Zlatý fond > Diela > Zemí šelem II


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Kapitola X. Jezero Puturia

Jezero Puturia, na němž steam-house zatím našel útočiště, leží čtyřicet kilometrů východně od Dumohu. Toto město, hlavní osada provincie anglické, jíž dalo svoje jméno, vzkvétá a ovládá se svými dvanácti tisíci obyvateli, sesílenými malou posádkou, tuto nebezpečnou část Bundelkundu. Mimo jeho zdi však, zejména v krajích, ležících více na východ, v nejzanedbanější části Vindhyasu, jehož střed zaujímá jezero, není jeho vliv již skoro ani znáti.

Co se nám však mohlo celkem ještě státi horšího, než toto setkání se slony, z něhož jsme vyvázli zdraví a bez úrazu?

Proto však situace přece byla znepokojivá, poněvadž největší část našeho materiálu byla ztracena. Jeden z našich vozů, který tvořil vlak steam-housu, byl zničen. Neměli jsme prostředků učiniti jej znova splavným, abychom užili námořnického výrazu. Z převrženého jeho trupu, přimáčknutého ke skalám a rozdrceného kroky divokého stáda, nemohlo býti než několik neforemných trosek.

Tento vůz obsahoval, slouže zároveň za ložnici personálu výpravy, nejen kuchyni a zásobárnu, nýbrž i zásoby potravin a střeliva. Z toho nezbylo nám více nežli tucet patron; nedalo se však mysliti, že budeme nuceni užiti zbraní, než dorazíme do Džubbulporu.

Ohledně potravin byla to jiná otázka, a nesnadnější k rozluštění.

Vskutku nezbylo nám nic z potravin zásobárny. I když dorazíme příštího večera do stanice ještě sedmdesát kilometrů vzdálené, budeme se muset ještě čtyřiadvacet hodin postit.

Věru, člověk vpraví se do všeho!

Za těchto okolností byl ovšem monsieur Parazard nejnešťastnějším ze všech. Ztráta jeho kuchyně, zkáza jeho laboratoře, rozmetení jeho zásob tížilo mu srdce. Netajil se svým zoufalstvím, nedbaje na nebezpečí, jimž jsme takřka zázrakem unikli, a byl zdrcen jenom neštěstím, které ho osobně potkalo.

V okamžiku, kdy jsme se shromáždili v salonu, abychom se radili o tom, co máme počíti za těchto okolností, vstoupil monsieur Parazard, stále obřadný, na práh a přál si „učiniti sdělení největší důležitosti“.

„Mluvte, monsieure Parazarde,“ pobídl ho plukovník Munro, pozvav ho, aby vstoupil.

„Pánové,“ pravil vážně náš černý kuchař, „bude vám zajisté povědomo, že všechen materiál, obsažený v druhém voze steam-housu, byl ztracen při této katastrofě! Avšak, i kdyby nám byly zůstaly některé potraviny, byl bych, nemaje kuchyně, velice na rozpacích, jak upraviti vám i to nejskrovnější jídlo!“

„Víme to, monsieure Parazarde,“ odvětil plukovník Munro. „Je to politování hodné, děláme však, co můžeme a budeme se postit, musí-li to býti.“

„To je vskutku tím politování hodnější, pánové,“ odpověděl náš kuchař, „že oproti tomuto množství slonů, které na nás útočilo, a z nichž více než jeden padl vašimi smrtonosnými kulemi…“

„Krásná fráse, monsieure Parazarde. Po několika lekcích dovedl byste se vyjadřovati s touže elegancí jako náš přítel Matyáš van Guitt.“

Monsieur Parazard uklonil se zdvořile a pokračoval, povzdechnuv sobě:

„Chtěl jsem říci, pánové, že se mi naskytá příležitost ukázati vám celou svoji zručnost. Maso slona, jak se dá myslit, není ve všech částech dobré, poněvadž některé jsou hanebně tvrdé a tuhé; zdá se však, že Tvůrce všech věcí vyznamenal v této hromadě masa zejména dva kusy první jakostí, hodné objeviti se na tabuli místokrále indického. Musím tu jmenovati jazyk zvířete, který jest neobyčejně chutný, když jest připraven dle předpisu, jehož složení jest jen mně známo, a nohy pachydermy…“

„Pachydermy. Velmi dobře, ačkoliv proboscida je elegantnější,“ pravil kapitán Hod s posunkem.

