ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Redigoval jsem krajinský časopis Neodvislost. Dnes po té zkušenosti, kterou jsem měl s listem, vím zcela určitě, že jakmile má nějaký časopis název Neodvislost, znamená to, že se našlo několik zámožnějších lidí, kteří pocítili potřebu kdekomu vynadat, a že si založili Neodvislost.

List ten sloužil tedy podobnému účelu. Práce jsem mnoho neměl, neboť vydavatelstvo zahrnulo mě články, které jsem jen upravoval k tisku. Byl to zejména tamější lékárník, který mně vyplácel služné, pak dva obchodníci s koloniálním zbožím a jeden obchodník s dobytkem. Ti bili do radnice s plnou vervou.

Nejvíce příspěvků přinášel obchodník s dobytkem. Liboval si v projevech, které byly sice kusé, náhle přetržené, ale tak jadrné, že jsem byl nucen škrtat půl stránky. Přinesl například Dopis z města, jak to nazýval.

„Jest to proti radnici, zejména proti starostovi,“ řekl, vytahuje z kapsy viržinko. To byl jeho zvyk. Tím viržinkem mě jaksi podplácel.

Nápis článku zněl: „Znám tě, kulhavý ďáble!“

„To přece víte, že kulhá,“ pravil, „starostovi se také říká šmaťha.“

Bylo to tedy proti starostovi. Dál byl už jmenován plným jménem a stálo tam: „Kdo byl proti tomu, aby nebyl prodán kus obecní městské louky panu Jedličkovi? Proč prodali ten kus tomu přivandrovalému Mejstříkovi? Říká se, že se vždy dvě sv… najdou, a tak si pan starosta s panem Mejstřikem padli do náručí.“

„To sv a tři tečky škrtnu, pane Jedličko.“

„Co vás napadá, pane redaktore, sv, když jsou za tím tečky, je právě efektní. To má švih a každý hned ví, že sv s tečkami znamená hroznou svini, a budou se smát jak tomu Mejstříkovi, tak starostovi. Dál uvidíte ještě zkratku pr a za tím sedm teček, to neznamená prase, nýbrž proklatče, totiž proklatče starosto! Zkratka v s třemi tečkami znamená vole, to hned uhodne každý čtenář. To všechno nesmíte škrtat.“

Marně jsem mu vykládal, že do listu nesmí přijít ani sv, ani pr, ani v, ani ty ostatní vypsané urážky, pan Jedlička neúprosně stál na tom, že se tedy musí o tom poradit vydavatelstvo listu a že se večer sejdeme u pana lékárníka.

Toho večera nastal krutý boj v bytě pana lékárníka o to, zdali sv s třemi tečkami a ty ostatní zkratky jsou s to srazit radniční kliku.

Pravil jsem, že jako zodpovědný redaktor, kdybych to otiskl, přijdu před porotu a že budu zavřen.

Pan Skorkovský z vydavatelstva počal mluvit o Barákovi a o Grégrovi, ti že kvůli novinám seděli v žaláři a že to je jen čest.

Pan lékárník sdílel můj názor. Pravil, že je pro ostrý způsob psaní, ale že článek pana Jedličky je přece jen trochu ostrý a že třeba seškrtat ty urážky.

„Jak tam nebude svině, proklatče a vole“, zvolal pan Jedlička, „tak článek ztrácí na své kráse.“

Pan Skorkovský i pan Pavlousek byli při něm.

Kdo by z nezasvěcených nás poslouchal, ten by se jistě podivil, proč právě od lékárníků se ozývají pořád slova „svině, proklatče, vole“.

Jako anděl jsem mluvil o slušnosti tisku, pan lékárník se mnou souhlasil, ale pan Jedlička s ostatními pány stál neúprosně na sv s třemi, na pr se sedmi a na v s třemi tečkami.

