ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Již ode dávna chůravěl Luther; aniž bylo možné aby tolika prácem, bděním, bojům, starostem a nepřestávajícím mrzutostem i to nejsilnější tělo, jakovým ho byl Bůh vystrojil, nebylo podlehlo. Viděli sme, jak hrozně trpíval na zlatou žilu; roku 1537, když se v Šmalkaldu bavil, trpěl náramně na písek, a již tam očekáváno skonání jeho. Hned z počátku roku 1546 poslali k němu do Wittenberku hrabata z Mansfeldu, Albrecht, Filip a Jiří, kanclíře Lautenberka s prosbou, aby k nim do Islebie přijíti, a rozepři jejich z ohledu dědictví svého porovnati sobě neztěžoval. Jako se v tehdy měl, lze nám poznati z několika slov jednoho listu, kterýž před poslední touto svo cestou psal: „Já sešlý, přezralý, ztruchnatělý, ustalý, studený a již jen jednooký muž, naděl sem se, že aspoň teraz něco pokoje míti budou; a předce tak přeobtížen jsem písáním, mluvením, činěním a konáním, jako kdybych nic nikdy nebyl psal, mluvil anebo konal. Jsem sit světa a svět mne, snadno se tedy rozloučíme, jako host, který hospodu nechává. Proto za milostivou hodinku prosím, aniž žádám více věcí světa tohoto.“ Nastoupil cestu tuto 23. ledna 1546. První noc ztrávil v Bitterfeldu, potom nazejtří přišel před poledním do Hally, kdež se u svého přítele Iusta Ionáše, tamějšího Superintendenta, složiv a za tři dny bavil, nemoha dále pro vylití se řeky Sály. Dne 27. držel tam ještě jednu kázeň, a 28. sedna si se svými třemi synmi Ianem, Martinem a Pavlem, a s Dr. Ionášem do čluna přeplavil se na druhý břeh v žertu mluvě Ionášovi: „Bylby to smích a radost pro ďábla, kdyby sem se já tu s mými třemi synmi a s Vámi zatopil!“ Šťastně se však přeplaviv přišel do Islebie, odkud mu mnozí v ustřety přišli. Zde on pod třemi týdněmi čtyřikráte s velikou srdečností kázal, posledníkráte dne 11. unora, řka při konci kázání tohoto: „Poněvadž sem se již za jeden čas mezi vámi zabavil a vám kázával, a již domů musím, a již vám sotvy kdy více budu kázati — přijmětež vděčně požehnání mé s tou prosbou, abyste pilně setrvávali při slovu božím v kterémžto vás vaší kazatelové vyučují. Navikejtež se modliti, aby vás Bůh ode všech mudráků zachoval, kteřížto učení Evanjelium zamítají, jemu za často mnoho zlého činí, a i nyní činiti se vynasnažují.“ Pode třemi týdny přijímal on zde dvakráte večeři Páně, a ještě poslední neděli posvětil dva muže za Slova Bož. Kazately.

Tak přišel dne 17. unora, a mdlého Luthera sami hrabata prosili, aby se ku nim neustával, raději doma setrval; pod samý večer navštívil předce své přátely, a mnoho s ními, nejvíce však o smrti a budoucím se shlédání rozmlouval. Rázem zastonal, že mu v prsích velice teskno, i doprovozen jest domů dvěma svými mladšími synami a Coeliusem, podav všem srdečně svou, tolik zásluh o pokolení lidské si vydobylou pravici na dobrou — věčnou noc!

Ve své chýžce opřel se, dle svého zviku na oblok, vroucně se modlil k Bohu za zdržování Evanjelium a vlasti, potom si lehl na lůžko. Nemoc se zmáhala. Tesklivě o život jeho pečující přátelé sběhli se brzo, třeli ho teplými soukenci, hrabě pak Albrecht a manželka jeho připravovali mu léky. Na to pokojně spal za hodinu. O hodině 10 se probudil: „Hle vy ještě sedíte? nelehnete sobě?“ Na to vstal, dal si peřiny zehříti a v bočné chýžce se procházeje modlil se řka: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha mého; ty si mne vykoupil, věrný Bože!“ Když si opět lehnul řekl k přistojícím, Ionášovi a Coeliusovi: „Modletež se za Evanjelium.“ Usnul a spal až do jedné po půl noci; tu procítiv služebníku dříví do peci naházeti kázal; ač vždy hořelo, k Ionášov pak řekl: „Ach, milý Doktore Jonáši! cítím, že já zde, kde sem se narodil a pokřestěn jsem také i dokonám.“ Neměl pokoje, i vstav procházel se táž slova říkaje: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha mého!“ Když si opět lehnul, a hrabě Albrecht s manželkou svou opět mu léky připravili vzdéchl: „O Bože, jak mne velice bolí: jistě v Islebii zůstanu.“ Ionáš, chtěje ho potěšiti ukazoval mu, že se potí: „Ano, odpověděl, to je pot studený; jistě tu v Islebii zůstanu. Otče můj, Bože a Otče pána našeho Jezu Krista, Bože všeho potěšení! Děkuji tobě že si mi tvého milého syna, Ježíše Krista zjeviti ráčil, v kterého sem uvěřil, kterého sem miloval a zveleboval. Prosím tě, můj Jezu Kriste, přijmiž ducha mého. O nebeský otče, ačkoli toto tělo zanechati a z tohoto života vytržen býti musím, znám předce, že u tebe na věky zůstanu aniž mne kdo z ruky tvé bude moci vyrvati. Tak Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Máme jediného Boha, který zpomáhá, a jediného pána — pána, jenž od smrti vysvobozuje.“

Nyní zatichl. Vše se zděsilo. Ještě jednouc mu léky podáno, kteréž on přijav smrtedlným hlasem řekl: „V ruce tvé, o Bože, poroučím ducha mého!“ Oči zavřel, ruky složil. — Vtehdy se nahna ponad něho, hlasitě zeptal se jej Ionáš, říkaje: Dvojíctihodný otče, chceteli na Krista a vaše učení zemříti?“ na čež on hlasitým: „Ano!“ odpověděv obrátil se na pravý bok, spal za čtvrt hodiny. Potom tvář bledla, ruky i nohy stydly, dýchání se umenšovalo, ruce ovisly: vzdal ducha svého Hospodinu o 3 čtvrtech na třetí hodinu ranní dne 18. unora 1546, živ jsa let 62, 3 měsíce, 7 dní a 4 hodiny.

