Zlatý fond > Diela > Zemí šelem II


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Kapitola XI. Čelem proti čelu!

Thugové, zlé pověsti, od nichž zdá se Hindostan býti vyčištěn, zanechali přece nástupce sebe důstojné. Jsou to Dakoatové, druh přeměněných Thugů. Způsob zřízení těchto zlosynů se změnil, účel vražd není již týž, avšak výsledek je stejný: je to promyšlené usmrcování, vraždění.

Nejedná se již o to, přinésti oběť divoké Kâli, bohyni smrti. Nepracují tito noví fanatikové již oprátkou, ale jsou traviči, aby kradli. Škrtitele následovali zlosyni praktičtější, jichž však je se stejně co báti.

Dakoatové, kteří tvoří v jistých územích poloostrova zvláštní roty, přijímají všecky vrahy a darebáky, které nechá anglo-indická spravedlnost proklouznouti oky své síti. Toulají se ve dne v noci, po silnicích, zejména v divočejších územích, a víme, že Bundelkund poskytuje jeviště zcela vhodné k těmto výjevům násilí a loupeže. Časem spojují se tyto roty ve velkém počtu, aby přepadli osamělou vesnici. Obyvatelstvu pak nezbývá nic jiného, než dáti se na útěk. Avšak jaká muka se vší svojí rafinovaností snášejí ti, kteří zůstanou v rukou Dakoatů! Zde oživují pověsti o paličích dalekého Západu. Smíme-li věřiti M. Ludvíku Rousseletovi, „přesahuje lstivost těchto bídníků, bezlítostné jednání jejich vše, co vymyslili kdy nejfantastičtější romanopisci!“

Do moci roty Dakoatů, vedených Kâlaganim, dostal se plukovník Munro. Než se mohl vzpamatovati, byl mocí odtržen od svých soudruhů a vlečen po silnici k Džubbulporu.

Chování se Kâlaganiho od onoho dne, kdy vstoupil ve spojení s obyvateli steam-housu, byla stálá zrada. Byl to Nana Sahib, který ho odeslal. On sám určil ho k tomu, aby připravil jeho pomstu.

Upamatujeme se, že nabob dne 24. května v Bhopalu, za posledních slavností Moharumu, k nimž se odebral, nedbaje na nebezpečí, dostal zprávu o odjezdu sira Eduarda Munroa do severních provincií Indie. Na jeho rozkaz Kâlagani, jeden z Indů nejvíce oddaných jeho věci i osobě, opustil Bhopal. Vydati se po stopách plukovníka, vyhledati jej, následovati ho, neztratiti ho již s očí, nasaditi třeba i život, bude-li třeba, aby se dostal do blízkosti nejnenáviděnějšího nepřítele Nany Sahiba, to byl jeho úkol.

Kâlagani tedy odešel v tutéž hodinu a obrátil se na sever. V Kavnpuru podařilo se mu dostihnouti vlak steam-housu. Od tohoto okamžiku, aniž se kdy ukázal, číhal na příznivou příležitost, která se však nenaskýtala. Proto odhodlal se, když plukovník Munro a jeho soudruzi se usadili v sanatoriu Himalajském, vstoupiti do služeb Matyáše van Guitta.

Tušení Kâlaganimu pravilo, že brzy nastane mezi kraalem a sanatoriem přátelské spojení. To se také stalo, a již od prvního dne byl tak šťastným, že nejen vzbudil pozornost plukovníka Munroa, nýbrž také získal si jakési nároky na jeho uznalost.

Nejtěžší bylo vykonáno. Ostatek známe. Ind přicházel často do steam-housu. Seznal další úmysly svých hostitelů, poučil se o cestě, kterou se hodlal Banks později ubírati. Od té doby jediná myšlenka ovládala jeho konání: dokázati, aby byl přijat za vůdce výpravy, až se obrátí na jih.

Kâlagani nezanedbal ničeho, aby dospěl tohoto cíle. Neváhal dáti v šanc nejen život druhých, nýbrž i svůj. Za jakých okolností? Nezapomněli jsme zajisté.

Konečně napadla ho myšlenka, že musí zmizeti každé podezření, bude-li provázeti výpravu od počátku, jsa stále ve službách Matyáše van Guitta, a že snad plukovník Munro sám nabídne mu to, po čem nejvíce toužil.

