Zlatý fond > Diela > Zemí šelem II


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Kapitola I. Naše sanatorium

„Nezměrná díla přírody!“ — Nepříslušel by tento hrdý název, jímž mineralog Hauy označil americké Andy, spíše rozsáhlému řetězu Himalajskému, který člověk do dnes nedovedl s matematickou přesností změřiti?

Tato myšlenka napadla mi při pohledu na onu velkolepou horskou přírodu, v níž jsme plukovník Munro, kapitán Hod, Banks a já hodlali stráviti několik neděl.

„Tito horští obrové jsou nejenom nezměřitelni,“ prohlásil i inženýr, „nýbrž jejich vrcholky jsou také nepřístupny, poněvadž lidské ústrojí v takové výši již nemůže pracovati, poněvadž hustota vzduchu jest příliš nepatrná, než aby se v ní mohlo dýchati!“

Dva tisíce pět set kilometrů dlouhý násep prahor, žuly, ruly a svoru, který se prostírá od sedmdesátého druhého až k padesátému devátému poledníku, a dva okresy, Agru a Kalkuta, dvě království, Buthan a Nepal, částečně pokrývá; — řetěz, na jehož vrcholcích, o třetinu vyšších než Montblanc, rozeznáváme tři pásma, první do výše 5000 stop s mírnějším podnebím než roviny před ním ležící, v němž daří se v zimě žito a v létě kukuřice; druhá od 5 — 9000 stop, kde taje již sníh, jakmile se blíží jaro; třetí od 9 — 25.000 stop, které pokryto jest tlustým ledem vzdorujícím i v horkém období paprskům slunce; — v této velkolepé vypuklině zeměkoule jedenáct průsmyků, z nichž některé protínají pohoří ve výši 20.000 stop, kterými, následkem neustále hrozících lavin, následkem spouští bystřinami a posunováním se ohromných ledovců způsobených, jen s obtíží lze se dostati do Tibetu; nad tímto hřebenem, místy zakulaceným jako velkolepé kupole, místy plochým jako Tabulová hora u předhoří „Dobré naděje“, sedm až osm jednotlivých, částečně sopečnatých štítů, které ovládají prameny Kogry, Džumny a Gangu, jako Dukia a Kinčinčinga, které se pnou do výše přes 7000 metrů, Diodunga do výše 8000 metrů, Dhavalagiri do výše 8500 metrů; Džamulari do výše osm tisíc sedm set, Mont Everest dokonce do výše 9000 metrů, s jehož vrcholku přehlédlo by oko okršlek velký jako celá Francie; shluk hor, jichž nepřevýšily by Alpy, kdybychom je postavili na Alpy, ani Pyreneje, kdybychom je postavili na Andy, — to jsou ony ohromné vrchy, na jejichž temena nikdy nevstoupí noha ani nejodvážnějšího lezce, to jsou ony hory, které jmenujeme řetězem Himalajským!

První stupně těchto gigantických propyleí jsou z velké časti hustě zalesněny. Tam nalezneme různé zástupce z bohaté rodiny palem, které ustupují ve vyšších pásmech nekonečným lesům dubů, cypřišů a pinií nebo bujným trsům bambusu a travin.

Banks, který nás o tom poučil, zmínil se také, že hranice věčného sněhu na indickém svahu pohoří sahá dolů až na čtyři tisíce metrů, kdežto na straně tibetské ustupuje až na šest tisíc metrů nad moře a to proto, že páry, unášené jižními větry, tříští se na ohromném náspu. Následkem toho nalézáme na druhé straně ještě ve výši 15.000 stop vesnice obklopené poli ječnými a rozkošnými lukami. Smíme-li věřiti domorodcům, stačí tam jediná noc, aby se pastviny pokryly zeleným kobercem.

