ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Pohnutlivá historie měšťáckého tisku)

Kapitola I

Osiřelé dítě s modrýma očima

Jmenovala se Tonička a postrádala tepla lásky mateřské a lásky otcovské. Pak se dostala k jednomu obchodníkovi. Tam chodila nakupovat služka jednoho redaktora jistého měšťáckého listu.

Nato dostavila se okurková sezóna. Nebylo o čem psát.

Ta Tonička měla modré oči…

Pro pláč vypadlo mně péro z ruky…

Kapitola II

Listonoš s penězi

Svižným krokem vstoupil listonoš s penězi Jan Hromada (45 let, zachovalý, katolík, ženatý, příslušný do Libice, hejtmanství Kolín nad Labem. Zvláštní znamení: Mateřské znaménko pod pupečním důlkem) do krámu, kde sloužilo osiřelé dítě. „Jest Tonička přítomna?“ tázal se hlasem chvějícím se, neboť četl, co stálo na poukázce.

„Ano,“ odpověděl chvějícím se hlasem obchodník, když listonoš třesoucím se hlasem dodal: „Nesu jí sto korun.“

Na poukázce stálo: „Milé dítě! Odpusť, nemohu si pomoci, déle se nemohu již zapírat. Jsem tvá matka a už jsem s tebou mluvila. Srdce mně puká. Buď pilná a důvěřuj v pánaboha. Bůh tě neopustí. Prozatím máš sto korun. Tvá matka!“

Když to četli Toničce, upustila tato třílitrovou nádobu s líhem, který se rozlil po krámu. Mohla to dělat, měla sto korun.

Kapitola III

Statečný čin penzisty Pavlíka

V následujícím okamžiku vstoupil do krámu pětašedesátiletý penzista Josef Theodor Pavlík. V ruce držel zapálený doutník. Vida, že je v krámu rozlit denaturovaný líh, statečně odhodil hořící doutník otevřeným oknem na hlavu jednomu kolemjdoucímu chodci. Čin ten zasluhuje plného obdivu jako důkaz neobyčejné chladnokrevnosti a odvahy. Jinak byl by možná líh se vzňal, a poněvadž v krámě byl právě velký galon s benzínem, nebylo by možno dále pokračovat v pohnutlivé historii. Zuhelnatěním mrtvol, jsoucích ve vyhořelém krámu, skončila by tato pohnutlivá historie. Kromě toho čin onoho penzisty je tím záslužnější, poněvadž bystrým nápadem zachránil státu listonoše s penězi.

Ministerstvo obchodu volá tímto statečnému muži: „Zaplaťpánbůh!“

Když penzista Pavlík vyšel z krámu, nenalezl svůj odhozený doutník. Ten vykouřil kolemjdoucí chodec, kterému padl na hlavu.

Kapitola IV

Obchodní čin obchodníka

Za čtvrt hodiny po přijetí 100 K pro Toničku vyšel obchodník z krámu. Koupil si malý lístek na elektrickou tramvaj a jel do redakce listu, jehož redaktorem byl pán zaměstnávající u sebe služku, která chodila nakupovat do krámu obchodníka, který právě šel na návštěvu k onomu redaktorovi. Jak vidět, pěkně se to všechno vyvíjí.

Hovořil přes hodinu s panem redaktorem. Redaktor zářil. Taková pohnutlivá historie právě v době, kdy je okurková sezóna v plném proudu.

„Zítra to bude v listě,“ rozloučil se s obchodníkem, „dáme tam ovšem vaše plné jméno.“

Nato šel obchodník do inzertního oddělení, kde si objednal na zítřek inzerát na dobrém místě.

Toho dne tržil jako obyčejně.

Kapitola V

Následky článku Tajemná matka

Redaktor držel slovo. Druhého dne objevil se v listu článek Tajemná matka. Byl přes celé tři sloupce. Plačtivý úvod byl stlučen z Marlittové, Karlénové, Švarcové a jiných rozbrečených spisovatelek rodinných. Pak následovalo jméno nynějšího ochránce Toničky. Obchodník Václav Zeman v ulici Kamínského číslo 18.

