ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1. Od povstání jeho proti odpustkům, až po sněm ve Wormsu, čili od r. 1517 až do r. 1521

Přesvědčení to Lutherovo, že písmo sv. jest pramen poznávání učení a ustanovení Kristových, nade všecky církevní zákony uvedené od lidí, a nade všecky obyčeje, kteréhož přesvědčení posaváde již byl nadobudnul, a jehožto neomylnou jistotou a pravdou cele byl proniknut, přesvědčení pravím toto byl onen živel, kterýž, jaknáhle se skutečně v zevniterním životě zjevil, s římským učením a ustanovením v nevyhnutný odpor a boj vjíti musel, a nebylli násilně zevniterní sílou přemožen, míti musel obnovení církve za neomylný následek. K zevniternímu tomu zjevení se toho smýšlení, jakož smýšlení římskému odporného, potřebí bylo příležitostní příčiny, kterážby ho byla ven vyzvala; tato pak příležitostní příčina to Lutherovo smýšlení ven vyzívající, bylo mrzké prodávání pápežských odpustků skrze Iana Tetzela.

a. Odpustky hlásané skrze Iana Tetzela

Totiž, pápež Leo X., kterýž roku 1513 za Iuliem II. na pápežskou stolici byl dosednul, naleznul peněžnici vyprázdněnou, ba u Fuggera, augšpurského kupce zadluženou; sám pak byl ze slavného domu Mediceů, muž skvostnosti a nádheře naviklý, milovník umění krásných a zvlášť budování. Bylo pak to již r. P. 1516, když právě svou sestru Margaretu knížeti Cibovi provdal, bohatě ji vystrojiv, a chrámu sv. Petra stavení též nesmírné summy peněz vyhledávalo, rok jubilejní byl 1525 ještě daleko, potřeba přísná, doléhající: i odhodlal se tedy, ku prospěchu budovy chrámu toho, prodávání odpustků, anebo jakž se pravilo, udělování jejich za almužnu na ten chrám, vyhlásiti, anť jiné, řádné důchodky stolice pápežské, v jistých dávkách od některých krajin záležející, jako k. p. z anglické a francouské zemi byly se ztenčily.

Byl pak v městě německém Mohuči (Mainzu) arcibiskupem, a spolu biskupem v Magdeburku a Halberstadě Albrecht, muž mladý, 21 roční, vždy mnoho peněz potřebující: i umluvil se tento s vyjednávači pápežskými, obstarati toto prodávání odpustků ve svých krajinách za jednu třetinu důchodků těch. Chtěl pak svěřiti prodej tu mnichům františkánským, jejichž představený ale tomu vyhnouti uměl tou vyhovorkou, žeby jeho mniši neustavným žebráním dost již krom toho lidu obtížní byli. V Pirně ale byl mnich řádu dominikánského, jménem Jan Tetzel, v Lipsku zrozený, který již po dvakráte odpustky byl prodával; totiž r. 1500, jakož léta milostivého (jubilejního), a 1504, jakož k prospěchu německých rytířů, pro dobývání Rusů(!) a Tatarů. Tento tedy opět zvolen jest k práci té, a dánoť mu následující pápežské zplnomocňující vysvědčení: „My Leo X., pápež římský, sluha sluhů, Krista na zemi náměstník, Petra a Pavla nástupce, uvozujeme ve známost všem, obojího pohlaví věřícím, že sme z Krista, blahoslavených Petra a Pavla i celé církve moci, panu Ianovi Tetzelu, bratru řádu dominikánského, apoštolskému kommissárovi, po německé říši řečníkovi, zloby kacířské vyšetřovateli, propůjčili a dovolili moc, štědré odpustky, po celém světě zemskěm udělovati tak, aby předjmenovaný pan Ian Tetzel, mohl osvoboditi ode všech případků, které aneb vůbec, aneb jmenovitě, aneb na kterýkoli způsob k římské stolici patří, a pro kteréby slušně rada od stolice pápežské potřebná byla. Též od hříchů, za které se zkroušený žel učinil, které se vyzpovědaly aneb zapomněly, jako též od ještě neoželených a nevyzpovědaných; ve smrti pak všeobecné, všech hříchů, všeho provinění a všech pokut, kteréžby v očistci snášeti měl, osvobození. Také zatevříti brány pekla, a otevříti brány ráje. Chudým ale ať se udělí zdarma, pro Boha.“ Signatum sub anulo piscatoris, indictione romana ultima, aureo numero magno et ciclo solari et lunari anno bis sextili.

Když Tetzel do některého města k prodávání odpustků přijíti chtěl, oznámil to nejprvé vrchnosti města toho, a tak mu tato při zvonění všech zvonů se školami a množstvím lidu vstříc vyšla, a do města ho doprovodila v processii. Předcházel červený, na vysoké žrdi upevněný kříž, z něhož erb pápežův dolů visel, potom následoval pomocník Tetzelův, jistý Bartoloměj, který na červené samettové hlavničce ono splnomocňující pápežské vysvědčení nésl; pak šel Tetzel i všecken lid. V městě zastavili se u některého chrámu, kdež Tetzel řeč k lidu držel ke kupování odpustků ho napomínaje; potom se on odebral do nějakého pro něj připraveného příbytku, a Bartoloměj zůstal u vrat chrámu pod stánkem, maje na písmě zřetedlně poznamenanou taxu, čili ustanovené summy, jakovými se které pokuty hříchů odkoupiti mohly: tak se k. p. pokuta časná za mnohoženství 6; za vraždu 8; za křivou přísahu neb svatokrádež za 9 dukátů odkoupiti mohla. Kdo si odpustky koupiti chtěl, nejprv u Bartoloměje za ně zaplatiti musel, od něhož mu potom svědectví, že peníze složil dáno, a s tím svědectvím jíti musel ku Tetzelovi, od něhož na to odpustní list obdržel, kterýž uplně takto zněl:

„Nechať je ti náš pan Ježíš Kristus milostiv, a nechať tě pro zásluhy svých svatých bolestí od hříchů tvých ospravedlní. Já pak tě ospravedlňuji mocí jeho, a jeho svatých apoštolů Petra a Pavla, a svatého pápeže mocí, která mi v těchto krajinách dána jest a naložena, nejprv ode všech církevních pokut, na jakovýkoli způsob si je zasloužil, pak ode všech tvých hříchů a přestoupení a chlípností, jakkoli mrzské jsou, ba i od takových, kterýchž soud jen samé svaté stolici náleží; a jak daleko moc klíčů sahá, odpouštím tobě všecky pokuty, které si pro tvé hříchy v očistci zasloužil; dovoluji tobě svaté svátosti církve opět přijímati, vsazuji tě do společenstva věřících a do čistoty nevinnosti, kterou si při tvém křestu měl: tak žeby pro tebe, jestlibys zemřel, brány pekelné zatevřené, a brány ráje a blahoslavenstva otevřené byly. Pakli žebys ale ještě hned nezemřel: milost tato předce má moc svou zadržeti až do okamžení smrti tvé. Ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého.“

Od čehoby tyto odpustky osvobozovaly, o tom v těch časích veliký panoval zmatek, nedorozumění, veliká neumělost a mnohé mrzké bludy. V časích těch učení církve římské o této věci nebylo celé vyvařené. Učenější domnívali se, že odpustky ty pápežské osvobozují od pokut církevních a zevniterního pokání, jakovéž byly: posty, naložené množství modliteb, vytevření od církevní společnosti, zabránění večeře páně, veřejné odpitování, klečení u vrat chrámů atd. o kterých pokutách se domnívali, že jestliže v tomto životě je někdo nevytrpěl, v očistci musí je vytrpěti, aniž se prvé do nebe dostane. Jiní ale domnívali se že osvobuzují nejen od pokut hříchů, ale i od hříchů samých, což ovšem naposledy vše jedno jest. Tak i onen list odpustní zní, že ode všech hříchů, ale dodává, že nakolik moc klíčů sahá: kdože ale to vyměřil, na kolik ta moc sahá? Jestliže pak neosvobozovaly od hříchů, aniž tedy od pokut věčných, a předce dí se v listě tom, že mají odpustky těmi zatevřený býti pekla brány, a otevřený býti brány nebes. Vše bylo ve zmatku i při učených, ale v jakovémže při neučeném lidu! K tomu byli Bartoloměj zvláště a i sám Tetzel lidé ne velice bázliví a stydliví. Pověst nese, že onen první zvlášť zaklínaje se, že krev Kristovu dolů po onom kříži teci vidí, tvrdil že: „Jaknáhle se peníz v kastně ztočí, duše z očistce vyskočí!“ — Že prodávali odpustky tyto i za zlé umysly, a hříchy ještě nevykonané, nejen za hříchy, za které se jěště k pokání vůbec, tedy i žel a lítost nečinily, ale které se jen ještě k spáchání obmýšlely; odkud se dá vysvětliti i ta připovídka, že sobě jistý zeman u Magdeburku též takový hřích odkoupil, který jen ještě v umyslu měl vykonati, že potom Tetzela v lese předstal, a násilně mu peníze jeho odebral říkaje: že právě to jest ten hřích, kterýž si on od něho již byl odkoupil. Z toho ale patrné jest, jak náramně se mravy lidu těmi odpustky kazily. Mnozí zarmouceným srdcem hleděli na prodávání to, kde mohli dobrým způsobem, srozuměvše se s biskupy, vyhýbali tomu knížata, a prodávání to ve svých zemích nedopouštěli; avšak se nikdo zjevně jim na odpor postaviti neopovážil, anť nikdo nevěděl, v čemby vlastně ty odpustky záležely, aniž měl kdo té smělosti, poněvadž vláda a vážnost pápežů, ač již vtehdy něco málo zkleslá, předce ještě náramná byla a všeliký odpor posavád šťasně přemáhající; též nikdo nevěděl o způsobu, jakýmby se pravdy dopíditi mohl, a jakby se to na světlo přivésti mohlo, k čemu a pokud ty odpustky užitečné jsou.

Prodávači ti odpustků, přišli až k samému Wittenberku, pozastavili pak se v jeho sousedství, v Jüterboku, kdež ty odpustky hlásali a je prodávali. I byli lidé, které Luther ve Wittenberku, jakož zpovědní otec jejich ku vniterním pokání napomínal, a když toto nic nezpomáhalo, ano oni v lehkomyslnosti a nemravnosti své zůstávali, nechtěl jim rozhřešení uděliti. Tito vytáhli na to koupené odpustky a pravili, že již nimi ode všeho pokání osvobozeni jsou, aniž dbali na to, co jim Luther pravil, žeby se to na zevniterní pokání, půst, poutě, bičování a na zevniterní časné pokuty církevní vztahovalo; ba šli na to k Tetzelovi, a Luthera u něho obžalovali, který hned proti němu zůřiti počal, vzdělal oheň a vyhrožoval, že ho jako kacíře zpálí. Lid tím ještě větší smělosti nabyl, a tím nestydatějších výstupků se dopouštěl, ubezpečným se býti domnívaje o všech hříchů svých skrze odpustky odpuštění. Luther na to psal na některé biskupy, předkládaje zlé nadužívání od prodávačů odpustků moci jim svěřené, rozmáhající se u lidu skrze to nemravnost, a vybízeje je k zaujatí se o věc tu, k obmezení nestydatosti Tetzelovy, a k zabránění zlým u lidu následkům; neobdržel ale žádné odpovědi. I počal tedy Luther kázati o platnosti odpustků, a 4. září 1517 vydal kázeň takovou, aby totiž čtením její lid se lépe mohl poučiti. Již v této kázni dí: „Pravím pak, že z písma sv. nedá se dokázati, jakoby Bůh ve spravedlnosti své, jinou neřest a jiné zadostučinění žádal od hříšníka, než jedině srdečnou a opravdovou lítost a polepšení, s předsevzetím nésti na pozatím kříž Kristův, a ve zvýš připomenutých skutcích se cvičiti! Budouli duše skrze odpustky z očistce vysvobozeny, to nevím, aniž ještě věřím; ačprávě to někteří noví doktoři praví, ale nemožné jest jim to proukázati, aniž to posavad církev ustanovila.“ — Znejž totiž, že učení církve římsko-katolícké o očistci, jen na tridentském církevním shromáždění od 1546 započatém teprv se ustanovilo a prohlásilo, jakož učení církve všeobecné; a proto hle i církev starověrská, čili řecká, již před tím se od římské oddělivší, v očistec nevěří. Jen na tom shromáždění ustanovilo se v posezení šestém, v zákoně 30. „žeby bludné učení bylo, jestližeby kdo učil, že se po přijatí milosti ospravedlňující, každému hříšníku vina tak odpouští, a zaslouženost pokuty věčné smaže, žeby žádná zaslouženost pokuty časné buď zde buď v onom životě v očistci nepozůstávala; a že kdo tak učí, zavržen býti má.“

b. Luther přibíjí 95 punktů proti odpustkům

Ačkoli pak ty kázně všeobecnou pozornost na sebe vzbudily, lid předce sobě odpustky liboval; anť velice bylo pohodlné, za peníze se bázni i v tomto i v onom životě zbaviti, a polepšení si za zbytečné učiniti; nebo v tom smyslu měl lid odpustky za platné, tak je i odpustkáři vyhlašovali. Byl pak při vysokých školách, universitách od počátku ten obyčej, a jest až po dny naše, že ten, kdož v některém ještě nedosti vyjasněném, a nedosti důkladně založeném umění světla hledá, aneb některému nepravému učení na chyby přišel, a to důvodmi dovésti a tak učení to bludné podvrátiti chce, ten na černou tabuli buďže na chrámě aneb na budovisku školském visící to na písmě přibije, že se o tom umělecky hádati, tj. s učenými mužmi ustně dotazovati chce. Takové punkty se někdy i jiným školám vysokým sdělují, čím se obšírnější pozornost na ty věci vzbuzuje, a jejich pravdivost neb nepravdivost zpytuje.

I přibil tedy i Luther dne 31. října 1517, takových 95 punktů proti odpustkům, a učení odpustkářů, na tabuli u brány chrámu zámeckého ve Wittenberku, k umělému takovému hádání a dotazování, buď ustnímu buď písebnému každého vyzívaje, kdoby nebyl jednoho a téhože smýšlení s ním: tím cílem totiž, aby se pravá platnost odpustků vyšetřila a učení o nich vyjasnilo. Sám Luther o umyslu svém při skutku tomto takto psal: „Toho času byl sem já při zdejším klášteře kazatelem, mladý doktor, novokutý, nedávno z výhně vyšlý, ochotný k písmům sv. a ohnivý. Poněvadž tehdy mnoho lidu z Wittenberku do Jűterboku pro odpustky běželo, a já tak v pravdě nevěděl sem, co ty odpustky vlastně jsou, jako to pravda jest, že mne můj pán Ježiš vykoupil, jakož to též i žádný člověk nevěděl, začal sem pěkně krásně kázati, žeby lidé něco lepšího činiti mohli, než odpustky si kupovati.“ A zase: „Já sem ani to nevěděl, co vlastně ty odpustky jsou, jakož to i všickni pospolu neznali. Proto sem se hádal o nich, ne tím umyslem, abych je cele zavrhnul, ale že sem chtěl jejich moc a bytnost poznati“, totiž jejich pravdu a platnost a v čem záležejí. Téhož ještě dne, v němž Luther těch 95 článků či punktů byl přibil, psal též arcibiskupovi v Mohuči (Mainzu), přiloživ k listu ty články, a prosil ho pokorně aby zlému nadužívání prodaje těch odpustků brániti, a pohoršlivým těm následkům přítrž učiniti ráčil, říkaje mezi jiným: „Neztěžuji si tak příliš na velikou nestydatost odpustkářů, kterou sem já sice neslyšel, jakož na ono zlé zrozumění lidu sprostého a hloupého, kterýž se však tím všudy chlubí! Milý Bože, takovým způsobem vedeny jsou duše okolí Vašeho, milý, pobožný otče, ke smrti a ne k životu, a zajisté požádá se od Vás přísný počet z toho, co ze dne na den roste.“ — Prosí potom, aby se té věci ujal, a dokládá: „Aby snad někdo nepovstal, jenžby i odpustkářům i onomu jejich dovolení se zprotivil; a potomby to sloužilo Vaší nejosvícenější milosti k potupě, čehož se hrozím, a předce se obávám, že se tak stane, jestli se věci té brzo nezpomůže.“

Ovšem netušil ani sám Luther, co to jeho těch punktů přibití a vyzívání k hádání se tomu, za následky míti bude, aniž se mu snívalo vtehdy pápeži se zprotiviti, anť za to měl, že u pápeže pravda jest, a všecko to zlé jen vina jest hlouposti lidu a nestydatosti těch prodávačů odpustků. Sám o svém tehdejším naproti pápeži smýšlení takto píše: „Čtenář ať ví, že když sem se já na tu věc (odpustky) obořil, byl sem mnichem a nesmyslným pápeže následovníkem, tak cele zatopen v učení jeho, žebych hotov byl býval, všech těch, kteříby se jemu zprotivili byli buď jen jednou slabikou, zabiti aneb k tomu dopomoci aby zabiti byli, kdebych jen byl mohl.“ Předce však i k tomuto takovému vystoupení veřejnému, zjevnému, nejen před celou universitu ale před všecken učený a křesťanský svět, o kterém však věděti musel, v jakové temnosti, aspoň co se učení toho o odpustcích týkalo, vězí, bylo důkazem nezhrožené smělosti jeho, svědomitosti jeho v péči o mravnost lidu, zvlášť pak sobě ouřadně svěřeného, a pak upřímnosti jeho v hledání, zkoumání a vyšetřování pravdy, byťby to s jakoukoli obtížností a jakovýmkoli nebezpečenstvím, s jakovýmkoli nepokojem spojeno bylo. Z teď uvedených slov arcibiskupu Albrechtu psaných zajisté patrné jest: že nikoli nemyslel věc tu tak nechati, pakliže se neřádu tomu velikému ti, kterýmžby vlastně bylo náleželo, na odpor nepostaví. A tato tedy odhodlaná odvážlivost, buď co buď, padni co padni vyšetřiti pravdu a zastati ji, byloliby potřebné i samého života nasazením, bylo první bystré zatřepetání křídel, vzhůru k slunci, k světlu vznášejícího se orlovského ducha Lutherova; bylo první udeření na okovy jeho k zražení jejich; bylo první zachytění pásma onoho, jehož samovolné odsnování nevyhnutedlně se snovalo od samé té doby, jakož vždy dál a dále postupující běh obnovení církve; bylo první zdvižení korouhvy boje svatého, boje duchovního, za pravdu, za Kristovu pravdu božského jeho Evanjelium, proti všem světa pánům, knížatstvům a mocnostem, zlostem panujícím vysoko a bludům tisícletým.

A kdo to začal? syn baníka, žebracký mnich? ne: Bůh to začal: s Bohem Lutheře!

Mojím zdáním byly nejhlavnější punkty z těch 95. asi následující:

5. Pápež nemůže, ani nechce žadné jiné pokuty odpustiti, kromě těch, které aneb svým, aneb zákonů církevních soudem naložil.

8. Zákony církevní o pokání jen živým jsou naloženy, a umírajícím nic nemá skrze ně naloženo býti.

21. V omylu jsou tedy odpustků prodávači, kteříž mluví, že skrze pápežské odpustky člověk od každé pokuty osvobozen a spasen bude.

26. Dobře činí pápež, že ne z moci klíčů, kterou žádnou nemá, ale ve způsobě vinše uděluje dušem odpuštění.

32. Zatraceni budou na věky i se svými učitely, kteří se domnívají, že mají spasení své zabezpečené skrze listy odpustní.

35. Nekřesťansky kázají, že těm není potřebné hříchů zkroušené želení, kteří své duše vymění — totiž skrze odpustky.

45. Křesťané mají v tom vynaučováni býti, že kdo vidí nuzného, a pomina ho dá za odpustky, ten ne odpuštění od pápeže, ale hněv boží sobě kupuje.

52. Marné jest doufání na spasení pro listy odpustní, i kdyby sám jejich prodavač, ba sám pápež duši svou za to zastavil.

56. Poklady církve, z nichž pápež odpustky dává, ani dosti jmenovitě poznamenány, ani dosti lidu známy nejsou.

57. Jisté jest, že časné nejsou, neboť je nevelmi rozhazují, ale raději sbírají mnozí kazatelé.

58. Aniž jsou zásluhy Krista aneb svatých, nebo tyto vždycky i bez pápeže působějí milost člověku vniternému, pak smrt, kříž a peklo zevniternému.

64. Opravdový poklad církve jest svatosvaté Evanjelium slávy a milosti boží.

66. Poklady odpustků jsou síť, níž nyní bohatstva lidí lovena bývají.

81. Prostopašné toto odpustků hlásání jest na příčině, že i učeným mužům nesnadno jest obrániti poctivost pápežovu, aspoň od zajisté schytralých otázek lidu světského.

Tyto takovéto punkty, jakož i ten 36 tý: „Každý Křesťan, jestliže opravdový žel a lítost má nad hříchy svými, má také uplné odpuštění všeliké pokuty a viny, kteréž mu i bez odpustků náleží,“ byly první zplápolání ohně světla na písmě sv. zažatého, kteréž se razem zablesklo od východu až k západu, tak že ním osvícení lidé ještě jen teprv uhlédali tmu vůkol panující, i hrnuli se k světlu tomu a radostně ho vítali. Pode dvěma týhodny roznésly se tyto punkty po celé německé zemi, a pod čtyrmi týhodněmi po všech vzdělanějšího, křesťanského světa končinách; všudy je přepisováno, všudy o nich mluveno, hádáno, na ně se dotazováno: co ovšem důvodem jest, že práchno bylo suché, do něhož jiskra padla, že se lidé nedívali lhostajně na prodávání ono odpustků, že se tato věc všech týkala, že zvědavost o tuto věc byla veliká.

Na takovéto smělé, neočekávané vystoupení Lutherovo a vyzvání jeho náramně se rozlobil Tetzel; i letěl hned do Frankfurtu nad Odrou (Wiadru), doktorem se učiniti dal, a s pomocí Konrada Wimpinowau zhotovil 106 punktů, těm 95 Lutherovým na proti postavených, kteréž nemělo za cíl punkty Lutherovy vyvrátiti, ale raději je od slova do slova, a na prosto za bludy vyhlásiti, o svrchované moci pápeže, a od něho splnomocněných knězů tvrditi, že skutečné hříchů odpuštění udíleti mohou (nejen tedy jakož od Boha udělené ohlásiti), osvědčiti též, že moc pápeže právě rovná jest moci Petra apoštola, a jeho moudrost že neomylná jest nad všecka církevní shromáždění, i nad všech jiných lidí, co se věcí víry a duchovních věcí týká. Punkty Lutherovi ne žeby se byly rozebraly, zpytovaly, rozsoudily; ale všecky razem odsouzený jsou, jakož odboj proti moci pápežské, a jakož ohavné kacířství. Tak učiněno z punktů Lutherových lstivě mnohem více, než co ony vlastně byly; neuváženo je jako učené zpytování a hádku, ale jako odbojnictví proti pápeži; neobcházíno s Lutherem jakož s učeným mužem, chtějícím se přesvědčiti o pravdě, ale jako s buřičem. Nepochybně měl Tetzel za cíl poslední zastrašiti Luthera, aby mu nahnal pokory z bázni před následky, kterými mu vyhrážel; ano aby tak i jiní hájili se přistoupiti k vyšetřování moci odpustků, ale zahrůženi byli a zachráknuti. V skutku samém pak zhrozili se někteří, a Luther sám vypravuje, že přišli k němu Prior jeho a Superior (představeni kláštera), a prosili ho, aby neuvedl řád augustinský do hanby a potupy, jimž ale on odpověděl: „Milí otcové, neníli rada tato z Boha, zahyne brzo; pakliže je ale z něho, nechte ji!“ Luther ale sám byl příhrubý a přítvrdý strom pro takový nožík; on se nevelmi zleknul křiku toho, z výhrůžek pak, že co kacíř zpálen bude, hrdě se vysmíval. Tetzel ale neustavně horlil, pálil punkty Lutherovy, a punkty své rozesílal na vše strany, skrze co učení Lutherovo jen tím více rozhlásil, an ho byl od slova do slova ve svém spisu opětoval. Též byl vyslal i k Wittenberku muže jakéhosi se svými punkty, kterémuž ale študenti wittenberští asi 800 kusů odňali a zjevně na placi zpálili. Pomálu však oheň se rozšiřoval. Luther posavád stál samoten, a potají mnozí se, jakož brzo na to vyniklo, příznivě, ustně prohlásili, a skutku jeho ze srdce se radovali. Za Tetzela, jakož Dominikánského mnicha zaujal se nejprvé Silvester Prierias, též Dominikán a ouředník u dvoru pápežského v Římě, který tak surově proti Lutherovi psal, a spolu tak přepiatě o plnomocnosti a svrchované moci pápežské: že Luther tím na nejvýš popuzen, pápeže, jestliže se ono písmo s jeho vědomím vydalo, antikristem nazval, a ovšem ostro počal naproti dvoru pápežskému mluviti. Pověst nese, že sám pápež dálší řeč Prieriovi zakázal. Tedy věc již u mnohých šla více o moci pápežské než o tom, coby vlastně odpustky znamenaly: a tak právě protivníci Lutherovi i dalšímu vždy a dalšímu postupování ho tisli, nutili. Brzo na to vystoupil proti Lutherovi Iakub z Hochstratu, učitel na universitě kolínské (Kőln), kteréhož ale Luther jediným psáním odbyl; potom povstal Jan Eck, učitel v Ingolstadě, jenž některá poznamenání ku spisům Lutherovým na prosbu biskupa Eichstadtského byl napsal, pod jménem Obelisků, a biskup to potom vydal tiskem, na kteréž písmo Luther spisem, pod jménem Asterisků odpověděl. Ale již i za Luthera počaly se hlasy ozívati, a mezi prvními byl Carolostadius, Lutherův spoluučitel, který též Eckovi byl odpověděl Luthera zastávaje, na čež od tohoto k ustnímu hádání se vyzván jest.

