ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„… Schlechte Leute haben keine Lieder,“ napsal německý básník, konče své dvojverší. Ten večer zpíval jsem tak dlouho do noci několik tatarských písniček, že všichni lidé kolem mne nemohli spát a nemohli si klidně ulehnout, z čehož jsem usoudil, že německý básník lže.

Myslím však, že jsem sám nejdříve šel z celého okolí spat, neboť mne nakonec samého unavily ty monotónní melodie, končící: „El, el, bar, ale, ele, bar, bar, bar.“

Probudil mne jeden z mých Čuvašů, že přijely saně s třemi osobami, které ukazují dole na strážnici nějaké papíry. Přesný překlad jeho slov byl: „Tři saně, tři lidi, dole plno papírů, jeden, dva, tři papíry.“

„S tebou mluvit,“ pokračoval Čuvaš, „zlí, klít!“

„Pošli je nahoru!“

Vzápětí rozletěly se dveře a hosté vtrhli do mé kanceláře ložnice.

První byl blondýn s plnovousem, druhý žena, zahalená do kožichu, třetí muž s černým knírem, neobyčejně ostrého pohledu.

Představili se jeden po druhém: „Já jsem Sorokin, já Kalibanova, já jsem Agapov.“

Poslední dodal přitom tvrdě a neúprosně: „My jsme kolegie revolučního tribunálu východní fronty.“

Nabídl jsem jim cigarety, přičemž Agapov poznamenal: „Jak vidět, tovaryš Gašek, zle se zde nemáte, takový tabák nemohou si dovolit kouřit lidé, kteří slouží poctivě revoluci.“

Když přinesli samovar, bavili jsme se o zcela jiných záležitostech; Sorokin mluvil o literatuře a prohlásil, že když byl levým sociálním revolucionářem, že vydal v Petrohradě sbírku básní pod názvem Odboj, která však byla komisariátem tisku zkonfiskována. Dnes však že toho nelituje, poněvadž to byla blbost. Studoval moderní filologii a dnes je předsedou revolučního tribunálu východní fronty. Byl to opravdu jemný, milý člověk s jemným plavým plnovousem, za který jsem ho jemně zatahal, když jsme pili čaj.

Tovaryš Kalibanova byla studentka medicíny a též bývalá levá sociální revolucionářka, živá, milá osůbka, která znala celého Marxe nazpaměť. Agapov, třetí člen revolučního tribunálu, byl z nich nejradikálnějšího názoru. Sloužil písařem u jednoho moskevského advokáta, u kterého se kdysi skrýval generál Kalenin. Advokát byl po jeho slovech největší padouch na světě, poněvadž mu platil patnáct rublů měsíčně. Třikrát tolik dal v Ermitáži číšníkovi spropitného, když mu přinesl porci semchy, vyžádav si, aby mu mohl plivnout do obličeje.

Z celého pohledu bylo vidět, že vše to, co předcházelo pádu carismu, učinilo z něho krutého člověka, neúprosného, tvrdého a hrozného, který dávno vyúčtoval s těmi, kteří mu platili těch bídných patnáct rublů, a který zápasí s těmi stíny minulosti všude, kam přijde, a který přenáší svá podezření na okolí a stále myslí na nějaké neznámé zrádce.

Mluvil stručně, v úsečných větách plných ironie. Když jsem ho prosil, aby si vzal k čaji kousek cukru, řekl: „Život je jen pro někoho sladký, tovaryš Gašek, ale také zhořkne.“

Když během rozhovoru přišla řeč na to, že jsem Čech, poznamenal Agapov: „Jak bys vlka nekrmil, vždy do lesa hledí.“

Tovaryš Sorokin na poznámku Agapovovu odpověděl: „Vše se vysvětlí při vyšetřování.“

Tovaryš Kalibanova se ušklíbla a řekla: „Myslím, abychom tovaryšu Gašek ukázali své plné moci.“

Řekl jsem, že mne těší, budu-li vidět, s kým mám tu čest, poněvadž bez vážné příčiny nedám se od nikoho v noci budit.

A tu Agapov otevřel ruční kufřík a ukázal mně tuto plnou moc:

Plná moc

vydává se tímto A. Sorokinu, Kalibanové a Agapovu, že oni jsou jmenováni revolučním sovětem štábu východní fronty jako kolegie revolučního tribunálu východní fronty a mají právo vésti vyšetřováni na základě svých plných mocí s kýmkoliv a kdekoliv. K vyplnění rozsudků jimi prohlášených přikazujeme všem vojenským částem dáti k dispozici žádané od nich mužstvo.

