ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vůkol muže nad jiné vynikajícího veždy se hromážďují jiní, vážností a láskou k němu se vinoucí, a cnosti jeho i přednosti ducha obdivující, a to platí zvlášte u mládeže, té již dospělejší, v nížto již v přátelství vstupují mužové mladí, srdcem a smýšlením sobě příbuzní, v přátelství nejvěrnější, nejupřímnější, nejstálejší. I vůkol Luthera shromáždilo se více jeho spolu učedlníků a verstevníků, kteří si příkladnost mravního života jeho vážili, jeho schopnosti a umění obdivovali, a s ním v lásce obcovali. Ze všech těch ale oblíbil sobě Luther nejvíce v jistém Alexiovi. I přihodilo se, že když s ním 3. července 1505 spolu se procházel po poli, a již u vesnice Stotterheimu byli, nebe se zachmouřilo, sehnala se povětřice, a Alexius střelou hromu udeřen mrtev klesnul u noh Lutherových. Hřímání předce nepřestávalo, a Luther zrazu zbaven jsa milého přítele, v největší ouzkosti a bázni smrti padl na kolena, a v modlitbě zavázal se sv. Anně přísahou, že pakliže mu nebe šťastného navrácení se domu popřeje, on tak zadržaný život svůj Bohu a službě jeho posvětí, a mnichem se stane. Šťastně domů dojda jen o tom již přemyšloval, do kterého řádu mnichů vstoupiti by mu bylo, až naposledy k Augustinům se odhodlal, jenž v těch krajích nejvážnější byli: a tak shromáždiv ještě jednouc u sebe dne 17. července večer, jakož v den jména Alexiowa své přátely, hudbou se s ními bavil, a jakž je, nic o jeho předsevzetí netušící, od sebe propustil, Virgila a Plauta, dvě latinské, básnické knihy, sebou vzav do kláštera augustinského vstoupil, kdež i hned, nepochybně vedlé již předtím učiněné smlouvy, přijat byl. Jen odtud on umysl svůj přátelům svým oznámil, prsten magisterstva škole navrátil, oděv svůj, a vše což měl, otci svému poslal, a jej za odpuštění skutku jeho prosil.

Totoť byl tedy skutek Lutherův jeden z nejpamatnějších v životě jeho, nímž se způsob života jeho rozhodnul a určil, běh jeho v jistém naměření začal, anť se ním duchovnímu stavu, vedlé jeho dávné, nejtoužebnější žádosti posvětil, nepřestávající srdce tesklivostí jsa k tomu puzen. Ono přísné v dětinstvě jeho s ním nakládání a spolu to, nepochybně přepiaté, nábožné vychovávání, potom nedostatek a bída života, pak jeho ducha k nejvznešenějším věcem náklonnost, Boha si jen jako neuprositedlného, nejpřísnějšího soudce, a života po smrti příliš tělesné, podlé litery obrazů nebe, očistce a pekla představování, to u něho způsobily, že neustávně jsa těmi myšlénkami opoután, podlé slova s třesením konal spasení své. Jest sice pravda, že mudrctví toho věku, tak nazvané školské, v slov chytře a ostro smyšleném osnování záležející, vtip bystřilo; ale zdravému rozumu, a srdci ne po učenosti marné chvály, ale po skutečném umění a živé pravdě, po upřímném přesvědčení a uspokojení toužícímu žádné potravy nepodávalo: aniž tedy Luther, ač v něm zběhlý, ukojil ním žádost srdce svého; ba čím více ho duchem svým proniknul, tím více cítil jeho nedostatečnost, aniž se dal ním do motanin jeho pásma zaplésti jakož jiní, bleskem jeho domnělé důležitosti a důvodnosti oslepení.

Příležitostní onu příčinu Luthera do kláštera vstoupení nepodávají jiní spisovatelé tak určitě, jakož sem já to právě teď učinil, totiž, co se smrti Alexiovy týká, neboť se jim zdá, že jakýmisi zlosyny zavražděn jest, což Luthera, potom jakž o tom zvěděl, tak předěsilo náramně; ale já mám za to, že se ona slova Lutherova, kteráž on asi 16 let po svém do kláštera vstoupení psal, na tu takovou případnost, jakož sem ji udělil vztahují, nebo znějí takto: „Ne ochotně a s radostí stal sem se já byl mnichem, tím méně abych ztučněl a břichu hověl; ale jakž sem byl náhlým strachem a hrůzou smrti obklíčen, učinil sem vynucený slib a přísahu.“