„…Nohy,“ pokračoval monsieur Parazard, „z nichž lze připraviti nejlepší polévky známé v umění kuchařském, jehož zástupcem jsem v steam-housu.“

„Děláte nám laskominy, monsieure Parazarde,“ odvětil Banks. „Jednak na neštěstí, jednak na štěstí nenásledovali nás sloni na jezero, a obávám se věru, že budeme si muset dát zajít alespoň na čas chuť na polévku z noh nebo na ragout z jazyka těchto chutných, avšak nedostižitelných zvířat.“

„Nebylo by možná,“ odvětil kuchař, „vrátiti se na pevninu a zásobiti se tím?…“

„To není možná, monsieure Parazarde. Jakkoliv výtečné by byly vaše výrobky, nesmíme se vystaviti nebezpečí.“

„Nuže, pánové,“ odtušil náš kuchař, „račte přijati výraz upřímného politování, které pociťuji nad tímto politováníhodným dobrodružstvím.“

„Vaše politování béřeme na vědomí, monsieure Parazarde,“ odpověděl plukovník Munro, „a souhlasíme s ním. Co se týče oběda a snídaně, nepřipouštějte si starostí před naším příchodem do Džubbulporu.“

„Nezbývá mi, než se uchýliti zpět,“ pravil monsieur Parazard, ukloniv se, aniž by ztrácel na důstojnosti sobě vrozené.

Byli bychom se rádi zasmáli posunkům našeho kuchaře, kdybychom nebyli bývali zaměstnáni jinými starostmi.

Vskutku, k ostatním rozpakům přidružily se nové. Banks sdělil nám, že v tomto okamžiku není ani nedostatek potravin, ani nedostatek střeliva nejhorším, nýbrž nedostatek paliva. Nebylo to nic divného, poněvadž po osmačtyřicet hodin nebylo lze obnoviti zásoby dříví potřebného k obsluze stroje. Všecky zásoby byly vyčerpány při příjezdu k jezeru. Ještě hodinu jízdy, a bylo nemožno jezera dostihnouti, a první vůz steam-housu byl by sdílel osud druhého.“

„Nyní,“ pokračoval Banks, „nemáme ničeho již k pálení, tlaku ubývá, sklesl již na dvě atmosféry, a nemáme nijakých prostředků jej zvýšiti!“

„Je naše postavení skutečně tak zlé, jak se domníváš, Bankse?“ tázal se plukovník Munro.

„Kdyby se jednalo jen o to, vrátiti se ke břehu, od kterého jsme teprv málo vzdáleni,“ odvětil Banks, „dalo by se to provésti. Čtvrt hodiny by stačilo doraziti tam. Vrátiti se však tam, kde stádo slonů jest bezpochyby ještě shromážděno, bylo by velmi pošetilé. Ne, jest naopak potřebí přeplouti Puturiu a hledati na jeho jižním břehu místo k přistání.“

„Jak široké je asi jezero v tomto směru?“ tázal se plukovník Munro.

„Kâlagani páčí tuto vzdálenost as na sedm až osm mil. Avšak za poměrů, v nichž se nalézáme, bylo by potřebí několika hodin k tomu, a opětuji to, za čtyřicet minut nebude stroj moci již pracovati.“

„Dobrá,“ odvětil sir Eduard Munro, „strávíme noc trpělivě na jezeře. Jsme zde v bezpečí. Zítra uvidíme.“

To bylo to nejlepší, co jsme mohli učiniti. Potřebovali jsme vskutku nutně odpočinku. Na poslední zastávce, obklopeni kruhem slonů, nemohli jsme spáti, a noc nebyla pro nás vlastně žádnou nocí. Za to nastávala nám nyní noc pořádně temná a sice více, než jsme si přáli.