Však, aby dospěl toho, bylo nutno, aby obchodník, zbaven přípřeže svých buvolů, byl přinucen vyžádati si pomoci ocelového obra. Tu udál se útok dravců — ovšem útok neočekávaný — však Kâlagani tím získal. Nedbaje, že může způsobiti velké neštěstí, neváhal zcela nepozorovaně odstrčiti závory, které uzavíraly vchod do kraalu. Tigři a pardalové se vrhli do ohrady, buvolové byli dílem roztrháni, dílem rozehnáni, několik Indů usmrceno, avšak úmysl Kâlaganiův se zdařil. Matyáš van Guitt byl nucen prositi plukovníka Munroa o pomoc, aby mohl dopraviti svůj pohyblivý zvěřinec do Bombaye.

Vskutku bylo velice nesnadné obnoviti přípřeže v tomto skoro pustém území Himalaje. Proto přece Kâlagani se súčastnil této záležitosti k rozkazu obchodníkovu. Jest přirozeno, že jeho namáhání bylo marno, a proto musel býti Matyáš van Guitt ve vleku ocelového obra s celým svým mužstvem dopraven do stanice Etavahu. —

Odtud měla již dopraviti materiál zvěřince železná dráha. Šikarové na to propuštěni, a Kâlagani, kterého již nepotřeboval, měl je následovati. Proto tvářil se velmi rozpačitě, co má počíti. Banks tím byl oklamán. Řekl si, že tento Ind, intelligentní a ochotný, znaje dokonale tuto část Indie, může jim prokázati platné služby. Nabídl mu, aby se stal jejich vůdcem až do Bombaye, a od toho dne spočíval osud výpravy v rukou Kâlaganiových.

Nic nedalo tušiti, že v tomto Indu, vždy ochotném obětovati sama sebe, skrývá se zrádce.

V jedné chvíli by se byl však Kâlagani málem přece prozradil. Bylo to, když Banks s ním hovořil o smrti Nany Sahiba. Nemohl zadržeti posunek nedůvěřivý a potřásal hlavou jako člověk, který nemůže věřiti. To však by byl učinil každý Ind, kterému legendární nabob platil za nadpřirozenou bytost, kterou nemůže stihnouti smrt.

Obdržel Kâlagani snad potvrzení této zprávy při setkání se — ostatně ne nahodilém — se starým soudruhem v karavaně Bendžaristů? Kdož to ví, však jisto, že nyní věděl přesně, co a jak.

Budiž tomu jakkoliv, zrádce nevzdal se svých hanebných úmyslů, jakoby chtěl provésti na svůj vrub úmysly Nabobovy.

Proto steam-house pokračoval na cestě napříč průsmyky Vindhyjskými, a po známých událostech dostali se cestující ke břehům jezera Puturie, kdež museli hledati útočiště.

Zde teprve, když chtěl opustiti plující vlak, předstíraje, že se hodlá odebrati do Džubbulpuru, vzbudil Kâlagani podezření. Jakkoliv se dovedl přemáhati, prostý úkaz fysiologický, který nemohl ujíti bystrozraku plukovníkovu, vzbudil podezření, a víme nyní, že obavy sira Eduarda Munroa byly až příliš oprávněny.

Nechali ho odejíti, za průvodce však mu dali Gumiho. Oba se vrhli do vln jezera a dostihli za půl hodiny jihovýchodního břehu Puturie.

Na to šli společně tmavou nocí, jeden podezřívaje druhého, aniž však podezřívaný byl si toho vědom. Výhoda byla dosud na straně Gumiho, tohoto druhého Mac Neila plukovníka Munroa.

Po tři hodiny kráčeli oba Indové takto po silnici, která protíná jižní svah Vindhye, aby vyústila u stanice Džubbulporu. Mlha byla mnohem řidší na zemi než na jezeře. Gumi ostře pozoroval svého druha.

Pořádný nůž byl ukryt v jeho pasu. Při prvním podezřelém pohybu byl odhodlán vrhnouti se na Kâlaganiho, a učiniti ho alespoň neškodným.

Na neštěstí neměl věrný Ind času, provésti svůj úmysl.

Bezměsíčná noc byla temná. Na deset kroků nebylo by vidět člověka.

Tu v zátočce cesty ozval se náhle jakýsi hlas, volající Kâlaganiho.

„Zde, Nassime!“ odvětil Ind.

Zároveň ozval se po levé straně silnice ostrý, zvláštní výkřik.

Bylo to „kisri“ oněch divokých kmenů Gudvany, jež Gumi dobře znal.

