matka Kristova na čelo všech svatých, gakož matka boží, povýšena, a ji tak vzívati poručeno. Takovéto, vzívání za orodování ovšem že není ještě modlení, ale předce jemu blízká čest náboženská, kterouž i nyní lid za rozdílnou od oné držeti neumí, a tím méně v tehdy, když malá dosti osvícenost lidu, z časů vzdělaných římských a řeckých, pro více příčin ze dne na den mízela; zajisté i z té příčiny, že pozůstalé umění a známosti z časů těch pohanských též za pohanské, a tedy za proti-křesťanské, za bezbožné držány jsou. Tak se Křesťané sice usilovali všemu židovstva a pohanstva vplyvu vyhnouti; ale, jakož písma apoštolská pilnovati přestávali, odolati tomu nemohli, takže mnohé ceremonie a mnohá v náboženských i církevních věcech smýšlení ze židovstva i pohanstva do křesťanského náboženství a církve, Křesťanům nevděk se vetřely a vloudily.

Všickni biskupové, metropolité a patriarchové ustanoveni bývali skrze císaře, kamž pak vláda těchto nesáhala, tam od lidu. Během času ale vždy více se ta zviklost rozmáhala, jako metropolity za hlavy biskupů, tak patriarchy za hlavy metropolitů a biskupů, kteříž v okresu jejich byli považovati a držeti. Mezi těmi pěti patriarchy byli nejvzáctnější ti dva, římský a konstantinopolský proto, že samé císařství na dvě hlavní částky rozděleno bylo, totíž na západní, kdež hlavní, sídelní město bylo Řím, a na východní, kdež hlavní a sídelní město bylo Konštantinopol. Mezi těmito patriarchy často povstávala potom řevnivost o přimatu, čili přednosti, ne sice na moci a vládě, ale na hodnosti; ačkoli pak císařové křesťanští v Konštantinopoli bydleli, předce Řím, jakož ode dávna, tak i potom vždy nejzvláštnějším bylo městem, a tak i římský patriarcha nejzvláštnějším byl knězem v celém křesťanském světě. Na všeobecných církevních sněmích, kteréž až do jedenáctého století císařové svolávali, římští patriarchové, bylili přítomní, zaujímali nejprvnější místo, ač takové sněmy i bez nich držáni jsou, a uplnou svou platnost měly; avšak sobě tito tím směleji počínali, čím více císařové v Konštantinopoli bydlící mdlobu panování svého zvlášť v těchto krajinách západních cítili, a v ní pořád dále klesali tak, že i poslušnost jejich zde velmi malá byla, i moc jejich k ochránění vlastí těchto od návalů divokých národů, kteří je často plenili, a od nichž někdy, jako od Hunů, jen pouze skrze římského patriarchu ochráněné jsou. Pravda, že sobě římští patriarchové v příznivých těchto okolnostech opatrně počínali z ohledu jiných patriarchů, aniž se kdy ve svých nesnázech u někoho za radu anebo soud ucházeli, když naproti tomu oni sami začasto od jiných za soudců požádáni jsou. Mniši také, kteří na východě ustavičné různice mezi těmi třemi patriarchy tropili, všudy tam jsouce biskupům okresu svého poddáni, v západě byli pokojnější, náboženstva pilnější, kázajíce ho a rozšiřujíce mezi pohanmi; jsouce pak zde téměř sami jediní něco učení, a od moci biskupů skrze patriarchů římských později cele osvobozeni, pod své náčelníky, čili nejvysší své zprávce, generaly, postaveni, jen od patriarchů římských závislí učiněni, byli těmto velice na pomoci, vládu jejich nad všemi biskupy celého západu upevniti a všelijak zvelebiti, tak že se biskupové římští ne již patriarchy ale pápežmi nazívali.^[1]

Stalo se na to, že r. P. 476 západnímu císařstvu římskému skrze divoký národ Góthů konec učiněn jest, což římským biskupům z moci císařů vysvobození doneslo sice, ale i téměř celý upad jejich vlastní vlády, až divoci ti odtáhli a tito se pozdvihli. Proto již oni sami v časy tyto od lidu světského, a někdy od luzy a vojáků voleni, počali novým biskupům pláště, a s tím tedy znamení moci a ouřadu biskupského udíleti a posílati, a zvláště těm, kteříž mezi arianskými Křesťanmi biskupy se stali, a tím se od kacířstva toho odvozovali. Arius byl živ v III. a IV. století, a jeho učení na nicénském círk. sněmu za kacířské vyhlášeno.