V středním pásmu jest zastoupena pernatá zvěř pávy, koroptvemi, bažanty, dropy a křepelkami. Koz je tam nesmírné množství, a ovcí všude hemží se hejna. V hořejších pásmech nalezneme již jen kance, kamzíky mimo divoké kočky, a osaměle opisuje orel své širé kruhy nad nuznou vegetací, která jest jen chudičkým vzorníkem arktické flory.

Až tam ovšem nepudila touha kapitána Hoda. K čemu byl by tento nimrod vyhledal Himalaji, kdyby zde byl mohl honiti pouze obyčejnou stolní zvěř? Na štěstí se tu však zajisté nebude nedostávati velkých dravců, hodných jeho enfieldské pušky a jeho třaskavých koulí.

Na úpatí prvních svahů řetězu horského protíná se totiž dolení pásmo, které nazývají Indové pásem Tarrianským. Je to dlouhý, šest až osm kilometrů široký, teplý a vlhký svah se zádumčivou vegetací a hustými lesy, v nichž dravá zvěř se zálibou se zdržuje. Pouze patnáct set metrů nad tímto rájem lovců, milujících smělé a rozčilující lovecké zápasy, nalézal se námi vyvolený tábor. Mohli jsme tedy snadno sestoupiti do tohoto hájemství, které nikým nebylo střeženo.

Byli jsme skoro přesvědčeni, že kapitán Hod spíše bude vyhledávati dolejší stupně Himalaje než jeho hořejší pásma. Zde čekalo ostatně dle výroku všech cestujících, zejména žertovného Viktora Jaquemonta, ještě mnoho zeměpisných hádanek na svoje rozřešení.

„Tento ohromný horský řetěz je tedy znám dosud pouze nedokonale?“ tázal jsem se Banksa.

„Velmi nedokonale,“ odvětil inženýr. Himalaja podobá se malé planetě, která se sice spojila s naší zeměkoulí, která však zachovává svoje tajemství.“

„Přece však hory ty procestovali,“ odtušil jsem, „a prozkoumali dle možnosti.“

„Zajisté! Cestujících do Himalaje bylo stále dost,“ potvrdil Banks. „Bratří Gérardové, Webb, důstojníci Kirpatrik a Fraser, Hogdson, Herbert, Lloyd, Hooker, Cunnigham, Strabing, Skinner, Johnson, Moorcroft, Thomson, Griffith, Vigne, Hügel, misionáři Huc a Gabet, v novější době bratří Schlagintweitové, plukovník Wangh a poručící Reuillier a Montgomery poučili nás svými výbornými pracemi o horopisné soustavě tohoto hřbetu zemského. Přes to však zbývá ještě mnoho práce. Přesná výška nejdůležitějších hřbetů horských byla častokráte opravována. Tak ku př. pokládali dříve Dhavalagiri za krále celého řetězu, následkem pozdějších měření musil však postoupiti tuto hodnost Kinčinčinze, který dle všeho zase bude Mont Everestem zbaven trůnu. Tento totiž dosud převyšuje veškeré své soupeře. Dle tvrzení Číňanů předčí ho Küen-Lün — který ovšem dosud nebyl změřen přesnými nástroji evropských geometrů — ještě o maličkost a dle toho nesměli bychom nejvyšší vrchol zeměkoule hledati v Himalaji. Ona měření ovšem budou teprve potom správná, až se budou opírati o pozorování tlakoměrná a bude při nich dbáno všech opatření nutných při přesném měření. Kterak však bude možno dopraviti tlakoměr na ony skoro nepřístupné vrcholky? To se právě dosud nepovedlo.“

„Povede se to však,“ ozval se kapitán Hod, „zrovna tak jako výpravy k severní a jižní točně.“

„Nepochybuji o tom!“

„Zrovna jako vstup do nezměrných hlubin okeánu!“

„Zajisté, zajisté!“

„Jako cesta do středu země!“

„Výborně, Hode!“

„Jako vůbec vše se jednou zdaří,“ dodal jsem.

