ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Z Bulhar.)

Byl jeden cař, měl tři syny a ve dvoře zlatou jabloň, která každou noc kvetla i uzrála; ale někdo ji obíral, a cař nikterak ho nemohl polapiti. Jednou pravil svým synům: „Nevím, co se s těmi jablky děje!“

Na to mu řekl nejstarší: „Já budu dnes v noci hlídati, abych viděl, kdo je béře.“ Když se setmělo, šel a lehl si pod jabloň; ale když počaly jablka zráti, usnul, a ráno když se probudil, byly obrány. I šel tedy k otci a řekl mu pravdu, jak se stalo.

Potom šel druhý syn hlídat, a vedlo se mu taky jako prvnímu: když jablka počaly zráti, usnul, a ráno byly obrány.

Nyní byl řad na nejmladším synu, aby hlídal. I šel večer pod jabloň, upravil si lože, lehl a usnul; o půl noci však se probudil, právě když jablka počaly zráti, a svítil se od nich celý dvůr. Tu přiletělo devět pavic, osm jich sedlo na jabloň, a devátá k němu na lože, i proměnila se v pannu krásnou jako jasné slunce. Když počalo svítati, vstala a poděkovala mu za jablka; ale on jí prosil, aby mu aspoň jedno zůstavila. I dala mu dvě: jedno jemu a druhé aby donesl otci. Potom se zase proměnila v pavici a s těmi osmi odletěla. Otec jeho měl velikou radost, když mu ráno to jablko přinesl, a chválil bez přestání svého nejmladšího syna. Druhý večer šel opět nejmladší hlídat, a ráno zase přinesl otci jedno jablko, a tak několik nocí po sobě. I počali mu bratři záviděti, že nemohli uhlídati jablek, a on že se jich po kolik nocí dohlídal; a rádi by se byli dověděli, kterak to činí. I našli nějakou babu čarodějnici, která se jim nabídla, že to vyskoumá. Na večer, prvé než cařovic odešel hlídat, vloudila se baba pod jabloň a schovala se pod jeho lože. O půl noci, když jablka počala zráti a cařovic se probudil, přiletělo zase devět pavic, osm jich sedlo na jabloň a devátá na jeho lože i proměnila se v pannu. Ta panna měla pěkné dlouhé vlasy, visely jí až na zem; a baba tiše vylezla a kus jich ustřihla. Panna jak to ucítila, v okamžení se proměnila v pavici a s ostatními osmi odletěla. „Co to?“ vykřikl cařovic, a vyskočiv, vidí pod postelí babu; i vytáhl ji ven a ráno ji dal koňma roztrhati. Pavice pak už více nepřišly a cařovic velmi se proto rmoutil. Konečně si umínil, že půjde své pavice po světě hledat; i vzal s sebou jednoho sluhu a šel. Když tak už dlouho putoval, přišel k jednomu jezeru, na kterém u prostřed byly bohaté dvory, a v těch dvořích byla cařice baba i měla dceru. Cařovic tázal se té baby cařice, neví-li o těch devíti pavicích? a baba mu odpověděla, že ví, a že ty pavice každý den se chodí na to jezero koupat; ale hned ho přitom zrážela, aby pavic nechal: „Mám hezkou dceru a veliké bohatství, všecko to bude tvé.“ Ale cařovic nechtěl o babině dceři ani slyšeti, nébrž poručil svému sluhovi, aby ráno připravil koně, že pojedou na jezero. Zatím však uplatila baba sluhu jeho, dala mu malý míšek i řekla mu: „Až bude čas, kdy pavice přicházejí na jezero, dmychni tím míškem pánu svému po zadu na krk, i usne a nebude jich viděti.“

