ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Betva byla překročena. Již jen sto kilometrů nás dělilo od stanice Etavahu.

Čtyři dny uplynuly bez příhody — ba i bez loveckého dobrodružství. Dravci nebyli hojní v této části království Scindijského.

„Dozajista,“ opakoval kapitán Hod, ne bez jistého hněvu, „přijdu do Bombaye, aniž jsem zastřelil svého padesátého!“

Kâlagani nás vedl s obdivuhodnou jistotou tímto územím, jen slabě zalidněným, jehož topografii dobře znal, a dne 29. září počal vlak vystupovati po severním svahu Vindhyje, aby projel průsmykem Sigurským.

Až sem odbyla se naše cesta Bundelkundem bez obtíže. Však zrovna tato země jest jedna z nejméně bezpečných v Indii. Tam všichni zločinci rádi vyhledávají úkryt. Pobudů je zde velký počet. Zde Dakoatové se zálibou se oddávají svému dvojitému zaměstnání: jako traviči a zloději. Je tedy potřebí býti bedlivě na stráži, ubíráme-li se tímto územím.

Nejhorší část Bundelkundu je zajisté toto hornaté území Vindhyje, kudy měl právě steam-house proniknouti. Cesta není dlouhá — nejvýše sto kilometrů — až k Jubbulporu, nejbližší stanici trati z Bombaye do Allahabadu. Nemohli jsme však čítati na to, že pojedeme tak rychle a pohodlně, jako jsme jeli planinami Scindie. Dosti příkré cesty, špatně udržované silnice, kamenitá půda, ostré záhyby, nedostatečná šířka některých míst cesty, to vše působilo k umenšení naší střední rychlosti. Banks nepočítal na to, uraziti více než patnáct až dvacet kilometrů v těch desíti hodinách, které jsme denně hodlali býti na cestě. Bylo nutno ve dne i v noci bedlivě stříci okolí silnice a táboru s přísnou pozorností.

Kâlagani první nám udělil tuto radu, ačkoliv jsme byli dobře opatřeni a dobře ozbrojeni. Náš malý hlouček, se svými dvěma vozy a věžičkou — skutečnou kasematóu, kterou náš ocelový obr nesl na hřbetě — poskytovaly jistou „opornou plochu“, abychom užili moderního výrazu.

Zločinci, Dakoatové nebo jiní, ba i Thugové — zdržovali-li se dosud v této divoké části Bundelkundu — sotva by se byli odvážili nás přepadnouti. Ostatně, opatrnosti nikdy nezbývá, a jest lépe, býti připravenu na všechny případy.

Během prvních hodin tohoto dne dostihli jsme průsmyku Sirgurského, a vlak postupoval jím bez obtíží. Časem, když příkrost cesty stávala se poněkud větší, bylo nutno přidati páry; avšak ocelový obr, pod rukou Storra, vyvodil vždy potřebnou sílu, a častokráte bylo nutno přemáhati stoupání dvanácti až patnácti centimetrů na metr.

Na odbočení od správné cesty nebylo ani pomyšlení. Kâlagani znal dokonale všecky stezky území Vindhyje a zejména průsmyk Sirgurský. Také se nemýlil nikdy, ani když více cest ústilo u některého místa, ztraceného mezi vysokými skalami na úpatí rozervané rokle, uprostřed hustých jehličnatých lesů, které uzavíraly rozhled na vzdálenost dvou až tří set kroků. Opustil-li nás někdy, šel-li ku předu, někdy sám, někdy provázen Banksem, mnou nebo jiným z našich druhů, činil tak, aby ohledal ne směr cesty, nýbrž její stav.

Deště, které spadly v deštivém, sotva ukončeném období, poškodily ovšem nemálo silnice, vymlely půdu — okolnost, s níž jsme musili počítati, dříve než bychom se dostali na cestu, kde nebylo snadno se obrátiti.