Toho času, v dubnu 1518, byl Luther do Heidelberku ku shromáždění augustinských mnichů povolán; kamž i nejvíce pěši šel samoten, a tam potom zastával několika učených punktů, o nedostatečnosti skutků lidských ku spasení, v hojném učených mužů shromáždění; hádal se pak tak důmyslně a důvodně, že mnohé získal, z nichž potom se slavní stali mužové, jako kp. Bucer.

Domů se navrátiv psal knihu, v níž vysvětlil, coby pokání bylo, — totiž podlé písma, že není svátost, anť zevniterně udělováno a přijato nebývá; že pokání to zevniterní církev pro církevná přestoupení nakládá, za hříchy ale že se vyhledává vniterní pokání, totiž žel a skroušenost, aniž ono zevniterné, tělesné cvičení. Již zde důvodmi proukazuje, že ospravedlnění bez víry (pouze zevniterními skutky, onoho zevniterního pokání a tělesného cvičení) nemožné jest. Očistec nezapírá sice, ale mluví, že dosti jest na zdejším soužení svědomí. Naprosto ale zapírá, žeby církev měla jakýsi poklad skutků dobrých zbytečných, kteréžby aneb Kristus byl zanechal, anebo svatí učinili, a z něhožby pápež komuby chtěl uděliti a tím ku spasení dopomoci mohl. Z ohledu pápeže a moci jeho mírně se osvědčuje. Toto písmo pod jménem Resolutiones tj. Rozebrání, totiž těch jeho punktů proti odpustkům, poslal on v jednom odpisu brandenburskému biskupovi, prose ho, aby tu věc, skrze muže učené dal rozsouditi, druhý zas výtisk poslal k Staupitzovi s prosbou, aby ho on do Říma k pápežovi zaslal i s přiležícím listem, kterýž Luther na pápeže byl napsal. V listě tomto vyložil Luther celý příběh, jako se to s odpustky skrze Tetzela ďálo, a kterak on naproti jeho zlému nadužívaní moci jemu dané, a nikoli naproti moci pápežské své punkty byl psal. „Já z toho nemohu, jest smysl listu toho, že z věci té tak veliký křik povstal, kterýž sem já neučinil, ale protivníci moji. Co se mne týká; já ovšem odvolati nemohu to, co sem učil, nebo pravda jest; ale aby mne zle nerozuměli, sepsal sem knihu tuto, a posílám ji, abys ty, svatý otče, rozsoudil: „Hle padám k nohoum tvým, se vším cožkoli jsem a mám: obživ mne aneb zabí, volej neb odežeň, uznej za dobré neb za zlé, jakož se ti líbiti bude. Hlas tvůj uznám za hlas Kristův v tobě představený a mluvící. Zasloužilli sem smrt, nebudu se smrti štítiti.“ O tomto listě a o tom spisu, který spolu s ním byl pápeži poslal, později takto píše Luther: „Skrze to se zjevně ukazuje moje hanba, to jest, moje veliká slabost a neumělost, co mne zpočátku přinutilo, věc tu jen s bázní a s třesením započati. Byl sem samoten, a skrze neprozřetedlnost do rozepři té zamotán, a poněvadž sem nemohl zpátkem, ve mnohých článcích popustil sem pápeži, ano vzíval sem ho v pravdě.“ — „Co mé srdce vytrpělo prvního a druhého léta, a v jakové pokoře sem já vtehdy vězel, která nebyla smyšlena, ani lživá ale pravdivá, ano blízká zoufání: — o tom neznají nic ty duše, které nyní naproti pápeži směle horlí. Já ale nebyl sem tak spokojný, anť sem byl sám, sobě samému zanechán v ouzkosti a nebezpečenství, a nevěděl sem to, co již nyní vím; jiným pak dobře bylo na mne se dívati.“ — Odkud hle se i ona, až přílišná pokora naproti pápeži, v tom uvedeném listu na něho, dá vysvětliti, který list Luther 30. května 1518 byl psal.

Luther velikou měl náději, že na toto své psaní milostivou dostane z Říma odpověd; avšak zklamal se velice. On již zpočátku srpna skrze pápeže do klatby dán, z církve vyobcován a do Říma k ospravedlnění se pod 60 dněmi povolán jest, pod pokutou vyhlášení jej za kacíře. Knížeti Friedrichovi dáno na vědomí aby Luthera nezastával; tento ale odpověděl, že se on do hádky Lutherovy nerozumí, ale že, nakolik ví, Luther neštítí se rozumného, od nestranných soudců rozsouzení své rozepři, a navrhnul k tomu cíli arcibiskupa trierského. Byl pak vtehdy právě sněm říše německé v Augšpurku; a poněvadž rozepře Lutherova již všecky stavy pronikla a všeobecnou pozornost na se obrátila, psal ze sněmu toho císař Maximilian pápeži, aby se k věci té přísně měl, že on jakož císař, všecko co pápež za dobré uzná, skutkem vyvede. Na tomto sněmě chtěl císař Maximilian to dovésti, aby za jeho v císařství nástupce, vnuk jeho Karel V., král španielský vyvolen byl. Karel ale byl náramně velikým pánem, maje velmi mnoho krajin, tak že mu rovného v tom ohledě za času toho nebylo, anť vedlé smyslu samého slova, v krajinách jeho nikdy slunce nezacházelo, neb když v jedněch zašlo, již v jiných vyšlo. Takového pána nad sebou, neb sobě u boku nechtěl míti pápež; a poněvadž o tom Maximilian dobře věděl, chtěl mu s tím ponuknutím, že on ochotně všecko ve věci proti Lutherovi vykoná, zalíškati se, aby snad tím si ho na svou stranu při volení svého nástupce získal. Z druhé strany ale, naproti onomu pozvání Luthera před soud do Říma, mnozí se hlásili. Luther sám též jíti nechtěl; universita pak wittenberská psala na pápeže, že Luther do Říma pro chůravost a slabost těla jíti nemůže, osvědčila též, že jest muž pobožný a pravověřící. Spalatin, knížete Friedricha dvorský kazatel, prosil císaře aby na tom byl, žeby se Luther v německé zemi soudil; císař pak nechtěl ani Friedricha rozmrzeti, tím méně, poněvadž toto byl vtehdy nejvážnější kníže. I Miltitza prosila jest universita, aby to u pápeže vykonal, jehož komorníkem on byl. Ačkoli tedy pápež již 23. srpna na Friedricha byl psal, aby Luthera Kajetánovi (Tomáši de Via Gaeta), vyslanci pápežskému vydal, kterýžby ho do Říma poslal, přísně ostříhaného: předce i ten, chtěje Friedricha při volení císaře po své stránce, totiž proti Karlovi V. míti, a tak vyhýbaje rozdrážditi ho, přivolil k tomu, aby jen v Augšpurku před téhože Kajetána Luther se postavil, a před ním se zodpovídal.

Ona klatba, která na Luthera vyrčena byla nevelice ho nepokojila; on již v červenci roku toho držel byl k lidu kázání o moci klatby, zlého jejího nadužívání skrze pápežské komissary, nad kterým kázáním se lid, nic předtím cosi podobného neslyševší, velice zadivil, jakož o tom tak sám Luther, jistému Wěnceslawovi Linkovi, též augustinskému mnichu psal. Ačkoli pak ještě posavád nikdo z knížat a větších zemských pánů, zjevně a veřejně se za Luthera neprohlásil: předce již potají mnozí byli mu nakloněni. A nekteří sice nakloněni byli Lutherovi z přesvědčení, že nic nepravého neučí, avšak toto byli jen nejvíce učení mužové; jiní ale z důvěry měli za to, že pravé býti musí učení jeho; zas jiní měli naději, že to povede ku některým krajinským, občanským výhodám a svobodám, že se obmezí moc pápežská a kněžská vůbec atd.; nejmnožším ale zajisté v ošklivosti bylo nelidské to nakládání s těmi, které stolice římská buď co kacíře, buď co sobě nepříznivé pronásledovala, ač patrné bylo na životě jejich, že se spravedlivě chovali. Hus, smrt jeho, války husitské a smutné následky přepiatosti z obojí strany, byly ještě v čerstvé paměti; ale jakož se jedni na to s rozhořčením rozpomínali, tak jiní opět s bázní, aby ne snad cosi takového v německé zemi vypuklo z toho Lutherova podniknutí; biskupové též, co do smýšlení svého, na různé strany se rozešli: všech ale zaneprázdňovala ta věc velice. Viděl to Luther, a začal velikost věci své tušiti, jakož to patrno z listu jednoho, kterýž psal na téhož Wencesl. Linka, milovaného a důvěrného svého přítele, kde stojí: „Očekáváme všickni, co mi hrozí: zapálil sem oheň veliký; ale tak hle slovo pravdy jest znamení, kterémuž bude odpíráno. Já sem se chtěl o té věci učeně hádati a zjevně, ale pověst to roznesla, a nepokojí mnohých magnatů velice; ano můj brandenburský biskup mne skrze velmi vzáctného posla požádal, abych to hádání odložil, což sem i učinil, a posavád činím na radu dobrých přátel. Viz, jak náramný člověk jsem já, jehož předsevzetí nejsou snesitedlná.

c. Luther před Kajetánem v Augšpurku

Před jeho odchodem do Augšpurku vystříhal ho hrabě Albrecht z Mansfeldu, aby nešel; Luther na to psal: „Čím více mi vyhrážejí, více sem spokojný. Žena a děti jsou opatřeny, role, dům a jmění zříděno; čest a jméno bez toho již jsou roztrhány; nepozůstává než mdlé a křehké tělo. Duši mi nevezmou. Slovo Kristovo smrtí jest vykoupeno, smrtí jest kázáno, smrtí zdržováno, a smrtí i zdržováno býti musí.“ — Ve vypůjčené kutni od Wencesl. Linka, bez halíře, pěší vystrojil se Luther do Augšpurku, třemi mílemi před městem sednul na vůz, a vešel do augustinského kláštera dne 8. října. V Augšpurku nemohl hned před Kajetána, poněvadž císař právě byl na polovačku vyšel. Potom dáni jsou mu dva císařští radcové k boku a na svědectví, a šli s ním i někteří bohoslovcové, jako též i prior kláštera sv. Anny, Link a několika bratrů augustinských, též byli přítomní někteří mužové z komonstva Kajetanova. Luther se před Kajetánem, vedlé daného mu poučení hodil na kolena, a klečje odpovídal. Kajetán nechtěl se s ním pustiti do hádání, jen aby Luther na prosto své učení odvolal, a zvláště dva kacířské punkty: předně, pápež nemá poklad skutků svrchovaných, z něhož, komuby chtěl, mohlby ke spasení přidati, jestliby mu k dosažení toho jeho vlastní skutkové nepostačovaly; a pak to, že člověk nemůže bez víry ospravedlněn býti. Luther se odvolával na písmo svaté, Kajetán na ustanovení pápežská; i nebylo možné sjednocení se, a tak první den propuštěn jest beze všeho prospěchu. Ne tak vlídně přijal ho Kajetán dne druhého, kterého dne již i Staupitz rozmlouvání tomu byl přítomen. Kajetána ponechávala trpělivost, Luther přicházel do ohně, a nijakž se nechtěl tomu podrobiti, aby o nepravdě svého učení nepřesvědčen, na prosto ho, jako kacířské, odvolal. I odvolal se on na baselskou, freiburskou a pařížskou akademii a žádal, aby skrze ně rozepře jeho souzena byla. Kajetán propustil ho s pohrůžkou, aby se více neosmělil před něho předstoupiti, než jen s prostým svého učení odvoláním. Potom však předce dovolil, že Luther ještě jednouc přijíti mohl, a v tehdy se od pápeže zle poučeného na pápeže lépe poučeného písebně odvolal. Kajetán byl od pápeže splnomocněn, vedle zdání svého, jakokoli s Lutherem nakládati, jej pokutovati, polapiti a do Říma poslati; i obmýšlel on neomylně užitek vzíti moci té sobě dané, ale Luther potom, jakž na dva listy 17. a 18. října Kajetánovi psané žádné odpovědi neobdržel, v nichž prosil, aby ho k prostému odvolání bez přesvědčení o omylu, aneb aspoň rozsouzení nenutili, napsal svou appelací na pápeže lépe poučeného, a tajně sedna na koně, od Staupitza mu zaopatřeného, pomocí jednoho radního pána augšpurského, Langemantla, v noci z města vypuštěn jest tajně, a zprůvodčím jistým zaopatřen.

Na cestě, v Norberku (Nűrnberku) zvědel Luther, v jak velikém byl nebezpečenství, nic posavad nevěda o oné moci dané Kajetánovi; též, že již 23. srpna v Římě za kacíře vyhlášen jest. Dojda domu hned jal se psáti o vysléchání svém skrze Kajetána, a odvolal se, ne již více na pápeže, ale na všeobecné církevní shromáždění, dobře věda, co se na kostnickém a basilejském takovémto sněmě uřídilo, že totiž i pápež pod výpověd takových shromaždění postavený jest. Brzo ale, jakž se Kajetán o jeho spěšnem vzdálení se z Augšpurka dozvěděl, způrně psal na Friedricha, vydati sobě Luthera žádaje, načež mu Friedrich jen chyby jeho při vysléchání Luthera vytýkal. Luther byl tehdáž v nemalé ouzkosti. Již v Augšpurku otázali se ho lidé Kajetánovi, že co myslí, zdaliž Friedrich krajinu svou pro něj na kocky nastaví? na čež ovšem on jen to odpověděl, že on to neví; a když ho dále otázáno, že kam potom půjde? odpověděl, že pod holé nebe!

Ale věc velmi přísný pozor na sebe brala. Pápež již devátého listopadu vydal krátké psaní (breve), v němž učení Tetzelovo o odpustcích, co do hlavní věci, potvrzeno, jináče učiti a proti odpustkům psáti pod pokutou kacířství zapověděno; kteréž breve sám Kajetán 13. prosince v Linci prohlásil. Již i mocní páni počali se za Luthera obávati, a ponukli mu svá bydla, jestližeby ho aneb kníže Friedrich nechtěl trpěti, anebo jestližeby se ve Wittenberku dosti bezpečným nedomníval. Psal tedy Luther i na knížete Friedricha, jak velice mu líto, že pro něho do omrzlostí zamotán jest, žeby ho propustil ze zemí svých, a mu do wűrtemberských odjíti dovolil, aneb i do země francouzské, kamž ho též voláno; od čehož ho ale zas jiní jeho přátelé odradili. Předce u prostřed těchto péčí nepřestával on dále ptáti se na pravdu, ji zkoumati, vyšetřovati, a téhož času psal na Spalatina v ta slova: „Péro mé mnohém větších věcí těhotné jest; aniž vím odkud mi tyto myšlénky přicházejí; věc ještě posavád ani se právě nezačala: tak daleko sme od konce, kteréhož sobě římští pánové slibují.“

d. Vyjednávání Lutherovo s Miltitzem

Za nejstarodávnějších časů ozdobovali Křesťané oltáře své růžovými věnci, které kněží posvěcovali, a lid bral si je jako drahou památku. Nechybělo, lid zvláštní jakousi moc přivlastňoval růžem těm. Později biskupové sami rozesílali tak posvěcené růže, a opět později stalo se, že pápežové každého roku dali udělati zlatou růži, ji posvětili a knížeti tomu darem poslali, kterého sobě vysoce vážili, aby mu tím svou přízeň vyjevili. Ucházel se byl o takovou růži 1515 roku Friedrich; ale ji neobdržel. — Nyní, zdá se že u dvora pápežského zpozorovali, že se věc Lutherova násilím a udušením skončiti nedá, i nastoupili tedy cestu jinou. Poslán jest Karel Miltitz, pápežský tajný komorník, aby nějakým jiným dobrým způsobem s Lutherem rozepři dokonal, a dána mu taková zlatá růže pro knížete Friedricha. Přišel v skutku Miltitz ještě koncem roku 1518 do země saské, a mnozí měli naději, že on tu věc zkončí, an byl muž mysli mírné, k tomu chytrý, rodem pak Němec. On nejprvé Tetzela v Lipsku před sebe povolal, a dozvěděv se o jeho nestydatosti a převráceném odpustků prodávání, tvrdě ho vyškolil; na čež tento brzo onemocněl, někteří dí že z zmrzutosti a hrýzení se nad tím, a zemřel; ačkoli sám Luther mu před jeho smrtí psal, a jej potěšoval. Na vrchnost wittenberskou donesl Miltitz list, též i na vrchnost akademickou, aby se za Luthera nijakž zaujímati neopovážily. Poněvadž pak všudy, kudykoli byl šel, zkusil, že se přemnozí za Luthera prohlásili, a že věc tato právě pro způrlivost odpůrců Lutherových tak všeobecného uvážení a tak velikého zrůstu došla: přesvědčil se konečně, že se tu s násilím, a zevniternou mocí udušením nic vyříditi nedá. I požádal jest knížete Friedricha, aby Luthera do Altenburku k němu povolal, který k tomu i přivolil, a Luther ho ochotně uposlechnul. Přišel tedy do Altenburku cílem sjednocení se s Miltitzem a navrácení tak pokoje do církve.

Zevniterní povaha Lutherova zalíbila se Miltitzovi; jeho veliká učenost, ostrost vtipnost, zběhlost u jadrném vyslovení svých myšlének, sebepřítomnost a nepřestrašenost patrně působily na Miltitza, takže mu tento pochlebně řekl: „O Martine, já sem se domníval, žes ty nějaký starý bohoslovce (theolog), který někde za pecí sedě sám se sebou se hádá; a teraz vidím, žes ty muž hodný na věku a v síle. Kdybych 25,000 oděnců měl, netroufalbych si do Říma tě zavésti; neboť sem na celé mé cestě zpytoval srdce lidská, coby o tobě myslili, a hle pokud sem jednoho našel, kterýž byl na straně pápežské, byli tří po tvé straně.“ Rozmlouvání jejich mělo nadějeplný směr ku pokoji, i usnesli se konečně na dvou punktech, a Miltitz tak se naradoval, že Luthera i políbil. Na čem se usnésli, bylo toto, jakož se sám Luther ve svém psání z toho ohledu k Friedrichovi knížeti zmíňuje: „Dávám Vaší knížecí Milosti na vědomí, jakož pán Karel Miltitz a já konečně sme se v rozepři té snésli na těchto dvou článcích. Po prvé, aby se všeobecný zákaz vydal oběma stránkám, nímižby zakázáno bylo v té věci něco kázati, písati aneb konati. Po druhé, chce p. Karel pápeži vypsati celé věci povahu, jakož ji našel, a na tom státi, aby Jeho Svatost pápež rozkázal některému z biskupů, tu věc koněčně dokonati, články ty poznamenati a udati, kteréž jako omylné, ode mne odvolány býti mají. A pak, jakož já v omylu přesvědčen budu, mám a chci je odvolati, a svaté římské církve čest a vládu neposlabiti.“ Ti biskupové, na kterýchž se usnésli byli trierský, naumburský a saltzburský. Dal se též nakloniti Luther Miltitzovi k tomu, že psal: „Ponaučení o některých článcích, které mu od jeho nepříznivců přivlastňovány bývají a připisovány“, a dal to v unoru 1519 vytlačiti, kde si ztěžuje, že udáváno bývá, žeby on o orodování svatých zle mluvil, také i o očistci, o dobrých skutcích, půstě a modlitbách a moci církve římské, jakoby totiž věci tyto neměly být, a mírně osvědčil se ve smýšlení svém o věcech těchto. O moci církve římské psal: „Že církev římská přede všemi jinými ve vážnosti jest u Boha, o tom není pochyby. Ačkoli pak ovšem v Římě tak vyhlíží, žeby lépe býti mohlo: že předce pro žádnou zlou věc nemá se nikdo jí ztrhnouti, ale raději tím více k ní se míti, čím více zlého v ní se nalézá; neboť že se společnost a láska i svornost její ničím rušiti nemá, anť její rozbořením to zlé se nepopraví.“ Zlatá slova, tato poslední, kýžby jen ve smyslu jejich jednáno bylo bývalo: neomylně stalaby se byla reformacie v lůnu církve, bez její rozdvojení, kteréhož Luther pokud jen mohl utíkal, aniž se říci může, žeby jeho vinou církev se byla roztrhla, neboť nevystoupil on z církve ale vyvržen byl: vinu tedy nésli ti, kteří ho vyvrhli a vyobcovali. Též ještě i v tehdy psal Luther na pápeže velmi pokorně znějící list a upřímný. Píše, že mu velice líto bylo dozvěděti se od Miltitze, jakoby on na cti a vážnosti církve se byl prohřešil obořením sa na odpustky, anť právě tím mojím povstáním proti těm odpustkům a jejich prodávačům, dí, chtěl sem čest a vážnost církve retovati, kterou oni odpustkáři skrze svou nestydatost do nebezpečí byli uvrhli, a ono prodávání odpustků všem dobrým k pohoršení bylo. (Srovnej jen na hoře uvedený 81. punkt z těch, které byl na chrám přibil, a přesvědčíš se o tom.) Avšak cože již nyní činit mám, nejsvětější otče! Hněv Vaší Svatosti nemohu snášeti, a předce žádného prostředku nevím odvrátit ho. Žádá se ode mne, abych učení mé odvolal. Kdyby mé odvolání zpomohlo, hnedbych to na rozkaz učinil. Mé spisy právě skrze mých protivníků dále a šířeji roznešeny jsou, než sem já kdy naději měl, a zakořenily se do srdcí hlouběji, nežby je odvoláním vyrvati možné bylo“ atd. — Pak dí, že coby to odvolání zpomohlo, anby jeho učení předce jen pravé zůstalo, a kdyby to lid viděl, církev by proto, že ho k tomu přinuceno, jen hlouběji ve své vážnosti klesla, ba naproti tomu více v ošklivost se vzala, jakož pěstovatelkyně ne pravdy ale lži, a to slušně; že ti škodí církvi, kteří nepřestávají násilně potlačovati pravdu. „Nu,“ dí ke konci, „nejsvětější otče, osvědčuji se před Bohem a jeho stvořením všelikým, že sem já nikdy skutečně na to nemyslil, ani nyní nemyslím, abych římské církvi škoden byl, aneb na Vaši Svatost se obořil, aneb v něčem nějakou chytrostí ujmu učinil. Osvědčuji se upřímně, že této církve vláda všecko převyšuje, a že od ní nic přednějšího není ani na nebi ani na zemi, jediné Ježíš Kristus, ten pán nade všecko.“ Posléze slíbil o odpustcích nic více nepsati aneb činiti, jen ať protivníci také pokojně se chovají a mlčí. Tak opět celá věc byla zdánlivě blízká konce. Luther vždy upřímnou měl náději, že pápež a církev pravdu zastanou, a ty věci za nepravé uznané ponapraví, což ovšem jediný možný prostředek byl roztrhnutí církve překaziti, totiž ji celou obnoviti, čili reformovati. Nemělo se však státi podle toho! Ustávání Miltitzovo nemělo žádné jiné, než právě tyto teď vyložené následky.

