ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Z Veliké Rusi.)

V městě Muromě byl jeden sedlák a měl syna, říkali mu Ilja Muromec. Ten seděl sedáčkem (jako děti sedají) třicet let, potom vstal a chodil, cítě v sobě sílu velikou, i udělal sobě zbroj bojovnickou a osedlal dobrého koně. Potom prosil otce a matky, aby jej odpustili do slavného města Kyjeva Bohu se pomodlit a knížeti Vladimírovi Kyjevskému se poklonit. Otec i máť dali jemu na cestu své požehnání a Ilja Muromec jel. Když přijel do tmavého lesa, přepadli jej loupežníci, chtíce mu odejmouti dobrého koně; Ilja však pustil na ně kalenou střelu a loupežníci se mu poddali. I propustil je s napomenutím, chtějí-li živi býti, aby se toho více neopovažovali. Když přijel k městu Černigovu, stálo tu veliké vojsko nevěřících, chtíc města dobyti, chrámy boží zkaziti a vojvodu Černigovského zajmouti. Ilja oddav se vůli boží počal pro víru křesťanskou nepřátely kopím zabíjeti a všecky je pobiv, cařovice nepřátelského zajal a do města dovedl. Tu měšťané i kníže Černigovský slavně jej přijali, vyčastovali a propustili dále. Od Černigova jel Ilja Muromec k městu Kyjevu přímou cestou, kterou již třicet let zaléhal Slavík loupežník, nepropouštěje nikoho; a nezabíjel mečem, nébrž svým hvizdem loupežnickým. Ilja vyjev do pole, viděl poprysky jeho, i jel po nich, až přijel do lesů Brjanských bahnitých, k řece Smorodince. Slavík rozbojník tuše svůj konec a neštěstí, nechtěl Ilji k sobě připustiti na dvacet verst, i zahvízdal silně; ale srdce bohatýrské se neustrašilo. Potom na deset verst ještě silněji zahvízdal, až z toho hvizdu pod Iljem kůň klopýtnul. I přijel Ilja Muromec až pod samé hnízdo, které svito bylo na dvanácti dubech; a Slavík loupežník na hnízdě sedě, vší silou zahvízdal, chtě jej usmrtiti. Ilja položil kalenou střelu na svůj tuhý luk a spustil na hnízdo Slavíkovo, i vystřelil jemu pravé oko; Slavík loupežník svalil se s hnízda jak ovesný snop. Ilja pevně ho přivázal ke svému ocelovému střemenu a jel ke slavnému městu Kyjevu. Na cestě stály dvory Slavíka loupežníka, a když Ilja přijel k nim, hleděly z oken loupežníkovy tři dcery.

Dcera nejmladší, spatřivši ho, zavolala na své sestry: „Hle náš tatíček jede s kořistí a veze k nám chlapa přivázaného ke střemenu.“ A starší dcera pohleděvši hořce zaplakala: „Nejede to náš tatíček, než nějaký člověk neznámý a veze našeho tatíčka!“ I zavolaly na své muže, aby jeli proti tomu člověku a tatíčka mu vzali. Mužové jich, silní jonáci, vyjeli proti Iljovi na dobrých koních, chtíce jej vzíti na ostrá svá kopí. Ale Slavík loupežník řekl jim: „Zeťové moji milí nechtějte v hanbu přijíti, a nedráždite takového silného bohatýra, jest-li vám milý život; raději ho pokorně poproste do domu mého na číši zeleného vína.“ Ku prosbě jich zahnul Ilja do domu, neznaje jich zlosti. Starší dcera vytáhla vzhůru na řetězích železnou podvratnici, chtíc ji na něj spustiti; ale Ilja spatřiv ji na vratech, probodl ji kopím. Když přijel do města Kyjeva na knížecí dvůr, ptal se ho kníže Kyjevský, kterak mu říkají a odkud je rodem? a slyše, že z města Muroma, tázal se dále, kterou cestou přijel? Ilja vypravoval, že jel na Černigov a že tu porazil vojsko nevěřících; pak odtud že jel přímou cestou a jal silného Slavíka loupežníka i přivedl s sebou. Tu rozhněval se kníže Vladimír a řekl: „Co lžeš?“ Slyšíce to bohatýři Aleša Popovic a Dobryně Nikytic, šli se na Slavíka loupežníka podívat, a ujistili knížete, že skutečně tak. Tehdy přikázal kníže přinesti Iljovi číši zeleného vína. I zachtělo se knížeti uslyšeti loupežnický hvizd. Ilja zavinul kníže i s kněhyní v čubu sobolí, a vzav je pod rameno, zavolal Slavíka i přikázal, aby zahvízdal polouhvizdem slavičím. Ale Slavík loupežník zahvízdal celým hvizdem loupežnickým i ohlušil bohatýry tak, že upadli na zem. A za to Ilja Muromec ho zabil.

Ilja se pobratřil s Dobryní Nikiticem, a pak si dali osedlati koně i vyjeli si do pole. Jezdili tři měsíce a žádného odpůrce nenalezli; až tu potkali pocestného žebráka: měl húni na sobě, vážila padesát pudů, klobouk devíti pudů, a berlu desíti sáhů. Ilja rozjel se na něj, chtěje s ním zkusiti svou sílu. Vida jej žebrák, řekl: „Hoj, Iljo Muromče! což se nepamatuješ, že jsme spolu chodili do školy? a nyní se na mě na žebráka rozjíždíš jako na nějakého nepřítele! a toho nevíš, že na slavné město Kyjev přišlo veliké neštěstí: přijel nevěrný silný bohatýr, nečistý Idolisko, hlavu maje jako pivný kotel, a záda na sáh, brvy od sebe na píď, uši od sebe s kalenou střelou, a sní pokaždé býka a vypije kotel piva; a kníže Kyjevský velmi toho lituje, že’s ho v takové nesnázi opustil.“

Ilja vzal na se žebrácký oděv a jel přímo na knížecí dvůr, i zavolal hlasem bohatýrským: „Hoj, kníže Kyjevský! pošli mně, pocestnému žebrákovi, almužnu.“ Spatřiv ho kníže, řekl: „Pojď ke mně do pokojů, žebráče! dám ti jísti a píti, a na cestu dar na zlatě.“ I vešel žebrák do pokojů a stál u peci, dívaje se. Idolisko chtěl jísti. I přinesli mu celého býka pečeného, a on jej snědl i s kostmi. Potom chtěl píti. Přineslo mu dvanáct lidí kotel piva, a on vzav jej za uši, celý vypil. I řekl Ilja Muromec: „Můj tatíček měl obžernou kobylu, ožrala se a zdechla!“ Idolisko nemoha toho snésti, řekl: „Hoj, ty žebráče pocestný! co mě strkáš? třeba mi tě jen do ruky vzíti a druhou připlácnouti, a bude omáčka! však nejsi, jaký byl u vás Ilja Muromec: a já bych se i s tím potkati chtěl!“ — „Tehdy viz, jaký jest!“ řekl Ilja Muromec, a odhodiv klobouk, udeřil ho do hlavy jen polehoučku — a stěnu domovní jím prorazil, a pak vzal trup i vyhodil tou děrou ven. A kníže za to poctil Ilju Muromce pochvalou velikou i pojal jej v počet silných mohútných bohatýrů.