Zlatý fond > Diela > Historia posvätnej piesne slovenskej a historia kancionálu


E-mail (povinné):

Ján Mocko:
Historia posvätnej piesne slovenskej a historia kancionálu

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Zdenko Podobný, Daniel Winter, Eva Lužáková, Marián André, Katarína Tínesová, Andrea Jánošíková, Miroslava Lendacká, Patrícia Šimonovičová, Jaroslav Geňo, Michal Maga.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 58 čitateľov

Prvé vydanie Tranovského kancionála z r. 1636

Dávne túžby evanj. Slovákov splnily sa konečne. Dňa 1. decem. 1635 podpíšuc predmluvu na fare sväto-mikulášskej, dohotovil Tranovský svoj rukopis. Ešte tohože roku odovzdal ho do tlače Vavrincovi Brewerovi v Levoči, a asi v prostred r. 1636 uzrel svetlo prvý slovenský kancionál, formátu osmorkového, 412 piesní obsahovavší. Bola to významná udalosť, významnejšia, než súčastníci mohli tušiť. Nielen že odpomoženo citlivému nedostatku kancionálov, ale cirkev dostala do rúk knihu po Biblii najdôležitejšiu, jejž povolanie je cirkev v jednote viery udržovať.

No i z literárneho ohľadu má naša kniha spevov význam. Tranovský preniesol pestovanie cirkevnej poesie do vlasti našej. Tu pripravil jej útulok, keď bola belohorskou pohromou z koliebky svojej vypúdená. V svojich podarených piesňach pozostavil vzory k budúcim tvorbám. A že našiel hojných nasledovníkov, o tom svedčí cirkevná poesia prvej polovice XVIII. stoletia.

S akou radosťou uvítané bolo prvé vydanie nášho kancionála, o tom svedčia četné pochvaly a pozdravy priateľov a priaznivcov, ktoré jako významné a dôležité nižšie podávam. No nielen od evanj. Slovákov, ale jako slavný superintendent Daniel Krmann píše, i „ode všech církví slovanských, augšpurského vyznání se přidržejících“ ochotne bol prijatý.[41] O jeho obľúbenosti svedčí jeho rozšírenie. Bol uvedený v Sliezsku nielen do českých, ale i do poľských cirkví, až len r. 1865 ustúpil poľskému spevníku, a len ešte vo troch cirkvách sa dosiaľ udržuje. V Čechách a na Morave ustúpil znenáhla Leškovmu spevníku. České sbory v Sasku a Lužici majúc svoje kancionále, prejaly do nich Tranovského piesne; ba i v českom katolíckom kancionáli Mateja Václava Steyra stretáme sa s nimi. Ktorý z domácich spisovateľov zmienil sa o Tranovskom, činil to vždy s výrazom zaslúženej úcty. Ani doba vývodiaceho rozumkárstva, trebárs jej Tranovský so svojimi vieryplnými piesňami v ceste stál, neodvážila sa naštrbiť zásluhu Tranovského. On je povýšený nad duchovných bedárov, a ktorý z nich predsa metal by po ňom blatom hany, samého seba by blatom tým pokalil. Pamiatka Tranovského nezahynie v cirkvi našej, dokiaľ sa čistého Evanjelium Božieho bude pridŕžať; lebo zanechal jej v spevoch svojich hojný prameň potechy a posily. Jeho kancionál udržal ľud evanjelický pri vernosti k cirkvi a jej vyznaniu i v dobách krutého prenasledovania i v dobe racionalismu, keď sa kňazi stydeli za Evanjelium Kristovo. Náš Tranovský bol tým zvestovateľom utešených vecí na Sionu i vtedy, keď nepriateľ rozohnal, rozptýlil cirkev našu, i vtedy, keď vodcovia opustili tú cestu, jenž je Kristus, a vodili stádo Kristovo po ceste marného rozumu ľudského.

Plnila a až po dnes plní cirkevná pieseň naša vysokú úlohu, ktorú už Tranovský označil v predmluve svojej hovoriac, že ona „k mnohému vzdělání slouží. Nebo církev v jednotě víry utvrzuje, a zbouřená srdce spokojuje. Ve dne polehčuje práci, v noci pak strach a bázeň odvrácí. V zármutcích postavené radostí naplňuje, a veselé v Pánu od mnohých marnomluvností zdržuje. Přátely v lásce v tom svazku dokonalosti svazuje, nepřátely pak zahanbuje, jako onoho syna závistného (Luk. 15).“ Slovom, vydanie nášho kancionála bola udalosť významná, ďaleko siahajúca. On bol jedinou oporou a jediným sväzkom, ktorý rozmetanú a mimo zákon postavenú cirkev evanjelickú v jednote viery udržoval, keď nepriatelia viedeňskú a lineckú smluvu svevoľne zrušili a zákony synody žilinskej a ružomberskej platnosti pozbavili.

Nápis pôvodného vydania

Vo výtisku pôvodného vydania, ktoré pri rukách mám, chybujú prvé listy; avšak dľa druhého vydania, ktoré je nezmeneným odtiskom prvého, zneje nápis nasledovne:

Pisně Duchovní Staré i Nové, kterýchž Církev Křesťanská při Výročních Slavnostech a Památkách, jakož i ve všelikých potřebách svých obecných i obzvláštních s mnohým prospěchem užívá: K nímž přidáný jsou Písně Dr. M. Luthera všecky z německé řeči do naší slovanské přeložené. Od kněze Jiřika Tranovského, služebníka Páně při Církvi Svato-Mikulášské v Liptově. Vytištěné v Levoči 1636. Krem predmluvy a registríkov má 700 číslovaných strán.

Predmluva J. Tranovského

Za dôležité držím sdelenie Tranovského predmluvy v celej rozsiahlosti. Ona najlepšie objasňuje nám jeho prácu pri sostavovaní prvého vydania. Bohužiaľ napriek mnohému hľadaniu nepodarilo sa mi dostať výtisk, v ktorom by celá predmluva obsažená bola. V pôvodnom vydaní, ktoré pri rukách mám, chýbajú prvé tri listy, vo vydaní z r. 1653 dva, v Horčičkovom z r. 1684 jedon list. Následkom toho podávam predmluvu bez počiatku, v tej nádeji, že mnohí povzbudení súc k bedlivejšiemu všímaniu a hľadaniu starých vydaní, dosť skoro doplnia medzeru túto.

Dľa Ľudevíta Haana „předmluva osahuje toto naučení: proč my křesťané často a rádi Pánu Bohu ke cti a chvále zpívat máme? K tomu nás vedou tyto příčiny:

I. ipsa hominis formatio mirabilis t. j. že Bůh člověka k obrazu svému právě předivně stvořil a k chválení jména svého spůsobného učinil.

II. Voluntas dei invariabilis t. j. že Bůh konečně tomu chce, abychom jej tím sůsobem ctili.“

Z Horčičkového vydania sdeľujem zakončenie druhého bodu, jako nasleduje:

*

A kdo neví, jak mnoho Žalmů Davidových, k tomu probuzujicich jest? Jak často v nich se opakuje Cantate, Laudate, Exultate, Jubilate, Laetamini, Gloriamini, Eructavit cor meum, Dicite gloriam etc. K temuž vedou i apoštolé Kristoví. Nebo Sv. Pavel napsal (Kol. 3, 16.). Slovo Kristovo přebývejž ve vás bohatě se vší moudrostí, učíce a napomínajíce sebe vespolek Žalmy a chválami a Písničkami Duchovními, s milostí zpívajíce v srdci vašem Pánu. Tímž spůsobem napomíná apoštol i Efezské (v kap. 5). Sem přináleží řeč Sv. Jakuba: trpí-li kdo z vás protivenství, modliž se: Jestli kdo dobře mysli, prozpěvuj. (Jak. 5) To o druhé příčině.

III. jest, Praxis ecclesiae, in eaque Sanctorum omnium, laudabilis: Chvalitebný a následování hodný spůsob, aneb horlivost církve Boží a všech údův jejich, od počátku světa až posavád. O Enosovi patriarchovi svědčí Písmo (Gen. 4), že za jeho času začalo sa vzývání jména Hospodinova. Což sa o zachovávání církevních shromáždění k poctám Božským slušně rozumí: (Nebo sic vzývání jména Hospodinova i v domě Adamovém nezanedbávalo se!) A tak že i tehdáž před potopou kázáním Evanjelium rajského o Semenu Ženy, a při tom modlitbámi i písničkámi veleben byl Bůh, nepochybné jest. Potom v církvi izraelské, že Pánu Bohu ke cti a chvále, králové, proroci a všickni pobožní rádi všelikého času zpívali, a v poctě té obzvláštní své zalíbení měli, ukazují příkladové písem. Tak i v Novém Zákoně šetřili toho všickni věrní ctilelé Boží. Nebo zpíval sám Kristus Pán s učedlníky svými po večeři (Mat. 26). Zpíval Sv. Pavel a Silas písničky v žaláři (Actor. 16). Tak i anjelé a všecka církev triumfujíci, všickni vyvolení bez přestání rádi to činí na nebi (Job. 38. Izai. 6. Zjev. 4, 5 atd.).

IV. A poslední příčina. Utilitas cantionum sacrarum inaestimabilis; platnost aneb užitečnost písní duchovních nevypravitedlná. Co zajisté jest, čehož Píseň nepůsobí? Píseň Boha obveseluje. Nebo slyšeli sme již, že proto harfě připodobněná jest. Píseň anjely sv. potěšuje. Nebo v čemž oni kochání své mají na nebi, kterák by nerádi při tom byli na zemi? Píseň ďábly zarmucuje, ano do konce je zahání: čehož příklad na Saulovi (I. Sam. 10, 23). Když David na harfu hrával (a při tom bez pochyby i žalmy nábožné zpíval), že duch zlý odstupoval od něho. To také za našich časů stalo se v Levenberku in Silesia, A. 1605, že z děvečky posedlé vyšel nečistý duch, když po mnohém a častém modlení, zpívali se také písně nábožné s připojením nástrojů muzických: Referente Tobiá Seilero, in Daemonomania evulgata etc. Píseň při lidech všecko dobré rozhoduje. Nebo tu naučení, napomenutí i potěšení hned příjemnější. Ano, co v rytmy uvedeno bývá, to lidem netoliko milejší, ale i k zachování snadnější jest. Píseň k mnohému vzdělání slouží. Nebo církev v jednotě víry utvrzuje a zbouřená srdce spokojuje. Ve dne polehčuje práci, v noci pak strach a bázeň odvrací. V zármutcích postavené radostí naplňuje a veselé v Pánu od mnohých marnomluvností zdržuje. Přátely v lásce v tom svazku dokonalosti svazuje, nepřátely pak zahanbuje, jako onoho Syna závistného (Luk. 15). Píseň dítkám přináší chválu, panicům poctivost, pannám ozdobu, mužům horlivost, ženám trpelivost, starým lidem občerstvení. Summou, nábožné zpívání jest práce nebeská, práce anjelská, kteráž se začína zde, a dokonávati se bude v nebesích věčně. Jest počátečné zakoušení života věčného a nějaký obraz jeho. Nebo jakož člověk v Duchu a v pravdě zpívající pozapomíná na práce a starostí své: Vězeň na pouta a řetězy své, nemocný na bolesti své, dlužník na dluhy své, a těší sa proti tomu všemu srdečně. Takť ovšem, když nastane naše společné v nebesích prozpěvování, v zapomenutí přijdou všickni zármutkové, podle slibu Páně (Ján 16). Radovati se bude srdce vaše! To všecko má nám sloužiti k probuzení, abychom pro tak veliké a znamenité příčiny, písničkám duchovním rádi se učili a je zpívali. A protož chválte služebníci Hospodinovi, chválte jméno Páně: Budiž jméno Hospodinovo požehnáno od tohoto času až na věky! (Žalm 113.) Což jsem pak jinde (in Phialâ odoramentorum) psal, čeho bychom šetřiti měli, aby modlitby naše P. Bohu příjemné, a nám užitočné byly, to se i o písních rozuměti má. Že (totiž) samému P. Bohu za všecká dobrodiní jeho čest a chválu vzdávati a jej všelikého času na všelikém místě z úpřimného vroucího srdce, žalmy a písničkami oslavovati máme. Nebo věděti sluší, že všelikých obětí, modliteb, písní a služebností našich, jako nějaká duše jest srdce, což i sami pohané uznávali. Nebo v historiích čteme de Julio Caesare, et Aelianu Pertinace, že když oni oběti své vykonávali, a kněži v hovádku srdce nenalezli, ulekše se na Augures aneb hadače otázku vznesli: co by to znamenalo? I dali odpoveď: Sacrificium hoc nullum esso, vitâ carere, Diis displicere. Odkudž ne zle pověděno: Orat bis, qui corde canit, Dvakrát se modlí, kdo zpívá, Však, když srdce při tom bývá. A opět:

Os hominis campana pii: ferit aethera pulsu, Funiculum si cor, cum pietate, trahat. Ústa jako zvonček znějí, ale tehdáž nejsilněji, když srdce provázček táhne, ten hlas až k nebi dosáhne.

Druhé o spůsobu a pořádku i příčině vydání písní těchto

Poněvádž každý člověk s práci svou na světlo vycházející (byť nevím jak věrně a úpřimně pracoval, vždy předce) rozličným soudům poddán býti musí: z té příčiny o dotčených věcech již také zpráva nějaká se učiní.

I. Spůsob písní těchto takový jest, že u čtěnáře pobožného snadně místo obdržeti může. Nebo 1. vydávají se tuto písně ve větším díle staré, a některé nové, též dlouhé i krátké atd. Starými pohrdají někteří, nejvíc proto, že se jim zdají býti obšírné, a v melodiich poněkud prosté, protož oni sobě skládají kratší a líbeznější. Ale protož dobrých starých prácí, pokud jen duše v ních jest (t. pravda B.) zamítati a jako zakopávati nemáme. Ze strany krátkosti zachovávali naši milí předkové jiný spůsob. Nebo písně své obyčejně zavírali nějakým napomenutím, neb prosbou, neb díkůčiněním a takovu závirku znamenali nejobyčejněji ručičkou.[42] A tak když krátce zazpívati potřebí bylo, buď po řeči, neb po kázání, neb jindy, tehdy veršíky takové zpívali: čehož i v tomto kancionálu pilně šetřeno. K starým přidáno jest nemálo nových: zvlášt které z německého jazyku v nově přeložené jsou. Z písní D. M. Luthera čtyri toliko do reči naší slovenské přeložené jsem našel, protož já ostatní všecky, kterékoli on za své uznával, a které in tomo Jen. 8. se nacházejí, přiložil jsem a k těmto připojil. Písní pak, kteréž se dlouhé býti zdají všelijak zamítati neslušelo. Jedno proto, že jich někdy potřebí, zvlášt na těch místech, kde lidé k službám Božím dosti z daleka choditi musejí. Druhé proto, že doma in privato pietatis exercitio, k mnohému úžitku sloužiti mohou. Nebo zdaliž všickni věřící nejsou královské knězstvo? A z příčiny té, zdaliž i doma P. Bohu, jakož jinych obětí, tak i modliteb a chvál obětovati povinní nejsou? Zvlášť ve dny nedělní a sváteční, kteréž jistě ne v záhalkách a jiných marnostech, ale v poctách Božských stráviti sluší. Třetí proto, že mnohým pobožným lidem příjemné a žádostivé jsou jakož pro starožitnost, tak i pro utěšené věci, kteréž se v ních zdržují. Z té a takové příčiny i prosté některé připojeny jsou. Již pak povinní jsme, jakož v jiných věcech, tak i v této, pamatovati na napomenutí apoštolské, jeden druhého břemena neste a tak plnte zákon Kristů. Avšak poněvádž tuto (jak již povědíno) staré i nové, dlouhé i krátke spolu vycházejí, může sobě vděčný křesťan vybrati, co se jemu líbí. 2. Byla starost i o to, aby text s notami ve všech písních se trefoval, to jest: jak mnoho v melodii not, aby i syllab tolik bylo, a to pro zastavení všelikého trhání: Ale všudy to stati se nemohlo,[43] zvlášť v písních starodávních, jakož jest ona: Poslán jest archanjel atd. a mnohé z německých přeložené. A protož kde noty zbývají věděti sluší, že tu ligatura býti má atd. 3. Vyhledává se ovšem také, jakož v jinych věcech tak i v písních, má-li smysl býti srozumitedlný, aby i slova nebyla zatemnělá. Avšak vždy nacházejí se slova některá, kteráž se již téměř zachovávati musejí. Jakož jsou voces peregrinae, longo usu jam receptae. Ku příkladu Halleluja (slovo hebrejské, znamenajíci pochválen buď P. Bůh!), Kyrie eleison (Pane smiluj se). Tak p. 371. v. 5. Králi Sabaoth, to jest: Králi Zástupův. Item slova místy neobvyklá, jakož jest: choť t. ženích, aneb nevěsta. V té době t. v té chvíli. Bůh dí, totiž praví. Kvas, což někdy znamená věc porušující p. 152. v. 2 (v terajších str. 239. v. 2). Někdy pak hodování a radost p. 301. v. 9 (v terajších 1098. v. 9), p. 292. v. 12 (v terajších 374. v. 12). V těch a takových slových a řečech potřebí svaté snášenlivosti. Víme zajisté, jak v jedné krajině jedna řeč velice se dělí. Podle místa uti homines cultiores, ita et stylus purior. A tak, křesťanský čtenáři, jestliže tobě (čutí, aneb čuje) odporné jest, věz, žeť druhému tvé (bdění, aneb bdí) odpornejší.

Nic méně však, když jen smysl dobrý, a my v něm svorní jsme; slov nesluší na váhu klásti a zle vykládati, ale raději prostějším vysvětlovati. 4. Někteří snad také nad tím pozaslavovati se budou, že místy něco proměnéného najdou. Ale krátce o tom mluvě, jestli co kde proměněno, to všecko z dvojí nevyhnutedlné příčiny pošlo. Jedno z nejednostejnosti kancionálů, zvlášť psaných. Kdož by je pred sebe vzal, snadně to vyznati i potvrdili musí. Ku příkladu v oné písni adventní (Moc Boží divná, p. 17. v. 8), někteří zpívají! O Kristu Pánu, že se vtělí v Pannu. Jiní pak, o tobě Kriste, že se vtělíš jistě, A takť i v imprimovaných exemplářích stojí. V písni poobední (Vzdejmež chválu děkovaní, p. 519. v. 3 — v terajších str. 849. v. 3), jední zpívají: Pohané, druzí pak křesťané. Jakož v některých písničkách také tak vytlačeno: A to slušněji, nebo ono propovědení (Žalm 82): Jáť jsem řekl, Bohové jste; ne o všech vůbec, ale o vrchnostech povýšených, a na místě Božím soudy držících vlastně zní. V písni ranní p. 500. v. 3 od všech hříchů smrtedlných; jiní: od mnohých.[44] V antifoně Da pacem: někteří přidávají slovíčko. Všemohoucí, někteří je opouštějí. Píseň ona (Pán Bůh jest síla má, p. 559.) divně spletena se nacházela. Avšak poněvádž na Žalm 27. složená jest, kterákby veršíkové jední po druhých následovati měli, to sám dotečný Žalm ukazuje. Ale k čemu přikladův množství? Nad ono Credo, p. 222. co u nás obecnějšího? Avšak v. 2 jední zpívají: Vstal z mrtvých skrze moc Boha Otce, druzí: Skrze své svaté Božství. V. 3 někteří repetují: Všecky skutky lidské, jiní bez opakování dokládají: zlé i dobré. Ano, jiní majíce docela jinou sentenci i v té se dělí; nebo jedni zpívají: aby soudil všecky lidí z té veliké temnosti, druzí: obveselil lid svůj z té veliké temnosti. Opět v. 4 o Duchu Sv.: kterýž pošel, druzí: kterýž pochází a držíce se litery Jána 15, v. 26. A to lépeji.[45] Takové Chaos trvati bude a musí, pokud jeden dobře zpraveny a zpořádany kancionál jednomyslně přijat a užíván nebude. Poněvádž tedy při takové nejednostejnosti, jen to vzíti se musilo, co lidé stateční za nejlepší býti pokládali, dobrotivý čtenář nechť v dobrou stránku všecko obráti. Nebo býť nejednomu k vůli tak, nebo jináče položeno bylo, druhý i třetí předce by s tím spokojen nebyl. Něco pak v některých místech nevyhnutedlná potřeba poopraviti nutila. Nebo v Žalmu kajícím 6 (p. 401. v terajších 633) zpívají někteří: není v světě žádný; ježtoť zřetedlně stojí (Žalm 6, v. 6): v smrti není atd. Tak v písni o umučení p. 123. v. 6: Tichým hlasem atd. Ješto evanjelista svědčí (Mat. 27), že zvolal hlasem velikým, což také za neposlední zázrak se počítá. A domnění de Limbo, zdaliž nevyvrací čistého učení o ospravedlnění a spasení všech svatých od počátku světa skrze víru v Mesiáše? Zdaliž nečelí proti dekrétu sněmu apoštolského? Věřím, že skrze milost Pána našeho Jezu Krista spasení budeme, jako i otcové naši. (Skutk. 15) Zdaliž neválčí proti svědectví (Sap. 3, v. 1): Spravedlivých duše jsou v ruce Boží a žádná muka nedotýká se jich. V oné písni (Den vzkříšení Jezu Krista) mimo dotčeného bludného domnění, kterák i ona slova (Bychom sednouc na pravici atd.) srovnávají se se svědectvím apoštolským (Žid. 1). Kterému kdy z anjelů řekl: Seď na pravici mé? Z té příčiný composicí mnohem lepší tuto položiti se musila pag. 177 (teraz 245). Jiných drsnatých a odporných věcí nechci přivozovati. Glossy (kterými se to i ono barví) jaký úžitek s sebou přinášejí, ukazuje sám skutek, že totiž smysl pravdě odporný, vždy předce zůstává. Neníť pak hned nemožné potřebného napravení v cirkev uvésti. Nebo jestliže Cantores přijavše z nešetrnosti lecos, častým opakováním v lid to uvésti mohli, kterák by smyslu lepšího takovýmž častým opakováním uvésti nemohli? Zvlášt kdyby učitelé církevní otcovským napomenutím k tomu se přičinili, aby všickni jednomyslně (šetříce správcův kůru) zpívali. I tu platné jest přísloví: Gutta cavat lapidem, non vi, sed saepe cadendo atd. Incipe, perficies auxiliante Deo. Pakli vždy někomu práci takovou podstoupiti nevidí se: V té příčině lépe jest, nechati toho tak, což mnohým přináší pohoršení a vzítí před sebe te, nad čímž žádný urážeti se nemůž. Ku příkladu, kdo by v ono sváteční Patrem, pag. 283. (v terajších 360) potrefiti nemohl, může zpívati obecné p. 220[46] aneb: Otče náš milý Pane, pag. 224. To o spůsobu.