Ale největší štěstí potkalo římské biskupy, čili již pápeže, když Pipin, kníže frankské, starou čeleď královskou z trůnu svrhnouti a sebe naň vyšinouti se usilovav, u Zachariáše pápeže r. P. 752 pomoc hledal i našel; zač, když brzo na to divoký národ Longobardů hrůzu po zemi vlaské (talianské) roznášel, vděčný Pipin ho odehnal, Řím pod svou ochranu vzal, a pápeže za místodržitele města toho (Patricium) ustanovil; až pápež Leo III., dne 25. prosince r. P. 800 krále frankského Karla Velikého tam v Římě za císaře římského korunoval, čím se vlády císařů Konštantinopolských konečný konec osvědčil.

Když pak časem římské toto západní císařství na německá knížata přišlo: pápežové císaře od sedmí knížat volenců (kurfirštů), vyvoleného korunovali, a tím takřečené právo potvrzení císaře provozovali; až mezi rokem 829 a 845 jistý spis na světlo vyšel (Isidori collectiones canonum), v němžto, falešně sepsaném tak, jakoby ho byl Isidor, jistý biskup toledský, v tehdy již dávno zesnulý, složil, nesmírná se práva římským pápežům přivlastňovala (Srovnej: Laurent. Valla de falsa et ement. donatione Const. M., a: Centuriae Magdeburgicae II. 7.; III. 7.) Tato písma k důvodu práv svých nejdřív pápež Mikuláš I. uváděti počal, na ně se odvolávaje; ale také od r. 858 do hrozných různic s Konštantinopolským patriarchem Fociusem a Ignácem zamotán byl: kterážto rozepře zrůstem času, neustavným osočováním jednoho skrze druhého a potom zvláště přitažením bulharského knížete, Bogorisa, pod zprávu duchovní římskou, neboť ho Řeci byli na víru obrátili, a pak nesrovnávajícím se učením o původu ducha svatého, o němž Řeci tvrdili, že jen od Otce pochází, vždy se šířila, až léta p. 1054 dne 15. Iulia vyslanci římští ve chrámě konštantinopolském sv. Žofie, list, patriarchu konštantinopolského z církve vyobcovací, na oltář Páně položili; skrze co, anť biskupové východní všickni i lid jejich svým patriarchům věrní zůstali, církev celá, kteráž se od počátku oněch všeobecných sněmů církevních obecnou, čili katholickou nazívala, nyní na dvě veliké poly roztrhla, východní totiž a západní, čili řeckou a římskou, kteráž se i latinskou nazívá, a tamta, řecká, i starověrskou sluje, z níž jedná částka v Polsku, v Uhřích a v Chorvatech opět r. 1595 uznávší římského Pápeže za hlavu církve, se západní cirkví se spojila, ale zas ta částka těchto, kteráž se pod ruskou berlou nacházela, r. 1839 s onou starověrskou, čili ruskou, aneb jak se ona sama nazývá pravoslavnou se sjednotila.