„Dokonce i jízda na libovolnou oběžnici naší soustavy sluneční!“ pokračoval Hod, který nevěděl, kdy má s podobnými fantasiemí přestat.

„Ne, kapitáne,“ odvětil jsem. „Člověk jako prostý obyvatel země nebude nikdy s to, aby překročil její hranice. Třebas však jest připoután k její kůře, přece prozkoumá veškerá její tajemství.“

„Nejen že to dokáže, je to dokonce jeho povinností!“ vpadl Banks. „Vše, co leží v hranicích možnosti, dokáže se a musí se dokázati. Tak, až člověk nebude se moci ničemu více naučiti na kouli jím obývané…“

„Pak zmizí i se sferoidem, který mu již nebude skrývati tajemství,“ dokončil Hod větu.

„Nikoliv,“ odvětil Banks… „pak je bude ovládati a využitkuje je cele ke svému prospěchu. Poněvadž se však zrovna nalézáme v území Himalaje, chci vám dáti, milý Hode, příležitost ku podivuhodnému objevu, který vás snad bude zajímati.“

„Jak to, Bankse?“

„Ve svém cestopise zmiňuje se missionář Huc o podivném stromu, který se všeobecně nazývá v Tibetu „stromem desetitisíců obrazů“. Dle indické legendy proměnil prý se Tong Kabak, reformátor buddhistického náboženství, ve strom již o několik tisíciletí dříve, nežli stihl týž osud Philemona, Baucidu a Dafne, ony zvláštní rostlinné bytosti mythologické flory. Vlasy Tong Kabaka proměnily prý se tehdáž v listnatou korunu onoho svatého stromu, a na jeho listech prý missionář tvrdí, že to viděl na vlastní oči, nalézají se tibetská písmena, utvořená ze žilek listů.“

„Tedy strom, na němž rostou potištěné listy!“ zvolal jsem.

„Ano, a na kterých lze čísti nejčistší, nejvyšší morálku,“ dodal inženýr.

„To bychom měli zjistit!“ pravil jsem se smíchem.

„Hleďte v tom nabýti jistoty, přátelé,“ mínil Banks. „Nalézáme-li podobné stromy v jižní části Tibetu, nalezneme je zajisté také v horním pásu na svazích Himalaje. Snažte se tedy při našich výletech objeviti tohoto… ano, jak bych se vyjádřil… tohoto „mravokárce“!“

„Ne, to mi ani nenapadne!“ odvětil Hod. „Jsem zde, abych honil, a nemám času k slézání hor.“

„Avšak, milý příteli,“ odtušil Banks, „tak smělý lezec, jakým jste vy, vystoupí přece alespoň jednou na nějaký vrch?“

„Nikdy!“ prohlásil kapitán určitě.

„A proč?“

„Vzdal jsem se všeho vystupování na hory!“

„A od kdy?“

„Od onoho dne,“ pravil kapitán Hod, „kdy jsem s nebezpečím života a s největším namáháním vystoupil na vrchol Vrigelu v království Buthanském. Ujistili mne, že dosud noha lidská naň nevstoupila. To dráždilo moji samolibost! Za tisícerých nebezpečí dostal jsem se na jeho hřeben, co jsem však nalezl vtesáno v jeden balvan?… ,Durand, zubní lékař, rue Caumartin, 14 Paříž!‘ — Od té doby již nelezu!“

Ubohý kapitán! Musím však doznati, že kapitán Hod toto sklamání vyprávěl s tak veselými posunky, že jsme se museli smáti z plna hrdla.

Zmínil jsem se častěji o „sanatoriích“ poloostrova. Jsou to v horách ležící zdravotní stanice pro léto, kdy palčivé slunce vysušuje roviny Indie, hojně navštěvované soukromníky, úřadníky a obchodníky.