II. Pořádek zachoval jsem starodávní. Nebo v prním dílu obsahují se písně k výročním slavnostěm a památkam. V druhém officia a písně k obecným nedělím po Sv. Trojici. Tolikéž k památkám sv. anjelů, Panny Marie a sv. apoštolů atd., při památkách, které neznějí o apoštolích, aneb mučedlnících (jako jest, narození Jána Křtitele, proměnění Krista Pána atd.) mohou se zpívati officia nedělní a písně k textům případné. Pohřební (poněvádž pochovávaní těl mrtvých částka jest služebností církevních) k tomuto dílu jsem připojil, odděliv je od jiných; proto, že v těchto na větším díle ukazuje se jako prstem na přítomnost těla mrtvého: již pak ne všickni k rozeznávání, dostateční jsou. Avšak podle uznalé potřeby i při pohřebích písně o čtyřech posledních věcech příhodné zpívati se mohou. V třetím dílu následují písně o církvi svaté, a jiné obecné k spívání kteréhokoli času. Naposledy přidal jsem spěvy nešporní, Žalmy, hymny atd., kterýchž církev Boží podle starého pořádku až posavad užívá. Avšak v Žalmích následoval jsem versí k Lutherové co nejblíž přistupující pro smyslu srozumitedlnějších zachování.

III. K vydání pak písní těchto nevedla mně žádost marné chvály. Nebo z příčiny té ani písní svých (kterýchž tuto přes 150 jest) znamenati jsem nechtěl, obávaje se přitom, aby mne nepotkalo, co někdy sv. Pavla, o němž se mluvilo (2. Kor. 10): Listové jeho těžcí a mocní, ale přítomnost osobná jest mdlá a řeč chatrná. Jiné toho jisté příčiny byly a to podstatné. Nejprvé, mnozí stateční kněži soudíce to, co i já, že totiž podle čistoty Slova Božího a velebních svátostí v církvi neposlední starost o to býti má, aby spívání také čisté a nábožné bylo. (Nebo jakož harfa, inštrument, regal, neb jiný muzický nástroj, není-li dobře štimovaný, jen škřípí a člověku hlavu turbuje, tak i zpívání, se slovem Božím se nesrovnávající, svědomí theologickému protimyslné jest.) I uslyševše o práci této, netoliko jí schválili, nýbrž jak ústně, tak i skrze psání napomínali, aby k obecnému dobrému vydána byla. Přistoupilo k tomu snažné pohledávání některých křesťanských vrchností, jak stavu panského, tak i z rytířstva, pletky Babilonské v nenávisti majících a čistotu evanjelium svatého srdečně milujících. Vyhledávala to potřeba mnohých pobožných exulantů, kteříž nyní svobodných kostelů zbavení jsouc, musejí v domích privatim (jako někdejší předkové naší v prvotní církvi po apoštolích) Pánu Bohu sloužiti, ač pocty takové (jakékoli jsou) vždy předce Pánu Bohu milé jsou. Nebo Kristus Pán slibuje: Kdo by zavra dvéře své, modlil se v skrytě, že Otec nebeský, kterýž vidí v skrytě, odplatí jemu zjevně. Poněvádž pak, jakož jiných potřebných knih, tak i duchovních písní nemalý nedostatek vzešel, slušeloť takovým hladovitým dušem v přičinění té k potěšení posloužiti. Nadto vyhledávala to i potřeba domácí církve. V čem kdo stádečko sobě svěřené k nějaké nápravě přivésti může, i proč by toho nečinil, jsa zvlášt k tomu úřadem svým zavázán? Jisté, jedenkaždý břímě své ponese! A tak rozjímaje sobě výš jmenované příčiny, (které nás k nábožnému spívání ponoukati mají) ohlédaje se také na žádost i potřebu tak mnohých pobožných lidí, nechtěl jsem harfú svou sobě samému k potěšení sloužiti. Než vydávám jí teď (ve jménu Pána Jezu Krista) církvi jeho milé k vzdělání. Vím, že jeden i druhý mistr a filosof se najde, kterýž to i ono valchovati a přemítati bude. (Nebo jakož ptáctvo rozdílno jest; někteří zajisté spěváci, milostní ptáčkové, jako slavík, stěhlík, čížíček, kos atd., jiní pak ingrati cuculi, jiní žraví a škodní ptáci, jako jestřábové, krahulci, kaně, krkavci atd. Tak jistě i lidé! Applicationem odiosam amor pacis exaggerare vetat.) Ale pro zlé nesluší opouštěti dobrých. Jedno proto, že služebníci Kristovi nemohou šťastnější býti, nežli Pán jejich, kterýž řekl (Jána 15): Poněvádž jsou řečí mé šetřili, i vaše šetřiti budou. Druhé proto, že v prácech úpřimných na postranní soudy lidské dbáti nemáme, usilujíce se líbiti více Bohu, než lidem. Jakož apoštol napomíná, abychom šli skrze slávu i pohanění, skrze zlou i dobrou pověst, jakožto bludní a jsouce pravdomluvní, jakožto neznámí a jsouce známí (2. Kor. 6). Nadto: Quod gratis patentibus traditur, ingratis non obtruditur. Pročež by tedy závistník zlobiti se měl? Tebe pak pobožný křesťanský čtenáři (kteréhokoli práce tato má dojde) prositebně žádám, abys harfu tuto duchovní vděčně přijal, nedostatky v ní láskavě vážil, a vidíliť se, spolu s námi jedněmi usty i srdcem velebil jméno Páně. Napomáhaje tudy k rozšíření kůrův anjelských a všech vyvolených Bohu ke cti a chvále, ďáblu pak k věčnému zahanbení! Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýž pozor dával na Davida, služebníka svého a Žalmy jeho, On ráčiž i nás a zpěvů naších šetřiti a nám tu milost dáti; jakož začínáme ctíti jej zde v nestatečnosti, abychom to činili i v nebesích na věky v pravé dokonalosti. Amen. — Datum z fary svatomikulášské 1. die X. bris. (Kdežto přicházejícímu Vítězi našemu, již ne poníženě, ale slavně; ne na oslátku, ale na bělostkvoucím oblaku; ne se zástupem sprostným, ale s nesčislným vojskem anjelským; ne aby souzen byl, ale aby soudil: s pozdvihováním hláv naších (příkladem oných panen Jud. 11. Též I. Reg. 18.) vstříc vycházíme, prokřikujíce: Hosanna Synu Davidovu, požehnaný jenž se béře ve jménu Páně, spasiž nás na výsostěch! Amen.) Anno M. D. C. XXXV.

Rozvrh a obsah pôvodného vydania

První díl

I. Antifony, kteréž se ve dni nedělní i sváteční místo introitu přes celý rok zpívají

1. Nejsvětější B. všemohoucí

2. Ó Ježíši

3. Přijdiž (prosíme) o Sv. Duše

II. Písně adventní o zdávna žádaném seslání Syna Božího s nebe a přesvatém vtělení jeho v životě Panny Márie

4. Hospodine Otče žádoucí

5. Věříme v jednoho Boha

6. Vesele zpívejme

7. Poslán jest Archanjel k M. P.

8. Bůh Otec, Syn i Duch Svatý

9. Všickni věrní křesťané

10. Moc Boží divná

11. Přijď pohanů spasení

12. Pán B. všemohoucí z nestíhlé

13. Jakož o tom proroci

14. Divná se milost stala

15. Tvrdošijní židé

16. Vítej, Jezu Kriste, z nebeské

17. Aj Panna jest pozdravená

18. O Bože náš, Trojice nejsvět.

19. Rosu dejte, ó nebesá

III. O radostném narození Pána našeho Ježíše Krista z čisté Panny Marie

20. Hospodine studnice dobroty

21. Sláva buď Bohu na nebi

22. Věříme srdečně, v jednoho B.

23. Syn Boží se nám narodil

24. Kristus Syn Boží narodil se

25. Nastal nám den veselý, z rodu

26. Jiz slunce z hvězdy vyšlo

27. Pochválen buď Jezu Kr.

28. Na Boží narození

29. S nebe přišedše anjelé

30. Prozpěvujme píseň novou

31. Nastal jest nám den veselý

32. Zvěstujem vám radost

33. Z výsosti nebeské jdu k vám

34. Zpívejmež všickni vesele

35. Slyšte pobožní novinu

36. V radostnén plesání

37. Podle slov Izaiáše

38. Veselým hlasem zpívejme

39. Nastal nám čas velmi veselý

40. Narodil se K. Pán, veselme se

41. Dítě se nám narodilo

42. Kdo děťátko chce míti

43. Znamenejme křesťané

44. Prorokovali proroci

45. Pochválen bud z nevýmluvné

IV. Na nové léto a obřezání Páně s chválemi

46. Rok starý míjí v té době

47. Vzdejmež čest Pánu Bohu

48. Rok nový zase k nám přišel

V. O pracovitém životu, kázáních a divích Páně

49. Prozpěvujmež s radostí, o Páně

50. Otce nebeského Syn jednoroz.

51. Cesta k nebi nová, živá

52. Stvořitel nebe i země

VI. Postní o umučení a smrti Pána našeho Jezu Krista

53. Hospodine Otče žádoucí

54. Věřmež v Boha jednoho

55. Kristus příklad pokory

56. Všemohoucí Stvořiteli

57. Ó Spasiteli Ježíši, kterýž

58. Kriste pro naše spasení

59. Jestiť psáno dávným rokem

60. Když přišla smrti hodina

61. Umučení našeho P. J. Krista

62. Ježíš Kristus Boží člověk

63. O veliká milost Syna Božího

64. Když Pán Ježíš na kříži pněl

65. Pohled na Pána Ježíše

66. Lidské pokolení měj vždy

67. Jenž si trpěl za nás

68. Poděkujmež Kristu Pánu

69. Chvála tobě, Kriste, kterýž

70. Zdráv buď králi nebeský

71. Nebeský Pán, aby dokázal

72. Když byl Pán Ježíš pochován

Lamentationes, kteréž se při večerních shromážděních v středu, ve čtvrtek a v pátek zpívají

73. O přežalostném pádu Adama

74. Kristus Syn Boží vtělený

75. Poslouchejte žaloby nebeského Otce

VII. O slavném a radostném z mrtvých vstání Pána našeho Ježíše Krista

76. Bože Otče, vzkřísils mocně

77. Sláva Bohu na výsosti

78. Věříme v všemohoucího

79. Bůh náš všemohoucí

80. Utěšený nám den nastal

81. Vstalť jest této chvíle

82. Vzkříšení Spasitele svého

83. Nuž velikonoční chválu

84. Kristus Pán jat byl od smrti

85. Zpívejmež všickni vesele

86. Třetího dne vstal Stvořitel

87. Jezu Kriste Vykupiteli

88. Ke cti Krista Spasitele

89. Radujme se všickni nyní

90. Leto chvíle této

91. Kristus Ježíš Nazaretský

92. Ježíš Kristus Spasitel náš

93. Den vzkříšení Jezu Krista

VIII. O vstoupení Pána našeho Ježíše Krista na nebe

94. Bože smiluj se nad námi

95. Sláva Bohu na nebi

96. Věříme z srdce úpřimného

97. Vstoupil jest Kristus na nebe

98. Bože Otče z veliké milosti

99. Aj Pán kraluje Božskou čest

100. Vstoupil na nebe řek pravý

IX. O slavném Utěšiteli Ducha Svatého na ap. seslání

101. Bože, k svým hříchům se

102. O buď sláva na výsosti

103. Veříme všickni v B. jednoho

104. Dnešního dne splnilo se

105. Navštěv nás, Duchu Svatý

106. Jak čerstvých vod jelen žádá

107. Duch Sv. když na Jordáně

108. Přijdiž Duše Sv. naplň nás

109. Požádejmež Ducha Svatého

110. Duch Páně svou přesvatou

111. Poprosmež Ducha Svatého

X. O blahoslavené a předůstojné Trojici Svaté

112. Chválen buď večně Hospodin

113. Každý duch chváliž Pána

114. Pochválmež Boha našeho

Druhý díl

I. Offícium k nedélím obecním

115. Hospodine všemohoucí

116. Známe to, Pane Bože náš

117. A na zemi budiž lidem

118. Bohu buď sláva na nebi

119. Věříme v Boha jednoho

120. My všickni věříme. Lutherovo

121. My všickni věříme. Starodávné

II. Modlitebné před kázáním Slova Božího

122. Otče náš milý Pane

123. Milý Pane, dejž hodně

124. Buď tobě chvála, Otče

125. Pane, bohatce skoupého

126. Tuto svatou epištolu

III. Po kázání Slova Božího

127. Poďěkujmež nyní Pánu Bohu

128. Zachovej nás při svém slovu

129. Pochválen budiž Pán Bůh náš

IV. O večeři Páně: při posluhování a užívání té Velebné svátosti

130. Izaiáš prorok svědčí

131. Nejmocnější B. Otče vždycky

132. Hosanna, sláva, moc

133. O Ježíši, přesladký duše hosti

134. Vyslyš prosby naše, o Pane

135. Pán Ježiš lidu věrnému

136. Aj teď večeře Páně

137. Aj divná moudrost, dobrota

138. Kristus Ježíš Bůh a člověk

139. Ježíš Kristus náš Spasitel

140. Kristus kněz chtě své oběti

141. Otče Bože všemohoucí, jenž

142. Děkujemeť tobě, milý Pane

143. Děkováni vzdejme králi

144. Beránku Boží tichý

145. Srdcem, ústy, nábožně

146. Bohu buď chvála, česť i požehnání

V. Po vykonaných službách církevních

147. Svaté Boží požehnání

148. Král věčný nás požehnej

VI. O anjelích. Officium a písně

149. Otče, stvořiteli všeho

150. Věříme v Boha jednoho, Otce

151. Činíme tobě, Pane Bože, díky

152. Chváltež Pána anjelé

153. Před Božím stojí trůnem

VII. O blahoslavené Marii Panně, officium a písně

154. Kyrie eleison, o B. k nám se

155. Sláva Bohu na výsosti

156. Věříme všickni v Boha Pána

157. Boha Otce nestíhlého

158. Majíce památku nyní

VIII. O apoštolích a mučedlnících

159. Hospodine, vždycky mocný

160. Na zemi pokoj vždy budiž

161. Věrmež v Boha Otce, všeho

162. V moci, v moudrosti dobrého

163. Svaté apoštoly Páně věrné

164. Pamatujmež na svaté

165. Kdo se líbí Bohu jsa živ

IX. Při oddávaní nových manželů, o stavu manželském

166. Šťastnýť jest muž bohabojný

167. Buď chválen, Otče nebeský

X. Pohřební, při těl mrtvých k hrobu doprovázení

168. Jistota smrti a pádu

169. U prostřed věku svého

170. Aj, již čas odjíti mého

171. Srdečně žádám sobě

172. Teď já zde bídný červíček

173. O daremné světské utěšení

174. Všem sluší znáti běh

175. Neplačtež mnoho, přátelé

176. Rozvažujmež již, křesťané

177. Vímť já, že můj Vykupitel

178. Vážmež život smrtedlnosti

179. Zpomínejmež všickni věrní

180. Jak rozličným způsobem

181. O smrti ukrutná, ach, jak

182. Jdu pryč vesele, v pokoji

183. Křesťané na toto tělo bedlivě

184. Rozžehnejme se s tím tělem

Třetí díl

I. O církvi svaté

185. Církev pravou poznávam

186. Církev jest Panna mně

187. Bohu milému, Otci nebeskému

188. Při vodách tvých, o, Babylon

II. Modlitebné. V čas pokušení a protivenství církve za vysvobození

189. Ach, Bože k jakému věku

190. Věčný Králi, Pane náš

191. Křesťané pravdy B. praví

192. Již sluší srdce svého

193. V úzkosti a zarmoucení

194. V den soužení, když odnikuď

195. Ach, Bože pohleď s výsosti

196. Blázniví ústy říkají

197. Jestliť Bůh s námi nebude

198. Hrad přepevný

199. Chráň nás, Pane, při slovu

200. Byť Boha s námi nebylo

201. Mocný Bože, pohleď na nás

202. Hospodine, ty jsi Bůh náš

203. Bože smutných potěšení

204. Proč tak truchlíš, proč se tak

III. O stavu Božím a při tom o některých hlavních artikulích víry křesťanské z něho

205. Evanjelium věčného úpřim

206. Znejmež krátkou summu

207. Tatoť jsou nám přikázaní

208. Člověče, chceš-li dojíti spasení

O Kristu Pánu, osobě i úřadu jeho

209. Pána Ježíše v pravosti znáti

210. Jezu Kriste, tys zajisté

O ospravedlnění člověka

211. Přišlo k nám padlým spasení

212. Radujtež se, ó křesťané

O předřízení k životu věčnému

213. Znejmež, o, křesťané věrni

O platnosti modliteb

214. Nuž všickni spolu zdvihnouc

215. Modlemež se Otci svému

216. Otče náš jenž v nebi bydlíš

217. Bože Otče náš, kterýž v nebi

O svátosti křtu svatého

218. Kristus Pán náš k Jordánu

O pokání a při tom modlitebné za odpuštění hříchů

219. Syn márnotratný nazván

220. Otče nebeský, ráč pomoc dáti

221. Probuďmež se, křesťané

222. O, milosrdný Bože náš

223. Ježíši věčný Bože, všecko má

224. O, Králi nebeské slávy

Sedm Žalmů svatého Davida, kteříž slovou kající

225. Pane, v prchlivosti své

226. Aj blahoslavený, kterémuž

227. Bože, v své prchlivosti

228. Smiluj se nade mnou, Pane

229. O, Bože, mou modlitbu slyš

230. Z hlubokosti volám k tobě

231. Hospodine, v mém pokání

O kříži

232. Taktoť volá sám Syn Boží

233. Jakž Bůh ráči tak já chci

IV. O etném a šlechetném životu

234. Pamatuj, člověče, proč tě

235. Aj blahoslavený člověk

236. Pán Ježíš původce spasení

237. Jak jest líbezná a Bohu

238. Krásny byl Absolon

239. Lítostivý jest milý Syn Boží

240. Duch můj milost cítí

241. Chrámové Ducha svatého

242. Slyžmež z úst Pána našeho

V. Modlitebné za všeliké potřeby vezdejšího života

243. Poprosmež Spasitele

244. Stvořiteli věčný, myť k tobě

245. Pane, Králi všech národů

246. O, Bože Abrahámů i všech

247. Bože večný sám pro sebe

248. Všemohoucí náš Bože

249. Hospodine všemohouci v moci

250. O, jak hrozná trápení

251. Odvráť, o, Bože, hněv svůj

252. Když sme v největším trápení

253. Slušeloť by nám to znáti

254. Všemohoucí Bože, v nynější

255. O, Kriste, kníže pokoje, jenž

256. Všemohoucí věků Králi

257. Dej nám pokoj Hospodine

258. Dej pokoj Hospodine za těchto

259. Nezpomínejž nám Pane Bože

260. Smiluj se nad nami náš milý

261. Ukrotiž se hněvivost tvá

262. Odpusť všech nás zlosti

263. Odpolu životem naším

264. Známe, to Pane milý

265. Odvráť sucho přílišné

266. Zastav deště, ó Pane

267. O, popřej nám pokoje

268. Otče, pro svou dobrotu

269. O, vzdal morovou ranu

270. O nynější zlý čas

271. Ráč nám déšť dáti

272. Zastav deště zas

273. Oroduj za nás

274. Pro svou dobrotu

275. Odvráť mor od nás

276. Pane smiluj se, Kriste smiluj

277. Pane Bože smiluj se, o, Kriste

278. Otče náš nebeský, tebeť

VI. O dobrodiních Božích s chválami

279. Probuď se v mysli věrný

280. Chváliž Pána již nyní

281. Proč se lak rmoutíš, duše má

282. Pane Bože, budiž chvála

283. Nuž chvál má duše Pána

284. Chválmež Boha ó křesťané

285. Chváltež nejmocnejšího

VII. Písně ranní

286. O všeomohoucí Bože náš

287. Děkujmež Pánu Bohu

288. Z celého srdce svého, díky

289. Otče světel, děkujeme, že

290. Díky Bohu vudejme, Králi

291. Minula noční hodina

292. Hospodin uslyš hlas můj

293. Aj vstávajíce ráno z svého

294. Otče, Bože všemohoucí

295. Děkujiť, milý Pane, z daru

Písně večerní

296. Děkujemeť, obrance náš

297. Kriste, jenž jsi světlo i den

298. Vždycky se sluší modliti

299. Z opatrování dobrého

300. Pod večer tvá čeládka

301. Kriste, světlo všech temností

302. Při skonuání dne toho, za

303. Na lože jdouce, toběť se

304. Již se priblížil čas noční

305. Pochválmež Pána Boha

VIII. Písně před jídlem a po jídle

306. Otče náš všemohoucí

307. Ježíši, Králi anjelský

308. Vzdejmež čest Bohu svému

309. Toběť sluší díkčinění

310. Chváltež Pána, neboť jest

311. Vzdejmež chválu děkování

312. Chváltež již Pána, neboť jest

313. Budiž slavně veleben

314. Sláva buď tobě, Bože náš

315. Nuž chválu vzdejme Bohu

316. Příkladem Pána Ježíše

317. Vzdejmež Bohu slušnou čest

IX. Písně obecné

318. Bůh Otec budiž s námi

319. Budiž nám Bůh milostivý

320. Slyšíš Otče nejmilejší

321. Kriste Králi milostivý

322. Velmi miluji tě Pane

323. Ježíš Kristus onť jest má

324. Jak pěkně svítí dennice

325. Ježíši jak jest přesladká

326. Má duše jest Pána toho

327. Duch můj velebí Pána svého

328. Volám k tobě Jezukriste.

329. Rozhněval se můj milý Pán

330. Jezu přispěj k spomožení

331. Ač jest mé srdce smutné

332. Takliž já předce v úzkosti

333. Ač mne Pán Bůh ráči trestati

334. Vzhůru mé srdce nezoufej

335. Úzkosti na srdce mé valí se

336. Pán Bůh jest síla má

337. Všemohoucí věčný Bože

338. Pán Bůh jest má síla i doufání

339. I proč se tak rmoutíš

340. Má duše se nespouštěj

341. V tebeť jsem, ó Bože doufal

342. Ježíši dárce milosti

343. Bůh ohněm svaté světlosti

344. Dobroty lásky plný

345. O, Jezukriste Pane B. Synu

346. Pane Kriste, Bože věčný

347. Všickni lidé, kteríž spíte

348. U tebeť jest darů dosti

349. Byl člověk velmi bohatý

350. O, Bože můj milostivý, na lid

351. Ve jménu Páně na cestu se

X. O čtyřech posledních věcech

352. Slušíť na to každý čas

353. Kdo chce v dobré naději

354. Člověk hříšný v světě

355. Rozpomeň se lide na to

356. Když přijde má hodina

357. Pane přispěj k mé pomoci

358. Jezu Kriste milostivý

359. Pane Bože věčný Otče

360. Již poslední časové

361. Již nastává ten čas právě

362. Blížiť se již věčné leto

363. Slyštež z učení Božího

364. Bychom sobě zpomínali

365. Když Pán Ježíš přijde k soudu

366. Byť lidé zlí a nedbalí

367. Kriste, popřej milosti

368. Procíťte hlas k nám svůj

360. Vzhůru srdce, křesťané

370. Kristus Pán jest můj život

371. Když s milými učedlníky

Přídavek Žalmů Starého i Nového Zákona, kteříž se obyčejně času nešporního zpívají

Veršíkové, kterýmiž se nešpor začíná

Pane Bože, ku pomoci naší pohleď: O, Pane, aby nám spomohl, pospěš. Sláva Otci i Synu atd.