e. Dišputacie s Dr. Eckem v Lipsku

Miltitz stál pod zprávou Kajetánovou, a tento nepochybně se závisti naproti tomuto nechtěl míti za soudce žádného z těch tří biskupů, na kterých se byli Luther s Miltitzem usnesli; ale urputně stál na tom, aby to byl Albrecht, kníže volenec a Arcibiskup Mohučský (Maintzský), kterého žádná stránka nechtěla. To byla první překážka konečního věci dokonání. Druhá pak byla: urputný protivník Lutherův, Dr. Eck, kteréhož nové křiky důvodem byly, že se s oným slibem vydání zákazu, aby od obojí strany pokoj se zachovával, upřímně nemínilo, aniž hle protivníci Lutherovi od nových nápadů na něho, a na pravdu ním zjevenu se zdrželi. Ještě totiž když Luther v Augšpurku byl, přišel tam též i Dr. Eck, a vlídně s Lutherem obcoval; ale později vydal 13 článků proti učení Lutherovu, ač pod pláštěm, že jen s Karlstadtem se chce o tom umělecky hádati. Již v prvním měsíci roku 1518 dozvěděl se o tom Luther, a z těch punktů bylo mu patrno, že to vlastně naproti němu čelí, a naproti učení jeho o odpustcích a moci pápeže naměřeno jest. V listu svém 13. března napsaném ztěžuje si Luther u knížete Friedricha, že jak špatně drží se smlouva jeho s Miltitzem učiněna, a oznamuje mu, že lstivě tak napadnutou pravdu nemůže opustiti, aby ji nezastal; a prosí ho o dovolení, by se čelem proti čelu s Eckem postaviti mohl, a vjíti s ním v boj uměleckého hádání, čili dišputacie. Přinutilo toto Luthera ještě více zkoumat historii církevní, čítati zákony pápežské, a jeho přesvědčení odtud nadobudnuté bylo hlavním druhým základem, na němž potom dále dílo obnovení církve staveno jest. Poslední punkt Eckův zněl takto: „Tajíme, žeby církev římská již před časy Sylvestra všech jiných církví hlavou nebyla bývala: anobrž my držíme za to, že ten, kdož stolici Petrovu držel a jeho víru měl, vždy též spolu byl nástupcem Petra a místodržící Krista.“ Luther těmto článkům též 13 punktů naproti postavil, z nichž poslední zněl: „Že církev římská všech jiných hlavou byla, to se dovádí z těch pápežských zákonů, kteréž od 400 let učiněné jsou; čemuž ale historie 1100 roků, písmo svaté a uzavření nicenského církevního všeobecného shromáždění odporuje.“ Dišputacie ta držána jest v Lipsku, započato hádati se dne 27. června, a trvalo až do 13. července. Veliký počet lidí všelikého stavu byl přítomný. Z Wittenberku přišli do Lipska mimo Luthera a Karlstadta též i Melanchton a rektor university, téhož času vývoda Pomořanský, a zprovázíni byli asi 200 dospělejšími študenty. Eck za to měl, že se v tom počtu mnozí češti kacíři, Husitové nalézali. Když tito tak přišli do Lipska, kázal biskup merseburský zákaz na dvéře chrámu přibiti, nímž se, pod pokutou klatby hádání to zapovědělo; vrchnost ale lipská dala rozkazem, od vývody Jiřího potvrzeným, ono zapovědění ztrhnouti. Eck se chtěl bez notárů, kteříž měli všecko poznamenati, dišputovat, k čemu ale Karlstadt nepřivolil. Za osem dní hádali se Eck s Karlstadtem o svobodné vůli mravní člověka. Byl pak Karlstadt muž velice učený, ale nedosti živé paměti, aby pak výpovědi jiných mužů od slova do slova uváděti mohl, vzal byl sebou jejich spisy, což mu ale zapověděno. Na druhý týden hádal se Eck s Lutherem o přednosti pápeže. Luther tvrdil, že pápeži jeho přednost mezi biskupy jen dle lidského práva náleží; Eck chtěl dovésti, že mu to i božským právem náleží. Luther odvolával se na svědectví historie, a jakž řeč přišla o všeobecných sněmích církevních, tvrdil Luther že na kostnickém shromáždění některé články neprávě zavržený jsou. Třetího týdne opět tito dva spolu se hádali o pokání, o očistci, o odpustcích a moci kněžské; o odpustcích se Eck téměř cele Lutherovi poddal, ze zastávání jejich nebylo nic, mimo všeobecného smíchu. Poslední tři dny se opět Eck s Karlstadtem dišputoval. Vývoda Jiří býval pilně hádání se tomu přítomen, ač pak všech tří dišputantů k obědu povolával, vůbec předce chýlil se více na stránku Eckovu. Luther nesměl jinde, než v oné světnici na zámku Pleisenburku, kdež dišputacie ta držána, kázati; Eck naproti tomu kázal ve chrámě, a Luther ho obviňowal, že tam cele jináče mluvil než při hádání se. Za soudce byly ustanovené university pařížská a erfurtská. Eck chtěl, aby Augustini erfurtští vytevřeni byli z podílubrání na soudu tom; Luther naproti tomu chtěl, aby nejen bohoslovcové ale i všickni jiní učení měli díl svůj na tom, což proto pamětihodno jest, že jako se Luther snážil i jiným všem právo vydobyti, v náboženských věcech souditi, a hájiti tak svobodu přesvědčení a svědomí, aniž slepě jen jíti, za tím, což jiní učí. Při hádání se tom užívané san, ač vtipné, alevšak i neslušné přezívky. Eck Luthera přezíval „Luder“ tj. mrcina (mršina); Luther zas „Dr. Eck“ že spolu na jednu čtené činí Dreck, tj. lejno, atd. na čem si něco zakládati ovšem dětinské jest, ale dává svědectví o duchu času, a duchu dišputantů, jakož i to, že když ve prostřed hádání se Eckovi jakousi kartičku donešeno, Karlstadt ho obviňoval, že mu v tom Dominikáni jeho střely naproti Lutherovi naostřili. Eck odpověděl na to, že ho v tom psaníčku napomenuto, aby žádal, by Luther poušku tu, kterouž v prstech držel přec odložil, nebo že v ní jakýsi bůžík jest, že prej to ale předce nežádal, a že se na boží pomoc zpustil; tež že v tom psání vystříhán byl, jakoby ho Wittenberčané otráviti hledali. Psal potom předce Eck Friedrichu knížeti, Karlstadta i Luthera tuze obviňoval, pak řekl: „Máli Luther buď v oné poušce aneb v kutni své ďábla, to nevím; aniž kdo slyšel, abych ho z toho byl obviňoval; avšak to pravda jest, na jakési niti, a na stříberném prstenci nosil něco na jednom prstě, o čemž mnoho mluveno bylo.“ Z toho lze poznati, jak v tehdy i nejučenější lidé vespolek se chovali, a na jakové pletky věřili. Však předce i nyní ješte lidé učení, jsouli v rozepři postaveni, začasto těch nejhrubších slov a urážlivých vyjádření se naproti sobě užívají.

aa. Melanchton

Poněvadž pak sem právě jméno Melanchtona po prvníkráte zpomněl, vhodné bude, zde něco o tomto nejpamátnějším muži po Lutherovi, v ohledě obnovení církve v zemi německé, aspoň běžně připomenouti. Narodil se l6. unora 1497 v Brettenu; Otec jeho nazíval se Schwarzerd, a byl kovářem zbroje. Ujec pak jeho Reuchlin, byl muž velice učený a zvláště Řečtiny milovník; i proměnil mu jméno to do Řečtiny, a nazval ho tak na místo Schwarzerda, Melanchtonem, což oboje na Černazem dalo by se přetlumočiti. Léta 12. věku svého odebral se z nížších škol pfortzheimských do Heidelberku na akademii, kdež v 11. létě věku svého čest Baccalaurea dosáhl; pak se vystrojil do Tibingy, kdež 1514, v 17. roce svém Magistrem zůstal, a Reuchlina v jeho sváru s Hochstradtem napomáhal, až roku 1518 do Wittenberku za učitele povolán byl, a stal se strážným anjelem Luthera i díla jeho reformacie, byv tím, co o něm Luther svědčí: „Já jsem k tomu povolán, abych se bořil se zběří a s ďábly, a na bojišti byl ustavičně, proto jsou mé knihy velice prudce a bojovně psané. Já musím skály vyváleti, pny vykořeňovati, trní a šípy vysekávati, močařy vyrovnávati; tak že právem popravačem cesty sluji: ale můj Filip (Melanchton), jde za mnou pěkně krásně pomalu, sadí a vzdělává, seje a polévá s ochotností, jakož mu Bůh dal dary jeho v hojnosti.“ — On se potom 5. listopadu 1520 oženil, přežil Luthera, mnohé, velice výborné knihy sepsal, též i vyznání augšpurské pošlo z péra jeho, byl muž vlídný, tichý, až bázlivý, a živ byl k velikému prospěchu reformacie. Zemřel ve Wittenberku 19. dubna 1560.

Při dišputacii té byl též přítomen jistý učený muž a učitel Moselan, který takto postavu Lutherovu času tehdejšího opisuje: „Martin jest zrůstu středního, těla chudého, péčí a študováním seslablého tak, žebys mu z blízka všecky kosti zpočítati mohl; věku květoucího, zdravého, hlasu prorážejícího, hlasného.“

bb. Husité

Na jednom kázání Lutherovým byl i vývoda Jiřík přítomen, nelíbilo se mu však, píše na Friedricha, nebo prej Husitčinou páchne. V skutku byli přišli k Lutherovi do Lipska dva husitští učitelové z Prahy, donesli mu od bratrů svých pozdravení, jakož německému Husovi: byli to Rozdialowin a Padouška, napomínajíce ho ku stálosti. Obviňováním oným Eckovým, žeby učení Lutherovo husitským bylo, a pak příchodem těchto mužů, zdá se, že pozornost Lutherova na učení husitské teprvé ve větší míře se obrátila. Od toho času navštěvovali ho husitští učitelé, a on jim všecky své knihy, kteréž potud byl vydal, daroval. Ještě toho roku psal knihu a vydal zvlášť jednu kázeň o svěcení večeře páně, s vyobrazením kalicha (znamením to husitským) na první straně. Tam on zpytuje povahu této svátosti, a její cíl jakož spojení všech křesťanů pod jednu hlavu, totiž Krista, z něhož všickni živi jsou; na kterouž jednu kázeň se v Čechách na 6000 duší k husitskému učení obrátilo, jestliže pravda jest, co vývoda Jiřík na Friedricha píše, a z toho sobě na Luthera ztěžuje. Jisté jest, že se Luther na způsobě služeb božích husitských nic neurážel, ani na zevniterním uspořádání jejich církve, anť si lásku a vážnost jejich, kterouž naproti písmu sv. měli, na nejvýš pokládal. Husitů následovníci, pod jménem bratrů Českých a Moravských známí, byli nejhorlivější ctitelé písem svatých; oni přeložili biblí svatou k užitku nám Čechoslovanům, jakož ji posavad užíváme s několika ponapravenými místy. Nejpověstnější biblí této vydání jest to, kteréž obstarali v Králicích r. P. 1579 — 1593, kteréž i s mnohými výbornými poznámkami text vysvětlujícími opatřeno jest. Zůstávajíce potom při svém zřízení, přijali téměř ve všem učení Lutherovo; ale po r. 1620, jakož po bitvě na Bílé hoře u Prahy, téměř všickni v Čechách a na Moravě ukrutně vykořeněni jsou. Mnozí však se z nich do Polska, k nám Slovákům a do Němec rozutíkali, kdež i vlastní církve, jako v Berlíně, v Drážďanech (Dresden) atd. zarazili, jiní ještě dále šli. Jednoty jejich zprávcem byl i onen světopověstný, převýborně učený muž Amos Komenský, který na 100 knih sepsal, první lepší školy u nás v šárošském Potoku zřídil, z Polska do Anglicka, odtud do Švedska, zas do Polska, Sedmihradska, posléz do Nízozemí osudem svým hnán jest, kdež r. 1671 zemřel. Jeho kniha: Janualinguarum, nejen do 12 europejských řečí ale i do arabské, perské a tatarské přeložena jest, a jeho Orbis pictus do nesčíslných řečí. Muž to byl jeden z nejšlechetnějších a nejpobožnějších, kteří kdy žili na světě, a jistě nejučenější ze všech nás Čechoslovanů od počátku až do této hodiny. Blahoslavená buď památka jeho!

f. Bulla naproti Lutherovi; on píše do Říma, pak zpálí bullu pápežskou

Vraťmež se k Lutherovi a dílu jeho. Ačkoli se oným pověstným hádáním usilování Miltitzovu poněkud přítrž učinila; předce však i potom ještě hleděl on rozepři tu ku konci dovésti s pomocí biskupa trierského. Zdá se však, že Miltitz za kteroukoli cenu chtěl míti uspokojení té rozepře: Lutherovi slíbil, co dvůr pápežský, chtělli si sousledným a stálým zůstati, držeti ani nemohl, ani nechtěl; pápeži zas neoznámil pouhou pravdu, ale udal mnohé, jakoby to byl Luther slíbil, což tento nikdy neučinil. To oboje vysvitá aspoň z jednoho listu pápeže na Luthera, který list tomuto ale ani doručen nebyl. Umysl Miltitzův byl dobrý, ale prostředky nebyli pravé; aniž to možné bylo v těch okolnostech vyříditi. Pápežové nechtěli pouze podlé písma církev obnoviti, aniž si ze své vážnosti něco zavdati; u Luthera pak, u přemnohých učených a v nesčíslném počtu lidu všech stavů toliká osvícenost se již byla rozmohla, a vřelá žádost po gruntovném na písmě sv. založeném ponapravení církve a náboženstva, žeby ta věc i bez těch vůdců jejich, kteříž vtehdy žili, k vyvedení svému byla přišla.

Tím snadněji bylo Eckovi průchod učiniti jeho žádosti pomsty naproti Lutherovi. Eck skrze dišputací tu velice ztratil z chvály učenosti své; pokořen jsa a zkormoucen ve své domnělosti, chtěl se, buď jakovýmkoli způsobem na Lutherovi vyvršiti: běžel tedy s počátkem roku 1520. do Říma, aby tam klatbu na Luthera vyžádal, což se mu i podařilo. Totiž císař Maximilian 12. ledna 1519 byl zemřel, na čež se císařské zprávy na čas kníže Friedrich ujal, až 28. června, tedy právě vtehdy, když dišputacie ta v Lipsku držána byla, za císaře vyvolen jest, vnuk zemřelého císaře, Karel V. — Maximilian měl Marii z Burgundu, dceru Karla smělého za manželku, s ní zplodil Filipa, který si byl pojal za manželku Iohannu, Ferdinanda katolického, krále v Aragonie a Isabelly, královny v Kastilii jedinou dceru, s kterou Karla — o němž řeč, — a Ferdinanda, potomnějšího císaře a krále našeho téhož jména I. byl zplodil. —

Karel V., narozen jsa 1500 dne 24. unora, byl nyní ještě jen 19. let starý, jsa pánem nad Aragonií, Kastilií, v Nizozemích, Neaplem a Sicílií, a teď po smrti svého děda i nad Rakousmi, a císařem říše římsko-německé! Jeho vyvolení nerad viděl pápež římský, a protož nyní, když již vyvolen byl, tím více mrzel se na Friedricha, jakož který Karlovi k tomu nejvíce dopomohl, neboť sobě oferovanou korunu nepřijav, ji všem kurfirštům Karlovi dáti poroučel. Nemaje tedy již nyní co na ohled bráti, vydal pápež na žádost a obviňování Eckova naproti Lutherovi 25. června 1520 hroznou, proklínající bullu, kteráž se začínala: „Exsurge Domine et judica causam tuam.“ tj. Povstaniž pane, a suď při svou atd. Tedy ani třetí list Lutherův na pápeže, který již po dišputacii té v Lipsku, Maltitzem jsa k tomu nakloněn, byl psal, a kterému svůj spis: „O dobrých skutcích“ byl připojil, nic neprospěl. Ovšem ani nic prospěti nemohl; anť z jedné strany odvolání jen pod vymínkou přesvědčení, aneb vyvrácení učení svého důvodmi, přislíbil, z druhé strany pak, ač vynímaje osobu pápeže Lea X., tak stolici pápežskou opsal, že se to nikoli líbiti nemohlo, ale raději hněv vzbuditi musilo; ačkoli pravda jest, že i jiní byli tak, podobným vyjádřením se pápežům psali. Psal pak byl v listě tom: „Ačkoli od některých tvých nekřesťanských podlizačů přinucen jsem na všeobecné, svobodné, křesťanské shromáždění se odvolati: předce neodvrátil sem nikdy na tolik srdce mé od tebe, žebych tobě a římské stolici nebyl to nejlepší žádal a u boha modlitbami nehledal. Prosím pak, svatý otče, Leo, abys oblíbil sobě mé výmluvy atd. Ve všem chci rád každému ustoupiti; slovo Boží nemohu ani nechci opustiti ani zatajiti. To ale pravda jest, že sem se ostro dotekl stolice římské, kterou nazívají římským dvorem, o kterém i ty i každý na světě vyznati musí, že horší jest a hanebnější nad Sodomu a Gomoru a Babylon. Na kolik pak soudím, není jí ani rady ani pomoci, atd. Ty pak sedíš, svatý otče, jako beránek mezi vlky a jako Daniel mezi lvy, a Ezechiel mezi ještěrmi atd. Již je po římské stolici! Hněv boží přišel na ni bez přestání. Jest nepřítelkyně církevních všeobecných sněmů; nechce se poučit ani ponapravit atd. Římská stolice není tebe a tobě podobných hodna. Zlý duch mělby býti pápežem, který ovšem více v Babyloně tom panuje než ty.“ Podobnými slovy již dávno před Lutherem tak psal o stolici římské kp. i svatý Bernhard; což jen k tomu cíli dokládám, aby to za přílišnou vinu Lutherovi nebylo počteno, anť v těch časích nemluveno tak hledanými, hladkými slovy jakož nyní, když předce pod těmito často mnohem prudčejší a divočejší mysl a v skutku surovější srdce se skrývá. Ai však při všech spisích více náleží hleděti na smysl nežli na slova, nejvíc na umysl písaře. Z toho psaní pak vynikalo: že sobě Luther písmo svaté a vůbec pravdu daleko nad život svůj oblíbil, že byl naproti neřádům stolice tj. dvoru pápežského hořkou ošklivostí naplněn, že nebyl jeho umysl od církve se odtrhnouti. List tento ale přišel do Říma již po vydané proti němu oné hrozné, jej vyobcovací bulle, Eckem vyzískané; aniž měl jakých následků. Bulla není zpátkem vzata. V ní se 41 článků z učení Lutherova za kacířské prohlašují, je učiti aneb zastávati zakazuje se pod pokutou z církve vyobcování, přikazuje pak se, aby spisy Lutherovi všudy zpáleny byly: též zakazuje se v ní Lutherovi kázaní Evanjelium, a přikazuje se mu aby pod 60 dněmi odvolal, do Říma přišel, aneb aspoň odvolání učení svého v nejlepším způsobu do Říma poslal. Jestližeby tomu zadost neučinil, že má považován býti co kacíř, všickni že mají jeho obchod utíkati, každý že povinen jest zjímati ho a do Říma odeslati. Tak též to ustanoveno o všech, kteříby stáli s Lutherem; vyhrážíno pak Interdiktem zeměm těm, v nichžby se zdržovali.

Mezi tím psal Luther na císaře Karla V., o němžto vůbec velice měl dobrou naději, nepochybně že byl mladý, a tedy snad mysli ještě nepolapené. Přimlouvá se mu pak 20. června takto, potom jakž se vymluvil, že se k němu psáti opovažuje: „Římané se trojí zdí obehnali; předně: že kněžstvo od jiných lidí odtrhli; potom, že pápež jen sobě samému vykládání písma osobuje; a po třetí, že jen pápež má právo všeobecný církevní sněm svolati.“ Horlí dále potom zvlášť proti rozličným daněm, které se do Říma pod jménem annatů, odpustků, kardinalských plášťů, koadiutoriů, kommendů, inkompatibiliů, reservů a exspektancí dávají. Naposledy přimlouvá se za Husity, a prosí aby jim užívání večeře P. pod obojí způsobou nejen dovoleno ale i ujištěno bylo, a aby si biskupa podlé svého zdání sami mohli voliti. Na list tento též neobdržel žádné odpovědi. Právě, že byl Císař Karel V. mladý, snadno bylo Římanům obskočiti ho a do síti polapiti; ačkoli předce, když na něj dotíráno, aby Luthera a postranníky jeho zjímati dal a pokutovati, řekl: „Ne, prvé musím se s otcem Friedrichem o to poraditi.“

V měsíci září začal Eck onu bullu prohlašovati, domnívaje se, že ní oblohu ztrhne. V zemích Friedrichových nesměla ani prohlášena býti, a v Lipsku, ačkoli ji vývoda Jiřík prohlásiti dovolil, ztrhli ji študenti a činili Eckovi pohrůžky, zpívali mu posměšné písně atd., v Erfurtu pak, předstáli ho študenti, vyrvali mu bully odpisy, potrhali je před očima jeho, a do vody hodili.

Poznamenání hodné jest, že Luther právě v ty časy spisy Vavř. Walla od Ulricha Huttena — jednoho při nemálo chybách, znamenitého rytíře — darem obdržel, z nichž ještě tím větší známosti bludů římských navážil. Též i to má připomenuto býti, že se již vtehdy mnozí znamenití mužové moci veliké za Luthera a učení jeho zasazovali, a jej pozvali k sobě, jestližeby snad Friedrich nechtěl ho trpěti, aneb ve Wittenberku nebezpečí mu nějaké hrozilo, jako Sylvester ze Schauenburku, jenž syna u Melanchtona měl, a jiní. Čím dále, tím více rozšiřovaly se spisy Lutherovy, nejen v německé ale i v talianské, francouzké, španielské, nizozemské krajině, a vždy větší pochvaly nalézaly, jeho pak nejnovější spisy s nejtoužebnější dychtivostí kupovány, čteny a rozšiřovány jsou.

O oné, Eckem vykonané bulle Luther nejprvé nechtěl věřiti, žeby v skutku od pápeže pocházela, ale měl za to, že ji jen Eck vymyslil a lstivě selhal. Když se potom o její pravém původě přesvědčil, toto bylo působení na mysl jeho, kteréž ona učinila. Posavad byl Luther ještě vždy rozličnými ohledy naproti římskému pápeži a jeho církvi opoután. Vždy ještě měl tu naději, že pápež dá se k tomu nakloniti, aby opravil církev, a hrozná, nesnesitedlna byla to myšlénka pro něho, žeby on snad umyslně měl církev rozdvojiti a roztrhnouti; ještě vždy jen napomínal, aby se toto i toto a jiné napravilo, a sám k napravení neprostřednému ruku přiložiti se neopovážil, an to od těch očekával a u těch na to doléhal, jejichž věc to byla, totiž od pápeže a biskupů. Touto bullou vyobcovací, která ho z lůna církve římské vyvrhla, jej i všech, kteří byli podlé něho, ve svobodu jest propuštěn. Ne on tedy roztrhl církev, ne on vystoupil z ní: že pak vyvržen jest, za to nemohl, anť pro pravdu vyvrženým se býti cítil. Touto bullou učiněn on tedy samostatný, směr jeho působení vyznačen; nyní aspoň u těch, kteří chtěli, kteří se jeho přidrželi, církev Kristovu obnoviti, ponapraviti a podlé písma svatého zříditi, ne z milosti někoho nad ním stojícího, ku kterémuž by se mu bylo s prosbami utíkati o to, ale od něho samého záviselo. A teď považmež, co povědomost tohoto všeho v jeho mysli působiti musela? Neomylně konečnou odhodlanost, radost a veselí. Tak střely jedovaté obrácené jsou mu na obživující; to, co ho poraziti mělo, posilnilo ho; co usmrtiti, vzkřísilo. Nalit mu kalich žalosti a ai, v rukou jeho proměnil se mu na kalich radosti a veselí. Za kacíře vyhlášen jest od stolice římské, a za muže zatracení; ale on počten jest mezi vyvolené boží, a učiněn jest mužem spasení skrze stolici boží. S Bohem Luthere!

