ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Roku p. 1502 založil byl saský kurfiršt (kníže volenec, tj. jeden z těch, kteří císaře volili), jménem Friedrich (Bedřich) tak nazvaný Moudrý, školy vysoké ve Wittenberku, městě saském na břehu řeky Labe ležícím, i naložil byl Staupitzovi, aby dohlédaje sobě poddaným augustinským mnichům, z nich co nejučenější za učitely do nové této university povolal. I pozval tento tedy také i Luthera, kterýž se nikoli z náklonnosti, ale jen z poddanosti poslušné k tomu odhodlal, a tak na spěch se tam musel přestěhovati, že se ani jen od nejdůvěrnějších svých přátel v Erfurtě nemohl odebrati, a jen z Wittenberku potom psal jednomu: „Jsem tedy nyní na rozkaz a z vůle boží ve Wittenberku, a jestliže mé položení poznati žádáš věz, že mi, díka Bohu, dobře jest, jen že se mi toto umění mudrctví nelíbí, kteréžbych hned od počátku s bohoslovím byl zaměnil, tím totiž, které jádro ořecha, mýzku pšenice a mozek kostí zpytuje.“

Odevzdáno mu totiž umění mudrctví předkládati, v kterém on ovšem dokonale zběhlý byl, avšak právě proto i nedostatky jeho dobře znal, a patrně viděl, jak velikou škodu pokroku v umění ona přepiatá vážnost mudrctví Aristotelova, — jakž se toto v tehdy přednášelo — působí. I nemohl jináče, musel se na ni obořiti, čím ze všech stran mnohý příznivý, ovšem i nepříznivý pozor na sebe obrátil; ale nejvíce zrůstal on v lásce a vážnosti u svých učedlníků, anť jeho ostrovtipnost a veliké dary ducha, jeho učenost a proniknutí věci každé až na dno její, oheň řeči jeho a ta zvláštní síla v způsobě tom, jakž se uměl vyjádřiti, předkládání jeho velice zajímavým učinily, a posluchače jeho horlivou chtivostí učiti se naplnily; co když on viděl k svému potěšení, tím více povzbudil se k horlivější ochotnosti a přemáhání oné příkrosti, kterouž cítil v sobě naproti tomuto školskému mudrctví. Nepříznivé usudky, kteréž jiní, buďže pověsti, kteráž se o něm roznášela závistiví, buď ale v mudrctví tom školském již zatvrzelí a jakoby zkamenělí, o něm vynésli, povzbudily ho k hájení svého domnění, což ho opět k hlubšímu vyšetřování vedlo, a mu velikou učenosti chválu přineslo, a jméno jeho tím více rozšířilo a zvelebilo.

O nezadlouho po jeho přijití do Wittenberku požádán jest od vrchnosti wittenberské za kazatele, kterýž ouřad on, ze skromnosti smýšlení o sobě samém nejdřív na se přijati nechtěl, ale jen na Staupitzovo domlouvání předce přijal. „Pane Doktore!“ — řekl byl Staupitzovi, „Vy mne o život připravíte; já to ani za čtvrt roka nevydržím.“ — „Budiž tak ve jménu božím;“ — odpověděl tento — „pán Bůh má mnoho na práci, a tam nahoře též potřebuje učených lidí.“ — Jestliže již učitelství Lutherovo velikou pozornost na něj vzbudilo, tedy ji tím větší jeho kazatelství na něj obrátilo. Kázal zajistě horlivě a mocně, podlé darů ducha, jakovéž mu převýborné Hospodin byl udělil, a kázal jen podlé písma, čím dále tím více sám jeho moc na sobě cítiv, aniž možné bylo, žeby sám sebe ním poučiv, jiné nebyl poučil, sám sebe ním v pobožnosti utvrdiv, jiné nebyl k ní probudil, a sám sebe ním po mnohém pokušení uspokojiv, jiné ním nebyl potěšil a uspokojil. Tímto ouřadem kazatelským on již prvé, než umyslně začal církev obnovovati, nevědomě cestu klestil, roli zorával, símě k nastávající žni rozsíval, kázav učení čistější a získav sobě nesmírnou vážnost, lásku a důvěru. Tuť i kurfiršt Friedrich po prvníkráte slyšel ho s velikou radostí a potěšením, a chvalitebně zmínil se o tom před Spalatinem, svým dvorským kazatelem, kterému, když on to byl Lutherovi listovně oznámil, takto Luther odpověděl: „Co ale píšeš, že nejjasnější kníže častěji a s velikou uctivostí na mne se rozpomíná, z toho se nevelmi raduji, anť nejsem hoden, aby se kdo na mne rozpomínal, tím méně kníže, a takový, tak veliký kníže. Ba, co více jest, zkusil sem, že ti jsou mi nejužitečnější, kteří se na mne nerozpomínají: předce však prosím tě, aby si za mne knížeti děkoval, ačprávě ani od tebe, ani od žádného nechci chválen býti; nebo marná jest chvála člověka, a jen boží chvála jest pravdivá, jakož psáno jest.“