Toni psalmorum communes octo. Toni peregrini tres.

Žalmové adventní

372. Oslavujte Hospodina. Ž. 118.

373. Chválte Hospodina. Ž. 117.

374. Požehnaný Pán Bůh. Luk. 1.

375. Mocný nebes Stvořiteli. Hymn.

K jitřní Vánoční i Velikonoční.

Veršíkové, kterýmiž se jitřní začíná

1. Pomoc naše budiž ve jménu Páně

2. Pane, rty naše otevři atd.

3. Pane Bože, ku pomoci naší pohleď atd.

Juvitatorium, cum psal. 95. Veniti exultemus.

376. Kristus Syn Boží Mesiáš

377. Poďtež všickni klanějme se

Žalmové Vánoční

378. Proč se bouří národové. Ž. 2.

379. Nebesa vypravují slávu. Ž. 19.

380. Vyneslo srdce mé slovo. Ž. 45.

381. Nyní propustiž služeb. Luk. 2.

382. Slušíť Pána slavně ctíti

383. Proč bouříš Herode slyše

Žalmové postní

384. Bože můj, Bože můj. Ž. 22.

385. Když volám vyslyš. Ž. 4.

386. Bože, přispěj, aby mne. Ž. 70.

387. Kristovo umučení, na kříži

Žalmové Velikonoční

388. Blahoslavený muž. Ž. 1.

389. Hospodine, což jsou. Ž. 3.

390. Ostříhej mne, Bože. Ž. 16.

391. Život svatých nejsvětejší

Žalmové k slavnosti o vstoupení Páně

392. Všickni národové. Ž. 47.

393. Hospodin kraluje. Ž. 97.

394. Svátek dnešní velmi slavný.

Žalmové k slavnosti seslání Ducha Svatého

395. Smiluj se nado mnou. Ž. 51.

396. Pokřikujtež Hosp. Ž. 100.

397. Stvořiteli Duše Svatý

Žalmové obecní

398. Řekl Pán Pánu mému. Ž. 110.

399. Chváliti tě budu. Ž. 111.

400. Chválte služebníci. Ž. 113.

401. Zpívejmež Boha. Zjev. Jána

402. Spasení jest od. Zjev. Jána

403. Chválte Boha. Zjev. Jána

404. Kdožkoli chce spasen býti

405. Jenž jsi Bůh jeden v Trojici

406. Velebí duše má. Luk. 2.

407. Velebí Pána duše má

408. Pochválmež my Boha nyní

409. Dobrorečmež Pánu Bohu

410. O, Jezu Kriste Spasiteli náš

411. Jestliže mnohé dobré věci

412. Hospodin ráčí sám pastýř

413. Tě Boha chválime

414. Tě Boha všickni chválíme

Za piesňami nasledujú: „Veršíkové, kteříž se místy před čítaním Collect užívají“. V terajších kancionáloch sú pridelené k jednotlivým oddielom.“[47]

Za tým nasleduje:

Napomenutí kantorům potřebné

Velmi staré a poctivé povolání jest kantorů, aneb zpěvákův církevných. Nebo všelikého času v církvi Boží osoby jisté k tomu povolávané bývali, aby ke cti a chvále Hospodina zástupů netoliko zpívali, ale také i jiné podle sebe v zpívání spravovali. O Davidovi svědčí Písmo (2. Král. 23.), že byl líbý v zpěvích izraelských, to jest výborný zpěvák, kterýž netoliko sám Žalmy mnohé skládal, ale také i jiných kantorův nemalé množství k zpívání nařídil a ustanovil. Což potomně církev izraelská pilně zachovávala (1. Paral. 16, 23. et 25, Esdrae 3.). A odtuď v knihách žalmů velmi často se zmínka činí o předních kantořích, jaciž byli: Azaf, Heman, Etan, synové Chóre, Jedatun a jiní. Odkudž se vidí, že kteří k takové svaté práci povolání jsou, nemajíť jí lehce sobě vážiti, pamatujíc na horlivost Davidovu (Žalm. 84. XII.): Zvolil jsem sobě raději u prahu seděti v domě Boha mého, nežli přebývati v stáncích bezbožníkův! Zdaliž věc neni větší, množství chválících Boha spravovati? A nad to, kdo v malém bývá věrný, přivodí ho Pán Bůh k většímu povolání časem svým!

Poněvadž pak na křesťanské kantory přisluší, aby úřad svůj ne lecjaks (jako nějakou bezděčnou robotu) odbývali, ale věrně a vážně jej vykonávali, aby všecko k slávě Boží a církvi jeho, k velikému vzdělání sloužiti mohlo: z té příčiny povinní jistě jsou, správcové církevní (jakožto primarii totius cultus divini, et sic etiam concentuum ecclesiasticorum inspectores) pomocníky své, zvlášť mladší a toho potřebující poučovati, coby k povolání jejich přináleželo? A protož i já dobrým úmyslem tato napomenutí o čtveré povinnosti kantorské doložím. Nebo jestliže ve všem, vždy ale těm, kteříž podle mne a spolu se mnou, služby Božské vykonávají, a budoucně ještě (do vůle Boží) vykonávati budou, k tomu zavázaného se býti uznávám.

1. Povinnost dobrého kantora jest:

Aby znal pořádek církevních služebností, co kdy zpívati se má? Ku příkladu: I. Při ranním velikém shromaždění, ve dny nedělní a sváteční zpívá se: 1. Introitus. A poněvadž na větším díle již, místo těch rozličných introitů, zpívají se antifony de Spiritu S., při tom zůstati se také může. 2. Kyrie, aneb píseň za smilování. 3. Gloria, aneb: A na zemi. 4. Po epištole píseň de tempore. 5. Po evanjelium vždycky Credo, aneb vyznání víry zpívati se má. Což také stricte ecelesia Evangelica in toto Imperio zachovává, že byť se někdy i figurovalo, vždy předce na to začíná se pro lid obecný: My všickni věříme atd. 6. Po kázání písnička, aneb při výročních památkach veršík některý de tempore. (Když se praefací zpívá, má kůr místo závirky zpívati Sanctus, při užívaní pak Večeře Páně písně o též svátosti.) 7. Po požehnání verš k tomu příhodný, aneb písnička za pokoj. Officia a písně k té službě Boží přináležející v prvním i druhém dílu, pořádně se najdou. Jestliže někde něco nedostává se (jakož nejední libují sobě varietatem, quae delectat quidem, sed parum aedificat) v té příčině může přivzeto býti obecné Et in terra, pag. 218, Tolikéž Credo, pag. 220.[48] Tak i Magnificat atd. A to zpívati se může obecní notou, podle všech slavností. Jmenujeme pak píseň obecné noty to, co latiníci Jambicum dimetron. Jakož v advent jsou: Bůh Otec, Syn i Duch Sv. p. 12. Aj Panna jest pozdravená pag. 31. O narození: S nebe přišedše anjelé pag. 48. Podle slov Izaiáše pag. 60. V postě: Jestiť psáno dávným rokem pag. 101. Na Velikou noc: Utěšený nám den nastal pag. 157. V písních obecných: O blahoslavený člověk pag. 416. A tak dále. A festo Purificationis, aneb od Hromníc až do postu zpívá se Officium nedělní obecné, písně pak o pracovitém životu, kázáních a divích Páně. Aneb písně modlitebné, zvlášť litanie. Nebo když svět nejvíc blázní, synove a dcéry Boží za odvrácení neštastných příhod nejvíc modliti se mají.

II. Na nešpor. 1. Po intonací zpívají se žalmové; 2. Hymnus, aneb v menších církvích, (kde žákovstva málo) píseň poobědní, zvláště v ty obecné neděle po Sv. Trojici. 3. Veršík a Magnificat. 4. Benedicamus, aneb při památkách výročních veršík de tempore. Jako v advent: Poděkujmež Otci nebeskému. Na Vánoce: Přijmiž tyto chvály sprostné pag. 51. atd.[49] 5) Místo závirky nešporní vždycky se zpívati mají písně večerní, aneb aspoň některý verš z nich. Jestliže zajisté v kostele lid obecný tomu se nenaučí, kterák doma Pána Boha oslavovati bude? Jiné věci praxis ecclesiae pořadně poukáže.

2. Povinnosť kantorská jest:

Aby zpěvův církevných dobře povědom byl. Z té příčiny: 1. Má svůj vlastní kancionál míti. Nebo jakož kněz bez Biblí a žák bez gramatyky, tak i kantor bez kancionálu v podezrení veliké neumělosti, aneb aspoň nedbanlivosti upadá. 2. Má v zpěvích církevních pilně cvičiti i sebe i mládež sobě svěřenou. Sebe proto, aby k potřebě církevní písně příhodné vyhledávati a zpívati uměl. Mládež proto, aby pomoc tím stálejší a jistější měl. Obzvláštně pak co by na ráno při službě Boží zpíváno bytí mělo, to časně prohlednouti užitečné jest, pro ujití pohoršení, a při tom i pohanění u poslucháčův. 3. Na pravé staré noty má dáti pozor. Nebo ze zanedbávaní toho, mnohé nepravé noty v lid vzešly, čehož teměř již napraviti nelze. Jako: Třetího dne vstal Stvořitel zpívá se discantem, ježtoť tenor vlastní notu v sobě má atd. Obzvláštně pak toho varovati se bude, aby při písních starých, notovaných, běžných a skočných sobě nevymýšlel, jakž někteří při žalmích Davidových (majících noty své, staré a dosti pěkné) to činí, s čímž mnozí stateční lidé zle spokojení jsou. 4. Což na něm jest, všelijak na to mysliti má, aby z knihy a ne z paměti (zvlášť v kostele) zpíval. Jedno proto, aby snad nepomýlil a příčiny k pohoršení nedal. Mnohé zajisté přílišná bezpečnost k zahanbení nemalému přivedla, tak že i Otčenáš říkajíce, pobloudili. Druhé proto, aby tudy všelikou nejednost zastavoval: Ukazuje sám skutek, když se z knihy nezpívá, kterak hned ten, hned onen, ujímá, přidává, mění podle své líbosti, aneb zvyku, z čehož také ti zmatkové mnohých písní vzešli! Naposledy i proto: Co k potřebnému napravení přišlo, to aby podle možnosti své, vzdělávati napomáhal. Paklitby které písně vulgus přivyknouti nemohl, lépe jest nechati ji tak, a vzíti nějakou vzdělavatedlnější před sebe. Ale o potřebě té věci, a kterakby s tím postupováno býti mělo, (jakož i o jiných o známosti a paměti hodných věcech) poněvadž jsem v předmluvě již zmínku učinil, opakovati tu toho není potřebí.

3. Povinnost kantorská jest:

Aby písně k času přináležející rozšafně vyhledávati uměl. A tak 1. nemá zpívati cožby se mu napletlo: Jako onen, když bylo evanjelium o králi kladoucím počet se služebníky svými, maje začíti něco o soudu Božím, aneb o odpuštění hříchův začal: Hospodin rači, sám pastýř můj atd. Žalm ovšem pěkný, ale víc k evanjelium o dobrém pastýři (Dom. Misericordiae), než k tomuto přináležející. A tak šetřiti musí času i řečí, kteréž se lidu Božímu předkládají. Nebo sic i tu znělo by přísloví: Dant sine mente sonum. A od adventu ovšem, až do památky Sv. Trojice snadnější jest v té věci postupování, nebo písně de tempore, podle starého obyčeje zachovávati se mohou. Od Sv. Trojice pak až do adventu jistě něco pilněji na písně pozor dáti se má, aby vždy v některém naučení k evanjelium se trefovali. Poněvadž pak discrecí té nemají všickni a čas také k vybíraní nepostačuje vždycky, protož (prostějšímu ku pomoci) přidá se k napomenutí tomuto poznamenání písní některých k nedělím obecným po Sv. Trojici případných. Snad ze čtyř některá hoditi se bude. Mezi nímž poslední, aneb čtvrtá vždycky jest nejkratší, a tak po kázání zpívati se může. Nebo i toho šetřiti má rozšafný kantor, aby po epištole, (když ještě lid k službám Božím se schází) píseň delší zpíval, po kázaní pak kratší 2. Když Pán Bůh hněv svůj znáti dává dopuštěním přílišného sucha, neq mokra, hladu, drahoty, moru, v pádu nepřátelských válek a krveprolití atd., tu jakož všedních dnův, tak i nedělních, bez takového poznamenání písně modlitebné za odvrácení pokut takových, zpívati se mají.

4. A poslední povinnost jest:

Aby kůr, ano všecku církev v zpívání spravovati, a jako za ruku vésti mohl. Tu 1. šetřiti má, aby ani přílišně nepospíchal, ani také dlouhým protahováním slov nerozvláčel. Jakož se nacházejí, kteríž netoliko final dlouho drží, ale také v klausulich až do zošklivení a tesknosti dlouho se vlekou. Pospíchání jest škodné, protahování pak protimyslné. Ač které noty mají spůsob prodloužitý (jako v oné písni: Ježíš Kristus náš Spasitel, pag. 248.), v těch může spěšněji postoupiti. Nebo ne tak propter tactum, jako propter valorem cantus choralis indigitandum, v takovém spůsobu položení jsou. Které pak samy jsou spěšné (jako semibreves, minimae, semiminimae ect.), náležité jest při ních mírnost zachovati. Summou, medio tutissimus ibis: Medium tennere beati! A v pravdě, žeť pro zřetedlnost v té věci, neposlední znamení jest, po kterém rozumný a vzdělavatedlný kantor poznati se může. 2. Koleratur aneb marného helekání také varovati se sluší, nebo to i noty zatemňuje i smysl toho, což se zpívá. 3. K važnosti kantorské přináleží i to, aby slova pěkně a srozumitedlně vypovídal, k syllabám aby nepřidával nic (místo: svým služebníkům, zpívaje: svýme služebníkume atd.). Ovšem pak, aby nevypouštěl nic; a z té příčiny povinen jest Errata typographica časně a bedlivě sobě napraviti. 4. Když píseň začatou lid přítomný zpívá, má správce kůru na něj pozor dáti (jestliže jen dobře a jednosvorně postupuje), aby jemu s pomocníky svými se accomodoval, věda, že tu podle jeho textu zpívati se nemůže.

Těch a takových věcí lehce sobě vážiti nemáme, jestliže Pánu Bohu v církvi jeho opravdově sloužiti a jemu v poctách svatých příjemní býti chceme. Nebo aj slovo jeho: (Žalm 47.) Psallite Domino Sapienter! V čemž on nás sám milostí Ducha svého svatého posilňovati rač. Amen.

Za týmto napomenutím nasleduje Registrík, alebo „Poznamenání písní některých k obecným nedělím po Sv. Trojici případných.“ Na konci poznamu je nasledujúca poznámka!

„Jestli by před kázaním ona píseň (Pane, bohatce skoupého, pag. 326.) buď celá, buď z částky zpívaná nebyla, a krátkosti by potřebí bylo, může také po kázaní z písně té, v první nedělí po Sv. Trojici zpívati se verš první a poslední, v druhou druhý a poslední. Et sic consequenter.

Si tibi quid melius, Flatu inspirante Sacrato Inciderit, non te persequar; imo sequar.“

Pozdravy a pochvaly

Jaká dôležitosť pripisovala sa Tranovskému kancionálu, vidno z tých početných pochvál, ktorými priatelia a priaznivci sprevodili dielo Tranovského do cirkvi. Niet výhľadu, že by pôvodné vydanie tak skoro na svetlo vyšlo; preto za vhodné držal som tu sdeliť pozdravy a pochvaly tieto. Poneváč krem Sidoniusových veršov, ostatné písané sú latinsky v hexa- a pentametroch, aby malo pôžitok z ních i širšie obecenstvo, sdeľujem ich v preklade nášho exulanta devätnásteho stoletia, Dániela Laučeka, ktorý cirkevným súdom vyhlásený bol za neschopného úrad kňazský vo vlasti svojej zastávať, ktorého však cirkevná vrchnosť v Sasku za súceho uznala jak v srbskej, tak i v nemeckej reči evanjelium Kristovo kázať a ktorý ako kňaz požehnane úradoval v Lupe pri Nesvačidle (Neschvitz) v Lužici a odtiaľ prešiel do Ameriky do Nanticocku, kde až dosiaľ požehnane účinku. — Lauček podržal v prekladoch metrum pôvodiny. O miere hovorí on sám: „V slovenčine musia sa jednoslabičné slová za obojetné držať, a k tomu dve spoluhlásky na počiatku slova tiež za obojetnú posiciu, t. j. za takú skupinu spoluhlások, ktorá hneď predĺži predchodiacu hlásku a hneď nie.“

I. Na Kancionál tento

GEnžbys rád človeče vděčně Oslavoval Boha věčně, Radímť, chystej se zde k tomu, ČIstý bývej v Božím domu: Usazuj se při učených, Spívati vždy uč se od nich. Teď máš kancionál hodný, Rád v něm čti, po všecky své dny. Ach, i z něhoť v den soužení, Nabudeš k nebi toužení. Odženeš ďábla z domu ven Smrdíť mu nábožná píseň! CIngával tak Dávid svatý U Saule, zmizel Duch klatý. Tohoť kunštu nasledovník, Ej, teď jest Boží služebník, ŠIpy satanské zavrácí Nazpět, touto svatou práci, Spěvy užitečné složil, Každý hleď, abys jich užil Y zde, i tam, Bohu sloužil. Daniel Sidonius, kazateľ v Trstenom

II. City radosti

nad svatými spevami dvojictihodného a vysokoučeného pána Juraja Tranovského, pastýra cirkve svätomikulášskej, prebedlivého atd.

Iďte svaté spevy, a prenikajte ľuďom stvrdenú hruď, Nech zobudí sa milé Hospodinu vďaky péť. Nešťastným i dušiam prihotujete vy viery lekárstvo, A v Bohu vy veselých rozveselujte ďalej. Nuž duše nábožné, do svatých strún čiahnite, pejte, Slávte spevom deň i noc dobrotu Hospodina. Pejte že veselo, veď zbožný vysokosti nebeskej Otvára bránu a preniká k Bohu spev. Koľko tu slok len máš, každá kryje mysle posvatné. Koľko i slov zneje tu, toľko Božej oslavy. Iďte, sväté spevy, všech vy posilňte, kto vás bude spievať, Zásluhe pevca mnohej znejte ku chvále a cti. Jakobus Splenius, velebného bratrstva liptovského senior

III

Piesne tebou skladané, mužu slávny, hlasoch vo slovanských, Umelo, výtečne, k chváli ti zniet vždy budú. A my Ti jich spievať budeme v ľudu a v kraju šírom, Kým len bude slovo znieť k nám o našom spasení. Či väčšej zbožnosti, či jest viac útechy srdca, Nežli duchom plameným vrúcne Bohu spevy péť. Spev preniká k ďalekým nebesám, kde vo svetle vo jasnom, Ľúbo slyší jeho hlas dobrota Hospodina. „Psov že pekelných“ tiež odhánia v hĺbku do sytna, Okrídlencov k nám prizve svätých z vysočín. Nákaza ukrutná, keď verných núdza žalostná, Meč vraha i zbesilý, jich jeho žhárstvo hubí, Tam spevy posvatné potešia v žiaľnych vo nerestiach, Pred násilníctvom sú vraha štít a pomoc. Aj chorobou zmorený, čo trpí kríž v tiaži bolesti, Od vrúcnych piesní uľavenie očuje. Ustaraná tiež hruď, čo nosí bremä péč a starosti, Nábožnou piesňou jarmo složí so šije. Kto sa na cestu spevom, doma, zbožným k práci posilní, Ten v obojom páde ctne svoje dielo koná. Boh mu je vodcom, Boh jeho žehná práce počestné, Všetko, čo len vykoná, Hospodinu je ľúbe. Divocha nieto takého, ktorého by spev nezošlächtil, Spev nás občerství, od mdloby nás zachová. A preto: spievavať Bohu horlive piesne pobožné, To spasiteľná je viery pravej povinnosť. A k tomu, sluho Boží, Ty voláš nás, peť Bohu žalmy Nás jemu si naučil vesele prospevovať. A čo sluší nám viac, ako čuť Tvoje prízyvy verné, Osvojiť i Tvoje si vďačne duchovné spevy. Boh nech jich zachová veky dlhé tu nám, k tomu veľkú Časne i večne Tvoju odmenu nech hotuje. Michael Okolicznay, ab Okolicznô

IV

Georgius Traxoscius, in duplici anagrammate: Custos cregis in arvo, Custos cregis in auro! Juraj Tranovský v dvojom anagramate: „Strážny stáda v nečase, strážny stáda v okrase!“

Verný stáda strážca na šírom na poli vlastne Pred vlka driapom si chráni ovečky svoje; V príhodnom čase jich prevodí na pasienky ľúbezné, V žízni jich občerství bystrotokých pri vodách. Tak na Božej pastve strážca stáda hľa srdečný Tento duše chrániac, sýti i viery manou. Ten pretrpí mnoho, čo poli na širokom pase stádo, Dážď, horúčosť, zimu, blesk, smäd, nehody, k tomu hlad. Než Boh mzdou jeho je: v nečase kto stojí zmužile vždy, Ten bude v okrase tiež stáť v nebesách vysokých. Ten samý M. Okolicznay

V

Tým, čo tieto piesne čítajú a spievajú. Piesne, ktoré bol ľud navykol spievavať omýlno, Bez smyslu zvuky, tiež bez citu srdca pejúc, Tie sú už opravené velikou, že tvojou bedlivosťou Tranovský, Ty vieš, kde položiť čo sluší, Nie dosť len spievať, treba súzvuky ľúbo vysielať, To povinnosť toho je, kto chce vedieť spevy péť. Hláholy, čo iba ret, bez očutia, bez ducha viery Nôti, také neplatia u Boha nič docela. Nuž preto, kto chceš dobre vedeť Bohu spievať a sláviť Ho chválou, čo sluší dobrote svrchovanej, Pilne pováž učené Juraja trudy Tranovského: Tak tvojho spevu hlas znieť Bohu ľúbo bude.

