ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Martin Luther narodil se v Islebii (Eisleben), městečku baňském, hrabatům z Mansfeldu náležejícím, v zemi Saské, nyní pod pruskou berlou stojící, roku P. 1483, dne 10. listopadu o hodině 11. noční. Otec jeho Ian, a matka Margareta Lindemann bývali předtím v Möre u Schmalkaldu, do Isbelii pak, jakož jedni vypravují, přišli byli na jarmarek, druzí ale pozůstavili nám, že přišli na baňskou robotu; jisté jest, že po narození se jim tohoto syna, kterýž na den druhý, poněvadž to byl den sv. Martina biskupa, v křestu sv. jméno Martina obdržel, nezadlouho se tam bavili, ale po krátkém čase přestěhovali se do města Mansfeldu. I zde však, jakož předtím, dlouho ještě živa byla rodina tato pracně a při chudobě. Otec Ian pracoval jako baník, o své matce pak náš Luther v tomto ohledě to poznamenal, že ona častěji dříví na svém hřbetu domů nosila, a dítky své bídně a s mnohou starostí živila. Měli zajisté rodičové tito více dítek. O dvou synech, nepochybně starších vědomo nám, že na mor zemřeli, o jednom pak mladším, že se Iakubem nazíval, také též o čtyrech dcerách jejich nám pamět pozůstavena. Všecky tyto dítky přísně držány jsou od rodičů svých, a dosti tvrdo nakládáno s nimi, někdy, vedlé svědectví našeho Luthera, až nad míru, což však on tím vymlouvá, že neznali s nimi podlé rozličnosti ducha jejich zacházeti. Matka byla velice nábožná. Nepochybně pak mělo toto, z jedné strany přísné a z druhé strany nábožné vychovávání Lutherovo skrze rodičů jeho, veliké působení na jeho ducha; nebo jakož zkušenost učí, že ti, kteříž za mládí přísně držáni jsou, později sami také pevné mysli jsou a přísní: tak za to mám, že nejen dráždění to a popuzování, ve kterémž potom Luther nepřestejně živ byl, ale již i toto takové jeho vychovávání přísné, a často tvrdé příčinou bylo, že i on sám naproti sobě rovně tak byl později přísným a tvrdým, jako též naproti jiným; že oné ducha stálosti, neohroženosti, ba i někdý zjevené tvrdošíjnosti potom nabyl. Předce snad ještě většího působení mělo na něj ono nábožné vychovávání, a onen truchlivé pobožnosti příklad, kterýž měl na matce své; nebo jeho pobožnost od mladosti jeho až do věku cele dospělého byla smutná, zádumčivá, celou mysl jeho těžkomyslností opoutající, téměř půvěřčivá, potom ale zdravá, ta nejvroucejší a nejupřímnější, byla jedna z hlavních vlastností ducha jeho, která ho potom tou nejčistější, nepodvratitedlnou důvěrou k Bohu a svatému jeho světa tohoto řízení naplnila, a tím sílu ducha jeho, krom toho velikou, nesmírně zmocnila, a v jednání nepřemožnou učinila.

Ještě pak jen pacholátkem byl Martin Luther, už mu do školy choditi bylo; že se ale to až příliš včasně začalo, svědectví máme jeho vlastní, v němž dí, že ho jistý Demler v Mansfeldu častěji na rukách do školy, i ze školy nosíval. Ve čtrnáctém roce věku svého poslán jest do německého Děvína (Magdeburku) do školy, k tamějším Františkánům, kdež však na zimnici byl onemocněl. Následujícího roku 1498 poslán jest do Isenachu (Eisenach) k liternímu se cvičení, kdež sobě vynaučováním dítek a zpíváním přede dvéřmi živnost musel hledati, a veliký trpěl nedostatek, až se jednouc jeho zpěv jisté vdově Iana Schweickardt Rotta, Uršuli tak velice zalíbil, že vdova ta Luthera do domu přijala a za tři léta opatrovala. Tu se on počal v hudbě cvičiti, pískal na flautě a zpíval k loutně, a vůbec tak velice si oblíbil hudbu, že o ní po mnohých létech toto psal: „Pravím pak, aniž se za to stydím, že po bohoslov í žádné jiné umění se nenalezá, kteréby se hudbě mohlo vyrovnati; ona jediná mimo bohosloví to působí, co ovšem v skutku jen bohosloví, totiž pokojnou a veselou mysl.“ Vědomo, že Luther později mnohé, utěšené písně složil, z nichž se některé přeložené i v našem zpěvníku nalezají, kp. Hrad přepevný atd., a vždy na tom byl, aby se ve chrámích s příslušnou hudbou líbezně zpívalo.