Když na tento způsob církev římsko katholická povstala, pápežové římští nad celým západním Křesťanstvem neobmezené v duchovních věcech vlády, a skrze tuto i náramné moci ku věcem světským dosáhli, vystavivše se za hlavu viditedlnou celé viditedlné církve křesťanské, tak přednost svou v hodnosti či vážnosti na právo nejvyšší moci proměnivše, odvozujíce moc svou od Petra Apoštola, jakoby tento byl církev římskou založil, ji jako biskup řídil, a moc svou následovníkům svým byl zanechal. Praviliť, že Petr. Ap. byl hlava apoštolů, což se nijakž proukázati nemůže; ba srovnej jen Skutky Apoštolské a uvidíš že tomu nebylo tak, ano viz jen 1. list jeho 5. kap. v. 3. Též o tom, žeby v Římě tehdy byl býval nejsou historická svědectví, a slušně se dá o tom pochybovati podlé jeho 1. listu 5. kap. v. 13. O této plnosti nejvyšší moci nad celým Křesťanstvem, kterouž sobě římští pápežové v tomto čase, totiž v jedenáctém století osobili, sami oni za dávnějších časů jináče smýšleli. Ještě pápež Gregor I., či Veliký od r. 590 — do 604., proti Ianovi Ieiunatorovi, konštantinopolskému patriarchovi, jenž sobě tu takovou moc byl osoboval, takto psal: „A co ty povíš na soudu posledním Kristovi, jakož veškeré církve hlavě, jenž sobě sám tu přednost osobuješ, všeobecným biskupem se nazívaje; nebo kohože tímto bezbožným slovem následuješ, než toho, jenž tisíce svých spoluanjelů potupiv, na vrch a čelo jejich postaviti se usiloval, aby ani sám žádnému poddaným býti se nezdál, ale aby se zdálo, jakoby on všechněm byl představen.“

Největší moci a slávy došla stolice pápežská skrze pápeže Gregora VII., který 1073 ji nastoupil, a když to vykonal, aby potomně pápežové ne od císařů, nýbrž od nejvyšších biskupů, kardinálů, skrze pápeže ustanovených, a sice vždy z těchže samých kardinálů voleni bývali, skrze své diktata, tj. zákony ním uložené, takové moci si nadobyl, jakové žádný z předchůdců a nástupců jeho. Jakového ducha tyto zákony byly můžeš poznati z těchto několika, kteréž zde umístíme. 1) Římská církev od samého Pána Boha jest založena. 2) Jen sám římský biskup v pravdě všeobecným sluje. 6) Jen samého pápeže nohy císařové líbati mají. 11) Jedno jediné pápeže jméno jest ve světě. (tj. Všeliká moc nad lidmi, všeliká vláda vrchností nad poddanými, moci královské, císařské, původ svůj od pápeže mají! Z toho prosto následovalo, že jim je i vzíti mohou!) 12) Jen samému pápeži jest svobodné císaře složiti. 16) Žádné všeobecné shromáždění církve bez rozkazu pápeže stati se nemůže. 22) Římská církev nikdy nepochybila, aniž se pomýliti může. 23) Římský biskup jest muž svatý. 27) Římský biskup může osvoboditi poddané od povinností jejich naproti pánům svým, kteřížby za nešlechetné od něho prohlášeni byli. atd.

Kdo takovýmto pořádkům poslušen nebyl, ten i hned z církve vyobcován jest, a takového svobodno bylo pronásledovati, ano ho zabiti, pakliže nebylo možné jati ho a soudu duchovnímu odevzdati, od něhož přísně trestán byl. Takové vyobcování stávalo se pápežským listem vyobcovacím, kterýž všecky vrchnosti světské i duchovní lidu oznámiti povinné byly. Všecky listy pápežské větší měly přivěšenou pečeť na olově vybitou, na kteréž z jedné strany Petra a Pavla viděti jest, z druhé strany jméno pápeže; poněvadž pak tyto pečetě do plechových pušek se schovávaly, aby se nepokazily, a taková okrouhlá plechová puška či škatulka, kapsle, latinsky bulla se nazívá: i ty samé listy jméno bully dostaly.

Jestliže se některá krajina rozkazům pápežským zprotivila, poslal pápež tam takovou bullu, a v té krajině služby boží, svátosti, zvonění, pohřebování a všeliké vykonávání duchovních věcí přestati muselo, což se Interdiktem jmenovalo.

