Dekameron humoru a satiry

Sirotka Pazourka zavřeli na Hod boží vánoční do komory, kde byly pytle s moukou a také, jak radostně Pazourek objevil, pytle se sušenými švestkami.

Tento objev způsobil, že zoufalá situace Pazourkova počala se vyjasňovat, a málem byl by Pazourek vděčně šeptal díky bohu za sušené švestky, kdyby nebyl právě v takové náladě, kdy člověk na milého pánaboha nejvíce nadává.

Bylo mu úplně jasno, že právě kvůli tomu milému pánubohu zde vězí za trest. Sedl si na pytel mouky a vzpomínal na průběh celého večera, jak včera přišel na Štědrý den k nim Ježíšek do sirotčince v podobě pana katechety, ředitele sirotčince, dvou nějakých tlustých pánů a jednoho vytáhlého člověka, který stále posmrkával a kterému říkali excelence. Pak přinesli dva nejhodnější sirotkové zdola z ředitelny balíky se šátky na krk, položili je pod vánoční stromek a políbili katechetovi ruce.

Potom přišli ještě nějací páni s černě oděnou dámou, která každého sirotka pohladila po tváři a ptala se ho na nebožtíky rodiče.

Tonda Nehovů řekl, že žádných neměl, ostatní se dali do smíchu a Kalous vykřikl: „Parchante!“

To bylo první, nad čím pan katecheta skřípal zuby a říkal, že Ježíšek si toho nezasluhuje, aby on, katecheta, zpohlavkoval o takový slavný den tohoto uličníka. Že ho zpohlavkuje až na Boží hod.

Váša Metzer povídal, že tomu vytáhlému pánovi, kterému říkají excelence, je cítit z úst.

Pivora se sázel o půl cigarety, že to není pravda. To byli ještě stále v jídelně. Nejedli dosud nic, měli hlad a čekali na Ježíška, aby je spasil, poněvadž se museli celý den postit až na dva, kteří pomáhajíce v kuchyni ukradli kus vánočky a chlubili se tím. Poněvadž Pivorovi nedali, řekl to na ně. Myslil, že jim zkazí radost, zatím však oni měli už vánočku v sobě, a tak je pan katecheta tělesně potrestal přede všemi.

„Ježíšek jim nadělil jelita,“ smál se Pivora a šťouchal do Pazourka. Stáli doposud v řadě a smáli se těm tlustým pánům, kteří říkali: „Ubohé dětičky, ubozí sirotečkové.“

Potom pan ředitel počal rozkládati rukama a říkal, že je bůh milosrdný a nedá těm červíčkům zahynouti. Koulel přitom zuřivě očima po Wintrovi, ježto vyplazoval jazyk na pána, který posmrkával. Pan ředitel pošeptal něco panu katechetovi, ten zavolal Wintra a odešel s ním do vedlejší síně. Za chvíli se Winter vrátil, byl uplakaný a tichý jako pěna.

Nato jim pan katecheta poručil, aby šli vedle do síně, kde byl připraven vysoký vánoční stromek, na němž hořely svíčky a nahoře vznášel se anděl, kterému někdo namaloval uhlem vousy, aby vypadal jako pan ředitel. Tam stáli hodnou chvíli, až konečně otevřely se dvéře a vešli ti páni s těma paníma a celý učitelský sbor sirotčince.

Pan katecheta požehnal se křížem a spustil Otčenáš. Modlili se hlasitě a hodně rychle, aby už to bylo odbyto. Nato ještě modlili se Věřím v Boha a Zdrávas Maria.

Licer povídal, že by se to raději mohli modlit při večeři, takže neví pořád, na čem je — samé modlení a samý hlad.

Po třech Zdrávasech vystoupil pan ředitel ze středu učitelského sboru, pokřižoval se a řekl: „Na věky amen!“

Nato měl k nim pan ředitel řeč a mluvil o Ježíškovi přes půl hodiny. Kručelo jim čím dál tím víc v břiše. Pan ředitel říkal, že Ježíšek byl takový maličký, nedovedl to ani říct, jen dělal rukama: „Takovýhle, takovýhle…“

Černá paní plakala ještě víc a ředitel pokračoval a mluvil o dobytčatech ve chlévě a díval se přitom významně na sirotky. Mluvil o šátcích na krk, načež si sedl a povstal pan katecheta.

Vykládal, že dostane každý ze sirotků na památku narození Ježíška šátek na krk, a vyzval je, aby se všichni pomodlili třikrát Otčenáš, třikrát Zdrávas Maria a jednou Zdrávas Královno.

Pazourek byl do té doby úplně zticha, ač Pivora se stále snažil nějak jej vyprovokovat, ale nyní, když slyšel zase o Otčenáších a Zdrávasech, nezdržel se a poznamenal k Pivorovi:

„To je ňákýho modlení za každou onuci.“

Ten pán, jenž stále posmrkával, řekl tiše něco řediteli, který pokýval nábožně hlavou, načež se rozběhl dozadu, chytil Pivoru za ucho a vrazil mu klouby druhé ruky mezi žebra.

Pivora vytušil, že záležitost by mohla poškodit jeho vánoční náladu, a pravil nahlas:

„To já ne, to tuhle Pazourek.“ Pazourek se ovšem také hájil a vznikl rozruch, že katecheta přerušil první Otčenáš hned za slovy „a odpusť nám naše viny“. Vše hledělo dozadu.

Ta paní, co stále plakala, začala najednou posmrkávat, začala funět a vzdychat. Ostatní černě odění páni zvedali oči ke stropu a hleděli významně na katechetu, který byl ve zřejmých rozpacích, z nichž si pomohl tím, že vytáhl z kapsy modrý šátek, nasadil jej k tváři a zatroubil tak dopáleně, že Vošťálek, Blüml, Kačer a Gregor myslili, že už to troubí venku starý sluha Vokřál, což mělo být znamením k společnému zapění vánoční koledy, a zavřískli jako jeden muž:

„Narodil se Kristus Pán…“

Katecheta sice zvedl ruce, aby bylo ticho, leč ostatní myslili, že chce dávat takt, a spustili unisono.

V tom vznešeném vánočním řevu drapl ředitel Pazourka jako tygr jehně a odvlekl ho do komory. —

Ať si laskavý čtenář představí komoru, v ní Pazourka, pytle mouky, pytle sušených švestek a na zemi hrnec mléka.

Toť se ví, že Pazourek mouku nejedl ani nepil. Co jedl a pil, lze se tedy snadno domyslit. A následky při jeho celodenním postu také.

A tak se snad lze i domysliti to, že dva pytle mouky v té komoře nebyly vůbec k potřebě a že z komory po půlnoční, když Pazourka z ní ředitel pouštěl, docela to nevonělo jako z komory.