Sotvaže Luther za rok byl ve Wittenberku, a již mu 3. března 1509 čest Baccalaurea k biblí dána, a tím také právo bohosloví předkládati. I chopil se toho Luther, jakož dávné žádosti srdce svého, celou duší, a hned biblické bohosloví začal učiti, ne pak ono, podlé školského mudrctví; čest písma sv. a vážnost naproti němu, nade všelikou vážnost otců církevních tak vznesl a zvelebil; že již v tehdy o něm jistý učený muž, Dr. Mellerstadt, Světlo světa zvaný, toto svědectví vydal: „Mnich tento pomoutí všecky doktory, a vznese učení nové, a obnoví církev římskou; nebo staví všecko na prorocích a na písmách apoštolských a na slově Kristově; to nemůže podvrátiti žádný ani mudrctvím ani mudrlantstvím, aniže naproti tomu býti.“ Což se ovšem později do slova vyplnilo.

Jeho neunavenou pilností stalo se, že universita wittenberská o krátký čas pověstného jména došla, a kníže Friedrich, jenž školu tuto jako miláčka svého pěstoval, uznávaje zásluhy Lutherovy, velice mu za to byl povděčen, ano od toho již času znamenati na něm stálou přízeň a lásku, kterou se v celém svém životě naproti Lutherovi, a potom naproti jeho dílu choval, jsa sám též muž učený, znal sobě učenost a její platnost vážiti, a věci učené rozsouditi, čím on také později velice prospěl dílu obnovení církve, an se za to zmužile zasadil, věc zpočátku outlou prozřetedlně a opatrně řídil, brávaje Luthera hned zjevně hned jiným nevědomo v ochranu, a jsa v říši německé toho času nejzasloužilejší kurfiršt, a též i nejváženější (neboť potom na místo císaře sám za jeden čas říši zpravoval, jejíž korunu mu také ponoukali), svého chování a usudku závažím a příkladem velice mnoho k šťastnému podaření se reformacie dopomohl.

