ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Ze Slovinska.)

Byl jednou na Dunaji nějaký pán, a měl svého rybáře. Jednou chtěje strojiti hostinu, poručil rybáři, aby mu ve třech dnech tři centy ryb odvedl. Rybář chodí lovit první, druhý, třetí den — ale ani rybičky dostati nemohl. Když pak třetího dne po poledni celý zarmoucený už domů se vrátiti chtěl, připlul k němu na loďce pán v zeleném obleku i tázal se ho, proč je tak smutný? Rybář mu pověděl, a pán řekl: „Slib mi, co máš, o tom nevěda, a ještě dnes dosti ryb nalovíš.“ — „Co nevěda mám, snadno pohřeším,“ myslil si rybář, a slíbil, a do večera nalovil ryb tolik, že je sotva čtyřmi koňmi na voze odvezli. „A víš-li co’s mi slíbil?“ ptal se ho potom pán. „Nevím, řekl rybář, „ale nechť je co koli.“ Pán se usmál a řekl: „Věz, že tvoje žena je sama druhá, a bude synka míti: toho’s mi slíbil; za dvacet let si pro něj sem přijdu.“ —

A tak se taky stalo: rybářovi narodil se skutečně synáček. Když povyrostl, posílali ho do školy, a prospíval v učení tak, žeby byl mohl svým časem za kněze vysvěcen býti. „Za kněze ho nedáme,“ řekli rodiče, „protože je zaslíben; ale dejme ho raději do černé školy.“ Když se v černé škole vyučil, věděl všecko, co bylo a co bude. Tehdy řekl otci svému: „Otče! už je čas, abychom šli.“ — „A kam?“ — „Což nevíte, komu jste mě před dvaceti lety slíbili, když jste tehdáž šli lovit ryb? Však nic se nebojte! jen pojďte za mnou, nic se vám ani mně zlého nestane.“

Když přišli k Dunaji, připlula zase ta loďka a v ní pán v zeleném obleku. Syn vstoupil do loďky, pán odstrčil, a loďka s oběma se potopila. Mezi tím, co rybář zarmoucen domů se vracel, dostal se jeho syn vodou do nějakého zakleného města v podzemí, kdež ani človíčka viděti nebylo. Maje hlad, nalovil si ryb, upekl je a najedl se, a potom usnul. Tu se mu zdálo, aby šel na noc do zámku, tam aby se posadil za stůl, rozžhal svíce a čekal. I učinil tak. O půl noci odevřely se dvéře a do pokoje se přivalil veliký had, postavil se proti mládenci a prosil: „Polib mne.“ Ale mládenec ho zaklel: „Odstup ode mne, ďáble!“ nemáš ke mně moci žádné.“ Na to had odešel. Druhý den po polední zase usnul, i zdálo se mu, že by byl dobře udělal, kdyby byl toho hada políbil. Probudiv se, umínil sobě, že tam zase půjde a hada políbí, přijde-li. O půl noci přivalil se ještě větší had, měl dvě hlavy, a postaviv se proti němu, prosil opět: „Polib mne.“ Mládence obešla hrůza a zase jej od sebe zaklel. Třetího dne zdálo se mu zas: „Dobře bys byl učinil, kdybys byl políbil hada!“ Když se probudil, umínil si, že ho políbí, byť i ještě byl strašnější. Z večera šel zase do zámku, sedl za stůl, rozžhal svíce a čekal. O půl noci připlazil se had tříhlavý, ještě větší a strašlivější než předešle, sepnul se proti němu a prosil: „Polib mne.“ Mládenec nakloniv se k němu, políbil ho. V tom okamžení udělala se z hada překrásná panna. Byla to zakletá dcera pána toho zámku, a s ní ten zámek i celé město vysvobozeno jest. Otec i matka její přišli a přivítali jej s radostí velikou ; otec pak řekl: „Dám ti své království i svou dceru, líbí-li se ti.“ Mládenec ovšem byl spokojen, ale jedno rmoutilo jej, totiž pomyšlení: „Mně se zde tak dobře daří, a můj otec na Dunaji myslí, že jsem se propadl do pekla. Kdybych mohl ještě jednou přijíti k otci svému na Dunaj, abych mu řekl, jak se mi vede, byl bych zúplna spokojen!“ Na to mu řekla ta panna: „Mám takovou věc, že bys lehko přišel k otci svému, jen kdybys potom se zase vrátil.“ Mládenec slíbil, že zase přijde, a panna se uvolila, že bude sedm let na něj čekati. Potom mu dala prsten a řekla: „Pohleď skrze ten prsten a mysli si, že bys byl rád u otce svého na Dunaji a budeš tam. A když potom budeš chtít ke mně přijíti, pohleď zase skrze ten prsten, a mysli si, žebys byl rád u mne. Ale ať ho nikomu neukážeš, sic o něj přijdeš, a pak se ztěžka kdy k nám dostaneš.“ —