Revoluční vojenský sovět štábu východní fronty (Podpisy)

„Myslím, že to úplně stačí, tovaryš Gašek,“ řekla Kalibanova.

„Zajisté,“ souhlasil jsem, „svlékněte se ale z kožichu, poněvadž hned zde bude samovar a kromě toho jest zde teplo.“

Agapov nedal si ujíti té příležitosti, aby se neoptal: „A vám není teplo? Myslím, že je vám dokonce horko.“

„Mám zde teploměr,“ řekl jsem, „je-li vám libo, nahlédněte u okna, že je zde právě normální temperatura.“

Sorokin, nejvážnější z nich, odložil svou pološubku na mou postel a prohlásil, že po čaji přikročí se ihned k dílu.

Vzpomínám-li ještě dnes na tovaryše Agapova, mám ho rád pro jeho přímost, otevřenost.

On byl také první, který mne požádal, abych dal odnést samovar, že nyní započne hlavní jednání a líčení proti mně. Svědků předvolávat že není třeba. Že stačí úplně obžaloba, která již byla vypracována v Simbirsku na základě telegramu tovaryše Jerochymova, že jsem propustil na svobodu plukovníka Makarova a daroval mu svého koně, aby mohl se dostat k nepříteli.

Navrhuje konec líčení a žádá pro mne trest smrti zastřelením, který musí být vykonán během dvanácti hodin.

Zeptal jsem se tovaryše Sorokina, kdo je vlastně předsedou, vedoucím líčení, a dostal jsem za odpověď, že je to úplně v pořádku, poněvadž Agapov je zástupcem žaloby.

A tu jsem požádal, aby byl zavolán tovaryš Jerochymov, poněvadž posílat telegram může každý člověk v prvním hněvu. Ať je vyslechnut jako svědek ústně.

Agapov prohlásil, že je to úplně správné, poněvadž jestli posílá Jerochymov telegram, tak že patrně ví ještě víc.

Shodli jsme se, že Jerochymov bude okamžitě zavolán, aby vydal o mně svědectví.

Poslal jsem za Jerochymovem…

Přišel rozespalý a nevrlý. Když mu Agapov sdělil, že to, co před sebou uvidí, je revoluční tribunál východní fronty, který byl vyslán, aby na místě vyšetřil záležitost tovaryše Gašeka a rozsoudil, Jerochymova tvář vzala na sebe výraz neskonalé tuposti.

Podíval se na mne a dodnes je psychologickou záhadou, co se odehrávalo v jeho duši.

Jeho zrak svezl se z jednoho člena revolučního tribunálu na druhého, pak na mne.

Podal jsem mu cigaretu a řekl: „Zakuřte si, tovaryš Jerochymov, je to týž dobrý tabák, jaký jsme tenkráte spolu kouřili.“

Jerochymov ještě jednou pitomě a beznadějně podíval se po celém shromáždění a řekl: „Telegram, holoubkové, poslal jsem v opilosti.“

A tovaryš Sorokin vstal a měl přednášku o zelené zmiji, alkoholismu.

Nato mluvila Kalibanova v témže smyslu a nakonec vstal Agapov a pln rozhořčení žádal přísné potrestání Jerochymova za „pijanstvo“, poněvadž spáchal ten zločin, byv velitelem tverského revolučního pluku.

Agapov, krásný ve svém nadšení, navrhoval trest smrti zastřelením.

Vstal jsem a řekl, že nenajde se nikde živá duše, která by Jerochymova střílela, poněvadž by z toho byla vzpoura ve vojsku.

Kalibanova navrhla dvacet let donucovací práce.

Sorokin degradaci.

Dlouho se do rána mluvilo pro a proti o každém návrhu, až konečně dopadlo to tak, že Jerochymov dostal přísnou důtku s upozorněním, že kdyby se to ještě jednou opakovalo, že bude proti němu použito nejpřísnějšího trestu.

Během celého líčení Jerochymov spal.

Ráno revoluční tribunál východní fronty odjel, a když se Agapov se mnou loučil, řekl ještě jednou ironicky: „Jak bys vlka nekrmil, vždy do lesa hledí. Smotri, brat, a to hlava dolů!“ Potřásl jsem si se všemi ruce…