Ve vyobcovací bulle nacházela se hrozná proklínání, tj. odevzdávání Satanu ve jménu božím! Jestliže pak takovou bullu pápež na některého krále neb císaře vydal, tuť jeho poddaní tím samým od poddanosti své osvobozeni jsou; čím tedy králové přinuceni za milost prositi, a jiné pokuty církevní snésti, jakož Heinrich IV., císař, jenž od 25. do 28. ledna v Kanosse bosíma nohama nezakrytou hlavou, vřecem hrubým odín na zimě státi, a ještě nad to mnohé pokuty snésti musel, že některé biskupy, mimo vůle pápeže ustanovil, a vyobcovaných radců svých propustiti se zpečoval; nebo na vydanou proti němu takovou vyobcovací bullu poddaní jeho proti němu se zbouřili, a knížata jej z císařství složili.

Taková byla moc pápeže Gregora VII., v časích těch nejsmutnějších, v nichž téměř nikdo mimo kněží čítati a psáti neuměl, a i z těchto nejvíce jen mniši, takže se nacházeli králové, kteří své jméno podepsati neuměli. Pápež tento uplně a konečně podmanil sobě všech biskupů na západě a učinil je od sebe jen závislé, jakož i všecky jiné kněži jediné od svých biskupů, a toto sice tím, že v jednom církevním shromáždění (synodus lateranensis) r. 1074., zákonem 71. kap. 15. kněžské bezženství ustanovil, tímto důvodem: „Kdo užitečnému tomuto rozkazu nepozvoluje, hřích pohanstva páchá, jako Samuel (1. Sam. 15, 23) a svatý Gregor I., (pápež) potvrzuje. Hřícha tedy pohanství se dopouští, kdokoli Křesťanem se býti jistí, a stolici římské není poslušen.“ — Knězů manželství za cizoložství prohlášeno, a jim bezženství přísně naloženo; ačkoli ovšem již ode dávna mnozí kněží, zvláště pak biskupové se neženili, v bezženství jakousi svatost zakládajíce a mnichům se připodobňujíce, které sobě lid nesmírně, jako svaté vážil.

Chlum, ale i konec zrůstu moci a slávy pápežské působily následky bojů křižáckých. Že totiž východní, římské císařství ode dávna tak velice kleslo, příčinou mezi jinými mnohými byly též neustavné jeho vojny s Muhamedány, kterak se nazívali všickni následovníci Muhamedovi, jenž mezi 561 a 581 v městě Mekka řečeném v Asii se narodil, a od roku 609 nové náboženství mezi pohanmi učil. Toto náboženství se ne slovem ale mečem kázalo od následovníků Muhamedových, kteříž slepě zaň horlili a kruté vojny k jeho rozšíření vedli. Muhamedanští Turci již dávno byli východnímu císařstvu zemi židovskou, a tedy i Jeruzalém odňali, a tam putujících Křesťanů, ku hrobu Krista Pána, ukrutně potlačovali. Jistý Petr příjmím Eremita, čili Poustevník, to samé tam zkousiv, u hrobu Kristova přišel na tu myšlénku, aby se všeobecným Křesťanů tažením do země židovské, Jeruzalém a země svatá zbrannou rukou nevěřícím vyrvala. Do vlastí křesťanských se navrátiv mnohé pochvaly našel u všeho lidu, a Urban II. jeden z těch více toho času pápežův, v Klermontě, na držaném církevním shromáždění, lid ku tomu vybojování země svaté tak povzbudil, že i hned mnoha tisíce lidu hlasem: „To boží svatá vůle jest!“ zbroje se chopily, křížem červeným se značily, a do země svaté se ubíraly. Roku P. 1099 Jeruzalém vydobyt, ale opět 1247 ztracen mnoha sta tisíce lidu stál. Tyto křižácké vojny lid konečně znemravnily, a mnohé křesťanské vlasti, přes které tažení šlo, zpustošily. Všem totiž, kteří tak táhli odpustky, čili odpuštění časných pokut hříchů dány jsou, a lidé ti domnívali se, že již cokoli před Bohem i před lidmi páchati mohou. Ba poněvadž se ku vyvedení těchto křižáckých tažení i mnoho peněz potřebovalo, a tyto jen od toho lidu se vybírati mohly, který sám netáhl, i tomuto se takové odpustky za peníze dávaly, a tak špatný ten obyčej se vloudil, odpustky za peníze k církevním potřebám prodávati.