Vskutku, kolem sedmé hodiny počala se zvedati lehká mlha z jezera.

Upamatujeme se, že již minulé noci shlukovaly se husté výpary vysoko v oblacích. Zde jevil se úkaz, následkem různosti míst, způsobem jiným. Zvedaly-li se včera páry nad táborem slonů několik set střevíců nad zemí, nebylo tomu tak na hladině Puturie, následkem vypařování se vody. Po dosti teplém dnu mísily se horní a dolní vrstvy atmosféry, a celé jezero pokrylo se parami, dosud sice řídkými, které však houstly každým okamžikem.

To byla, jak řekl Banks, obtíž, s níž bylo třeba počítati.

Okolo půl osmé, jak byl dříve ohlásil, bylo slyšeti poslední hukot ocelového obra, pohyby pístů stávaly se pomalejšími, článkované nohy přestaly bičovati vodu, tlak klesl pod jednu atmosféru. Nebylo žádného prostředku, zvýšiti jej.

Ocelový obr a jediný vůz, jejž dosud vlekl, pluly klidně na vodách jezera, nepostupovaly však již.

Za těchto okolností v hustých mlhách bylo těžko stanoviti přesně naše postavení. Během krátké doby, kterou stroj pracoval, pohyboval se vlak směrem k jihovýchodnímu břehu jezera, aby tam vyhledal místo k přistání. Poněvadž Puturia má podobu dosti prodloužené elipsy, bylo možno, že steam-house není příliš vzdálen od jednoho nebo druhého břehu.

Musím podotknouti, že řev slonů, jenž k nám doléhal ještě hodinu před tím, nyní následkem velké vzdálenosti již nebylo slyšet.

Hovořili jsme tudíž o tom, co by bylo nejlépe počíti za těchto nových poměrů. Banks dal zavolati Kâlaganiho, aby ho vyslechl.

Ind přišel brzy a byl vyzván vysloviti svůj náhled.

Byli jsme shromážděni v jídelně, která osvětlena jsouc světlíkem ve stropě, neměla žádných postranních oken. Za těchto okolností nemohl svit lamp proniknouti na venek. Okolnost ta byla celkem užitečná, poněvadž postavení steam-housu nemohlo být prozrazeno zlosynům, kteří se snad potloukali na břehu jezera. Na otázky sobě kladené Kâlagani — tak mi to alespoň připadalo, — nezdál se neodpovídati bez jakéhosi otálení. Jednalo se o to, sděliti nám postavení, které plovoucí vlak zaujal na vodách Puturie, a připouštím, že odpověď na to nebyla snadná. Snad slabý severozápadní vánek působil na steam-house? Snad také nás nepatrný proud nesl k opačnému konci jezera.

„Hle, Kâlagani,“ pravil Banks, „zajisté znáte přesně rozlohu Puturie?“

„Zajisté, pane,“ odvětil Ind, „avšak jest nesnadno vyznati se v těchto mlhách.“

„Můžete udati aspoň přibližně vzdálenost naši od nejbližšího břehu?“

„Ano,“ odvětil Ind, přemýšleje nějaký čas. „Tato vzdálenost nemůže obnášeti více než půldruhé míle.“

„Na východ?“ tázal se Banks.