Tělo ještě na jiné zehříté lůžko přeloženo — duch jeho nebyl více v něm. Aurisaber mu o 3. hodině oči zatiskl. Při smrti jeho bylo mnoho lidí; mimo jmenované, byli tam ještě přišli: Wolfgang, kníže z Anhaltu, hrabě Ian a Jindřich ze Schwarzburku i se svou manželkou, hrabata Filip a Jiří z Mansfeldu, a jiní mnozí.

Sotva se pověst o smrti Lutherově po městě roznesla, i hned naplnili se všecky ulice kvílením. „Otec, náš otec nám zemřel!“ naříkalo všecko. Ve Wittenberku, všecko se na pověst tu užaslo. Melanchton právě učil ve škole, a jakž mu ta pověst donešena zleknutím se nemohl dále a jen řekl: Milí moji, náš otec nám zemřel.

Tělo bezdušné v bílé plátno zavinuto, za čas v témž domě ponecháno jest, potom nazejtří v přítomnosti všech pánů do chrámu jest přenešeno. Tam držel Iustus Ionáš kázání. Přes noc drželo stráž 10 měšťanů u těla jeho. Dne 20. unora kázal Coelius z Izaiáše 57, 1. 2., který text se pro nastávající nepokoje tak velice hodil. Již však byl vůz od Kurfiršta Iana Friedricha pro tělo Lutherovo došel, na který naloženo jest, a ode všech obyvatelů města, ode všech přítomných pánů, ode všech v bílé roucho oděných dítek ven za bránu zprovázíno jest. Tam pokleknuto na kolena a všickni zazpívali píseň mezi mnohými slzami: „Zachovejž nás při svém slovu!“ Vůz s tělem mrtvým nesčíslným počtem lidu zprovázen při ustavičném zvonění, a kudykoli šel velikém kvílení přišel do Wittenberku, kde tělo Lutherovo, v tomže chrámě, na který své články proti odpustkům byl přibil, pochováno jest k pravé straně oltáře. Hrob značí tabule s nápisem: „Martini Lutheri S. Theologiae D. Corpus. H. L. S. E. Qui An. Christi M,DXLVI,XII. Cal. Martii Eyslebii in Patria S. M. O. C. V. An. LXVII. M. II. D. X.“ —

Tak se narodil, žil a zemřel muž, jakového zřídka viděl svět; největší svého století. Vykonal dílo v následcích nekonečné, neocenitedlné. Skála pevná, strmící u prostřed vlnobití moře, znal si vážit života, znal i ním vážit. Mnich, postavil se s mečem slova božího směle, na odpor zlému světu běhu tehdejšímu: Bůh byl s ním! Nezemřel, ale žil jako mučedlník pravdy; zemřel vymučený, žehnaje svět. „Patřímeli na život jeho a to, co on vykonal v něm, praví jeden znamenitý německý spisovatel, cítíme křivdu, kteréž se dopouštějí lidé, když na krátkost života lidského si ztěžují; ano že to hanba jest, anť se přes věk života lidského tak mnoho dá vykonati.“ Nevpustím se k obhájení cti jeho proti utržkám, kteréž se mu činily a činějí. Kdo v stavě jest Lutherovi utrhati, není hoden slova ale jen politování. Sepsal spisů v životě svém na 400. Že se dopouštěl i slov a vyjádření hrubých, pravda; někdy činil to, dobře věda co činí, že jaké dřevo měl před sebou, takou sekeru vzíti musel; někdy však nevědomě, nemoha, nevěda jináče. Nepocházelo však to ze svárlivosti, aneb jakoby nebyl znal nechati hněv. Nevím ale, či na koho více zlého mluveno kdy na světě, a či koho více popuzováno. Neobmezená láska Melanchtonova k němu jest nám svědectví jisté, že znal býti též i přítelem. Vítězoslavná znamení, kterýchž dobyl jsou: svoboda zpytování písem; svoboda přesvědčení; svoboda vyznávání toho. To pak tré jedno jest: svoboda svědomí, dědictví naše po něm, abychom v tom konali spasení své, Blahoslavená buď památka jeho!

Společnost učených mužů v hrabatství Mansfeld, učinila r. 1803 sbírku na pomník Lutherův, a sám král pruský Friedrich Wilhelm III. založil naň kámen základný, dne 1. listopadu 1817 na náměstí wittenberském. Na polirovaném kameně, žule, stojí veličižná litina představující Luthera, držícího v levici písmo svaté. Na přední straně se čte: „Věřte v svaté Evanjelium;“ na pravé straně pozorovatele: „Jestliže jest z lidí dílo toto rozprchneť se; pakli z Boha, obstojí;“ na straně levé: „Hrad přepevný jest pán Bůh náš;“ na zadní straně pak: „Od mansfeldské společnosti skrze učiněnou sbírku pomník založen; od krále Friedr. Wilhelma III. postaven. Vystaven jest 18. října 1821 a posvěcen 31. října 1821.“