Dekameron humoru a satiry

(Postní den)

Bylo to právě v den velkého církevního postu, kdy měli chovanci polepšovny za povinnost dole na síni ve svých trestaneckých šatech klečet a chválit pánaboha, když dozorce Otčenášek vrazil do jídelny, kde kromě ředitele a tří učitelů kaplan Kavka cpal do sebe různé druhy ryb, smažených i s omáčkami, a zapíjel vínem.

„Pane řediteli,“ vyrazil ze sebe Otčenášek, „prosím uctivě, že ten kluk uličnická, Koleta, snědl švába.“

Bylo po obědě. Kaplan hodil zpět do mísy kus smaženého kapra a ředitel, který si právě bral omáčku na kapra na sardeli, vylil zoufale tu omáčku na talíř a odhodil vidličku.

Zpráva ta účinkovala asi tak, jako když na dvoře krále Ludvíka XIV. při hostině objevili, že cukroví, které snědli, je otráveno, nebo demokratičtěji řečeno, když v párku, který jíte, naleznete kus nehtu, o jehož původu počnete vymýšlet bezděky hrozné historky.

První se vzpamatoval ředitel: „A jak se chovají ostatní chovanci?“ „Sázejí se, že ten uličník nespolkne druhého, a Koleta se rve se Svátkem, poněvadž Svátek se chlubí, že jednou rozžvejkal žábu ve škole.“

Kaplan vstal a pan ředitel vstal též. Ze tří učitelů jen jeden ještě jedl, ale když slyšel o rozžvejkané žábě, přestal též jíst a díval se sentimentálně na kleriku kaplana.

„Račte jim domluvit, pane katecheto,“ vybízel ředitel kaplana, „vyložte jim jejich uličnictví,“ a zmizel na chodbě směrem k záchodkům, kam za ním běželi dva učitelé, kdežto třetí přistoupil k otevřenému oknu…

Kaplan Kavka sestupoval tedy dolů do síně. Od pozemských věcí vytržen vracel by se rád jeho duch k věcem nadzemským, kdyby dozorce Otčenášek, provázející ho, nebyl k němu po schodech mluvil: „Než se ohlédnu, už měl ten uličník švába v proklaté hubě, důstojný pane. Přinesl si ho z kuchyně, kde je, důstojný pane, chytáme na pivo.“

A vida smutnou tvář kaplanovu, pokusil se udělat vtip: „On se ten darebák ještě tím švábem opije.“

Kaplan nevyjasnil však svou zasmušilou tvář a se stejně smutným a tragickým výrazem v obličeji vstoupil do síně, kde chovanci při jeho vstupu jali se unisono bručet a mumlat nějakou modlitbu, stáhnuvše své rozveselené obličeje do poctivých rysů podle možnosti.

A když byl uprostřed, zvolali: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ pohlížejíce úkradkem dozadu, kde Koleta za lavicí klečel na Svátkovi a cosi mu cpal do úst.

A byl tak zabrán do své manipulace, že jeho dětský hlas ostře zazněl do Pochválen buď Pán Ježíš Kristus: „Já ti dám žábu, jeho nechceš spolknout, potvoro, kluci, podejte mně kus dřeva, ať mu otevřu zuby.“

„Je zde voholenej,“ rýpl do něho Znamenáček.

Koleta vyskočil, právě když kaplan se k němu blížil. Svátek vyskočil také a dozorce Otčenášek chytil oba za límec a držel ve vzpřímené poloze tváří v tvář panu kaplanovi.

Ti lotři dovedli se dívat tak upřímně do očí kaplanovi a tvářili se tak nevinně…

„Co jste to zde dělali?“

„My jsme se prosím modlili, velebný pane.“

„Pěkně se modlili,“ vpadl do toho dozorce, „copak to máš, Koleto, v pěsti?“

„Chytil jsem švába," pravil nevinně Koleta, „lezl po Svátkovi.“

Otevřel dlaň, a velký černý hmyz, usmrcený tím, jak ho strkal Svátkovi do úst v tu posvátnou dobu postní, objevil se zrakům kaplana, jehož žaludek bojoval v tom okamžiku poslední zápas.

Posadil se na židli a zvolal: „Ó vy zpustlí hoši! V tento posvátný čas bavíte se tak hnusným způsobem a v době…“

Všechny jeho myšlenky chtě nechtě počaly se tvářit kolem toho předmětu… „V době, kdy církev nařizuje nejpřísnější újmu v jídle a pití, tu tento ničema Koleta polyká šváby, ó běda, třikrát běda takovému lotru, a běda vám, kteří místo na modlitbách…“

Myšlenky pana kaplana sestoupily do jeho žaludku a on pokračoval: „Místo na modlitbách abyste trvali a rozjímali o tom, jak jste hříšní, trváte jen na zábavách, a to díváte se, jak tento lotr Koleta ku obveselení, ku ničemnému obveselení všech vás a ku potupě celého ústavu polyká šváby. Není vám líto, že právě v takový čas posvátný, kdy duše mají se povznášet tam vysoko…“

Ukázal na špinavý strop. „Tam vysoko k těm krásám rajským, — polykáte šváby. Toť smrtelný hřích, který neodčiníte, vy ho neodčiníte — já se divím, co na tom máte v té posvátné době…“

Zápasil. „V té době posvátné vidíte pěkného švába, vždyť je úplná újma v jídle a pití, a oni prasata, čuňata v této posvátné době žerou šváby. Není vám špatně, vy lotři, když se na to díváte, když v této posvátné době, fujtajfl…“

Zbledl ještě víc, ale cítil, že právě o tom musí mluviti. Bránil se tomu, ale když měl hlavu v žaludku, nešťastný kaplan! „Takový ošklivý hmyz, což se vám neobrací žaludek, ukřižovaný Spasitel…“

Nešlo to. „Vy v této posvátné době cpete se šváby, ó Ježíši nejmilosrdnější… Na kolena!“

„Na kolena!“ vykřikl ještě jednou hrozným hlasem a uprostřed klečících chovanců počal zvracet.

Zvrátil všechno, ryby všeho druhu, koláčky a zbytky salámu od dopoledne, a vypotácel se ven, volaje: „Klečet po dvě hodiny!“

Klečeli tedy kolem toho po dvě hodiny. To byl nejkrásnější a nejveselejší postní den v polepšovně.