ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

První mojí prací bylo, že jsem osvobodil své dva zajatce Čuvaše a šel dospávat to, v čem bylo překaženo převratem v městě. K polednímu jsem se probudil a zjistil, že za prvé všichni moji Čuvaši tajemně zmizeli, zanechavše mně v jedné mé botě zastrčený lístek dosti nesrozumitelného obsahu: Tovaryš Gašek. Mnoho pomoci hledat kolem sem tam. Tovaryš Jerochymov baška-khawa (hlava dolů); za druhé, že tovaryš Jerochymov od rána se potí nad sestavením svého prvého příkazu k obyvatelstvu Bugulmy.

„Tovaryš adjutant,“ řekl ke mně, „myslíte, že to bude tak dobře?“ Vzal z hromady popsaných projektů příkazů list s přeškrtanými řádky, nastavenými slovy a četl: „Všemu obyvatelstvu Bugulmy! Dnešním dnem převzal jsem padením Bugulmy velitelství nad městem. Bývalého velitele odstraňuji pro neschopnost a zbabělost z místa velitele a jmenuji ho svým adjutantem. Velitel města Jerochymov.“

„To vystihuje všechno,“ pochválil jsem, „a co hodláte dělat dále?“

„Předně,“ odpověděl vážně a slavnostně, „nařídím mobilizaci koní, potom dám zastřelit starostu města a z buržoazie vezmu deset rukojmí a odpravím do vězení do konce občanské války. Nato udělám všeobecný ,obysk‘ v městě a zakážu svobodný obchod. Pro první den bude toho dost a zítra si vymyslím něco jiného.“

„Dovolte mně říci,“ řekl jsem, „že rozhodně ničeho nenamítám proti mobilizaci koní, ale rozhodně protestuji proti zastřelení starosty města, který mne přivítal s chlebem a solí.“

Jerochymov vyskočil: „Vás vítal, ale ke mně ještě nepřišel…“

„To se dá napravit,“ řekl jsem, „pošleme za ním.“ Sedl jsem ke stolu a napsal:

Starostovi města Bugulmy!

Přikazuji Vám okamžitě přijíti s chlebem a solí po staroslovanském zvyku k novému veliteli města.

Velitel města: Jerochymov

Adjutant: Gašek

Když to Jerochymov podpisoval, přidal tam: „Jinak budete zastřelen a dům Váš spálen.“

„Na úřední listiny,“ řekl jsem Jerochymovovi, „nesmí se nic podobného připisovat, jinak jsou neplatné.“

Přepsal jsem to v původním znění a redakci dal podepsat a odeslat po ordonanci.

„Dále,“ pravil jsem k Jerochymovovi, „rozhodně se vzpírám proti tomu, aby z buržoazie bylo zavřeno deset osob do vězení do konce občanské války, poněvadž o tom může rozhodovat jedině revoluční tribunál.“

„Revoluční tribunál,“ řekl vážně Jerochymov, „to jsme my. Město je v našich rukách.“

„To se mýlíte, tovaryš Jerochymov, co jsme my? Prachmizerná dvojice. Velitel města a jeho adjutant. Revoluční tribunál naznačuje revoluční vojenský sovět východní fronty. Přál byste si, aby vás postavil ke zdi?“

„Nu dobře,“ ozval se s povzdechem Jerochymov, „ale všeobecnou prohlídku v městě nám přece nikdo nemůže zakázat.“

„Na základě dekretu z 18. června t. r.,“ odpověděl jsem na to, „všeobecná prohlídka (,obysk‘) může býti provedena jedině za souhlasu místního revolučního komitétu nebo sovětu. Poněvadž takový ještě neexistuje, necháme to až na pozdější dobu.“

„Vy jste anděl,“ řekl Jerochymov něžně, „bez vás bych propadl, ale s tím svobodným obchodem musíme přece jen ukončit.“

„Většina z těch,“ vysvětloval jsem, „kteří provozují obchod a jezdí na bazary, jest z venkova, jsou to mužici, kteří neumějí číst a psát. Napřed se musí naučit gramotě, pak mohou číst naše příkazy a pochopit, oč jde. Napřed musíme negramotné obyvatelstvo naučit číst a psát, přičinit se, aby rozuměli tomu, co od nich chceme, a pak můžeme vydávat příkazy třebas i o mobilizaci koní. Řekněte mně, tovaryš Jerochymov, proč tak neústupně chcete provést mobilizaci koní. Snad nechcete přeměnit pěší revoluční tverský pluk na divizion jízdy? Víte, že od toho jest ,inspektor po formirovaniju vojsk levoberežnoj gruppy‘?“

