ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tovaryš Jerochymov rozhodně nemohl pochopit, že mírní Tataři, domácí obyvatelstvo, nejsou Poláci, a když jsem dal rozkaz, aby všichni domnělí „zajatci“, které Jerochymov posbíral po vesnicích, byli propuštěni na svobodu, Jerochymov cítil se uražen, šel na vojenský telegrafní úřad petrohradského jízdního pluku a snažil se poslat do Simbirska Revoluční vojenské radě východní fronty telegram: „Oznamuji, že po třídenních bojích rozbil jsem nepřítele se svým tverským revolučním plukem. Ohromné ztráty u nepřítele. Zajal jsem 1200 bílých, které velitel města propustil na svobodu. Prosím o vyslání zvláštní komise k vyšetření celé věci. Velitel města, tovaryš Gašek, jest úplně nespolehlivý, kontrarevolucionář a má styky s nepřítelem. Prosím o svolení organizovat črezvyčajku. Jerochymov, velitel tverského revolučního pluku.“

Náčelník telegrafního úřadu přijal od tovaryše Jerochymova telegram, ujistiv ho, že bude poslán, jakmile se linka osvobodí, sedl do saní a přijel ke mně.

„Vot vám, báťuška, i Jurjev den,“ řekl ke mně s výrazem naprosté beznadějnosti, „přečtěte si to.“ Podal mně telegram tovaryše Jerochymova.

Přečetl jsem a klidně zastrčil do kapsy. Náčelník telegrafního úřadu počal se škrábat na hlavě, přičemž nervózně mrkal a mluvil: „Uznáte, že mé postavení jest těžké, zatraceně těžké. Podle nařízení lidového komisariátu musím od velitelů pluků přijímat telegramy. A vy si patrně přejete, abych telegram neposílal. Nepřišel jsem odevzdat telegram do vašich rukou. Chtěl jsem, abyste se seznámil s jeho obsahem a poslal současně proti tovaryši Jerochymovovi nový telegram.“

Řekl jsem náčelníkovi telegrafního úřadu, že si velice vážím lidového komisariátu vojenství, ale že zde nejsme v týlu jako oni. „Zde je fronta. Já jsem velitelem fronty a mohu si dělat, co chci. Přikazuji, abyste přijímal od tovaryše Jerochymova telegramů, kolik se mu uráčí sestavit. Zakazuji však, abyste je odesílal, a přikazuji, abyste je přinesl okamžitě ke mně.“

„Prozatím,“ končil jsem, „ponechávám vás na svobodě, ale upozorňuji vás, že sebemenší odchylka od našeho programu bude míti za následek, že si to nedovedete ani představit.“

Popil jsem s ním čaj, při kterém jsme hovořili o zcela všedních věcech, a rozloučil jsem se s ním s upozorněním, aby Jerochymovovi řekl, že telegram jest odeslán.

Po večeři hlásí mně Čuvaš stojící na stráži, že celý dům velitelství jest obklopen dvěma rotami revolučního tverského pluku a tovaryš Jerochymov že k nim řeční a oznamuje, že je konec tyranie.

Skutečně se také za chvíli objevil v kanceláři tovaryš Jerochymov v průvodu deseti vojáků, kteří s nasazenými bodáky postavili se ke dveřím.

Tovaryš Jerochymov, aniž ke mně slova promluvil, počal je rozestavovat po kanceláři.

„Ty jdeš sem, ty sem, ty se postav tady, ty jdi tamhle do kouta, ty se postav ke stolu, ty stojíš u toho okna, ty u toho a ty budeš pořád u mě.“

Kroutil jsem si cigaretu, a když jsem si zapálil, byl jsem obklopen bajonety a mohl jsem se zájmem pozorovat, co asi bude tovaryš Jerochymov dále dělat.

Bylo vidět na jeho nejistém pohledu, že neví, jak do toho. Přistoupil ke stolu s úředními listinami, roztrhl asi dvě a pak chvíli chodil po kanceláři, provázen v patách vojákem s bajonetem.

Druzí, kteří stáli kolem mne ve všech koutech, tvářili se vážně, až jeden z nich, mladičký, se otázal: „Tovaryš Jerochymov, možno kouřit?“

„Kuřte,“ odpověděl Jerochymov a posadil se naproti mně. Nabídl jsem mu tabák a papírky. Zakouřil a nerozhodným hlasem řekl: „To je simbirský tabák?“

„Z donské oblasti,“ odvětil jsem krátce, a jako by jeho nebylo u stolu, počal jsem listovat v papírech na stole.

Bylo trapné ticho. Nakonec Jerochymov řekl tichým hlasem; „Co byste tomu řekl, tovaryš Gašek, kdybych já byl předsedou črezvyčajky?“

„To bych vám jedině mohl gratulovat,“ odvětil jsem, „nechcete si ještě zakouřit?“

Zapálil si a pokračoval tak nějak smutně:

„A myslete si, že jím opravdu jsem, tovaryš Gašek, že jsem byl jmenován předsedou črezvyčajky Revoluční vojenskou radou východní fronty.“

Vstal a důrazně dodal: „A že vy jste v mých rukách.“

„Napřed,“ odpověděl jsem klidně, „ukažte mně mandát…“

„Naplevať na mandáty,“ řekl Jerochymov, „i bez mandátu vás mohu zatknout.“

Usmál jsem se: „Sedněte si klidně, tovaryš Jerochymov, kde jste seděl, hned přinesou samovar a popovídáme si o tom, jak se dělají předsedové črezvyčajky.“

„A vy tady nemáte co dělat,“ obrátil jsem se kolem sebe k průvodcům Jerochymova, „hleďte, ať už jste venku! Ostatně řekněte jim, tovaryš Jerochymov, aby ihned zmizeli odtud.“

Jerochymov rozpačitě se usmál: „Jděte, holoubci, a řekněte těm venku, ať jdou také domů.“

Když všichni odešli a přinesli samovar, řekl jsem k Jerochymovovi: „Vidíte, kdybyste měl mandát, pak byste mne mohl zatknout i zastřelit, vůbec udělat se mnou to všechno, co jste si představoval, že byste asi udělal jako předseda črezvyčajky.“

„Já ten mandát dostanu,“ tiše se ozval Jerochymov, „rozhodně dostanu, milý ty můj.“

Vytáhl jsem z kapsy nešťastný telegram Jerochymova a ukázal jsem mu ho.

„Jak se k vám dostal?“ zdrceně pronesl Jerochymov, „ten už měli dávno poslat.“

„Věc je ta, milý příteli,“ odpověděl jsem vlídně, „že všechny vojenské telegramy musí být podepsány velitelem fronty, a proto mně přinesli telegram k podpisu. Jestli si přejete a trváte na svém, beze všeho to podepíši a můžete to sám odnést na telegrafní úřad, abyste viděl, že se vás nebojím.“

Jerochymov vzal svůj telegram, roztrhal ho, zaplakal, zavzlykal: „Dušičko, holoubku, já jen tak, prosti, drug ty můj jediný.“

Pili jsme čaj až do dvou hodin v noci. Zůstal u mne přes noc, spali jsme na jedné posteli, ráno jsme opět pili čaj a na cestu jsem mu dal, když šel domů, čtvrt libry dobrého tabáku.