Celkem jsme se za těchto okolností brali ještě dosti dobře a snadno ku předu. Déšť úplně přestal. Nebe, zpola zacloněné lehkými mráčky, kterými časem prokmitlo slunce, nehrozilo již strašnými oněmi bouřemi, jejichž prudkost je postrachem zejména střední části poloostrova. Teplo, ač nebylo značné, přece jsme pocítili po několik hodin denně, celkem však udržela se teplota v prostřední výši, snesitelná pro cestující dobře opatřené. Jedlé zvěře bylo dostatek, a naši lovci snadno opatřili potřeby k jídlu, aniž se příliš vzdálili od steam-housu.

Jedině kapitán Hod — Fox také, rozumí se — litoval, že tam není dravců, kteří obývali Tarryani. Mohli však doufati, že se setkají se lvy, tigry, pardaly, tam, kde je skoro úplný nedostatek přežvýkavců, kteří jim slouží za potravu?

Chyběli-li však masožravci ve fauně Vindhyje, naskytla se nám tím spíše příležitost, seznámiti se s indickými slony — míním divoké slony, z nichž posud viděli jsme jen málo kusů.

Dne 30. září k polednímu objevil se párek těchto skvostných zvířat před naším vlakem. Když jsme se přiblížili, uhnuli se na stranu silnice, aby pustili kolem sebe tento jim neznámý povoz, jenž je patrně polekal.

K čemu je zabíjeti bez potřeby, jen abychom ukojili svoji loveckou vášeň? Ani kapitánu Hodovi to nenapadlo. Spokojil se obdivem těchto krásných zvířat, úplně svobodných, která zde žijí ve skalních roklích, kde potoky a pastviny jim skýtají všeho, co k živobytí potřebují.

„Krásná příležitost,“ pravil kapitán, „pro našeho přítele Matyáše van Guitta, aby nám uspořádal přednášku z praktické zoologie!“

Je známo, že Indie jest hlavní zemí slonů. Tito tlustokožci náleží všichni témuž druhu, který však stojí poněkud níže než druh slonů afrických — a sice nejen ti, kteří se prohánějí v různých provinciích poloostrova samého, ale i onino, jejichž stopy sledujeme v Birmě, v království Siamském až k územím ležícím východně od zálivu Bengalského.

Jak bývají loveni? Obyčejně do „kiddahu“, místa ohraničeného palisádami. Jedná-li se o chycení celého stáda, lovci, počtem tří až čtyř set, pod vedením „džamadara“ nebo domorodého vůdce, je pozvolna vhánějí do kiddahu, zavírají je tam, oddělují od sebe pomocí krotkých slonů k tomu cvičených, spoutají jim potom zadní nohy a mají je tím ve své moci.

Avšak tento způsob, který vyžaduje čas a jisté úsilí, jest často bezvýsledný, chceme-li chytiti velké samečky. Jsou to obyčejně dosti zlomyslná zvířata, dosti chytrá, aby prolomila kruh honců a nedala se zahnati do kiddahu. Užívá se k honu také samiček, které samce následují po několik dní. Tyto samičky nesou na svých hřbetech mahuty, zahalené v temné látky, a když sloni, ničeho netušíce, se oddají sladkému spánku, spoutají a svážou je mahuti, než mají čas se vzpamatovat.

Druhdy — měl jsem již příležitost to říci — chytali slony do hlubokých jam na místech, kudy se obyčejně ubírají, vykopaných do hloubky patnácti stop; avšak při pádu se zvíře poranilo nebo zabilo, tak že skoro úplně bylo upuštěno od této barbarské methody.

Konečně užívá se také lassa, v Bengalsku a Nepalu. To je pravý lov se zajímavými okamžiky. Sloni, dobře cvičení, jsou obsazeni třemi muži. Na krku jim sedí mahut, který je řídí, na zadku honec, který je pohání klackem nebo špičatým hrotem, na hřbetě Ind, který jest ozbrojen lassem, opatřeným pohyblivým okem. Takto opatřeni pronásledují divoké slony častokráte celé hodiny, přes planiny, skrze lesy, při čemž lidé na zvířeti nevyváznou vždy bez pohromy, a konečně zvíře, byvši „lassováno“, klesne těžce k zemi k radosti lovců.

