ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Ze Srbska.)

Jeden mladý velmi silný jonák šel do světa hledat sebe silnějšího neb sobě rovného. Potkal jednoho, jenž kamení na moučku drtil; popadli se a jonák toho druhého porazil. Potom se pobratřili a šli dál. Potkali zas jednoho, jenž v lese stromy rovné křivil a křivé narovnával. Opět se popadli a jonák přemohl i toho třetího, třetí pak porazil druhého; i pobratřili se zas.

Potom přišli ti tři pobratřenci do velikého lesa, našli chatrč a v ní veliký hrnec a kus slaniny. Umluvili se, že tu budou živi pohromadě, dva že budou choditi do lesa na lov a třetí že bude doma vařiti oběd. První den šli ti dva silnější do lesa, a ten, co kamení drtil, zůstal doma kaši vařit. Když uvařil, přišel pidimužík, maje vousy na loket, a toho silného přemohl, kaši snědl a odešel. Ten pak rychle postavil jinou k ohni, ale prvé než se uvařila, přišli ti dva s lovu, jest-li oběd hotov? I vymluvil se, že dříví bylo syrové, že nemohl uvařiti. Druhý den zůstal doma vařit ten, jenž rovné stromy křivil a křivé narovnával. I vedlo se mu tak jako onomu: pidimužík ho přemohl a kaši snědl, a on též se vymluvil, že bylo dříví syrové. Třetí den zůstal doma ten jonák. Když kaši měl uvařenou, přišel opět pidimužík a chtěl oběd. A když onen mu ho nechtěl dáti, popadli se a jonák zvítězil, pidimužíka odvlekl za vousy k jednomu stromu a vousy mu do kmenu zaklínoval i nechal ho tam. Když pak ti druzí dva se vrátili, měl kaši hotovou. Po obědě řekl, aby se šli podívat na toho, jenž jim kaši bral. Ale když tam přišli, nenašli ani pidimužíka, ani toho stromu.

I stopovali ho až k jedné veliké a hluboké jámě, upletli dlouhý provaz a ten jonák dal se po něm dolů spustiti za pidimužíkem, nařídiv, až zatřese provazem, aby ho vytáhli. Tou jamou přišel dolů na druhý svět a stopoval pidimužíka až k jedné chaloupce, před kterou krásná panna seděla. Otázal se jí, šel-li tudy nějaký stařec, maje vousy do kmenu zadělané? Odpověděla, že šel tam do světnice, že to její otec; avšak aby za nim nechodil, že velmi je rozhněván. Ale on přímo za ním a našel starce na posteli, vousy ve kmeně a kmen vedlé něho. Jak ho stařec spatřil, skočil s postele pod stůl a děrou do země dále do druhé světnice. Ten za ním dolů a tu spatřil ještě krásnější pannu; ale stařec jemu opět ušel děrou pod stolem dolů do třetí světnice. Jonák opět za ním, a tu přijda do třetího dvora, viděl seděti před chalupou pannu z nich nejkrásnější. Na otázku, viděla-li jakého starce? ukázala mu opět do světnice a varovala, aby za ním nechodil. On však přece za ním a starce tím kmenem, v němž mu vousy vězely, umačkal. Potom odvedl s sebou všecky tři panny pod jámu, kudy přišel, a provazem zatřásl. Tehdy ti nahoře vytáhli napřed tu první pannu, potom druhou a naposledy třetí nejkrásnější a o každou se spolu poprali. Zatím dole jonák opět zatřásl provazem a ti ho vytáhli až do polovice jámy a pak spustili, chtíce aby se zabil; a však nestalo se mu nic. Nemoha nahoru, chodil po tamtom světě a našel na dubě veliké hnízdo s mladými ptáka noha. V tom přiletěla hala, aby ty mladé sežrala. On halu zabil, a mladí schovali ho z vděčnosti pod křídla svá, aby ho jich otec v prvním okamžení nepohltil. Když starý noh přiletěl, povolil mu, aby si na něm něco vyžádal. Jonák ho prosil, aby ho noh donesl zase na druhý svět; musil však s sebou vzíti na cestu devět bochníku chleba a devět jehňat, a kdykoli noh, letě s ním nahoru, zasyčel, musil mu něco toho do hrdla vhoditi. Když pak už přicházeli nahoru, a noh opět zasyčel, neměl mu jonák už co dáti; i uřízl si kus lýtka a dal jemu. Nahoře na zemi tázal se noh, co mu to naposledy dal? On: že kus své nohy. Tehdy noh zase ten kus vyplil a k noze přilepil i zhojil, řka: „Děkuj pánu Bohu, že jsem dole nevěděl, že máš tak sladké maso: nebyl bych tebe nahoru vynesl!“ Potom noh se zas vrátil a jonák šel za svými zpronevěřilými pobratřenci, i zabil oba dva a pak se oženil s tou třetí nejkrásnější pannou.