ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Z Polsky.)

Jeden nuzný žebrák šel po vsi prosit a přišel k Blažkové. Ale Blažková byla skoupá a lakomá, ani kousku suchého chleba žebrákovi nedala, ano ještě se naň osopila a ze světnice ho vystrčíc, ani mu neřekla „Naděl pán Bůh!“

Žebrák šel, a jak vyšel od Blažkové, šel vedle k Janové, Janová byla dobrá a milosrdná žena; jak mile toho žebráka spatřila, vzala svým dětem od huby dva kousky chleba, které jim nyní právě pomazala máslem, a žebrákovi je darovala, řkouc: aby mu pán Bůh něco lepšího nadělil, ona že je chudá a nic jiného v chalupě nemá. — „Zaplať pán Bůh, milosrdná ženo! aby ti to pán Bůh nahradil desateronásobně, abys mohla své nahé děti ošatit a byla šťastna, a co dnes začneš dělat, abys dělala do západu slunce.“ Tak mluvil odcházeje ten žebrák. — „Zaplať pán Bůh! zaplať pán Bůh!“ děkovala Janová žebrákovi za dobrořečení; ale co mluvil, ani dobře nepovážila, ani tomu nerozuměla.

Janová byla chudá vdova a měla dvě děti, které svýma rukama živila; a když žebrák od ní odešel, už bylo po polední, a její děti ještě nic neobědvaly, a k večeři jim taky neměla co dát. Z jara dostala Janová od Blažkové tři záhony lnu, za které po mnoho dní musila těžce dělat, ale oddělala to; ten len sama sobě sebrala, namočila, změdlila, vyčesala i spředla, jak náleží, a potom jí z něho tkadlec udělal asi dvacet loket plátna, a to plátno, celé jmění své, schovávala sobě na zimu, dětem a sobě na košile. Když ten žebrák odtud odešel, byla v domě taková bída, žeby ani sekerou nebylo co utnout; děti plakaly, chtěly jíst, a jí taky bylo do pláče. I nevěděla, co si počít, až jí přišlo na mysl, aby několik loket toho plátna donesla židovi na prodej a za to aby koupila chleba i soli.

I začala to plátno měřit, děti se utišily, a ona měřila, měřila pořád bez konce, a měřila až do západu slunce. Ze svých dvacíti loket tisíce loket naměřila plátna. Radosti plná poděkovala napřed pánu Bohu, a chtíc děti co nejdříve posilnit, neběžela teprv na konec vesnice k židovi, nébrž vzala několik loket plátna a prodala je Blažkové, ovšem že za psí peníze; ale co měla dělat, když se dětem chtělo jíst? — Na druhý den byl v městě výroční trh, a Janová tam nesla své plátno, a že bylo tenké i pěkné, dobře jí za ně zaplatili. A tak sobě Janová z trhu domů přinesla mnoho věcí rozličných a krom toho ještě taky plný váček peněz. Brzy potom koupila sobě Janová dvě krávy, kousek pole a loučky, najala si čeládku, chválila Boha i pracovala. To štěstí její nebylo Blažkové vhod; i ačkoli nyní spolu častokrát jedly i pily, ano se i zkmotřily, však upřímná vždycky nebyla Blažková k Janové. Jednou při skleničce pálenky doptávala se Blažková na Janové, jakým to spůsobem přišla do své chudoby a jak si zas pomohla? A Janová jí všecko věrně od počátku vypravovala, jak co bylo: jak přišel k ní prosit jeden žebrák, jak dětem od huby vzala dva kousky chleba a jemu je dala, jak on jí za to dobrořečil a prosil Boha, jak ona toho ani nepovážila, jak potom děti chtěly jíst a plakaly, jak chtěla plátno k židovi donést, aby měla na chléb a na sůl, jak to plátno měřila až do západu slunce — všecko, všecko jí pověděla. Blažková, když to vyslechla připila jí pálenky a řekla: „Ach má zlatá kmotřičko! kdybyste věděla, jaká časem u mně bývá taky bída! však já mám taky dítky, a můj nemůže ani vystačit; i ačkoliv obadva pracujeme, však to všecko jen se projí — ach milá kmotřičko! jest-li vás ten žebrák někdy zas navštíví, řekněte mu, aby taky přišel ke mně.“ — „Milá kmotřičko!“ odpověděla Janová, „jest-li ho pán Bůh ke mně pošle, jistotně ho poprosím, aby se stavil u vás.“ Blažková dala ještě jednou nalejt, a pak si daly po hubičce, objaly se a rozešly. Asi za týden potom šel ten žebrák po vsi, týž žebrák, co Janové na pánu Bohu vyprosil štěstí, a přišel taky k ní.

Milá žena radostí ani nevěděla, kam ho posadit, děkovala mu, uctila ho i obdarovala, a když jí žebrák dával s Bohem a odcházel, prosila ho, aby se taky zastavil u její kmotry Blažkové; a žebrák slíbil, až obejde ves, že potom k ní půjde.

Když pak žebrák už ves obešel a přicházel, Blažková, z daleka ho vidouc oknem, namazala svým dětem po kousku chleba, a jak mile vstoupil do stavení, honem jim utrhla chléb od huby a žebrákovi jej dala. „Zaplať pán Bůh!“ řekl žebrák, „a jak co začneš dělat, abys dělala do západu slunce.“ A po té odešel. Blažková měla zatím už připravené plátno k měření a už už vytahovala z kouta loket, i chtěla měřit; ale v tom děti chtěly pít a sama taky dostala náramnou žízeň. Aby nezmařila mnoho času, doskočila honem ke studni pro vodu: ale jak jednu konývku přinesla, běžela pro druhou, a jak přinesla druhou, běžela pro třetí, čtvrtou, desátou, a tak bez přestání a bez potřeby vodu nosila až do západu slunce.