ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Sir Eduard Munro se nemýlil. Stádo asi padesáti až šedesáti slonů kráčelo nyní za naším vlakem. Šli v hustých řadách, a první již se dosti přiblížili steam-housu — skoro na deset metrů — tak že jsme je mohli pohodlně pozorovati.

V čele kráčel jeden z největších kusů stáda, ačkoliv jeho trup, měřen kolmo k plecím, zajisté nepřevyšoval tři metry. Řekl jsem již, že nedosahují velikosti slonů afrických, z nichž někteří dosahují výše čtyř metrů. Jeho kly, rovněž kratší než kly jeho druhů afrických, neměří více než metr padesát centimetrů v zevním ohybu při čtyřiceti centimetrech objemu při kořenu. Nalézáme-li na ostrově Cejlonu jistý počet těchto zvířat, která jsou oloupena o tyto kly, zbraň to strašnou, jíž zručně dovedou užiti, tak zvané „mucknasy“ — tak se nazývají — tož spatříme jich velice málo ve vlastním území Hindostanu.

Za těmito slony následovala tlupa samiček, které bývají vlastně vůdkyněmi karavany. Nebýti steam-housu, byly by tvořily přední voj, a onen sameček byl by zůstal jistě vzadu v řadě svých druhů. Vskutku, samečkové nehodí se za vůdce stáda. Nestarají se zhola o svoje mláďata; nevědí, kdy jest potřebí se zastaviti k ukojení potřeb těchto „nemluvňátek“, ani které ležení se pro ně hodí. Vskutku jen samičky vedou takřka vládu ve stádu a řídí velké tlupy.

Otázka, proč se toto celé stádo vydalo na cestu, zda bylo nuceno opustiti vyčerpané pastviny, nebo chtělo uniknouti bodání jisté, velmi nebezpečné mouchy, či zda jenom úmysl provázeti náš neobyčejný povoz pudil je průsmyky Vindhyjskými, to dalo se v tomto okamžiku těžko rozhodnouti. Krajina byla dosti volná, a sloni, dle svého zvyku, nejsou-li v území lesnatém, cestovali za jasného dne. Zastaví se příští noci, až budeme my nuceni učiniti totéž? Uvidíme brzy.

„Kapitáne Hode,“ tázal jsem se našeho přítele, „hleďte, jak se tento zadní voj stále ještě doplňuje! Nevzbuzuje to u vás žádnou obavu?…“

„Eh,“ pravil kapitán Hod. „Proč by nám ta zvířata chtěla učinit něco zlého? To nejsou tigři, není-liž pravda, Foxe?“

„Ani pardalové!“ odvětil sluha, který ovšem souhlasil s myšlenkami svého pána.

Avšak Kâlagani potřásal při této odpovědi hlavou s výrazem pochybnosti. Patrně nesdílel úplně důvěru slov lovců.

„Vy se nezdáte být uspokojeným, Kâlagani,“ pravil mu Banks, jenž naň pohlédl v tomto okamžiku.

„Nemohli bychom zrychlit jízdu vlaku?“ tázal se v odpověď Ind. —

„Toť dosti nesnadné,“ odvětil inženýr. „Zkusme to však.“

A Banks, opustiv zadní verandu, odebral se do věžičky, v které se nalézal Storr. Brzy na to oddychoval ocelový obr prudčeji, a rychlost vlaku se zvětšila.

Však to valně nespomohlo, poněvadž cesta byla obtížna. Avšak ani zdvojená rychlost vlaku nebyla ničeho změnila na stavu věci. Stádo slonů mohlo zrychliti krok, toť vše. To také učinilo, a vzdálenost, která je dělila od steam-housu, se nezvětšila.

Tak uplynulo několik hodin bez značnější změny. Po obědě usedli jsme pod verandou druhého vozu.

V tomto okamžiku prostírala se silnice za námi přímým směrem nejméně v délce dvou mil. Rozhled nebyl již stížen náhlými zatáčkami.

Jaké bylo naše leknutí, když jsme spatřili, jak v hodině počet slonů se ještě zvětšil! Bylo jich nejméně sto.

