Zlatý fond > Diela > Zemí šelem II


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Kapitola XII. Před ústím děla

Ticho netrvalo dlouho. Rota Dakoatů shromáždila se k večeři. Zatím co jedli, bylo slyšeti jejich křik, stupňující se vlivem silného araku, jejž nemírně popíjeli.

Však znenáhla tichl i tento ďábelský řev. Spánek konečně zmohl surovce, unavené již dlouhým pochodem.

Nechají sira Eduarda Munroa nestřeženého až k okamžiku, kdy udeří hodina jeho smrti? Nedá Nana Sahib hlídati svého vězně, ačkoliv byl pevně upoután trojnásobným provazem, objímajícím mu paže i prsa, tak že se ani hnouti nemohl?

Tak tázal se plukovník sama sebe, když k osmé hodině spatřil Inda, opouštějícího kasárny a blížícího se k náspům.

Tento Ind byl vyslán, aby zůstal po celou noc u plukovníka Munroa.

Nejprve přešel napříč planinu až k dělu, aby se přesvědčil, je-li tu vězeň ještě. Pevnou rukou zkusil provazy, jež nepovolily. Na to, aniž se obrátil na plukovníka, hovořil sám k sobě:

„Deset liber dobrého prachu! Je tomu dávno, co staré dělo Riporské nemluvilo, avšak zítra promluví!…“

Tato poznámka vyloudila z hrdých rysů plukovníkova obličeje pouze opovržlivý úsměv. Smrt ho neděsila, jakkoliv byla strašlivá.

Ind, prohlédnuv přední část ústí, ustoupil poněkud na zad, pohladil rukou ohromnou zadní část děla a jeho prst spočíval okamžik na pánvičce, zcela naplněné prachem.

Na to zůstal Ind opřen o zadní šroub. Zdálo se, že zapomněl docela na zajatce, stojícího jako odsouzenec před šibenicí, a očekávajícího, až se padák pod ním otevře.

Buď následkem lhostejnosti nebo účinkem vypitého araku, počal Ind zpívati jednu ze starých písní Gundvanských. Přestával a počínal opět, jako člověk, který pod vlivem částečného opojení pozbývá jasných myšlenek.

Čtvrt hodiny na to se Ind opětně zvedl. Pohladil rouru děla. Obešel je kolem a zastaviv se před plukovníkem, pohlédl naň, mruče si několik nesrozumitelných slov. Mimovolně ohmatal naposled provazy, jakoby je chtěl pevněji utáhnouti; pak zvedl hlavu jako člověk, jenž je ubezpečen, a opřel se o násep, asi deset kroků po straně děla.

Asi deset minut ještě setrval Ind v tomto postavení, ohlížeje se časem kolem sebe, časem vyhlédl ven a upřel své zraky do propasti, jež zela na úpatí pevnůstky.

Patrně namáhal se naposled, aby neupadl ve spánek. Konečně však únava ho přemohla, svezl se k zemi, natáhl se, takže ho nebylo ve stínu náspu ani viděti.

Noc byla již úplně temná. Tmavé mraky stály úplně nehybně na nebi. Vzduch byl tak nepohnutý, jakoby molekuly byly spojeny jeden s druhým. Hluk z údolí nepronikal do této výše. Bylo úplné ticho. Měla-li to býti noc hrůzy pro plukovníka Munroa, musíme říci ke cti tohoto energického muže, že ani na okamžik nevzpomínal na poslední vteřinu svého života, v níž násilně roztrhané svaly jeho těla a jeho zmrzačené údy budou daleko rozmeteny. Vždyť to bude rychle jako blesk, a to nebylo způsobilé příliš rozčilovati povahu, na niž nikdy nepůsobil vliv fysický, ani morální. Bylo mu žíti ještě několik hodin: pak ukončí se toto žití, které bylo tak šťastné po dlouhou dobu. A tu vzpomněl si na celý svůj život, a představil si jej s neobyčejnou přesností. Celá jeho minulost se objevila jeho duši.