Nevěrný sluha tak učinil. A jak mile pán jeho usnul, pavice přiletěly, osm jich padlo na jezero a devátá jemu na koně i počala ho buditi: „Probuď se, mé ptáče! můj beránku! můj holoubku!“ Ale on nic neslyšel, spal jako mrtvý. Když se pavice vykoupaly a odletěly, tehdy se probudil a tázal se sluhy: „Jak? zdali přišly?“ — „Přišly,“ řekl sluha a vypravoval, jak osm jich padlo na jezero a devátá na jeho koně a jak ho budila. Cařovic slyše to, div si žalostí i zlostí nezoufal. Druhý den ráno jel zase k jezeru, a sluha zas tak učinil. Pavice přiletěly a devátá mu sedla na koně; a když ho nemohla probuditi, řekla sluhovi: „Pověz pánu svému, že ještě zejtra mě tu viděti může a pak nikdy víc.“ A jak mile odletěly, cařovic se probudil i tázal se sluhy: „Zdali přišly?“ — „Přišly,“ řekl sluha a vypravoval, co mu pavice před odchodem poručila vyříditi: že ještě zejtra ji tu viděti může, a pak už nikdy víc. Cařovic to slyše, nevěděl co činiti žalostí velikou. Třetího dne opět se k jezeru vypravil, a boje se aby neusnul, jezdil neustále po břehu. Ale zlý sluha nalezl přece příležitost po zadu mu dmychnouti na krk, a cařovic usnul zas na koni. Pavice přiletěly a devátá mu na koně; a když ho nemohla probuditi, řekla sluhovi jeho: „Až se tvůj pán probudí, řekni mu, aby svalil hoření klín na dolení, a pak že mě najde.“ Když se cařovic probudil a sluha mu to vyřídil, vytáhl cařovic šavli a sluhovi sťal hlavu.

Pak dále putoval sám, a po dlouhém čase přišel v lese na noc k nějakému poustevníku, i tázal se ho: „Dědoušku! zdali’s neslyšel o devíti zlatých pávicích?“ A poustevník mu odpověděl: „Máš štěstí, synku! že’s přišel ke mně se na ně zeptat: není k nim odtud než půl dne cesty.“ I pověděl mu obšírně, kudy k městu, kde jsou jich dvory. Když k těm dvorům přišel a vrátný cařici oznámil, kdo ta jest, vyběhla k němu ven, vzala ho za ruku a uvedla nahoru. I byla veliká radost a po několika dnech měli svatbu.

Po svatbě některý den vyšla si cařice na procházku a cařovic zůstal doma. Odcházejíc dala mu klíče od dvanácti sklepů i řekla mu: „Všecky ty sklepy můžeš odevříti, ale dvanáctého se chraň.“ Když odešla, odvíral cařovic jeden sklep po druhém, až přišel ke dvanáctému. „Co v něm asi jest? pravil a nemoha zvědavosti své potlačiti, odevřel jej konečně taky. I viděl tam veliký sud železnými obručemi pobitý, a ze sudu se ozval hlas: „Prosím tebe, bratře! shořím žízní! dej mi vody.“ Cařovic vzal číši vody a vlil ji do sudu, a v tom pukla obruč na sudě. Potom opět volal hlas: „Prosím tebe, bratře! dej mi ještě jednu číši vody, shořím!“ On vzal druhou číši vody a vlil ji zas do sudu, a tu zas jedna obruč pukla. A po třetí se ozval hlas: „Shořím! dej mi, bratře! ještě jednu číši vody!“ Cařovic ještě jednu číši vody vlil do sudu, a tu pukla třetí obruč, sud se rozsypal a z něho vyletěl drak, pustil se za cařicí a odnesl ji. Služky přišly a vypravovaly svému pánu, co se stalo. Cařovic si umínil, že jí půjde hledat. Po některém čase přišel k jedné louži a viděl v ní malou rybičku, ana se namáhala, chtíc do vody vskočiti a nemohla. „Prosím tebe, bratře!“ pravila rybička, „smiluj se a vhoď mě do vody, budu ti někdy prospěšna: jen si vezmi nějakou šupinu se mne a když bude potřeba, tři ji mezi prsty.“ Cařovic tak učinil, rybičku vhodil do vody a šupinu si schoval do šátku. Dále pak našel lišku, která se chytila do skřipce. „Prosím tebe, bratře!“ řekla liška, „pusť mě z toho skřipce, budu ti někdy prospěšná: jen si vytrhni se mne několik chloupků, a když bude potřeba, tři je mezi prsty.“ Cařovic tak učinil, lišku pustil a šel dál. To bylo a minulo, až potom přišel do jednoho lesa a tam našel vránu, která se také chytila do skřipce. „Prosím tebe, poutníče! budiž mi bratrem, pusť mě z toho skřipce, budu ti někdy prospěšna: jen si vytrhni se mne nějaké pírko, a když bude třeba, tři je mezi prsty.“ Cařovic tak učinil, vránu pustil a šel dál. Když tak světem chodil, hledaje své cařice, potkal jednoho člověka i otázal se ho: „Prosím tebe, bratře! nevíš-li, kde jsou dvory dračího caře?“ A ten člověk mu ukázal cestu i pověděl, kdy dračí cař bývá doma. Cařovic mu poděkoval a znenáhla došel do dvorů dračího caře. Tu našel svou milou a oba radovali se velmi, i počali se umlouvati, kterak by se vysvobodili. Konečně osedlavše si koně, ujeli. Ale sotva že vyjeli, vrátil se drak, a vida, že cařice prchla, pravil svému koni: „Co teď? mám-li jísti a píti, a nebo honiti?“ A kůň mu odpověděl: „Nestarej se, jez a pí!“