Pomocí všech těchto různých způsobů nachytá se v Indii množství slonů. Není to špatný obchod. Platí se až sedm tisíc franků za samičku, dvacet tisíc za samce a i padesát tisíc franků, je-li čistokrevný.

Jsou tato zvířata skutečně tak užitečná, že se za ně platí takové obnosy? Ano, a krmí-li se dostatečně — šesti až sedmi sty librami zelené píce v osmnácti hodinách — vykonávají platné služby: slouží k dopravě vojáků a potřeb vojenských, dělostřeleckého materiálu v hornatých krajinách nebo v bařinách nepřístupných koním, nebo jich užíváno soukromníky k těžkým pracím jako tažných zvířat. Těchto slonů, mohutných a učelivých, snadno a rychle zkrotitelných následkem zvláštního pudu, který je nutí k poslušnosti, užívá se v celém Hindostanu. Poněvadž se v zajetí nemnoží, musí se neustále honiti, aby se vyhovělo potřebám poloostrova a ciziny.

Pronásledují je, stopují a chytají je neustále udaným způsobem. Přes toto pronásledování nezdá se, že by jich ubývalo; zbývá jich stále velký počet v různých územích Indie.

Řekl bych skoro, že jich zůstalo až příliš mnoho, jak hned uvidíme.

Oba sloni ustoupili, jak jsem již řekl, na okraj silnice, aby propustili náš vlak; avšak potom pokračovali ve svém pochodu, na okamžik přerušeném. Brzy na to objevili se vzadu jiní sloni, kteří zrychlili krok a patrně snažili se dohoniti párek, který jsme právě minuli. Čtvrt hodiny na to napočítali jsme jich tucet. Pozorovali steam-house, následovali nás, držíce se ve vzdálenosti nejvýše padesáti metrů. Nezdáli se míti úmysl nás přepadnouti, tím méně však nás opustiti. Mohli to učiniti tím snadněji, poněvadž ocelový obr na těchto úbočích, která obkličují hlavní skupiny hor Vindhyjských, nemohl zrychliti chod.

Slon zatím dovede se pohybovati s větší rychlostí, než bychom se domnívali — rychlostí, která dle M. Sandersona, velice zkušeného v tomto ohledu, obnáší někdy pětadvacet kilometrů v hodině. Našim sledovatelům bylo tudíž velmi snadno nás dohoniti nebo i předhoniti.

Nezdálo se však, že jest to jejich úmyslem — alespoň ne v tomto okamžiku. Shromážditi se ve větším počtu, to bylo, co patrně chtěli. A vskutku také vyráželi zvláštní skřeky ohromnými svými hrdly, jakoby se vyzývali, a na skřeky tyto ozývali se stejným způsobem slonové zadnější, ubírající se touže cestou.

K jedné hodině odpoledne asi třicet slonů, seřaděných na silnici, ubíralo se nám v patách. Byla to nyní celá rota. Nic nenasvědčovalo, že se jejich počet ještě nezvětší. Skládá-li se stádo těchto tlustokožců pravidelně z třiceti až čtyřiceti členů, tvořících rodinu obyčejně více nebo méně spřízněnou, tož vyskýtá se také zhusta, že se setkáme se stádem čítajícím ke stu těchto zvířat, kterážto okolnost pro cestující nebývá zrovna příjemná. Plukovník Munro, Banks, Hod, šikovatel, Kâlagani a já usedli jsme pod verandou druhého vozu a pozorovali jsme, co se děje za námi.

