ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Šest let snaží se v Čechách Šimáčkův Šťastný domov učiniti každou domácnost spokojenou, každé manželství klidným a šťastným. O tom jsem se přesvědčil sám.

Nepostradatelné pokyny pro každou domácnost vyřítí se každých čtrnáct dní z administrace v Jeruzalémské ulici, šíříce všude štěstí. Pokud se mne týče, plakal bych.

Manželka svěřila mně týden po svatbě sladké tajemství, že odbírá Šťastný domov.

„Právě přišlo dnes číslo, jsou tam velice důležité pokyny. Uvidíš, že mnoho získáme, budeme-li se říditi dle něho.“ Když jsem se vrátil domů, panoval zvláštní ruch v kuchyni.

Žena s očima zářícíma štěstím vyšla mně vstříc a volala: „Podařilo se to!“ Vzala mne za ruku a vedla do kuchyně. „Udělala jsem to přesně, jak je to napsáno ve Šťastném domovu. Polila jsem brazilské ořechy vařící vodou a ponechala v ní patnáct minut, pak se dají jádra lehce vyloupnout.“ Měla nehoráznou radost.

„Ale drahoušku, co ti napadlo kupovat brazilské ořechy, kdopak je jí, copak je potřebujeme?“

„Ty hlupáčku,“ pravila žena, „tady stojí černé na bílém: ,Polejou-li se brazilské ořechy vařící vodou. Můžeme je také máčet po 5 až 6 dnů suché ve vodě.’ Pojď dál a uvidíš, že tvoje žena nezahálela.“

V ložnici bylo cítit kafr. „Vyleštila jsem podle pokynů ve Šťastném domově postele kafrovým olejem.“

Zpozoroval jsem, že bílé postele z javorového dřeva touto procedurou zčernaly.

„Ale vždyť jsou černé,“ namítl jsem.

„To nevadí,“ pravila sladce, „ve Šťastném domově jest rubrika Hovorna pro odběratelky časopisu, kde obdrží tazatelka odpověď z kteréhokoliv oboru práce a vědění. Optám se, jak lze zčernalý nábytek opravit. Dnes už mně odpověděli v té rubrice na můj dotaz o původu prstenu. To ti přečtu: ,Prsten (J. H. v K.) sloužil mnohem dříve k přikrývání lidského těla nežli oděv…‘“

Udělalo se mně špatně a lehl jsem si na otoman. Zatím drahá žena nelenila. Dle pokynů obsažených v posledním došlém čísle Šťasného domova voskem a solí snažila se vyčistiti rez na cihličce, kterého tam nebylo. Namočila mně suché boty do petroleje, aby změkly, polila si ruce inkoustem, aby mohla šťávou ze zralých hroznů tyto inkoustové skvrny odstranit, a sháněla se po červeném víně, poněvadž chtěla zkusit, zdali opravdu zmizí skvrny po červeném víně z prádla, když se toto namočí na den do kyselého mléka a pak vypere vodou. Konečně přinesla služka červené víno a drahá neúnavná ženuška polila mou košili červeným vínem a máčela ji v kyselém mléce.

Pak vyvařila kartáčky na zuby, poněvadž mezi různými pokyny stálo: „Vyvaříš-li nový kartáček na zuby, udržíš jej delší dobu.“ Bohužel vrátila se s holým držátkem. To nejdůležitější, štětinky, vypadaly ve vařící vodě. Samo sebou se rozumí, že mně vytkla, proč kupuji padělané zubní kartáčky.

Pak počala manipulovat s budíkem přesně dle pokynů ve Šťastném domově, kde bylo vysvětleno, že vaří-li se vejce, má se natáhnout budík na určitou minutu; když spustí, jsou vejce uvařeny. Bavila se tak hodinu.

Pak mně začala vytýkati, že jsem do domácnosti nepřinesl žádných držátek na zboží, že mohla z nich zhotovit kozlíčky na příbory, slánky a podobné pěkné věci, jako to už udělalo mnoho odběratelek Šťastného domova, čímž zajisté se docílí, že v takové domácnosti, kde využitkují tak krásným způsobem držátek na zboží, panuje naprostá spokojenost a blaženost.

„A tohle také zavedu,“ pravila a podala mně zatrhnutý článeček v novém čísle: „Jak učím kuřáka spořiti. Můj muž kupuje doutníky v krabici po 100 kusech. Kdykoli takovou krabici koupí, vezmu jemu nepozorovaně z každé vrstvy 3-4 doutníky, které uschovám. Když pak mu doutníků v krabici ubývá, tu mu z uschovaných 1-2 nazpět do krabice přidám. Tím způsobem vydrží bednička doutníků mnohem déle.“

Samo sebou se rozumí, že celý večer věnovala Šťastnému domovu.