Když se drak najedl, vsedl na koně a honem za nimi, a brzy je dohoniv, cařici vzal a cařovici řekl: „Jdi s pánem Bohem! nyní ti odpouštím, proto žes’ mi dal ve sklepě vody: ale podruhé nechoď, jest-li ti milý život!“ Cařovic šel kus cesty; ale potom nemoha odolati srdci svému, vrátil se zase do dračího dvoru, i našel tam cařici, ana pláče. Tu se počali spolu raditi, jak by se vysvobodili. „Až přijde drak,“ pravil cařovic, „zeptej se ho, od koho koupil toho koně? pak mi pověz, abych i já takového vyhledal, a tak se vysvobodíme.“ Potom odešel ze dvora, aby ho drak nespatřil. Když se drak vrátil, počala se cařice k němu lichotiti, i řekla: „Ale máš to rychlého koně! od koho jsi ho koupil? pověz, prosím tebe!“ A drak odpověděl: „Kde já ho koupil, tam nikdo koupiti nemůže. Tam a tam na té hoře jest jedna baba, která má dvanácte koní ve stáji, jednoho lepšího než druhého. A jeden je v koutě, zdaje se býti hubený: ale ten je nejlepší, ten je mého bratr; ten může i do nebes vyletěti. Kdo chce od té baby dobyti koně, musí jí po tři dni sloužiti. Ta baba má kobylu se hříbětem, a kdo se té kobyly po tři dni a po tři noci dohlídá, bude si moci vybrati koně, kterého chce; pakli se jí nedohlídá, přijde o život.“ Ráno když drak odešel, přišel cařovic a cařice mu vypravovala, co řekl drak. Potom šel cařovic na tu horu, kde baba přebývala; a když přišel do jejího domu, řekl: „Dobrý den, babičko!“ A baba odpověděla: „Dej ti pán Bůh štěstí, synku! co tě sem vede?“ — „Rád bych u tebe sloužil.“ — „Velmi dobře, synku!“ řekla baba. „Mám kobylu se hříbětem: jest-li že se jí po tři dni dohlídáš, budeš si moci vybrati jednoho koně ze dvanácti, který se ti bude líbiti; pakli se nedohlídáš, vezmu ti hlavu.“ Potom ho vedla na dvůr; tam bylo mnoho kolu zaražených, jeden podlé druhého, a na každém lidská hlava nastrčena; jen jeden zůstal prázdný a ten neustále volal: „Dej, babo, hlavu!“ Když mu baba to všecko ukázala, řekla: „Vidíš, ti všickni byli se najali, že budou kobylu hlídati, a nedohlídali se jí.“ Ale cařovice to nezastrašilo.

K večeru sedl na kobylu a tryskem přes hory, doly! a hříbě běželo podlé ní. Tak až do půlnoci; ale z půlnoci přišla na něj dřímota i usnul.