Zvířata kráčela dle šířky cesty po dvou, po třech, takřka tiše a stejnoměrným krokem, jedni s kly ve výšce, druzí se vztyčenými choboty. Celek podobal se rozvlněnému moři, rozbouřenému velkými vlnami až na dno. Nic dosud neukazovalo příboj, abychom pokračovali v metafoře; jakému však budeme vydáni nebezpečí, vyruší-li prudká bouře tuto pohyblivou massu?

Zatím zvolna skláněla se noc — noc bezměsíčná a bezhvězdná. Jakási jemná mlha valila se v hořejších vrstvách vzduchu.

Jak předpověděl Banks, nemohli jsme pomýšleti v temné noci na to, abychom jeli dále po této nebezpečné cestě, byli jsme nuceni se zastaviti. Inženýr odhodlal se zastaviti na širším místě údolí, kdež jsme mohli zajet do malé rokle, abychom umožnili nebezpečnému stádu ubírati se kolem našeho vlaku na jih.

Učiní to však toto stádo a nezůstane na tomtéž místě, kde i my jsme tábořili?

To byla důležitá otázka.

Potom, když se ještě více setmělo, jevili sloni jisté znepokojení, jehož příznaků jsme za dne nepozorovali. Jakýsi temný řev vycházel z jejich hrdel. K tomuto ryku připojil se jiný nám neznámý hluk.

„Co znamená tento řev?“ tázal se plukovník Munro.

„Toť hlas, který vydávají tato zvířata,“ odvětil Kâlagani, „když se nalézá nějaký nepřítel v jejich blízkosti!“

„A to jsme my, to můžeme býti jenom my, jež za nepřítele pokládají?“ tázal se Banks.

„Obávám se toho!“ odvětil Ind.

Řev podobal se brzy vzdálenému hučení hromu. Upomínal na hluk, který se vyvozuje v kulisách divadla chvěním se zavěšeného plechu. Trouce koncem chobotu po zemi, vyráželi pak sloni ohromné kotouče vzduchu, zadrženého v plicích delších oddechem. Tím vznikalo mocné a hluboké dunění, svírající nám srdce jako hučení hromu.

Bylo devět hodin večer.

Stáli jsme na malé, asi půl míle široké otevřené rovině, v níž ústila silnice, vedoucí k jezeru Puturia, a kdež hodlal Kâlagani tábořiti. Jezero však bylo ještě patnáct kilometrů vzdáleno, a nemohli jsme ho dostihnouti ještě této noci.

Banks dal znamení k zastavení. Ocelový obr se zarazil, neodpřáhli jsme ho však. Také oheň nebyl zhasnut v peci. Storr dostal rozkaz, udržovati tlak páry, aby vlak byl stále připraven odjeti na první znamení. Museli jsme býti připraveni pro každý případ. Plukovník Munro se odebral do své kabiny, avšak Banks a kapitán Hod nechtěli ulehnouti a já jsem hodlal bdíti s nimi. Ostatně zůstal celý personál na nohou. Co však jsme mohli činiti, napadne-li slonům vrhnouti se na steam-house?

Během první hodiny noční ozýval se stále ryk kolem našeho tábora. Patrně vstupovalo stádo na malou rovinu. Zdaž ji překročí a bude pokračovati v cestě na jih?

„Toť dosti možné,“ pravil Banks.

„Dokonce pravděpodobné,“ dodal kapitán Hod, jehož optimismus neutuchal.

K jedenácté hodině tichl znenáhla hluk, a deset minut na to přestal úplně.

Na to byla noc úplně klidna. Nejmenší šum byl by se dostal k našemu sluchu. Nebylo slyšet ničeho, než časem svit jisker, které vystupovaly z jeho rypáku.

„Dobrá,“ pravil kapitán Hod, „měl jsem pravdu? Odešli, ti hodní sloni!“

„Šťastnou cestu!“ odvětil jsem.

„Odešli!“ odtušil Banks, potřásaje hlavou. „Hned uvidíme!“

Na to zavolal strojníka.