Debata byla bouřlivější a bouřlivější. Pan Skorkovský mně vytkl, že jsem mu v předešlém článku škrtl větu: „Kdo by tedy z počestných občanů náhodou zabloudil do zasedací síně radniční, nechť si rychle ucpe nos a utíká z toho místa puchu a nemravnosti.“

„A to jste také neuveřejnil, že starosta má novou služku, se kterou se v noci prochází po zahradě.“

„Vždyť jste, pane Pavlousku, sám řekl, že se vám to jen zdálo ve spaní.“

„Nu dobře, pane redaktore, ale copak to nemělo název Sen poplatníka o jednom starostovi z našeho města? Pamatujete se, že jsem vám řekl, že je to výborná věc, že to má přijít pod čáru? Víte, jak tam bylo, jak se starosta proměnil najednou ve velblouda? A vy jste to dosud neuveřejnil!“

Pan Jedlička si zatím promyslil, co naposled řekne: „Když to tam nedáte,“ pravil vstávaje, „pište si ty blbosti sám.“

Tak jsem přišel o přispěvatele. Stávkovali s ním pan Pavlousek i pan Skorkovský.

Příští týden se objevila v redakci paní Jedličková. Byla to starší dáma, která se šatila s onou hroznou, neodpustitelnou, barbarskou nevkusností maloměstských dam.

„Mám k vám, pane redaktore, prosbu,“ pravila, vytahujíc z kapsy svazek papírů. „Zabývám se již delší dobu pozorováním módy, a poněvadž ve vašem listě nemáte žádnou módní rubriku, usmyslila jsem si, že budu informovat zdejší dámy o nových směrech v módě. Myslím, že se vám to bude líbit.“

Rozložila přede mnou papíry a já četl: „Letošní podzimní promenáda v našem městě skýtá pohled neobyčejně rozmanitý. Vedle dámy s neobvykle širokým kloboukem kráčí jiná se soukennou čapkou. První pajdá a druhá nedošlapuje. Obě mají sešmaťchané podpatky, což jest velice nevkusné, paní poštmistrová a paní lesní. Za nimi jde jiný hastroš. Myslí, když si koupila podzimní plášť z nazelenalého homespunu s velkými kapsami, že už snědla všechnu moudrost. A zatím se to převlíká jednou za uherský měsíc, takže každá dáma, která ji pozoruje, může právem zvolat: ,Milá paní Královcová, navrch huj, vespod fůj!‘ Bylo by předčasno mluvit o podzimní módě. Paní starostová nosí už desátý rok stejný žaket, jenže letos si ho dala přešít, zač zůstala dlužna švadleně v Kutné Hoře. Za ní jde paní Krombholcová, která však dělá jen půl promenády až k poště, kde se obrátí, když se pochlubila, že má nové podzimní šaty z lodenu, za které říká, že dala padesát zlatých. Jestli za ně dala tolik, co za kachnu jedné selce na trhu, která když na tu krádež přišla, jí otloukla kachnu o namalovaný obličej, tak jí gratulujeme k laciné podzimní móde. Pěkné šaty podzimní nosí také manželka prvního radního paní Borková, kterou nazývají všude ,bláznivou‘. Baží tak po dojmu mladistvosti, že nosí krátké sukně. Nemusí nosit sukni a ji zvedat, má volné ruce, kterými sahá do pytlů s ořechy a s ovocem u kupce Skorkovského a Pavlouska. Zdá se, že paní Borková znamenitě dovede využitkovat nové módy v rukávech, totiž s výdutkem kolem lokte. Nedávno vysypala z lokte přes kilo švestek. Aspoň nesušili doma hubu. Myslím, že od té doby, co četnický strážmistr veřejně poplácával slečnu starostovic večer u kašny, že tím bude odzvoněno úzkým sukním. Neboť dále nelze již sukně zužovat, poněvadž pak taková ubohá dívka nemůže utéci, když za ní přijde její ženich pan Znamenáček. Snad opět přijde doba krinolín, pod které bude paní Kroupová schovávat pana učitele, až se vrátí náhle její manžel z koroptví. Příště přineseme něco o punčochách pana starosty.“

„Tohle uveřejníte,“ pravila rozhodně paní Jedličková a doložila sladce: „nebo vám vyškrábu oči!“

A tak jsem se z Neodvislosti dostal do ústavu slepců na Hradčanech.