ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(Z Krajiny.)

Země byla pustá, nikdež nic nebylo než kamení. I bylo toho Bohu líto a protož poslal svého kohouta, aby ji zúrodnil. Kohout posadil se na jednu jeskyni a snesl vejce podivné moci a platnosti. Vejce se prorazilo a vyplynulo z něho sedm řek. Řeky zavlažily celou tu krajinu a v krátkém čase zazelenala se celá, všude bylo plno kvítí i ovoce, bez všeliké práce lidské rodila se na poli pšenice a na stromoví netoliko jablka a fíky, nébrž i chléb nejbělejší a nejsladší. A v tom ráji živi byli lidé bez všeliké starosti, pracujíce, ne proto, žeby toho bylo třeba, nébrž aby jim ušel čas a pro své vyražení.

Okolo toho ráje byly hory vysoké, aniž bylo se lidem báti jakého násilí anebo vzteklé bouře. Ano nedosti na tom. Aby lidé, jsouce jinak svoji a svobodni, v nevědomosti své nevzali žádné škody, třepetal se vysoko na nebi boží kohout a každého dne jim kokrhal, kdy mají vstáti, kdy jísti a kdy co dělati. Lidé byli šťastni, a jen ten boží kohout je mrzel pro své neustálé kokrhání. I počali lidé reptati a Boha prositi, aby je toho nepokojného zvířete zbavil: „však i bez něho bychom uhodli,“ pravili, „kdy máme jísti, pracovati a vstávati.“ Bůh je vyslyšel a kohout uletěl s nebe a jen ještě jednou jim zakokrhal: „Líto mi vás, chraňte se jezera!“ Lidé byli tomu velmi rádi a nikdo jim už nepřekážel. Jedli, pracovali i vstávali pořádně, jak už byli zvyklí a jak je tomu naučil kohout. Ale znenáhla začali někteří mysliti, že se nesluší, aby lidé tak otrocky poslouchali kohutího kokrhání, i začali živi býti každý po svém, nižádného pořádku nezachovávajíce. Z toho povstaly nemoci i všeliké jiné nesnáze. Toužebně ohlíželi se lidé zase po nebi, ale bylo darmo, božího kohouta nikdy více nespatřili. — I chtěli aspoň na jeho poslední slova dbáti; ale nikdo nemohl se dohádati jich smyslu. Mají se prý obávati jezera, napomenul jich kohout, proč? vždyť není žádného jezera v té dolině, teče tu pokojně těch sedm řek, ježto vyplývají z vejce. A protož hádali lidé, že to nebezpečné jezero je tam někde za horami a posílali každý den člověka na vrchol, zdali by co nespatřil. Ale odnikud nebylo žádného nebezpečí, člověk darmo chodil a lidé se opět upokojili.

Zpupnost víc a více se rozmáhala; z pšeničných klasů dělaly sobě baby pometla a mužští jimi pod sebe stlali; i nechtělo se jim už ani lézti na strom, aby si nabrali chleba, nébrž podpalovali stromy, aby upadly a oni je bez práce mohli obrati. Když se nasytili, lehli sobě podlé řeky, zlořečili a páchali všeliké nešlechetnosti.

Jeden vyvalil oči na vodu, zakýval hlavou a zableptal: „He, bratři! podivná věc: rád bych věděl, proč je té vody právě tolik, proč jí není více ani méně?“ Druhý odpověděl: „I to byly jen vrtochy kohoutovy! hanba dost, že ho vždy ještě posloucháme a dáváme hlídat jezera, kterého ani nebylo ani nebude. Kdyby bylo po mém, hlídač by tam vícekrát nešel. A co se týče řeky, myslím, žeby bylo lépe, aby bylo vody víc.“ Soused jemu sice k prvnímu přisvědčil, ale myslil, že je vody dost, ba až na zbyt. Nějaký břicháč dodal, že mají zajisté oba dva pravdu, a žeby bylo nejmoudřejší, aby to vejce roztloukli a jen tolik vody každému na zem pustili, co jí potřeba; a toho jezerního hlídače že skutečně už nepotřebují.

Sotva se to rozhlásilo, nastal po dolině pokřik a všecko se hrnulo k tomu vejci, aby je roztloukli, a všickni jen toho lítovali, že hlídač už odešel, a zejtra že ta hlídka může přestati. Lid sa postavil okolo vejce, ten břicháč vzal kámen a uhodil o ně. Vejce se roztlouklo, jako když hrom udeří, a tolik vody vyvalilo se z něho, že skoro celé lidské pokolení zahynulo. Ráj naplnil se vodou a na tom místě nebylo než veliké jezero. Voda rostla výše a výše, až i dosáhla nejvyšších vrcholů hor, tam kde stál ten hlídač.