VI

Symbolické anagramma, na meno, prímeno a vlasť pôvodcu.

Juraj Tranovský Tešinský Ja sa spúšťam na krev Jezu Krista kráľa. Ačkoli útrapy ma sužujú, čo ďalej to clivejšie, A moja suďba nenie nič, iba práca a bôľ: Predsa sa ja spúšťam na drahú krev kráľa to Krista, Ježiša, on je žitia môjho moc a opora. Jan Lochmann, farár nemecko-ľupčianskej cirkve

VII

Georgius Tranoscius, per anagramma: Gregi suo canorus sit! Nech z neho rady spievajú sbory! Ačkoli neprestajne Ťa obťažujú povinnosti a péče, Úradu tiaž a také trud, čo sebou prinosí: Predsa neustávaš spisovať k vzbudeniu sborov verných, Keď vo spevoch, modlitieb vône kadidla nosíš. Nesmrtné si meno hľa dobyl v tej práci preťažkej Nesmrtné darmi viery tvojej a umu. Pokračuj i na ďalej sbory Páne, Tranovský, učievať, Tak prinesieš dobrý plod pomocou Ty Božou. Jezu, tieto chvály dones milé ku sluchu Otca: Pôvodcu spevy nech ľúbo sborom sa pejú. Áno, pobožným všem, ba i láske tvojej: — Teba sláviť Tak budeme spolu tu v žiari i nad nebesí. Andreas Reissius z Tešína, slov. pravňanskej cirkve sl. B. kazateľ

VIII. Akrostich, [50]

ktorým sa vďačí svojemu spolukrajanovi, pánu Jurajovi Tranovskému, slovenské posvatné spevy, dielo ríše kresťanskej najužitočnejšie, vydávajúcemu.

Písma, Tranovský, tvoje premilé Bohu, ozdoba cirkve, Veď z ních žiari nám láska ku viere pravá. Tiež poukázals’ nám, ako sa prave máme pomodliť: Nábožnosť vzdelaná v sbierke spevov je tvojich. Veľká česť to pre nás a pohodlie iste je veľké, Môžeme keď Boha ctiť sladkohlasými spevy. Veď nás, Otče Svatý, po našej smrti tvojho do raja, Kdežto tešia s’ na spevoch anjeli týchto Tvoji! Napísané Jánom Marklovským z Tešína, t. č. farárom pri cirkvi Sv. Heleny

IX

Georgius Tranoscius. Anagrammatice: O VINCAS TU ROS GKEGIS! O víťaz, ty rosa stáda! Sťa rosa na vonných bylinách stádam užitočných: Tak ľúbezné sú spevy, čo spievaš Bohu chválu. Slávne Tvoje spevy sú svatým okriania rosa. Nuž všech Nepriaznivcov stáda premôž, ty rosa stáda, konečne. Ján Machilles z Tešína, cirkve slov. v Košicach sl. B. kazateľ

X

Na meno a znamä pôvodcovo, Georgius Tranoscius per anagramma:[51] Geris coronas gustui. Prinosíš vence ľúbezné. Vence na pohľad ľúbezné Viješ a vône ľahodné, Drahý Tranovský, v svete nám, Milý Tranovský nebesám; Tak nás vôňami drahými Občerstvils’ spisy zbožnými: Znamä Tvoje utešené Sťa ružami ovenčené. Jacobus Clibanides, cirkve v Sv. Kríži sl. B. kazateľ

XI

Na niektoré spisy pôvodcu.

Keď uverejnil vítané dielo to tento Tranovský Augšpurskej viery, v nejž sme živí, učenie: Hneď na to pospiechal spisovať spevy, básne latinské V rytmoch súzvučných, skladby do škôl učených. Hneď zas vonnú „phialu“ nám zhotovil v reči českej, Tiež „cytharu“: vždy za to chvály a cti je hoden. Nuž kto kalich Páně spolu s nami piješ, teba vrelšie Modlitbami, spevy on Jeho vzývať učí. Ján Burius, cirkve k Sv. Ondreju pastor

XII

Od tohože na pôvodcovo meno anagramm:

Povstaň, Jezu, ľúbezný!

Až dosaváď mali už Ťa mnohí radi, slávny Tranovský, Že spisy nábožné často si nám spisoval. Jak započal si dobre, vždy ďalej k tomu mocne sa mávaj, Pokračuj a bude tak vždy meno rod tvoje ctiť!

XIII

Narážka na názov knihy Zjev. Jána 5, 8.

Georgius Tranoscius in anagrammate: Gregis sui coronatus! Ozdoba svojho stáda! Prv modlitieb „phialu“, spisuješ zase cytharu, pevče; Nejsi-li venca hoden, vodče svojeho sboru?! Slávika spev kto nerád, v kukučom speve nechže teší sa. Než komu prvší milý, daj vďaky pevcu vrelé. To je pravá cythara spoluhlasná s anjela piesňou A nado tú milšie Hospodinu, čo že je? Orfeova lýra vraj upadla do šíreho mora, A vo vodách sama tam dlho že hlaholila. Tak, keď Orfeju náš, ty budeš v mohylôčke spočívať, Dlho bude po Tebe cythara Tvoja tu znieť. Šťastný podniku! Šťastné piesne! I ten že je šťastný, A je i Pánu milý, kto spevy tieto peje. Iste i on so starci phialou, cytharou zdobenými, Pred tvárou bude stáť Hospodina v nebesiach. Venceslaus Adami, Neo-Comenus, diakon cirkve kubinskej

XIV. Nápady (Schediasma),

o knihe nábožných spevov, očistených od kvasu nepravoverného náboženstva, dielom a prácou dvojictihodného a vysokoučeného bohoslovca, pána Juraja Tranovského.

Opravovať spevy je ťažšie, ako tieže napísať: Buď Tebe, dôstojný opraviteľ, za to česť!

Iný.

Dvojnásobne sa modlí, kto peje vrúcne zo srdca: Týchto spevov vydaním oboje dielo konáš, Tak i ďalej pokračuj, sbory, obchoď nám i domácnosť, Osvecuj a to veky slúž tomu dielu dlhé.

Anagramma na meno, priezvisko, vlasť a osud pôvodcu.

Pre slovo Božské vyhnáns’, Jurko Tranovský z Tešína, Tys verný hlasateľ Krista — ži dlho a svieť!

Enodatio. (Rozlúštenie (!))

Verný s’ ty Kristov hlásateľ, živ Boh ťa na dlho, Veď hľa, tebou slova žiar svieti svätého milá.

Alebo tak:

Vernýs’ ty, Kristov kazateľ, no, ži dlho, hľa svetlo Žiari tvojími vše viac stadcu Božiemu spisy. Mathias Gazur, Mossovien. Illaviae f. Anno 1635

XV. Akrostich

Hospodin ochraňuje všelikých (z prorokov starodávnych Hlása jedon), čo tu verne pejú a modlia sa prečasto. Ó, kto že, Tranovský, by ťa predčil v tom svätodiele? Veď tys pel v rytmoch ausonských piesne sväté nám Umelo predtým. Na to potom české si modlitby Písal a zas spievaš spevy v českom jazyku sladkom. Žiadna nenie pochyba preto, tiež že ty bez všeho smútku V oslave Hospodina vždy budeš nado hviezdami sa skvieť. Michal Stankovicius Tešinský, t. č. správca školy Vlachovskej v Spiši

Označenie piesní Tranovského

Uvedené pozdravy priateľov a priaznivcov sú istým svedectvom, ako súčasníci vysoko cenili piesne Tranovského a s akou láskou a úctou vinuli sa k jeho osobe. No ani tieto prejavy nezmenily jeho skromnosť. On nepoznačil ani svoje piesne, aby i tým dosvedčil, že k vydaniu piesní jeho neviedla ho ctižiadosť. Tak bez označenia tlačily sa piesne jeho až do r. 1734, tedy temer za sto rokov. Túto záslužnú prácu previedli: slavný superintendent Daniel Krman a neunavný vydavateľ náboženských kníh Václav Kleych. Oni prví zaoberali sa zovrubnejšie s naším kancionálom a zanechali nám stručné síce, ale vzácne dáta o jeho prvých vydaniach. Podnet k tomu dala dvestoročná pamiatka reformácie. Kleych hotovil k pamiatke tejto nový Zpevník pre českých exulantov, do nehož prijal temer všetky piesne Tranovského. Aby sa podnik jeho vydaril, požiadal sup. Krmana, opatriť zpevník jeho predmluvou, a na koľko možno, označiť Tranovského pôvodné a preložené piesne.

Bol na to už svrchovaný čas. Krman už z 80-ročnej tradície čerpal známosť toho, ktoré piesne sú Tranovského; a že známosť táto v mnohom bola mýlna, vidíme z toho, že pripísal Tranovskému cudzie piesne.

Nie menšie zásluhy o historiu Tranovského kancionálu má Václav Kleych. V obšírnej predmluve k svojmu kancionálu nie len že chronologicky sostavil vydania Tranovského kancionálu až po r. 1711, ale pokúsil sa i vyznačiť tých vyše 150 Tranovského pôvodných i preložených piesní. Že rozbor jeho nemohol byť správny, je zrejmé z toho, že on Krmanove chybné udania podržal a rozmnožil. Našej dobe ponechaná je úloha, viac ako 200-ročné nesprávnosti opraviť a označiť piesne, ktoré dôvodne Tranovskému môžu byť privlastnené.

Piesne, Tranovskému nesprávne privlastnené

Že všetky piesne, ktoré tradícia privlastnila Tranovskému, nie sú jeho, už dávno tušili mužovia, ktorí hlbšie nahliadli do poesie Tranovského. V pravde, medzi piesňami, tradíciou jemu privlastnenými, je nápadný rozdiel i čo do skladby, i čo do ducha, ktorý sa v nich javí. Už Michal Inštitoris Mošovský v predmluve ku kancionálu z r. 1787 označil 13 piesní, o nichž tvrdí, že nenachodí v nich ducha Tranovského. V čom sa však javí duch Tranovského, nepovedal, a z toho, že pravé piesne Tranovského s nepravými za podstrčené jemu vyhlásil, súdiť musíme, že ten „duch“ nebol súhrnom známok, všetkým piesňam Tranovského spoločných. Inštitoris nevniknul hlbšie do skladieb Tranovského, ba jemu bol už cudzí duch jeho, preto i dosť povrchne a tak vážneho predmetu nedôstojne ukončil kritiku svoju, hovoriac: „Já se do konce nemohu namluviti, aby byly (tých 13 piesní) opravdový Tranoscya plod a z jeho pera pošly! lež snad v svém ještě nezralém věku, aneb dřímaje je skládal. Než já bych radšej myslil, že někdo cyzý pod touto Transcyovou víchou svůj vlastní trúnek chtěl šenkovati.“

Ťažko opravovať, čo je raz tradíciou ustálené, no tým ťažšie na základe subjektívnej mienky, ničím neodôvodnenej. Len na základe platných dôvodov oprávnení sme opravovať tradíciou ustálené pôvodcovstvo piesní.

V nasledujúcom sozname podávam piesne, Tranovskému mýlne pripisované. Ku ktorej možno mi bolo vypátrať rok, v ktorom sa prvý raz tlačila, tam sú ďalšie dôvody zbytočné. Piesne tie sú nasledujúce:

1. Aj Panna jest pozdravená, Anjelem pošlem od Boha. Str. 8. Pôvodne znela: Zdráva, jenž jest pozdravená. Prvý raz bola tlačená v Miřinského kancionálu z r. 1522.

2. Sláva buď Bohu na nebi, a pokoj lidu na zemi. Tran. kan. Str. 41. Našiel som ju v doslovnom znení v Jakuba Kunvaldského kancionálu z r. 1576.

3. Veselým hlasem zpívejme, narození pamatujme. Tran. kan. Str. 93. Je v kancionáli Václava Miřinského z r. 1522.

4. Věřmež v Boha Otce, všeho Stvořitele, toho dobrého vůdce, našeho Spasitele. V kancionáli V. Miřinského z r. 1522.

5. Děkujeme tobě, milý Pane, že nikdy nepřestane. Tran. kan. Str. 418. V kancionáli V. Miřinského z r. 1522.

6. Děkování vzdejme králi nebeskému, kterýž nám dobrotivé své tělo. Tran. kan. Str. 417. Prvý raz je v kancionáli z r. 1522. U Jakuba Kunvaldského začína sa: „Díky Bohu vzdejme“ a má 10 slôk.

7. Lítostivý jest milý Syn Boží. Tran. 739. Jireček v hymnologii svojej na str. 86 udáva, že je v kancionáli podobojích druhej úpravy, teda asi z r. 1593 a tvorí akrostich: Lukášovi. V našom kancionáli je teda sloka 4. zmenená, 5. a 6. pridaná.

8. Sláva buď tobě Bože náš i svaté děkování. Je v kanc. z r. 1620 doslovne. Sloka 2. doslovne shoduje sa so slokou 2. tiež staročeskej piesne: Ježíši, králi anjelský. Viď Tran. kan. str. 835.

9. Když přijde má hodina, že budu mít umříti. Tran. kan. str. 1063. Je to preklad nemeckej: Wenn mein Stündlein vorhanden ist a nachodí sa prvý raz v Závorkovom kancionáli z r. 1606, ako i v pražskom vydaní z r. 1620.

10. Vyznáváme z srdce pravého. Tran. kan. str. 413. Zvláštny zmätok panuje v kancionáloch našich ohľadom pôvodcu tejto piesne. Jedni ju pripisujú Tranovskému, iní Lednickému. Že sa Tranovskému nesprávne pripisuje, postačí len to pripomenúť, že jej v pôvodnom vydaní jeho kancionálu ani niet. Prvý raz ju uviedol Horčička r. 1684 a poznačil písmenami J. L. C. L. t. j. Jeremias Lednicky Consul Leutschoviensis, čo by bolo tým nápadnejšie, keď by sa potvrdilo, že Andrej Szeberinyi tvrdí, že Lednický nápomocným bol Horčičkovi pri vydávaní kancionálu.[52] Lednickému pripisuje sa pieseň táto i vo vydaní z r. 1696, 1727, 1734 a 1736, v tomto poslednom s tým rozdielom, že meno pôvodcovo položené je pod pieseň, čo by na to poukazovalo, že ju Lednický preložil. Hruškovič vo svojom vydaní z r. 1742 a 1745 položil pod ňu meno Tranovského, meno pak Lednického pod pieseň: Vyslyš prosby naše, ktorá sa do tedy vždy Tranovskému pripisovala, aby však zmätok bol ešte väčší, položil nad posledniu pieseň domnelú nemeckú pôvodinu: Wir glauben all u. bekennen frei. Že táto nemecká pieseň a „Vyznávame“ atď. sú si príbuzné, je zrejmé. Preto Horňanský vo svojom vydaní z r. 1874 položil nemeckú osnovu nad túto pieseň, ponechajúc nad ňou i meno Tranovského.

No i jedno i druhé je nesprávne. Pieseň: Vyznávame z srdce pravého je staročeská, nemôže teda byť jej pôvodcom ani Tranovský ani Lednický. Je to jedna z tých piesní, v ktorej učenie Jednoty Bratrskej o Večeri Pána našlo primeraného výrazu a ktorá sa vo výrazoch menila tak, ako sa menily výrazy Jednoty pri formulovaní článku o Večeri Pána, trebárs Jednota od prvopočiatku až do konca zotrvala pri svojom, od augšpurského vyznania podstatne sa deliacom učení.

Lukáš Pražský, ktorý za príkladom Kleychovým menuje sa v kancionáloch naších Lukášom Starým, vyslal r. 1522 a druhý raz r. 1524 zo stránky Jednoty Bratrskej k Lutherovi do Wittenbergu Jána Roha a Michala Weysa. Roh ináčej Horn zvaný, klonil sa veľmi k Lutherovi, a keď sa stal po smrti Lukášovej † 1528 biskupom Jednoty, udržoval za dlhší čas priateľské styky s Lutherom. Michal Weys, rodom Nemec, bol bratrským kazateľom v nemeckých cirkvách, napred v Lanškrone, potom vo Fulneku na Morave. Jednota poverila ho, aby vydal pre nemecké bratrské sbory nemecký spevník. On, učinil tak a r. 1531 vydal v Mladej Boleslave spevník, 155 piesní obsahujúci, medzi nimiž bolo 143 z českých piesní preloženo.

Vydanie tohto kancionálu urobilo v Nemecku tým väčšiu sensáciu, že dvoma rokmi pre tým vydaný Lutherov kancionál, tak zvaný Klugovský, počítal len 50 piesní. Z tej príčiny stal sa obľúbeným a bol viac ráz, menovite v Ulme tlačený. Ale dosť skoro povstal odpor proti nemu, lebo v mnohých z jeho piesní tlumočené boly náhľady, ktoré sa protivíly článkom viery augšpurského vyznania. Jednota pôvodne klonila sa k tomu náhľadu, že ľudia v dospelom veku znovu majú byť krstení, lebo že len vtedy môžu krstnú smluvu s Bohom učiniť. Na to vzťahujúci sa verš jednej piesne Weysovho kancionálu musel vyvolať odpor. On znie:

Die Tauf on geist und Glaubensbund Macht keines Menschen Seel gesund, So auch kann durch fremd Verbinden Niemand los werden der Sünden.

Kameňom urážky boly i niektoré piesne o Večeri Pána. V jednej sa tvrdí:

Es wird wohl Leib und Blut genannt Hat aber geistlichen Verstand.

V inej zase:

Seht euch für, wenn sie kommen und sagen frei, Dass Christus persönlich da sei.

A zase:

Die Schrift zeigt an, wie Christus sei an einem Ort, und nicht auf einmal hier und dort.

Medzi týmito piesňami je i výšoznačená pieseň v nasledujúcom preklade: Wir glauben all und bekennen frei, dass nach Christi Wort dies’ Brod testamentlich sei.

Jánovi Rohovi, ktorý v ten čas stál v priateľskom pomere s Lutherom a klonil sa k jeho naukám, veľmi záležalo na tom, aby povstalý odpor utíšil a podozrenie sektárstva od Jednoty oddialil. Tým cieľom vydal Weysov spevník v Norimbergu r. 1544 v novej opravenej a rozmnoženej podobe. Niektoré závadné piesne cele odstránil, iné zase opravil. Medzi týmito opravenými je i naša pieseň, kde slová „testamentlich“ nahradil slovami: „der Leib Christi“.[53]

V luteránskych nemeckých spevníkoch neudržala sa pieseň táto, ale ovšem v obnovenej bratrskej cirkvi herrnhutskej, kde máličko zmenená znie: Wir glauben all’ und bekennen frei, dass im Abendmahl der wahre Leib Christi sei.[54]

Tým je dostatočne dokázané, že pôvodcom piesne našej nemôže byt ani Tranovský, ani Lednický. Otázka je, či jej osnova, ako ju máme v našom kancionáli, je pôvodná staročeská a či snáď preklad z Weysovho prekladu? Poneváč som staršie vydanie bratrského kancionálu v ruke nemal, nasledovne ani pôvodnú osnovu piesne našej nevidel, v novších vydaniach bratrských jej niet, nechávam otázku túto nerozhodnutú.

11. Hosanna, sláva, moc, vladařství, čest atď. Kan. 411. I túto pieseň privlastnila tradícia Tranovskému. Akým právom, uvidíme z nasledujúceho.

Priložiac k piesni tejto merítko piesní Tranovského, ktoré sa vyznačujú vývinom a logickým postupom myšlienky, súvisom jednotlivých slôk, zvučným a správnym rýmom, musíme pôvodcovstvo Tranovského vziať v pochybnosť. V pravde jednotlivé sloky piesne našej neplynú jedna z druhej, nie sú spojené jednotnou myšlienkou; ale zdajú sa byť posbierané a v jednu pieseň uložené. Túto nesúvislosť objasňuje cieľ a upotrebenie piesne tejto. V pôvodnom vydaní kancionálu má nápis: „Hosanna et Benedictus: Ad Verba Coenae“. Upotrebenie piesne tejto súvisí teda s obradom prisluhovania večere Pána, ktorý za našich časov v mnohom sa zmenil a preto i naša pieseň sotva kde sa spieva.