„To máte také pravdu, tovaryš Gašek,“ řekl Jerochymov s povzdechem, „co mám dělat?“

„Učte lid bugulminského újezda číst a psát,“ odpověděl jsem, „a co se mne týče, půjdu se podívat, zdali vaši molodci nevyvádějí nějaké hlouposti a jak jsou ubytováni.“

Odešel jsem a chodil po městě. Tverský revoluční pluk choval se důstojně. Nikoho neutiskoval, spřátelil se s obyvatelstvem, popíjel čaj, dal si vařit „pele-mele“, šči, boršč, dělil se o svou machorku a cukr s hostiteli, zkrátka vše bylo v pořádku. Šel jsem se podívat i do Malé Bugulmy, kde se usadil první batalión pluku. I tam našel jsem tutéž idylu. Pili čaj, jedli boršč a chovali se slušně. Vrátil jsem se pozdě večer a na rohu náměstí viděl jsem čerstvě nalepený plakát, na kterém stálo:

Všemu obyvatelstvu Bugulmy i Újezda!

Rozkazuji, aby všichni ti z celého města i újezda, kteří neumí číst a psát, naučili se tak během tří dnů. Kdo po té lhůtě bude uznán jako negramotný, bude zastřelen. Velitel města: Jerochymov

Když jsem přišel k Jerochymovovi, seděl se starostou města, který přinesl kromě chleba a soli, což vše bylo pečlivě složeno na stole, i několik lahviček staré litevské vodky. Jerochymov byl v dobré náladě, objímal se se starostou a křičel mně vstříc:

„Četl jste, jak jsem uposlechl vaší rady? Sám jsem šel s tím do tiskárny a na ředitele vytáhl revolver: ,Ihned tiskni, holoubku, a to tě, sukin synu, na místě zastřelím.‘ Třese se, svoloč, třese, čte, třese se ještě víc a já bác do stropu… A vytiskl, slavně vytiskl. Umět číst a psát, hlavní věc! Pak vydáš příkaz, všichni čtou, rozumí se, a jsou šťastni. Pravda, starosto. Napijte se, tovaryš Gašek!“

Odmítl jsem.

„Budeš pít, nebo ne?“ vykřikl.

Vytáhl jsem revolver a střehl do láhví s litevskou vodkou, a míře na svého představeného, řekl jsem důrazně. „Hned si jdeš lehnout, nebo…“

„Už jdu, holoubku, dušinko, jdu, já jen tak. Poveselit se, poguljať malinko.“

Odvedl jsem Jerochymova spát, uložil, a vrátiv se k starostovi, řekl jsem k němu: „Ponejprv vám promíjím, běžte domů a buďte rád, že jste tak lehce z toho vyvázl.“

Jerochymov spal do druhého dne až do dvou hodin odpoledne. Když se probudil, poslal pro mne a dívaje se nejistě na mne, řekl: „Mně se zdá, že jste mne chtěl včera zastřelit.“

„Ano,“ odpověděl jsem, „chtěl jsem tak předejít tomu, co by s vámi udělal revoluční tribunál, až by se dozvěděl, že jste se jako velitel města opil.“

„Holoubku, vy to přece nikomu neřeknete, já více nebudu. Učit lidi budu gramotě…“

Večer přišla první deputace mužiků z karlaginské oblasti. Šest bab ve věku od šedesáti do osmdesáti a pět dědečků v témže věku.

Vrhli se mně pod nohy. „Nehub duši naši, tatíčku, baťuško, za tři dny se číst a psát nenaučíme, hlava nepracuje, spasiteli náš, smiluj se nad volostí.“

„Příkaz je neplatný,“ řekl jsem, „to všechno udělal ten durák, velitel města Jerochymov.“

V noci přišlo ještě několik deputací, ale ráno byly již vylepeny všude plakáty a poslány do újezda. Obsah plakátů byl tento:

Všemu obyvatelstvu Bugulmy i Újezda!

Prohlašuji, že jsem sesadil velitele města, tovaryše Jerochymova, a nastoupil opět svůj úřad. Tím jsou neplatny jeho příkaz 1 i příkaz čís. 2, týkající se likvidace bezgramotnosti během tří dnů.

Velitel města: Gašek

Mohl jsem si to dovolit, neboť do města v noci přibyl jízdní petrohradský pluk, který přivedli na Jerochymova moji Čuvaši.