Zlatý fond > Diela > Dekameron humoru a satiry


E-mail (povinné):

Jaroslav Hašek:
Dekameron humoru a satiry

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Janka Šotiková, Eva Kovárová, Petra Renčová, Zuzana Berešíková, Martina Pinková, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 45 čitateľov


 

Poctivý nálezce

I

Základním rysem člověčenstva je, že nalezené věci nevrací.

Člověk je vůči nalezené věci neobyčejně měkký.

Příroste mu k srdci a nemůže se od ní odloučit.

Na druhé straně je obvyklou věcí u člověka, že velice často něco ztratí; jinak by první věta pozbyla platnosti.

Dokud ještě nebyly noviny a lidstvo žilo v polozvířecím stavu, ztrácel člověk své věci stejně jako dnes.

Ztratil pravěký lovec kamennou sekyrku a jiné předměty, které byly nalezeny až za několik tisíc let, o čemž svědčí četné nálezy v muzeích i v soukromých sbírkách.

Vzestupem kultury bylo přirozeně nutno upravit právnicky poměr mezi občanem, který něco ztratil, a mezi druhým, který to našel. I objevuje se zákon, stíhající takzvané „utajení nálezu“.

Aby to však nebylo přece tak kruté, objevuje se později nařízení o odměně poctivému nálezci. Poctivost odměňuje se deseti procenty z nalezené sumy nebo ceny nalezeného a poctivě odevzdaného předmětu.

Sám jsem kdysi před válkou zažil však případ, že úřady nedodržují správně, z nevědomosti snad, ono nařízení o odměnách poctivým nálezcům.

Potloukaje se v noci Prahou, našel jsem na Příkopech desetihaléř, i odebral jsem se na policejní ředitelství, kde jsem poctivě odevzdal celý obnos službu konajícímu inspektorovi a žádal, aby mé jméno bylo uveřejněno v novinách a abych dostal jeden haléř odměny.

Policejní inspektor se však na mne rozkřikl, že prý mne zná, a řekl pouze dvě slova: „Za katr!“

Ráno mne odvedli k nějakému pánovi do prvního patra, který zavedl se mnou protokol, a na základě „prügelpatentu“ byl jsem odsouzen k pokutě pěti korun, v případě nedobytnosti na 48 hodin. Byl jsem nucen přijmouti poslední podmínku, abych na státu vydělal, a tak mě ve čtyřce dva dny živili. Přesto však jsem se zapřísáhl, že když něco najdu, nikdy to nevrátím. Bohužel, nenašel jsem ničeho kromě odloženého nemluvněte v průjezdě domu, kam jsem zašel zavázat si tkaničku u boty. Nechal jsem nález nálezem.

II

Anna Buklová, posluhovačka ze Střešovic, šla ráno v pět hodin na Královské Vinohrady vyvářet prádlo rodině, u které posluhovala. Přecházejíc jízdní dráhu u Křižovníků, zakopla o nějaký předmět.

Mimoděk všimla si tohoto předmětu a vrozenou chápavostí ihned uhodla, že je to kožená taška.

Otevřela ji a uviděla tam různé papíry, kterým nerozuměla. Jsouc od přírody dobrák a poctivec od kosti, odebrala se ihned na policejní ředitelství, kde předložila nález službu konajícímu úředníkovi.

Prohlédnuv obsah tašky, úředník zbledl, vstal a rozechvělým hlasem řekl Anně Buklové: „Gratuluji vám. Vy jste našla sedm miliónů osm set devadesát šest tisíc korun v šekách k výplatě na Českou banku. Vám patří zákonitá odměna deset procent, tj. sedm set osmdesát devět tisíc šest set korun.“

Anna Buklová podívala se blbě na policejního úředníka a opakovala po něm: „Sedm set osmdesát devět tisíc šest set korun.“

„Ano,“ řekl vážně policejní úředník: „Sedm set osmdesát devět tisíc šest set korun, sedněte si, zavedu s vámi protokol.“

„Milostpane, proboha jich prosím, pustějí mne domů,“ zaplakala náhle Anna Buklová, „vždyť já přece za nic nemůžu, já musím jít vyvářet prádlo na Vinohrady. Já jsem vopravdu vo to jenom zakopla.“