Učinkování Lutherovo přetrhnul na čas rok 1510, v kterémžto on do Říma poslán jest, aby tam u pápeže porovnání nějakých rozepří mezi některými augustinskými kláštery vymohl. Jméno Říma vtehdy na celém západě svaté bylo; i jakžeby Luther tam, kdež nejvyšší kněžstvo, ano sám místodržitel Apoštolů a viditedlná hlava církve bydlely, nebyl rád šel! I šel tam přes Heidelberk, Mediolan (Mailand, Milano) Paduu, Bolognu a Florenciu, a když po prvníkráte Řím zdaleka spatřil, padna na kolena radostným hlasem zvolal: „Zdrav buď Říme!“ Tu ale se dloužeji baviti musel, pokud věc jeho šťastně dokonána; a jakž tu bydlel, mnoho takového slyšel, viděl a zkusil, o čem se prvé nedomníval, a nad čím se předěsil. Byl vtehdy pápežem Iulius II., muž podnikavý, smělý, ale více zemskými než duchovními záležitostmi se zaneprázdňující, živ jsa slavně, nádherně. Sám Luther o svém tomto v Římě pobytí později takto píše: „I já sem byl v Římě takový svatouška a blázen, že sem po všech chrámích a jeskyněch poběhal, a všemu uvěřil, co mi tam neprávě udáno. Držel sem také asi 10, neb i více mší, a velice mi vtehdy líto bylo, že rodičové moji ještě byli při životě, neboťbych je velice rád z očistce byl vysvobodil skrze mé mše a jiné krásné věci. Při stole sem, mezi jinými hrubými slovy, smáti se slyšel, že někteří, když mši přisluhovali, nad chlebem a nad vínem říkali! „Chléb jsi a chlebem zůstaneš, víno jsi a vínem zůstaneš!“ Cože sem si já z toho mysleti mohl? Co, jestliže pápež a kardináli někdy mši svatou takto drželi? Nejohavnější ale mi bylo to, že kněží římští, tak hurdyburdy mší sv. drželi, jako kdyby nějakou směšnou hru provozovali, a když sem já ještě sotva u Evanjelii byl, již nejbližší ke mně kněz byl hotov, a na mne: Passa, passa! (nech tak, nech!) volal.“ Toto své v Římě pobytí Luther též hodně znal oceniti; nebo píše: „Poněvadž mne pán Bůh do nešvarné této hádky a hry přivedl, nedalbych to za stotisíc zlatých, že sem v Římě byl; neboťbych se sic jináče vždy obávati musel, že křivdu činím pápeži; ale co vidíme, to mluvíme.“

Povstává otázka: Proč Luther, jestliže pravdomluvný byl, již hned vtehdy proti těm neřádům kněžstva nehorlil? My sobě se takto vysvětlujeme: Luther se domníval: všecky ty nedostatky a neřády jsou jen nahodilé, nepochybně mimo známosti pápeže, které se snadno odstraniti dají, a nepochybně odstrání. Tak jako my, když na tělo některého člověka, na oko zdravého, patříme, a na něm nějaké bradavice a výrůstky, lišeje a hostce, aneb co jiného zpozorujeme domníváme se, že to jsou pouze zevniterní chyby, které zevniterním léčením bez škody těla dají odstrániti; avšak, jaknáhle na grunt všeho toho pronikneme, uhlídáme že to vše jsou neomylné následky vniterní nemoci, kteréž bez ostránění této, tělu neškodmo nedají se odstrániti. Podobně i Luther neřádů těch souvislost s vniterní nemocí církve jen později poznal, a za to měl, že jaknáhle ta odstraněna bude, i tyto neřády přestanou; prvé žeby daremné bylo plátavé jen léčení. To pravím později jen poznal, nebo v tehdy neobmezenou vážností nejvyššího kněžstva, jakovéžkoli ono bylo, mámivě opoutaný, ani ve snách na to nepomyslel, pápeži se zprotiviti. Píše sám o tom svém tehdejším stavě ducha: „I jáť sem byl takový Saul, jakových i nyní ještě mnoho jest. Nebyl sem takový led a studený mráz jakož Eck a jemu podobní, o nichž za to mám, že více jen pro své břicho pápeže zastáwají, ano myslím, že se potají z něho smějí. Já sem se přísně choval a upřímně, s hrůzou bál sem se dne soudního, a žádal sem spasení z gruntu srdce svého.“ Ku potvrzení pak tohoto jeho o sobě svědectví uvádíme i tu případnost, že na cestě do Římu v Medioláně mniši ho téměř o život připravili, anť jim vytýkati počal přísněji, že v pátek maso jedli.