„Na východ.“

„Avšak, dosáhneme-li toho břehu, budeme blíže u Džubbulporu než u Dumohu?“

„Zajisté!“

„Právě v Džubbulporu musíme se vším znovu opatřiti,“ pravil Banks. „Kdož však ví, budeme-li moci dosíci břehu! Může to trvati den, dva dny, a naše zásoby jsou vyčerpány!“

„Avšak,“ pravil Kâlagani, „nemohli bychom, anebo alespoň jeden z nás, se pokusiti o to, dostihnouti země této noci?“

„A jak?“

„Plováním.“

„Půldruhé míle v těchto mlhách!“ odvětil Banks. „To by bylo odvážiti se života…“

„To není důvod nepokusiti se o to,“ odvětil Ind.

Nevím proč, zdálo se mi však, že hlas Kâlaganův nemá dnes své obvyklé jasnosti.

„Odvážil byste se přeplaviti jezero?“ ptal se plukovník Munro, který upřeně pozoroval Inda.

„Ano, plukovníku, a doufám, že to také dokáži.“

„Dobrá tedy, příteli,“ odvětil Banks, „prokážete nám tím velkou službu. Když se dostanete na pevninu, bude vám pak snadno dostihnouti stanice Džubbulporu a přinésti nám pomoc, kterou potřebujeme.“

„Jsem hotov odejíti!“ odvětil Kâlagani prostě.

Očekával jsem, že plukovník poděkuje našemu vůdci, který se nabízel k podniku dosti nebezpečnému; avšak, podívav se naň s pozorností ještě větší, zavolal Gumiho.

Gumi přišel ihned.

„Gumi,“ pravil sir Eduard Munro, „ty jsi výtečný plavec?“

„Ano, pane plukovníku.“

„Neváhal bys přeplouti půldruhé míle za noci těmi vlažnými vodami jezera?“

„Třeba dvě, tri.“

„Dobře,“ odvětil plukovník Munro, „Kâlagani se nabídl přeplouti jezero ku břehu nejbližšímu k Džubbulporu. Avšak, nejen na jezeře, nýbrž i v této části Bundelkundu dva lidé intelligentní a odvážní, kteří se mohou podporovat, mají více naděje dosíci cíle. — Chceš doprovázet Kâlaganiho?“

„Okamžitě, pane plukovníku,“ odvětil Gumi.

„Nepotřebuji nikoho,“ odpověděl Kâlagani, „přeje-li si to však plukovník Munro, přijímám rád Gumiho za společníka.“

„Jděte tedy, přátelé,“ pravil Banks, „a buďte rovněž tak opatrni, jako jste odvážní!“

Zařídiv toto vzal plukovník Munro Gumiho stranou, udělil mu několik poučení, stručně formulovaných. Pět minut na to oba Indové, balík šatů na hlavách, spustili se do jezera. Mlha zatím velice zhoustla, a několik machu pažemi stačilo, abychom je ztratili s očí.

Tázal jsem se plukovníka Munroa, proč si přál tak dáti Kâlaganimu průvodce.

„Přátelé,“ odvětil sir Eduard Munro, „odpovědi tohoto Inda, o jehož věrnosti jsem dosud nepochyboval, nezdály se mi býti upřímnými!“

„Na mne činily týž dojem,“ odvětil jsem.

„Já jsem nepozoroval ničeho…“ mínil Banks.

„Věř, Bankse,“ odtušil plukovník Munro. „Nabízeje se nám odebrati se na pevninu, měl Kâlagani něco za lubem.“

„Co?“

„Nevím, přál-li si však odplouti, nebylo to proto, aby v Džubbulporu hledal pro nás pomoci!“

„Oho!“ ozval se kapitán Hod.

Banks pohlížel na plukovníka, svraštiv čelo.

„Munro,“ pravil, „dosud se ukazoval tento Ind vždy velmi oddaným, a zejména oproti tobě! Dnes se domníváš, že Kâlagani nás zradí! Jaký důvod k tomu máš?“

„Když Kâlagani mluvil,“ odvětil plukovník Munro, „viděl jsem, že se jeho kůže temní, a jak vím, měděná pleť těchto lidí stává se temnější, když lhou. Dvacetkráte se mi to přihodilo u Indů i u Bengalců, a nikdy jsem se neklamal. Opakuji, že Kâlagani, nechť si svědčí vše v jeho prospěch, nemluvil pravdu.“

To pozorování sira Eduarda Munroa — přesvědčil jsem se o tom později častěji — bylo odůvodněno. Když lhou, Indové ztemní, jako se běloši červenají. Tento úkaz nemohl ujíti bystrozraku plukovníkovu, a muselo se počítati s jeho pozorováním.