Zmínky zasluhuje nejprve Simla, ležící pod třicátým prvým stupněm šířky a západně od šedesátého pátého poledníku. Je to skutečně kousek Švýcarska, s vodopády a bystřinami a salašemi, roztroušenými pod stínem cedrů a pinií, 2000 metrů nad mořem. Po Simle jmenuji Dordžiling, s bílými domy, nad nimiž ční Kinčinčinga, asi pět set kilometrů od Kalkuty a ve výši 2300 metrů, poblíže osmdesátého šestého stupně délky a dvacátého sedmého stupně šířky — rozkošné místečko v nejkrásnějším kraji země. Jiná sanatoria nalezneme na různých místech řetězu Himalajského. Teď rozmnožuje tyto svěží, zdravé stanice, které jsou nezbytné v palčivém podnebí Indie, ještě náš steam-house. Tento však patří úplně nám. Skýtá veškeré pohodlí nejelegantnějších obydlí poloostrova; zde nalézáme ve šťastném pásmu vedle všech požadavků moderního života klid, který bychom marně hledali v Simle nebo Dordžilingu, kde zdržuje se mnoho Anglo-Indů.

Náš tábor byl bedlivě vyvolen. Silnice, vedoucí k dolejší části pohoří, dělí se zde ve dvě ramena, která spojují několik vesnic, roztroušených na východě a na západě. Nejbližší vzdálena jest asi pět mil od steam-housu. Bydlí tam dobří horalé, kteří chovají kozy a ovce a pracují na úrodných polích žitných a ječných.

Náš četný personál zřídil pod vedením Banksovým v několika hodinách ležení, v kterém jsme se hodlali zdržet šest až sedm neděl.

Jedno předhoří velmi rozčleněného vedlejšího řetězu horského, které podpírají nesmírný hřeben Himalajský, poskytlo nám k tomu lehce zvlněné, asi míli dlouhé a půl míle široké návrší. Zelený koberec, který je kryje, podobá se hebkému sametu, z krátké, takřka aksamitové trávy, protkané vonícími fialkami. Stromům podobné rhododendry, velikosti malých dubů, přirozené květináče kamelií, zvyšují příjemnost milého obrazu. Zde nepotřebuje příroda pilných dělníků Ispahanských nebo Smyrnejských, aby zhotovili tento koberec z jemné rostlinné vlny. Několik tisíc semen, které přináší jižní vítr této úrodné půdě, trochu vody a trochu slunce dostačí, aby utvořily toto jemné a nezmarné tkanivo.

Na výšině roste tucet nádherných stromů. Vypadá to, jakoby se byly oddělily od nekonečného lesa, který pokrývá úbočí předhoří a který vystupuje na sousedních skalách ještě do výše šesti set metrů. Cedry, duby, dlouholisté pandany, buky, jasany a rohovníky zelenají se zde uprostřed banánů, bambusů, mandlovníků a japonských fíkovníků. Někteří z těchto obrů ční vrchními větvemi do výše přes sto stop. Zdají se býti skutečně stvořeny k tomu, aby poskytovaly stín lesnímu obydlí. Steam-house jaksi doplňoval obraz krajiny. Kulaté střechy jeho dvou pagod snoubily se šťastně se vším tím zeleným větvovím, tuhými nebo ohebnými výhonky a listy, které jsou buď malé a jemné jako křídla motýlů, nebo široké a dlouhé jako polynesské pagaie. Naše pohyblivé domy mizely skoro pod houštinou listů a květin. Nic neprozrazuje jejich zvláštní vlastnost; podobají se spíše pevným obydlím, která své místo již nezmění.

Za námi bublá po pravé straně přes svah předhoří bystřina, jejíž klikatý stříbrný pás můžeme sledovati do výše tisíce stop, a které se vrhá do přirozené kotliny, kolem níž rostou skupiny krásných stromů.