Obraz lady Munroové stál zase před ním. Viděl ji, slyšel ji, nešťastnici, kterou oplakával od prvního dne, ne sice očima, ale srdcem! Pocítil znovu, jak nalézá mladou dívku v onom hrozném městě Kavnpuru, v tom obydlí, kde ji po prvé spatřil, seznal, miloval! Těch několik let štěstí, drsně přerušených nejstrašnější katastrofou, oživlo zase v jeho duchu. Všecky sebe nepatrnější podrobnosti oživly mu v paměti s takovou jasností, že skutečnost nemohla býti „skutečnější“! Půlnoc již minula, aniž toto sir Eduard Munro zpozoroval. Pohřížil se zcela do svých upomínek, aniž ho co mohlo vytrhnouti od boku jeho zbožňované ženy. Ve třech hodinách prožil všecka tři léta, co s ní žil! Ba obrazotvornost snesla ho dokonce i s výšiny pevnůstky Riporské, osvobodila ho od ústí děla, jež měl takřka první paprsek sluneční vypáliti!

Na to však zjevil se mu děsný výsledek vítězství Kavnpurského, věznění lady Munroové a její matky v Bibi-Gharu, vraždění jejich nešťastných druhů, a konečně ona studna, hrob dvou set obětí, nad nímž před čtyřmi měsíci sám naposled zaplakal.

A ten vyvrhel, Nana Sahib, původce toho vraždění, vrah lady Munroové a tolika ostatních nešťastníků, byl zde, několik kroků jen vzdálen, za zdmi rozvalených kasáren! Do jeho rukou musil padnout on, jenž chtěl souditi tuto ohavu, již nemohla spravedlnost stihnouti!

V návalu slepého vzteku namáhal se sir Eduard Munro rozdrtiti svoje pouta. Provazy zapraskaly, a utažené uzly zadíraly se mu do masa. Vykřikl ne bolestí, nýbrž malomocným vztekem.

Na tento výkřik Ind, uložený ve stínu náspu, zvedl hlavu. Vědomí situace ho vzpamatovalo. Vzpomněl si, že jest strážcem vězně.

Zvedl se proto, kráčel opatrně k plukovníkovi, položil mu ruku na rameno, aby se přesvědčil, je-li dosud zde, a pravil hlasem člověka polodřímajícího:

„Zítra, při východu slunce… Bum!“

Na to vrátil se k ohradě, aby si tam nalezl pohodlné místo. Když je našel, lehl si na zem a neváhal usnouti nadobro.

Po tomto marném namáhání jakýsi klid ovládl plukovníka Munroa. Směr jeho myšlenek se změnil, i zapomněl úplně na osud, který ho očekával. Následkem zcela přirozené associace myšlenek vzpomínal na své přátele, na své druhy. Tázal se, zda také oni nepadli do rukou jiné smečky Dakoatů, kteří se potloukají Vindhyí, a není-li jim uchystán stejný osud jako jemu. A tato myšlenka svírala mu srdce.

Avšak skoro současně mu připadlo, že to není možná. Neboť, kdyby byl nabob žádal jejich smrt, byl by je odsoudil stejným způsobem. Byl by chtěl zdvojnásobit jeho úzkost úzkostí jeho přátel. Ne! Byl to pouze on, jistě on sám — pevně doufal — na němž chtěl Nana Sahib si schladiti zášť!

Co však činili Banks, kapitán Hod, Maucler, byli-li na svobodě? Vydali se na silnici k Džubbulporu, po které je ocelový obr, kterého Dakoatové nemohli zničit, rychle mohl dopraviti? Tam museli nalézti pomoci! Co mohlo to však prospěti? Kterak mohli tušiti, kde se plukovník Munro nalézá? Nikdo nevzpomněl na tuto pevnůstku Riporskou, úkryt Nany Sahiba. A konečně, proč by jim jméno naboba přišlo na mysl? Nebyl Nana Sahib pro ně mrtev? Nepadl při srážce u pâlu tanditského? Ne! Nemohli učiniti ničeho pro zajatce!

Se strany Gumiho nemohl též ničeho doufati. Kâlaganimu musilo na tom velice záležeti, aby se zbavil onoho věrného sluhy plukovníkova, a jestliže zde Gumi nebyl, předešel svého pána na onen svět.

Počítati na nějakou jinou možnost záchrany, byla by bláhovost. Plukovník Munro nebyl mužem, který se oddává illusím. Hleděl na věci tak, jak skutečně jsou, i vrátil se ke svým prvním myšlenkám, ke vzpomínkám na dny štěstí, jež plnily jeho srdce.

Kolik hodin uplynulo, když takto vzpomínal, byl by mohl stěží říci. Noc byla dosud temna. Nic neukazovalo se dosud na vrcholcích hor na východě, co by nasvědčovalo prvnímu zásvitu nového dne. Tu, mohlo býti kolem čtvrté hodiny ranní, byla pozornost plukovníka Munroa vzbuzena úkazem dosti podivným. Až dosud, při svém pohřížení do svého dřívějšího života, díval se více do sebe než kolem sebe. Vnější svět, málo viditelný v této hluboké tmě, nedovedl ho vzrušiti; teď náhle upřely se jeho zraky na určitý bod a veškeré v jeho upomínkách obživlé obrazy vybledly pod jakýmsi zjevem stejně neočekávaným jako nevysvětlitelným.

