Zlatý fond > Diela > Dekameron humoru a satiry


E-mail (povinné):

Jaroslav Hašek:
Dekameron humoru a satiry

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Janka Šotiková, Eva Kovárová, Petra Renčová, Zuzana Berešíková, Martina Pinková, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 80 čitateľov


 

Jak jsem si přišíval knoflík ke kalhotám

Nejtrapnější, co člověka může postihnout, je, když zpozoruje, že jeho oděv jeví citelné nedostatky. V určitém případě nemůže se objevit ani ve společnosti, neboť tato společnost nečiní rozdílů mezi starým mládencem a člověkem ženatým a žádá od obou jistou dávku slušnosti. Nemít knoflíky u kalhot v pořádku vzbuzuje u mnohých zaujatých lidí značnou dávku odporu. Společnost tuto záležitost neposuzuje věcně a neprobírá jak ze stránky psychologické, tak i ze stránky praktické pravý stav věcí. Zapomíná, že starý mládenec může být též velice cudným člověkem, který by se neosmělil přinésti kalhoty se scházejícím knoflíkem manželce svého ženatého přítele s prosbou, aby laskavě doplnila vše v ladný celek, který by svědčil o naprostém pořádku. Obrátil-li by se pak s podobnou prosbou a se svými kalhotami ku svobodné dceři své bytné, kdoví zdali by v útlé dívčí duši nevzbudil též jistou dávku opovržení ku své osobě, kteréžto opovržení jistě by bylo na místě.

A tak nezbývá starému mládenci, chce-li svou dobrou pověst uchovat, nic jiného, než aby sám si přišil knoflík ke kalhotám.

Namítne-li někdo, že mohl s touto choulostivou otázkou obrátit se na pánského krejčího, který mu ony kalhoty šil, tu každý z těchto podobně o tom uvažujících nesoudí též správně, neboť kdybych přišel a řekl ku svému krejčímu: „Zde máte tyto kalhoty a schází mně tam a tam knoflík, račte mně ho přišít,“ tu bych se jistě vystavil též posměchu, neboť knoflík přišít zdá se být věcí úplně lehkou jak odborníku krejčímu, tak i celé širší veřejnosti. Žasl by pak zajisté každý, kdo by uslyšel, že krejčí musil mu knoflík přišívat ke kalhotám. To by znamenalo, že v očích všech objeví se takový starý mládenec jako člověk, který nestojí za nic, jako zhýčkaný, rozmazlený člověk, nafoukaný blbeček a podobně.

Z těchto důvodů přišíval jsem si knoflík ke kalhotám sám.

Zprvu jsem knoflík, který se mně utrhl, nahradil špendlíkem. Jednou ve voze elektrické tramvaje vnikl mně špendlík z látky do těla, a tu umínil jsem si, že si knoflík musím přišít, a nikoliv snad jen přišpendlit.

Přiznávám se zcela cynicky, že zprvu, když jsem zpozoroval ztrátu onoho knoflíku, nepůsobilo to na mne nijakým dramatickým spádem. Teprve v noci, když jsem si vzpomněl na ty různé pohledy, které mne sledovaly po celý večer v kavárně a kterým neubránil jsem se ani tehdy, když jsem si zapjal kabát, dospěl jsem k rozhodnutí, že si tam přišpendlím nový knoflík, který jsem uřezal z vesty. Je-li vesta bez jednoho knoflíku, není to tak zlé, jako když je znát citelnou ztrátu jednoho knoflíku na kalhotech. Na vestě to vypadá, že táž jest nedbale zapjata, což bývá zvykem u starých mládenců, jak vím z vlastní zkušenosti. Ale urážlivé pro okolí to celkem není. Něco jiného jest to ovšem, týká-li se to právě oné části oděvu, o které jsem se zmiňoval.

Z těchto důvodů připravil jsem se na to, že si ten knoflík přišiji. Pamatuji se, že jsem byl celý den jaksi rozechvěn a že toto rozechvění se stupňovalo, čím více jsem o tom přemýšlel. Poptat se, jak se knoflík přišívá, jsem nechtěl, neboť nechtěl jsem být považován za nějakého hlupáka, kterým jsem ovšem v tomto případě byl, abych se loajálně přiznal.

