Báje a pověsti

(Z Malé Rusi.)

Jednou nesl sedlák z lesa dříví, a chtěje si odpočinout, hodil dříví na zem a posadil se na kámen. V tom slyší nedaleko z jámy nářek: „Ach člověče! smiluj se, odval kámen, ať nezahynu; vysvoboď mě, a já ti tak odplatím, jak nejlépe svět odplácí.“ Člověk odvalil kámen a z jámy vylezl veliký had, svinul se v kolečka, vymrštil se zhůru a řekl: „Věz, člověče, že jsem já Jaza; připrav se, musíš umřít!“ Člověk ulekl se velmi, a naříkaje vytýkal hadovi nevděkem: „Zdali jsi mne nevolal na pomoc? zdali jsem ti nezachoval života?“ — „Ovšem,“ řekl had; „a však nečiním, než co jsem slíbil, totiž odplatit tobě tak, jako svět odplácí.“ I zůstali konečně na tom, aby tu rozepři jiní rozsoudili, a co soudce vyřkne, při tom aby zůstalo. Šli spolu hledat soudce a nalezli na jednom místě starého psa ke plotu přivázaného. „Jak se máš? věrný strážce domu!“ — „Jak vidíte.“ — „Buď dobrotiv a rozsuď nás, máme spolu rozepři.“ A sedlák vypravoval jemu celou svou příhodu. „Takli to bylo?“ tázal se potom pes hada. — „Tak,“ odpověděl had. — „Člověče!“ řekl pes, „musíš umřít, neb takto skutečně svět odplácí. Když jsem já byl mlád, byl jsem miláčkem svého pána; beze mne nebylo lovu, já naplňoval pánovu kuchyni zvěřinou; pán chodil v liščinách i vlčinách, kterých já nalovil. Později hlídal jsem domu jeho před zloději; pán měl mě rád, dávali mu za mě kočár i s koňmi, a přece mne neprodal. A nyní, když jsem už stár a nemocen, když už se ani hýbat ani štěkat nemohu, vyvedli mě sem a přivázali ke plotu, aby mě ras zabil. Tak hle svět odplácí!“

Ubohý sedlák vida, že ztratil při, prosil tovaryše svého, aby jiného soudce vyhledali, a had i k tomu svolil. I šli spolu roklinami a lesinami, a našli na jednom místě starého bídného koně, měl hlavu svislou, boky vpadlé jako deska, a hovadice mouchy celé tělo mu pokryly, štípajíce jej; neměl ani síly tolik, co by je odehnal. „Jak se máš, šlechetné zvíře!“ — „Jak vidíte.“ — I prosili ho, aby je rozsoudil a doložili, že sedlák už u jednoho soudce propadl. Kůň vyslyšev trpělivě jich rozepři, dal taky hadovi za právo, řka, že takto svět odplácí. „Když jsem já byl mlád,“ povídá, „uměl jsem všelijaké pěkné věci; když mě vyvedli ze stáje, všickni hosté mi se divili. Nad to pak nosíval jsem pána svého na vojně, a nejednou jsem jemu svou rychlostí zachoval život i ke slávě mu dopomohl. Proto mě taky dva lidé tehdáž obsluhovali, každý den dvakráte mě česali, nejpěknější oves i seno mi dávali, ve stáji mé bylo jako v pokoji, v létě, aby mne hovadice neštípaly, dávali na mě síť, a můj pán byl by mne nedal za půl vsi. Ale když jsem sestárnul, mořili mě hladem, ani slámy najíst mi se nedali, a naposledy mě vyvlekli sem na paseku, aby mě vlk zadávil!“

„Co chceš nyní ještě, člověče?“ tázal se had. Ale sedlák ho ještě zas uprosil, aby šli do třetice a posledního soudce hledat. Šli, a tu podlé lesa běží lišák. „Hej, pane lišáku! počkej a rozsuď nás, máme spolu rozepři; už u dvou soudců prohráno.“ Lišák, chytrá hlava, oba je vyslechnuv, mrknul po straně na člověka i pošeptal mu: „Dáš-li mi všecky své slepice, pomohu ti z té nesnáze.“ — „Což slepice!“ řekl člověk, „i husy ti dám, a třeba celé své jmění.“ Lišák vzal na se spůsob soudce nestranného a řekl: „Spor to velmi důležitý, jdeť o život a o smrt. Ti první soudili lehkovážně. Jinde ta rozepře rozsouzena být nemůže, leč na místě, kde se přihodila, a protož tam musíme jít; tam se shledá, která strana má pravdu.“ — Když pak na to nešťastné místo přišli, řekl lišák, že se ta věc musí vzít od počátku: „Ty člověče posad se na kámen, kde’s tehdáž seděl, a ty hade vlez zase do jámy, kde jsi byl.“ Když oba tak učinili a had se vsoukal do jámy, mrknul lišák na člověka: „Nuže rychle přival kámen!“ a člověk nedal se podruhé pobízet. I děkoval lišákovi za vysvobození od jisté smrti, a lišák odpověděl: „Ale nezapomeň na slepice; zejtra přede dnem přijdu si k tobě na snídaní!“

Sedlák přišel domů s radostí, jako by se byl z nova narodil, i vypravoval ženě, co se mu přihodilo, velebil lišákovu moudrost a doložil, že mu za to slíbil všecky slepice a že si zejtra přede dnem pro ně přijde. Žena byla sice ráda, že muž její nezahynul, ale bylo jí taky líto slepic. Druhého dne časně ráno přišla žena k oknu, a vidouc lišáka přecházet po dvoře a v okno nahlížet, zavolala muže: „Slyšíš, starý! někde se tu vzal lišák před okny.“ — „I to ten, co mě vysvobodil, přišel si pro slepice.“ — „Leda bych se zbláznila, abych mu slepice dala! buď pán Bůh pochválen, že’s ty zdráv! vezmi ručnici a lišáka zabí, dostaneš ještě několik rénských za kůži.“ — Člověk uposlechl ženy, vzal ručnici a oknem do lišáka vypálil. Umíraje zvolal žalostně lišák: „Tak hle svět odplácí.“ —