Když se k ránu probudil, seděl, místo na kobyle, na kládě, a držel ohlávku v ruce. I obešel ho strachem mráz, skočil a šel jí hledat, až přišel k nějaké vodě; a vida vodu, vzpomněl si na rybičku, vyndal ze šátku šupinu, potřel ji mezi prsty a rybička z vody skokem a před něj: „Co je? pobratřenče!“ — „Utekla mi babina kobyla a nevím, kde je.“ — „Je mezi námi,“ řekla rybička, „udělala se rybou a hříbě rybičkou; než uhoď ohlávkou po vodě a zavolej: Pojď, pojď, babina kobylko!“ Cařovic uhodil ohlávkou po vodě a zavolal: „Pojď, pojď babina kobylko!“ a tu hned se zas udělala kobylou, a skokem před něj; i dal jí ohlávku, sedl na ni a domů k babě. Baba mu dala oběd a kobylu vehnala do stáje i hubovala ji řkouc: „Mezi ryby, mrcho!“ A ta jí odpověděla: „Byla jsem mezi nimi, ale vyzradily mě, jsou jeho přátelé.“ A baba jí řekla: „Jdi mezi lišky.“ Potom na večer sedl zase na kobylu a skokem přes hory, doly! a hříbě podlé ni. Tak až do půlnoci. Okolo půlnoci přišlo na něj spaní, i usnul na kobyle. Když pak se k ránu probudil, seděl na kládě, ohlávku maje v ruce. Vida to, skočil a hledal. A tu si vzpoměl, co baba kobyle řekla, když ji hnala do stáje; i vyndal ze šátku liščí chlupy, třel je mezi prsty, a liška tu před něj: „Co je? pobratřenče!“ — „Utekla mi babina kobyla.“ „Je mezi námi,“ řekla liška, „udělala se liškou a hříbě liščetem; než uhoď ohlávkou o zem a zavolej: ,Pojď, pojď babina kobylko!‘“ Cařovic tak učinil a kobyla hned tu byla před ním; i dal jí ohlávku vsedl na ni a k babě. Baba mu dala oběd a kobylu vehnala do stáje i řekla: „Mezi lišky, mrcho!“ A kobyla jí odpověděla: „Byla jsem mezi nimi, ale jsou jeho přátelé, vyzradily mne!“ A baba jí řekla: „Jdi mezi vrány.“ Třetího večera cařovic opět sedl na kobylu a skokem přes hory, doly! a hříbě podlé ní, až do půlnoci. Okolo půlnoci na kobyle usnul, a k ránu se probudiv, seděl na kládě, ohlávku v ruce. Vida to skočil a hledal kobylu; a tu si vzpomněl, co jí baba včera řekla, když ji hnala do stáje. I vyndal ze šátku vraní pírka, třel je mezi prsty, a vrána tu fr! před něj: „Co je? pobratřenče!“ — „Utekla mi babina kobyla.“ „Je mezi námi,“ řekla vrána; udělala se vranou a hříbě vrančetem; než uhoď ohlávkou do povětří a volej: Pojď, pojď, babina kobylko!“ — Cařovic tak učinil, a hned se zas udělala kobylou a před něj; on pak jí dal ohlávku, vsedl na ni a k babě. Baba mu dala oběd a kobylu dovedla do stáje, bila ji a řekla: „Mezi vrány, mrcho!“ A kobyla jí odpověděla: „Byla jsem mezi nimi, ale jsou jeho přátelé, vyzradily mě!“

Když baba ze stáje vyšla, řekl jí cařovic: Hej babo! já ti poctivě sloužil, nyní žádám, abys mi dala, co jsme umluvili.“ — „Co umluveno, musí se dáti,“ řekla baba. „Tu hle máš dvanácte koní, vyber si, který se ti líbí.“ — „Což budu vybírati? dej mi toho, co stojí v koutě, je mi dost dobrý!“ Baba jej počala přemlouvati, proč toho hubeného, ano tu tolik krásných? a sem tam se kroutila; ale když cařovic stál na svém, že jiného nechce, dala mu ho konečně přec. On na něj vsedl a „S Bohem, babo!“ — „S Bohem, synku!“ — Když ho doved do jednoho lesíka, očesal jej a kůň se svítil jako zlato; potom na něj vsedl, pobodl jej a kůň vzhůru jako pták, a za krátký čas donesl jej do dvora drakova. Cařice se hned vypravila, oba dva vsedli na koně a na útěk. Sotva že vyjeli, vrátil se drak, a vida, že cařice prchla, pravil svému koni: „Mám-li jísti a píti, a nebo honiti?“ A kůň mu odpověděl: „Jez nejez, pí nepí, hoň nehoň: však ho nedohoníš!“ Slyše to drak, vskočil na koně a za nimi. Když cařovic a cařice spatřili, že drak je honí, ulekli se velmi a pobodli koně, aby rychleji utíkal; ale kůň jim odpověděl: „Nebojte se, netřeba utíkati!“ A drak už už v patách za nimi. Tu kůň jeho zavolal na koně jich: „Pro Boha, bratře! počkej, potrhám se za tebou!“ A ten mu odpověděl: „Kdo za to může, když jsi tak hloupý a tu halu na hřbetě nosíš? skoč a vhoď ho na zem a pojď vedlé mne!“ Slyše to drakův kůň, vzepnul hlavu a vyhodil zadkem, a drak bác! o kámen i roztřískal se na kusy, a kůň jeho přidružil se k onomu. Cařice pak na něj sedla i šťastně dojeli na její panství a panovali chvalitebně až do smrti.