Ve školách Isenackých ztrávil Luther tři léta pod učitelmi Ianem Treboniem a D. Wolfgangem Ostermeyerem, učiv se gruntovně řečem latinské a německé písemné, v kterýchž on potom tolika a tak výborných knih sepsal, zvláště ale v německé, kterou on sám velice vzdělal, a takořka na písemní řeč pozdvihnul, na základě mlůvy saské. Německý lid totiž nikde tak nemluví, jakož se píše, též jest veliký rozdíl mezi nářečím lidu rakouského, šwabského, brandenburgského, tyrolského, hamburgského, mnohém větší, než jest mezi slovenským a českým. Od času Lutherova přijata potom jest za všeobecní řeč písemnou německou mluva saská, kterouž odtud všickni spisovatelé neustavně vzdělávali; a tať řeč jest posavad nejpevnější svazek národ německý po všech jeho vlastech v jednotu spojující.

Potom jakž Martin Luther školy v Isenachu vychodil, šel do Erfurtu r. P. 1501, aby na tamější vysoké škole déle v umění pokračoval, kdež od rektora M. Trautvettra slovy: „Martinus Luther ex Mansfeld“ do Matriky zapsán, od téhože pobožného muže, pak Iana Gryfa, Iana Grewensteina, Bart. Ussinga a G. Heckera v mudrctví, v přírodozkumu a v nauce mravů vynaučován s Laur. Sasse byl hospodou, jenž potom v Nordhausen jsa kazatelem písemně o něm pozůstavil, že „pilně se modlil, a přes půlnoc se učíval.“ Čítával pak Luther v tehdy nejraději Cicerona, Liviusa, Petra d’ Alliaco, kterého téměř do slova z paměti věděl, Occama, Gersona a zvláště Augustina, kteréhož posledního knihy převelice potom na ducha jeho a jeho způsob smýšlení působily. Od svého dětinství jsa náboženstva a věcí duchovních veliký milovník i nyní se pilně obíral s věcmi těmito, k čemuž mu i jeho obchod s Grewensteinem velice přispěl. Od tohoto muže zvěděl ponejprv o učení Jana Hussa, a že ono důvodmi písma sv. není podvráceno. Také uhlídal on toho času po prvníkrát celou biblí sv. ve školské knihovně, a s podivením zvěděl, že ona ještě mnohém více než jen Evanjelia a listy apoštolů obsahuje, i žádal sobě velice, túžby jen v životě svém jednu biblí sv. vlastní míti mohl. Usilovnost jeho a pilnost, pak jeho schopnosti vyzískaly mu již v dvadcátém létě věku jeho, r. 1503 čest Baccalaurea a 1505 čest Doktorstva v mudrctví, kteréhož času již v tom umění jiné počal vynaučovati.

Býval pak Luther za času toho více smutné než veselé mysli, aspoň té tichosti oddán, kterou spatřujeme na lidech v skutku pobožných, a jejichž mysl nabožnost opanovala. K duchovnímu stavu cítil nepřemožnou náklonnost, a jen velikým sebe samého zapřením vymohl to na sobě, že podlé vůle otce právníkem se státi maje, právům se učil. Otec jeho za času toho již dosti značné majetnosti došel, nebo za času toho měl již dvě topírny na rudy, a byl také rádním pánem zůstal v Mansfeldě, což nepochybně bylo příčinou, že ze syna svého Martina právníka míti chtěl. Jednouc navštívil Luther své rodiče z Erfurtu, avšak na té cestě téměř o život přišel. Měl totiž při sobě nejen kord u boku, podlé obyčeje všech študujících času toho, ale také jakousi pistolku, s kterou, když se mu nenadále zpustila, tak se poranil, že na skutku zemdlel, a jen pomocí mimojdoucích při životě zachován jest. Takovéto ale příhody Luthera ještě nábožně truchlivějším učinily, a on tím více v umění o bohu, v náboženství a v hudbě hledal pokoje a potěchy; až se opět něco přihodilo, což mysl jeho tak zbouřilo, že ho tesklivost srdce přinutila mnichem se státi.