Otec i matka velmi se radovali, že svého syna zase viděli zdravého; a musil jim obšírně vypravovati, co a jak se mu vedlo. Potom ho dovedl otec taky k svému pánu, kterému vždy ještě ryby lovil, a i tu se všickni radovali. Měl pak ten pán dvě dcery, a řekl mu: „Zůstaň u nás: dám ti kus svého království a jednu svou dceru, bude-li se ti líbiti.“ On pak si myslil: „Mě tam očekává celé a větší království, a krásnější žena než tato. Ale což je? zůstanu tu několik dní, však lehko se mohu zase dostati zpátky.“ — Jednoho dne šel s těmi dcerami na procházku a na cestě jim ten prsten ukázal i pověděl, jakou má moc. Dcery si myslily: „Kdybychom jemu ten prsten mohly vzíti, potom by rád u nás zůstal!“ A posadivše se s ním do stínu pod nějaký strom, uspaly jej a prsten mu vzaly; i nechaly ho potom v domnění, že jej ztratil po cestě. Zůstal u nich pět let a pak si umínil, že půjde toho podzemního města hledat. Šel, a přišel pozdě večer v lese do nějakého stavení, a prosil, aby ho tu nechali přes noc. Nebylo nikoho doma, než nějaká žena; ta řekla: „Ráda bych ti tu popřála noclehu; ale moji tři bratři jsou zloději, přijdou domů a zabijí tě.“ — „Nic se neboj,“ řekl mládenec, „přines mi víno, budu tu na ně čekati.“ O půlnoci přišli bratři domů: „Kdo jsi?“ — „Já sám nevím; jsem tulák, sem tam po světě chodím, protože musím.“ — „Kterého pak jsi rodu?“ — „Nevím; klátím se po světě neustále; nejsem nikde doma.“ — „Jak ti říkají?“ Mládenec věděl z černé školy, že ti tři zloději měli bratra a že ho ztratili; i jmenoval jim toho ztraceného bratra jméno a příjmení. — „Zajisté jsi ty náš vlastní bratr, kterého jsme před několika lety ztratili.“ — „Dost možná,“ odpověděl jim. I začali ho přemlouvati, aby zůstal s nimi a vychvalovali mu své zlodějské řemeslo. „A co jste dnes dostali?“ tázal se jich. — „Oj velmi mnoho, jako nikdy ještě. Dostali jsme střevíce, plášť a klobouk: kdo ty střevíce obuje, ujde za půl hodiny dvě stě mil; kdo ten plášť na se vezme, nikdo ho neuvidí; a kdo ten klobouk před sebe hodí, každá hora se mu otevře.“ — „Ale jest-li to taky pravda?“ — „Ovšem pravda!“ řekli a dovolili mu, aby toho sám na sobě zkusil. On pak maje na sobě klobouk, plášť i střevíce, skočil, až se země zatřásla a ten tam. Nejprvé šel ke Slunci, kde vychází; myslil si: „Slunce po všech zemích svítí, bude zajisté také věděti cestu do města podzemního. Ale Slunce řeklo: „Neznám té cesty; musí to býti někde mezi horami v úzké dolině, kam nikdy nepřijdu. Ale Luna svítí po všech skulinách; jdi, zeptej se jí.“

Mládenec šel, kde Luna vychází, i tázal se jí, ví-li cestu do města podzemního? A Luna zase řekla: „Nevím; musí to býti mezi horami, kam nikdy nepřijdu. Ale jdi k Větru; on všemi skulinami proletuje, zajisté ti taky cestu poví.“

I šel tam, kde Vítr vychází, a tázal se opět, ví-li, kudy se jde do města podzemního? — „Kterak bych nevěděl?“ řekl Vítr; „zejtra přede dnem tam zase půjdu: králova dcera se tam vdává; půjdu jim na svatbu foukat, aby jim nebylo příliš horko.“ Přede dnem šli. Přišli k ohromným skalám. Vítr se prodral skulinou a mládenec za ním nemohl. I vzal klobouk a hodil jím o skálu, skála se odevřela a měl za Větrem cestu hotovou. K ránu byli v podzemním městě. Vítr šel na svatbu foukat, a mládenec do kostela očekávat svatebníků. Svatebníci přišli a kněz počal oddávati; v tom uhodil jemu mládenec po knize, až upadla na zem. „Z vás jeden musí míti veliký hřích na sobě,“ řekl kněz ženichovi a nevěstě, a ta hned vyznala, že slíbila svému osvoboditeli, že na něj bude čekati sedm let, a ty že ještě neprošly. Na to řekl kněz, že musí čekati do sedmi let, a prvé že si jiného nesmí vzíti. I tázal se jí, kterého by měla raději: toho neb onoho? — „Onoho,“ řekla, „kdyby přišel; ale vím, že ho nikdy víc neuhlídám!“ I bylo to mládenci mílo slyšeti. Když se svatebníci rozešli, sundal se sebe v královském zámku plášť a hned ho tu poznali. Panna jej objala a řekla: „Hleď! právě dnes bych se byla za jiného vdala, kdyby mne vyšší moc nebyla vystřežila.“ Brzy na to měli spolu oddavky a po oddavkách bohatou hostinu. — A mně tam taky dali vína z řešeta, chleba ze sklenice a lopatou po hřbetě. Po té jsem šel domů.