ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Koncem měsíce října 1918 došel mně na velitelství města Bugulmy tento rozkaz od revoluční rady východní fronty: „16. divizion lehkého dělostřelectva na pochodu. Připravte saně k odpravení divizionu na pozici.“

Telegram mě uvedl do nesmírných rozpaků. Co je to, takovýto divizion, kolik tisíc mužů má, kde vezmu tolik saní? Ve vojenských věcech byl jsem totiž úplný laik. Rakousko mně neposkytlo průpravného vojenského vzdělání a vzpíralo se zuby nehty, abych vnikl do tajů vojenského umění.

Vyhodili mne na začátku války z důstojnické školy 91. pěšího pluku, pak mně odpárali i ty jednoročácké nášivky, a zatímco druzí moji bývalí kolegové dostávali tituly kadetů i fähnrichů a padali jako mouchy na všech frontách, seděl jsem zavřen v kasárenské base v Budějovicích i v Mostu nad Litavou, a když mne pustili nakonec a chtěli odpravit s „marškumpačkami“ do pole, skrýval jsem se ve stohu a přežil tak tři „marškumpačky“. Pak jsem simuloval, že mám padoucnici, a byli by mne málem zastřelili, kdybych se nebyl dobrovolně přihlásil do pole. Od té chvíle se na mne štěstí usmálo, a když jsem na pochodu u Sambora obstaral pro pana nadporučíka Lukase byt s takovou jednou roztomilou Polkou a znamenitou kuchyní, byl jsem povýšen na ordonance.

Když později pod Sokalem se objevily u našeho „batalionskomandanta“ vši, vychytal jsem je, namazal svého představeného v zákopech rtuťovou mastí a dostal jsem velkou stříbrnou medalii za chrabrost.

Přitom však mne nikdo nezasvěcoval do tajů vojenského umění. — Ještě dnes nevím, kolik pluků má batalión a na kolik rot se dělí brigáda, a v Bugulmě jsem měl vědět, kolik je saní třeba na dopravu divize lehkého dělostřelectva. — Z mých Čuvašů to také nikdo neznal, zač jsem je odsoudil podmínečně na tři dny do vězení. Když se to do roka dozví, trest se jim promine.

Pozval jsem starostu města a řekl jsem mu přísně: „Dověděl jsem se, že skrýváte přede mnou, kolik má divizion lehkého dělostřelectva mužů.“

Zprvu nemohl promluviti ani slova, pak se vrhl na zem, počal mně objímat nohy a zákvílel: „Odpusť, nehub mne, nikdy jsem nic podobného neroztrušoval.“

Zvedl jsem ho, pohostil čajem, machorkou a propustil s ujištěním, že jsem přesvědčen o jeho nevině v tomto případě.

Odešel domů a poslal mně pečené selátko s mísou naložených hub. Snědl jsem všechno a stále ještě jsem nevěděl, kolik má divizion mužů a kolik saní je třeba.

Poslal jsem pro komandýra petrohradského jízdeckého pluku a nenápadně v rozhovoru jsem učinil na to narážku:

„Jest to zvláštní,“ řekl jsem, „že centr stále mění stav mužstva v divizionech lehkého dělostřelectva. Zejména nyní, když se organizuje Rudá armáda, jest to trapné. Nevíte náhodou, tovaryš komandýr, kolik mužů bylo dříve v divizionu?“

Odplivl a odpověděl: „My kavaleristi se přece nestaráme o dělostřelectvo. Já sám nevím, kolik mám mít mužů v pluku, poněvadž mně neposlali žádných direktiv. Dostal jsem rozkaz sestavit pluk, tak jsem ho sebral. Ten má kamaráda, ten také, a tak to rostlo. Až jich bude moc, nazvu to třebas brigádou. Kam proti nám kozáci.“

Když odešel, věděl jsem tedy stejně jako dříve a ke všemu neštěstí dostal jsem tento telegram ze Simbirska:

„Vzhledem k povážlivé situaci na frontě jste jmenován velitelem fronty. V případě protržení našich pozic na řece Iku stáhněte pluky na pozici Klučevo-Bugulma. Organizujte mimořádnou komisi na obranu města a vytrvejte do posledního muže. Evakuaci města začnete, bude-li nepřítel vzdálen padesát verst od města. Mobilizujte obyvatelstvo do 52 let a rozdejte zbraně. Vyhoďte do povětří železniční most na Iku i u Klučeva ve vhodné době. Pošlete pancéřový vlak na rozvědku a vyhoďte trať do povětří…“

Telegram mně vypadl z ruky, a když jsem se vzpamatoval z prvního leknutí, dočetl jsem až do konce: „Zapalte elevátor. Co se nedá vynést, zničte. Čekejte posily a postarejte se o ubytování vojsk a jich pravidelné zásobování. Organizujte trén a pravidelnou dopravu nábojů na pozice. Přikročte k vydávání časopisu k uspokojení obyvatelstva v tatarském i ruském jazyce. Naznačte revoluční komitét. Nevyplnění nebo chyby trestají se podle zákonů válečné doby. Revoluční vojenský sovět východní fronty.“

Bylo to kvečeru a já si nerozsvítil. Seděl jsem v křesle, a když měsíc později zahlédl oknem do mé kanceláře, uviděl člověka sedícího v témže křesle, držícího v ruce telegram a blbě zírajícího do šera kanceláře.

Tak mě našlo i ranní slunce. K ránu už to nevydržela ikona visící v rohu, spadla ze stěny a rozbila se.

Čuvaš stojící na stráži přede dveřmi nahlédl dovnitř a káravě pohrozil prstem na ikonu:

„Svoloč jedna, padá, padá a probudí člověka.“

K ránu vyňal jsem z kapsy podobiznu mé nebožky matky, slzy mně vstoupily do očí a zašeptal jsem: „Drahá matičko! Když jsem ještě před léty s tebou bydlil v Milešovské ulici č. 4 na Král. Vinohradech, nikdy jsi si nepomyslila, že tvůj ubohý synáček po patnácti letech má stahovat pluky na pozici Klučevo—Bugulma, má vyhazovat železniční most na Iku i Klučevu, tratě do povětří, zapálit elevátor a vytrvat do posledního muže při obraně města, kromě jiných věcí. Proč jsem se raději nestal benediktýnem, jak jsi chtěla, když jsem poprvé propadl v kvartě. Měl bych pokoj. Odsloužil bych mši svatou a pil klášterní víno.“

A jako odpověď cosi podezřele zahučelo na jihovýchodě města a za tím to zahučelo podruhé, potřetí.

„Krásně to řežou z artilerie,“ řekl ke mně ordonanc, právě přijedší z fronty. „Kapelovci přešli Ik a s polskou divizí jdou nám na pravé křídlo. Tverský pluk ustupuje.“

Poslal jsem tento rozkaz na frontu: „Jestli skupina generála Kapela přešla Ik a s polskou divizí jdou na pravé křídlo, přejděte Ik na druhé straně a jděte jim na levé křídlo. Posílám petrohradskou kavalerii v týl protivníka.“

Zavolal jsem komandýra petrohradské jízdy. „Naše pozice jsou prorvány,“ řekl jsem k němu, „tím lehčeji se dostanete do týlu protivníka a zajmete celou polskou divizi.“

„Dobře,“ odpověděl komandýr petrohradské jízdy, zasalutoval a odešel.

Šel jsem k aparátu a zatelefonoval jsem do Simbirska: „Velké vítězství. Pozice na řece Iku prorvány. Útočíme ze všech stran. Kavalerie v týlu protivníka. Mnoho zajatých.“