„Jaké však mohou býti úmysly Kâlaganiho,“ tázal se Banks, „a proč by nás zradil?“

„To seznáme později…“ odvětil plukovník Munro, „snad příliš pozdě!“

„Příliš pozdě, můj plukovníku!“ zvolal kapitán Hod. „Ej, dosud, myslím, nejsme ztraceni!“

„Rozhodně, Munro,“ odvětil inženýr, „učinil jsi dobře, že jsi ho dal provázet Gumim. Gumi jest nám oddán na život a na smrt. Zručný, intelligentní, bude-li tušiti nějaké nebezpečí, on…“

„Právě proto,“ odpověděl plukovník Munro, „upozornil jsem ho, aby pozoroval svého druha.“

„Dobrá,“ pravil Banks. „Teď nám nezbývá nic, než vyčkati dne. Mlhy se zvednou bezpochyby se sluncem, a uvidíme, co máme podniknout!“

Vyčkati skutečně! Noc museli jsme nechat uplynout v úplné nečinnosti.

Mlhy zhoustly, nic však neukazovalo k tomu, že nastane špatné počasí. To bylo štěstí, neboť, byť i náš vlak dovedl plouti, přece se nemohl „udržet na moři“. Mohli jsme tudíž doufat, že bublinky par se zhustí na úsvitě, což nám zajišťovalo krásné počasí na příští den. —

Zatím co mužstvo naše se uhostilo v jídelně, sedli jsme si my na pohovky v salonu, hovořili trochu, naslouchali však také všemu hluku zvenčí.

Náhle, okolo druhé hodiny s půlnoci, přerušil ticho noci řev dravců.

Břeh byl přece tam směrem na jihovýchod, zdál se však býti ještě dosti vzdálen. Řev zazníval ještě velmi slabě následkem vzdálenosti a tuto vzdálenost páčil Banks nejméně na dobrou míli. Tlupa dravců patrně se dostavila hasit žízeň na onen břeh jezera.

Avšak brzy na to mohli jsme konstatovati, že následkem lehkého vánku plující vlak byl hnán zvolna a stejnoměrně ke břehu. Vskutku hlasy zaznívaly nejen hlasitěji, nýbrž dal se již rozeznati temnější řev tigra od chraptivého vytí pardalů.

„Aj!“ nemohl se zdržeti kapitán Hod, „jaká to příležitost zastřeliti svého padesátého!“

„Jindy, kapitáne!“ odvětil Banks. „Rozednívá se, doufám, že v okamžiku, kdy přirazíme ke břehu, tato smečka dravců vyklidí nám místo!“

„Což naskytají se nějaké překážky,“ tázal jsem se, „abychom elektrické svítilny uvedli v činnost?“

„Myslím, že ne,“ odvětil Banks. „Tato část břehu jest patrně obsazena pouze zvířaty, chtícími píti. Nic nám nevadí, abychom se na ně nepodívali.“

A na rozkaz Banksův dva proudy paprsků byly vrženy směrem jihovýchodním. Avšak paprsky elektrické nebyly s to, aby pronikly touto hustou mlhou, nemohly osvětliti prostor než v nepatrném oblouku pod steam-housem, a břeh zůstal úplně ukryt našim zrakům.

Zatím řev, jehož síla stále se zvětšovala, svědčil, že vlak dosud nedorazil k okraji jezera. Patrně byl počet zvířat, shromážděných na tomto místě, velmi značný. Vysvětluje se to tím, že jezero Puturia tvoří jakési přirozené napajedlo dravců této části Bundelkundu.