V Římě Luther věc, pro níž tam chodil, šťastně dokonal, a jakž se do Wittenberku navrátil, veliká tam byla radost ze šťastného jeho návratu, i vykonáno pro něj v Římě dovolení čest doktorstva v bohosloví dáti mu. Sám kníže Friedrich dal na to potřebných peněz, a tak tu čest r. P. 1512, dne 18. října, z rukou pověstného potom Carolostada přijal; při které příležitosti přísahou se zavázati musel, že vždy chce učení Krista Pána čisté, jako písmo svaté učí, přednášeti, čím on k písmu svatému, jemu již vtehdy nade vše milému svatě přivázán, a tak v svědomí jeho k dílu svému přinucen byl. Sám o tom takto píše: „Já ale, Dr. Martin Luther, na to sem přinucen byl, že sem čest doktorstva přijati musel, ne z vlastní mé vůle, ale z poslušnosti. Tak sem doktorat přijati povinen byl, a mému milému svatému písmu přisahati; že ho věrně a čistě chci kázati.“ Od toho času on za svatou svou povinnost pokládal, učení písma svatého přesné, čisté, lidskými důmnínkami nepoškvrněné učiti, nakolik mu to v tehdy možné bylo; což on i činil u vykládání listu Pavla k Římanům a Žalmů. V legendách, tj. rozprávkách o mužích a věcech svatých, vedlé kterých se vtehdy kázávalo, mnoho se mu divného a s písmem se nesrovnávajícího zdálo, skrze co veden jest k zpytování historie církevní, která práce nesmírných pro něho byla následků, an z historie této onoho světla nabyl, kterak se učení Apoštolů čisté, během času tak v církvi změnilo, že se spisy apoštolskými se nesrovnávalo.

Jak mnohostranně Luther v tom čase učinkoval pochopíme, pomyslímeli že byl kazatelem, učitelem mudrctva a bohosloví, akademickým senatorem čili radcem, časem též jejím rektorem tj. zprávcem, byl tutor sirotků, dohledač několik obcí, a když Staupitz do jiných krajin byl odešel, aby pozůstatky svatých pro knížecí wittenberský chrám zaopatřil, Luthera místo sebe dohledačem více než 40 augustinských klášterů ustanovil; což tomuto sice velice obtížné bylo, ale potomnímu dílu jeho velice prospěšné. Nebo jakož toto povolání svědomitě konal, poznával nedostatky a neřády klášterského a mnišského života, nabyl si tím vážnějšího jména, poznáno ho v celém míšenském (Meitzen) a thürinském okolí, kdež tyto kláštery byly, osobně; hádky povstávající navykaly ho ku trpělivosti, k zmužilému pravdy zastávání a hájení její proti zlým. Měl pak nad kláštery moc velikou, kterouž však vždy mírně užíval a laskavě. Měl moc ustanoviti priory tj. představené jednotlivých klášterů, anebo je propustiti. Tak ustanovil Iana Langa priorem v klášteře erfurtském, a mnichům v Neustadtu toto psal: „Se žalostí slyším, že v pokoji a v jednomyslnosti nežijete, a ačkoli bydlíte pod jednou střechou, nejste předce jednoho srdce, — to je bídný a ničemný život, a pochází aneb z neupřímnosti Vaší pokory; nebo kde pokora jest, tam i láska jest, aneb z mé nepilnosti, ovšem z Vaší a mé viny. Proto přinucen sem učiniti to jakož nepřítomný, cobych nechtěl přítomný jsa. Hlavní příčina roztržitosti vaší jest, že s priorem Vaším ve svornosti netrváte. Proto rozkazuji tobě, bratře Michale Dretzel, ouřad tvůj a pečeť tvou zložiti. — Avšak neztěžuj si na to, že tě nevyslyšaného odsuzuji, a tvé výmluvy sem neslyšel. Věřím upřímně; žes ty všecko nejlepším umyslem činil, cokoli dělal si; tolik si vykonal, kolik se ti milosti za podíl dostalo; za to ti děkuji, a nelíbí se mi všickni tví bratří, pakli ti též za to vděčni nejsou. Tím však se musíš potěšiti; že není dosti abys jen statečný a pobožný byl sám pro sebe, ale abys i svornost a pokoj s jinými držeti uměl. Často zavržena bývají právem i nejlepší díla, aby se jen pokoj zadržel.“ — Vším tím se role k přijetí nového semena připravovala, a role reformacie, na kterou vtehdy ještě nikdo nemyslil, zorávala.