Takovéto křižacké vojny vyhlašovaly se potom skrze pápeže i naproti jiným národům, k. p. naproti pohanským Litvanům, zase naproti Křesťanům od pápežův za kacířů prohlášeným, ba i naproti králům, kteříž pápežům poslušní býti nechtěli, an lid za odpustky snadno se shromáždil.

Tak ale odpustky staly se novou studnicí moci a bohatství pápežův. Pápež Bonifacius r. P. 1300; vyhlásil jubilejní slavnosti, kteréž v Římě držány býti měly, a kdo na ně přišel, tomu ty odpustky uděleny jsou, což se potom o 50, a zase každých 25. let opětovalo. Tyto odpustky za pravé proukázati usilovali se Alexander Hales, Albertus Magnus, Thomas Aquinas takto: Mnozí svatí lidé více dobrého učinili, než co k dosažení dušního svého spasení dostatečné jim bylo, a zvláště Kristus Pán že mnohem více u Boha zasloužil než jen naše spasení; tyto tedy svrchované, zbývající dobré skutky a zásluhy jsou jako poklad nevyvážitedlný v rukou pápeže, a on komukoliv buď z darma buď za peníze z pokladu toho k jeho spasení uděliti může. Udílely se tedy odpustky tyto nejen živým ale i mrtvým, tj. mohl kdokoliv odpustky koupiti za zemřelého, totiž k vysvobození duše jeho z očistce a přivedení do nebe k spasení věčnému.

Na očistec již od třetího století počnouc se věřilo, ač pouze jen na západě, kterýžto článek z jisté, platonické, filosofie do křesťanského učení se byl vetřel, a čím dále tím více k špatnému zisku zneužíván byl, což i sám všeobecný sněm tridentský, r. 1553 4. prosince, v 25. posezení, že totiž zle užíván byl, na vědomí dává, když vše takové odstraniti káže. Církev řecká ovšem nikdý naň nevěřila.

Vojny ty křižácké též příčinou byly, že se lidu obecnému a světskému kalich u večeře páně utáhl; nebo jakož článek ten do učení náboženstva uveden jest, že chléb a víno skrze posvěcení kněžské podstatně se na tělo a na krev Krista J. promění, s velikou bázlivostí s kalichem obcházíno; aby ani nejmenší částka na zem spadna nezahynula. Při vojnách ale křižáckých stisk lidu k večeři P. přicházejících byl náramný, proto se nejprv jen namočená oblátka podávala, a anť se pravilo, že kde tělo jest, tam i krev jest, i samá suchá oblátka za dostatečnou se pokládala, a podávání kalicha se jen pro kněží a krále zadrželo, ačkoli Kristus výslovně řekl: Píte z toho všickni! A tak sice kněz při mši i kalich požíval, ale lidu se více nepodával.

Mše svatá, aneb jako my Slováci říkáme, omša původně nic nebyla jiného, než svěcení velebné svátosti večeře P. skrze kněze; a tak se nazívá odtud, že jakož sem již řekl, v samoprvních časích křesťanství, před svěcením této večeře katechumeny se propouštěli slovy! Ite missa est Ecclesia, odkud se potom večeře P. missa nazívala, ze kterého slova naše mše aneb omša povstalo. Ještě pápež Řehoř (Gregor) Veliký koncem VI. století předepsal byl obřady (cerimonie) k ní náležející, kteréž však zčástky již i před tím se konaly: a mají význam vztahující se na utrpení Krista Ježíše. Jakž ale učení o obětní smrti Krista P., jakož Bohu nejmilejší, za kterou světu všecky hříchy odpustil, tvrdě a přísně se ustanovilo, a spolu ono učení o podstatním proměnění chleba a vína na tělo a krev Krista Pána: tuť se to proměnění chleba a vína skrze kněze za opětování první oné oběti, a tak za obět Bohu nejmilší, totiž těla a krve syna jeho uřídilo. Tak mše sv. nezůstala jen pouze večeří Páně, ale i obětí se stala.