Mou první povinností, jak jsem pokládal za nutné, bylo, abych šel do muzejní čítárny a vypůjčil si tam naučný slovník, a to literu P, heslo přišívání.

Protestuji nyní proti tomu názoru, že náš naučný slovník je úplný. O přišívání knoflíků tam není zhola nic pod písmenou P, heslem přišívání knoflíků. To heslo tam vůbec schází! Pod písmenou K našel jsem sice heslo knoflík, ale co tam stálo: „Knoflík jest součástí oděvu, kterou se dva díly spojují. Upevňování knoflíků děje se šitím. Staří Egypťané znali již knoflíky, naproti tomu Řekové a Římané knoflíků neznali. Knoflíky objevily se u nás v Čechách s příchodem křesťanství.“

Hledal jsem tedy pod heslem křesťanství nějakou zmínku o knoflíkách, ale tam o tom zmínka nebyla. Kdybych alespoň našel, jak staří Egypťané přišívali knoflíky. Heslo Egypt: „V Egyptě dávaly,“ čtu v díle E, „mrtvým kněžím kněžky Ró zlaté knoflíky do ruky a tak je pohřbívaly.“ — Ale jak je přišívaly, to tam nestálo.

Musil jsem se tedy spolehnout na vlastní schopnost kombinační. Přemýšlením dospěl jsem k tomu názoru, že nejlepší je systém postupný. Postupovat systematicky! Prohlédl jsem si tedy knoflíky. Shledal jsem, že knoflík má v sobě čtyři dírky.

Zprvu bylo mně to záhadou, k čemu jsou, ale prozkoumav dále, jaký asi vliv mohou mít ty dírky na celou záležitost, vypátral jsem, že dle všech známek jimi prochází nit, která asi je skrz ty dírky dopravována onou pomůckou řemeslnou, totiž jehlou. Jehla pak, jak jsem se dočetl v naučném slovníku, není opět nic jiného než určitý druh ocelové páky a má na rozdíl od prasátka jen jedno ouško. Já mám dvě. Tímto otvorem, zjistil jsem, prostrkuje se nit a pohybem, jako kdybychom chtěli vypáčit něco, nastrčíme dle všeho knoflík na nit a nějak to už stočíme a propíchneme kalhoty.

Fantazie má pracovala velice bujně. Poněvadž jsem slyšel, že ocel je křehká, koupil jsem veletucet jehel. Kromě toho tucet různých špulek nití, většinou černých. Bílé nitě jsem koupil proto, aby kdyby se neosvědčily černé nitě, mohl jsem se obrátit k bílým. Měl jsem po ruce též hnědé, kterých chtěl jsem použít jen v nejkrajnějším případě, kdyby selhaly i bílé, i černé nitě.

V obchodě, kde jsem to kupoval, ptali se mě, zdali si přeji i náprstek. Chápal jsem, že je to něco velice důležitého, a koupil jsem jich dvacet. Analogicky jsem soudil, že dle významu slova dává se náprstek na prsty. Proč a k čemu, bylo mně hádankou. Abych ale nechybil, musil jsem jich koupit dvacet, neboť na noze máme deset a na ruce též deset prstů.

Když jsem se s koupenými předměty ubíral k domovu, připadal jsem si jako kouzelník. Doma jsem si dal hezky zatopit a přinést tři lahve dobrého vína, a posilniv se silnou večeří a vínem, vyhledal jsem nešťastné kalhoty a dal se s chutí do práce. Připomínám si dodnes, že to byl krutý, urputný zápas!

Ráno našli mě ležet na zemi, obtočeného čtrnácti tisíci metry různobarevných nití, jen ve spodním prádle. Spal jsem na dvou stech jehlách a kalhoty našli přišité ke kanapi; na prstech u nohy i na rukách měl jsem dvacet náprstků a lýtko jsem měl přišité ke koberci.

Co jsem měl dělat? — Koupil jsem si nové kalhoty.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.