Již předtím poučil byl Luther lid o moci klatby pápežské, jak neprávě jí k udušení pravdy často nadužíváno. Ještě pak se nerozhlašovala ouřadně po zemi německé, již Eck o ní byl svým přátelům ze zemi talianské zprávu dal, vychloubaje se ní, a Lutherovi i přidržencům jeho vyhrážeje. Proto již napřed byli někteří možní páni Lutherovi psali, aby v čas potřeby k nim se utekl, že u nich jistou pomoc a bezpečnou dojde ochranu, tak Sickingen a velikodušný jeho přítel, svobodnomyslný a šlechetný Hutten. Poslední tento zdržoval se za mládí svého u dvoru arcibiskupa mohučského Albrechta, kdež i mravy své, co do vína atd. něco porušil, stal se potom výborným básníkem, svobody velice žádostivým a mužem nad jiné učeným. An ho pronásledováno od pápeže, proto že naproti potlačování svobody říše německé skrze něho horlil, odřekl se své rodiny, aby snad, kdydy sám nešťasně schodil, i jeho rodina skrze něho nešťasnou učiněna nebyla: udal se potom na zámky Sickingenovy, tam vydával knihy velice učené a výborné. Někdy ovšem ve své horlivosti překypěl, a chtělby byl duba na jeden ráz zeťat; avšak Sickingen uměl ho zkrocovati. Byli to tito páni v zemi německé, co pro nás v Uhřích později byli Thurzovci, Ilyešházovi, Tőkőlyovci, Rákóczyovci atd. Tito mužové tedy psanými listy na Luthera posilňovali ho a napomínali ku stálosti: ač on pro svou osobnost toho nepotřeboval. Naproti bulle jej proklínající vydal ospravedlnění těch, v bulle té jako kacířských zavržených 41 článků, kteréhož ospravedlnění řeč byla nad jiné smělá, jadrná, přísná a ostrá. Při článku 30 tém dokládá: „Pravil sem předtím, že několika článků z učení Husova bylo pravých: já sem se vtehdy pomýlil, neboť sem poznal, že všecky články učení mistra Jana Husa jsou pravé.“

Nalézali se však předce, kteří nemalou chuť zjevovali, žádosti pápeže a rozkazům naproti Lutherovi, kdyby jen mohli, ochotně zadost učiniti. Sbírali spisy jeho a pálili je, proklínajíce Luthera a učení jeho. Aby tedy svět viděl, že není bázni u muže pravdě posvěceného, a že spisy zpáliti věc snadná jest, ovšem snadnější, než jejich učení důvodmi vyvrátiti: odhodlal se ku skutku, zjewné a jasné svědectví o stavu mysli jeho vydávajícímu. Dne 10. prosince, dala vrchnost wittenberské akademie přibiti na černou tabuli ohlášení, že se téhož dne o 9. hodině proklínající ona bulla pápežská páliti bude, a vyzívali se všickni, kdož tomu přítomní býti chtějí. Vrchnost města dala potřebné dříví, a tak zprovázen jsa obojí vrchností, učitelstvem universíty a množstvím měšťanů a študentů za bránu Stračí, hodil tam Luther do ohně bullu tu slovy Jozue 7, 25: „Proč si zkormoutil nás? Zkormoutiž tebe Hospodin v tento den!“ Učitelé a študenti pálili potom ještě i právo římské kněžské a některé spisy odpůrcu Lutherových. Toto tedy bylo zjevné to a skutečné osvědčení, že poněvadž pápež sám církev obnoviti nechce, aniž navrátiti učení Evanjelium prosté, moc svou nadužívá, a těch, kteří proti neřádům horlí z církve vylučuje: tito jeho moci a vlády se odříkají, ale ty takové jeho skutky před Bohem a světem za nepravé uznávají.

Sotvy že se rozplynul v oblacích kouř zpálené Lutherem bully pápežské, již opět dne 3. ledna 1521 vydal Leo X. druhou ještě hrozněji proklínající bullu proti němu, která se začíná: Decet Romanum pontificem. V této bulle přikazuje se všem kněžím, biskupům a arcibiskupům Luthera a těch, kteří se učení jeho přidržejí jako kacířů považovati, a podlé toho s nimi nakládati. Nepochybně pak vydána byla bulla tato tím cílem, aby, poněvadž sněm krajinský nastával, císař více Luthera k ospravedlnění se nevolal, ale jakož již odsouzeného dal potrestati, jakož ho k tomu pápež přísně pobízel.

Luther ale tak byl o pravdě učení svého přesvědčený, že ona z povědomí toho uplná smělost ve všelikém počínání, ducha čerstvost a veselost při konání svého ouřadu v hojné míře se prýštila. Ano tato bezstarostlivost, a uplné toto důvěřování se Bohu prošly z něho i na ty, kteříž vůkol něho byli: čehož patrným důvodem nám jest, že se onen krotký, ba bázlivý jináče Melanchton 5. listopadu 1520 oženil, tedy zajisté zlých věcí nevelice očekával; na které svatbě i Luther a rodičové jeho přítomni byli. Luther psal o stavu mysli své: „Onoho pronásledování nelekám se z hola nic, ba cítím, že duch můj nadechnut jest a naplněn jako plachta veslová, a nyní pochopuji, proč se v písmě sv. duchy větru přirovnávají.“ Téhož 1520 roku byl jakýsi cizinec přišel do Wittenberku, kterého nikdo neznal, a jenž se za kancelára nebožtíka císaře Maximilianova vydával. Když Luther ze školy domů šel, zastavil ho muž tento a žádal s ním mluviti, na čež ho do svého příbytku v klášteře Luther povolal. Tu mu řekl muž onen: „Milý doktore, divím se Vám, že tak neopatrně smělý jste, a každému hned ruky podáte; nemůželi někdo v rukávě pistolku míti a vás náhle zastřelit?“ Na to odpověděl mu Luther, žeby však se to nikdo neosmělil, anby věděl, žeby při životě z Wittenberku neušel. Zas mu pověděl muž ten: „A kdybych Vás já nyní zadrhnul? buďbych pak já i zabit byl, všakby mne předce pápež blahoslavil, ale vás zatratil!“ Zleknul se na to Luther a zavolal na služebníka svého; muž pak onen brzo na to odšel od Luthera i z Wittenberku. To pak nám svědčí, že nebyl tuze starostliv Luther o život svůj a jeho zachování.

Živ byl vždy ještě jako mnich, professor a kazatel študuje a píše mnoho; a jestliže již před rokem 1517 dva písaře potřeboval, potřeboval zajisté nyní ještě více. Písal pak nyní nejen obrany svého učení, ale i památnou knihu. „O ponapravení stavu křesťanského“, ve kterémžto spisu se německému národu přimlouvá a velice mnohých církevních i krajinských neřádů se dotýka nejen ve mravích ale i ve zprávě panujících, které zde jen i podotknouti, spis tento veliceby roztáhlo. Též psal téhož času proti zlému nadužívání kněžské zpovědi, a dal poučení lidu, kterakby se při ní měl chovati, že kněžím nenáleží se tázati na tajemnosti zpovědníků, ale jen to vyslyšeti, co tyto nutí svědomí jejich vyzpovídati, a pak že jejich jest povinnost, vidíli opravdový žel a vniterní pokání, rozhřešení uděliti. Opět psal proti omši jakož oběti, a žádá kalich i pro lidi stavu světského. Rovně zase psal: „O pápežství v Římě“, v kterémžto spisu učí, o církvi boží, co ona jest a v čem záleží; že není přivázána na místo ani na osoby; kdo její hlava jest, a která znamení“; kdež dí, že právě ti byli kacíři, kteří jiné pálili, ti ale, kteříž zpáleni jsou, nikoli kacíři ale pobožní křesťané že byli. Z toho všeho poznáš, že Luther při pokojné mysli, cele a na všecko byl odhodlán, zaneprázdněn velice prácemi přemnohými, kteréž ducha jeho posilňovaly, vždy více osvěcovaly, sílu pak jeho zmocňovaly, upevňovaly, nebo ji vyvinovaly; že on vždy dále a dále šel, a vždy jasněji to učení a ustanovení boží poznáwvl, k čemuž svatým světa tohoto řízením povolán byl.

2. Od sněmu ve Wormsu až po učiněné vyznání v Augšpurku; čili od r. 1521 až do r. 1530

Již však se sněm krajinský ve Wormsu začíti měl. Vůbec mluveno, že Luther naň povolán bude. Kníže Friedrich, zdá se, nevěděl sám, co má s Lutherem činiti, a kázal se ho tedy zeptati, coby myslel, půjdeli tam, pakliže bude povolán, na čež se Luther hotovým býti osvědčil praviv: že jemu na zachování svého života nemnoho záleží, že kdož ví, nebudeli jeho smrt pravdě Evanjelium prospěšna; že tuto nikdy zatajiti ani od pravdy odstoupiti nechce a nemůže, buďby se cokolit s ním dálo. Císař psal na Friedricha v ten smysl, že pakli Luther nechce učení své odvolati, aby na sněm ani nepřišel, tj. tedy neuposlechl rozkazu císařského; což patrně bylo od nenávistníků jeho nastrojeno, aby tak jakož na odbojníka císaři neposlušného křičeti, a tím spíše jej zahladiti mohli. Luther se o tom nepochybně dověděl a osvědčil se, že kdyby i jisté smrti v ustřety šel, že předce půjde, jen žeby si vinšoval, aby skrze Římany byl zabit, a krev jeho nepřišla na národ německý. Friedrich odešel na sněm. V Kolíně (Kőln) zavolal Erasma Rotterodamského před sebe, jakož muže ve veliké učenosti chvále právě stojícího, (kterýž ale učenost více pro chválu, než pro její pravdu a platnost si obliboval) a zeptal se ho, coby myslel o Lutherovi. Ten nejdřív zakašlaje (mluví Spalatin) řekl: „Luther se dvojí viny dopustil: Předně, že se na korunu pápežskou, a po druhé, na břicha mnichů obořil.“ Teprv dostal Luther list císařský jej na sněm povolávající. Byl pak list ten psán 6. března 1521; nápis měl: „Poctivému, našemu Milému, Nábožnému Dru Martinu Lutherovi, augustinského řádu;“ zněl pak takto: „Poctivý, Milý, Nábožný! Potom jakž sme se my svaté říše stavy, nyní zde shromáždili, a zde sme předsevzali a uzavřeli, o těch knihách, které od některého času od tebe pošly, známost si nadobudnouti, uzavřeli sme tebe semoť povolati; a tobě semoť a zpátkem list svobodného a bezpečného říšského zprůvodu uděliti, který ti zde posíláme. A jest žádost naše přísná, abys se i hned vybral tak, abys pod odplynutím času 21 dní, jakož jsou v tom listě ustanovené, jistě se zde ustanovil, aniž nikoli nevystal; žádného pak násilí, ani křivdy se neobáwal. Nebo tě při tom našem zprůvodě bezpečného udržíme, a potom též tak propustíme. Ty pak učiníš podlé tohoto přísného našeho rozkazu.“

Sněm tento, první, který Karel V. držel, měl za hlavní cíl, rozepři v náboženství dokonati, a některé nepořádky odstraniti. O pravém smýšlení Karla V. těžce jest soud vynésti; někdy ukázal se jako cele polapený, někdy zas jako vlastního ducha mající. Nyní se ucházeli ze všech stran o přízeň jeho. Jisté jest, že panování své slavným skutkem začíti chtěl; nevypadlo však, jakž se domníval. On ovšem mohl celou církev reformowat, a tím její rozpadnutí překazit, nebo tak, jakž byla, déle již trvati nemohla, aniž možné bylo ji kteroukoli mocí udržeti. Nepřišlo však to císaři k povědomí! Nestalo se.

— Knížata, vývodové, hrabata, arcibiskupové a biskupové atd. atd. v hojném počtu byli se shromáždili. Pápež poslal byl dva muže věc jeho vedoucí: Marius Caraccioli byl jeden, druhý Hieronym Alexander. Chtěli pak poslové tito jen prosté udušení učení Lutherova, jako již odsouzeného. Alexander měl řeč horlivou k shromáždění, v níž tvrdil, že Lutherovo kacířství tak veliké jest, žeby proň 100,000 kacířů právě zpáleno býti mohlo: že v něm jest kacířství Wiklefovo a Husovo; že se prohřešil naproti nebeským, zemským a podzemským (těm v očistci) duchům; že učí neposlušnost naproti vrchnostem atd. atd. Pak žádal, aby se spisy jeho všudy pálily, aby on na sněm povolán nebyl, nebo že to hanba bude císaři, poněvadž že nepřijde atd. — Avšak i ti, kteří nebyli Lutherovi nakloněni knížata německá, velikau vtehdy hořkostí naplněni byli naproti neřádům a výstupkům kněžským, a naproti utiskování lidu k rozličným daněm pro pápeže; jako byl i vývoda Jiřík, který sám 12 punktů ztížností obecných podal, a církev i kněžstvo ponapraviti žádal: stavy pak spolu podali 101 takových ztížností, právě proti těmže neřádům.

— Jistý Františkán, Glapio, chtěl se tajně s knížetem Friedrichem smlouvati; avšak tento ho nepřipustil k sobě, a dal ho jen skrze svého kancellara vysléchnouti. Byl pak muž ten zpovědním otcem císaře, a řekl, že spisy Lutherovy i jemu nejprv velice se líbily, poněvadž prej v nich velice mnoho dobrého a pravdy, jen jediná kniha jeho „O zajetí babilonském“ že jest hlavně zlá, aby Luther jen tu odvolal, že vše ostatní dá se potom napraviti skrze muže nejučenější, nejpobožnější a nejspravedlivejší, kteřížby se potom k rozsouzení věci té ustanovili. Koho napravením a takořka najetím muž tento jednal, nedá se s jistotou rozsouditi. Friedrich nechtěl nic míti s ním, jako s mužem velice přehnaným a kluzkým.

a. Luther ve Wormsu

Jaknáhle Luther list bezpečného zprovodu a průjezdu dostal, kterýž mu nevyhnutedlně byl potřebný, neboť již byl v klatbě pápežské a tuť od kohokoliv svobodně mohl zavražděn býti, vystrojil se i hned na cestu. Přišel byl k bezpečnému zprovázení jeho herold císařský Kašpar Šturm, s ozbrojenými a se znamením císařským. Šel pak Luther na řebřinovém voze, na slámě sedě, a zprovázeli ho Iustus Ionas, Mikuláš Amsdorf a Petr Suaven, jeho přátelé, pak Hieronym Schurf, právník, kterýž mu svým právníckým uměním na pomoci býti měl. Někteří jiní připojili se k nim na cestě. Všudy, kudykoli šel, sprovázelo ho množství lidu. Ve Weimaru a v Erfurtě musel kázati, a rektor university erfurtské šel mu i s jinými na 40 koněch dvě míle v ustřety. Všickni obdivovali jeho smělost. Mnozí přátelé vystříhali ho a prosili, aby pamětliv jsa na osud Husův nešel jisté své smrti v ustřety. Starý jeden, pobožný kněz v Naumburku podal mu obraz Savanarolův, kterýž 1498 jako kacíř zpálen jest. Luther řekl: „Byťby takový oheň udělali, žeby od Wittenberku až do Wormsu plápolal: předce chci skrze něj projíti!“ Na cestě onemocněl, a strašili ho ze všech stran. Přátelé zajisté strašili jej, nebo sa báli oň; nepřátelé strašili ho, nebo skrze to chtěli na něm vymoci, aby nepřišel do Wormsu, a tím příčinu zavdal, aby s ním jakož císaři neposlušným nakládáno bylo. A tomu cíli byli vykonali u císaře, že tenko rozkaz vydal, aby každý povinnen byl spisy Lutherovy vrchnosti vydati, a tato aby je všudy pálila; čím v skutku tedy u císaře Luther již odsouzen, aneb od něho jakož již odsouzený považován byl. Z Frankfurtu píše Spalatinovi: „Jdeme, můj Spalatine, ačkoli mne Satan ne jedině s jednou nemocí zadržeti se usiluje; neboť na celé cestě od Izenachu až semoť jsem nemocen na neobyčejný mně předtím způsob. Též zkušuji, že rozkaz císaře rozhlašuje se k ustrašení mému. Avšak živ jest ještě Kristus; proto do Wormsu chci, truc branám pekelným a těm kteří jsou vysoko!“ (Ef. 6, 12). I sám Spalatin se o něj obával, a blíž Oppenheimu poslal mu v ustřety, aby nevšel do Wormsu; Luther odpověděl: „A kdyby tolik ďáblů bylo ve Wormsu, kolik jest tam šindlů na dachu (střeše): předce chci dnů vjíti;“ Bucer, vysláný od Fr. Sickinga žádal Luthera, aby se dříve udal na hrad Sickingenův, Ebernburk, že tam se Glapio s ním chce smlouvati. Luther odpověděl: „Do Wormsu pozván jsem, tam se může se mnou smlouvati. Již byli u Regnu. Šturm se ho bázlivě zeptal: Pane doktore, chceteli do Wormsu? Chci! odpověděl Luther. Vešel tedy tam dne 16. dubna. Mnozí ze šlechty šli mu v ustřety. Kudykoli ulicemi šel, byla náramná tlačenice lidu; na 2000 šlo za ním; každé zvýšené místo bylo plné, všecky okna přeplněna, ano dachy byly vyzdviženy a lidem dívajícím se a zvědavým okem na Luthera hledícím naplněny. Každý chtěl nezhroženého toho mnicha spatřiti. Zavezen jest do příbytku, v němž Friedrich Thunau, Filip Feilitsch a Ulrich Pappenheim maršal říše, bydleli.

Hned na druhý den povolán jest do posezení krajinského před císaře a všecky slavně shromážděné stavy. Proč tak příliš náhleno, není důvodu; snad že ho chtěli překvapiti. Prvé nežli šel, pomodlil se modlitbu, ní se posilniti usilovav, oddávaje se cele Hospodinu, v této tak přepamatné době pro něho, ano celé křestanstvo. Cítil velikost a vážnost každého slova, každého skutku, kterýž nyní učiní. Hodiv se na zem, v slzách modlil se modlitbu následujicí: „Všemohoucí, věčný Bože! ach jak to jde na světě! Jak otvírají usta lidem, jak malá, jak nepatrná jest důvěra jejich v Boha! Jak jest tělo outlé a mdlé, a jak jest ďábel mocný a pilný apoštoly svými a svými mudráky. Jak lidé brzo jsou přemoženi, běží a vrtí se cestou bezbožných, a po cestě široké jdou peklu vstříc, kamž náležejí. Na to hledí jedině, co mocné jest a skvostné, veliké a silné, a co se do očí staví! Paklibych na to obrátil oči mé: veta jest po mně; již jest zvon ulitý, vyrčen jest soud! Ach Bože, ach Bože! ty Bože můj, Bože můj! Stůj při mně proti všemu světa rozumu a moudrosti! učiň to, ty to musíš učiniti, ty sám! však to není věc má ale tvá; však já pro mou osobu zde nic nemám, nic s těmito velikými světa tohoto pány dělati, síc bych měl dny pohodlné a nepobouřené! Ale tvá to věc jest, Pane, pravdivá a věčná; stůj při mně věrný, věčný otče! nezpoléhám na žádném člověku. Darmo jest a daremné, všecko kulhá, co tělo jest, a co tělem páchne. O Bože, ó Bože! neslyšíšli Bože můj? Jsi mrtev? Ne, ty nemůžeš umříti; skrýváš se jen; vyvolilli si mne k tomu, ptám se tě, jak to i jistě vím. Tak to Bůh chtěl; v celém mém životě nepomyslel sem proti tak velikým pánům něco započíti, aniž sem si to vzal před sebe. Ei, Bože, stůj při mně ve jménu tvého milého syna, Jezu Krista, jenž budiž mou ochranou a pavézou, ano můj pevný hrad, skrze moc a posilnění tvého svatého ducha. Kde zůstáváš, Pane? Bože můj, kde jsi? Přijď, přijď, hotov jsem i život můj položiti jako beránek. Spravedlivá a čistá jest věc ta, a tvá: i nechci se tě ztrhnouti na věky! To budiž zapečetěno ve jménu tvém. Svět mne v mém svědomí nepřinuceného nechati musí. A kdyby ještě plnší byl ďáblů, a byťby mé tělo, které však dílo jest rukou tvých a stvoření tvé, rozdrobilo se a obrátilo v zem a v prach: milší jest mi předce slovo tvé, a jde jen o tělo; duše tvá jest, a náleží tobě, a zůstane u tebe na věky. Amen; Pomáhejž mi, Bože, Amen!“ Vstav šel! Přes ulice nebylo možné pro náramný stisk lidu. Obráceno tedy ze dvora do dvora a přes zahrady. V předsíni do světnice, v níž sněm držán, stál vojenský důstojník, obršter, Jiří Freundsberg, muž hrdinský, rodu šlechetného. Ten poklepav Lutherovi na plece řekl mu: „Mníšku, mníšku! ty jdeš cestou, jakovou sem já, a nejeden náčelník v nejkrutějším boji nešel. Jeli ale tvé domnění pravé, a jsili toho jist: jdi ve jménu božím a buď dobré mysli. Bůh tě neopustí!“ — Vstoupil do sněmovny. Někteří ze stavů chtěli mu smělosti dodati, a tu mu zašeptal jeden: „Když pak Vás vydají, nebuďtež pečliv, kterak aneb cobyste mluvil; dánoť bude zajisté vám v tu hodinu, co budete míti mluviti!“ Mat. 10, 19., zas druhý: „Nebojte se těch, kteří mordují tělo atd. Mat. 10, 28. Ten jistý maršal říše, s kterýmž bydlel, a který byl pro něj poslán, který ho tedy sám tam doprovodil, Pappenheim, dal mu na vědomí, že nemá mluviti, než jen na otázky dáti odpověd. Právník Schurf stál vedlé něho. Ian Eck, ne onen, s nímž se Luther byl v Lipsku hádal, ale official trierského biskupa měl s Lutherem jednati; i zeptal se ho, zdaž ty knihy, které tam na stole nakopeny byly, za své uznává, a či je chce odvolati. Jižby Luther v prvním ohni hned byl odpověděl, že ovšem ty knihy jeho jsou, kdyby Schurf ho nebyl napomenul, aby si nejprvé jména jejich dal přečítati; neboby, řekl, od nepřátelů podvržené knihy býti mohly mezi nimi. Přečteno tedy jejich titule, a Luther se i hned osvědčil, že to jeho knihy jsou. Co do druhé částky otázky té, odpověděl: „Poněvadž to otázka jest o víře a o dušním spasení, a týká se slova božího, kteréž jest největší poklad na nebi i na zemi, a my to veždy v poctivosti míti máme, byloby opovážlivě a nebezpečně ode mne jednáno, něco nepomyslně učiniti, poněvadžbych snadno anebo méně, nežli věc žádá, anebo více, nežliby podlé věci bylo, za jisté udati mohl, co obojí do toho soudu přivedloby mne, který učinil Kristus, když dí: kdo mne zapří před lidmi, zapřím ho i já před mým otcem nebeským; — proto prosím od Vaší císařské Jasnosti nejponíženěji a nejpokorněji čas ku rozmyšlení, abych beze škody slova božího a nebezpečí mého spasení, na otázky ty mi předložené právě odpověditi mohl.“ Císař mu odpověděl, že dost sice již času měl k rozmyšlení se; ale však že se mu předce ještě jeden den povoluje. Shromáždění rozpuštěno. Na pět tisíc bylo tu lidí ve sněmovně, v předsíních a vůkol shromážděno, a když Luther ven šel, ozwal se hlas jeden: „Blahoslavený život, který tebe nosil!“ — Proč Luther hned odvolání knih svých neodepřel, příčinou nepochybně bylo, že jsa ve skutku překvapen, a nad slávou světa tohoto jakoby ustrnuv, věděl sice, coby měl odpověditi, ale snad obával se něco, aby ve způsobě, jako totiž by odpověditi měl, nepochybil, v okamžení tak slavném, vážném, přepamatném, v němž od jednoho slova, a jednoho vyjádření se tak náramně mnoho záviselo. Ovšem tato jeho soběpřítomnost a rozvaha, chvalně o něm svědčí, že nebyl jakovousi přepiatostí naplněn, ale že co konal, konal zdravým rozumem, a uplným celé své duše přesvědčením.