Gumi, zaleknut, nemohl ničeho podniknouti. Kdyby byl i Kâlaganiho usmrtil, co by si počal proti celé rotě Indů, jimž byl výkřik onen znamením? Jakés tušení nutilo ho prchnouti, aby mohl varovati své druhy. Ano! Napřed zůstati na svobodě a pak vrátiti se k jezeru, dostihnouti plováním ocelového obra, dokud ještě nepristane u břehu, jiného nemohl nic činiti.

Gumi neváhal. V okamžiku, kdy se Kâlagani setkal s oním Nassimem, který se mu ozval, uskočil stranou a zmizel v džunglích, vroubících silnici.

A když se Kâlagani vrátil se svými druhy, aby se zbavil průvodce, kterého mu plukovník Munro vnutil, byl Gumi již pryč.

Nassim byl vůdcem roty Dakoatů, oddaných věci Nany Sahiba. Když zpozoroval útěk Gumiho, vyslal své lidi k prohledání džungle. Chtěl za každou cenu dostati zpět srdnatého sluhu, který mu unikl.

Hledání bylo marno. Nechťsi se Gumi ztratil v temnu nebo nalezl nějaký úkryt, bylo nutno vzdáti se pátrání po něm.

Celkem však, proč by se měli báti tito Dakoatové Gumiho, odkázaného na sebe sama v této pusté krajině, vzdáleného již tři hodiny cesty od jezera Puturie, k němuž nemohl přece doraziti dříve než oni?

Kâlagani dle toho zařídil svoje opatření. Vyjednával okamžik s vůdcem Dakoatů, který se zdál očekávati jeho rozkazy. Pak se všichni obrátili a ubírali se rychle k jezeru.

Opustila-li tato rota nyní úkryty na Vindhyi, kde nějaký čas žila, byl to Kâlagani, jenž jim ohlásil brzký příchod plukovníka Munroa do okolí jezera Puturie. A kým? Oním Indem, jenž nebyl nikdo jiný, nežli Nassim a který provázel karavanu Bendžarisů. A komu? Onomu, jehož ruka v úkrytu řídila veškeré tyto události.

A věru, co se již stalo i to, co se mělo ještě státi, byl výsledek dobře promyšleného plánu, kterému se plukovník Munro a jeho soudruzi nemohli vyhnouti. Následkem toho, v okamžiku, kdy přirazil vlak k jižnímu břehu jezera, mohli jej Dakoatové přepadnouti pod vedením Nassima a Kâlaganiho.

Však chtěli se zmocniti pouze plukovníka Munroa samého. Jeho druhů, opuštěných v této zemi, jejichž poslední vůz byl rozbit, nemuseli se již báti. Odvlekli ho tedy a v sedm hodin ráno dělilo ho již šest mil od jezera Puturie.

Že sir Eduard Munro bude dopraven Kâlaganim do stanice Džubbulporu, nedalo se mysliti. Plukovník sám v duchu tušil, že stěží bude moci opustiti území Vindhye a že, padnuv jednou v moc svých nepřátel, sotva jim kdy unikne.

Statečný tento muž však přece neztratil svoji chladnokrevnost. Kráčel uprostřed divokých Indů, jsa na vše připraven. Tvářil se, jakoby Kâlaganiho nepozoroval. Zrádce postavil se v čelo tlupy, jejímž vůdcem dle všeho byl. Na útěk nebylo pomyšlení. Ačkoliv nebyl spoután, plukovník Munro neviděl ani napřed ani vzadu ani po stranách svého průvodu, ani jedinou mezeru, kudy by byl mohl prchnouti. Ostatně by ho byli okamžitě chytili.

Představoval si veškeré následky svého postavení. Mohl věřiti, že ruka Nany Sahiba to vše způsobila? Ne! Pro něho byl nabob jistě mrtev. Avšak některý spolubojovník a přítel starého náčelníka buřičů, snad Balao Rao, puzen jsa nenávistí, provedl pomstu, jíž jeho bratr obětoval celý život. Sir Eduard Munro tušil, že tomu asi tak bude.

Při tom myslil také na nešťastného Gumiho, jenž se nestal zajatcem Dakoatů. Zachránil se snad? Bylo to možno! Nebyl hned s počátku usmrcen? To bylo pravděpodobnější. Mohl počítati na jeho pomoc, zůstal-li živ a zdráv? To bylo pochybné.

I kdyby se Gumimu bylo podařilo doběhnouti až do stanice Džubbulporu, aby zde vyhledal pomoc, přišel by s ní příliš pozdě.