„Storre,“ pravil, „světla!“

„Okamžitě, pane Bankse!“

Dvacet vteřin na to zableskly dva elektrické chvosty paprsků z očí ocelového obra a dotkly se pomocí automatického zařízení znenáhla všech bodů obzoru.

Sloni tu byli, ve velkém kruhu, kolem steam-housu, nepohnuti, jakoby dřímali, snad spali. Tato zář, která osvětlovala třaslavě jejich ohromná těla, zdála se jim vdechovati nadpřirozený život. Prostým optickým klamem nabývaly ony obludy, na které padly zářící paprsky světla, ohromných rozměrů, tak že mohly závoditi s naším ocelovým obrem. Zastiženi skvělým světlem vztyčovali se náhle, jakoby je bodla žhavá jehla. Natahovali choboty a zvedali kly. Zdálo se již, že se hodlají vrhnouti na náš vlak. Z mohutných čelistí znělo chroptivé vrčení. Rychle zmocnil se všech vztek a kolem našeho ležení nastal koncert, jakoby sto trubačů zatroubilo rázem na poplach.

„Zhasněte!“ zvolal Banks.

Elektrický proud byl přerušen a hluk okamžitě opět ustal.

„Jsou zde, táboří v kruhu,“ pravil inženýr, „a budou zde ještě za svítání.“

„Hm!“ vrčel kapitán Hod, jehož důvěra přece byla poněkud otřesena.

„Co však počíti?“

Tázali jsme se Kâlaganiho. Netajil nikterak obavy, jež choval.

Mohli jsme pomýšleti na to, abychom opustili ležení v této temné noci? To bylo nemožno. Co nám to ostatně mohlo prospět? Stádo slonů by nás jistě následovalo a nebezpečí by bylo větší než za dne.

Spíše se doporučovalo neodjížděti před svítáním. Pojedeme s největší rychlostí a s všemožnou opatrností, aniž bychom však dráždili svůj strašný průvod.

„A neustanou-li zvířata nás následovati?“ tázal jsem se.

„Vynasnažíme se nalézti místo, kde se steam-house bude moci ukryti jejich útokům,“ odvětil Banks.

„Najdeme však takové místo než opustíme Vindhyi,“ pravil kapitán Hod.

„Znám jedno,“ odvětil Ind.

„Které?“ tázal se Banks.

„Jezero Puturia.“

„Jak jest daleko?“

„As devět mil.“

„Sloni však plavou též,“ odvětil Banks, „a možná že lépe než kterýkoliv jiný čtvernožec! Známo, že se udrží více než půl dne na vodě. Nemusíme-li se tedy i tu obávati, že nás budou následovati na jezero Puturia, a nebude-li tím postavení steam-housu ještě více ohroženo?“

„Neznám jiného prostředku, jak bychom ušli jejich útoku!“ pravil Ind.

Vskutku, nezbývalo nám nic jiného. Možná, že se sloni neodváží za těchto okolností do vody, a možná, že je předčíme rychlostí!

Netrpělivě očekávali jsme den. Posud nepočalo svítati. K nepřátelské demonstraci nedošlo během zbytku noci, při východu slunce však ani jediný slon neodešel, a steam-house byl sevřen se všech stran.

V tom nastal všeobecný pohyb kolem tábora. Zdálo se, že sloni poslouchají jednoho rozkazu. Vztyčovali rypáky, třeli kly o zem, „dělali toaletu“, pokropujíce se čerstvou vodou a škubajíce tučnou trávu, jíž nebyl nedostatek na tomto místě, a konečně se blížili k steam-housu, tak že několik z nich byli bychom mohli dosáhnouti již kopími z oken.

Banks však nás důtklivě napomínal, abychom jich nedráždili. Bylo důležito, nedáti jim příležitosti k útoku.