Aby pak jednota církve západní i zevnitřně tím tužeji se zadržela, nařízeno ve XI. století, aby služby boží všudy v latinské řeči vykonávány byly. Že pak toto lidu osvícení nenapomáhalo, to zajisté patrné jest; to ale ještě více mravnosti škodilo, že se více na počet, než na vroucnost modliteb ohled bral, a proto se odpočtovali na patrikách (růženci), které ve IX. století do zemi anglické, nepochybně od španielských Muhamedanů se dostaly, později ale skrze vojny křižácké z Asie do západu donešené jsou, a nimi všecky krajiny brzo zaplaveny. Moc kněžskou i to velice napomohlo, že se prvotní, původně radění se kněží od lidu, na zpovídání se kněžím proměnilo, a toto se jako svátost ustanovilo, aneb raději jako částka svátosti pokání; tak se zajisté učilo, že kněz netoliko zvěstuje odpuštění hříchů kajícím hříšníkům, ano že on sám jim odpouští je: tedy zpovídání se veřejné před celou církví samému Bohu, čili obecné vynecháno, a jen to zpovídání se kněžím zadrženo.

I bylo tím způsobem sedm svátostí ustanoveno totiž: křest, biřmování, svátost oltářní (večeře P.), pokání (jehož hlavní částka zpověd a rozhřešení čili absolucie), poslední pomazání, svátost kněžského řádu a svátost manželství. Biřmování jest to samé co u nás konfirmacie před prvním přijímáním večeře P. a znamená též to, totiž potvrzení ve víře. Povstalo pak hned v prvotní církvi, ještě za časů pronásledování křesťanství od pohanů; nebo katechumeni ti, prvé než připuštěni byli po křestu k večeři Páně k stálosti napomenuti jsou, a dáváno jim požehnání vzkládáním rukou na hlavy jejich, což také znamením bylo, že se pod ochranu církve vzali; pak jsou též mazáni olejem, na znamení, že službě boží, tj. svatosti života posvěceni jsou, a udeřeno je v líce, že totiž jako Křesťané budou míti rozličná pronásledování, trpkosti a odpornosti snášeti a je přemáhati. — Poslední pomazání původně k lékařskému a tudiž k léčivému užitku se poroučelo; potom an se to od kněží dalo s modlitbami a prosbami k Bohu za odpuštění hříchů nemocnému, a pak za jeho uzdravení, ustanovilo se to za svátost, zvláštní milost boží, odpuštění hříchů všech odpustitedlných nemocnému vyzískající.

Takovéto články, učení a mnoha ustanovení církevní zakládala se tedy na tradicii, tj. ustním podání; nebo se pravilo, že Kristus a jeho Apoštolové mnohém více učili, než co nám v písmách svatých pozůstaveno, a to že se poznává ze zviků a obyčejů od prvních časů všeobecně se zadrželých, z písem učitelů té nejstarší církve a z pověstí mnohých, pak též z oněch tajemství, kteráž prej vždy jen u nejvyšších biskupů a pápežů zůstávala. My Evanjelici ovšem tvrdíme, že ze všeho toho to, co se s písmem svatým nesrovnává, a zvláště co jemu odporné jest, za apoštolské a Kristovo učení držeti se nemůže.

Tak ale, jako my nyní směle to vyznáváme, smýšleli ode dávna mnozí učení a pobožní, v písmách sv. zběhlí mužové, a proto se takovým učením a ustanovením protivili, z nichž nejzvláštnější byli asi následující. Petr z Bruis a Heinrich, oba kněží v poledním Francouzku, r. P. 1104 a 1116; až v tomto dvanáctém století celé obce Albigenských a Waldenských povstaly, totiž od Petra Walda 1182, Lyonského kupce, kteří ale křížáckými vojnami, proti nim vyhlášenými, a sv. Inquisicií ustanovenou od Innocenca III., který se roku 1198 pápežem stal, téměř docela vykořeněni jsou.