Vskutku, plukovník Munro nebyl sám na výšině Riporské. Světlo, dosud nejasné, objevilo se na konci pěšiny, u brány pevnůstky. Poskakovalo sem tam, vzplanulo, hrozilo zhasnouti a zablesklo zase jasněji, jakoby neseno bylo slabou rukou.

V postavení, v jakém byl zajatec, každá maličkost mohla býti důležitou. Proto nespustil již světla s očí. Pozoroval, že z něho vystupuje jakýsi smolný dým, a že plápolá. Z toho soudil, že světlo není pevně uzavřeno ve svítilně.

„Některý z mých druhů,“ pravil si plukovník Munro… „Snad Gumi! Však ne!… Nepřišel by přece se světlem, jež by ho prozradilo… Co je to tedy?“

Plamen se pomalu blížil. Plížil se nejprve podél zdi starých kasáren, a sir Eduard Munro se počal obávat, aby nebyl zpozorován některým z Indů uvnitř spících.

Nestalo se to. Plamen přešel, aniž jej kdo pozoroval. Časem, když ruka, která světlo nesla, zimničně se pohnula, oživl a zazářil živěji. Brzy dostihlo světlo zdi náspu a pohybovalo se podél ní, jako plamen svatého Eliáše v bouřlivé noci.

Pak podařilo se plukovníku Munroovi zahlédnouti jakýsi přízrak, bez určitého tvaru, „stín“, jejž plamen strašidelně osvětloval. Bytost, která se takto pohybovala, byla zahalena v řasnaté roucho, v němž se ukrývaly její ruce i hlava.

Zajatec se nepohnul. Zadržel dech. Obával se, že postraší tento zjev a že uvidí shasnouti plamen, jehož záře ho vedla temnem. Byl zrovna tak nehybný, jako bezvládný kov, jenž jakoby ho držel ve svém ohromném jícnu.

Fantom zatím plížil se dále podél náspu. Nenarazí při tom na tělo spícího Inda? Ne. Ind ležel po levé straně děla a zjev blížil se s pravé strany, zastavil se chvílemi a pokračoval pak v pouti drobnými kroky.

Konečně přiblížil se dosti, aby ho plukovník Munro mohl jasněji pozorovati.

Byla to bytost prostředního vzrůstu, zahalená v dlouhém kusu látky. Z této látky vyčnívala ruka, držící zapálenou smolnou větev.

„Nějaký šílenec, který nejspíše častěji navštěvuje tábor Dakoatů,“ řekl si plukovník Munro, „a kterého si nikdo nevšímá! Ach, proč nemá na místo ohně dýku v ruce!… Snad bych mohl?…“

Nebyl to sice šílenec, avšak plukovník Munro málem uhodnul.

Byla to šílená z údolí Nerbuddy, bytost bezvědomá, která po čtyři měsíce bloudila Vindhyí, vždy uctívaná a pohostěná od pověrčivých Gundů. Ani Nana Sahib, ani jiný z jeho soudruhů nevěděl, jakou účast „Bludička“ měla při útoku u pâlu tanditského. Potkávali ji často v tomto hornatém kraji Bundelkundu a nebyli nikdy překvapeni její přítomností.

Častokráte již, při svém neustálém putování, obrátila kroky k pevnůstce Riporské, a nikoho nenapadlo ji odtud zapuzovati. Byla to čirá náhoda, jež ji právě této noci přivedla sem na jejích potulkách. Plukovník Munro nevěděl dosud ničeho o šílené. Neslyšel nikdy mluviti o „Bludičce“, a přece tento neznámý tvor, který se ho snad dotkne, snad na něj promluví, nutil jeho srdce k rychlému tlukotu.

Pozvolna přiblížila se šílená k dělu. Její větev šířila jen slabou zář, a zdálo se, že vězně ani nepozoruje, ačkoliv stála přímo u něho a ačkoliv její oči za suknem, opatřeným otvory jako kutna kajícníkova, byly skoro neviditelné.

Sir Eduard Munro se neozval. Ani pohybem hlavy, ani slovem nesnažil se vzbuditi pozornost tohoto cizího zjevu.