Kdyby se byl naopak chtěl setkati opět s Banksem a jeho druhy na jižním břehu jezera, co zmohli by všichni, nemajíce střeliva? Či snad by si pospíšili do Džubbulporu?… Než však mohli dostihnouti Džubbulporu, byl zajatec již dávno dopraven do některého nepřístupného kouta Vindhye!

S této strany musel se tudíž vzdáti vší naděje.

Plukovník Munro uvažoval chladně o své situaci. Nezoufal, nebyl mužem, který se dá zdrtiti, rád však hleděl na věci v celé jejich střízlivosti, vzdálen jsa však neodůvodněných illusí nedůstojných ducha, jejž nic nedovedlo vzrušiti.

Zatím tlupa kráčela dále s největší rychlostí. Patrně hodlali Nassim a Kâlagani doraziti před západem slunce na nějaké předem určené místo, kde se rozhodne osud plukovníka Munroa. Měl-li zrádce na spěch, přál si sir Eduard Munro, aby se to skoncovalo, nechť ho očekává jakýkoliv osud.

Jen jedenkrát, k polednímu, kázal Kâlagani zastaviti na půl hodiny. Dakoatové byli opatřeni potravinami a pojedli na břehu malého potoka.

Trochu chleba a masa bylo předloženo i plukovníkovi, jenž ho neodmítl. Nejedl ničeho od včerejšího dne, a nechtěl způsobiti svým nepřátelům radost, viděti ho tělesně sesláblého v poslední hodině.

Až k tomuto okamžiku bylo tímto zrychleným pochodem uraženo kolem šestnácti mil. Na rozkaz Kâlaganiův vydali se opět na cestu a drželi se stále směrem k Džubbulporu.

Teprv okolo páté hodiny z večera tlupa Dakoatů opustila silnici a odbočila na levo. Mohl-li chovati plukovník Munro ještě jiskru naděje, cítil nyní, že jest již pouze v rukou božích.

Čtvrt hodiny na to Kâlagani a jeho družina překročili soutěsku, která tvořila nejkrajnější východ z údolí Nerbuddy do nejdivočejší části Bundelkundu.

Toto místo bylo vzdáleno asi třistapadesát kilometrů od Tanditu, na západ od oněch hor Sautpurrských, které lze pokládati za západní pokračování Vindhye.

Tam, na jednom z krajních předhoří, zvedá se stará pevnůstka Ripor, dávno již opuštěná, poněvadž nemohla býti již zásobována, kdyby západní soutěsky byly uzavřeny nepřítelem.

Tato pevnůstka vévodila jednomu z nejkrajnějších výběžků horského řetězu, jakémusi to přirozenému výstupku, vysokému asi pět set stop, a čnícímu nad rozsáhlou kotlinou, obklopenou kolem dokola horami. Nebylo lze se tam dostat než po úzké pěšině, klikatě se vinoucí skalisky, která sotva byla schůdna pěšákům.

Tam, nahoře na plošině bylo znáti ještě několik polorozvalených náspů a ztroskotaných valů. Uprostřed pláně, oddělené od propastí kamenným zábradlím, zvedalo se polorozpadlé stavení, které sloužilo druhdy za kasárny malé posádce Riporu a jehož by se nyní bylo dalo užiti sotva za stáj.

Uprostřed planiny zůstalo jediné dělo ze všech těch, která čněla druhdy střílnami náspů. Bylo to ohromné dělo, namířené k přední straně planiny. Příliš těžké, aby mohlo býti sneseno, příliš schátralé, než aby mělo jakou cenu, bylo tam ponecháno na svém podstavci, a rez zvolna hlodala na železném jeho obalu.

Svojí délkou a tlouštkou tvořilo ostatně důstojný protějšek slavného bronzového děla Bhilsajského, které bylo ulito za času Džehanghira, obrovský to kus, dlouhý šest metrů s ráží čtyřiačtyřiceti centimetrů. Rovněž mohlo se porovnati s neméně proslulým dělem Bidžapurským, při jehož výstřelu, dle tvrzení domorodců, by se jistě byly pokácely všecky stavby v městě.

Taková byla pevnůstka Riporská, kam byl vězeň dopraven rotou Kâlaganiovou. Bylo pět hodin z večera, když sem dorazili po pochodu delším pětadvaceti mil.

Před kterého ze svých nepřátel předstoupí konečně plukovník Munro? Neměl o tom býti dlouho v pochybnosti.

Tlupa Indů meškala ve zbořenisku, jež stálo v pozadí náspů. Tato tlupa vystoupila, když rota Dakoatů se postavila v kruhu podél krajní zdi.

