ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Z Jižní Rusi.)

Člověk jeden se oženil a vzal sobě ženu z druhé vsi. A v jeho stavení zůstávali taky ještě otec, matka a mladší bratři. Když pak jeho žena byla v jiném stavu, tehdy řekla jemu tchyně: „Přivez ji ke mně do kouta, já sama bydlím ve stavení.“ A on tak učinil. A když pak už nastala ženská práce, vyšel ven ze stavení a díval se tam oknem. A co byste myslili? Tchyně vzala provázek a natáhla jej přes světnici křížem, z koutka do koutka. A děťátko už za kamny leželo a plakalo. Tehdy ona hvizdla a děťátko ze zákamní vyskočilo a po tom provázku běželo sem tam a zase za kamna. Muž viděl, že se tu něco čertovského provozuje a rozzloben vešel do stavení: „A teď, ženo, se oblec, pojedem domů!“ Tchyně mu to všelijak chtěla rozmluvit, ale on stál na svém: „Ne, pojedem!“ I jeli. Na cestě bylo jim přes potok jet. On zastavil: „Vstaň, ženo, z vozu!“ A žena vstala. — „Rozviň dítě a polož na zem!“ — Ona nechtěla. Tehdy on ji bičem, i musila dítě rozvinout a na zem položit. Pak přejel vozem se ženou přes potok. „A teď hvízdni!“ Žena hvízdla, a dítě se vzchopilo a přes vodu! a běhalo kolem vozu. Muž zůstal omámen, až mu ruce sklesly. „Což to hle je?“ začal se ženy vyptávat. „Což jiného?“ řekla, „nežli že já a moje matka jsme přirozené vědmy; tak u nás vždycky dělávají s dětmi. Jen se nic neboj: přirozená vědma není tak zlá jako učená. Ona jen se obraňuje nečisté síle, ale sama nikomu neubližuje.“