Zatím tlačili se někteří sloni stále více k ocelovému obru. Patrně se chtěli přesvědčiti, co je s tím ohromným, nepohyblivým zvířetem. Poznali v něm sobě rovného? Tušili v něm nějakou tajemnou moc? Předešlého dne neměli příležitost viděti ho v práci, poněvadž jejich přední řady držely se stále v jisté vzdálenosti za vlakem. Co však učiní, až ho uslyší hučeti, až z jeho rypáku vystoupí kotouče páry, až uvidí, že zvedá a spouští své mohutné článkované nohy, že přichází v pohyb a vleče za sebou oba pohyblivé vozy?

Plukovník Munro, kapitán Hod, Kâlagani a já usedli jsme v přední části vlaku. Šikovatel Mac Neil a jeho soudruzi byli vzadu.

Kâluth stál před topeništěm svého kotle, na něž počal házeti palivo, ačkoliv tlak páry dosáhl již pěti atmosfér.

Banks, ve věžičce, vedle Storra, držel ruku na rozdělovači páry.

Nastal okamžik odjezdu. Na znamení Banksovo otevřel strojník kohout píšťaly, načež ozvalo se ostré zapísknutí.

Sloni natahovali uši; na to, ustoupivše trochu, uvolnili nám cestu na několik kroků.

Pára vstoupila do válců, mrak páry vyrazil z rypáku, kola stroje počala se pohybovat, působila na nohy ocelového obra, a celý vlak se hnul o kus cesty.

Všichni soudruzi mi dosvědčí, tvrdím-li, že zpočátku zmocnilo se zvířat v prvních řadách jakési prudké hnutí, jakoby leknutí. Rozevřela se mezi nimi širší cesta, a dráha poskytnula teď dost prostory, aby propustila steam-house, utíkající volným klusem rychlostí koně.

Zároveň však počala se celá „proboscidická massa“ — výraz kapitána Hoda — před námi i za námi pohybovati. První skupiny postavily se v čelo průvodu, zadní následovaly vlak. Zdálo se, že jsou odhodláni neopustiti nás.

Zároveň provázeli nás, poněvadž na tomto místě byla cesta širší, živí sloni po obou stranách, jako jezdci po bocích kočáru. Samci a samičky v jedné směsici. Byli všech velkostí, každého stáří, mladíci pětadvacítiletí, „zralí muži“ šedesátníci, staré pachydermy více než stoleté, nemluvňátka, vedle svých matek, s ústy na jejich prsou a ne rypáky — jak se dříve myslelo — ssajíce cestou. Celé toto stádo zachovávalo jakýsi pořádek, netlačilo se více než třeba, a řídilo své kroky dle kroků ocelového obra.

„Doprovodí-li nás takto až k jezeru,“ pravil plukovník Munro, „jsem s tím spokojen…“

„Ano,“ odvětil Kâlagani, „co však se stane, až se cesta zase zúží?“

V tom bylo nebezpečí.

Během tří hodin, které jsme potřebovali, abychom urazili dvanáct kilometrů z patnácti, které dělilo tábořiště od jezera Puturie, neudálo se nic zvláštního. Jen dva až třikráte postavilo se několik slonů napříč na silnici, jakoby ji chtěli zatarasiti; avšak ocelový obr kráčel k nim, maje kly vodorovně nastaveny a chrle jim páru do očí, přinutil je vykliditi cestu.

V deset hodin z rána zbývaly ještě čtyři až pět kilometrů, abychom se dostali k jezeru. Tam — doufali jsme to alespoň — budeme poněkud v jistotě.

Nenapadne-li nás ohromné stádo před příjezdem k jezeru, hodlal Banks zanechati jezero Puturia na západ, aniž by se zde zastavil, abychom již druhého dne minuli území Vindhyjské. Odsud k stanici Džubbulporu bylo již jen několik hodin cesty.

Podotýkám zde, že krajina byla nejen velmi pusta, nýbrž i úplně opuštěna. Ani město, ani farma — ani karavana, ba ani ne cestující. Od našeho vstoupení do této hornaté končiny Bundelkundu nepotkali jsme ani živé duše.

Kolem jedenácté hodiny údolí, kterým se ubíral steam-house, mezi dvěma mocnými valy horskými, počalo se úžiti.