Plukovník Munro stál uprostřed tohoto kruhu. Čekal, maje paže skříženy.

Kâlagani opustil místo, které dosud zaujímal, a popošel několik kroků proti tlupě.

V jejím čele objevil se prostě oděný Ind.

Kâlagani zastavil se před ním a poklonil se. Ind podal mu ruku, již Kâlagani uctivě políbil. Pokyn hlavou svědčil o spokojenosti s jeho službami.

Na to přikročil Ind k vězni, zvolna, avšak s okem planoucím všemi příznaky stěží tlumeného vzteku. Zdálo se, že se plíží dravec ke své oběti.

Plukovník Munro ho nechal přistoupit, aniž ustoupil na krok, pohlížeje naň zrovna tak upřeně jak onen na něho.

Ind nebyl od něho vzdálen více než pět kroků.

„Toť Balao Rao, bratr nabobův!“ pravil plukovník hlasem, který svědčil o hlubokém opovržení.

„Podívej se lépe!“ odvětil Ind.

„Nana Sahib!“ zvolal plukovník Munro, ustoupiv tentokráte mimovolně. „Nana Sahib na živu!…“

Ano, nabob sám, dřívější náčelník vzpoury sipojů, nesmiřitelný nepřítel Munroův!

Kdo však byl usmrcen při srážce u pâlu tanditského? Byl to Balao Rao, jeho bratr.

Neobyčejná podobnost těchto dvou mužů, kteří oba měli důlky po neštovicích v obličeji, oba useknutý týž prst na téže ruce, oklamala tenkráte vojáky z Luknova a Kavnpuru. Proto bez rozpaků potvrdili, že poznávají naboba v muži, který byl vlastně jeho bratrem, neboť bylo velmi snadno dáti se svésti k tomuto omylu. Tenkráte, když zprávy dodané úřadům hlásaly smrt nabobovu, Nana Sahib ještě žil.

Byl to Balao Rao, kterého nebylo více.

Této nove okolnosti dovedl Nana Sahib dobře využitkovati. Zajišťovala mu skoro úplnou bezpečnost. Jeho bratra nehledala totiž anglická policie s touže bedlivostí jako jeho. Vraždění Kavnpurské nebylo mu připisováno, a také neměl na Indy střední Indie tentýž zhoubný vliv jako nabob.

Když Nana Sahib viděl, že je tak houževnatě pronásledován, umínil si, že se bude vydávati za mrtvého až do onoho okamžiku, kdy bude moci rozhodně vystoupiti. Vzdal se prozatím svých buřičských zámyslů a přemítal o své pomstě. Dosud nikdy nebyly okolnosti tak příznivy. Plukovník Munro, stále střežený jeho zřízenci, chystal se opustiti Kalkutu a vydati se na cestu do Bombaye. Nebylo možno vlákati ho do území Vindhyjského provinciemi Bundelkundu? Nana Sahib v to doufal a proto vyslal k provedení tohoto záměru chytrého Kâlaganiho.

Nabob opustil na to pâl Tanditský, který mu neposkytoval již bezpečného úkrytu. Vnikl do údolí Nerbuddy až k nejkrajnějším roklím Vindhye. Tam čněla pevnůstka Riporská, která mu poskytla útulek, kde ho policie stěží dostane, poněvadž se domnívala, že je mrtev.

Nana Sahib usadil se zde tedy s některými oddanými Indy, a brzy sesílila je rota Dakoatů, hodících se velmi dobře k tomu, aby poslouchali rozkazů takového náčelníka, a čekal. Co však očekával po čtyři měsíce?

Že Kâlagani splní svůj úkol a oznámí mu brzký příchod plukovníka Munroa do této části Vindhye, kde bude v jeho rukou.

Proto však přece jedna obava trýznila Nanu Sahiba, totiž, aby zpráva o jeho smrti, rozšířená po celém poloostrově, se nedostala k sluchu Kâlaganiho. Dostane-li se k němu, nezanechá pak své zrádné snahy proti plukovníku Munroovi?

Proto poslal ještě jiného Inda na silnici Bundelkundskou, onoho Nassimu, který potkav s karavanou Bendžarisů vlak steam-housu na cestě Scindií, dorozuměl se s Kâlaganim, a poučil ho o pravém stavu věci.