Na druhý den, přišli opět o 4. hodině pro něho, nevstoupil ale do sněmovny, než o hodině 6té, když již svíce a pochodně (fakly) zapáleny byly. Jakož dnů vkročil, počal k němu opět Ian Eck: „Včera večer, vyznačila Jeho Jasnost císařská, tobě Martine Luthere, tuto hodinu, poněvadž si ty knihy, které sme včera jmenovali, veřejně za tvé uznal a přijal. Poněvadž si ale na otázku, zdaž některé z nich za nic nemáš, aneboli vše, k čemu se přiznáváš, za pravé držíš a za dobré máš, čas k rozmyšlení vyžádal, který již nyní uplynul. Ačkolibys podlé práva nebyl měl času k rozmyšlení více již obdržeti, anť si tak dlouhý čas dobře znal, k čemu tě sem pozváno, a věci víry jednomu každému tak jisté býti mají a každý v nich tak zběhlý býti má, žeby o nich, kteréhokoli času důvod, příčinu a počet dáti mohl, tím více ty, kterýs tak veliký a vycvičený doktor v písmě svatém. Nu, dej tedy odpověd, na žádost Jeho císařské Jasnosti, kteréž dobrotivou milost si ve propůjčeném tobě čase k rozmyšlení zkusil: Chcešli všecky od tebe za tvé uznané knihy zastávati, či něco odvolati?“ Tak ho zeptáno německy a latině. Luther odpověděl: „Přenejjasnější, nejmocnější císaři, nejjasnější knížata, nejmilostivější a milostiví Páni! Na lhůtu (termin) tu, a na čas ten včeřejší večer mi propůjčený a vykázaný, ustanovuji se jakož poslušný, a prosím pro milosrdenství boží, aby Vaše císařská Jasnost a Milost ráčila věc tuto pravdy a spravedlnosti, jak za to mám, milostivě vyslyšeti,“ atd. Prosí potom za odpuštění, jestližeby snad někomu dostatečný titul nedal, anebo jestliby v jeho způsobě mluvení něco neslušného nalezeno bylo; nebo že nenaviknul mezi knížaty mluviti, jakož ten, který se v koutech klášterských vychoval. Že již včera se osvědčil, na otázku první; co se ale druhé otázky týká, že zde následující potřebí jest rozsouditi. Předně, že mezi těmi knihami jsou takové, kteréž některé články víry křesťanské a mravní přikázání obsahují, naproti kterým i jeho protivníci že nic nemají, aniž míti mohou; ba že sama ona proklínající bulla je za dobré uznává sice výslovně, předce však je zavrhuje. Tyto tedy že odvolati nemůže. Druhá část knih jeho že se vztahuje na pápežství, jeho nařízení a ustanovení, jakož taková, která zlým učením a zlým příkladem lidu křesťanskému na duši i na těle škodu přinášejí, jakož nimiž se svědomí jímá, potlačuje a sužuje, pohodlí pak a statek národu německého požírá. Tyto že též, lečby libovolnému, nespravedlivému a potlačujícímu panstvu prospěti chtěl, odvolati nemůže. Některé knihy, že naměřené jsou proti jednotlivým osobám, a co v těchto snad nad míru přehorleně mluveno, a snad i urážek se nachází, ty že rád odvolává, a uražené za odpuštění prosí. Co se však učení jeho týká, že to nikoli odvolati nemůže; an sám pán Ježíš Kristus, když mu onen služebník Anášův poliček dal, řekl: „Mluvilli sem zle, svědectví vydej o zlém!“ Že když tedy sám Pán, svědectví proukázání pravdy od podlého služebníka nezamítal, že nikoli ani žádní křesťané, kteříž však všickni pomýliti se mohou, nemají svědectvím proukázání pohrdati, a něco bez přesvědčení se důvodmi o jeho neplatnosti zamítati. Že mu včera namítnuto bylo, žeby jeho učením nepokoje a roztržitosti byly znikly; jemu ale že právě to za důkaz slouží, že učení jeho jest učení Kristovo, učení pravdy. Že Kristus řekl: „Nepřináším pokoj, ale meč.“ Mat. 10, 34. (Totiž že pravda protiví se lži a nespravedlnosti, kteréž na světě panovati chtějí, a toho jim pravda nechce dopustiti.) Naposledy prosí císaře, aby nedal místa pomluvačům a osočovatelům. Když dokonal, žádáno od něho aby to jisté i latinsky pověděl. Stisk byl veliký: Luther se náramně potil. Friedrich z Thunau řekl mu, že pakli nemůže, aby nechal tak; on ale opět to jisté latinsky od počátku do konce pověděl. Na to mu ale řekl řečník císařský, že se tu nechtějí s ním hádati; ale jen aby prostou dal odpověd: Odvoláváli knihy své, čili nic? Odpověděl Luther: „Poněvadž tedy Vaše císařská Jasnost a Milost prostou odpověd míti chce, chci ji dáti takovou, kteráž ani rohů ani zubů nemá, totiž takto: Jestliže anebo svědectvím písma sv., anebo jinými zjevnými, patrnými a jasnými důvody přemožen a přesvědčen nebudu, (neboť nevěřím ani pápeži, ani církevním sněmům jediné, poněvaž na bíledni jest, že se často pomýlily, a sobě vespolek odporovaly), a já tehdy těmi místy písma svatého, která ode mne uvedena jsou přesvědčen jsem, a mé svědomí slovem božím se drží jato, nemohu ani nechci nic odvolati, nebo ani bezpečné ani radno není, něco proti svědomí učiniti. Tu stojím, jináč nemohu, Pán Bůh mi pomáhej. Amen!“ Official na to v krátkosti odpověděl, žeby se nemohlo proukázati, žeby se církevní sněmy byly zmýlily; Luther však byl k tomu hotov. Shromáždění se rozešlo, v němž Luther za dvě hodiny mluvil. Španieli se smáli z něho; ale vývoda brunsvický Erich; poslal mu večer piva ve stříberné lahvici. Luther s podivením přijal dar, a řekl: „Jakož se vývoda Erich dnes na mne rozpomenul; rozpomeniž se naň pán Bůh při hodině smrti jeho!“ — V skutku pak, když vývoda ten potom zemíral, že se na ta slova Lutherova s potěšením rozpomenul a kázal, aby mu dali potěšení z Evanjelium.

Takovéto nezhrožené, smělé a plné důvěry v Boha Lutherovo jednání ač z jedné strany větší vážností naproti němu naplnilo protivníky jeho; neboť i císař, který když ho po prvníkráte uzřel potupně řekl: „Nu, ten mnich by mne věru kacířem neučinil!“ potom, když Luther řeč svou dokonával, pověděl: „Mnich ten nehroženě mluví, a srdcem odhodlaným!“ — předce je i tím větší nenávistí naproti němu naplnilo a hněvem neukrotitedlným. Ti, kteří předtím neznali, v čem vlastně ta věc záleží, sklonili se na stránku jeho; ti ale, kteří již předtím podlé něho stáli, naplněni jsou radostí velikou. Vývodové, biskupové, hrabata, rozliční páni a rytířové neustavně navštěvovali ho; lidu pak byl nesmírný stisk u příbytku jeho. Večer zavolal Friedrich Spalatina k sobě a řekl mu: O jak překrásně mluvil pater Martinus dnes před císařem a před stavy, německy a latině; kterak směle, až snad příliš směle!“ Potom zase propustil Spalatina, aby šel k Lutherovi a pozor měl, aby ho nepřelstili. Usilovali se totiž ještě mnozí potom, po všecky dny, kteréž tam byl, soukromně o věci té s ním jednati, aby snad něco na něm vymohli; jakož zvláště dne 24. dubna, biskupové brandenburský a augšpurský chtěli, aby na výpovědi církevního sněmu, kterýžby se svolal, přistal. Ano odpověděl Luther, budeli souditi sněm podlé písma sv. a ne podlé pápežských zákonů, nařízení a ustanovení; — I tedy zeptáno ho: Coby za radu on sám znal? odpověděl, že není lepší rady, než jest ta Gamalielova v skutcích ap. V. kap. „jestližeť jest z lidí rada tato aneb dílo toto, rozprchneť se; pakli je z Boha, nebudete moci toho zkaziti;“ raději že chce život i všecko položiti, než jasné slovo boží zapříti. Jakož po druhé byl Luther ze sněmovny vyšel, nazejtří potom poslal císař psaníčko Stavům, že poněvadž Luther spisy své odvolati se zpouzí, on císař, jakož ochrance církve, tuto brániti a stolici pápežské k pomoci přispěti musí: že tedy Luthera i přidrženců jeho do klatby krajinské dá, je ze všeho práva a ochrany krajiny vyobcuje, je zjímati, potrestati, statků zbaviti rozkáže atd. ale však dané slovo svobodného a bezpečného zprovodu Lutherovi že předce držeti chce. Poněvadž ale to ne podlé pořádku stalo se od císaře, povstaly z toho hádky na sněmě; ano sami nepřátelé Lutherovi žádali císaře, aby mu ještě několika dní přidal; domnívali se totiž, že ho k něčemu namluví. Jiní ale chtěli tím překaziti, aby Luther z Wormsu neodešel, chtějíce ho zpáliti. Namlouvali totiž císaře aby mu slovo nedržel, jakož kacíři již skrze pápeže odsouzenému, odvolávajíce se na příklad Husův; císař ale nechtěl tomu se poddati praviv: „A byťby nikde ve světě pravdy nebylo; máť býti u císaře.“ — Posměšné a dráždící listy přilepovaly se na stěny, v nichž hned Luthera a jeho stránku, hned nepřátel jeho vysmíváno a drážděno. Mysli všech byly velice zbouřené. Výhrůžky přibity jsou někýmsi neznámým, aby se neopovážili Lutherovi něco zlého učiniti; že k obraně jeho více set ozbrojených na blízku jest; a pod ty výhrůžky podepsáno: „Krpce, krpce!“ Kdo to učinil nemožno rozsouditi, mohli to učiniti přátelé Lutherovi k zastrašení nepřátel jeho; mohli též i nepřátelé jeho k rozdráždění císaře. Stavy se rozcházeli, a když jich již největší částka přeč byla, i sám Friedrich kníže, vydán onen rozkaz císařův proti Lutherovy a následovníkům jeho dne 26. května, ač proti všemu svědomí a právu den 8-ho podepsán, jakoby to od všech, ještě vtehdy přítomných stavů pocházelo. Luther ale již byl 26. dubna z Wormsu, mnohými jsa zprovázen, i s císařským heroldem Kašparem Sturmem, odešel.

Totoť byl tedy onen přeslavný křest ohně ducha Lutherova, toť byla vítězosláva osobnosti jeho. Rozumně, soudně, moudře a opatrně sobě počínající jednání bez lži a lsti v srdce nejčistější upřímnosti; láska slova božího a pravdy jeho nade vše, a hotovost obětování se za Krista a svaté jeho Evanjelium. Kdyby byl upálen býval, reformacie sice nebylaby se tím překazila — to již bylo nemožné — ale nesnadnější by běh její byl býval a nepořádnější; osobnost jeho měla nesmírné závaží, i pro vlastnosti ducha jeho, i pro důvěru, kterouž se naproti němu chovali. Ku zdařilému reformacie provedení byl on přepotřebný. Pravice boží chránila ho. Bůh ho zachoval. Šel z Wormsu jako osvědčený vyvolený Páně. S Bohem Luthere!

b. Luther ve skrýši na hradě Wartburk

Na zpáteční své cestě, ve mnohých místech přijat jest Luther slavně, v ustřety mu vyšlou vrchností, a vítězoslavným pokřikováním lidu, jakož jmenovitě v Hirschfeldu, kdež i kázal, též i v Isenachu a jinde. Ve Friedberku opustil ho Šturm navrátiv se, jemuž odtud Luther dva listy sebou dal, jeden na císaře, druhý na Stavy, v nichž si ztěžuje, že již před jeho příchodem do Wormsu císařským rozkazem spisy jeho pálili; a poněvadž se předce ve Wormsu ustanovil, aby aspoň již nyní spisy jeho podlé písma souděny byly prosí, jakož i to, aby mu násilím nic zlého činiti nedopustili. Z téhož místa psal také Lukáši Eranachovi, malíři ve Wittenberku a svému kmotrovi, a píše mezi jiným: „Ovšem zpívají Židé: Io, Io, Io! ale i nám přijde velikonoční svátek, a budeme zpívati Hallelujah! Něco musíme pomlčeti a potrpěti. „Maličko a neuzříte mne, a opět maličko a uzříte mne,“ dí Kristus. Mám naději, že i nyní se tak stane. Patrné pak jest z toho, že Luther věděl o tom, co se s ním státi má. V Mőře pobyl u svých pokrevných, potom šel dále na voze s Amsdorfem a bratrem svým mladším Jakubem. V lese u Waltershausenu, předpadli je bojovně vystrojení, přeoblečení, zamumlaní mužové, kteří tam těch rozplašili, Luthera ale na koně posadili a na vysoký jeden hrad, Wartburk, blíž Isenachu doprovodili. Již pak dávno byl Luther na tomto bezpečném místě, když onen rozkaz proti němu z Wormsu vydán jest, kterýž Alexandrem byl složený, a v němž se ty nejohavnější věci Lutherovi za vinu dávaly, jako kp. že vraždu, odbojníctví, podpalačství učí a káže atd. Avšak rozkaz ten malého byl působení. Císař odešel ze země německé, aniž, zamotán jsa do vojny s králem francouzským Františkem I., než jen po 8. létech do ní se navrátil.

Za hodný čas vůbec se nevědělo, kam se Luther poděl. Panovalo domnění, že od pronajatých jest přepadnut a zavražděn; z toho pocházela radost u nepřátel, žalost u přátel jeho. Albrecht Dürer, malíř, žalostně naříká nad ním. Na Wartburku nejprv nepochybně zamknutý držán jest Luther za jeden čas a pečlivě ostříhán, vedlé naložení Friedrichova, kterýž to vše byl nastrojil. Musel přijati na se oděv rytířský, zapustil si bradu, a nazívali ho panicem Jiřím. Tato ale tak prudká proměna způsobu jeho života, nedobře působila na mysl jeho. Před několika dny, a to za dlouhý čas, v gruntu mysli jeho a srdce jeho rozdrážděn, a popuzen a rozpálen tak, že všecky duchovní síly jeho na nejvýš byly napnuty a tak držány jsou; k tomu dávní již naviklost vždy tuze zaneprázdněnu býti; a nyní z razu přetrhnutí všeho toho a přivedení do stavu, v němž jen myšlénkám zanechán ode všeho působení odstraněn byl: to zajisté dostatečným nám světlem jest u vyložení si toho, že Luther na zámku tomto v prvních časích do těžkomyslnosti upadl. Aniž věru div! Očekávání co se nyní díti bude s Evanjelium, jak se národ německý zachová, co si knížata počnou, co lid? — Přitom jeho svědomí utlost a námítky, že an věc Evanjelium v nebezpečenství tak velikém jest, on se dal na místo bezpečné odvésti; jak přepotřebný by on byl ve Wittenberku; a co, jestliby ho snad kníže nikdy více odtud propustiti nechtěl? co jestližeby i tento zradil Evanjelium? jestliže snad toto jeho ukrývání jen plašť jest, aby se potud dílo ním začaté snadněji udusilo? O kýž raděj jest upálen ve Wormsu, takby aspoň svět věděl, že zemřel jako svědek pravdy, a zaujalby se snad za věc Evanjelium, ohněm jeho roznícen jsa. Nyní snad k choulostivosti a bázni přivedeni budou lidé, nebo že i on utíkal smrt mučedlnickou! Nepochybně na první listy neobdržel hned odpověd: tím se rozmohlo jeho soužení. Kleslo tělo jeho v nemoce; těžkomyslnost jeho se zmáhala. Jedení své nazíval ožralstvím, pití své opilstvím. Zas výčítky si držel, že Friedricha vzal v podezření, tak dobrotivé, tak moudré, milostivé kníže! Ale věc Evanjelium! Chtěl uteci. Co žeby však z toho následovalo? Nemilost snad knížete a hněv, snad zbouření lidu! Povědomost této mdloby a nedokonalosti stavu člověka na zemi, v níž duše opoutána jest, byla mu to nejživější povědomí dědičného hříchu našeho, že proč sme předce takoví, na sto mdlob, na sto ohledů, na sto nejistot — či dobré to, co činíme, či ne — přivázáni, an sme předce svobodní ve vůli mravní: bylo to jemu náramným skormoucením, toužícímu vyjíti ze mdloby této těla. Listy jeho v tehdy na Melanchtona psané jsou ty nejpronikavější, jakové kdo kdy sepsati může. Tak čistě, tak celou duší se dítě nemodlí Bohu, jak on tam prosí, aby se modlili za něho, by ho neopustil Bůh v soužení hrozném tom, v pokušení tom blízkém zoufání. — Pomalu však přicházel k sobě, an se dozvídal o běhu věci Evanjelium. Listů mu množství donášíno každého dne, a on na ně pilně odpovídal. Násilně vyzváno ho na lovy. — Napadla ho božská myšlénka: písmo svaté do němčiny přeložiti, i odhodil oděv svůj rytířský, držel každého týdne kázání, a pak sedna si začal překládati nový zákon, které dílo zde i dokonal. A to bylo jeho uzdravení, to bylo jeho spasení a spolu spasení reformacie.

To jest zajisté věčné požehnání pracovitosti, že ona nejen užitečná díla vyvádí, ale samému pracujícímu, již v tom čase, když pracuje, hojnou svou odměnu přináší, činíc pracujícímu radost a působíc mu mysl veselou, i zmocňujíc sílu jeho. Pomalu mízelo tajemství o pobytu a meškání Lutherovu, a on tím více dostával na práci. Mimo překládání písma sv. psal zde poučení o zpovědi tj. navedení k ní; též psal zde postillu, aneboli výklad textů nedělních evanjelických a epištolských; zas i navedení jako se křestiti má; potom psal proti pařížským bohoslovcům, kteříž jeho dišputacii s Eckem odsoudili; opět naproti Emserovi čtvero pojednání; naproti bulle pápežské: „In coena Domini“ postavil vyvracující ji spis, a též svou bullu naproti pápežskému učení a ustanovení, v níž nevybíral slova péčlivě, a ustanovení a zřízení pápežská zrušiti napomíná, jakož taková, kteráž jsou proti ustanovením Kristovým. Na všecky strany žádali jsou od něho rady; nejvíce dopisoval si s Melanchtonem, jenž mu hodný kus práce zavdal otázkou o právě nad životem i smrtí člověka, a ponavržením Karlstadtovým o rozvázání slibů bezženství a panictví. Totiž někteří kněží počali se ženiti, i bylo na nejvýš potřebí věc tu podlé písma důvodně rozsouditi. Luther sepsal o tom velice soudný, rozvážlivý, vtipný a důmyslný spis, který otci svému připsal, kteréž připsání velice utěšené jest čítati, an v něm Luther mnoho z mladosti své připomíná, a též o tom jak se mnichem stal „znamením z nebe, ne ochotně a s radostí, aniž abych břichu hověl, ale že když strachem a uzkostí smrti náhle obklíčen byl“ atd. Summa pak spisu toho jest: Sliby ony jsou jen k tělesnému cvičení, a žadná zásluha před Bohem, kdo se chce tak tělesně cvičiti, ať je drží, líbíli se mu, nebo tělesné cvičení malého jest užitku, dí Pavel, ale ať každý za to má, že je považovati jako zásluhu před Bohem hřích jest, hřích jest je tak přikazovati anebo v bludě učiněné držeti. „Tak se mají sliby ony (panictví a bezženství) v uplné důvěře zrušiti, a ku svobodě víry křesťanské navrátiti, to jest mé jisté a nepochybné domnění, za které já požehnávám a děkuji milostivému našemu Spasiteli a pánu Kristu Ježíši.“ Zase psal proti tiché omši, jakož takovému ustanovení, kteréžby cele vůli Kristově odporné bylo, anť Kristus večeři svou pro církev, pro shromáždění, pro lid, pro spojitost následovníků svých ustanovil, a ne jakož obět, kterážby od kněze obětována býti měla. Schválil proto Luther Wittenberčany, že tuto tichou omši odstranili.

Hned z počátku pobytu Lutherova na Wartburku i to ho často nepokojilo v srdci jeho, zdaž on jest na tolik nad jiné moudřejší, že po tolika stoletích, mezi tolika tisícími a tisícími učených, on tak obšírné obnovení církve před sebe bráti může; zdaliž toto není ďábelské mámení? Avšak již po krátkém čase odbil takováto pokušení bázlivosti, jej se z prvních let mnišského života jeho, jakž vtehdy cele byl zastrašený, přidržející. A aby patrné bylo, jak cele odhodlané mysli opět nabyl, ano jak si jej i nepřátelé jeho vážili, ba jak se ho obávali, opomenu jen toto. Albrecht, arcibiskup Mohučský, Cardinal a kníže volenec, muž, který jen pro zisk a panství knězem byl, jaknáhle Luther byl zmiznul opět dal odpustky hlásati a kněze jednoho v Hali, že se oženil, přinutil manželku svou odehnati. Dověděv se o tom Luther psal mu list, ač dosti vlídný, však předce i dosti káravý, přísně trestající a vystříhající, ve kterémž znělo: „Proto budiž Vaší knížecí Milosti, upřímně a písebně oznámeno, že jestli se nezruší ta modloslužba (rozuměj odpustků prodej) musím já to podlé učení křesťanského a ku spasení za potřebnou, nutící a nevyhnutedlnou příčinu považovati, Vaší knížecí Milosti, jak posud pápeže, dotýkati se, takovému počínání brániti a všecku ohavnost Tetzelovu na biskupa mohučského obrátiti, i celému světu ukázati rozdíl, který jest mezi biskupem a vlkem. Podlé toho ať se Vaše knížecí Milost zpravuje. Po druhé též prosím aby se Vaší Kn. M. zdržovala nepokojiti kněží, kteří se do stavu manželského oddali k vyvarování se smilstvu atd.“ Na takovýto list odpověděl mu arcibiskup až na div vlídně a pokorně, ba poslušně, přijímaje trest a kárání Lutherovo, „jako člověk hříšný, ano nad jiné hříšný.“ Tak tedy Luther ve dvojí klatbě, i v církevní i v krajinské postaven, měl větší moc než mnozí vznešení, a provozoval ji i nad biskupy a knížaty. Byl pak u Arcibiskupa toho muž učený, Fabricius Capito, přítel Lutherův, ale něco nedosti přísného smýšlení, o němž když se Luther dověděl, že totiž on, co do mravnosti, přes prsty prohleděl pánům a biskupům, psal mu list trestající ho, ale plný žele, zármutku, hořkosti nad tak mrzkým užíváním pláště Evanjelium, že se Capito tak lstivě v tom obíral, mněje že dost jest, když jen získá lidí, buďby i nemravní zůstali. Nelze vysloviti jakovou bolestí to Luthera naplnilo! Dobrý Luthere! Posavád byl si mučedlníkem pravdy, trápeným od nepřátel, odsavád ustanoven jsi, abys se přes celý život tvůj i s přátely potýkal, a od těchto aby ti byl učiněn život neřestí a trápením! Věru jen velikánská síla ducha Lutherova byla s to, snésti ta nesčíslná trápení, kteráž mu odsavad jako řetěz nastávaly, že sotvy pominula jedna, již byla tu druhá, a bída bídu honila až do skonání jeho. To jest ale nebeská, divná a božská moc pobožnosti srdce, že ono ní všemu oddolá, a předce se zachová tiché a veselé. Nad oblakmi vždy svítí slunce! Jest Bůh na nebi!

U prostřed toliké hlouposti, nebylo možné, aby učení Lutherovo, kteréž on nejvíc slovy písma sv. a způsobem vyjádření se těch mužů, kteří ho byli sepsali, přednášel, aby, pravím, toto učení jeho nebyli mnozí zle rozuměli. A toto byla jediná hlavní studnice Lutherova trápení, kteří nejen toto viděl, ale i to, že umyslně ke zlým a převráceným skutkům mnozí brávali učení Evanjelium za plášť, nerozumíce aneb nechtějíce rozuměti smyslu jeho, a pouze slova jeho se přidržejíce. Ještě r. 1492, tudiž 25. rokmi před reformácí, zbouřili se byli sedláci v zemích franských, kteří posavád ani uplně uspokojeni, ani přemoženi nebyli. Nyní vyšly knihy psané od Luthera, a důvodmi písem sv. potvrzené, o svobodě křesťana, že on totiž svobodný jest od zákona, rozuměj od nucení zákona, nebo křesťan vše dobré ochotně a s radostíj koná; aniž svoboden od zákona krajinského, ale od zákona Mojžíšova, vydaných skrze Mojžíše přikázaní, která křesťan samovolně plní, jaknáhle v něm jest víra živá v Krista Ježíše. Lid vůbec přijal učení Lutherovo s radostí, a tak i ti sedláci: za to počali je pronásledovati páni jejich, biskupové atd. tito pak, již ke zbouření se takořka naviklí, opět počali se bouřiti, a zbouření své učením Lutherovým ospravedlňovati. Tušil to byl Luther — jakož to z mnohých listů jeho patrno — proto napomínal knížata a pánů, aby mírně se měli k poddaným svým, přijali Evanjelium, a nikoli mu na odpor se nepostavili, bráníce ho poddaným svým; nebo že skrze to boj se ztrhne, a když se ztrhne, že potom rozpálené mysli snadno cele jinám věc obrátí. Když předce jej neuposlechnuto, a sedláci se v těchže franských zemích počali bouřiti, nesmírnou to žalost působilo Lutherovi, který dobře věděl, že nepřátelé jeho, to bouření se jako plod učení jeho považovati budou, že se věc Evanjelium snadno s věcí zbouřených smíchá a zároveň považována bude. Ještě však posavad, pokud Luther byl na Wartburku povstání nevypuklo, ač mysli již rozjatřené byly. — Zas jiní nedržíce míru ve smýšlení, a více oddávajíce se přepiatému cítění a fantasii, nežli aby vždy vedení byli bývali soudným a přísným věci rozvážením, ač nič zlého nesmýšleli, ale pro netrpělivost svou přehorlili. Tak povstali ve Zvikavě někteří, kteří v rozpálčivosti mysli své domnívali se, že Bůh neprostředně mluví k nim, a jim toto neb ono neprodleně vykonati káže. Přišli byli i do Wittenberku, a sám Melanchton vzav je před sebe spytoval je. Kníže Friedrich velice zlým okem patřil na toto nesmyslné lidí těchto počínání, a obávaje se, žeby z toho jakési zbouření též i v jeho zemích nepovstalo, již na tom byl, že se velice přísně k ním zachová, od čeho jen, tak se zdá, Lutherem byl odveden; aspoň Luther velice prosí listovně Spalatina, aby si vše na práci dal, odvésti kníže od toho, aby ruky své krví jejich nepoškvrnil. Zvikavčané vydávali se na prosto za proroky. Melanchton si nevěděl rady; psal Lutherovi poučení si žádaje. Luther mu odpověděl, aby „zkusil duchů, zdaž z Boha jsou“ slovy Apoštolskými; aby zrazil je z domnění za proroky se držeti, nebo že nikdy nikdo od Boha poslán není, ani syn jeho, kterýby k tomu aneb znamením z nebe osvědčen nebyl, anebo skrze člověka povolán (totiž jehožby ouřad nebyl vyučovati), že to ničenmost jest aby Bůh neprostředně s někým mluvil, aneb něco někomu zvěstoval, poněvadž že nemůže člověk Boha ani viděti, ani slyšeti, ani slovům jeho, jestližeby mluvil k němu, rozuměti; ovšem že Bůh mluví k lidem, ale prostředně, skrze písmo sv., skrze rozum, skrze svědomí atd. Tyto věci velice nepokojily Luthera, kteréž on, jakož i všecko zlé, působení Satana připisoval.