Jak řekl Kâlagani, zužuje se cesta velice až k místu, kde ústila v jezero.

Naše postavení, již dosti nebezpečné, zhoršilo se tím ještě více.

Když všichni sloni se byli ubírali prostě před vlakem a za ním, nebyly by nesnáze tak přílišné. Avšak ti, kteří šli po stranách, nemohli tam zůstati. Buďto nás zatlačí na skalní stěnu podél silnice, nebo budou svrženi do propastí, které zely po levé straně. Následkem pudu snažili se přece dostati se buď do zadu nebo napřed. Z této příčiny nemohli jsme v brzku ani dozadu ani vpřed.

„Počíná to být nepříjemným,“ pravil plukovník Munro.

„Ano,“ odvětil Banks, „a nastane nutnost proraziti tuto hmotu.“

„Dobře tedy, do toho, do toho!“ volal kapitán Hod. „Ďáble! Ocelové kly našeho obra přemohou snad přece kostěné kly těchto hloupých zvířat!“

Pro vrtkavého kapitána nebyli proboscidi nyní nic více než „hloupá zvířata!“

„Zajisté,“ odvětil šikovatel Mac Neil, „jsme však jeden proti stu!“

„Ku předu, toť jedno!“ volal Banks, „sice celé stádo nám nadběhne!“

Několik návalů páry uvedlo ocelového obra v rychlejší pohyb. Jeho ocelové kly vrazily do těla slona, který se nalézal před ním.

Na bolestný výkřik zvířete odpověděl zuřivý řev celého stáda. Boj, jehož výsledek nedal se tušiti, byl nevyhnutelný.

Chopili jsme se zbraní, pušek nabytých válcovitými střelami, karabin nabytých koulemi třaskavými, revolverů s plnými náboji. Museli jsme býti připraveni k odražení každého útoku.

První útok podnikl ohromný sameček, který se skloněnými kly, nohama pevně opřenýma o zem, se obrátil proti ocelovému obru.

„Guneš!“ zvolal Kâlagani.

„Eh, má jen jeden kel!“ odvětil kapitán Hod, krče opovržlivě rameny.

„Je tím strašnější!“ odvětil Ind.

Kâlagani dal tomuto slonu jméno, jehož užívají lovci k označení samečků, kteří nemají než jediný kel. Indové mají tato zvířata v úctě, zejména chybí-li jim kel pravý. Tento slon byl právě takový guneš, a bylo nutno, jak řekl Kâlagani, tím více se ho obávati.

Poznali jsme to záhy. Tento guneš vyrazil ze sebe táhlý hlas, hodil chobot, jehož sloni v boji nikdy neužívají, na zad a vrhl se na našeho ocelového obra.

Jeho kel narazil mu přímo na plechový kryt prsou, prorazil jej, naraziv však vzadu na pevnou stěnu kotlu, zlomil se hladce u kořene.

V celém vlaku bylo cítit náraz. Přece však hnán byl silně ku předu a tlačil guneše, jenž jej ještě chtěl zdržeti, neodolatelně zpět.

Avšak jeho znamení slyšeli a porozuměli mu ostatní sloni. Celé stádo předvoje se zastavilo a utvořilo nepřekročitelnou překážku ze živých těl. Zároveň narazil zadní voj, který pokračoval v pochodu, prudce na verandu. Jak ujíti hrozícímu rozdrcení?

Současně někteří z těch, kteří kráčeli po stranách, se zdviženými rypáky, uchopili se sloupů a trámců vozů a třásli jimi prudce.

Nebylo možno se zastaviti, poněvadž by bylo bývalo veta po vlaku, nýbrž bylo nutno brániti se dle sil. Pušky a karabiny namířeny na útočníky.

„Neztraťte ani ránu!“ volal kapitán Hod. „Přátelé, miřte na kořen rypáku nebo do důlku, který se nalézá pod okem. Toť nutné!“

Poslechli jsme kapitána. Zahřmělo několik výstřelů, na které ozval se bolestný řev.