Sv. Inquisicie byl soud duchovní, od pápežů zřízený, a jen od nich závislý, nejvíc z františkanských a dominikanských mnichů záležející, a tím cílem ustanovený, aby podezřelé a vinné v náboženství neodvolatedlně soudil. Tímto ustavem nejen že vzata jest moc biskupům, ve věcech náboženstva souditi; ale i ty nejukrutnější věci páchány jsou; zvlášť kde zemské tyranství se takovýchto soudů zmocnilo, a je k cílům svým, i proti výslovné vůle pápežů, bohaprázdně užívalo, jako ve Španielích. Ale i jinde, kde vedlé zákonů pápežských stály soudy tyto, ve Francouzích a v talianské zemi, volné bylo jim kohokoliv před sebe povolati, či obžalovaného či jen podezřelého. Předvolaný hned do žaláře uvržen jest, a jen po dlouhém času vyšetřovali vinu jeho: jemu žádný obžalovatel představen nebyl — a tak kdokoli kohokoliv mohl obžalovati, aniž za to, že falešně žaloval, byl pokutován; — aniž mu Advokat dán aneb zástupce nějaký; sám udati musel, zač myslí, že před tímto soudem stojí; nechtělli, aneb pro nevinnost nevědělli, dán jest na nejhroznější muky. Odsouzení nejvíce za kacířů prohlášeni a spáleni jsou: tak mnohá tisíce zahynuly.

Poněvadž ale za to měli, že odporování taková a odstupování od učení a ustanovení církve z čítání písma svatého a jeho nedorozumění pocházela: čítání písma sv. na rozkaz bitteranského církevního sněmu r. P. 1246 lidu obecnému docela, kněžím pak v jiné než v latinské řeči, zabráněno.

Avšak již zase okolo 1365 povstal Ian Wiklef na Orfordské akademii v Angličanech, jenž nejprv krále naproti pápeži pro jistou daň zastávaje potom vyslovně učil, že zdravý rozum a písmo svaté jsou jediní praví prostředkové poznati víru a učení Krista Ježíše, na vyrčení sněmů církevních nic nedbal, a učení o proměnění chleba a vína na tělo a krev Kristovu podstatné, za nepravé vyznával. Za to mnohé hádky povstaly, ale on chráněn jsa od králů anglických pokojně 1384 zemřel; ač předce potom 1425 z rozkazu pápeže Martina a kostnického sněmu, (na kterém Hus odsouzen jest) vykopán a zpálen byl.

Jeho spisy mnozí velice s pochvalou čítali, a mezi těmi mnozí učení po vlastech jiných: tak též Ian Hus, výborných darů ducha muž, narozený r. P. 1369 v Husinci v Čechách dne 6. července který se potom na akademii pražské, v tehdy jedné z nejpřednějších v celé Europě, stal professorem a kazatelem, muž nábožný a Slovan horlivý. Jeho přičiněním vymohlo se, že Slované převahu při této universitě dostali, na čež Němci rozmrzeni preč ze země české odtáhli a v Němcích, jako kp. v Lipsku, podobné akademie založili, velice na Husa rozzlobení. Muž tento nábožný nejprv jen proti pokaženým mravům světského lidu horlil, potom ale i proti výstupkům duchovenstva a zvláště odpustkářům pápeže Iana XXIII., který byl křižáckou vojnu naproti neapolitanskému krali Ladislavovi vyhlásil, a k ní peníze potřeboval. Čítav pak spisy Wiklefovy zjevně počal učiti, že se kalich neslušně a neprávě lidu utahuje. Na to u pápežů, nebo v tehdy byli tří na jednou, obžalován, na církevní sněm kostnický povolán, když mu list svobodného průchodu slovem i jménem císařským potvrzený dán byl, tam šel; ale od pápeže a sněmu odsouzen, jakož kacíř, jemužby se slovo dané nemělo držeti(!), poněvadž učení své odvolati nechtěl, r. P. 1415 dne 6. července žalm: „V tebe sem pane Bože doufal“ zpívající zpálen jest. Nejučenější jeho přítel Ieronim Pražský podobně r. 1416 zpálen jest; avšak oheň smrti těchto dvou slovanských Reformatorů, takového hluku, rozhorčení se a světla nadělal, že již od toho času písma svatá za nejvyšší studnici poznávání učení Kristova lidé učenější považovali; také národ český i hned za dva tyto své mučedlníky pravdy se zasadil zmužile, a vedl tak nazvané husitské vojny k obraně své, aniž, než když se sám mezi sebou rozpadl, přemožen býti mohl.