Připovídka ale, jakoby Luther se byl domníval někdy, že ďábla očima svýma vidí, ano že když ho jednouc ďábel mátal, on do něho kalamářem hodil, to daremná jest pletka, hloupým lidem vymyšlena. Luther mnohem byl osvícenější, mnohem rozvážnějšího soudu, než aby mu to bylo někdy na mysli tanulo. Nevěřilli on na osobní Boha se zjevení, jakož z toho listu na Melanchtona, o těch zvikavských prorocích patrno, nevěřil zajisté ani na zjevení se osobní ďábla. Ba to věru obdivu hodné jest, a stojí za to, aby poznamenáno bylo, kterak Luther zvlášť za toho času, když na Wartburku byl, přísnou rozumností, všech jiných i sebe učenějších lidí převyšoval. Tak kp. Melanchton velice mnoho na to držel, kdo na jakovou planétu se narodí, co zas Luther, za velikou pletku měl. Možná věc jest, že připovídky a básně takové povstaly z některých zle rozuměných slov Lutherových, nimiž nepokoj svůj a trápení svá vyjádřuje, když píše, kp. To aneb ono jest dílo Satanovo; jest ďábel v těle mém; Satan mne trápí velice; tu jsou mnozí šelmové ďábli, kteří mne sužují — modlite se za mne atd. Luther totiž, nepřestavně se s písmem sv. obíraje, navyknul si způsob vyjádření se písma sv., totiž v obrazích, a mluvil o sobě, ku příkladu, že v něm jest Satan, právě v tom smyslu a tak, jako i Pavel Ap. (II. Kor. 12, 7.); z čeho ale pocházelo, že nejen spoluvěcí jeho zle rozuměli jej, a zvlášť nepřátelé jeho právě převrácený smysl ve slovích těch nacházeli bludně, ale i po smrti jeho u následovníků jeho mnohé učené sváry a rozepře z toho povstaly. Kterak přísně, rozumně a rozvážlivě smýšlel Luther, patrné nám jest i z těch slov jeho v tom spisu, kterýž zde na Wartburku proti bezženství a panictví byl sepsal: „Co rozumu, který však mdlý jest a choulostivý, odporné jest, to ještě mnohem více pravdě boží odporné býti musí.“ Oheň a prudkost mysli a citu jeho nemohly se jináče než v prudkých vyjádřeních vysloviti. Tak kp. když v oné bulle své, kterou sem již zpomněl, píše: „pobožně a dobře činí, kdo biskupstva zrazí, zbourá, ztroskotá, v nivec obrátí,“ nerozumí ani zdaleka to, aby lid se na biskupy obořil, vojnu začal atd., co nesmyslné jest, ale ohavnost svou naproti biskupským neřádům dává tím na jevo, a chce je míti, ovšem v pořádku zrušena. Vůbec spisy Lutherovy nemožné jest rozuměti bez toho, aby se čítající cele do stavu mysli Lutherovy nevmíslil, jeho umysl, způsob smýšlení a vyjádření se neměl ustavičně před očima.

c. Luther náhle z Wartburku uchází a ve Wittenberku se zjevuje

K těm zvikavským prorokům, kteříž do Wittenberku přišli byli, připojil se i nerozvážlivý Karlstadt, vetřel se s nimi do chrámu zámeckého, a tuť začali obrazy vynášeti a je kaziti, oltáře bořiti, lid ku svátosti večeře p. bez přípravy připouštěti, a tím velikého pohoršení násilným takovým se chováním zavdávati. Melanchton sám žádal Luthera, nevěda si pomoci. Dozvěděv se pak Luther o těchto vždy více hrozících věcech, náhle se dne 3. března 1522 z Wartburku do Wittenberku mimo vůle svých strážných a knížete Friedricha odebral. Na cestě své napsal list na Friedricha, v němž mu to jeho odjití z Wartburku oznamuje, v němž píše: „Tak mne žalost sevřela, že jestližebych nebyl jist, že se držíme čistého Evanjelium, jižbych byl zoufal na věci naší.“ — „Vaše knížecí Milost ví, a jestliže neví, tedy ať již nyní ví skrze toto, že já Evanjelium nemám od lidí ale z nebe skrze našeho pána Ježíše Krista atd.;“ že tedy již beze všeho ohledu musí se všemu nebezpečenství vydati, aby ďábel nezrušil dílo Kristovo a jeho Evanjelium; že on nežádá žádné ochrany knížecí, jemu že Bůh jest ochrana; že již posavád proti povolání svému mnoho zhřešil dav se na Wartburku, jakoby smrti se obávaje, držeti atd.

A hle k potvrzení toho, o čem sem právě mluvil, mohu uvésti, kterak taže slova Lutherova „že mu Evanjelium ne od lidí ale z nebe dáno jest“, překroutěna byla a bývají posavád od nepřátel jeho, aby ho obviňovali, že se on za neprostředního posla božího vydával, což věru není tak, an on těmi slovy jen to myslel, že Evanjelium nám dáno jest od Boha, a ti, kterým ho zvěstovati náleží, hříšné jest bráti ohled na lidi, že si nemají dáti zabránit učení a hlásání a obraňování jeho. Lutherovi velice nepohodlná byla ta zpráva, kterou Friedrich z opatrnosti nad ním držel; jeho bystrý a smělý duch nerad trpěl takové obmezení, kteréž ale Friedrich nejupřímnějším srdcem za potřebné uznal, ohled bera na císaře, na stavy říše, a na jiné krajinské záležitosti. Ukrytí Luthera na Wartburku bylo umluvené mezi Friedrichem a císařem ještě ve Wormsu. Když tedy nyní Luther svévolně Wartburk zanechal, musel i hned z Wittenberku, kamž ku němu onoho Schurfa (jenž s Lutherem ve Wormsu byl) poslal, aby Luther osvědčující písmo vyhotovil, že mimo vůle knížete z Wartburku odešel, proč odešel, a že žádné ochrany od nikoho nežádá. To písmo bylo Friedrichovi potřebné k vymluvení se u císaře, a k dálšímu udržení pokoje.

Konal cestu tuto Luther na vrchkoni, jako rytíř jsa oblečen. Velice pak zábavno jest čítati, kterak se večer toho dne, v Jéně v hospodě k černému medvědu, se dvěma mladými muži ze země šveycarské sešel, kteří pouze proto tak dalekou cestu konali, aby Luthera viděli a o jeho učení důvodnější známosti si nabyli. Jeden z nich, Kessler, byl pověstný potom reformator města Sv. Gallen. Což já jen k tomu dokládám, aby patrné bylo, jak již v těchto časích učení Lutherovo se rozšiřovalo, a ze všech stran k němu se mužové mladí učiti se žádajíce sbíhali. Též byli vtehdy přišli do té hospody kupci, tam přenocovati chtějíce, kteří knihy Lutherovy se sebou vozili a po cestě čítali. Luthera jen hospodský poznal; jiní měli ho za Huttena; sám pak nedal se jim cele poznati.

aa. Zvikavští zmatenci zahnáni

Mezitím se ve Wittenberku, k těm zvikavským prorokům, Stübnerovi, Thomä, Storchovi, nejen Karlstadt připojil, ale i Dydimus, Gabriel a jiní. Dojda tedy do Wittenberku naleznul Luther plné ruky práce, smlouval se s lidmi těmi, vytýkal jim jejich usilné se chování a náramně je káral, zvláště pro znevážení svátosti večeře páně, že k ní lid nepřipravený připouštěli. Kázal na to 8 kázáním, kteréž řeči jeho jsou plné mírnosti, moudrosti a té nejrozumnější rozvahy. Posty pravil nejsou ani zlé ani dobré věci před bohem; dobré jejich užívání ke cvičení těla dobré jest, kdo bez toho býti může, ať je nechá, každý podlé svědomí svého ať se v tom zpravuje. Tak jest s každým tělesným cvičením, ono jen naši moc v panování nad sebou samými má posilniti; zásluhy ale žádné nemá v sobě samém. Obrazy nejsou zlé samy v sobě, jako ani dobré; zlé jejich užívání zlé jest; dobré jejich užívání dobré jest. Nic zevniterního nám neškodí, chránímeli srdce své aby na něm neviselo. Při všem pak zachovávati jest ohled na mdlé a slabé, a zdržeti se od toho, coby je pro neumělost jejich pohoršiti mohlo je poučiti povinnost jest, je násilním chováním nutiti, hřích veliký. „Summa summarum, kázati chci, mluviti chci, písati chci; ale nutiti a siliti nechci nikoho; nebo víra se má přijati ochotně a bez nucení.“ „Oženit se, obrazy odstranit, mnichem nebo mniškou se stát, přestat být mnichem anebo mniškou, a z kláštera vyjít, maso jíst anebo nejíst v pátek atd. všecky tyto věci jsou svobodné a nemají zabráněny býti od nikoho; jestliže se ale zabrání, to není po pravém; chcešli a můžešli je držeti bez ublížení svědomí, drž je; nemůžešli je držeti bez obtížení svědomí nech je, aby si snad neupadl v pokušení.“

Brzo na to dokonal Luther překládání své Nového Zákona do jazyku německého, a tím položil jakoby korunu dílu svému; nebo lid jednouc ze sna probuzený s tou nejusilnější chtivostí čítal písmo svaté, čím samým veden jest ku přijetí učení obnoveného, jakož takového, které se pouze na písmě svatém zakládalo. Někteří z těch zvikavských zmatenců, jakož i z těch, kteří se jim byli připojili k pořádku přivedeni jsou, někteří ale jinám se odebrali, mezi nimiž i Karlstadt, jenž ještě mnohé jiné mrzutosti Lutherovi natropil, psav proti němu, ač ovšem něco hrdým vyzváním Lutherovým k tomu jsa popuzen. Karlstadt totiž odejda z Wittenberku na mnoha místech se zdržoval, a nesrovnávající se učení s učením Lutherovým o smyslu slov: „Toto jest tělo mé“ atd. přednášel. Luther měl za to, že se tím svátost ruší a zhanobuje, pročež velmi těžce to nesl, a proti tomu horlil. Dotekl se byl toho i v jednom kázání, kteréž v Jéně držel, a na kterém i Karlstadt nevdojak byl přítomen. Tím kázáním cítil se Karlstadt uraženým, a přišel k Lutherovi těžce si na to ztěžuje. Luther řekl — v přítomnosti mnohých — že ne jej ale učení to měl na mysli, pakliže ale se Karlstadt uraženým býti cítí, aby si to sám připísal; jestliže pak doufá své učení zastati moci, aby zjevně psal proti Lutherovi, on že mu na vydání knihy té dá 1 zlatý. Uražený Karlstadt přijal vyzvání ono i zlatý onen na svědectví. Z toho pošli mnohé mrzutosti; až se opět Karlstadt s Lutherem smířil, blíž Wittenberku bydlel, při jehož dítkách potom Lutherova manželka u křestu stála, zase pak se do hádek zamotal, až posléze do Šveycar šel 1528 roku, a tam v Báselu pokojně žil.

bb. Zwingli a Luther a sjednocení se Evanjeliků v Němcích od r. 1817

Jen totiž o rok později než Luther, 1518 povstal i v zemi šveycarské Ulrich Zwingli, jako reformator aneb obnovitel církve. Příčinu zavdalo to samé, co i Lutherovi. Ulrich Zwingli 1484 narozen, ve školách v Bernu a Baselu cvičen byl zvlášť v řečtině. Potom študoval ve Vídni, odkud se navrátiv 1506 za kazatele do Glarus povolán byl. On již tu proti špatnému tomu obyčeji horlil, že se Šveycaři komukoliv za peníze do vojenské služby pronajímali. Roku 1516 zůstal kazatelem v Einsiedlu, kamž 1518 došel Bernhardin Samson, mnich řádu františkánského, odpustky za peníze hlásaje; tomu se Zwingli zprotivil, a vrchnost města Zürichu se zaň zaujala ochotně přijavši učení jeho. S Lutherem se ve všem srovnáwal, jedině ne u vykládání slov Kristových při ustanovení vel. svátosti več. Páně, anť Luther tak je rozuměl, že ovšem pod způsobem chleba a vína skutečně přijímá se tělo a krev Kristova, a tedy nikoli jakož učí církev římská, totiž že se chléb a víno při vyrčení těch slov skrze kněze: toto jest atd. skutečně na tělo a krev Kristovu promění, jakož to učení 1215 roku na jednom lateranském církevním sněmě ustanoveno bylo; Zwingli ale právě tak jako i Karlstadt za to měl, žeby chléb a víno znamenaly tělo a krev Kristovu. Hesský Landgrabě Filip, chtěje je sjednotiti povolal je potom 1529 do Marburku, kamž s Zwinglim i onen velice učený a pověstný Dekolampadius přišel, s Lutherem ale Melanchton. Ve všem se uplně sjednotili, v tom jediném ne; Luther pak napsal na stůl: „Toto jest tělo mé,“ a osvědčil se, že děj se co děj, od toho, takořka literního smyslu slov těch neodstoupí. I rozešli se slibivše si lásku a upřímnou pomoc. Ale toto roztrhnutí nové církve pro toto jediné vykládání slov těch, mělo potom, bohužel dosti smutné následky, a má je až po den dnešní, an se tím jednota nové církve zrušila, síla umenšila, a poněvadž potom každá stránka takořka samostatně zrůstla (a sice Zwinglova, jakož on v bitvě 1531 zabit, rozčtvrtěn a zpálen byl, skrze Calvina, Francouze, muže učeného zemřelého r. 1564,) každá i jinou vzdělanost a tvářnost vzala na sebe. Jen od 1817 roku se v největší částce země německé opět obě stránky v jedinou církev spojily, ani na toto ani na tamto vykládání přisně nedržíce, an ovšem nemožné bylo hned prvním reformatorům ve všem k pouhé pravdě proniknouti, poněvadž tak dlouho ve mnohých bludech držáni byli, v nich se odchovali, v nich zrostli. Nyní ovšem s uplnou již jistotou víme, slova ta znamenati mají osvědčení se těch, kteří ke stolu pána Ježíše přicházejí, že chtějí z Krista Ježíše živi býti, totiž z ducha jeho, z učení jeho, z víry jeho, z příkladu potěšení a slibů jeho tak, jakoby živi byli tělesně z něho, kdyby jeho skutečné tělo jídali a krev jeho skutečnou píjeli; nebo slova ta duch jsou a ne tělo; tělo nic neprospívá, a jen duch obživuje Jan VI., 63.; to osvědčení že v něm živi jsou a skrze něho, který je vykoupil království svému obětováním sebe samého, vyliv za ně krev svou a vydav tělo své: pročež připomínajíce si smrt jeho jedí z jednoho toho chléba, který s nebe sstoupil, Krista, a všickni pijí z kalicha toho společné radosti nad vykoupením svým, k udržování spojení svého v jednotě víry v Krista. Kýžby všudy následováno požehnaného toho příkladu, a kdež to pro zevniterní okoličnosti nemožné, kýž se aspoň v lásce upřímné jednota těchto vlastních, bližních sester zdržuje. —

d. Jiné hádky a boje Lutherovy

Mnohém prudčejší a srdnatější boj vedl Luther s Jindřichem VIII. (Heinrichem) králem anglickým, který proti knize Lutherově: „O zajetí babylonském“, ostro byl psal, a za to jméno „Obrance církve“ od pápeže obdržel, ačkoli i sám brzo na to od římské církve odstoupil a zvláštní církev založil, kteráž se anglickou či biskupskou nazívá, srovnávající se s církví evanjelickou co do učení a zas co do zevniterního uspořádání, majíc biskupy, arcibiskupy atd. s církví římskou, kterýchž se největší počet národu anglického přidrží, majíc ve veliké nenávisti pápežská ustanovení.

I s Erasmem přišel do učené, dosti prudké hádky Luther, poněvadž Erasmus knihu byl psal: „O svobodné libovolnosti“, které Luther jinou: „O služebné libovolnosti“ naproti postavil. Mnohém však větší neřesti, nežli všecky tyto hádky, donesly Lutherovi ta zbouření a povstání sedláků, o nichž sem se již zmínil. Někteří zemané měli na mysli i krajinsky říši německou ponapraviti, a medzi těmi byl, téměř co hlava i onen Sickingen, učení Lutherovu nakloněny. Ten povstal 1522 proti trierskému biskupovi rukou zbrannou, a za to od císaře do klatby dán byl, na čež se na něj tří knížata, totiž trierský, z Pfalzu a z Hessenu obořili, jimž on oddolati nemohl, na hradě jeho Landstuhl zajat byl raněný, na čež brzo zemřel, jiní uplně zkroceni 1523. Velice mnozí, aspoň všickni nepřátelé Lutherovi dávali jemu za vinu, že je to ovoce učení jeho, obviňovali ho z toho, že o tom věděl, a říkali: „Již lžicísař mrtev! Bůh dejž aby i lžipápež podobného konce našel!“ Obviňování to nemožno za pravé proukázati, Luther pak an se o smrti Sickingenovy dověděl vzdechl: „Divný jest Bůh, ale spravedlivý; nechce aby jeho Evanjelium mečem se napomáhalo! — Mnohém více obořila se zůřivost nepřátel Lutherových na něho, ovšem z rovně nespravedlivého podezření, když nespokojní oni sedláci ve šwabské, bamberské a posléz i v thürinské zemi zbranně povstali, mnohé ukrutné věci spáchali, a mezi svými 12. žádostmi, za kterých prej vyzískání zbroje se chopili, hned první svobodné vyznávání nového, neboli obnoveného učení umístěno bylo, ač všecky jiné články se jiných tělesných a krajinských věcí týkaly. Z těchto sedláků jedni přemoženi jsou r. 1526, a tito hrozně jsou potrestáni, mezi nimiž v Thüringu i oni zvikavští proroci a T. Münster pověstný, naproti kterým vývoda Jiřík dosti ukrutně zůřil; jiní zase k pokoji dovedeni jsou smlouvou s nimi učiněnou. Luther proti těmto zbouřeným sedlákům mnohé spisy vydal, je trestal a káral, ačkoli i nemilosrdné jejich potlačovately k lásce a vlídnosti napomínal horlivě; vůbec pak toto povstání jako trest boží považoval, a v srdci svém se velice hryznul, že tím Evanjelium do zlé pověsti přichází, na čemž ovšem žádnou vinou nebylo. Proti těm 12. artikulům, či ztížnostem sedláků zbouřených vydal on též 12 článků, z nichž vyjímáme následující, aby z toho patrné bylo, jako oběma, i knížatům a pánům i sedlákům domlouval. „To znejte, Milí páni, Bůh to činí, že ani se nemá, ani nechce ani nemůže vaše zůřivost déle trpěti. Musíte se proměniti, a vzdáti čest slovu božímu i ustoupiti mu. Neučiníteli to vlídně a ochotným způsobem, učiníte to na násilný a záhubný způsob. A jestliby ste všech pobili, ještě nejsou zbiti; Bůh vzbudí jiné. Nebo on Vás chce bíti, a bude vás bíti. Nejsou to sedláci, kteří se staví proti Vám, Milí Páni, Bůh sám to jest, který se staví proti Vám, aby navštívil vás pro zůření Vaše. Jsou někteří mezi vámi, kteří řekli, že chtějí lid i statek na to odvážiti, aby lutheranské učení vykořenili. Co se vám zdá, jestli ste sami vašími prorokmi byli, a jestli již lid i statek odvážen jest? Někteří dávají vinu Evanjelium a říkají, že to je ovoce mého učení. Nu, nu jen se rouhejte, Milí Páni! Bezpochyby já nevím co sem učil, a co jest Evanjelium, ale jest již přede dvéřmi, který vás naučí, jestli se nepolepšíte. Vy a každý musí mi přisvědčit, že sem já v tichosti učil, prudce proti zbouření horlil, a ku poslušnosti a k vážnosti, i vaší tyranské vrchnosti, poddané pilně napomínal, že toto zbouření nemůže skrze mne pocházeti“ atd. K sedlákům takto se tam přimlouvá pp. „Ano, říkáte, vrchnost je zlá a ne k ztrpení, nebo nám Evanjelium nechtějí nechati, a utiskují nás velice v zemských věcech, a ku zkáze přivádí nás na duši i na těle. Odpovídám: Že vrchnost zlá jest a nepravá, to nevymlouvá žádné spiknutí a zbouření. Nebo zlost pokutovat nenáleží každému, ale světské vrchnosti, kteráž nese meč. Tak to říká i to přirozené a celého světa právo, že nikdo nemůže svým vlastním soudcem býti, ani sám sebe pomstit. Nu, nemůže tajiti, že vaše zbouření jest takové, že se sami soudcemi činíte, a sami se chcete pomstiti a žádnou křivdu netrpěti. Máteli tedy obstát s vaším předsevzetím, an máte proti sobě i božské a křesťanské právo starého i nového zákona, proti sobě i přirozené právo, musíte se zvláštním rozkazem božím vysvědčiti, znamením a divy to dokázati, že vám na to moc Bůh dává a to káže. Sic jináče Bůh svůj pořádek nedopustí skrze nepravost vaší zrušiti. Já vás samé za soudce postavím, a odvolávám se na váš rozsudek. Který loupežník je horší; tenli, který druhému veliký díl statků jeho vezme a nechá předce něco mu, aneboli ten, který druhému všecko vezme, cokoli má a ještě i život? Vrchnost vám neprávě béře to, co vaše jest, to je jedno; zase pak vy béřete jí její moc, ve které vy všickni s tělem a se životem stojíte; proto jste vy mnohem větší loupežníci, jako oni, a chcete mnohem horší věci páchati, než ti učinili“ atd. To poslal jim byl Luther, nebo se výslovně ve svých ztížnostech na něho odvolávali, a spravedlivost žádostí svých z písma svatého proukázati chtěli. Daremné tedy bylo obviňování Luthera od nepřátel jeho, že on a učení jeho vina jsou toho. Lidem těm písmo sv. jen plášťem bylo, a měli „svobodu zlosti své za zástěru“ (1. Petra 2, 16.). Jestližeby ale proto nemělo dáno býti písmo sv. lidu do rukou, že ho někdo zle užiti může, takby i s ohněm nikdo na světě obcházeti neměl, proto že někdo ohněm dům bližního svého může podpáliti. Avšak písmo sv. při zdravém rozumu jen ten může zle užiti, kdo ho zle užiti v umyslu má, slovem, kdo ho míti chce zlosti své za zástěru. Boží to dar, jako rozum, který též možno ku zkáze bližního vynaložit.

e. Lutherův život a stav domácí

Mezi tím již 1523 svlékl byl mnišské roucho a oblekl si plášť kazatelský, na který mu kníže Friedrich sukna byl daroval, což toho budiž důvodem, že Friedrich, ač se vždy vzdálí držel od Luthera, jemu a dílu jeho nakloněn byl. Tak složil Luther i poslední znamení předešlého svého mnišského stavu, a nachází se na jednom žaltáři, kterýž nyní v Danziku býti má, vlastní rukou jeho napsáno latinsky: „1518 osvobodil mne pan Staupitz od poslušnosti řádu, a zanechal mne samému Bohu; 1519 vyobcoval mne pápež Lev X. ze své církve, a tak po druhé jsem osvobozen; 1521 vyobcoval mne císař Karel V. ze svého císařstva, a tak po třetí sem osvobozen.“

Luther, jakžkoli se mu to za vinu dává od nepřátel jeho, nebyl cti anebo slávy lakomý; on celým srdcem toužil živu být podlé nařízení Kristových. Ne tehdy proto, žeby to mu na domnělé jakési cti škodné bylo, zpouzel se on posavád do stavu manželského vstoupiti, ale jedině žeby to prospěchu rozšíření se Evanjelium překáželo. Posavád vždy ještě ve velikém nebezpečenství nalézalo se obnovené učení; jakž ale celé krajiny ho přijaly, jakž se zaň možní knížata zasadili: tuť on i na vzdor tomu mnohonásobnému pomlouvání, které z toho očekával, k manželství odhodlal se, nezamítaje milost boží tu, která skrze zřízení člověka k stavu tomu, vykazuje mu v tom cestu k řádnému zplození a vychovávání dítek a k vyvinutí těch ctností, kteréž jen v stavě tom možné jsou, i k požívání radostí těch, které jedině stavu tomu vlastně jsou.