V jakové vážnosti Luther již v tehdy byl v celé německé zemi, patrno odtud, že v jisté rozepři a hádce mezi dominikanskými mnichy a některými učenými mužmi, (jakovýž byl Reuchlin) i na jeho hlas pozor dáno a jeho usudku šetřeno. Dominikáni totiž všelikým způsobem chtěli Židů na víru obrátiti, aby pak se jim to tím snadněji podařilo, chtěli zákon vymoci, kterýmžby ustanoveno bylo, žeby Židé povinni byli všecky své knihy židovské a rabinské vydati ku spálení. Odporovali tomu učení mužové, za surovost to pokládajíce a jistíce, že knihy ty ku zpytovaní starožitností, učení se jazyku židovskému, zkoumání historickému atd. potřebný jsou; tak se i Luther byl prohlásil, a když i pápež to potvrdil, Dominikáni se velice na těchto učených mužů rozmrzeli, a hněv svůj, kterýž na Reuchlina i pro jeho uštipačná vysmívání jejich neumělosti, již ode dávna měli, na Luthera přenesli, který po krátkém čase hojné potravy našel, a nikdý nezašel. Poznamenávám pak toto i k tomu cíli, aby se tím na studnici toho ukázalo, že když potom o rok Luther proti Tetzelovi povstal, mnozí se domnívali, že to jen hádka jest, kterouž on opět dále vede proti mnichům dominikánským, poněvadž Tetzel z toho řádu mnichů byl; též jako hádku mnicha s mnichem, anť Luther ještě vždy ve Wittenberku v augustinském klášteře byl, cele podroben pravidlům mnišským řádu toho. Nepusť avšak i to z pozoru, že takovým způsobem, jakož při příležitosti té hádky o ony knihy židovské, Luther se s nejučenějšími mužmi říše německé blížeji poznal, a s nimi ve spojitost jakousi vešel byl, čím se cesta učení jeho potomnějšímu hodně připravila, i valné její přijetí.

Roku 1516, byl mor ve Wittenberku, který zvlášť mezi mládeží náramně zůřil; i radiliť mu, aby ušel před ním. On takto Langovi vtehdy psal: „Mor je tu, a tvrdě si počíná, zvlášť mezi mládeží. Radíte mi a Barthelovi, abych s Vámi ušel. Myslím, že se svět nezboří, jestliže bratr Martin zemře. Nabudneli mor větší síly rozešlem mnichy mé po všem světe; já ale jsem semoť postaven. Pro zakon poslušnosti nemohu utíkati, až pokudž mi tenže zákon jinám jíti nerozkáže. Ne jakobych se nebál smrti, neboť já nejsem apoštol Pavel, ale jen vykladač jeho; než doufám, že mne pán od mé bázni osvobodí.“ I zůstal tedy na místě svém, potěšujíc lid kázáním upřímným a horlivým. Kázával pak Luther vtehdy již cele podlé písma sv., obíraje se zajisté s ním neustavně, byl již cele duchem jeho nabrán, aniž sám zpozoroval, jak daleko skrze to nevědomě od učení římského a ustanovení pápežských odstoupil, ani na nejmenší odpor nemysliv. Tak vše bylo v něm dozrálo prvé, než se dílo vlastně skutkem začalo, ku kterémuž on nezaumyslně ale jen a pouze tísní svého svědomí a přesvědčení z písma, bez pomyšlení na reformacii, nadobudnutého doveden, a nevědomě přinucen jest.