Vzadu pak v inzertní části byl inzerát: „Václav Zeman, obchod koloniálním zbožím v Kamínského ulici čís. 18, doporučuje ctěnému obecenstvu svůj hodně zásobený krám zbožím kupeckým. Sýry, salámy, masité i rybí konzervy. Výtečné víno, červené i bílé, 1 litr 1 K. Výtečná směs kávová za 2 K 20 h, cukr levnější. Litr rumu od 80 h výše. Vždy čerstvé čajové máslo.“

Toho dne chtěly vinohradské ženy a dívky vidět Toničku a zaplakat si s ní v krámu.

Plakalo se tam od rána do večera. Tonička už nemohla plakat, tak si musela vzadu čichat k cibuli a slzet nanovo.

Také ji několik starých pánů štípalo do tváře. Není to nic zlého, poněvadž jí bylo teprve patnáct let. Ze všeobecného pláče ozývaly se výkřiky: „Mně dejte kilo kávy!“ „Mně pět kilogramů cukru!“ „Litr rumu!“ „Láhev vína!“

Václav Zeman nestačil obsluhovat kupující. Musel si vzít na výpomoc. Jeho žena se také potila. Vinohradské ženy a dívky nakupovaly na celý týden.

Večer před desátou hodinou, když zavírali, přišla ještě jedna uplakaná paní. Až odněkud z Modřan. Už jí neměli co prodat, tak jí prodali staré mosazné závaží.

Listu s článkem „Tajemná matka“ prodalo se o deset tisíc exemplářů víc.

Kapitola VI

Hluchoněmá služka

Aby se toto všechno ještě lépe vyvinulo, vypátralo se, že žena, která porodila v porodnici Toničku, porodila ji na knížku jedné hluchoněmé služky, která se posuňky zapřísahala, že není matkou Toničky. Že jest hluchoněmá, těžce nesl onen redaktor, poněvadž se s ní nemohl, jak přirozeno, živou mocí dohovořit. Chystal totiž do stálé rubriky listu Tajemná matka a osiřelé dítě sloupec s názvem „Hovor s domnělou, nepravou matkou.“

Několik vinohradských paní a dívek poslalo hluchoněmé služce pohlednice.

Státní zastupitelství vzneslo na hluchoněmou služku žalobu pro klamání úřadů, poněvadž neporodila, když porodit měla, na svou knížku v porodnici.

Místo aby si vzala obhájce, vypravila se hluchoněmá služka na Svatou Horu, zanechavši doma lístek, který všeobecně překvapil a byl ihned donesen do redakce.

Lístek zněl: „Jedu se vyzpovídat!“

Na základě toho vyslalo policejní ředitelství za hluchoněmou služkou dva detektivy převlečené za kněze.

Kapitola VII

Nová psaní, nová odhalení a nové obchody

Tonička dostávala den co den nové psaní od „tajemné matky“. Pan Václav Zeman donášel je svědomitě do redakce, která je otiskovala s případnými vzdechy.

Pět vyrabitelů pohlednic číhalo na ni s fotografickými aparáty.

Ženatí mužové dívali se s podezřením na své ženy a vyptávali se jich, dali jim přísahat, že před nimi neměly žádnou jinou lásku.

Jeden muž nemohl se dopočítat v pokladně sta korun, a maje svou ženu v podezření, že je poslala Toničce, vzal břitvu, oholil se a šel na úřad žádat o rozvod.

Zatím došlo na Toničku na čtyři sta korun všeho všudy dohromady a domovnice počala Toničce říkat „Rukulíbám, slečinko!“

Tonička chtěla nosit dlouhou sukni a plakala, když ji nedostala.

Hned nato dostala nové psaní od tajemné své matky: „Milá Toničko, vím, že pláčeš, a nemohu si pomoci. Důvěřuj v pánaboha a buď hodná, posílám Ti 30 K. Tvá nešťastná matka.“

Dopis ten byl také uveřejněn. Závistiví lidé říkali: „Za čtyři sta korun dělal bych také osiřelé dítě.“

Jeden bývalý lesník prohlásil se za důvěrníka Toničky a současně dal do novin inzerát: „Jelen není stižen tuberkulózou, poněvadž vyhledává si v lesích bylinu, která je hlavní součástkou lesního čaje a koření, které vyrábí bývalý lesník Šuminský v Kamínského ul. č. 26. Mnoho poděkování z Ameriky, z Austrálie, Nového Zélandu, z ostrova Korsíky, Michle, Londýna, Paříže a Poděbrad.“

Kapitola VIII

Rady a úvahy

Do redakce listu se stálou rubrikou Osiřelé dítě a tajemná jeho matka přicházela spousta dopisu. Za čtrnáct dní jich došlo 1256. Obsahovaly dílem rady, dílem úvahy, upozornění, napomínání, varování.