V evanjelických cirkvách českých i slovenských spieval sa pred r. 1620 pred posvätením darov sviatostných Sanctus. Za ním spievalo sa Hosanna a Benedictus, t. j. dľa ev. sv. Mat. 21. 9.: „Požehnaný, který si béře ve jménu Páně, Hosanna na výsostech.“ V našej piesni v prvých dvoch slokách máme oboje rytmy uvedené, ako vôbec Česi a Slováci pri bohoslužbe v úžitku súce prósy veľmi radi nahradzovali veršami. Tak teda pred posvätením spievaly sa z piesne našej prvé dve sloky, pri posvätení chleba v. 3. a pri posvätení kalicha v. 4. V českých kancionáloch nachodíme hojne veršov k tomuto cieľu určených v rozmanitých variaciach, ale všetky sú si tak nápadno podobné, ako i v našom kancionáli patričné sloky piesní: Hosanna, sláva str. 411, O Ježíši, přesladký duše hosti str. 412, Vyznáváme z srdce pravého a Vyslyš prosby naše str. 413. Menovite porovnanie tretej sloky našej piesne so slokou 1. piesne Vyznávame z srdce pravého, postačuje úplne k tomu presvedčeniu, že tradícia nesprávne privlastnila pieseň našu Tranovskému. Tieto piesne, poťažne ich jednotlivé sloky boly u nás už pred Tranovským v úžitku. On ako staré, známe piesne, dokiaľ len duša bola v nich, podržoval, tak i tieto k jednomu a tomu istému cieľu slúžiace, v úžitku súce a tak teda známe piesne v jich rozmanitých variaciach podržal, najviac kde tu niečo opraviac a doplniac.

12. Ježíši, přesladký duše hosti. Tran. kan. str. 412. I túto pieseň pieseň nesprávne privlastnila tradícia Tranovskému. V pôvodnom vydaní stojí nad ňou poznámka: „K času postnímu“, t. j. že sa v pôstnych nedeliach práve tak upotrebovala, ako predošlá pieseň. Verš 4. doslovne v Závorkovom kancionáli. N. IX.

13. Vyslyš prosby naše, ó Pane. Kan. 413. To je štvrtá pieseň k tomu istému cieľu určená. Už to samé stavia do pochybnosti pôvodcovstvo Tranovského. Básnik, akým bol Tranovský, sotva by bol jednu myšlienku v toľkých variáciach podal. Tým menej svobodno pieseň túto pripisovať Jeremiášovi Lednickému. Bol on ešte len chlapček, keď už pieseň v prvom vydaní kancionálu bola tlačená.

14. Stvořiteli můj mocný. Str. 1098. I táto pieseň nosí nesprávne meno Tranovského. Je to akrostich na meno Štefana Bocko. Prvý raz bola uverejnená v kancionáli z r. 1696, kde sú patričné písmeny, z každej sloky dve latinkou tlačené. Vydavateľ kancionálu z r. 1736 odstránil latinské, meno pôvodcovo tvoriace písmeny a opravil sloku 2. a 10. Práve tak učinil i Hruškovic s tým rozdielom, že nad pieseň položil meno Tranovského, ako pôvodcu. Je to tým nápadnejšie, že už Jakobei v svojom r. 1740 vydanom funebráli označil ju menom Bockovým. Štefan Bocko pochodil z Varína u Žiliny, bol dňa 17. nov. 1631 ordinovaný za diakona do Veličnej a r. 1646 prišiel na faru námestovskú v Orave, zkadiaľ bol r. 1656 katolíkmi vyhnaný. Je zrejmé, že Tranovský, ktorý r. 1637 umrel, nemohol složiť pieseň k pohrabu Bockovmu a ospievať ho ako vyhnanca. Ďalšie dôvody pokladám za zbytočné. Pieseň složil sám Štefan Bocko. Od neho máme i druhú pieseň v kancionáli na str. 83.: Růže červená, ó církev Kristova. Prvý ju uverejnil Horčička r. 1684, položiac nad ňu nápis: „V čas protivenství církvi S. B. V.,“ t. j. Štefan Bocko Varinský.

15. Jezu Kriste milostivý, jenž si Bůh a člověk pravý. Kan. str. 1043, preklad z nemeckej piesne Eberovej.

16. Pane Bože, věčný Otče. Kan. 1079, podobne preklad. Ale piesne nachodia sa v sbierke Daniela Pribiša z r. 1634. Tu nenie ani jednej piesni Tranovského a preto i tieto dve tradíciou mýlne Tranovskému pripísané treba vriadiť medzi piesne, ešte pred Tranovským povstalé.

17. Kristovo umučení, na kříži usmrcení. Str. 165. Tradícia i túto pieseň pripísala Tranovskému, avšak že nesprávne, o tom každý sa presvedčí, kto ju prečíta. Je to starý preklad hymnu: Beata Christi passio, ktorý sa spievaval na nešpor v dobe pôstnej, kam ju i Tranovský umiestil.

Toto sú piesne tradíciou nesprávne Tranovskému privlastnené. Možno, že ďalším bádaním rozmnoží sa počet ich o niektorú, čo nebude na ujmu, ale len v prospech Tranovského piesní.

Po tomto oddelení piesní, nesprávne Tranovskému privlastnených, možno s prospechom prikročiť k označeniu jeho preložených a pôvodných piesní, ktorých má byť, dľa udania samého pôvodcu, vyše 150. Započneme s jeho prekladami.

Tranovského piesne z Luthera preložené

Najsnadnejšiu prácu mala tradícia s piesňami z Luthera preloženými. Sám Tranovský hovorí o nich v predmluve svojej, že len štyri piesne Dr. M. Luthera našiel do reči slovenskej preložené, ostatné že on všetky preložil. Tranovský nepomenoval tie štyri piesne, preto predovšetkým potrebné je určiť ich; len tak možno ostatné správne udať ako preklady Tranovského.

Už Václav Kleych pokúsil sa zistiť, ktoré z Lutherových piesní preložené boly už pred Tranovským. Hovorí o tom v predmluve ku svojmu kancionálu takto: „A protož já chtěje ku památce toho pobožného muže (Tranovského) to vyšetřiti, které by předce jeho vlastní písně byly, tedy sem přehledal některé české kancionály před tím již vydané, i spatřil jsem, že Dr. Luthera tyto čtyři písně byly již před tím přeložené: Přijdiž, Svatý Duše, naplň nás, My všickni věříme, Otče náš, jenž v nebi bydlíš a Hrad přepevný jest Pán Bůh náš.“ Tento výsledok zkúmania Kleychovho ohľadom poslednej piesne je cele nesprávny. Hrad přepevný nemohol Kleych nájsť v žiadnom českom kancionáli pred r. 1620 vydanom, lebo v žiadnom jej niet. Prvý raz stretávame sa s prekladom českým v kancionáli Amosa Komenského, r. 1659 vydanom, ale osnova tá je od našej cele odchodná. (Viď Korouhev z r. 1880 str. 372.) Toľko je isté, že Tranovský pieseň: Hrad přepevný nemohol prijať z českých kancionálov. Štvrtá z Lutherových piesní, ktorú Tranovský už preloženú našiel, je: Bože Otče buď při nás (Gott der Vater wohn uns bei). Tu však urobil Tranovský výminku, že keď prvé tri piesne prejal nepremenené z českých kancionálov, túto opravil a len opravenú jej osnovu prijal do svojho kancionálu. Horčička r. 1684 uviedol do kancionálu i starý preklad, tak že teraz, takže teraz máme v kancionáli oba, čo je iste zbytočné. Ostatne v slovenských cirkvách pred Tranovským boly už v úžitku štyri Lutherove piesne, ako z Pribišovho katechismu vidno, a síce: Zdrž nás, Pane, při svém slovu, Z hlubokosti volám k tobě, Smiluj se, Bože, nad námi a Mocný hrad jest náš milý Bůh. Ale na tieto nemôže sa vzťahovať poznámka Tranovského, lebo z týchto ani jednu neprijal, ale všetky znovu preložil.

Po tejto poznámke sdeľujem piesne Lutherove v preklade Tranovskeho s pridanými odchylkami Bežovho vydania od pôvodnej osnovy. Sú nasledujúce:

1. Přijď pohanů spasení. Vo v. 5. pôvodne: „do pekel“, Bežovo vyd. „do pekla“.

2. Pochválen buď, Jezu Kriste. Preložil ju Tranovsky i do latinskej reči, jejž prvá sloka znie: Jesu, tibi sit gloria! Quod e puella regia Prodiveris homo: patet, Nam jubilis coelum scatet.

3. S nebe přišedše anjelé. I túto pieseň preložil do lat. reči.

4. Z výsosti nebeské jdu k vám. V. 2. pôvodne: „z panenky čisté“, Bežovo vyd.: „z panny přečisté“. Proti slovu panenka už super. Daniel Krman brojil, tážuc sa v predmluve ku Kleychovmu kancionálu: „Proč pak panenka a ne panna?“ V. 3. „sprostí nás bíd“. Bežovo vyd.: „vás“. V. 13. „zprav lůžko v srdci mém“. Bežovo vyd.: „zprav lůžko srdci mém“.

5. Kristus Pán jat byl od smrti. V. 4. „když s smrtí život bojoval“, Bežovo vyd.: „když s smrtí bojoval“. „Že smrt druhou shltit měla“, Bežovo vyd.: „že smrt shltiti smrt měla“.

6. Ježíš Kristus Spasitel náš. I túto pieseň preložil Tranovsky do lat. reči, kde má len 3 sloky, jako i Lutherova. V slovenskom preklade dodal Tranovský 4. a 5. sloku, načo poukazuje krížik pri 4. sloke.

7. Požádejmež Ducha Svatého.

8. Izaiáš prorok svědčí právě.

9. Ježiš Kristus náš Spasitel. V. 8. pôvodne: „Mohllis ty sobě raditi, Co bylo potřebí mně umříti?“ Bežovo vyd.: „Mohllis ty sobě raditi, nemusil Pán tvůj umříti?“

10. Bohu buď chvála, česť i požehnání. V. 2. pôvodne: „ (totiž krev) dluh náš zaplatila“, Bežovo vyd.: „tak dluh náš zaplatila“.

11. Sťastnýť jest muž bohabojný.

12. U prostřed věku svého.

13. Jdu pryč vesele v pokoji.

14. Církev jest Panna mně milá. V. 3. pôvodne: „vždy ji neopouští“, Bežovo vyd.: „tu ji neopouští“. V. 4. „Drak s Babylonskou zlostí“, Bežovo vyd.: „Drak s všelikou svou zlostí“.

15. Ach Bože, pohleď z výsosti. V. 1. „a smiluj se“, Bežovo vyd.: „ach smiluj se“.

16. Blázniví ústy říkají. V. 4. Luther: „Wie lange wollen unwissend sein, Die solche Müh’ aufladen, Und fressen dafür das Volk mein, und nähr’n sich mit Schaden?“ Tranovský: „Dlouholiž pak to množící Neskloní svou zlou šíji? Lid můj co chléb zžírající, A s jeho škodou tyjí.“ Bežovo vydanie: „Dlouholiž pak bezbožníci Neskloní svou zlou šíji, Lid můj co chléb zžírající, A s jeho škodou pijí.“

17. Chráň nás, Pane, při slovu svém. Luther: Erhalt uns Herr bei deinem Wort und steur’ des Papst’s und Türken Mord. Tranovský: A zkaz Turky s Antikristem. Vydavateľ kancionálu z r. 1736: Zkaz těch v ramenu přesilném. Bežovo vyd.: Před ďáblem, Turkem, kacířstvem.

18. Byť Boha s námi nebylo.

19. Tatoť jsou nám přikázaní.

20. Člověče, chceš-li dojíti spasení.

21. Radujte se, ó křesťané. Koniec sloky prvej znie: „přemnohoť jej to stálo. Bežovo vyd.: „přemnohoť ho to stálo“. V. 2. „V hříších měl sem vždy trápení.“ Bežovo vyd.: též. V. 4. Luther: Sein bestes liess’ er kosten. Tranovský: Nejlepší své naložil. Bežovo vyd.: Cokolvěk měl naložil.

22. Kristus Pán náš k Jordánu šel. V. 1. pôvodne: „práci svých k vyřízení“. Bežovo vyd.: „prác svatých“. V. 5. „Že v hříších jest cele zmrhán“, Bežovo vyd.: „Že hříchům jest cele poddán“.

23. Z hlubokosti volám k tobě.

24. Budiž nám Bůh milostivý.

25. Slušíť Pána slavně ctíti. Koniec sloky 4. dľa Luthera znie: Von Gottes Wort man schwanger fand. Tranovský: „Z Slova Božího těhotná. Bežovo vyd.: „Z Ducha Svatého těhotná“.

26. Proč bouříš Herode slyše. V. 2. pôvodne: „Za hvězdou novou mudrci šli“. Bežovo vyd.: „Za hvězdou svou“. Tato oprava je natoľko oprávnená, že v pôvodnej osnove je o jednu slabiku viac.

27. Stvořiteli Duše Svatý.

28. Jenž jsi Bůh jeden v Trojici. V. 1. „Dejž ať slovo tvé nastává“. V Bežovom vydaní je slovíčko „tvé“ vynechané.

29. Hrad přepevný jest Pán Bůh náš. V. 3. pôvodne: „Soud Boží ho dáví“. Bežovo vyd.: „Moc Boží ho dáví“.

Dnes už sotva kto sa pozastaví nad tým, že túto poslednú pieseň vriaďujem medzi piesne Tranovským preložené. Že v terajších vydaniach kancionálu neni udaný jej prekladateľ, pripísať treba tomu, že Kleych mýlne rátal medzi výš označené štyri piesne, ktoré Tranovský už našiel, i Hrad přepevný, a preto ju on a za ním vydavatelia kancionálu neoznačili menom jej prekladateľa Tranovského. Obšírnejší dôkaz toho, že preklad tejto piesne nemôže inému byť pripisovaný, ako Tranovskému, najde láskavý čitateľ v Cirkevných Listoch z r. 1890 na str. 82. a nasl. Tuto v krátkosti len nasledujúce podotknem:

1. Terajšej osnovy piesne Hrad přepevný nebolo pred Tranovským ani v českých kancionáloch, ani v domácich sbierkach piesní. V českom kancionáli Jána Amosa Komenského z r. 1659 prvý raz stretáme sa s prekladom tejto Lutherovej priesne, ktorý je však od nášho cele rozdielny. V Pribišovom katechisme z r. 1634 máme Pribišov preklad, ale tak chatrný, že ho Tranovský, ako vôbec ani jednu pieseň Pribišovu, nemohol prijať do svojho kancionálu. Tranovský hovorí, že sa nalezalo viac versií tejto piesne bez pochyby v písaných kancionáloch, ale sotva ktorá z nich vyšinula sa nad počiatočníctvo veršovania tehdajšej doby.

2. Preklad piesne našej je tak plynný, výrazný, úchvatný, majstrovský, že za jedno nič nezadá pôvodine, ba ju miestami i prevyšuje, za druhé ani jeden preklad ani z českého, ani domáceho tvorenia nemôže sa mu k boku postaviť. Tak prekladať znal len Tranovský. Čítame-li nemeckú osnovu, zdá sa nám, že Tranovský slovo za slovom prekladal, veď ešte i Lutherov podarený rým si osvojil, preložiac slová jeho: Gross Macht und viel List sein grausam Rüstung ist: — Moc a mnohá lest, Hrozná zbroj jeho jest. A spievame-li Tranovského osnovu, ani nám nenapadne, že vlastne cudzé myšlienky vlieval do našich rodných zvukov. Nie div, že povstala bájka, že Hrad přepevný je vlastne starohusitská pieseň, ktorú Luther pomocou Čechov, vo vyslanstve k nemu chodivších, preložil.

3. Samé piesne Tranovského podávajú nám závažný dôvod za to, že Hrad přepevný je jeho preklad. Ako významnú zvláštnosť piesne tejto treba vyzdvihnúť preklad slov Lutherových: „Nehmen sie den Leib, Gut, Ehr, Kind und Weib.“ Tranovský žijúc v Prahe v tej dobe, kde reakcia počala naštrbovať práva a svobody náboženské, majestátom cisára Rudolfa II. z r. 1609 evanjelikom zabezpečené, zažil to oduševnenie stavov českých za obhájenie nadobudnutých svobôd, ktoré našlo primeraný výraz v hesle: „až do těch hrdel i statkův“. A preto miesto vypočitovania s Lutherom, čo môže človek drahého v boji za vieru obetovať, použil to známe heslo v slovách: „Přijdeliť na zmatek čest, hrdlo, statek.“ Jak hlboko sa ono vrylo do vnímavého ducha Tranovského, vidno i z jeho piesne: V deň soužení, když odnikud není spomožení, kde vo v. 7. upotrebil tie isté slová, ovšem so zmenou, ako ju metrum vyžadovalo. „Čest, dům, statek, Přijdeliť na zmatek.“ To je dôvod, že pôvodca oboch piesní je jedon a ten istý.

O veľa závažnejší dôvod za to, že Hrad přepevný je preklad Tranovského, podáva nám jeho pieseň: Všemohoucí Bože v nynější těžkosti, na str 947. Ona je ozvenou piesne Hrad přepevný v slovách, vetách, obrazoch. Na pr. v. 1. „Buď sílou, buď hradem, buď všech nás ochrancem. V. 3.: Přispějž, reku silný, ozvena toho: rek udatný. V. 4. Nebudeš-li ty sám Za nás bojovati, Myť nebudem moci Nijakž odolati. Ozvena toho: Nástroj lidský jest v tom špatný, snadníť sme my k zmožení Vo v. 6. už zrovna odvoláva sa na našu pieseň, vysielajúc k Bohu prosbu:

Ať neutrhají, Nám i jménu tvému, V srdcích neříkají, K žalosti nuznému: Kdež jest len hrad pevný, Na nějž spoléhají, Tak že i na plný Svět ďáblův nedbají.

Pieseň: Bůh Otec budiž s námi, nevriadil som medzi preklady Tranovského preto, že ona je opravenie staršieho prekladu: Bože Otče buď při nás, ako sa z porovnania oboch každý môže presvedčiť.

Piesne Tranovského preložené z rozličných nemeckých pôvodcov

1. Rok starý mají v té době.

2. Vzdejmež čest Pánu Bohu.

3. Když Pán Ježíš na kříži pněl. V. 12. pôvodne: „Šesté bylo jest Kristovo.“ Bežovo vyct.: „Šesté bylo hned Kristovo.“

4. Bohu buď sláva na nebi.

5. Beránku Boží tichý, smrtí kříže.

6. Před Božím stojí trůnem.

7. Teď já zde bídný červíček.

8. Při vodách tvých, ó Babylon.

9. Jestliť Bůh s námi nebude.

10. Přišlo k nám padlým spasení. V. 2. pôvodne: „Když se vše neplnilo.“ Bežovo vyd.: „Když se vše naplnilo.“ Je tu len jedna písmena zmenená, ale jak zmenený smysel! A táto pôvodne chyba tlače prechodí z jednoho vydania do druhého. V. 6. Speratus: „Nicht mehr den: Lieber Herr mein, dein Tod wird mir das Leben sein, du hast für mich bezahlt.“ Tranovský: „To (totiž srdce očistěné) dí, nic více, můj Pane, V tvé smrti život mi stane, ty si za mne zaplatil.“ Od r. 1736: „To dí nic víc, než můj Pane! Z tvé smrti život mi plyne, Ty si za mne zaplatil.“ V. 10. pôvodne: „Však spravedlivost jen z víry jde, Skutek jako sluha z ní jde, K bližním víru zjevuje.“ Od r. 1736: „Spravedlnost jen z víry jde, Skutek jak sluha z ní plyne“ atď. Zanímavá zmena je vo v. 12., ktorú uvodím za príklad, jak tlačiari nesvedomite zachodili s kancionálmi našimi. Pôvodne stojí: „neb když nejspíš pomoci chce“. Vo vydaní z r. 1863 stojí: „neb když nespíš pomoci chce“, napriek tomu, že Trattner Károlyi v „upomenutí k laskavému čtenáři“ ujisťuje, že dal celé dielo kroz jednoho slovenskej reči zbehlého muža „od omylů pilně přečistiti“. Ten muž musel byť zo Spiša, lebo práve toto vydanie je plné chýb.

11. Smiluj se nade mnou, Pane.

12. O Kriste, kníže pokoje.

13. Nuž chvál má duše Pána.

14. Děkujiť, milý Pane, z daru.

15. Chváltež Pána, neboť jest dobrotivý.

16. Chváltež již Pána, neb jest jistě.

17. Nuž chválu vzdejme Bohu.

18. Velmi miluji tě Pane.

19. Jak pěkně svítí dennice, milostí. V 6. pôvodne: „můj nejmilejší“. Bežovo vyd.: „tvůj nejmilejší“.

20. Volám k tobě, Jezu Kriste.

21. Vzhůru srdce mé, nezoufej. V. 8.: „neb sám Bůh chce“. Bežovo vyd.: „neb Pán Bůh chce“.

22. I proč se tak rmoutíš, ó srdce mé.

23. Má duše se nespouštěj. V. 8.: „pomalu se strojí“. Bežovo vyd.: „skutečně se strojí“.

24. V tebeť jsem, o můj Bože, doufal.

25. Jezu Kriste milostivý. Eberovu pieseň preložil Tranovský i do latinskej reči, hoci sa teda slovenský preklad nachodí v Pribišom katechisme, musíme ho považovať za preklad Tranovského.

26. Pane Bože, věčný Otče. I táto pieseň nachodí sa v Pribišovom katechisme.

27. Již nastává ten čas právě. Označuje sa v kancionáloch čo pôvodná, ale mýlne. Je ona preklad piesní Bartholomea Ringwaldta: Es ist gewisslich an der Zeit. Sám Tranovský v pôvodnom vydaní položil nad ňu pôvodnú nemeckú osnovu.

28. Kriste, popřej milosti.

29. Procíťte hlas k nám svůj množí. V. 2. v pôvodnom vydaní: „srdce v ní skáče“, „přítel její“, „světlo ji“. Bežovo vyd.: „srdce v něm skáče“, „přítel jeho“, „světlo mu“.

30. Kristus Pán jest můj život. V. 2. „tomu živ jsem“. Bežovo vydanie: „jemu živ jsem“. V. 5.: „a drahých kamení“. Bežovo vyd.: „drahého kamení“. Jozef Jireček v hymnologii českej připisuje ju Komenskému, avšak mýlne. Bez pochyby preto, že sa nachodí v Komenského kancionáli z r. 1659. To je jediná Tranovského pieseň, i to preklad, ktorú Komenský prejal do svojho kancionálu.