Tři nebo čtyři sloni, dobře trefeni, klesli za námi nebo po stranách — šťastná to okolnost, poněvadž jejich mrtvoly nezatarasily cestu. První řady se poněkud zarazily, a vlak mohl pokračovati v cestě.

„Nabijte opět a čekejte!“ volal kapitán Hod.

Mělo-li se toto čekání týkati rozhodného útoku celého stáda, tož nedal na sebe útok tento dlouho čekati. Byl podniknut s takovou zuřivostí, že jsme se pokládali za ztraceny.

Kolkolem rozlehl se zuřivý a děsný řev. Zdálo se skoro, že před sebou máme válečné slony Indů, které dovedou Indové zvláštním prostředkem nejkrajnější měrou rozdrážditi, čemuž se říká „musth“. Nic není hroznějšího, a nejodvážnější „elephantadoři“, vychovaní v Guicovaru, aby bojovali proti těmto strašným zvířatům, byli by zajisté ustoupili před útočníky na steam-house.

„Ku předu!“ volal Banks.

„Palte!“ volal Hod.

A do zrychleného supění stroje mísil se třeskot pušek. Avšak do tohoto zmateného shluku nedalo se mířiti tak jistě, jak to doporučoval kapitán. Každá koule našla ovšem kus masa, do kterého vnikla, nepůsobila však smrtelně. Ranění sloni zdvojnásobili však svoji zuřivost a odpovídali na výstřely našich pušek ranami klů, kterými rozráželi stěny steam-housu.

S výstřely pušek, které se ozývaly se všech stran, a výbuchy třaskavých koulí v tělech zastižených zvířat mísilo se také syčení páry, uvedené již ve značný stupeň napětí. Tlak stále stoupal. Ocelový obr tlačil se do stáda, rozděloval je a tlačil je zpět. Zároveň jeho pohyblivý rypák se zvedal a tloukl do stlačeného shluku, dopadaje jako strašný kyj na těla, jež roztrhávaly jeho kly.

Zvolna postupovali jsme po silnici. Několikráte sice smekla se kola po půdě, zabrala však přece svými ozubenými okraji, a tak blížili jsme se stále k jezeru.

„Hurá!“ volal kapitán Hod jako voják, který se vrhá do nejhustší seče.

„Hurá! Hurá!“ opakovali jsme po něm.

Náhle však spustil se chobot na přední verandu. Viděl jsem již, jak plukovník Munro, uchopen tímto živým lassem, bude vržen pod nohy slonů. Bylo by k tomu jistě došlo bez zakročení Kâlaganiho, který useknul chobot mocnou ranou sekery.

Ind, ačkoliv súčastnil se všeobecného boje, přece neztratil sira Eduarda Munroa s očí. Tato oddanost k osobě plukovníkově, které nikdy netajil, zdála se svedčiti, že Kâlagani chápe, koho z nás všech nutno především chrániti.

Ó, jakou sílu tajil náš ocelový obr ve svých bocích! S jakou jistotou vnikal do shluku, jako klín, jehož moc postupující je takřka nekonečna! A, poněvadž zadní slonové se zároveň tlačili ke předu, pohyboval se vlak bez zastávky a ubíhal rychleji, než jsme doufali.

Náhle ozval se nový třesk slyšitelný ve všeobecném hluku.

Byl to zadní vůz, jejž sloni převrhli na skály podél silnice.

„Pojďte k nám! Pojďte k nám!“ křičel Banks na naše dva druhy, kteří chránili zadní část steam-housu.

Gumi, šikovatel a Fox uchýlili se již z druhého vozu do prvního.

„A Parazard?“ pravil kapitán Hod.

„Nechce opustit svoji kuchyň,“ odvětil Fox.

„Přiveďte ho! Přiveďte ho!“

Patrně myslil náš náčelník kuchyně, že by bylo bezectné pro něho opustiti místo, které mu bylo svěřeno. Silným pažím Gumiho, chopily-li se něčeho, bylo však právě tak nesnadno odolati jako pakám nůžek na plech. Monsieur Parazard byl tedy dopraven do jídelny.