„Bludička“ obrátila se také brzy zpět a obešla ohromné dělo, na jehož povrch její smolná větev vrhala třpytivé odlesky.

Pochopovala šílená snad, k čemu slouží toto dělo jako dlouhá obluda, proč onen muž jest uvázán před jeho ústí, jež mělo při východu slunce vychrliti hrom a blesky?

Zajisté ne. „Bludička“ byla zde, jako byla vždy, bezvědomá. Bloudila této noci, jak to činila již častokráte, po výšině Riporské. Na to ji opustí, sejde po klikaté pěšině, odejde opět do údolí a obrátí kroky tam, kam ji požene její bláznovský rozmar.

Plukovník Munro, který mohl otáčeti volně hlavu, sledoval všecky její pohyby. Viděl ji kráčeti za dělo. Odtamtud obrátila se ke kamenné zdi, nejspíše, aby podél ní kráčela až tam, kde se připojuje k bráně.

Vskutku, „Bludička“ se tam ubírala, náhle však se zastavila před spícím Indem a vrátila se opět. Jaké neviditelné pouto bránilo jí jíti dále? Budiž tomu jakkoliv, nevysvětlitelný pud vedl ji k plukovníkovi Munroovi, i zastavila se nepohnutě před ním.

Tentokráte bilo srdce sira Eduarda Munroa tak prudce, že se pokusil zvednouti ruku, aby je utišil.

„Bludička“ přistoupila těsně k němu. Skrze otvory kutny svítily její oči příšernou září.

Plukovník Munro, neobyčejně dojat tímto ohněm, pohlcoval ji zraky. Na to levá ruka šílené zvolna rozevřela záhyb roucha. Obličej její se odvrátil, a v tom okamžiku její ruka pohnula větví, která rozšířila vůkol jasnější zář. Výkřik! — Výkřik zpola potlačený — vydral se z prsou zajatcových.

„Laurencie! Laurencie!“

Obával se, že se minul s rozumem!… Zamhouřil na okamžik oči. —

Byla to lady Munroová! Ano! Lady Munroová — která teď stála před ním!

„Laurencie… ty… ty!“ opakoval.

Lady Munroová neodpověděla. Patrně ho nepoznala. Zdálo se dokonce, že ho neslyší.

„Laurencie! Šílená! šílená, ano!… avšak živá!“

Sir Eduard Munro nemohl se klamati sebe větší podobností. Obraz jeho mladé ženy byl příliš hluboko vryt v jeho duši. Ne, i po devítiletém tomto odloučení, jež se mu zdálo celou věčností, byla to lady Munroová, změněná sice, avšak dosud krásná, byla to lady Munroová, uniklá zázrakem katanům Nany Sahiba, a ta stála před ním.

Nešťastnice, když nasadila vše, aby zachránila svoji matku, zavražděnou před jejíma očima, padla trefena koulí. Raněná, ne však smrtelně, byla ve mdlobách vržena do studně v Kavnpuru jako jedna z posledních obětí na ostatní těla, která studnu skoro již naplňovala. Nastala noc, jakýsi pud sebezachování nutil ženu, aby vylezla na roubení studně — jen pud, poněvadž rozum následkem děsných výjevů ji opustil. Po všem tom, co od počátku onoho obležení v žaláři Bibi-Gharském na místě, kde se odbývalo vraždění, zažila, kde musila patřit na usmrcení svojí matky, sešílela. Byla šílená, šílená, avšak žila! Tak tedy setkal se s ní plukovník Munro. Šílená vystoupila ze studně, bloudila okolím, opustila město v okamžiku, kdy Nana Sahib a jeho soudruzi z něho po krvavé exekuci prchali. Šílená vrhla se do temnoty a kráčela napříč krajem. Vyhýbajíc se městům, míjejíc obydlené kraje, tu i tam přijata chudým raiotou, ctěná jako tvor rozumu zbavený, ubohá šílená putovala až k horám Sautpurrským, až k Vindhyi! Bloudila tak neustále po deset let mrtva pro všecko, avšak s upomínkou na požár při obležení.

Ano, byla to vskutku ona!

Plukovník Munro ji volal opět… Neodpověděla. Co byl by dal za to, kdyby ji teď byl mohl stisknouti ve svých pažích, zvednouti, unésti, s ní započíti nový život, vrátiti jí rozum silou laskavé péče!… A on byl upoután k této kovové hmotě; po rukou kapala mu krev ze zářezů, způsobených provazy, a nic nemohlo ho osvoboditi z tohoto strašného postavení.