Kázeň ta, kterouž téhož roku samého Luther v Lipsku u přítomnosti knížete Jiřího a dvořenínů jeho držel, jest toho jasným důvodem. Chtěl totiž kníže tento dobrého, výmluvného kazatele míti. Staupitz mu Luthera poroučel, a tomuto rozkázal, aby do Lipska šel, a tam kázání držel. Učinil to Luther; avšak jeho kázeň se nikomu nelíbila z posluchačů jeho tamějších; totiž ani lipským bohoslovcům, kteříž v kázni té přimálo školského mudrctví nalézali; ani dvořanům knížecím, poněvadž byla snad tuze káravá, a domnívali se, že to na některé osoby z nich naměřil. Nepřízeň knížete Jiřího naproti Lutherovi, kteráž potom ještě jen více zrůstla, od toho času povstala, aniž kdy přestala. Z tohoto nám dvojí patrno. Předně, jakož sem již připomenul, to: že Luther již v tehdy, ač nevědomě cele od učení římského odstoupil, a to sice v té nejhlavnější věci a nejdůležitější zásadě, že nejvyšší pramen poznávání učení Krista Ježíše jest písmo svaté, opovrhnuv vším, cokoli se s ním nesrovnávalo, anebo právě tomu odporné bylo; ač sám Luther to ještě vtehdy netušil, že tím již na cele jiném základu stavěl, než na kterém učení římské bylo vystaveno. Potom, že již tohoto času Luther srdnaté a prosté pravdomluvnosti byl. Svědčí o tom pozůstalý z času toho jeden list jeho Spalatinovi, kazateli knížete Friedricha psaný, v němž stojí: „Vašemu knížeti mnoho se líbí a pěkně se skví, co se však nelíbí Bohu, ano jemu odporné jest; netajím, že muž ten ve světských věcech velice moudrý jest a zkušený, ale za cele slepého uznávám ho v těch věcech, kteréž se Boha a spasení duší týkají: právě tak, jakož i Vašeho Pfeffingera. Nechci toto mluviti pokoutně jako pomluvač; aniž to žádám, aby ste toto tajně drželi; jsem zajisté hotov, jaknáhle se mi k tomu příležitost zavdá, oběma to do očí povědíti.“

A tak již z toho všeho patrné jest nám, kterak i sám Luther k obnovení církve dozrál, že již oheň světla reformacie v něm doutnal prvé, než jeho plamen zřejmý byl, že on k velikému tomu dílu, ač sám sobě toho nepovědom, hotov byl, že byl k velikému tomu boji cele již přichystán a připraven. Maje pokoj se sebou samým nepodvrátitelný, byl pobožnosti nejvroucnější, upřímnosti nejčistější, ve kteréž nejmenšího pokrytství nebylo, takže mu nebylo možné jiné mysliti aneb cítiti a jiné mluviti, k tomu, že byl svědomitosti nejpřísnější v povolání svém, i jako kazatel, i jako učitel, i jako otec a pastýř duchovní, jemuž péče o spasení duší sobě svěřených byla nejsvatější. Jeho obšírná, všestranná, a právě v nejpotřebnějších k obnovení církve naukách, nejgruntovnější učenost, jeho vše věrně obsahující a živě zachovávající pamět, jeho hluboká důmyslnost a ostrý, vše pronikající vtip, byly jako paprskové a tolika důvodové vznešeného, velikánského ducha jeho. K tomu všemu před ním písmo svaté, kteréž daleko nad svůj život miloval, jako hrad přepevný, i nepřátelům jeho svatý a nedotklý, do něhož se již prvé utekl, než se boj začal, v němž měl hotové a otevřené, čisté učení Kristovo a tu váhu, na kterou všecko kládl, podlé ní vše rozeznával. Naposledy jeho bázni a strachu neznající, nezhrožená smělost, neunavená pilnost, a ocelivá vytrvalost byly jakoby pečetí řízení božího, jej k dílu tomu, kteréž mu nastávalo ustanovivšího, že byl muž, jakový býti měl, jakový býti musel k šťastnému podniknutí a vyvedení reformacie, mocný v slově a v skutku, a pokřestěn křestem pravým ducha božího, neobmezené vážnosti a lásky jednorozeného Syna Božího, Krista Ježíše pána, a svatého jeho Evanjelium.