„Jste tu všichni?“ volal Banks.

„Ano, pane,“ odvětil Gumi.

„Přerazte spojky!“

„Opustiti polovinu vlaku!…“ vzkřikl kapitán Hod.

„Je to nutné!“ odvětil Banks.

Spojky byly odděleny, můstek rozbit ranami sekery, a náš druhý vůz zůstal pozadu.

Byl nejvyšší čas. Vůz byl již uchopen, zdvižen, převržen, a sloni vrhše se naň, počali jej drtiti svojí váhou. Zbyly z něho již jen beztvárné trosky, které teď silnici vzadu tarasily.

„Krásně!“ bručel kapitán Hod, hlasem, který by nás byl dráždil k smíchu, kdyby to byla situace připustila, „a tu se říká, že tato zvířata nedovedou zašlápnouti ani berušku!“

Jestliže rozzuření sloni naloží také tak s prvním vozem, tu jsme si nemohli dělati žádných illusí o osudu, který nás očekává.

„Sesil oheň, Kâluthe!“ křičel inženýr.

Půl kilometru ještě, poslední namáhání, a jezero Puturia mohlo býti dostiženo.

Poslední službu, kterou jsme vyžadovali od ocelového obra, vykonal ochotně pod rukou Storra, který otevřel regulátor úplně. Provrtával se takořka touto živoucí hradbou, jejíž zadní voj podobal se obrovitým skupinám koní, jež lze spatřiti na válečných obrazích Salvatora Rosy. Neustával vrážeti do nich své kly, chrlil na ně žhavou páru, jako to učinil poutníkům Phalguským a políval je vařící vodou!… Zkrátka vedl si skvostně!

Jezero objevilo se konečně za poslední zatáčkou cesty.

Odolá-li ještě dvě minuty, bude náš vlak v poměrné jistotě.

Sloni to bezpochyby tušili — důkaz to jejich intelligence, kterou kapitán Hod zastával. Pokusili se naposled převrhnouti vlak.

Avšak pušky zahřměly znovu. Koule vrážely jako krupobití do prvních řad. Nanejvýš pět nebo šest slonů tarasilo nám ještě cestu. Většina jich padla, a kola skřípěla po půdě zbarvené krví.

Asi na sto kroků od jezera bylo nutno zatlačiti zvířata, která tvořila poslední překážku.

„Ještě! Ještě!“ křičel Banks na strojníka.

Ocelový obr hučel, jako by se rodily nové mechanické síly v jeho těle. Pára unikala záklopkami pod tlakem osmi atmosfér. Kdybychom ji byli jen nepatrně obtěžkali, byl by musel prasknout kotel, jehož stěny se chvěly. Na štěstí to bylo zbytečné. Síla našeho ocelového obra byla nyní neodolatelná. Zdálo se, že skáče pod nárazy pístů. Zbytek našeho vlaku za ním, drtě údy slonů, ležících na zemi, ač se mohl každou chvíli překotiti. Kdyby se to bylo stalo, bylo veta po všech obyvatelích steam-housu.

Nestalo se to, dostihli jsme konečně břehu jezera, a vlak plul brzy po klidné vodě.

„Bohudíky!“ pravil plukovník Munro.

Dva neb tři sloni, zaslepení vztekem, vrhli se do jezera a namáhali se na hladině pronásledovati ty, které nemohli zmoci na pevné zemi.

Tlapy obrovy však konaly svoji povinnost. Vlak vzdaloval se stále od břehu, a několik posledních koulí, dobře mířených, zbavilo nás těchto „mořských oblud“ v okamžiku, kdy jejich choboty se chtěly zachytiti zadní verandy.

„Nuže, můj kapitáne,“ volal Banks, „co soudíte o mírnosti indických slonů?“

„Ej,“ hučel kapitán Hod, „to je nic proti dravcům! Postavte asi jen třicet tigrů na místě tohoto sta tlustokožců, a ať pozbudu své hodnosti, bude-li v tomto okamžiku ještě jeden z nás živ, aby vyprávěl o zažitém dobrodružství!“