Vyrobila prkénko na krájení salámu, dřevěný rámek na sušení vlněných punčoch a konečně věšák na princesový úbor. Poněvadž však princesový úbor neměla, chtěla, abych jí jej koupil.

Nato natřela koš na prádlo bílou fermežovou barvou a nesla ho kolem mých černých šatů, které právě služka kartáčovala, a plna radosti se vrátila se zprávou, že ihned napíše dotaz redakci Šťastného domova, jakým způsobem zmizí bílá fermežová barva z černých šatů.

„My odběratelky,“ pravila, „pracujeme jedna pro druhou. Každý zodpovězený dotaz jest pro všechny čtenářky nenahraditelným prostředkem, jak učiniti domácnost šťastnou. A my musíme býti hodně šťastni. Zítra mně pomůžeš vyzdobit záchod, jak je v tomto čísle navrženo. Polepíme stěny černými a bílými čtverci z tvrdého papíru.“

Na noc pak musil jsem obléci vestu, poněvadž v článku „Pravá míra otužení“ stálo, že veliký anglický hygienik Herbert Spencer spával ve vestě.

Ve tři hodiny ráno probudil mne budík. „Musíme vstávat,“ pravila žena. „Četla jsem, že nejlépe se duševně pracuje od tří hodin ráno do sedmi. Šťastný domov vypsal cenu tří set korun pro tu odběratelku, která podá nejlepší recept, jak využitkovati zbytků z kapounů a slepic. Pomoz mně přemýšlet.“

V šest hodin mně řekla, že jsem blbec, poněvadž koukám už tři hodiny do prázdna a nic mě nenapadá.

Od šesti do půl sedmé vykládala mně, že celé folianty trestní vypravují o morální bídě a nejhorších zločinech mužů. Žena inteligentní, s mravní silou, nikdy není tak darebná a bídná jako muži, a přece si muž stále osobuje právo býti neobmezeným vládcem, jehož vůli, třeba nespravedlivé, musí se žena podrobiti, a žena taková ubohá.

Mluvila půl hodiny, že cítí jasně, jak se na ženě prohřešuje celá lidská společnost, ukládá-li jí mlčeti a trpěti. Sama jsouc, volila by raději smrt než takový život, ale pomyšlení na děti brání jí zbaviti se rázem svého trápení.

„Ale vždyť nemáš děti…“

„To je jedno a do toho ti nic není,“ odpověděla rozhodně, „vy muži nic neumíte než nás ženy sužovat. Ženy nemají nikde zastání, žádný zákon je nechrání a jsou vydány zcela v plen svým trýznitelům. Ach, jak budu ráda, až budeš pryč. Překážíš mně, musím vybrat ze Šťastného domova, co mám dnes zvláštního uvařit.“

„Ale drahoušku,“ řekl jsem nesměle, „nemusilo by to být snad zvláštní, třeba jen něco obyčejného.“ Ani neodpověděla.

Celé dopoledne vyvstávaly před mým zrakem hrůzné obrazy prapodivných, kombinovaných jídel. Zaraženě vstoupil jsem v poledne do dveří našeho bytu.

Ženuška políbila mne upřímně a s tváří, z níž vyzařovalo štěstí, pravila vítězoslavně: „Dnes máme řízky skopové, z hovězího napodobené, nadívané napodobenou vlašskou pikantní zavařeninou zeleninovou. To je z nových předpisů z minulého čísla.“

Bylo to dobře napsáno, ale nebylo to k jídlu. Svou porci dal jsem do misky pro našeho psa. Čichl k tomu, svěsil ohon, zalezl pod skříň a vrčel.

Drahé ženušce bylo též špatně a poslala mne pryč, že si lehne. Když jsem se večer vrátil, nalezl jsem v jídelně tři, v předním pokoji dvě a v kuchyni stála u jedné bedny má drahá žena a řezala pilkou prkna z jiné bedny.

„Čekám na tebe,“ pravila vlídně. „Ve Šťastném domovu objevila jsem, jak každá šetrná hospodyně může ze starých beden sama zhotoviti si postel pro služku. Když jsi odešel, prodala jsem služčinu postel truhláři a nakoupila za to bedny a truhlářské nástroje.“

Ach bože, bože! Toto píši z turecké Soluně, kam jsem utekl před Šťastným domovem, jenž má za účel učiniti každou domácnost šťastnou a spokojenou.