„Jejich počet stále ještě roste,“ pravil Banks, „a doplňuje se bezpochyby všemi slony, roztroušenými po kraji!“

„Přece však,“ poznamenal jsem, „nemohou se dohodnout na tak značnou vzdálenost.“

„Ne,“ odvětil inženýr, „ale cítí se a jemnost jejich čichu jest tak značná, že ochočení sloni poznávají přítomnost divokých slonů na vzdálenost i tří až čtyř mil.“

„Toť skutečné stěhování národů,“ prohodil na to plukovník Munro. „Vizte! Za naším vlakem jde celý pluk, rozdělený ve skupiny po desíti až dvanácti slonech, a tyto skupiny účastní se všeobecného pochodu. Musíme urychlit jízdu, Bankse.“

„Ocelový obr koná, co může, Munro,“ odvětil Banks. „Máme pět atmosfér tlaku, stoupáme značně, neboť cesta jest velmi příkrá!“

„Ale, k čemu pak pospíchat?“ zvolal kapitán Hod, kterého tato záležitost znamenitě bavila. „Nechte je, ať nás provázejí ta pomilování hodná zvířata! Toť průvod hodný našeho vlaku! Kraj byl dříve opuštěn, nyní již není a my se ubíráme v průvodu jako radža na cestě.“

„Necháme je,“ odvětil Banks, „je dobře! Nevím věru, jak bychom jim mohli zabránit, aby nás nenásledovali!“

„Však čeho se obáváte?“ tázal se kapitán Hod. „Nezapomínejte, že stádo je vždy méně nebezpečné než jednotlivý slon. Tato zvířata jsou znamenitá!… Ovce, velké ovce s rypáky, toť vše!“ —

„Dobrá! Hod opětně přichází do svého živlu!“ prohodil plukovník Munro. „Chci rád připustiti, že zůstane-li tlupa vzadu a zachová svou vzdálenost, nemusíme se ničeho báti; napadne-li jim však chtíti nás předejít na této úzké cestě, mohla by z toho nastati pohroma pro steam-house!“

„Nehledě k tomu,“ dodal jsem já, „až se ocitnou poprvé čelem proti čelu s naším ocelovým obrem, nevím, jak se k němu zachovají!“

„Pozdraví jej, tisíc ďáblů!“ zvolal kapitán Hod. „Pozdraví jej, jako jej pozdravili sloni prince Guru Singha!“

„To však byli krotcí sloni,“ poznamenal ne neprávem šikovatel Mac Neil.

„Dobrá,“ odvětil kapitán Hod, „tito zkrotnou, či spíše, před naším ocelovým obrem budou naplněni úžasem, který se změní v úctu!“

Je vidět, že náš přítel neztratil ničeho ze svého nadšení pro umělého slona, „veledílo mechaniky, vyšlé z rukou anglického inženýra“!

„Ostatně jsou tito proboscidi,“ pokračoval — uvykl již zcela tomuto slovu — „velice intelligentní, přemýšlejí, posuzují, porovnávají, spojují svoje myšlenky a jeví skoro lidskou intelligenci.“

„To je sporné!“ odvětil Banks.

„Cože, sporné!“ zvolal kapitán Hod. „To by člověk nesměl žít v Indii, aby takto mluvil! Což nepoužívá se těchto intelligentních zvířat k různým domácím pracím? Znáte snad dvounohého sluhu nějakého, který se jim vyrovná? Není slon v domě svého pána ochotným ke všem službám? Což nevíte, Mauclere, co o něm vyprávějí nejznámější autoři? Smíme-li jim věřit, je slon ochotný k těm, které miluje, odebírá jim jejich břemena, pro ně přináší květiny a ovoce, sbírá dary jako sloni proslulé pagody Vilenoorské u Pondišery, platí si v bazarech cukrovou třtinu, banány nebo mandle, které kupuje na vlastní účet, chrání v Sunderbundu stáda a majetek svého pána proti dravcům, čerpá vodu z cisteren, provází děti svěřené jeho péči jako nejlepší anglická chůva! Je přívětivý, uznalý, poněvadž jeho paměť jest znamenitá, nikdy nezapomene dobrodiní ani trýznění! Hleďte, přátelé, takového obra humanity — ano, pravím humanity, nemohli bychom donutiti, aby usmrtil nevinný hmyz! Jeden z mých přátel — to jsou tak příhody, na které nezapomeneme — viděl usednout malou berušku na kameni a poručil zkrocenému slonu, aby ji usmrtil! Roztomilý obr zvedl nohu vždy, když kráčel přes kámen, a ani rozkazy ani rány nedonutily ho, aby ji vložil na broučka. Ale naopak, když mu poručili, aby ji zvedl, uchopil ji opatrně podivuhodnou svou rukou, kterou má na konci svého rypáku, a pustil ji na svobodu! Řekněte nyní, Bankse, že slon není dobrý, šlechetný, že nepředčí veškerá ostatní zvířata, i opice i psy, a zdaž nemusíme doznati, že Indové jsou v právu, přikládajíce mu tolik intelligence co člověku!“