31. Z celého srdce svého díky vzdávam tobě.

32. Srdečně žádám sobě. V. 8.: „vdov i sirot ráčí“. Bežovo vyd.: „vdov, sirotků ráčí“. Koniec sloky 9.: „kdež bude věčný kvas“. Bežovo vyd.: „kdež bude věčný čas“.

Piesne pod č. 31. a 32. tradícia neprivlastnila síce Tranovskému, ale ich plynný verš i sloh poukazujú na neho, ako prekladateľa.

Piesne Tranovského preložené z latinskej reči

1. Nejsvětější, Bože všemohoucí. Bude snáď mnohým vítané, keď tu podám i pôvodinu. Je to antifona in vigilia pentekostes zo XIV. stoletia a znie nasledovne:

Veni Sancte Spiritus, Reple tuorum corda fidelium, Et tui amoris in eis ignem accende. Qui per diversitatem linguarum cunctarum Gentes in unitatem fidei congregasti Halleluja, Halleluja.

Touto antifonou počínaly sa služby Božie o Sv. Duchu i v ev. cirkvách českých a nachodíme ju jako v bratrskom kancionáli z r. 1561, tak i v luteránskom z r. 1620, kde takto znie:

„O Svatý přijdiž Duše, naplň tvých věrných žádostivých a svého milovaní i lásky v nich oheň zapal: Ó osvěcuj rozum jich, sprav kroky k tvé vůli, uveď víry jednotu církve své v pravdě tebou shromážděné: ať tobě chválu dáme vždy na věky.“

Z toho vidno, že Tranovského „Nejsvětější“ je samostatné spracovanie latinského Veni Sancte, a že na str. 2. kancionálu nášho nalezajúce sa „Přijdiž, prosíme, ó Svatý Duše“ je temer doslovný, výš sdelenému českému blízko stojaci, a už pred Tranovským v cirkvách našich v úžitku súci preklad, ktorý Tranovský podržal, ponechajúc cirkvám na vôľu, ktorý z nich chcú užívať. Zvíťazilo Tranovského Nejsvětější a dnes a sotva v ktorej cirkvi spieva sa Přijdiž, prosíme, ó Sv. Duše. Z toho nasleduje, že pod touto druhou osnovou antifony nesprávne je podpísané meno Tranovského a že by z budúcich kancionálov bezpečne mohla vystať.

2. Mocný nebes Stvořiteli, str. 17. V. 4. pôvodne: „ctít musí jsouc bázně plné“. Bežovo vyd.: „ctít musí byvší stvořené“.

3. Dítě se nám narodilo.

4. V radostném plesání. Z veršu 4. veľmi mnohé vydania vynechaly slová: „Kdež bydlí anjelé, Zpívají vesele“. Čestnú výminku robí Bežovo vydanie.

5. Prozpěvujme píseň novou.

6. Vstoupil na nebe rek pravý.

7. Odvráť, ó Bože, hněv svůj přísny od nás.

8. Ježíši, jak jest přesladká.

Pôvodné piesne Tranovského

1. O Ježíši.

2. Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího 5.

3. Tvrdošijní Židé, Vy přebídní lidé 31.

4. O Bože náš, Trojice nejsvětější 17. V. 14. pôvodne: „divnou milost tvou“. Bežovo vyd.: „dávnou milost tvou“.

5. Rosu dejte, o nebesa 28. Medzi pôvodcovými ódami nachodí sa i latinsky; prvá sloka znie: Rorate coeli: paudite Siphanculos superne: Nobisque rorem spargite Salutis aeviternae.

6. Věříme srdečně v jediného Boha 42.

7. Podlé slov Izaiáše, dostali sme Messiáše 70.

8. Kdo děťátko chce míti 54. V. 8.: „Kriste Synu panenky. Od roku 1736 vo všetkých kancionáloch „panenský“.

9. Znamenejme křesťané dobrodiní B. 100.

10. Pochválen buď z nevymluvné lásky 68. V. 2.: „Duchem Páně hnutý“. Bežovo vyd.: „Duchem Páně jatý“.

11. Prozpěvujmež s radostí 123.

12. Otce nebeského Syn jednorozený 122.

13. Když přišla smrti hodina 162. V. 4. pôvodne: „V tom anjel posílil jeho“. Bežovo vyd.: „posílil ho“. V. 9.: „Když pak nstavně volali“. Bežovo vyd.: „víc a víc volali“. Pôvodne: „a oni dostavše jeho“. Bežovo vyd.: „a oni dostavše mdlého“. V. 11. pôvodne: „Lotr na levici také“. Bežovo vyd.: „Ba lotr též rouhal se“.

14. Pohleď na Pána Ježíše 187. V. 8. pôvodne: „štítíš se mne Syna tvého“. Vydanie z r. 1863 má: „stydíš se mne“. Bežovo vyd.: „vzdálils se mne Syna tvého“.

15. Jenž si trpěl za nás 148. Akrostich: Georgius.

16. Sláva Bohu na výsosti, dárci všeliké radosti 240. V. 6. pôvodne: „Koupils nás Bohu krví svou ze všelikého národu“. Bežovo vyd.: „vzals hřích na se všech národů“.

17. Věříme všemohoucího Otce i vševědoucího 241. V. 6. pôvodne takto znie: „Potomně vstoupil na nebe, Sedí Otce na pravici A přimlouvá sa za tebe, I za všecky věřící“. Bežovo vyd.: „Potomně vstoupil na nebe, Sedí na pravici Otce A přimlouvá se za tebe, I všech věřících v sebe“.

18. Zpívejmež všickni vesele 277.

19. Bože, smiluj se nad námi 282.

20. Sláva Bohu na nebi, Pokoj lidem na zemi 283.

21. Věříme z srdce úpřimného 283.

22. Aj Pán kraluje, Božskou čest maje 285.

23. Bože k svým hříchům se známe 298.

24. Věříme všickni v Boha jednoho 299.

25. Jak čerstvých vod jelen žádá 308.

26. Pochválmež Boha našeho 335.

27. Aj divná moudrost dobrota 414.

28. Věříme v Boha jednoho, Otce nadevše 356.

29. Sláva Bohu na výsosti 350.

30. Boha Otce nestíhlého v moci 367.

31. Majíce památku nyní Marie 369.

32. Jistota smrti a pádu 1059. Akrost. Jiří.

33. Aj již čas odjíti mého 1037.

34. Církev pravou poznávati 475.

35. V deň soužení, když odnikud není 533.

36. Hospodine, ty si Bůh náš. V terajších vydaniach jej niet, r. 1768 bola jezuitskou censurou odstránená. V Hruškovičovom vydaní z r. 1745 je na str. 515.

37. Bože smutných potěšení 1150.

38. Proč tak truchlíš, proč se tak svíráš 528. V. 2.: „doufejž v Pána“. Bežovo vyd.: „doufejmež v Pána“, má o jednu slabiku viac.

39. Evanjelium věčného úpřimní milovníci 455. V. 8. pôvodne: „ten v skutku blázen zůstává“. Bežovo vyd.: „ten v písku blázen zůstává“.

40. Znejmež krátkou summu všeho 457. V. 20. pôvodne: „kdo jeho svatě užívá“. Bežovo vyd.: „kdo jej zde hodně užívá“.

41. Pána Ježíše v pravosti znáti 550. Akrost. „Pán Ježíš“.

42. Znejmež o křesťané věrní 560.

43. Bože Otče náš, kterýž v nebi máš 563.

44. Probuďmež se křesťané v pokání 610. V. 11. pôvodne: „Znejmež pak že pokání tři částky v sobě má“. Bežovo vyd.: „dvě částky v sobě má“.

45. Aj blahoslavený, kterémuž z milosti 633. V. 1. pôvodne: „A hříchů kterémuž Pán Bůh nepočíta“. Bežovo vyd.: „A jemuž hřích nijakž Pán Bůh nepočítá“.

46. Bože v své prchlivosti 634. Posledný riadok sloky 4., 5., 6., 8., 9. má v pôvodnom vydaní o dve slabiky viac, čo je v Bežovom vydaní opravené.

47. O Bože mou modlitbu slyš 637. V. 8.: „A čas dnů mých ukrácený“. Bežovo vyd.: „mám čas dnů atď“.

48. Hospodine v mém pokání 639.

49. Pán Ježíš působce spasení 753. Vo verši 7. je pôvodne: „zlolejství“, v Bežovom vydaní: „zlodějství“.

50. Duch můj bolest cítí 732. V. 6.: „bez rozumu jsa“, v Bežovom vydaní: „jsouc“, čím je rým vyzdvihnutý.

51. Všemohoucí Bože v nynější těžkosti 947. V. 7.: „modlářství, rouhání“. Bežovo vyd.: „na službu sou mi nepřestajně“.

53. Chválmež Boha o křesťané 954.

54. Chváltež Nejmocnějšího 957. Vo v. 6. je v pôvodnom vydaní: „na smýčce“, v terajších „na husle“.

55. Otče světel děkujemeť 819.

56. Při skonání dne toho za ochranu 877.

57. Příkladem Pána Ježíše 844.

58. Vzdejmež Bohu slušnou čest 847.

59. Ježíš Kristus onť jest má naděje 1058.

60. Duch můj velebí Pána svého v nebi 990.

61. Rozhněval se můj milý Pán 694. Zakončenie v. 9. znie: „Můj Bože, můj Pane, O nechť mi se stane, O nechť mi se milost stane, O můj Bože, můj Pane!“ Dľa toho treba Bežovo vydanie opraviť.

62. Úzkosti na srdce mé valí se 645.

63. Ježíši dárce milosti 592. Akrostich na meno: Georgius Tranoscius.

64. Ve jménu Páně na cestu se dávam 1025.

65. Blížiť se již věčné leto 1121. V. 2.: „a nebe pohybuje se“. Bežovo vyd.: „vyhybuje se“. V. 4. „i dav lidu“, Bežovo vyd.: „i daň lidu“.

66. Když Pán Ježíš přijde k soudu 1126.

67. Byť lidé zlí a nedbalí 1133.

68. Když s milými učedlníky 1138.

69. Jestliže mnohé dobré věci 509. Tranovský postavil nad pieseň túto počiatočné slová piesne v latinskej reči. To priviedlo vydavateľa kancionálu z r. 1736 k tomu predpokladaniu, že „Si bona suscepimus“ je latinská pieseň, na znak toho, že je preložená. Avšak my dobrým právom môžeme ju vriadiť medzi pôvodné jeho piesne. Tranovský v pôvodnom vydaní neudal, na základe ktorej výpovedi Písma Sv. složil pieseň túto: učinil to vydavateľ kancionálu z r. 1733, položiac nad pieseň Job. 1. a Rim. 8., kdežto správne mal položiť Job. 2, 10. a Rim. 8, 31., 38., 39.

Krem týchto ešte nasledujúce štyry piesne pripisuje Václav Kleych v Prídavku svojho kancionálu z r. 1727 Tranovskému, čo však vydavatelia nášho kancionálu prezreli a piesne tie neoznačené ponechali. Sú ony nasledujúce:

70. Ach, Bože k jakému věku 486. Zakončenie v. 6. znie: „jsouc do pekla svržení“, v novších: „nebudouli se káti“.

71. Mocný Bože pohleď na nás 1151.

72. V úzkosti a zarmoucení. Jezuitskou censurou bola r. 1768 vytrhnutá, preto jej v terajších vydaniach niet. V Hruškovičovom z r. 1745 je na str. 338.

73. Již poslední časové konečně nastali 1125. Vo v. 12. je pôvodne zrada a nie zradca.

74. Kristus Ježíš Bůh a člověk str. 420. srovnaj 22. str. 414. 3. nápis, nápev.

Piesne Tranovského, ktoré tradícia neoznačila

Tranovský vo svojej veľkej skromnosti nielen že nepoznačil svoje piesne, ale ani určitý počet ich neudal. Hovorí, že ich je „přes 150“. Už Václav Kleych domnieval sa oprávneným byť počet ten na 157 rozšíriť; len že on mnohé piesne Tranovskému privlastnil, ktoré rozhodne nie sú jeho, jako sme vyššie videli. Z toho nasleduje, že počet ten oprávnení sme doplniť piesňami, ktoré dosiaľ neoznačené zostaly, pri čom nás nemôže viazať neurčitý počet, Tranovským udaný, ktorý dopúšťa ísť i vyše 160. Jeho neurčitý počet potvrdzuje len to, že ako mu nezáležalo na označení piesní jeho, tak mu ani na tom nezáležalo, určite udať, koľko piesní za svoje uznával. Veď i tak piesne jeho majú istú známku, ktorá temer nepochybne poukazuje na pôvodcu. Istá vec je, že pri počítaní Tranovského piesní, tradíciou mu pripísaných, a tých, ktoré mu ešte pripísať nutno, nepostačuje ani počet 160, čím do protivy prichodíme s počtom ním udaným. Nižšie pokúsim sa túto zdanlivú protivu vyrovnať a do súhlasu priviesť. Teraz podávam piesne, ktoré bez označenia zostaly, avšak ktoré nutno Tranovskému privlastniť. Sú ony nasledujúce:

1. Tě Boha všickni chválíme 337. Je to do veršov uvedené starokresťanské: Te Deum laudamus, alebo staročeské: Tě Boha chválíme. O tomto speve bude ešte reč na inom mieste; tu len poznamenávam, že jeho antifonické, medzi kňazom a chórom striedavé spievanie bolo len tam možné a vzdelavateľné, kde bol v speve vycvičený chór, čo u nás pred Tranovským a za jeho časov málo kde bolo; len v mestách a mestečkách, kde boly školy. Na vonkove a v mestečkách, kde nebolo sriadeného chóru, ťažko bolo prednášať mnohé žalmové a antifonické spevy, ktoré boly v tých časoch v cirkvi evanjelickej vôbec rozšírené a ktorých úplné odstránenie možno v záujme liturgie našej len ľutovať. Tranovský uvedúc do veršov Tě Boha chválíme, chcel usnadniť ťažkú úlohu tým cirkvám, kde nebolo chóru. Na to poukazuje i nápis v pôvodnom vydaní: „Táž píseň v rytmy uvedená zpívá se notou obecní podlé všech Slavností.“ Že Tranovský uviedol do veršov túto perlu starokresťanských spevov dostatočne dosvedčuje sám rytmus, jako i to, že ju i latinsky zveršoval a nachodí sa v knihe jeho ód a hymn pod č. 125 s nápisom: Symbolum B. Ambrosii et Augustini (Te Deum laudamus) paraphrasi metricâ deductum.

2. Chválen buď věčně Hospodin 325. Pieseň o blahoslavenej a predôstojnej Trojici Svätej. Je složená na to isté metrum, ako i predošlá, a vyznačuje sa tak plynnou, správnou rečou a dokonalým veršom, aký len u Tranovského možno najsť.

3. Známe to, Pane Bože náš 346. Tranovský bol neprevýšený majster v skladaní Kyrie (spevov za smilovanie), Slávospev a Veríme. Taký majstrovský spev za smilovanie, založený na čistej náuke Božieho slova a vierovyznania cirkve našej, je i toto Kyrie, a len zadiviť sa musíme, že v ňom Krman nepoznal dielo umného Tranovského, ktorý znal volanie svoje o smilovanie položiť na jediný platný základ smrti Kristovej, tej obeti smierenia za hriechy celého sveta.

4. Věříme v Boha jednoho, jak v Otce všemohoucího 355. Že toto Veríme pošlo z Tranovského pera, dosvedčuje latinské credo v jeho ódach pod č. 48 sa nachodiace a s týmto nielen čo do myšlienky, ale i čo do výrazov úplne súhlasiace, jehož prvá sloka znie: Unum Jehovam credimus, Patrique summo fidimus, Qui sidus, orbem condidit, Et se colendum prodidit.

5. Pane, bohatce skoupého 395. Pieseň obsahujúca v sebe všetky evanjelia k nedeliam po Sv. Trojici.

6. Srdcem, ústy nábožně prozpěvujme 437. Je složená v metrume Tranovského piesne: O Bože náš, Trojice nejsvětější, ktorú on nad ňu položil na znak, ako sa má spievať.

7. Otče, Stvořiteli všeho, nás, i vojska anjelského 347.

8. Kyrie eleison, O Bože k nám se skloň 345.

9. Věřime všickni v Boha, Pána nejvyššího. K památkam Panny Márie složil Tranovský Kyrie, Gloria i Credo, jako vôbec všetky piesne, které sa v pôvodnom kancionáli nachodia. Krman a Kleych nedôsledne tu pokračovali, pripíšuc Tranovskému všetky piesne z tohoto oddelenia, krem Kyrie a Credo, kdežto i tieto patrne jemu prináležia.

10. Hospodine vždycky mocný 344. K sviatkom apoštolským prevzal Tranovský všetky piesne zo staročeských kancionálov, krem Kyrie, ktoré sám složil, ako na to poukazuje medzi iným menovite sloka 7.: Hospodine, Duchu Svatý, Kalich kříže zde přijatý, Nemáť ztráty. Srovnaj s veršíkom na jeho symbol složeným: Kalich kříže z rukou Páně kdo zde přijímá poddaně.

11. Neplačtež mnoho, přátelé, toho mrtvého těla 1072. Složená na metrum: Aj Pán kraluje, ktoré si Tranovský zvlášte obľúbil.

12. Vímť já, že můj Vykupitel 1108.

13. Krásný byl Absolon 738. V životopise Tranovského poukázal som, akým nežným a pečlivým bol otcom, že dietky svoje k ctnosti viedol hneď od mladosti. I táto pieseň to dotvrdzuje. Má nápis: „O povinnostech dítek i rodičů z příkladu Absolonova.“ Bezpochyby složil ju na Oravskom zámku pre svojich synov: Samuela, Dávida a Timothea, ktorí mu z piatich synov pozostali a na nichž si tak mnoho zakladal. Pieseň táto dobre sa hodí pre mládež, ako svojou ľahkosťou, tak i hojným poučením a výstrahou, ktoré zvyšuje dobrý refrain v mnohých variaciach. Vo v. 8. je pôvodne: útrat nelitujíc, miesto peněz.

14. Chrámové Ducha svatého 730. Má nápis: Proti Sodomským nečistotám. Jej pravou sestrou je pieseň: Duch můj bolesti cítí 732. s nápisom: Proti hříchu opilství. I tu nedôsledne pokračoval Krman s Kleychom, pripíšuc jednu Tranovskému, druhú pak nechajúc neoznačenú, kdežto oboch pôvodcom je Tranovský. V. 6. pôvodne: „Jsme při tom“, v Bežovom vyd. jsem.

15. Má duše jest Pána toho navěsta 545. O nebeskom ženíchovi.

16. Vzhůru srdce, křesťané milí 1146.

17. Velebí Pána duše má 372 Magnificat do veršov uvedené. Už v českom kancionáli z r. 1620 stretáme sa s Magnificat do veršov uvedeným, jehož prvá sloka veľmi upomína na našu pieseň a znie: Velice chváli duše má Spasitele, mého Boha, Duch můj velmi se veselí, V mém Bohu Vykupiteli. V ostatných slokách nebedeť žiadnu príbuznosť. Že Tranovský i pri zveršovaní Magnificat mal ten istý cieľ pred očima, jako pri Te Deum, je zrejmé, u poukazuje no to i nápis: „Jiné (totiž Magnificat) v rytmy uvedené, mující notu obecní.“ Srovnaj sloku 4. so slokou 11. piesne Tě Boha všickni chválíme.

18. Slyšte pobožní novinu radostnou velice 87.

Už sme dosiahli počet 161 bez toho, že by sme soznam piesní Tranovského za ukončený mohli považovať. Vždy ešte nachodíme v pôvodnom vydaní piesne, ktoré nemožno vriadiť ani medzi staročeské, ani medzi piesne domáce, pochodiace z doby pred Tranovským, ale jedine medzi Tranovského piesne. Na pr. kto len raz prečíta dvojslokovú pieseňku za odpustenie hriechov: Známe to, Pane milý, s úpřimnou lítostí, že jsme těžce zhřešili proti tvé milosti, ten hneď pocíti, že iný duch vanie z nej, ako zo staročeských piesní. V pravde, nemožno tu nepoznať poesiu Tranovského, trebárs on k svojim dvom slokám čo závierku pripojil starodávny veršík, v Čechách i na Slovensku dávno pred tým v úžitku byvší, áno, trebárs túto perlu svoju zatarasil medzi početné staré veršíky za všeliké obecné potreby, které ešte k tomu umiestil pod spoločným nápisom: „Antifony Staré.“ Myšlienku k tejto milej dvojslokovej pieseňke vzal Tranovský zo starokresťanskej latinskej prósy: Cognoscimus Domine, jejžto česká osnova v kancionáli z r. 1620 znie nasledovne: „Poznámeť to, náš milý Pane, že sme těžce zhřešili, odpuštění žádáme, kteréhož nejsme hodni: Ráčiž nám ruky své hrozně padlým podati, kterýž si lotru pozdě kajícímu bránu ráje rozkošného z milosti své otevříti ráčil.“

Počiatok pieseňky tejto upomína na Kyrie Tranovského: Známe to, Pane Bože náš. Avšak ako mu pripísať treba túto pieseňku, tak dôsledne aj za ňou nasledujúce veršíky za déšť, za jasný a teplý čas, za pokoj atď. pod č. 649, 650, 651, 652 a 653, v níchž nachodíme tú istú stručnosť, zaokrúhlenosť, plynnú a ozdobnú reč. Tak by sme mali v kancionáli k tým istým obecným potrebám dvoje veršíky: Tranovského č. 648 — 653, a staročeské č. 654 — 659. Z týchto posledných č. 655 nachodíme temer doslovne v kancionáli Jakuba Kunvaldského.

Medzi piesne, ktoré sa zdajú Tranovskému prináležať, počitujem nasledujúce: Ó buď sláva na výsosti 298. a Pamatujmež na svatých skonání 378.