Nassim vrátil se na to, neztrativ ani hodiny, do pevnůstky Riporské, a sdělil Nanu Sahibovi vše, co se událo ode dne, kdy Kâlagani opustil Bhopal. Plukovník Munro a jeho druzi ubírali se v krátkých denních jízdách směrem k Vindhyi pod vedením Kâlaganiho, a v okolí jezera Puturie měli je očekávat.

Vše dařilo se dle přání nabobova. Jeho pomsta mohla býti v brzku ukojena.

A hle, tohoto večera stál plukovník Munro sám, beze zbraní, před ním.

Po prvních vyměněných slovech pohlíželi oba mužové okamžik na sebe, aniž promluvili.

Tu však náhle obraz lady Munroové se objevil živě před zrakem plukovníkovým, a krev mu vstoupila prudce ze srdce k hlavě. Chtěl se vrhnouti na vraha zajatců Kavnpurských!

Nana Sahib ustoupil dva kroky zpět. Tři Indové vrhli se na plukovníka, přemohli ho, ovšem ne bez namáhání.

Zatím plukovník Munro opět nabyl vlády nad sebou. Nabob to bezpochyby zpozoroval, neboť pokynul Indům, aby ho pustili.

Oba nepřátelé stáli nanovo čelem proti sobě.

„Munro,“ pravil Nana Sahib, „tvoji rodáci dali uvázat před ústí svých děl stodvacet zajatců Pešvarských, a od onoho dne přes dvanáct set sipojů sešlo touto děsnou smrtí! Tvoji rodáci usmrtili bez milosti uprchlíky Lahorské, utratili, po ztečení Delh, tři knížata a devětadvacet členů královské rodiny, zabili v Luknově šest tisíc našinců a tři tisíce po polním tažení do Pendžabu! Celkem děly, puškami, šibenicí a mečem stodvacet tisíc důstojníků a vojáků domorodých a dvě stě tisíc obyvatel zaplatilo životem to povstání za neodvislost národa!“

„Na smrt! Na smrt!“ volali Dakoatové a Indové, shromáždění kolem Nany Sahiba.

Nabob pokynul jim rukou, aby mlčeli, a očekával, že mu plukovník Munro odpoví.

Plukovník dosud neodpovídal.

„Konečně před čtyřmi měsíci,“ pokračoval Nana Sahib, „můj bratr Balao Rao klesl kulemi anglickými, vyslanými proti mně… Můj bratr též není dosud pomstěn!“

„Na smrt! Na smrt!“ Tento křik zněl tentokráte hlasitěji, a celá rota pohnula se, aby se vrhla na zajatce.

„Ticho!“ zvolal Nana Sahib. „Vyčkejte hodinu soudu!“

Všichni se ztišili.

„Munro,“ pokračoval Nabob, „byl to jeden z tvých předků, byl to Hektor Munro, který vymyslil poprvé tento děsný způsob trestu, jehož užili tvoji rodáci tak často za války roku 1857! On to byl, jenž dal rozkaz uvázati Indy za živa před ústí děl, naše rodiče, naše bratry…“

Nový křik, nové projevy, jež Nana Sahib tentokráte stěží jen mohl utišiti.

„Odveta za odvetu,“ doložil. „Munro, ty budeš trpěti, jako trpěli našinci!“ Na to se obrátil. „Viz toto dělo!“ A nabob ukázal na ohromné, více než pět metrů dlouhé dělo, které stálo uprostřed planiny.

„Budeš uvázán před ústí tohoto děla! Je nabito, a zítra na úsvitě bude zvěstovati jeho rána, až zahřmí do nejvzdálenějších roklí Vindhye, že pomsta Nany Sahiba jest konečně dokonána!“

Plukovník Munro pohlížel upřeně na Naboba s klidem, kterým zpráva o jeho budoucím osudu otřásti nedovedla.

„Dobrá,“ pravil, „ty činíš to, co bych byl učinil já, kdybys byl padl do mých rukou!“

Plukovník Munro šel na to dobrovolně postavit se před ústí děla, kdež byl s rukama na zádech pevnými provazy přivázán.

Na to ještě dlouho rota Dakoatů a Indů mu hanebně spílala. Zdálo se skoro, že jsou to Siuxové severoameričtí kolem vězně, uvázaného k mučícímu kolu. Plukovník Munro zůstal klidným při těchto urážkách, poněvadž chtěl zůstat klidným také před smrtí.

Když nastala noc, Nana Sahib, Kâlagani a Nassim se uchýlili do starých kasáren. Také rota, konečně znavená, opustila prostranství a následovala své vůdce.

Sir Eduard Munro osaměl v přítomnosti smrti a boha.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.