A kapitán Hod, aby dokončil svoji chvalořeč, nemohl nic lepšího vykonati, než smeknouti klobouk před mohutným stádem, které nás následovalo odměřeným krokem.

„Dobře řečeno, kapitáne Hode!“ odvětil plukovník Munro se smíchem. „Sloni mají ve vás vřelého obhájce!“

„Nemám však úplně pravdu, můj plukovníku?“ tázal se kapitán Hod.

„Je možná, že kapitán Hod má pravdu,“ odvětil Banks, „myslím však, že já mám pravdu se Sandersonem, lovcem slonů, jsa obeznámen se vším, co seznal.“

„A co říká ten váš Sanderson?“ zvolal kapitán Hod hlasem dosti opovržlivým.

„Tvrdí, že slon má jen velmi prostřední intelligenci, a že nejobdivuhodnější činy, které vidíme prováděti tato zvířata, jsou jen výsledky bezvolné podajnosti, tak že slonové poslouchají jenom pokynů svých kornaků!“

„Na příklad,“ odvětil kapitán Hod, který se rozčiloval.

„Upozorňuji,“ pokračoval Banks, „že také Indové nikdy nepokládali slona za symbol intelligence na svých pomnících a památných obrazech, nýbrž že k tomu volí vždy lišku, havrana nebo opici!“

„Odporuji!“ zvolal kapitán Hod, jehož rámě provádělo posunky jako sloní chobot.

„Odporujte, kapitáne, poslyšte však!“ odpověděl Banks. „Sanderson tvrdí, že slon vyznamenává se zejména svým smyslem pro poslušnost, a ten tvoří asi hezký hrbol v jeho mozku! Pozoroval také, že se slon dá chytit do pastí věru dětinských — toť pravé slovo — jako na př. do jam přikrytých větvemi, a že se ani nepokusí, dostati se z nich ven. Praví, že se dá zahnat do ohrad, kam je nemožno dostat ostatní divoká zvířata! Tvrdí konečně, že zajatí sloni, kteří se dostali na svobodu, dají se opět snadno chytiti, což neslouží jejich rozumu ke cti! Ani zkušenost nedovede je učiniti moudřejšími!“

„Ubohá zvířata!“ odvětil kapitán Hod komickým hlasem, „jak vás ten inženýr pomlouvá!“

„Dodávám konečně, a to je poslední důvod pravdivosti mého tvrzení,“ pokračoval Banks, „sloni často vzdorují všem pokusům zkrocení z nedostatku intelligence, a je často nesnadno donutiti mladší zvířata i samičky k poslušnosti!“

„Ó, to je opět jedna podobnost s lidmi!“ odvětil kapitán Hod. „Nedají-liž se muži snadněji ovládati než děti a ženy?“

„Můj kapitáne,“ odvětil Banks, „máme oba příliš málo zkušeností o manželství, než abychom mohli souditi v této záležitosti!“

„Dobře řečeno!“

„Konečně,“ dodal Banks, „pravím, že nesmíme příliš spoléhati na dobrotu slonů, nebo se domnívati, že budeme hotovi s celým stádem těchto obrů, kdyby je něco rozzuřilo, a byl bych radši, kdyby ti, kteří nás doprovázejí, v tomto okamžiku se odebrali na sever, kdežto my půjdeme na jih!“

„Tím spíše, Bankse,“ odvětil plukovník Munro, „poněvadž zatím co Hod a ty jste se přeli, jejich počet se rozmnožil způsobem znepokojujícím!“