Všetkých výš uvedených piesní Tranovského preložených i pôvodných je 161. Z tohoto počtu treba odtiahnuť dve Antifony: Nejsvětější a O Ježíši, které Tranovský sotva medzi piesne rátal, dve prepracované staročeské piesne: Znamenejme křesťané 100. a Když Pán Ježíš přijde k soudu 1126., ktoré on sotva medzi svoje piesne počítal, zostáva 157 piesní, ktorý počet by zodpovedal tomu Tranovským udanému.

Pomer Tranovského k staročeským piesňam

Ačkoľvek Tranovský bol rodom Poliak, v jeho prácach nebadať vliv polskej cirkevnej literatúry. To sa dá tým vysvetliť, že česká reč bola v Tešíne a vôbec v Sliezsku v chráme i škole panujúcou. Pomocou jej položil základ vzdelania svojho už v Tešíne. Česká pieseň to bola, ktorá zapálila mladistvého ducha jeho láskou ku Kristu a ktorá hlboko vryla sa do srdca jeho, tak že ju nevybila z neho ani latinsko-nemecká kultúra, pod jejž vplyvom stál na zahraničných školách od 13. roku svojho, až dokiaľ nezaujal samostatnú postať v Čechách. On už počas študiumu svojho básnil nielen latinsky, ale i česky. Že mu pritom česká pieseň bola jediným žriedlom i vzorom, dosvedčujú jeho piesne, v nichž nachodíme obrazy i výrazy, myšlienky i vety, rým i metrum, upomínajúce na staročeské piesne.

No Tranovský nebol púhym napodobiteľom českých piesní. Čo pekného z nich utkvelo mu v pamäti a vlialo sa do jeho piesní, bolo podrobené jeho vyššiemu vzletu, vytríbenejšiemu vkusu a vôbec umeleckejšiemu složeniu jeho piesní. Bol samostatným tvorcom svojich piesní.

Mnohé piesne Tranovského už svojím počiatkom upomínajú na staročeské, bez toho, že by čo spoločného maly. Na pr. Blížiť se již věčné leto a česká: Blížiť se čas světa skonání; alebo: Byť lidé zlí a nedbalí, a česká: Byť lidé na to pomněli, co je má potkati; alebo: Zpívejmež všickni vesele, ke cti Krista Spasitele, a česká: Zpívejmež my vesele k slávě svého Spasitele, v kanc. Jakuba Kunvaldského z r. 1577. Alebo Tranovského pieseň: Aj Pán kraluje Božskou čest maje na str. 285, a česká: Aj Pán kraluje, svých obhajuje, na str. 982. Že tento spoločný obom piesňam počiatok nenie nahodilý, dôkazom toho je spoločná obom veta: I všecken svět bouří, však nic neobdrží. (Viď str. 982. v. 1. a 285. v. 7.) Medzi tie piesne treba počítať i pieseň: Jak čerstvých vod jelen žádá, v čas unavení svého str. 308. a českú: Jak živých vod jelen žádá, v náramném unavení str. 506.

Z niektorých českých piesní zachytil Tranovský myšlienku v prvej vete vyslovenú, ktorú potom samostatne previedol, ďaleko prevýšiac patričné české piesne i formou i obsahom. K takým piesňam prináleží pieseň jeho:

V deň soužení, když od nikud není spomožení. Veľmi upomína na Jána Blahoslavovu pieseň: Ve dnech bídných pokušení plných, velmi hrozných. Táto príbuznosť myšlienky, hned v počiatku vyjadrenej, ako i spoločné metrum zaviedly Václava Kleycha, že Tranovského pieseň pripísal Blahoslavovi, dľa čoho kancionáloch našich až podnes nosí meno Jána Blahoslava. Že sa toto označenie na omýle zakladá, na to poukázal som v Cirkevných Listoch z r. 1890 na str. 69. a nasl., kde najde ct. čitateľ i Blahoslavovu pravú pieseň odtlačenú. Porovnanie oboch piesní postačí, aby sa čitateľ presvedčil o nesprávnom označení Kleychovom. Blahoslavova pieseň je složená zo Žalmu 121.; Tranovského samostatne. Jemu poskytlo myšlienku hrozné prenasledovanie „stádečka Páně“, cirkvi Meziričskej, keď ho po belohorskej bitke násilne vohnať chceli do ovčinca rimského. Blahoslav, skladajúc pieseň svoju, mal pred sebou Žalm 121., jehož myšlienky sledujúc, mysel jeho hatená bola v svobodnom vzletu, pripútaná súc k obrazom a myšlienkam, ktoré mu patričný Žalm poskytoval. Naproti tomu Tranovský spieval z bohatého pokladu srdca svojho. Pred sebou mal cirkev svoju, Satanom tríbenú, vojskom a odvekým nepriateľom cirkve našej ukrutne týranú, a v srdci svojom vieru: „na světě soužení míti budete, ale doufejtež, já sem přemohl svět.“ A preto pieseň jeho má voľný tok, svobodný vzlet, lebo „z plnosti srdce mluví ústa“. Preto je pieseň jeho plná básnických krás. Ako bola nezlomná viera jeho, tak mocný je i výraz jeho: „Nechť se i brány pekelné, Proti tobě hněvu plné, Sílí, bouři i vztekají, Nechť i ohněm plápolají, Však předce neodolají.“

Ako všetky piesne Tranovského, tak menovite i túto charakterisuje predmet i forma. Predmet jeho piesní je voždy dôstojný, určite postavený, verne zachytený. Tak v piesni našej je hneď v prvej sloke vyslovené, že v deň súženia Boh je naša obrana. Na tej viere zakladá pevec mocné povzbudenia súženého stádečka Pána. Predovším k dôvernému vylievaniu žiadostí svojich pred Bohom v. 2., k neohroženosti v. 3., k istote, že nie sme sami, ale Boh je s námi, pred námi, za námi, jsa nad námi v. 4, k trpelivému očakávaniu pomoci Božej v. 5., k prinášaniu obetí pre Božiu česť v. 6., 7., 8., a keď treba i k podnikaniu väzenia i smrti v. 9., a to všetko v tom dúfaní, že bez Božej vôle ani v zlý čas nespadne s hlavy ani vlas. A keď pevec stádečko Pána povzbudil, obodril, v dúfaní v Pána utvrdil, znajúc mdloby jeho, primlúva sa zaň u Boha, prosiac za smilovanie a skoré spomoženie v. 11., 12., čoho istotu i hneď vieryplným Amen dotvrdzuje.

Amen, Bůh náš učiní tak, Vrahové naši padnou znak: Bůh pomůže k břehu lodi, Bůh sám lid svůj vysvobodí, A k věčné slávě sprovodí.

Čo do formy vyznačujú sa piesne Tranovského súmernosťou, logickým postupom, bez skoku i opakovania, výrazom čistým, stručným, plastickým, rýmom zvučným, nehľadaným a predsa dokonalým. Túto charakteristiku svrchovane nachodíme i v našej piesni. Tranovský práve do tejto piesne vlial veľa krás básnického nadania svojho. Tým podivnejšie je, že práve túto pieseň odcudziť mu chcela tradícia. No to mohlo len do tedy obstáť, dokiaľ sme si my sami nepovšimli pokladov našich.

Nebude zbytočné uviesť mienku výborného znateľa piesní Tranovského, Jána Lešku, býv. seniora nitrianskeho. On hovorí: „Ja všetky dôkazy za Tranovského, ktoré som pri iných piesňach podotknul, mám i pri tejto piesni a to veru aj s dôvažkom. Ecce, dôvažok, to mi len tak mimovoľne vypadlo z pera, a teraz len vidím, že ním možno piesne Tranovského, ako jednou významnou známkou charakterisovať. Veď v skutku pri váhe a miere osnovy, predmetu, sústavy, architektúry, súmeru skladieb Tranosciových je charakteristickým znakom, barevným i spevným tónom, maliarskym „štreychem“; čo v architektúre ornamentika, v speve tón, v malbe „štreych“ vyniká a slúži k poznaniu „mistra“: to v skladbách Tranosciusových medzi ostatnými vzácnosťami je i jeho dôvažok, doplnok! Veta je zakončená, úplná, smysel dokonalý a predsa Tranovský prijde ešte s „dôvažkom“, doplnkom, a to s tak chmatným, že slovo dôraz je slabý pochop pre tú vlastnosť skladby, ktorú som, nechtiac, dôvažkom pomenoval. A jako manipuluje s ním Tranovský zručne, vhodne a účinlive! Hneď ho upotrebí jako dôraz, aby veta bola mocnejšia; hneď ho hodí na váhu „zlých vecí“, aby ich uľahčil, spríjemnil; slovom: dôvažkom svojím hneď doráža, hneď zmocňuje a zvyšuje, hneď uľahčuje, tvrdí, mäkčí, hladí, sladí jako mädom, aby, čo je sladké, bolo ešte sladším, a čo je trpké, aby pozbylo trpkosti. A je to uňho nemajstrované, nekunštované, nehľadané, tak samorostlá krása, jako Sládkovičova Milica: „Na nej to stálo, jako od seba, Prišla krása nehľadaná, Ona to mala, jako by z neba, Sama sebe nepoznaná, No mala ona v sebe anjela, čo ju barvil a obliekal, a zkade prúd ten vňad jej vytekal, ani sama nevedela.“ Či nie tak? Ja verím, že tak!

Tedy k tomu dôvažku, jako som spomenul. V. 1. „jakož tě sám vyučuje, slovom svou pomoc slibuje“, mohol by byť punkt; veta je zakončená, smysel dokonaný, duša potešená, ale jej treba ešte dačo dotušiť, dovážiť a dôvažok prijde: „a protož tě i zkušuje“. V. 2. „Důvěř se mu, jakžto Otci svému.“ Punkt; nemáš čo pridať, ujať, môže sa hodiť bez slova, bez podmienky, bez ohrady jemu — a predsa: dôvažok „A rciž k němu“. Ďalej „Rota zlých mé zhouby žádá, ukrutně se mnou nakladá“. Nakladeno toľko na tú prebremenenú váhu útrap, že vážková miska klesla čo najnižšie: čo tedy? hodený dôvažok na druhú misku: „Nech klesne moc jich i rada“. A miska útrap zostala ľahkou! To isté vo v. 3. „nechť se — brány pekelné — silí, bouří, vztekaji, plápolají“; protiváha: „Však předce neodolají“. V. 3. „Proč se bojíš? Však na skále stojíš!“ Punkt; smysel, veta završená, istota zabezpečená predmetne, objektívne, vecne, a predsa dôvažok tvojho subjektívneho pocitu istoty: „Dobře to víš!“ V. 4. „Bůh jest s námi, před námi, za námi“, bolo by dosť a predsa dôvažok zosilnenia moci a ochrany: „Jsa nad námi.“ V. 5. „Čekejž mile, neklaď Bohu cíle.“ Mohlo by už byť tak, a predsa by duša mohla mysleť, aby P. Boh na volačo nezapomenul, a že keďby mu ona bola voľačo ešte nariekla, bolo by to inak vypadlo, — aby si tedy duša nemohla robiť výčitky, a že veru Pán Boh i bez nej všetko vie a všetko môže, prichodí dôvažok „ani chvíle“, môžeš byť spokojná, spoľahnutá, nepripomínaj, nerátaj, neukladaj! V. 6. „Čest, dušu, statek, přijde-li na zmatek“ miska s útrapami padla ťarchou dolu, dôvažok hodený na druhú misku: „Tuť počátek bude cti a bytu tvého.“ V. 8. „A tak na to, nalož dům i zlato.“ Tedy všetko má padnúť na misku ztraty? Áno, len hádž všetko, všetko — a predsa padá tak máličko na tú váhu ztraty; hodil si — ale čo? „blato“ u farsin! V. 9. „A vězení, usmrcení, proč tě mění?“ S dôvažkom uľahčujúcim „však jednouc musíš umříti!“ V. 10. „Doufejž v Pána od noci do rána!“ Dôvažok doplňujúci: „a zas vstana.“ V. 11. „O Bože náš, ty mdlobu naši znáš!“ Dôvažok: „v rukou vše máš!“ V. 12. Vrahové naši padnou atď. Dôvažok: „Bůh k věčné slávě sprovodí!“ Keď tedy prijde na váhu bieda a horekovanie „těžší nad písek mořský“: prijde zas i protiváha, prijde tá neprevažitelná „ťarcha (břímě) slávy věčné“ a prijde a predsa na váhu padne i ten nepatrný gramm, „granum (zrno horčičné) víry tvé.“

Zakončenie piesne našej je ohlasom tej staročeskej „Bože věčný v Trojici (kancionál český z r. 1620 E. XII.), jejž 11. v. znie: Amen, Bože, staň se tak, Ať nepřítel padne znak.“

Úzkosti na srdce mé valí se se všech strán. 645. V českom kancionáli z r. 1530 je pieseň: Úzkost mi jestiť se všech stran, má naděje budiž věčný Pán. Bratri ju prepracovali a v ich kancionáli z r. 1561., 1615. a 1618. je v osnove, jejž prvá sloka znie:

Úzkosti ať jsou ze všech strán, Naděje naše buď Kristus Pán, Onť jest smutných utěšení, Všech v něm majících doufání: Protož i my s doufáním K němu volejme vždycky.

Je zrejmé, že počiatok oboch piesní je temer totožný. Tranovskému postačila myšlienka prvej sloky, často i len počiatočných slov, aby ju tvorivou silou ducha svojho bohate a umele rozvinul v piesni svojej. Tak i z tejto piesne, osvojac si myšlienku, že v úzkosťach nádeja naša je Kristus Pán, cele odchýlne od českej piesne, samostatne rozvinul pravdu tú tak všestranne, že duša Bohu oddaná každou slokou vždy viac utvrdzuje sa v nádeji nezahanbujúcej, že Boh vedie cez zármutok k radosti, cez boj ku korune, cez smrť k životu, až dostúpi k tomu vyznaniu: „V toběť samém, Bože můj, jest celá radost má, všecko jiné v tom světě stín mi se býti zdá.“ Aj česká pieseň má prenikavé myšlienky, ale krem príbuzného počiatku nemajú obe piesne nič spoločného. Za to však použil Tranovský v 6. sloke myšlienku poslednej sloky staročeskej piesne: Křesťané pravdy Boží úpřimní milovníci v kanc. na str. 519, len že ju k svojej piesni prispôsobil.

Církev pravou poznávati, str. 475. Tranovský, redigujúc kancionál, potreboval do oddelenia o cirkvi svätej pieseň, ktorá by zodpovedala jej naukám a jej Rímom ohrožovanému postaveniu. Tomu cieľu nezodpovedala staročeská pieseň: Církev svatou poznávati, víru o ní vyznávati atď., ktorá sa pripisuje Lukášovi Pražskému. Z tej príčiny složil Tranovský novú pieseň o cirkvi, však tak, že základnú myšlienku prvých dvoch slôk onej staročeskej piesne podržal.

Tranovský poukážuc na nezbytnú potrebu poznať cirkev pravú a konať v nej spasenie, v. 1., trebárs je zo všetkých strán sovrená, predsa pevne stojí, ako dom na skale založený a ani brány pekelné nepodvráťa ju, v. 2., udáva znamenia pravej cirkve, po nichž sa neomýlne poznáva: čisté slovo Božie a sviatosti, ako ich Kristus Pán ustanovil, k tomu Kristus hlava, správca a obranca cirkve, proti Rímu, ktorý sa zovnútorným leskom a bleskom chlúbil a na svetskú moc a slávu podpieral. v. 3. 4. Z toho prirodzene vyplýva napomenutie údov pravej cirkve, aby hľadali Krista a spasenie svoje nie v pyšnom Jeruzaleme, kde ho ani mudrci nenašli, ale v chatrnom Betléme, cirkvi čistého Slova Božieho, v. 5. Ku spaseniu vedie úzka cesta; berúc kríž svoj kráčaj po nej verne a dojdeš milostnej odplaty, v. 6. Pieseň končí sa povzdychnutím k Bohu, tehdajšiemu stavu cirkve primeraným, za ochranu cirkve prenasledovanej.

Jestliže mnohé dobré věci, str. 509. V kancionáli českom z r. 1564 na str. 348 s označením T. XVI. medzi piesňami pohrabnými nachodí sa nasledujúca pieseň Lukášovi Pražskému pripisovaná:

Aj poněwadž my dobré wěcy zdeyssi časné žiwota časného z rukou Páně z darůw jeho brali sme, zlých pak zarmoucených také útrpných, proč bychom od téhož Pána k našemu dobrému trpěliwě nenesli: Neboť jest sám Pán dal, ten teyž Pán zase odjal, jakož milosti jeho se líbilo, toho také potřeba bylo, tak se jest i stalo: A z toho ze wsseho buď jméno Páně vždy chvály hodné požehnáno.[55]

Nad touto piesňou stojí latinský nápis: Si bona suscepinuis. Jireček v hymnologii svojej udáva, že Lukáš preložil pieseň túto z latinskej reči, čomu nasvedčuje i sama osnova Lukášova. Pôvodina latinská nie mi je známa, ale že Tranovský svoju pieseň nepreložil z latinskej, ač i on položil v pôvodnom vydaní nad pieseň svoju slová: Si bona suscepimus, vidno z porovnania jeho piesne s Lukášovým prekladom. Lukášova pieseň je pohrabná, pohrabným príležitosťam primeraná, kdežto Tranovského pieseň, v pôvodnom kancionáli medzi nešpornými piesňami umiestená, zodpovedá tehdajšiemu stavu evanjelikov, pre vieru prenasledovaných, v prenasledovaní často majetku, manželiek, dietok, ba i života pozbavovaných. Z toho vidno, že Tranovský i pri skladaní tejto piesne pokračoval tak, ako pri iných, zachytil myšlienku prvých slov starej piesne, už v nápise: Si bona suscepimus vyslovenú a z nej vzdelal samostatne svoju prekrásnu, obľúbenú pieseň. Z toho nasleduje, že v našich kancionáloch je nesprávne meno Tranovského pod pieseň položené, ako by ju bol preložil.

Rosu dejte, ó nebesa, str. 28. Tranovský svojimi krásnymi spevami sprevádza nás cez celý cirkevný rok. Aký by bol náš advent, keď by sa v ňom neozývala v dome i chráme jeho posvätných túžob plná pieseň pri príchodu Spasiteľa? On dal trefný výraz adventným túžbam našim, keď ich obliekol do slov veriacich v Starom Zákone, ktorí slovami: Rosu dejte nebesa, s hůry Iz. 45, 8., prosili, aby Boh užšie spojil nebesa so zemou, aby zjavil spravedlnosť z neba, a srdcia ľudské aby tak nastrojil, že by túto spravedlnosť a ňou spojené spasenie vierou prijaly. Cirkev na základe adventných textov nedeľných pripomína si štvorý príchod Krista Pána. Lukáš Pražský spieva o ňom vo svojej piesni: Vesele zpívejme, Boha Otce chvalme, ktoru síce Tranovský do svojho kancionálu prijal, ale ten štvorý príchod učinil predmetom i svojej majstrovskej piesne, ktorú možno počítať medzi jeho najpodarenejšie i čo do umelej formy, i čo do vyvedenia vznešenej myšlienky.

Znamenejme, křesťané, dobrodiní Boží. Medzi piesňami Tranovského sú dve, ktoré zo staročeských prepracoval, tu i tu doplnil. K ním patrí i výš udaná pieseň. Pozostáva zo dvoch čiastok. V prvej čiastke v. 1. — 13. máme viac menej opravenú staročeskú pieseň: Znamenej, kresťan věrný, Kristovo vtělení, i jeho narození, ktorá už v kancionáli Miřinského z r. 1522 a 1531 prichodí a 30 slôk počíta. Druhá čiastka v. 14 — 19. je pôvodný doplnok Tranovskeho. Sloka 20. prejatá je doslovne zo starej piesne. Na tieto rozdiely poukazujú krížiky pri sloke 14. a 20.

Prvú čiastku prepracoval Tranovský tým spôsobom, že zo starej piesne prejal celé sloky s malými zmenami. Na pr. sloka 6. starej piesne znie: „Tři králi znamenali hvězdu, kterú sic viděli, hned jsou se vystrojili, do Jeruzalema se brali, k Herodesovi přišli, na krále židovského se ptali.“ Srovnaj Tranovského pieseň sloku 2. Sloka 16. starej osnovy znie: „Zlato jsou na znamení dali věčného kralování a mirru na znamení jeho svatého umučení, kadidlo jsou dali a věčné kněžství v tom znamenali.“ Srov. Tran. sloku 12. „Ve snách odpověď vzali, aby se zas nevracovali k Herodesovi králi, jinú cestu pryč jsou jeli, zase do svých krajin, rozžehnavše se, přijeli.“ Srov. Tran. sl. 13. Stará pieseň vypravuje ďalej o vraždení betlehemských dietok a o napomenutí Jozefa, aby vzal dieťa s matkou a šiel do Egypta; potom prichodí na pannu Máriu, ktorá ani počatím a porodením Syna pannenství nezrušila, ale „jakožto slunce sklo prorazí, však ho nikdy neurazí, též tá panna predrahá, porodivší nám Božího Syna, čistoty nezrušila, než pravou matkou Boží zůstala“. Tranovský už pri 14. sloke opustil osnovu starej piesne, doplniac ju pôvodným doplnkom, z nehož 16. sloka shoduje sa so slokou 5. piesne Tranovskeho: Církev pravou poznávati.

Když Pán Ježíš přijde k soudu, str. 1126. V tejto piesni poznávame 26 slokovú, staročeskú pieseň: Když čas přijde dni soudnému, ktorú Tranovský základne prepracoval a síce tak, že 14. sloku starej piesne učinil počiatkom svojej, čím docielil, že v piesni zadržaný je poriadok vypravovania sv. Matúša 25, 31. — 46.; lebo keď stará pieseň začína tým, aký Pán bude ku zlým, Tranovský začína vypravovanie dľa sv. evanjelium tým, ako sa Pán laskave prihovorí k svojim. Túto čiastku piesne v. 1. — 7., ktorá je v pôvodnej osnove len krátko vybavená, značne rozšíril. Ale už v slokách 8. — 19., kde je reč o zlých, opiera sa zhusta na starú pieseň, celé sloky z nej prevezmúc. Dľa starej piesne hovorí Pán ku zlým: „Nechtěli ste rozuměti, když byl čas dobře činiti, neb nah, lačen, žízniv byl sem, od vás oděvu neměl sem, ani jídla, ani pití, ani do domu přijetí.“ (Srov. Tran. sl. 8. a 9.) Na výmluvy zlých hovorí Pán dľa starej piesne: „Co jste mému nejmenšímu nečinili neb chudému, toho ste též mně samému nečinili Pánu svému.“ (Srov Tran sl. 12) Hriešnici budú dľa starej piesne nariekať: „Běda, že sme se zrodili, o bychom nikdá nebyli,“ a povedia, že tá odplata prišla „pro jídlo a pití skvostné, tance, freje i hry zlostné, pro veselé jiná také, pro rozkoše všelijaké.“ (Srov. Tran. sl. 14. a 15.) Od sloky 16. vypravuje Tran. zase samostatne a končí srdečným vzdychnutím: „O Ježíši, Pane milý“ atď., ktoré Jakobei do svojho modlitebníka prejal.