Po konečném pokoji s Husity uzavřeném, kterýmž předce užívání kalicha necháno, zdálo se pápežům, že sobě již tím bezpečněji opět mohou počínati; nebo ačkoli na témže kostnickém sněmě vyrčeno, že: „poněvadž se mnohé zlé obyčeje do církve vetřely, církev na hlavě a na oudech ponapravena býti má“; když po složení těch tří jednoho toho času pápežů, Martin za pápeže vyvolen jest, tento a následovníci jeho tomu vyhnuti uměli.

Stolice zajisté pápežská, od času pápeže Gregora VII., zvlášť statky kněžny Mathildy bohatě nadána, spolu trůnem království zemského, krajiny značně velké, krásné a bohaté učiněna jest, a tím k duchovní své moci, i zemské panství připojila; avšak právě skrze to stala se cílem žádostí a pýchy některých zámožných talianských rodin, kteréž moc a vládu, slávu a čest rodu svého tím rozmnožiti a udržeti se snažily, že se všemožně usilovaly aby vždy někdo z příbuzenstva jejich za pápeže vyvolen byl.

Mezi tím císařství východní návalem Turků vždy více kleslo: mnozí řečtí učení utekli se do krajin západních, a zde umění rozšířovali. Sami pápežové kunšty a známosti šetřiti navykali. Jakož již připomenuto, po odchodu Němců z university pražské, více akademií v Němcích se založilo. I ty hádky s Waldenskými a s Wiklefem mnohého bádání a bystření rozumu způsobily. Válkami křižáckými učinilo se, že se národové vespolek lépe obeznali, a škodlivost neobmezené oné moci pápežské poznali, proti které čím dále tím více počínali králové se na pozoru míti, a její vplyv ve svých krajinách obmezovati. Skrze ono míchání a tření národů ve vojnách zmíněných povstala kupectví, a toto též dopomáhalo k osvícení; nebo tak města zkvětla a zbohatla, a společnosti kupecké se zarazily. Čtvrté částky země, Ameriky 11. října 1492, skrze Krištofa Kólom vynalezení, a skrze Amerika Bespuce pro španielského krále vydobytí pozor jinám obrátilo, a množství nových myšlének vzbudilo. Nejvíc ale dopomohlo k osvícení národů vynalezení tlačiti knihy, skrze Guttenberga (či Kutnohorského) v Mohuči (Mainzu) 1440; a i hned tlačení biblí latinské se od 1462 do 1500, asi 80 kráte opětovalo. Tak brzo povstali učení mužové, jako Koperník a Dlugoš ze slovanského, Reuchlin, Eramus z německého, a Kempiš, Savanarolla, Boethius z jiných národů. Již opět 1500 r. žádali polští stavové na sněmě pozňanském, aby jim svobodné bylo večeři P. pod obojím přijímati. Zase ale někteří pápežové na sobě samých a na dvoře svém jako Alexander VI. a Iulius II. mnohého pohoršení zavdali; až léta 1513 stolici pápežskou Leo X. nastoupil, jenž ovšem byl mnohem mravnější než tito dva předchůdcové jeho, umění napomáhal, kunšty fedroval; rodinu svou skvostně držel, budovy slavné budoval; ale anť ke všemu tomu mnoho peněz potřeboval a k sesbírání jejich odpustky se prodávaly; povstal Dr. Martin Luther.