„Ale paní, vždyť se o nic nejedná, to je přece jen formalita. Taková věc musí přece být úředně vyšetřena. Přijde to na žurnalistickou burzu a vaše jméno bude v novinách. Tak jak se jmenujete?“

„Ježíšmarjá, milostpane,“ dala se do řvaní Anna Buklová, „ta hanba. Já ráno vstanu jako poctivá ženská a večer mám bejt v novinách. Panenko Maria, ještě takový trápeni. Celej život se dřu jako pes, ze Střešovic chodím na Vinohrady, z Vinohrad do Libně, samý prádlo, z Libně do Hlubočep uklízet, muž mně všechno prochlastá, děti chodějí votrhaný, na sobě mám poslední sukni…“

„Ale milá paní,“ konejšil ji policejní úředník, „to je přece moje povinnost zavést s vámi protokol, neplačte, vidíte přece, že se jedná o milióny.“

„Můj svatej bože,“ řvala dál Anna Buklová, „vo milióny se jedná. Dyť já přece nic neudělala. Takový trápení na stará kolena. Já jsem ráda, když si vydělám na cikorku pro ty moje parchanty. Všechno je teď dražší, a kdybych si řekla na Vinohradech o korunu na mejdlo, tak mě vyhodějí na ulici a potom sháněj jiný prádlo. Já jsem ještě za svýho života nic dobrýho neužila, ale taky jsem nic nikdy nevodcizila a prala jsem výbavy, který nebyly ani spočítaný.“

„Zlatá paní, uklidněte se. Jedná se přec o deset procent.“

„Já nechci mít nic s žádnýma procentama; milostpane, pustějí mě domů,“ bečela dál Anna Buklová, „já tohle trápení nepřežiju. Já musím být v sedum hodin na Vinohradech, mně se tam převaří prádlo.“

Policejní úředník se na ni podíval vztekle, praštil s taškou o stůl a vykřikl: „Teď toho mám už dost. Jak se jmenujete?“

„Anna Buklová, milostpane,“ zaječela poctivá žena.

„Kde bydlíte?“

„Ve Střešovicích na silnici.“

„Číslo domu?“

„Šedesát sedm.“

„Narodila jste se?“

„Ano, milostpane, nebožka maminka…“

„Ptám se vás, kdy jste se narodila.“

„V dvásedumdesátým.“

„Kde?“

„Doma.“

„Ale kde doma, v Praze, nebo venku?“

„Venku.“

„Hergot, kde tedy na venkově?“

„V Záběhlicích u Prahy.“

„Okres? Hejtmanství? Co, bábo, děláte, vy se mně nějak kácíte!“

Když ji vzkřísili, pokračovalo se ve výslechu, který končil: „Chcete tedy těch deset procent? Vyjádřete se určitě.“

„Pánbůh zachraň, milostpane, jenom mne pusťte. Moje nebožka matka vždycky říkala: ,S poctivostí nejdál dojdeš.’“

„Podepište protokol.“

„Ve jménu Otce i Syna,“ zasténala Anna Buklová a podepsala se sáhodlouze.

III

Asi za čtyry hodiny dostavil se na policejní ředitelství mladý muž, připomínající svým vzezřením oholeného Američana.

„Pohřešil jsem,“ řekl lámanou němčinou, „svou koženou tašku, která mně patrně vypadla z ruky v noci v jedné ulici.“

Jmenoval obnos, heslo šeku a dodal: „Nejde mně o peníze, ale o důležité obchodní poznámky o laciném nákupu husích střev.“

Byl s ním zaveden protokol, a když mu bylo oznámeno, že poctivý nálezce zřekl se zákonité desetiprocentní odměny, řekl Američan, král husích střev, pro sebe: „Well,“ a odešel, odmítnuv zaznamenati si adresu Anny Buklové.

Večerníky přinesly ohromné sloupce o poctivé nálezkyni, odmítnuvší bohatství.

IV

Annu Buklovou odvezli do nemocnice, poněvadž ji muž ztřískal do polosmrti ještě tutéž noc, když si v hospodě přečetl večerník. A z nemocmce byla dopravena na psychiatrickou kliniku a odtud do Bohnic.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.