Z této kotliny vytéká pak napříč lučinami potok, který končí hlučným vodopádem, vrhajícím se do nezměrné hloubky. Kráčíme-li k přednímu okraji výšiny, pozorujeme, že tato přečnívá mnohé jiné, nepatrnější hřbety horské, které dosahují v ohromných stupních až k rovině. Pozadí jest tak vzdáleno, že je okem ještě dostihnouti můžeme.

Na pravo stojí náš první vůz šikmým směrem, tak že můžeme přehlédnouti jižní obzor s balkonu verandy i postranními okny salonu a kabin ležících po levé straně. Nad ním ční vysoké cedry a rýsují se zřetelně na vzdáleném obzoru velkého řetězu horského, který jest pohřben pod věčným sněhem. Po levé straně opírá se druhý vůz o stěnu mohutné, sluncem pozlacené žulové skály. Svým bizarrním tvarem, jakož i sytými barvami, upomíná tato skála živě na ohromně „plum-puddinky“, o nichž zmiňuje se Russell Killugh ve své cestě jižní Indií. Z tohoto, Mac Neilovi a ostatnímu personálu vyhrazeného obydlí jest vidět pouze jeden bok. Jest vzdáleno asi dvacet kroků od hlavního obydlí, jako přístavek nějaké znamenité pagody. Z vrcholu střechy, která je kryje, vine se jemný pruh modravého kouře z kuchyňské laboratoře monsieura Parazarda. Dále na levo pokrývá skupina stromů sotva od lesa oddělená západní svah a tvoří jaksi postranní kulisu krajiny. V pozadí mezi oběma obydlími leží obrovský mastodon. Je to náš ocelový obr, ukrytý pod listnatou střechou pandanů. Zdá se, jakoby „okusoval“ svým vztyčeným rypákem hořejší větve. Odpočívá, ačkoliv nepotřebuje odpočinku. Teď je srdnatým hlídačem steam-housu, jako nesmírné předpotopní zvíře, a chrání u silnice, po které vystoupil, vchod k naší pohyblivé osadě.

Jakkoli náš slon zdá se velikým — alespoň pokud nemyslíme na nebetyčný řetěz horský, který trčí 6000 metrů nad výšinou — přece nezdá se pranic skoro podobným onomu umělému obru, jímž obohatila zručná ruka Banksova indickou faunu.

„Komár na průčelí katedrály!“ pravil kapitán Hod jaksi hněvivě. Toto porovnání bylo velice případné. Za ním čnělo totiž žulové skalisko, z kterého dalo se zhotoviti pohodlně tisíc domů velikosti našeho, a toto skalisko tvořilo pouze oddíl, jeden ze sta stupňů oněch schodů, které vedou ke hřebenu hor, a jež Dhavalagiri korunuje svým špičatým hrotem.

Někdy sklání se nebe nad tímto obrazem k pozorovateli. Časem mizejí nejen nejvyšší hroty, nýbrž i prostřední hřeben v hustých parách, které se prostírají středním pásmem Himalaje a zahalují jeho celou spodní část. Krajina se tím jaksi scvrkuje a pak teprve nabývají, jakýmsi optickým klamem, obydlí, stromy okolních vrchů a také ocelový obr sám zase svojí přirozené velikosti.

Často také nižší mraky, hnané jižními vlhkými větry, plují ještě pod naším návrším. Pak nevidí oko nic než zpěněné moře, na jehož pohnuté ploše vykouzluje slunce čarovnou hru barev. Nahoře i dole mizí obzor, a zdá se, že se nalézáme v kraji vzdušném, ležícím mimo hranice zeměkoule.

Tu změní se vítr, vánek vniknuvší mezerou horského řetězu rozptýlí mlhy, moře par zhustí se skoro okamžitě, rovina unikne až k jižnímu obzoru, rozkošný profil Himalaje rýsuje se zase na očištěném pozadí nebes, rám obrazu nabývá normální velikosti a spojený zrak, který netísní překážka, vidí všecky jednotlivosti panoramatu v průměru šedesáti mil.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.