ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mládí mé bylo neveselé, poněvadž mně mí pěstouni, jinak řádní lidé, předplatili Rajskou zahrádku a Českého jinocha.

Rajskou zahrádku redigoval páter Pohunek. Jest význačné, že mnozí vynikající katoličtí pracovníci mají jména tak podivná. Vezměme si za příklad klerikála Kaňourka, Kopala a Škrdle. Páter Pohunek redigoval tedy Rajskou zahrádku, časopis, jehož jméno samo již ukazovalo, kam člověk může to až dopracovat, vzdělává-li se již od útlého mládí ušlechtilou četbou.

Když byl jednou svátek pátera Pohunka, který mne vyučoval náboženství v páté třídě obecné školy, byl jsem pověřen ještě s několika jinochy, kteří stejně jako já vynikali naoko přísnou zbožností, abychom odnesli dary, které naši rodičové poslali k svátku páterovi Pohunkovi. Já jsem nesl velkou láhev obilní kmínky, kterou dostal od otce spolužáka Pavla. Měl výčep kořalky a považoval tedy svůj dar za úplně přiměřený poměrům.

Odnesl jsem tedy láhev, a tak vnikl jsem ponejprv do redakce takového časopisu. Na stole, kam jsem obilní kmínku postavil, bylo již několik čtvrtek papíru rozepsáno. Byly to slibné začátky básničky. Rýmy byly již uchystány, stačilo jen vyplnit mezery. Četl jsem: Bože… cože… modlitbu… úlitbu… anděly… v neděli… klekání… pokání… smiluj se… slituj se.

Spolužák Hornof položil na to všechno dort a za chvíli přišel dobrý páter Pohunek. První jeho bylo, že otevřel láhev kmínky a dal každému z nás po malé skleničce a odešel s lahvi vedle, odkud bylo slyšet hlasité lokání, a vrátil se opět k nám s tou září nepochopeného světce v tváři a promluvil svým jemným hlasem: „Ano, milé dítky, zde v tomto pokoji tvoří se Rajská zahrádka. Zde andělé sletují se kol mé hlavy a tu, milé dítky, myšlenka za myšlenkou přichází, a slyším nebeskou hudbu, a již chystám pro vás ony pěkné básničky ve svatém vznícení. Tu verše plynou jako z tajemné hudby posvátné, jako když varhany zazní do ticha stánku božího. Tak je to.“

Odešel vedle a opět lokání neslo se k nám, bylo hlubší a sytější, známka to, že láhev se prázdní. Pak se vrátil s nožem, rozřízl dort, dal nám každému kousek, a tak opět byla odkryta na bílých čtvrtkách papíru jeho velká tvorba v posvátném nadšení: bože… cože… modlitbu… úlitbu… anděly… v neděli… klekání… pokání… smiluj se… slituj se…

A rozloučil se s námi, odporučuje nám hojné odebírání Rajské zahrádky, za tři zlatky měli jsme přijít i s rodiči do ráje.

Jak jsem se tedy tam snažil dostat? Pilnou četbou toho krásného časopisu, takže dodnes ještě pamatuji se na obsah. Nejvíce mne zajímalo, že jeden chlapec v jednom čísle ztratil, poněvadž se nemodlil, nohu, otce, ještě jednu nohu, pak matku, nato sestru a ještě jednu nohu a nakonec bratra. Teprve to ho napravilo a žebral pak bez svých tří noh u hřbitova. A tento hoch, malý Jeník, vzdychal pak u hřbitova: „Co jsem to vyvedl, můj bože, co jsem to vyvedl.“

Povídka jiná měla název Zlý Józa. Na většího padoucha se nepamatuji. Chlapci v jeho věku ojediněle vybírají ptáčata z hnízd, ale zlý Józa vybíral celé kurníky a na katechetu vyplazoval jazyk a stal se z holomka drvoštěp. Pak se spustil úplně, měl malou chalupu v lese, nechal si rost vousy až po kolena, nemyl se, nehty si nestříhal, a jednou se stalo, že zaklepal v bouřlivé noci mnich na dveře jeho zpustlé chalupy, prose o přístřeší, a zlý Józa ho hnal do bouřlivé, strašné noci. A tu noc boží posel uhodil do chalupy a zlého Józu zastihl právě při nejlepším klení a sakrování. Povídka končila tím, že ho, Józu, našli ráno uškvařeného. Uškvařeného, jaké to krásné slovo. To je přece pořádná pomsta.

Vzpomínám při té příležitosti na jeden verš z básničky v klerikálním časopise Selský jinoch, kde napomíná rozšafný člověk nějakého lumpa:

Jinak měly povídky v Rajské zahrádce také tendenci, že s poctivostí člověk nejdál dojde. Proti tomu se nedá ničeho namítat a rád si vzpomínám na případ chudé Růženky, jejíž poctivost se táhla přes tři pokračování. Byl Štědrý den. Rodiče Růženky měli kromě své dcerušky doma jen jedno poleno. I šla Růženka sbírat uhlí vypadlé z vozů s tímto nákladem. Šla s košíkem a plakala, neboť věděla, že jest to hřích. Uhlí bylo cizí, a kdyby ty kousky sbírala, byla by to krádež. (Z právnického stanoviska ovšem jen zatajení nálezu.) Růženka dosud nekradla. Tedy řvala na ulici, až se lidi stavěli, a mezi nimi jeden krásně ošacený pán. Doslovně stálo, že měl kožich stojící bratru za rohový dům. A ten pán v kožichu byl majitelem velkoobchodu s uhlím. Zeptal se jí tedy, proč tak řve, a když mu řekla, že jde krást a sbírat uhlí a že to je hřích a že radši zmrzne, řekl: „S poctivostí nejdál dojdeš!“ a šel s ní do bytu jejích rodičů, dal jim sto zlatých, poslal jim vagón uhlí a otce Růženčina udělal vrátným svého paláce. Nemusím připomínat, že byl bezdětný a že Růženku přijal za vlastní. To se rozumí samo sebou.

V Českém jinochu četl jsem později podobnou obměnu. Tam se jmenovalo to děvče Helenka a rodiče ji poslali na dříví do lesa. Řvala tedy v lese. Potkal ji pan hrabě, udělal z jejího otce hajného a Helenku poslal do školy. Dnes jest Helenka komornou paní hraběnky. Zdali jest stále poctivá, to se neví.

Ještě se pamatuji na jeden časopis pro mládež, a to Věstník misionářský pro Afriku a okolí. Tedy i pro Čechy. V tomto časopise byla řeč o samých pohanských nemluvňatech. Číňani, černoši a Indiáni.

Poutavý byl článek, jak čínská matka chce dát pokřtít své novorozeně a s jakými obtížemi to bylo spojeno. Pravé vzbouření nastalo. Vytáhlo vojsko. Na obou stranách bylo plno mrtvých a raněných a vtom chumlu podařilo se misionáři pokřtít to děťátko, a když to provedl, usekli jim teprve hlavu; matku narazili na kůl a pak tam stálo: „Pokračování v příštím čísle.“

Pokračování však jsme se nedočkali, neboť ten misionář, který vydával ten Věstník misionářský pro Afriku a okolí, vybral na všech školách předplatné a práskl do bot.

Pak nám doporučovali Echo z Afriky a nebožtík otec, když jsem chtěl na něm peníze na tento časopis, zavrtěl hlavou a řekl: „Milý hochu, to bude také zlodějna!“

A byl to přece nábožný křesťan.