Jakož přátelé Lutherovi o skutku tom jeho slyšeli; i hned na druhý den přiběhli do kláštera, odvésti ho chtějíce od předsevzetí toho; ale on za celý měsíc nepřipustil ku sobě žádného, zmocniti se prvé chtěje ve svém předsevzetí. Jméno Martina proměnil na Augustina, a práce, kteréž mu jako novotníku náležely, jako: vymetání kláštera, sbírání almužny po domích atd. milé byly mu, anť se domníval, že v tom nějaká zásluha před Bohem záleží, ty nejobtížnější a nejnižší práce vykonávati; postění se jeho a modlení se byly bez konce, často se zamkna nikoho k sobě nepřipustil, aniž vzal jakého pokrmu tak, že jednouc dvéře komůrky jeho vylomiti museli, a v tehdy ho bez sebe na zemi ležícího nalezli, z kteréhož stavu nepřítomnosti ducha jen hudbou vytržen jest. Toto jsou o jeho způsobě života v klášteře, jeho vlastní slova: „Já sem v skutku byl pobožným mnichem, a pravidla moje tak přísně sem zachovával, že mohu říci, jestliže kdy některý mnich pro svou pobožnost do nebe přišel, žebych i já byl přišel, to svědectví vydají mi všickni moji spolumniši, kteří mne znali, poněvadž bych se byl na smrt dosoužil nočním bděním, modlitbami, čtením a jinou prácí.“ Jeho zádumčivost ještě se těžkomyslností tou více množila, až posléze do nebezpečné nemoci upadnul. Darmo kojil ho jeho zpovědní otec trestaje ho z té přepiatosti citu: „Tys blázen, řekl mu; ne žeby se Bůh na tebe hněval, ale ty se hněváš na Boha!“ anť v ničemnostech velikou hříšnost pokládal; darmo domlouval mu Staupitz, dozorce klášterů augustinských, až posléze přistoupil k němu starý jeden mnich a k potěšení řekl mu ta slova písma, že ne skutky zákona ale milostí spaseni jsme skrze víru (Řím 3, 28; Es. 2, 8, 9.), ovšem v smyslu církevního otce Augustina, a to slovo bylo Lutherovi vzkříšením. Když ozdravěl, tu s tím větší oddaností čítával písma Augustinova, a také dána mu na prosbu jeho biblí sv., k jejíž lepšímu rozumění se toho času začal Řečtině a Hebrejčině učiti, ačkoli mu potom biblí opět vzata, a on jen pouze na církevní otce odkázán jest, tak tedy písma Augustinova ducha jeho cele pronikly, že ho i v způsobě jeho smýšlení cele opanovaly.

Posvícka Lutherova dála se v neděli Kantate 1507., na kterou i jeho otec byl přišel, kterýž se až do toho času na něj byl hněval, pro to jeho do kláštera vstoupení, tvrdě mu to listovně vytýkaje, a anť mu předtím pro dosažené hodnosti doktorství v mudrctví vykal, od toho času, co se mnichem stal, tykal mu; ale jakž mu potom dva synové jeho na mor zemřeli, dal se od jiných k smíření se nakloniti, i přišel tedy na posvícku s dvaceti koňmi do kláštera, a daroval synovi svému dvacet zlatých, jakož to sám tento poznamenal. Stálou vášnivost mysli otce Luthera, ale také i neohroženou smělost v mluvení pravdy, lze poznati z toho, že když po posvícce při stole seděli, a syn jeho na konečné udobření otce doufal, tento prudce k přisedícím se obrátiv řekl: „Učení páni! či ste nečítali, že psáno stojí: Cti otce svého a matku svou?“ — „a jakž sem to uslyšel, píše Luther, náramně sem se zleknul, a oněměl sem, aniž sem mohl slova promluviti.“ Též řekl vtehdy otec jeho: „Hle, tu musím sedět, jísti a píti, a předcebych rád byl daleko od toho!“ Tak myslím, že ona neohrožená smělost a pravdomluvnost bez všeho ohledu, níž potom Luther toliké věci vyvédl, byla z částky dědictví po otci jeho, jehož příkladu působení na vyvinutí se ducha jeho od nejutlejšího věku jeho, neoddolatedlnou moc na něm provodilo. Ale nespokojnost otce s tím skutkem jeho, velikou žalost mu zrodila, a častěji tento svou lítost nad tím projevil praviv: „Otec můj naproti mně s věrností mnohou a láskou choval se, a na školách erfurtských byl mi trpkým svým potem a prácí svou na pomoci.“

Než za času své posvícky Luther již vítězně byl boj svůj vnitřní vybojoval; boj, jakový bojuje každý, těžší nebo slabší, kdožkoli se v pravdě v milosti u Boha státi usiluje, a hledá pokoje srdce skrze pravdu a přesvědčení, kteréž však se mu jen po mnohé, nesnadné práci za díl dostávají. Přijal též byl Luther v klášteře ouřad kazatele, a vedl ho s radostí velikou, a tak vždy více vážnosti a lásky nadobýval si u všech, kteřížkoli znali ho, až se r. 1508 z Erfurtu musel odebrati.