Otázna staročeská pieseň bola už pred Tranovským u nás rozšírená. Nachodíme ju v katechisme Dániela Pribiša v Levoči r. 1634 vydanom, odkiaľ prešla do kancionálu r. 1653, ale pozdejšie bola vypustená.

Ako vidno, Tranovský vysoko cenil české piesne, znal ich dokonale, opieral sa o ne, staval na nich ďalej. Tak sa stal pevcom cirkve našej evanjelicko-slovenskej blízkym, srozumiteľným a milým.

Pomer Tranovského k vierovyznaniu

Písmom svätým Boh hovorí k cirkvi a táto odpovedá svojím vierovyznaním, svojimi modlitbami a spevy. Už naša evanjelická bohoslužba je tak sriadená, že slovo Božie, modlitba a spev zamieňajú sa. Pri nedeľných službách Božích na posledný prečítaný text Písma svätého odpovedá cirkev piesňou: My všickni věříme v jednoho Boha. Z toho nasleduje, že cirkevná pieseň musí byť v súhlase s Písmom svätým a s vierovyznaním cirkve. Ako toto je svedkom čistého učenia cirkevného na Slove Božom založeného, z neho čiste a úprimne vybraného, tak cirkevná pieseň má byť svedkom duchovného, z čistoty viery a učenia prýštiaceho sa života. Ona len dotedy právne nosí meno cirkevnej piesne, dokiaľ s ňou na spoločnom základe spočíva.

Z toho nasleduje, že kniha spevov je tak spoločným cirkevným majetkom, ako i katechismus, Agenda a iné bohoslužobné a vierovyznanské knihy, a že cirkev povinná je knihu svojich spevov bdelým okom sprevádzať, aby sa nič do nej nedostalo, čo by jej vyznanie zatemňovalo, oslabovalo, alebo do konca vyvracalo. Keď cirkev túto dôležitú povinnosť zanedbáva a ľahostajná je proti tomu, ako sa kniha jej spevov vydáva, ustrojuje, opravuje, mení, niet divu, keď sa tak do nej dostanú piesne, ktoré základné články viery oslabujú, oklácajú, vyvracajú. História nášho kancionálu učí nás, že jednotliví mužovia bez poverenia a odobrenia cirkve pridávali ku kancionálu piesne, až ich počet zbytočne nariastol a čo je dôležité, až sa v ňom objavily prídavky s piesňami, ktoré sa odchýlily od vierovyznania cirkve a z ktorých zavieva iný duch a iná reč, ako ju nachodíme v Písme svätom.

Nadišiel už čas, aby cirkev na svoju knihu spevov, na svoje piesne i z vierovyznanského stanoviska hľadela. Cirkvi, ako sa už z milosti Božej k novému životu počína prebúdzať, nepostačí už v cirkevných piesňach vzletná reč, duchaplné myšlienky, uhladená forma, dobrý rytmus, zvučný rým; to všetko sú ovšem vzácne vlastnosti cirkevnej piesne, ale hlavnou požiadavkou je a byť musí, aby bola založená na pravde Božieho slova a jednako s cirkvou úprimne a otvorene vyznávala: Ty si Kristus, ten Syn Boha živého.

Všetkými týmito vlastnosťami vyznačujú sa Tranovského piesne. Ony vyplynuly z veriacej duše jeho a preto cirkev evanj. zaplesala nad ich uverejnením, považujúc ich ako drahokamy v knihe spevov. Uvážime-li, že cirkev ev.-slovenská mala i pred Tranovským hojnosť piesní, však mala české kancionále, a že predsa radosťou zachvela sa pri objavení Tranovského kancionálu, to len tak si vysvetliť môžeme, že poznala v jeho piesňach čistý ohlas svojho vierovyznania, ako ho synoda žilinská z r. 1610 slávnostne zaväzujúcim učinila pre všetkých slúžebníkov cirkevných i pre všetkých údov cirkve. Predkovia naši boli horliví luteráni. Jim veľa záležalo na čistom, pravom učení evanjelickoluteránskom. Preto žiadali od každého, aby sa v učení pridŕžal symbolických kníh, i tak zvanej „Formule Svornosti“ obsahujúcej prísne, jednotné učenie pravoluteránske. Sám palatín gróf Juraj Thurzo predchádzal iných dobrým príkladom. V listine dňa 11. januára 1611 v Bytči vydanej hovorí: „Ja vďačne podpisujem „Knihu Svornosti“, ako shodujúcu sa s Písmami prorockými a apoštolskými i so samou vierou pravou evanjelickou a všeobecnou, vo všetkých článkoch ju odobrujem, sväte soznávam, že i moje vyznanie je to isté a sľubujem, že s pomocou Božou a vedením Ducha svätého až do posledného dýchnutia môjho života pri tom vyznaní chcem ostať.“

Tomuto prísne vierovyznanskému stanovisku cirkve evanj. slovenskej zodpovedalo stanovisko Tranovského. On sa verne pridŕžal nezmeneného augšpurského vyznania a v piesňach svojich dal určitý výraz článkom viery, ako ich cirkev vo svojich vierovyznanských knihách vyslovila. Na túto stránku jeho piesňotvornej činnosti treba dôraz položiť. Ako viac-menej zo všetkých piesní jeho, tak menovite z jeho majstrovských, neprevýšených Kyrií, Glorií a Cred ozýva sa vyznanie viery, ktorú vyznal Peter pred Kristom, ktorú vyznali otcovia naši r. 1530 pred cisárom Karolom V. v meste Augšpurgu a ktoré vyznávali predkovia naši na synodách i na popravišťach.

Tranovský od vierovyznania cirkve našej neupustil ani po čas pobytu svojho v Čechách a na Morave, kde bola v platnosti česká konfessia, nemajúca určitého, všetky odchýlky vytvárajúceho, ohraničenia článkov viery. Len tak mohli pristúpiť k nej kalvíni a bratri z jednoty, ktorí ináče húževnate pridŕžali sa svojich zvláštností. Že táto obojetná, unionistická konfessia nemálo prispela k zničeniu cirkve evanj. v Čechách a na Morave, o tom svedčí historia. Tranovský videl spásu cirkve evanjelickej v Čechách a na Morave v pevnom prilnutí k augšpurskému vyznaniu, ktoré i znovu preložil a r. 1620, bezprostredne pred katastrofou belohorskou, v Olomúci vydal.

Muž tak pevných zásad vierovyznanských bol spôsobný k tomu, sostaviť pre Slovákov kancionál. Dotedy nemali svojho kancionálu a české nezodpovedaly ich vierovyznanskému stanovisku. Bolo to ale prirodzené. Bratrské piesne tlumočily nauky Jednoty, rôzniace sa v mnohom od náuk augšpurského vyznania. Piesne strany podobojí, menovite zo staršej doby, kde ona reformáciou Lutherovou ešte nebola obživená, v mnohom ohľade niesly známku kompaktatmi, pápežskou stolicou potvrdenými, zastaveného vývinu strany. Pozdejšie pak, keď Lutherova reformácia dostávala prevahu v podobojích, zase to bola česká konfessia z roku 1575, ktorá položila hrádzu prilnutiu k jasnej a určitej augšp. konfessii.

Cele ináč bolo s Lutherovou reformáciou. Od prvopočiatku bola si vedomá toho, že ospravedlnenie človeka hriešneho pred Bohom skrze vieru v smrť smierenia Bohočloveka je strediskom Písma svätého a má byť ním i vierouky na ňom založenej. Z tohto povedome poňatého základného článku viery rozprúdil sa cele iný život, ako vo vierouke, tak i v asketickej literatúre a menovite v cirkevnej piesni. Ona z tohto strediska viery vyprýštila sa a stala sa srozumiteľnou každej duši hľadajúcej istotu spasenia. Bol to dr. Martin Luther, ktorý v piesni svojej: Radujtež se, o křesťané, a plesejme společně, prvý zapel pieseň ďakovania za dobrodenie Božie človeku hriešnemu v Kristu preukázané; za ním uderil na strunu Pavel Sperat a v piesni svojej: Přišlo k nám padlým spasení, zvučne ospieval ospravedlnenie z viery; za nimi nasledovali mnohí iní a ich spevy touto vierou nadchnuté niesly ako okrýdlení evanjelistovia vo všetky strany sveta tú radostnú zvesť:

I slitoval se Bůh věčný Nad mou mnohou bídností, Obrátil zřetel srdečný K odvrácení hříšností: Co Otec ke mně se sklonil, A na to, abych zas ožil Nejlepší své naložil.[56]

Niet piesne pred Lutherom, ktorá by tak jasne ukazovala cestu hriešnikovi k milosti Božej a ktorá by s toľkou istotou učila očakávať na milosť Božiu, jako Lutherova pieseň: Z hlubokosti volám k tobě. Neprevýšené je tu tlumočená nauka cirkve našej o milosti Božej v slovách:

U tebeť jest však z milosti Všech hříchů odpuštění, Marnéť jsou naše hodnosti I v nejlepším dychtění. Žádný nemůž se chlubiti, Všickni se musejí báti, Milosti žádajíce.

A zase viera milosť očakávajúca:

Jestli při nás mnoho zlého, U Bohať víc milosti. Nemáť konce ruka jeho K uzdravení hříšnosti. On jest pastýř ten výborný, U něhož sluha pokorný Dojde všech vin zproštění.

Takéto piesne mohla vytvoriť len reformácia, ktorá jasne a určite položila základný článok viery o ospravedlnení, sústavne a súzvučne vzdelajúc na ňom celú stavbu svojej vierouky. Len na základe takého čistého vierovyznania mohly povstať tak neodolateľne dojímajúce, v poddanosť k evanjelium Kristovmu jímajúce piesne, ako sú piesne reformačné, plné Ducha Božieho a moci. Uznal túto prednosť i sám slávny Amos Komenský, ľutujuc, ze Jednota opomenula darov, v nemeckých piesňach složených, obrátiť k úžitku svojmu. (Viď jeho predmluvu ku kancionálu, v Amsterdame r. 1659 vydanému.)

Slávny náš Tranovský nielen že dary tieto obrátil k úžitku cirkve evanjelicko-slovenskej, ale i sám v tom duchu skladal prerozkošné piesne a shromaždiac ich v knihu, vyplnil dávnu túžbu evanj. Slovákov, aby mali svoj kancionál, jehož piesne by zodpovedaly náukam aug. vyznania. Dlhý rad mužov na slovo vzatých zaplesal v hlboko precítených latinských veršoch radosťou nad vydaním jeho kancionálu. Matej Gazur, Mošovčan, v Schediasme o knihe nábožných spevov, očistených od kvasu nepravoverného náboženstva, vzdal za to Tranovskému chválu. Že Gazur naráža tu na nepravoverný kvas, ktorý sa tu i tu v českých piesňach vyskytoval, prezradzujú i tie slová predmluvy Tranovského, že i on tak súdi, ako mnohí statoční kňazi, že totiž v cirkvi podľa čistoty Slova Božieho a velebných sviatostí neposledná starosť o to byť má, „aby zpívání také čisté a nábožné bylo“, bo že „zpívání se Slovem Božím se nesrovnávající svědomí theologickému protimyslné jest.“ Že české piesne boly takejto opravy potrebné, uznal i Václav Kleych, keď svoj kancionál poslal super. Krmanovi, prosiac ho, aby napravil, čo by bolo v nich proti pravidlu viery. No napriek tomuto bedlivému čisteniu od nepravoverného kvasu, dostalo sa z neho i do nášho kancionálu. Druhá sloka piesne: Utěšený nám den nastal, temer za sto rokov znela: Kristus trpěl umučení všem voleným na spasení a v piesni o večeri Pána: Pán Ježíš lidu věrnému, stojí až po dnes, že „vydal pokrm volenému“. Ktorí sú to tí volení, to vidíme z bratrskej piesne:

Prozpěvuj, o věrná duše, A pochval Pána Ježíše, Žeť život věčný připravil, K němuž Bůh Otec zvolil. Kterýž ač znal lidi hříšné, Všecky zatracení hodné, Však některé z těch vyvolil, Aby je na věky spasil. Tak je velmi zamiloval, Že Syna pro na svět dal.

Z toho je patrné učenie Jednoty, že Boh niektorých predzrídil a vyvolil k životu večnému, a len tým poslal Syna svojho na svet.

Tranovského piesne sú z vierovyznanského stanoviska bezvadné. On apologeticky chráni čistotu vierovyznania a polemicky odháňa útoky, činené na vieru a cirkev od diabla, sveta a rozumu. V tomto ohľade významné sú piesne jeho: Aj Pán kraluje, Božskou čest maje „O sedění na pravici Boží“, kde háji učenie Písma, že Kristus vstúpiv na nebesa, človečenstvo naše povýšil v slávu svoju božskú a že ako taký, dľa sľubu svojho prítomný je tým, ktorí sa v mene jeho shromažďujú. To sa ovšem protiví rozumu, ktorý oslávené človečenstvo jeho chcel obmedziť na jedno miesto. Tranovský slovami: „Pravda písem haní to tělesné zdání“ zavrátiac rozumovanie, nerozberá, čo je rozumu ľudskému nedostižiteľné, ale upravujúc rozum do medzí, jemu vymerených, hovorí: Křesťané věrní, Buďmež důverní, Nezpytujíce, Ale věříce, Co Božské reči, O Krista svědčí, Víceť jemu známo, Než rozumu dáno.

V piesni svojej o úžitkoch večere Pána: Aj divná moudrost, dobrota, i moc Boha našeho — háji učenie cirkve, že nám tu oslávený Pán telo svoje „k pokrmu dáva, krv k nápoji, tak se pojí s námi tá věčná sláva“; bráni ho proti Zvinglovi, Kalvinovi a iným, ktorí slovám Pána iný smysel podstrkovalí. Pri tom neznížil poesiu v službu všedných a vtedy bežných sporov, ale cirkevnej piesni primerane zavracia nápady a útoky slovami: To že se děje, věříme, Majíce slovo Páně; Kterak se děje, nevíme, Za to majíc poddáně: Věrné duši, Že jen sluší Úpřimnou víru míti, Pán pověděl, Kterýž věděl, Co a jak má mluviti.

Po čas pobytu Tranovského v Čechách a na Morave z príležitosti šírenia sa kalvinismu a chýlenia sa Jednoty k nemu, viac, než inokedy potisnutý bol do predu spor o praedestinácii, totiž to učenie, že Boh niektorých predzrídil k životu, iných k zatrateniu večnému. Tranovský i tu povstal na obranu Písem v piesni: Znejmež, o křesťané věrní, abychom k Bohu vždycky byli důvěrní, jaké jest písem učení, o našem k věčné slávě z milosti předzřízení. Jak dôstojné, presvedčujúce a mudrákov, čo chceli ešte i Ducha Božieho prevýšiť, porážajúce je slovo jeho! Uvedúc hojnosť pádnych svedoctví Písma o tom, že Božie smilovanie vzhliadlo na všetko ľudské pokolenie, že Boh poslal Syna svojho, aby každý, kto verí v neho, nezahynul, že Pán Ježiš za všetkých umrel, že On sníma hriechy sveta a milosť svoju všetkým podáva a známu činí, končí napomenutím: Protož, má duše jediná, Pozoruj slov pravdivých Božího Syna: Nezpytuj Páně tajnosti, Na zjeveném učení. Vděčným srdcem měj dosti.

Jako vzácnu vlastnosť Tranovského piesní treba vyzdvihnúť, že poesiu neznížil v službu denných sporov, aké panovaly v Nemecku počas jeho štúdií. Jako v cirkvi kresťanskej v prvých stoletiach viedly sa dlhé, často vášnivé a rozhorčené boje, dokým cirkev články viery určila, ustálila: tak to bolo i po smrti Lutherovej. I cirkev lutheránska musela prestať dlhé boje, dokým sa jej náuka vykrystalisovala, ustálila. Kathedry professorské, ba i kancle chrámové boly tie miesta, kde sa náhľady o jednotlivých článkoch do podrobna rozberaly, protivné náhľady vyvracaly, zatracovaly, kacírovaly. Do tohto vášnivého boja zasiahli i súčasní cirkevní pevci, znížiac tak cirkevnú pieseň k nápadom na protivné náhľady a za nástroj vášnivého boja. Tranovský vyhnul tomuto úskaliu. Jeho piesne, prosté tendenčnosti, sú dôstojné, vzletne, vzdelavateľné, unášajúce, potechu prinášajúce, a preto ceny trvalej. Že v nich háji čistotu viery, to práve je ich prednosť. Jako cirkev, tak ani cirkevná pieseň nedá sa mysleť bez vyznania. Od konca 18. stoletia až podnes dá sa badať odpor proti Tranovského piesňam a jeho kancionálu vôbec. Tí ľudia, čo mali niečo proti nemu, nepovedali to zjavne; ale jedni urážali sa na objemnosti kancionálu, iní na niektorých výrazoch a nesprávnych rýmoch. Nemali ani toľko odvahy, čo ti učedlníci v Kafarnaum, ktorí na reči Pána riekli: „Tvrdáť jest tato řeč, kdo ji může slyšeti?“ Ev. Jan. 6, 60. To je v pravde ta pravá príčina odporu ľudí, ktorí by chceli mať cirkev a náboženstvo bez viery a vyznania. No z Tranovského piesní ozýva sa viera cirkvi vyznávajúcej. A to je ich vysoká cena, ktorá im zabezpečuje víťazstvo nad každým odporom.



[41] Viď 3. vyd. Kleychovho kancionála str. 17.

[42] V terajších vydaniach je miesto ručičky krížik.

[43] Týmto slovom začína sa predmluva z pôvodného vydania.

[44] Mieni sa pieseň: Otče Bože všemohoucí str. 819 v 3.

[45] My všickni věříme str. 353.

[46] Obecné Patrem je: Věříme v Boha jednoho, jak v Otce všemohoucího, kterýž stvořil nebe, zemi, str. 355.

[47] R. 1873 vydal Ľudevit Haan svoj veľasľubný spis „Cithara Sanctorum, její historia, jej původce a tohoto spolupracovníci“. Ja som bol v ten čas kaplánom na Starej Turej. Ako som oznámil s kancľa, že otázny spis vyjde, hneď sa prihlásilo osemdesiat odberateľov; dôkaz toho, ako sa ľud tešil spisu tomu. Ale očakávanie nás sklamalo.

Ja som dosť skoro na to našiel v Čáčove staré vydanie kancionála u Jána Bartoňa — Pešťana — z r. 1647, teda vydanie dosť blízke pôvodnému. Študoval som pilne spis Haanov, menovite keď som v ňom zbadal nesrovnalosti a nekorrektnosti. Prišiel som k presvedčeniu, že Haan píšuc o Cithare Sanctorum, pôvodného vydania v ruke nemal, ba ho nikdy ani nevidel. Keď som po mnohom hľadaní konečne dostal prvé pôvodné vydanie od p. Lehotského, učiteľa v Laliti v Báčke, zistil som toto nad všetku pochybnosť.

Že som o tom doteraz mlčal, toho príčina bola, že Haan — aspoň voči mne — bol mužom veľmi výslužným, ako svedčia mnohé listy s ním zamieňané, nachodiace sa v knižnici Tranovského.

Medzi tým navštívil ma Hospodin ťažkou porážkou, v ktorej spal som bez vedomia 23 dní. Keď som konečne predsa precítnul, videl som, že práca moja je skončená, že viac nebudem práce schopným. Z milosti Božej predsa som došiel k povedomiu a keď aj nemôžem prácu zakončiť, aspoň toľko mi dožičil Hospodin, že viacročné práce moje tlačia sa ešte za života môjho a som presvedčený, že nevýjdu v nič. Zbudí snáď Boh muža, ktorý trudoviny moje opraví a zdokonalí.

Čo sa obahu týka, nech milý čitateľ porovná obsah Haanov, s obsahom tu uverejneným. Haan uverejnil piesne pohrabné na konci, Tranovský v pôvodnom vydaní má ich v diele druhom, Tranovský má na konci „Přídavek žalmův Starého i Nového Zákona, kteříž se obyčejně času nešporního zpívají.“ Tu sú veršíkové, kterými se nešpor začíná, potom sú žalmy.

A jako Tranovský usporiadal kancionál, tak až po rok 1674 ničoho na ňom nemenili, len že piesne pridávali. K nesrovnalosťam Haanovým patrí, že on „Prídavok Žalmov“ porušil a nevriadil ich do patričných rubrík.

Prvý, čo reformoval kancionál, bol Daniel Sinapius Horčička.

[48] Totiž: A na zemi budiž lidem pokoj dobré vůle všechněm, a Věříme v Boha jednoho, jak v Otce všemohoucího.

[49] Poslán jest archanjel str. 21. v. 7. a prozpěvujmež píseň novou str. 78. v. 6.

[50] Začiatočnými a koncovými písmenami riadkov složené meno Juraj Tranovský prekladateľ nemôže napodobniť.

[51] Rozostavením litier mena pôvodcovho.

[52] Viď Korouhev z r. 1878 str. 273.

[53] Viď Eduard Emil Koch: Geschichte des Kirchenliedes. Stuttgart 1866. II., str. 124.

[54] Viď: Gesangbuch zum Gebrauch der evangelischen Brüdergemeinden. Gnadau 1879, číslo 1132.

[55] Celú pieseň viď v Cirkevných Listoch z r. 1890, str. 171.

[56] Totiž Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul.




Ján Mocko

— evanjelický kňaz, cirkevný a literárny historik Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.