Ještě 1523 vysvobodil byl torgavský rádní pán, Kőppen 9 mníšek z nimptschenského kláštera, a dovedl je byl do Wittenberku, kdež u městského písaře obsadly, až se jaksi zaopatřily. Mezi těmi byla i jistá Kateřina Bora, narozena 1499, jejíž matka byla Anna Hugewitz, ze starého zemanského rodu, jakož i její otec ze šlechty byl. Byla mravů vlídných a přívětivých. V listě 12. října 1524 napomíná Luther Jeronyma Baumgärtnera: „Jestliže tvou Katku míti chceš, pospěš s předsevzetím, pokud se jinému neoddá, který na blízku jest“. Tento na blízku byl Kašpar Glatz, kazatel orlamundský. Ona k žádnému náklonnost z těchto necítila, než ale buď k Amsdorfovi aneb k Lutherovi. I zasnoubil si ji Luther oddav se s ní dne 25. června 1525, mající tehdy 26. let, on pak sám měv let 42. Prstenky jejich slibné sám viděl sem v Islebii v domě Lutherově, kteréhož spodní částka cele tak zachována jest, jakož byla, kdež se on byl narodil, vrchní ale poschodí shořelo bylo, kdež on zemřel byl, a ve kterém nyní v nově vystaveném mnohé památky reformacie se chovají. Na jednom z těch prstenků, v němž rubin vsazen jest vevniter: D. M. Luther, Katharina von Bora 13. června 1525; na druhém majícím rubin a diamant stojí: „Co Bůh spojil člověk nerozlučuj“, v němčině. Jeho manželství bylo šťastné; on vroucně miloval manželku svou, a častěji mluvil, žeby ji za císařství nedal. Zdá se však, že Luthera někdy až příliš od štědrosti zdržovala, pročež ji tento někdy v listech pánem svým nazívá. Lutherovi pak mnozí majetní lidé ne nepatrného jmění a statku poručili, což on zase všecko své manželce poručil v testamentě velmi pronikavé díky jí zanechávaje. Po smrti jeho žila ve Wittenberku; potom utrpěla velikou ztrátu na jmění skrze vojny, pro které se do Lipsku odebrala, kdež cizé dítky držela při stole a tím, pak dobročinností knížat živa byla. Po skončených vojnách navráceno jí jmění, a ona opět přešla do Wittenberku, odkud ale pro morovou ránu do Torgavy se přeztěhovala, kdež i 1552 27. prosince zemřela. Luther zplodil s ní 6 dítek, z nichž ale dvě ještě před ním a matkou svou zemřeli. Připomínám pak, že když se těch čtvero pozůstalých dítek po smrti matky své s jměním rozdělili, každé dostalo asi 1825 zlatých, odkud na jmění Lutherovo zavírati lze, kteréž on pouze dobročinností jiných shromáždil, ačby mnohem více byl mohl, ale mnohé dary on nepřijal; dům pak jeho, totiž klášter augustinský, kterýž mu kníže daroval byl, a peněznice jeho byly všem potřebným vždy otevřeny, takže se někdy pro jiné i zadlužil; v dávání darů kp. při křestu dítek přátel svých byl až nad míru štědrý, za vyučování pak při universitě nechtěl vzíti žádného platu, jen o plat dobrý pro Melanchtona a jiné učitely se zasazovav. — Jakož se právě dovídám z novin všeobecných církevních vydávaných od Gen. Superint. Dr. K. G. Bretschneidera r. 1840, čísla 27 a 28. žije nyní 5 potomkův Lutherových v Erfurtském štiftě, kterýž se Martinovým ke cti Luthera nazívá, a sirotky opatřuje.

Luther velice miloval dítky své; když se mu první synáček narodil, toto psal začínaje list na Spalatina: „Milost a pokoj! Děkuji ti v Pánu, můj Spalatine, že mi tak z celého srdce štěstí přeješ (o by to Bůh též popřal) mně, šťastnému manželi, kterému mně má nejlepší manželka a nejmilejší hospodářkyně synáčka, Jana Lutherka, k požehnání božího darovala, tak že sem se stal otcem z divné milosti boží.“ Potom 1530 z Koburku takto psal tomu čtyrletémn synáčku: „To mne těší, že se dobře učíš a jsi pilný. Čiň to i na dále, synáčku můj, navrátímli se domů, donesu ti pěkné jarmočné. Znám o jedné krásné, rozkošné zahradě, tam se procházejí mnohé dítky, mají zlaté šaty, a sbírají krásná jablka pod stromy, též i hrušky, třešně a slívy; skákají, zpívají a jsou veselé; mají též pěkné koníky se zlatými uzdami a stříbernými sedly. Zeptal sem se toho muže, jemuž ta zahrada náleží, číby to dítky byli? Ten mi odpověděl: To jsou ty dítky, které se rádi modlí, učí a jsou pobožné“ atd. Kteráž slova jsou jako okno do jeho srdce, jakovéž měl k dítkám svým. Luther často, když mu čas dovolil, se známými svými a učedlníky musikoval; hudba vždy miláčkem jeho zůstala. Mimo hudbu rád měl při vychovávání mládeže cvičení těla skrze hry rytířské, šermování, boření se či pasování, drápaní se na stromy, vyskakování na dřevěného koně atd.: „Nejvíce se mi líbí, řekl, dva kunšty pro zábavu: hudba a hry rytířské; tamta rozhání péče srdce a těžkomyslnost, tato slouží k zachování pravého zrostu těla a zdraví oudů jeho.“

Býval ale Luther častěji nemocen; těžkomyslnost ona ne zřídka napádala ho, majíc příležitostní příčinu v chorobě těla jeho, neboť ho zlatá žíla velice trápívala. Tak zvláště roku 1527., v němž dostával náramné hučení do hlavy, trpíval na závrat a častěji zamdlel. Jeho těžkomyslnost roku tohoto byla podobná oné, kterouž vytrpěl při začátku ukrytí svého na hradě Wartburku. Nechybělo sice na takových, kteří tyto jeho nemoce jako posedlost od ďábla, a patrný trest boží považovali, totiž nepřátelé jeho, kterýž ho měli v nenávisti; ale nechybělo i na takových, kteří to jedu připisovali, jenžby mu od nepřátel jeho tajně podán byl býval. Nese pověst, že i ve Wormsu v jedné skleničce jedu mu podáno, když ale on chtěl z ní pít, sklenice ta že se náhle rozpukla; Luther sám na to nemyslel, ale říkal, že sklenice byla studená, nápoj nalitý teplý, že proto pukla se. Ve Wittenberku mnoho vystříháno jej před jakýmsi pronajatým polským Židem, kterýž měl přijíti k němu, aby ho otrávil. I v skutku byli dva polapeni, kteříž podezření na sebe vzbudili; nemohlo se však nic dosvědčiti, a tak je propuštěno.

f. Běh další reformacie; Luther nahlíží církve; Stavů evanj. protestacie ve Špeyeru 1529

Reformacie tím časem velice se zmáhala již i po jiných krajinách, ji přijali králové a královny v Denemarku a v království švedském, v Nízozemích; v Polsku, a v Uhřích vždy více zmáhala se; Luther pak se všemi si dopisoval. V Uhřích první byli kteří obnovené učení zvěstovali, Martin Ciriaky, Levočan 1522; Dionysius Lincius a Baltazar Gleba, Budínčané r. 1524; Ian Uthman, r. 1525; Kristian Lány, r. 1526; Ian Siegler, r. 1527; Michal Szalay, r. 1258; Matěj Déway, r. 1529; Vavř. Serpilius, atd. a již r. 1522 dva učitelé na budínské akademii učení to přednášeli: Šimon Grineus a Vít Winsheim. Bratři čeští a moravští též spojitost udržovali s Lutherem, a r. 1523 poslali Iana Cornu a Michala Albusa ku němu. Obnovené toto učení uvedlo se i do celé pruské krajiny skrze to, že Veliký Mistr řádu německých rytířů Albrecht z Brandenburku, pokoj s králem polským Žigmundem učinil, oděv rytířů svlékl, krajinu od krále polského na leno vzal, tj. stal se její pánem pod ochranou krále polského, zůstávaje v nějaké odvislosti od něho, pak přijal učení obnovené a se oženil s dcerou krále denemarského, a tím základ založil k nynějšímu slavnému království pruskému, r. 1525.

V běhu roku tohoto zemřel byl kurfiršt Friedrich, onen taknazvaný a v skutku moudrý, kterýž opatrností svou velice byl prospěšný dílu Lutherovu, a pro jeho lásku k němu radost Lutherova a potěšení jeho. Berlu jeho a ducha jeho zdědil po něm bratr jeho Ian příjmím Stálý, pro zmužilé jeho setrvání při Evanjelium, kteréž sobě nad všecken statek svůj ano nad život svůj vážil, a to skutkem potom dokázal. Jaknáhle on na trůn dosednul, tuť i hned dílo napravení služeb božích v jeho krajinách před se vzato. Luther i sám navštěvoval církve, i Melanchtonovi, Spalatinovi, Bugenhagovi, Myconiusovi, Meniusovi a jiným to poroučel a svěřil. Melanchton sepsal byl pravidla, které Luther jen něco málo proměnil, podlé kterýchby církve visitovány čili prohlíženy býti měly, a všeliký pořádek v nich držán býti měl. Takové pak prohlížení církví trvalo více let, poněvadž všudy bylo náramně mnoho dělati. Sami kazatelové z větší částky odběhlí mniši a předešlí kněží málo co znali z Evanjelium; někde se i mše držela i večeře Páně; na mnohých místech potřebí bylo nové chrámy stavěti, učitele a kněží uvésti, atd. Jen 1529 dokonána tato první visitacie v zemích saských, a Luther k užitku kněží a učitelů sepsal svůj větší katechismus, k užitku pak dítek menší katechismus které nesčíslně mnoho dobrého pro prostý onen způsob, jenž v nich články křesťanského učení podává, působily, ač již nyní ovšem uplnějšího navedení velice potřebí jest, zvlášť co se týká hlavního učení církve naší, totiž o písmě svatém, kteréž v katechismích těch obsažené není.

Když se ale toto tak s Lutherem a vůkol něho dálo, zemřel byl v Římě ještě 1. prosince 1521 pápež Leo X., a stolici pápežskou nastoupil dne 9. téhož měsíce Hadrian, téhož jména VI., muž pokojný, bývalý vychovávatel, čili pěstoun císaře Karla V., kterýž právě sněm byl v Norberku (Nürnberku) v listopadu 1522 skrze svého bratra Ferdinanda v Rakousích panujícího, držel. Na tento sněm vyslal byl pápež od sebe biskupa teramonského z Neapolu, jménem Františka Cheregatti, naloživ mu vyznati na sněmě tom veliké porušení církve na hlavě a na udech, a učiniti slib, že pápež na tom bude, aby se především dvůr pápežský, mnohého pohoršení zavdávající ponapravil. Nic méně ani on nechtěl o Lutherovi a jeho napravení církve co slyšeti, hledě na to jako na zprotivení se moci pápežské, a tedy jako na odbojnictví. Též psal na Friedricha list, v němž tohoto vážného muže velice obrazil. Stavové podali na sněmě tom 100 článků, čili stížností naproti stolici římské, a shromáždění se skončilo r. 1523 v unoru s tou vypovědí: „Aby se až po všeobecné církevní shromáždění jen pouhé Evanjelium kázalo“, což obě stránky na svůj smysl vykládaly. Hadriana si dvůr jeho vzal v nenávist; on zemřel 14. září téhož roku. Jeho nástupcem byl Clemens VII., mnohém prudčejšího smýšlení. Tento poslal Vavřince Campegia na sněm opět 1523 vyhlášený do Norberku, kterýž ale jen následujícího roku držán jest. V Norberku již na 4000 duší večeři P. pod obojí přijímalo; předce vykonal onen vyslanec, že stavové výpověd sněmu wormského držeti a zachovávati přislíbili pod tou vymínkou, jestliže pápež všeobecný církevní sněm čím nejspíše vyhlásí. I v skutku počalo se přísněji na držení onoho wormského rozkazu dotírati; tu i tam jsou někteří zťati, někteří upáleni. Tím více obávali se evanjeličtí stavové násilného chování se císaře naproti nim, když tento nad Františkem, králem francouzským u Pavie zvítěziv jej samého zajal, a nyní sněm vyhlásil, jehožby cíl býti měl vykořenění kacířství Lutherova a vyvedení výpovědi sněmu wormského. Vypsání toto, v tak prudké řeči, přivedlo stavy evanjelické k tomu, že se, ač ne všickni, v květnu r. 1526 v Torgavě spojili, a pomoc naproti násilnému nápadu si přislíbili. Sněm, který z počátku v Augšpurku držán byl, byl dále veden ve Špíře (Speieru) od června 1526, a na tom tak zmužile drželi se evanjeličtí stavové, že na něm nic více neuzavříno než to, aby se od vyvedení wormského rozkazu na čas zdržáno, aby vše zůstalo tak, jak jest, pokudby císař sám osobně do říše nepřišel a všeobecný církevní sněm nesvolal, zač k němu vyslanství s prosbou jíti mělo. Tuť zase vypukla válka mezi císařem a králem francouzským Františkem I., nebo tento dav slib císaři, že nikdy naproti němu nic nepočne a potvrdiv to přísahou, ode držení přísahy té skrze pápeže svobodný prohlášen jest, spojil se s ním, a oba tak naproti císaři válčili. Pokrevní Františkův, uskok Bourbon, byl vůdcem vojska Karlova, dobyl Řím, který vojáci jeho vyrabovali, a ze samopaše v něm Luthera za pápeže prohlásili, pápeže chytili a jatého na zámku Engelsburk co vězně drželi. Takovéto zaneprázdnění císaře bylo ovšem reformacii prospěšné; avšak tyto vojny byly jednoho následku, který pro obnovené učení ve všech krajinách náramně záhubným se stal. Totiž 1521 při dobývání zámku, Pampelona zvaném, raněn jest jistý španielský voják, jménem Ignác di Loyola, jenž předtím prostopašný život vedl, od toho času smýšlení své změnil, až se o nedlouho zakládatelem stal řádu Iesuitského, nejlstivějšího a nejzůřivějšího nepřítele církve evanjelické.

Na to se sešli někteří katolíčtí knížata, jakož Ferdinand, bratr císařův a Jiřík, vývoda saský, ve Wratislavě (Breslau), radíce se vespolek. Vývody Jiříkův rádce ale, jistý Pack, šel ku jeho zeti Filipu, landhraběti z Hessen, učení evanjelické přijavšímu, a tomu uklady těch vyzradil, kterak totiž z nenadále na stavy evanjelické napadnouti a je zničiti uzavřeli. Tak i tito začali zbraň sbírati, a obě stránky vždy zrůstající mrzutostí a hněvem patřily na sebe. Císař opět vyhlásil sněm do Speieru, na němž dle většího počtu hlasů uzavřeno, aby se císař ještě jednouc poprosil, pod rokem aneb všeobecné církevní shromáždění držeti, anebo menší církevní shromáždění národu německého, při kterémby sám byl přítomen. Až potud aby ti stavové, kteříž posavad výpověd wormskou drželi, i na dále při tom zůstali, a své poddané k tomu měli, při těch jiných ale, kdeby se obnovené učení bez nebezpečenství odstrániti nemohlo, žeby se všemu dálšímu rozšíření nakolik možno a lidskost to dopouští, překazilo, až po ono církevní shromáždění. Učení o svátosti těla a krve Páně aby se nikde nepřijalo ani kázati nedovolilo, též aby se mše neodstránila atd. Ale evanjeličtí stavové nechtěli uzavření toto dopustiti pravíce, že věc náboženství jest věc svědomí, kterouž nelze hlasy ale důvodmi uzavříti; že oni nemohou vzíti si na svědomí, aby kdo výpověd wormskou držeti musel: že to není po slušném, aby oni dopustili mši svatou a katolíci aby nedopustili vel. svátost večeře Páně atd., i žádali tedy aby se zanechalo jen při uzavření posledního speierského sněmu. Když ale na toto nechtěli tamti přistati: složili tito 19. dubna 1529 odporující písmo, čili protestácí naproti usudku tomu, a od toho písma oni napotom Protestanti nazváni jsou. Osvědčili v tomto odporovacím písmě; „Že i protivná stránka v obnoveném tomto učení evanjelickém mnohé články za pravé uznává, proto že každý snadno rozsouditi může, že oni proti svému svědomí čisté to učení zavrci, ani na tom u svých státi nemohou. Že tehdy odporují zjevně před Bohem, stvořitelem a zdržovatelem, vykupitelem a spasitelem, a přede všemi lidmi i přede vším stvořením, že oni pro sebe a své a kohokoliv na žádné skutky a uzavření, které naproti zmíněným věcem a naproti Bohu a jeho slovu svatému, naproti spasení dušnímu a dobrému svědomí, i proti poslednímu speierskému sněmu učiněné jsou, nepřistávají, ani nepřipouštějí je, ale pro zjevené důvody i také jiné upřímné příčiny za nic a neplatné je považují, že Jeho císařské Jasnosti to ve známost uvedou a přitom se vedlé výpovědi posledního speierského sněmu zpravovati budou.“ Tuto protestací podepsali Kurfiršt Ian saský; Markhrabě Jiří z Brandenburku, dva vývodové z Lüneburku; Landhrabě Filip z Hessen, kníže Wolfgang z Anhaltu a 14 říšských měst. Téhož roku ale dal se Karel, jakož císař, od pápeže v Bologně korunovati, políbil pápeži střevíc, a vyhlásil sněm na rok 1530 do Augšpurku. Bavil pak se císař vtehdy v Piacenci, kamž k němu vyslanci stavů evanjelických s odporovacím písmem přišli, na čež ale on rozhněván do žaláře je vsaditi dal, ač o 7 dní opět propustil s tím osvědčením, že již na rok budoucí onen sněm v Augšpurku sám osobně držeti bude.

Tak vždy přísnějšího, vyhrážejícejšího pozoru stávalo se chování císařovo naproti evanjelikům, kteříž sami mezi sebou, příčinou nesrovnávajícího se vykládání smyslu slov ustanovení večeře P. Lutherova s Zwinglovým sjednotiti se nemohli, kteréhož avšak nejtoužebněji žádal byl zvlášť Filip Landhrabě Hesský; pročež i ono smlouvání se Luthera s Zwinglem, o němž sme již zpomněli, byl v Marburku nastrojil, kteréžto ale sjednocení se neuskutečnilo. V zemi německé ale mimo některá města všickni jiní s výkladem Lutherovým drželi vtehdy, a proto hrozící všem nebezpečenství odvrátiti chtějíce častěji scházeli se radíce se vespolek v Rodě, v Sálfeldu, ve Šwabachu, v Šmalkaldu, v Norberku a jinde, ku kteréhožto spolku upevnění Luther 17 článků víry obnovené ode všech těchto jednomyslně přijatých sepsal.

3. Od učiněného vyznání v Augšpurku až do smrti Lutherovy; čili od r. 1530, až do r. 1546

Vykázal tedy císař sněm na 8. dubna 1530 do Augšpurku, avšak slovy mnohém mírnějšími a pokojnějšími, nežli se očekávalo: „aby se všecko, co od obou stran neprávě jednáno aneb vykládáno odstránilo, jednota pravého náboženství, církve a svornosti a pokoje uzavřena byla“ atd., a když v druhém ohlášení sněm se na 1. května odložil, ještě v hojnější milosti promluvil. Všickni se osobně na sněm přijíti žádali, a zbláště i Ian, kurfiršt saský. Tento žádal summu nějakou obnoveného učení od svých bohoslovců, i podáno mu těch 17 článků šwabaských v Torgavě, odkudž s Lutherem, s Melanchtonem, s Spalatinem a Ionasem do Augšpurku na sněm odešel, Luthera však v Koburku zůstavil proto, že byl v klatbě od císaře, i ostýcháno se ho tedy sebou vzíti až do samého Augšpurku, ale předce aby na blízku byl, a radou svou na pomoci býti mohl. V Augšpurku ustanovil se Ján kurfiršt téměř samý prvný, což katolickým stavům bylo k obdivu, evanjelickým ale k nabytí smělosti a dobrého doufání. Augšpurští žádali kurfiršta, aby dovolil, by jim od jeho knězů kazáno bylo, což tento i učinil; ale zaneseno to i hned císaři, kterýž ještě nepřítomen jsa dal na vědomí, že mu to není milé, mezi tím anť to nezakázal, nepovažovali to jako zabráněné. Luther dal na radu odpověd, aby se císař poprosil, by svědky k slyšení kázání těch poslal, aniž prvé co zabránil, o čem se nepřesvědčil, zdažby to, co se káže nekřesťanské bylo. Naposledy se v tom sjednotili, aby pod časem trvání sněmu žádná stránka ode svých kazatelů řeči držeti nedala. Pomalu přibližoval se císař. Mnozí mu šli až do Inšpruku v ustřety z nepřátel nového učení, a tří z těchto nejhorlivější: Jiřík, Wilím vývoda z Bavor a kurfiršt brandenburský hleděli osočiti Iana, v podezření ho uvádějíce, že s velikým komonstvem přišel na sněm. Chtěl ho tedy k sobě povolati císař, ale tomu vyslanci Ianovi překazili, a tak šel mu v ustřety syn jeho Ian Friedrich. Až pokud ale císař přitáhl, stavové evanjeličtí se radili o svém vyznání, kteréž Melanchtonovi podlé těch 17. šwabaských článku vypracovati naloženo, jenž to i pilně vypracoval tak, že již 11. května Lutherovi k prohlídnutí bylo posláno. Tento odpověděl: „Přečtel sem M. Filipa apologii: líbí se mi téměř veskrz, nic nevím na ní proměniti nebo popraviti, aniž by se to hodilo, poněvadž já neumím tak tíše stoupat. Pán Ježíš Kristus pomáhejž, aby přinesla ovoce mnohého, čehož se i nadějeme a zač prosíme. Amen!“

a. Vyznání víry evanj. přečteno

Dne 15. června přišel se slavným zprůvodem císař do Augšpurku. Kurfirštové a knížata mu vstříc vyšli, a tu po prvé vzato na zkusy evanjelíky. Pápežský vyslanec Campegius jezdil vedlé Císaře, a jakž se se stavy potkali, dal jim pápežské požehnání, očekávaje, že všickni pokleknou; ale neučinili to stavy evanjelické, nýbrž jen tamti sami. Jakž vešli do města podržáno stavy ewanjelické, a otevřeno jim skrze bratra císařova, že i oni nazejtří procesii božího těla přítomni býti mají; a tak po druhýkrát je zkoušeno, zdaž se dají k odstoupení od víry své nakloniti. Odepřeli ale i to stavové tito, a Ian kurfiršt se osvědčil, že raději hned poklekne a hlavu si ztíti dá, nežby to učinil, na čež mu císař sám milostivě odpověděl, že není tak zle míněno. Stavové katoličtí měli písebně ztížnosti své proti novému učení přinesti; ale nedonesli: předce žádali evanjelíci, aby se vyznání jejich, jakož náramně pomlouváno a za bezbožné prohlášeno, co spravedlivé a křesťanské osvědčiti mohlo, a tak aby veřejně přečteno bylo. Nechtěl to císař nejprv dovoliti, tak byl opoután; posléz předce dovolil a ustanoveno den 25. června ku přečtení, ne však na radním domě, ale v paláci jeho. V zasednutí tedy tom pamatném předstoupili před císaře dva kanclíři kurfirštovi Brück, čili Pontanus, a Beier, tamten s latinským, tento s německým odpisem onoho Melanchtonem sepsaného vyznání. Císař chtěl, aby se v latině přečetlo, na kurfirštovo však přimlouvání dovolil, žeby se jakož v německé říši, německé vyznání přečetlo. I přečetl to tedy Beier tak hlasitě, že ho všudy, v předsíncích a ve dvoře dobře slyšáno bylo, a tak rada ta na zmar přivedena, že čtení se nevzalo před sebe v radním domě, kdež mnohem větší byla světnice, v nížby se tedy mnohem větší počet poslouchačů byl směstnal, čemuž stránka pápežská vyhnouti se snažila skrze to, že čtení to v paláci císařském předsevzato.

