ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Velký a Malý Karadžinac! Dvě vesnice, dvojí zájem stejný, a přece tolik rozdílů. Malý Karadžinac ležel totiž na srbské straně a Velký Karadžinac patřil sultánovi. Obyvatelstvo těch dvou vesnic vysoko v horách hledělo z té hornaté pustiny vytlouci namáhavě, co se dalo. Oves vlnil se po skalách. Kozy čile běhaly po skaliskách.

Když z Malého Karadžinace prodávali kozy, tu je prodávali pro svého cara srbského na daně, z Velkého Karadžinace prodávali kozy na desátky pádišáhovi. A bylo to zcela jedno, jen jméno to mělo jiné. Pravoslavné věznili pro daně, Turčíny pro desátky.

V Malém Karadžinaci na chrámu žlutil se laciným bronzem natřený dvojramenný kříž a toutéž bronzí natřeli si půlměsíc na mešitě ve Velkém Karadžinaci. Byla od arménského kupce Rjekovana z blízkého městečka pohraničního. A jak byli pravoslavní i mohamedáni hrdi na to své laciné pozlátko!

A když jednou obílili si Turčíni ve Velkém Karadžinaci svou mešitu, natřeli si pravoslavní v Malém Karadžinaci svůj kostel také pěkně bíle vápnem, až vyzývavě svítil na srbskou i tureckou stranu se svými báněmi.

A večer zvonili všemi zvony, zatímco na protější straně muftí z mešity snažil se překřičet zvony voláním, že Alláh je Alláh, že Alláh je veliký.

A když muftí Isrim přezpíval, slezl dolů, zapálil si čibuk a šel se pobavit s pravoslavným popem Bogumirovem.

Scházívali se u vodopádu, který dělil osmanskou říši od srbského království.

Pop Bogumirov také kouřil čibuk. Jejich zábava obyčejně začínala nadávkami.

„Co kulháš, turecký pse!?“

„Jaké máš dnes kruhy pod očima, ty zatracená křesťanská duše!“

Pak se tón uklidnil, Alláha i Vsevostvoritelja zatlačily do pozadí kozy.

Isrim i pop pěstovali totiž kozy a jeden druhému se chlubili. V jejich očích nebyly to snad jen kozy obyčejné, ale byly to kozy mohamedánské a kozy křesťanské, pravoslavné.

„Moje kozy jsou tučnější tvých, muftí,“ jásal pop.

„Tučnější? Kdepak jsi viděl tak krásnou, jako je moje Miri, víš, ta celá černá. To je krasavice, pope, a rohy má jako uherská kráva.“

A také to bylo pravda. Její kůzlata byla vždy jedno hezčí než druhé.

Muftí o ní tvrdil, že má oči hezčí než starostova dcera Külüt. Když byl nejnadšenější, tu o ní říkal, že v ní je zakleta huriska z okolí proroka Gabriela.

A po té koze toužil pop Bogumirov.

Jak by s ní pozvedl chov svého stáda, které roztroušeno skákalo po skalách, brzy mizelo za kameny a brzy se opět objevovalo v nevlídné šedi skalisek, okusujíc sporou trávu a velké netřesky.

Vodopád šuměl, první hvězdy se objevily nad Balkánem.

Byla to chvíle plná intimnosti.

„Hleď, muftí,“ řekl pop Bogumirov, „tvá koza není tak krásná, ale já bych ji mohl potřebovat. Má koza, kterou jsem pro plemeno choval, z dopuštění božího chcípla. Hospodinu se zlíbilo.“ Pop se pokřižoval.

„Alláh je veliký,“ zvolal muftí, „má koza není na prodej.“

„Hleď, muftí,“ pokračoval pop, „tvůj Alláh není tak veliký jako pravoslavný Hospodin. Kde udělal vám nějaké zázraky, kdy poslal k vám divotvorce? Hospodin pokyne, ulituje a i ze mne může se státi divotvorce, kdežto ty zůstaneš stále jen hloupým, nevěřícím muftím. Já můžu křísit mrtvé, když Hospodin pokyne, ale ty až do smrti budeš jen řvát ,Alláh je Alláh!’ z mešity a točit se přitom jako vrtohlavá ovce.“

To muftího zarazilo: „Jsi pitomý ďaur; náš Mohamed výslovně zakazuje mrtvé křísit. Máte to divného boha, který ani mrtvým nedá pokoj. Jestli řekneš slavnostně, že mrtvé křísit nedovedeš, tak ti tu kozu prodám.“

Pop počal přemýšlet. Na jedné straně koza Miri, jeho velká tužba, a na druhé straně má něco před tím pohanským psem odvolávat.

Muftí kouřil dál klidně svůj čibuk. Modravý dým vznášel se tichým podvečerem a plazil se po skalách. Přišla chvíle velkého duševního zápasu. Pěstitel koz zápasil s pravoslavím.

„Muftí Isrime, bídný, nevěřící člověče,“ konečně se ozval pop, „připouštím a odvolávám, že nedovedu křísit mrtvé.“

Pokřižoval se. „Zač mně tedy prodáš tu kozu?“

Nastalo dlouhé smlouvání. Muftí chtěl za ni dvě jiné kozy a sto piastrů.

Pop dával jednu a padesát piastrů a byl pak ochoten přistoupit na podmínku muftího, když muftí zvolá, že Alláh není Alláh.

Nyní zas pop klidně dál kouřil dýmku tureckého tabáku.

„Alláh, není Alláh,“ řekl muftí, neboť sto piastrů, toť velký peníz.

A tak získal pop Bogumirov kozu Miri od muftího Isrima.

Druhého dne popovi kozu Miri přivedli nevěřící psi.

Byl jasný, slunný den, jakým vyznačuje se podzim na Balkáně.

Člověku by se chtělo zpívat pod tou modrou oblohou. Horský potok teče od Malého Karadžinace k Velkému, čistý, jasný, jako ta obloha, která se v něm zhlíží.

Jak říkám, je člověku v duši veselo. Zejména pop Bogumirov má velkou radost.

Vede si svou novou kozu Miri na provaze, svou chloubu stáda kozího. Jde s ní od pramene potoka, který z malé studánky vyvěrá tam pod vrchem Megadiště. A je mu v duši jasno, veselo.

Právě ji strčil do studánky, svou kozu od muftího Isrima, a zazpíval: „Hospodi, Hospodi, pomiluj!“

Ta koza nesměla zůstat musulmanská!