Psalo se, aby Tonička dala si pozor, by ji nevylákali někam ven. Jiný psal, že je přesvědčen, že Toničku chtějí zbláznit. Jaký by to mělo účel, nepověděl.

Konečně otiskl list vážnou radu. Prosbu k tajemné matce, aby se objevila. Prosba ta byla dojemná. Vypracována byla pomocí smutných románů a tklivých historek. Opsány byly celé věty.

Na ulicích bylo vidět davy uplakaného lidu. Šest osob se zbláznilo z lítosti a od pláče.

Třicet vinohradských paní a dívek osleplo. Po celých Čechách plakaly ženy. Matky tiskly svá pacholátka, své dcerušky k srdci. Udušeno v objetí mateřském pět pacholat a šest holčiček.

Jeden nadaný básník odrhovaček vydal nový hloupý duševní produkt. Odrhovačku o osiřelém dítěti. Zpívala se jako „Modré oči“.

Vinohradské paní a dívky chtěly, aby odrhovačku tu hrál orchestr ve Vinohradském divadle.

O tajemné matce zpívalo se celý den. Zpívajícími ženami napolo utlučen nějaký člověk, který slyše ji neslzel.

Konečně přišel do redakce důvěrník Toničky, vynálezce lesního koření pro jeleny i lidi.

List vydal pak výzvu k tajemné matce: „Nechť se tato dostaví do bytu vynálezce lesního čaje. O úplnou diskrétnost a mlčelivost postaráno. Čestným slovem zavazuje se bývalý lesník zachovat mlčení. Tajemná matka není nucena koupit si jeho lesní koření.“

A za pár dní vyšlo zvláštní vydání jiného listu, zabývajícího se podobně senzačními událostmi.

Kapitola IX

Tajemná matka objevena a diskrétnost zachována

Zvláštní vydání večerního listu. Tajemná matka přišla dle rady vynálezce lesního čaje do jeho bytu. Úplná diskrétnost zachována. Stálo v listu: „Váže nás čestné slovo, a proto zachováváme úplnou diskrétnost. Jen tolik můžeme říci, že ona dáma, která je matkou Toničky, je vdovou a má několik dětí. Zamlčujeme zde její jméno, poněvadž jsme slíbili jednati diskrétně. Proto můžeme ještě tolik dodat, že objevená matka jest majitelkou domu, v samé blízkosti Toniččině. Váže nás čestné slovo, že zachováme o ní úplné tajemství, proto nemůžeme říci nic více, než že jest 35 let stará a že chtěla se znovu vdávat. Jak nám sdělila, je otec Toničky živ, úředník, ženat a má též několik dětí. Více říci nám nedovoluje náš slib zachovati v té záležitosti úplné mlčení. Jen tolik můžeme říci, že je onen pán úplně podoben Toničce, jejíž podobiznu přineseme zítra v našem ilustrovaném listu zároveň s obrázkem tklivého shledání matky s dcerou.“

Diskrétnost byla úplně zachována a večerního listu prodáno šedesát tisíc exemplářů.

Kapitola X

Otec velmi podoben Toničce

Uveřejnění podobizny Toničky v ilustrovaném listu mělo za následek, že holiči počali hned dopoledne dělat dobré obchody.

Ženatí úředníci s několika dětmi přicházeli, dávali si shazovat vousy, jiní zohyzďovat kníry.

Dvě stě ženatých úředníků s několika dětmi pečlivě ukrývalo před manželkami list s podobiznou Toničky.

Tři sta manželek žádalo o rozvod, dokazujíce nevěru mužovu frapantní podobou k Toničce.

Devadesát manželů se přiznalo k otcovství.

„Copak vám je hej, vy máte ženu venku, ale já jsem podoben Toničce!“

Pak přicházely do redakce výhružné dopisy.

Prodáno přes sto tisíc exemplářů.

Každá manželka úředníka v Cechách koupila si jeden exemplář.

Bůhvíjak to dopadne… Nikdo neví jak, jen jeden sazeč mně říká, že mají přichystány nápisy do novin pod názvem: „Otec Toničky si zoufal.“ „Tajemná matka spáchala sebevraždu.“

„A zase na tom vyděláme,“ pravil s úsměvem sazeč.