ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Z Charvatska.)

1

Jedné ženě narodil se synáček, ano nikoho doma nebylo kromě sluhy, jenž za dveřmi spal. Tehdy přišly tři panny v bílém obleku a počaly soudit, co se tomu dítěti přihodí za jeho života. Jedna řekla, že bude velmi bohatým; druhá řekla, že nebude, ale pracně a těžce se bude živiti; a třetí řekla: „Poněvadž tito lidé jsou velmi skoupí, že nic ani na stůl nedají, abychom se zde mohly déle pozdržeti“ — jest totiž obyčej, v takový čas dáti na stůl aspoň chléb, víno a kus masa, aby dítě potom bylo šťastnější — „protož ať se utopí v sedmém roce“. Nikdo toho neslyšel, než ten sluha, jenž za dveřmi spal. I pověděl druhého dne všecko svému hospodáři, co panny mluvily. Od té doby měl hospodář bedlivý pozor na dítě, a když mu mělo minouti sedm let, nebylo nikdež příležitosti, aby se utopilo; nicméně odešlo ke studnici, naklonilo se tam do vaničky, ve které bylo něco málo vody, a tak se zadusilo.

2

Jedna hraběnka měla synáčka, a když se narodil, přišly Sudičky soudit. První řekla: „Nechť bude vojenským důstojníkem“; druhá řekla: „Nechť bude tím, čím otec jeho jest“; a třetí řekla, že ho vlk sežere. I slyšel to všecko jeden žebrák, kterak soudily, a pověděl potom hraběti. Když ten synáček vyrostl, prosil jednou otce, že by se rád po lese projel v kočáře. Otec k tomu svolil, a syn jel do lesa, kde rostlo mnoho pěkných vonných růží. Mimo kočího nebylo s ním nikoho. I řekl kočímu, aby mu jednu růži utrhl. Ten mu ji podal do kočáru, obrátil, a jeli domů. Když domů přijeli, otec i matka vyšli, aby ho vzali z kočáru ven. Odevřeli kočár, a vyskočil z něho vlk — byla to ta růže, která mu v lese tak pěkně voněla. A tak se vyplnilo, co mu usoudily Sudičky.

3

(Z Bulhar.)

Nějaký pocestný zůstal jednou na noc ve stavení, kde hospodyně ten den porodila děvčátko. O půl noci, když domácí všickni spali, viděl, že přišly k tomu dítěti Sudice a soudily: první řekla, že to děvče bude živo padesát let; druhá řekla, že bude chudé; a třetí řekla, že se vdá za toho pocestného. Ten pocestný to slyše, podivil se a řekl: „Třicet let jsem zůstal neženatý a mám snad ještě dvacet let čekati na to děvče?“ Vstal, sebral své věci a vzal také to nemluvňátko, i zlostně jím hodil na ulici a odešel. Brzy potom probudila se matka a shledala, že dítěte, ani pocestného tu není. Domácí hned se rozběhli a našli dítě pod plotem krvavé, vzali je a vynasnažili se, aby mu zachovali život. Dítě se uzdravilo a nezůstala mu než na krku malá jizva. Ten pocestný byl v jiném městě živ a po dvaceti letech vyhledav sobě nevěstu, oženil se. I vida na krku ženy své jizvu, tázal se jí, od čeho to? Ta mu vypravovala, jak a co se bylo stalo v první den jejího narození, a jak se potom rodičové její přestěhovali do jiného města, kde posud žijí. Ten člověk, slyše to, ulekl se, že se vyplnilo, co před dvaceti lety byl slyšel od Sudic.