„Kéž jen se nedostali Gumi a Kâlagani doprostřed této smečky!“ pravil kapitán Hod.

„Nejsou to tigři, jichž se obávám pro Gumiho!“ odvětil plukovník Munro.

Rozhodně, podezření vzrostlo v duši plukovníkově. Já počal jsem je sdíleti. A přece, dobré služby Kâlaganiho, od našeho přechodu do oblasti Himalaje, jeho neupíratelné zásluhy o nás, jeho obětavost v oněch dvou případech, kde se odvážil svého života pro sira Eduarda Munroa a kapitána Hoda, vše svědčilo v jeho prospěch.

Avšak, když se v duši zakoření nedůvěra, snadno se zmenší význam skutků, jejich výraz se mění, zapomínáme na minulost, obíráme se budoucností.

Však jaké zájmy mohly vésti tohoto Inda, aby nás zradil? Choval snad osobní zášť proti obyvatelům steam-housu? Ne, zajisté ne! Proč by nás byl vlákal do zálohy? To bylo nevysvětlitelno. Každý si o tom činil velmi spletené myšlenky, a netrpělivost nás nutila očekávati vyjasnění této situace.

Okolo čtvrté hodiny ranní zvířata náhle ustala ve svém řevu. Co nás všecky zarazilo, bylo, že se nevzdalovala jedno po druhém, vydavše poslední hlas po posledním doušku. Ne, to se stalo okamžikem. Mohlo se říci, že nenadálá okolnost je vyrušila v jejich zaměstnání a přivodila jejich náhlý útěk. Patrně se uchýlila do svých doupat, ne jako zvířata, která se vracejí, nýbrž jako zvířata, která se hledí zachránit.

Ticho následovalo za hlukem bez přechodu. Byl zde účinek, jehož příčina nám dosud byla nevysvětlitelna, která však náš nepokoj jenom zvýšila.

Z opatrnosti nařídil Banks, aby světla byla zhasnuta. Uprchla-li zvířata před nějakou rotou pobudů, kteří se potloukají Bundelkundem a Vindhyí, bylo důležito zakrýti postavení steam-housu.

Ticho nyní nebylo přerušeno ničím, než lehkým šploucháním vody. Vánek se utišoval. Zda-li vlak jest dosud hnán slabým proudem, nedalo se určiti. Muselo se však v brzku rozbřesknouti a mlha musela se rozprchnouti, rozložena jsouc patrně jen v dolních vrstvách ovzduší.

Pohlédl jsem na hodinky. Bylo pět hodin. Nebýti mlhy, byla by záře rozšířila obzor již na několik mil. Bylo by bývalo možno spatřiti břeh. Však mlhový závoj dosud se neroztrhal. Museli jsme ještě míti strpení.

Plukovník Munro, Mac Neil a já, v přední části salonu, Fox, Kâluth a monsieur Parazard v zadní části jídelny, Banks a Storr ve věžičce, kapitán Hod rozkročmo na hřbetě obrovského zvířete blízko rypáku, jako strážní námořník na přídě plavidla, očekávali jsme, že jeden z nás zvolá: Země!

K šesté hodině zvedl se lehký vánek, sotva znatelný, sesílil se však brzy. První paprsky slunce pronikly mlhou, a obzor objevil se našim zrakům.

Břeh zvedal se na jihovýchodě. Tvořil na konci jezera jakýsi chobot, vzadu značně zalesněný. Mlhy se zvolna zvedaly a z nich vystupovala řada hor, jejichž vrcholky rychle se odkrývaly.

„Země!“ zvolal kapitán Hod.

Plující vlak nebyl nyní vzdálen více než dvě stě metrů od břehu chobotu Puturie a plul k němu, puzen tlakem vánku, který foukal od severovýchodu.