Jaká trýzeň, jaká muka, že ani ukrutná vynalézavost Nany Sahiba nemohla vymysliti krutějších! Ach, kdyby ten hanebník byl zde, kdyby byl věděl, že lady Munroová je v jeho moci, s jakou ďábelskou radostí byl by jednal! Co by asi nevymyslil, aby zvýšil trýzeň zajatcovu!

„Laurencie! Laurencie!“ opakoval sir Eduard Munro.

Odvážil se volati hlasitě, nedbaje nebezpečí, že vzbudí Inda, spícího několik kroků od něho, že přiláká Dakoaty, ležící v kasárnách, a dokonce Nanu Sahiba samého!

Avšak lady Munroová, nechápajíc, pohlížela dále na něho svým nestálým zrakem. Neviděla děsného utrpení, jež snášel tento nešťastník, který ji opět nalezl v okamžiku, kdy sám měl zemříti! Vrtěla jenom hlavou, jakoby nechtěla odpověděti.

Několik minut takto uplynulo; pak spustila ruku, závoj zahalil její postavu, a žena na krok ustoupila.

Plukovník Munro se domníval, že chce opět odejít!

„Laurencie!“ zvolal naposled, jakoby jí dával poslední s bohem.

Avšak ne! Lady Munroová dosud nehodlala opustiti planinu Riporskou, a situace, jakkoli strašlivá, měla se ještě zhoršiti.

Vskutku, lady Munroová se zastavila. Patrně vzbudilo toto dělo její pozornost. Snad vzbudilo v ní nevysvětlitelnou upomínku na obležení Kavnpuru!

Vracela se tedy pomalu. Její ruka, držící větev, bloudila plamenem po rouře děla, a stačila jiskra, jež spadnouc do pánvičky, zapálila by náboj.

Má snad plukovník Munro dokonce zemříti její rukou?

Tuto myšlenku nemohl snésti! Raději zahynouti před očima Nany Sahiba a jeho druhů!

Chtěl křičet, vzbudit svoje katany!…

V tom cítil, že z vnitřku děla nějaká ruka tiskne jeho ruce, které byly svázány na zádech. Bylo to stisknutí přátelské ruky, která se snažila rozvázati jeho pouta. Brzy prozradil mu chlad ocelového čepele, jenž vnikal opatrně mezi provazy a jeho ruce, že v nitru tohoto nesmírného děla se nalézá, jakým však zázrakem! osvoboditel.

Nemohl se v tom klamati! Někdo přeřízl provazy, jež ho poutaly!… Ve vteřině to bylo vykonáno! Mohl učiniti krok ku předu. Byl svoboden! Jakkoliv se dovedl přemáhat, výkřik by ho byl málem prozradil…

Z děla čněla ruka… Munro ji uchopil, táhl, a člověk, který namáhavě vylezl z ústí děla, padl k jeho nohám.

Byl to Gumi!

Věrný sluha, když se mu podařilo prchnouti, vydal se na silnici džubbulporskou, na opačnou stranu jezera, kam se ubírala tlupa Nassimova. Když přišel na cestu Riporskou, musil se ukrýti po druhé. Byla tu rota Indů, hovořící o plukovníku Munroovi, že Dakoatové, vedení Kâlaganim, jej odvlekou do pevnůstky, kde Nana Sahib mu určil smrt dělem. Bez rozmyšlení plížil se Gumi stínem až ke klikaté cestě, a dorazil k planině v okamžiku, kdy nikdo nebyl přítomen. Na to napadla ho hrdinná myšlenka, vlézti jako skutečný šašek do ohromné roury, a osvoboditi svého pána, dovolí-li tomu okolnosti a nebude-li to možné, zemříti s ním stejnou smrtí! —

„Den brzy nastane!“ pravil Gumi šeptem. „Prchněme!“

„A lady Munroová?“

Plukovník ukázal na šílenou, zkamenělou, nepohnutou. Její ruka spočívala v tomto okamžiku na rouře děla.

„V našem náručí… pane…“ odvětil Gumi, nežádaje jiného vysvětlení.

Však bylo již pozdě! V okamžiku, kdy plukovník a Gumi se k ní blížili, aby ji uchopili, lady Munroová, chtíc jim ujíti, zachytila se rukou děla, její větev spadla na pánvičku a strašlivý výbuch, sesílený ozvěnou hor Vindhyjských, naplnil hromovým rachotem celé údolí Nerbuddy.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.