Melanchton celé učení podlé hlavních článků na jisté punkty uvedl, a všecko rozdělil na dvě částky. Uvod učinil na císaře Karla V., kdež se hotovost stavů evanjelických podepsaných osvědčuje, srovnati se s odpornou stránkou, na kolik to při dobrém svědomí možno, pakližeby to se nedopustilo, že hotovi jsou na všeobecný církevní sněm k obraně učení svého přijíti. První částka obsahuje 21 článků, v níchž se prosté, následující učení zavírá: 1. O Bohu. 2. O hříchu původním. 3. O synu božím. 4. O ospravedlnění. 5. O službě církevní. 6. O nové poslušnosti. 7.v O církvi. 8. Co jest církev. 9. O křestu. 10. O večeři Páně. 11. O zpovědi. 12.v O pokání. 13. O užívání svátostí. 14. O řádu církevním. 15. O obřadech církevních. 16. O věcech světských. 17. O příchodu Krista k soudu. 18. O svobodě libovolnosti. 19. O příčině hříchu. 20. O dobrých skutcích. 21. O poctě svatých. Druhá částka obsahuje 7 článků o zlém některých věcí v církvi římské užívání, které již od Evanjelíků proměněné jsou: 1. O svátostí pod obojí. 2. O manželstvě knězů. 3. O mši. 4. O zpovědi. 5. O rozdílu pokrmů. 6. O slibích mnišských. 7. O moci církevní. V punktě prvním: že P. Kristus večeři ustanovil pod obojí způsobou chleba a vína, a na kalich řekl: „Píte z toho všickni,“ který že se tedy neprávě lidu utahuje. V druhém punktě: že se písmem sv. nepřikazuje bezženství a že to jest proti učení apoštolskému, kteréž velí, aby každý kněz byl jedné manželky muž, a že lépe jest ženiti se než páliti, odkud že bezženství pro nezdrželivost mnohého pohoršení jest původem. V třetím punktě: že Evanjelici též mají mši sv. totiž večeři P., jen že její přisluhování v jazyku materském držejí, a zbytečné obřady že od ní odstranili, pak že se jen přijímáním prospěšnou státi může, proto že ony tiché, či pokoutné mše, jakožby ony samy pro sebe, co robotná práce prospěly, zrušeny jsou, an jen k špatnému zisku sloužily. Ve čtvrtém punktě: že není potřebné zpovídání do ucha jednotlivých hříchů a jejich vypočtování, an to ani možné není. V pátém: že zdržování se od pokrmů jen ke cvičení těla jest, zásluhy v sobě nemá, a škodné jest, an se na to zpoléhají lidé, u nichž se potom toužení po milosti boží ospravedlňující tím slabí, že ne co do ust jde poškvrňuje člověka, ale to, co z ust pochází. Mat. 15, 11. V šestém punktě: že sliby a závazky mnišské, nic nejsou platné, an jsou proti ustanovení božímu. V sedmém punktě, že moc klíčů vztahuje se na věci duchovní, v přisluhování Evanjelium a svátosti a odpouštění hříchů zvěstování, a že od ní cele rozdílná má se držeti moc meče, aniž s tamtou spolu spojena. Podepsani byli vyznání tomuto: Ian, Vývoda saský, kurfiršt Jiří, Markhrabě brandenburský. Ernest, Vývoda luneburský. Filip, Landhrabě heský. Ian Friedrich, Vývoda saský. Wolfgang, kníže anhaltský. Rada města nürnberského. Rada města reutlinského. — Potom podepsali ještě města Kemten, Hailbrunn, Winsheim a Weissenburk. Nazváno pak toto vyznání augšpurským; nebo strana církve obnovené, s touto se ve článku o večeři P. nesrovnávající, sepsala též své články v Šweicařích či v Helwecii, odkud to vyznání helwetské sluje.

Toto přečtení tohoto tak uspořádaného vyznání víry obnovené velice příznivě působilo na mysl posluchačů, z nichž mnozí byli, kteří se domnívali posavad, že Luther a stránka jeho bezbožné nějaké, nekřesťanské a ohavné věci učí. Odevzdáno pak jest potom toto vyznání skrze císaře katolickým bohoslovcům, kteříž ho vyvrátiti měli, jenž ale tak prudce a způrně psali, že jim císař jiné složiti naručil. Toto potom v sněmě přečtěno, a osvědčeno vůli císaře, aby se evanjeličtí tomu poddali; tito žádali si písmo to, že dají naň odpověd, ale však nemohli ho obdržeti, a tak potom pozděj jen podlé toho jak si punkty ty v paměti zadrželi, a rychle za samým čítáním je napsali, Melanchton je vyvrátil ve spisu svém, Obrana vyznání augšpurského nazvaném. Mezi tím rychle a neočekávaně vytrhnul se ze sněmu Filip Landhrabě hesský, dne 8. srpna, a poněvadž z toho na chystání se k zbroji zavíráno, a císař velikou chuť k obraně pápežských ustanovení u stavů neviděl, nařídil, aby se obojí stránky bohoslovcové pokusili o vyrovnání se a sjednocení. Ustanoveno tedy nejprv větší výbor, a jakž tento z hola nic neprospěl, opět menší, z každé strany dva knížata, dva právníci a tři bohoslovcové. I v skutku zdálo se, jakoby sjednocení se a vyrovnání možné bylo. Melanchton zvláště, který biskupské zřízení a jednotu církve udržeti se snážil, velice se usiloval na sjednocení se. Katolická stránka dovolila večeři Páně pod obojí, evanjelická zase mši svatou, anť od katol. stránky osvědčeno bylo, že se tam obětování Kristova těla a krve jen obrazně rozumí; katolická stránka dovolila moc biskupů obmeziti na Evanjelium a svátosti, evanjelici zas dovolili, že bezženství knězů se má na budoucím církevním sněmě rozhodnouti, atd. — Melanchton, který věc tu více jako muž učený považoval, aniž znal kdy ze své zkušenosti vniterní církve římské porušení, téměř příliš mnoho upustil, jakož se hned naproti tomu Nürnberčané hlásili, a potom on od mnohých — ovšem až přílišné utržky trpěti musil. Aniž to mohlo vésti k uplnému vyrovnání se, poněvadž mnohé věci odložily se na budoucí to církevné shromáždění, které podlé žádosti evanjelíků z písma sv. souditi mělo, což katolíci připustiti nemohli; zas pak žádáno od evanjelíků, aby až do toho církevního sněmu všecko, co posavad proměnili, k starému způsobu zpátkem dovedli, kteréžto žádosti ovšem nemožné bylo dosti učiniti. Císař ještě jednou napomínal evanjelíky k navrácení se; tito se osvědčili, že co učiniti mohli, to již učinili. Stavové se rozešli; císař se odebral.

b. Luther v Koburku

Na sněm tento, a na to, co z obou stránek jednáno pozoroval Luther z Koburku. I tu za jeden čas opět na zlatou žilu trpěl, kterážto choroba se tak rozmohla, že se již blízkým smrti domníval Luther, a již si místo posledního odpočinutí, kdeby se pohřbiti kázal, vyhledal, totiž v kaplonce pod křížem. Cvičení těla, střílením z kuši a nepochybně i točením na tokárně, jakož to doma činíval, ulevila se nemoc; těžkomyslnost pak zaháněl hudbou a zpěvem. Zde složil on pověstnou onu píseň: „Hrad přepevný jest pán Bůh náš!“ podle nápěvu jedné husitské písně; odkud se mi zdá vysvitati, že lid náš tuto píseň tak výborně a horlivě zpívá, anť nápěv ten maje v sobě nadšení husitské, lidu našemu jest jako drahé dědictví z časů, v nichž ještě husitské písně podlé ní zpíval, sám byv učení husitskému oddán. — Dopisoval si pak Luther velice pilně zvlášť s Kurfirštem Ianem a s Melanchtonem, jehož bázlivost a přílišné popouštění velmi těžce nesl. „Vaší péči, psal mu, která Vás sužuje a slabí, nenávidím; avšak tomu jest na příčině ne věc naše veliká, ale veliká naše nevěra.“ Pod věcí velikou, rozumí zde veliké nebezpečenství. „Tato věc větší byla za časů Jana Husa a mnohých jiných, nežli za dnů našich. A byťby jak veliká byla, větší jest ten, kdož ji počal a vede, nebo není naše. Cože se tak sužujete neustavně? Nestojímeli na pravém, tedy odvolejmež. Vaše mudrctví a ne Vaše bohosloví mučí Vás. Cože může ďábel více, než aby nás zabil. Uslyšímli, že to zle vůkol vás stojí, nenechám to tak, pospíším k Vám a popatřím na hrozné ty zuby ďábla.“ — „Vaší apologii sem obdržel, a velice se divím, co s tím chcete, že v čem a na kolik upustiti máme. Zpytuji se na to dnem i nocí, myslím, zkoumám, dohaduji se, prohlídám celé písmo; ale vždy se jen o důvodnosti víry naší více přesvědčuji; proto zrůstám ve smělosti, že si, takli chce Bůh, nic nechci dát vzít, děj se co děj!“ — „Konec té věci straší Vás, že ho pochopiti nemůžete; Bůh to na takové místo uložil, které se ani v rhetorice ani v mudrctví Vašem nenalezá, totiž na víře, která vše obsahuje, co se ani pochopiti ani makati nedá, a kdo tak učiniti chce, ten má na odměnu bolest srdce a kvílení jako Vy, ač proti mé vůli.“ — „Ani nevím, co mám psáti, tak mi je na mysli pro Vaše proklaté a ničemné strachy; již vidím že moje rada nic u Vás nezpomáhá.“ „Summa summarum: nijakž se mi nelíbí, že se má o jednotě víry vyjednávati, když předce to nemožné jest, pokud pápež pápežství své neodloží: Puknu od hněvu a zlosti; prosím Vás: odřežte již tu věc, a přestaňte, a poďte jen domů.“ Na kanclíře Brücka psal 5. srpna: „Dva divy sem nedávno viděl; první, když sem ven oknem hleděl, viděl sem hvězdy a celou oblohu nebeskou krásnou a velebnou, a nikde sem neviděl sloupy, na kteréby to sklepení mistr jeho byl postavil; a předce se nebesa nezboří a sklepení to stojí pevně. Jsou mezi vámi, kteří takovéto sloupy chtějí vidět a omakat, a poněvadž to nemohou, lekají se a strachují se, že do jista proboří se již nebesa jen proto, že oni ty sloupy nevidí.“ atd. Na hradě tomto měl se Luther skrytě držeti, proto své listy jakoby v jiném času psané podpisoval, anebo obrátil jméno Koburg zpátkem, Grubok z něho udělav. Vyhotovil pak zde i jiné spisy, zvlášť k obraně těch věcí, z nichž v Augšpurku něco cílem sjednocení se od Melanchtona upuštěno. Pro rozveselení se překládal bájky Esopovy. Posluhující jeho Vít Dietrich, psal do Wittenberku pro uspokojení jeho manželky, když tato manželi svému psala, že otec jeho zemřel, nad čím Luther slušně žalostil, ale se brzo potěšil. Píše pak Dietrich i toto: „Prosím Vás aby ste list p. Doktorův věrně uvážila. Já se nemohu dosti přenadiviti, nad jeho stálostí, radostí, vírou a nadějí v těchto přebídných časích. V tom se ale zmocňuje denně pilným cvičením se ve slově božím. Den nepomíjí, v němžby se aspoň za tři hodiny, které študování jsou nejprospěšnější, nemodlil. Jednouc se mi podařilo, že sem ho slyšel modliti se. Bože! jakový duch, jaková víra je v slovích jeho! Tak nábožně modlí se, jakož Bohu, a opět takovou důvěrou, nádějí a vírou, jako který se s otcem svým smlouvá“ atd. Z ohledu smrti otce svého (29. května 1530), psal Melanchtonovi: „Více nechci psáti, poněvadž slušné jest a pobožné, abych já syn želel sem takového otce, skrze něhož mne otec milosrdenství stvořil, jeho potem živil a vychoval, že sem to, cokoli jsem. Raduji se pak, že žil jest až po časy tyto, v nichž mohl světlo Evanjelium uzříti. Požehnaný jest Bůh ve všech svých skutcích a míněních, na věky. Amen.“ Matka Lutherova zemřela o rok později, totiž 30. června 1531. Luther, na zámku města Koburku, byl jako anjel strážce toho, co se v Augšpurku konalo. Odtud on horlil, napomínal, zdržoval, káral a těšil těch, kteříž tam byli, zmužilé, pokojné odhodlanosti všem dodávaje. „Já sem tu věc Bohu poručil,“ píše v listě na Kurfiršta, „on ji zachoval, to vím; on ji vyvede, to věřím: neboť není v moci člověka takovéto učení začíti aneb dát. Přijdiž tedy, co jde, ve jménu Páně, Amen.“ Doufalť v Boha a Bůh neopustil ho; on byl hradem jeho a skálou jeho spasení.

c. Odročení sjednocení se až na sněm církevní

Při skončení se sněmu v Augšpurku nařídil byl a vydal 22. září císař Karel V. rozkaz, aby Evanjelíci až do 15. dubna 1531 do církve římské se navrátili, i ustanovil brzo na to výbor mužů, kteříby knížatům, pánům a městům rozkazu toho neposlušným při učinil, je před soud pohnal, a ke ztracení statku atd. odsoudil. Na to se knížata evanjeličtí a města sešli v Šmalkaldu v březnu 1531, kdež smlouvu na šest let trvati mající mezi sebou uzavřeli k cíli tomu, že si jeden druhému, jestližeby ze strany nepřátelské napadnuti byli, zbrannou rukou spěšně k pomoci přispějí, aby se vespolek obránili a v bezpečnosti udrželi. Času tohoto psal již Luther a vydal spisy, žeby císaři, pakliby Evanjelium pronásledoval, nikdo z evanjelíků neuposlechl do boje s ním jíti proti učení Kristovu a ku zpátečnému uvedení pápežství, v němžby plnost byla všelikého porušení; a tyto spisy nemálo k tomu sloužily, že se u spojenců evanjelických duch odhodlaný ukazoval. Jakž se tito ale opět k radě ve Frankfurtu sešli, dali se jim za prostředníka kurfirštové z Mohuče a z Brandenburku, tak že na rok jeden s vyvedením onoho rozkazu ode dne 22. září 1530, sněmu augšpurského, ze strany císaře odloženo. Totiž téhož roku vyvolen jest Ferdinand, bratr Karlův císaři za nástupce, a proti tomu kurfiršt Ian odporující písmo podal, jemuž se potom i katoličtí vývodové bavorští připojili, čím tedy spolek umluvy Šmalkaldské se posilnil. Právě z toho ohledu chtěl míti císař pokoj, který krom toho, jakož i bratr jeho Ferdinand, mnoho měl s Turkem co dělati, jenž již po ty časy i Vídeň byl oblehnul. Hledělo se tedy z obou stránek v mír se umluviti ve Schweinfurtě, na čež i v skutku pokoj v Nürnberku uzavřen jest, v němž se výpověd sněmu Speyerského, odročení věci až na všeobecný církevní sněm, potvrdila. Tomuto pokoji se Luther velice radoval; nebo píše: „Nepochybně slyšel si již, milý Hausmanne, kteraké divy Bůh s námi učinil! Pokoj mezi knížaty, pokoj s Erfurtskými, a již dříve pokoj s císařem, a to vše v lásce. Bohu buď díka za kníže naše, Amen.“ Ale tento výborný kurfiršt, Ian Stálý, brzo na to 16. srpna 1532 zemřel, a na trůně mu následoval syn jeho Ian Friedrich, muž v evanjelickém učení velice horlivý, i v neštěstí svém mužně se chovající.

Císaři ale samému na udržení pokoje záleželo: i dotíral tedy na pápeže Clemensa VII. aby již jednouc všeobecný církevní sněm svolal. Pápež tedy poslal do německé říše výslance svého biskupa Huga Ranga, aby umysl pápežský stavům vyjevil, že se takové círk. shromáždění na způsob posavádní buď v Mantui, buď v Bologni buď ale v Piacenci držeti bude. Na to však osvědčili se stavové evanjeličtí ze Speyeru císaři, že mu sice za ustávání jeho o všeobecný círk. sněm děkují, že však oni na jiný, než kterýby se v Němcích držel, a na němžby se písmo sv. za nejvyšší pravidlo postavilo, přijíti nemohou. Pápež Clemens VII. zemřel 25. září 1534.

d. Luther dokonal a vydal peřeložení biblí v něm. jazyku

Téhož roku dokonal a vydal Luther přeložení své celého písma sv. čili celou biblí sv., dílo náramné, obrovské. Nebo nejen že učenosti veliké potřebovalo a neobyčejné trpělivosti, pak času, pohodlí a mysli spokojné, ale také i té největší prozřetedlnosti a pilnosti. Jak ale život Lutherův veždy byl nepokojen, jak náramně zaneprázdněn; kterak síly jeho i ducha i těla na sto věcí neustavně naměřené býti musely; jak nesmírně mnoho spisů sepsal on, a jakových; jak mnohá nebezpečenství, nepřátelství, hádky a sváry atd. musel on vésti: a předce dokonal dílo toto tak výborně, že se mu posavád, co do celosti, žádné jiné přeložení pro prostotu jeho a jeho jadrnost, v řeči německé vyrovnati nemůže. Kdyby žádných žáků svých, a učitelů s ním zrůstajících, a od něho se učících, nebyl po své smrti zanechal; jeho toto přeložení písem svatých byloby dostatečné bývalo dílo obnovení církve udržeti a dále vésti. Jediné toto jeho dílo zasluhuje, aby mu zlaté sloupy byly postaveny!

e. Běh reformacie až po smrt Lutherovu

Na trůně pápežském následoval po Clemens VII. Pavel III., který sice dobrou vůli projevil, dvůr svůj napraviti; ale o obnovení církve, a nejméně o tom, kteréž Luther byl způsobil, nic nechtěl slyšeti. On byl poslal vyslance svého Wergeria do říše německé, aby umysl stavů vyskoumal, a je ku přijetí všeobecného církevního sněmu namluvil, jemuž ale 1535 stavové jen to odpověděli, že jen takové shromáždění uznají, kteréby se v Němcích drželo a písmo sv. za nejvyšší pravidlo víry, podlé něhožby se články odporné rozhodly, přijalo. S Wergeriem tímto smlouval se ve Wittenberku i sám Luther, co ale nic neznamenalo. — Paměti hodno jest, že vyslanec tento potom sám přijal náboženství obnovené, a na dvoře knížete brandenburského sloužil. Pavel III. tedy vyhlásil potom r. 1536 všeobecné církevní shromáždění, kteréžby se následujícího roku v Mantui držeti mělo, kteréžto vyhlášení cíli držeti se majícímu sněmu tomu právě umyslně odporné bylo, an v něm znělo, že sněmu toho cíl býti má ponapravení církve a vykořenění jedovatého, morového kacířství lutheranského“ atd. což dostatečné bylo, že si evanjelíci takového za nic nevážili. K upevnění pak svazku svého zvlášť na tom pracovali knížata, aby se ještě jednouc a aspoň nakolik možno obě stránky evanjelické, totiž následující Luthera a Zwingla sjednotily. Ve jméně tedy obou stránek složili Luther a Bucer, a pak šwabští bohoslovcové usnešení, kteréž ve knihách našich církevních formula Concordiae sluje, roku 1536. Předce však chystáno se i ze strany evanjelické na ono, tolikkráte žádané a slíbené, svobodné církevní shromáždění. Poněvadž pak v Augšpurku pilně bylo toho šetřeno, aby ani stín nějakého uražení stránky odporné nepovstal, ve vyznání tom, tam skrze Melanchtona složeném, jen nejhlavnější články učení obnoveného od římského se dělícího, obsaženy byly: nyní na všeobecném círk. sněmu chtěli evanjelíci všecko přednésti; proto naložil kurfiršt Ian Friedrich Lutherovi, ještě i ty jiné články poznamenati, což tento i učinil, a jakož články ty skrze stavy evanjelické v Šmalkaldu 1537 přijaty byly, šmalkaldskými nazvány jsou, a jsou tedy jakoby doplnění vyznání augšpurského. Ze Šmalkaldu pak opětně roku 1538 osvědčili se stavy evanj. že jen na takové shromáždění círk. přistanou, kteréby se v Němcích drželo, a na němžby písmo sv. věc rozhodlo.

Avšak i katolická knížata se k ochraně své 1538 spojili, jimž ale brzo hlavní jeden oud zemřel, totiž Jiřík, vývoda saský, dne 17. dubna 1539, kterémuž na trůně Jindřich (Heinrich) tak nazvaný Pobožný následoval, a který, jsa celou duší učení obnovenému oddán, toto učení do všech svých zemí, v nichž ho lid dychtivě přijal, ano již předtím ho vyznával, uvedl. Zas tedy obě stránky stály proti sobě; an se smlouva šmalkaldská knížat evanjelických až do r. 1547 obnovila. Císař ale byl jinde zaneprázdněn, bratr pak jeho měl mnoho s Turky co dělati, a žádal stálou pomoc naproti nim. Žadostivé tedy bylo ovšem smíření se a sjednocení. Pokusily se o to obě strany, a vysláno k tomu cíli mužů učených do Speyeru, potom do Hagenawy a do Wormsu 1540, kdež se Melanchton s Ianem Eckem, hned o prvním článku za čtyry dni hádal, a předce ani o krok se nezblížili. I vyhlásil tedy císař sněm do Řezna (Regenšpurku), a chtěl míti, aby se pomoc proti Turkům vyjednala, a věc náboženství ku konci dovedla. Zas Melanchton na to tam jíti musel, a za 13 dní se ve 4 článcích augšp. vyznání sjednotili, ale jakž na další věc přišla, naskrz bylo nemožné k něčemu přijíti tak, že pokus ten dne 22. května cele přestal. Vysláno pak odtud muže slavné, knížata Iana a Jiřího z Anhaltu, radce knížete brandenburského Matěje Schulenburka a bohoslovce Alexia Alesiusa k Lutherovi, a to s povědomím císaře, aby s ním se pokusili. Tito řekli mu v čem již jedno jsou; Luther pak nejprv ustně potom písebně se osvědčil, že pakli jen ty první čtyry články vyznání augšpurského upřímně za právě křesťanské od odporné stránky uznány budou v celém jejich obsahu, on že nijakž nepochybuje, aby se věc šťasně dokonala. Tito odešli; ale ani katolická stránka ty články v celém jejich obsahu nepřipustila, ani zas evanjelíci od vyznání augšpurského odstoupiti nechtěli. Císař sněm dokonal, nařídiv aby se smlouva pokoje, kteráž v Nürnberku učiněna byla potvrdila a držela, nad to pak některá vyjádření téže smlouvy, kteráž se stavům evanjelickým nelíbily, k jejich uspokojení ve zvláštním vysvětlení se opravily.

Na církevní sněm od pápeže do Tridentu 1542 vyhlášený nepřišel nikdo. Evanjeličtí stavové takové moci došli, že vývodu Jindřicha z Braunschweigu, který města Goslar a Braunschweig, že byly Evanjelium přijali, pronásledoval, jakož buřiče pokoje krajiny, ze zemí jeho vyhnali a krajinu jeho vojskem osadili; a na to jim bratr císařův Ferdinand svědectví vydati musil, že právě učinili, aniž kdy za to před soud pohnáni býti mohou. Tak předce sešel se sněm církevní od pápeže vyhlášený do Tridentu 1545 roku, na který ale evanjelíci, vedle svého mnohokrátého osvědčení, nepřišli, an jejich hlavní žádosti nevyhoveno. Císař tedy uzavřel zbranně se na ně obořiti; čehož ale již Lutherovy oči neviděly, kteréž on pokojně zavřel roku 1546, v témž městečku baňském Islebii, kdež se byl narodil, aniž mu popřáno bylo to, čehož sobě on vícekráte žádal prav: „Aby mne Bůh za hodného nalezl smrti ohně, aneb jiné ode pápeže nařízené smrti; poněvadž ale nejsme hodni toho, aby sme učení naše krví svou potvrditi mohli: prosmež Boha za to milosrdenství, aby nám dal směle vyznávati, že Ježíš Kristus jest jediný náš pán. Bohu buď sláva na věky, Amen.“ — Propuštěn jest v pokoji!