Nic neukazovalo se na břehu. Ani zvíře, ani bytost lidská. Zdálo se, že jest docela opuštěn. Ani obydlí, ani farma pod klenbou krajních stromů. Zdálo se tedy, že zde můžeme přistati bez nebezpečí.

Pomocí větru dostali jsme se snadno na plochý, písčitý břeh. Avšak, nemajíce páry, nemohli jsme ani naň vyjet, ani se vydat na silnici, která dle udání kompasu mohla býti silnicí vedoucí do Džubbulporu.

Neztrácejíce ani okamžik, následovali jsme kapitána Hoda, který první vystoupil na břeh.

„Teď palivo!“ volal Banks. „Za hodinu máme dostatečný tlak a pak ku předu!“

Opatřiti si je bylo snadno. Dříví bylo dost kolem na zemi a bylo dosti suché, aby se mohlo hned páliti. Stačilo pokrýti jím rošt a naplniti tendr.

Všichni súčastnili se práce. Kâluth sám zůstal před svým kotlem, zatím co my snášeli palivo na čtyřiadvacet hodin. To bylo více, než jsme potřebovali k dostižení stanice Džubbulporu, kde nemohl býti nedostatek uhlí. Nyní potraviny, poněvadž se ozýval hlad; tomu však mohli odpomoci myslivci výpravy po cestě. Monsieur Parazard použije ohně Kâluthova, a my utišíme hlad, jak bude možno.

Tři čtvrti hodiny na to ukazovala pára dostatečný tlak, ocelový obr se vydal na cestu a vylezl konečně po břehu vzhůru, aby se dostal na silnici.

„Do Džubbulporu!“ zvolal Banks.

Storr však neměl času, aby na polovic otočil regulátor, když se ozval zuřivý křik na okraji lesa. Rota nejméně stopadesáti Indů vrhla se na steam-house. Věžička ocelového obra, vůz, napřed i vzadu byly napadeny dříve, než jsme se mohli vzpamatovati.

Indové nás odvlekli ihned na padesát kroků od vlaku, a tak nám bylo nemožno uprchnouti.

Kdo pochopí naši zlost, náš vztek, nad obrazem ztroskotání a plenění, který následoval! Indové se sekerou v ruce se vrhli na steam-house. Vše vyplenili, zpustošili, zničili. Z vnitřního zařízení nezbylo v brzku ničeho! Na to dokonal oheň dílo zkázy, a za několik minut vše, co mohlo hořeti z našeho posledního vozu, bylo ztráveno ohněm.

„Zloději! Darebáci!“ křičel kapitán Hod, kterého sotva několik Indů mohlo spoutati.

Avšak, jako my, musel se obmeziti na marné nadávky, kterým Indové dle všeho asi nerozuměli. Na uniknutí nedalo se ani pomysliti.

Poslední plameny uhasly, a brzo nezbylo více než neforemná kostra z této pohyblivé pagody, která projela polovinou poloostrova. Nyní podnikli Indové útok na našeho ocelového obra. Chtěli zničiti také jej. Zde však byli bezmocni. Ani sekera, ani oheň nezmohly ničeho proti silné ocelové armatuře, která tvořila tělo umělého slona, ani proti stroji, který v sobě ukrýval. Přes jejich namáhání zůstal neporušen, k potěšení kapitána Hoda, který vyrážel ze sebe „hurá!“ radosti i vzteku.

V tom okamžiku vystoupil muž. Byl to nejspíše vůdce Indů.

Celá rota shromáždila se brzy kolem něho.

Jiný muž jej doprovázel. Vše se vysvětlilo. Tento muž byl náš vůdce, byl to Kâlagani.

Po Gumim nebylo stopy. Věrnost zmizela, zrada zůstala. Bezpochyby oddanost našeho statečného sluhy stála ho život, a my neměli jsme ho již nikdy spatřiti! Kâlagani pokročil k plukovníku Munroovi a chladně, aniž sklopil oči, jej označil:

„Tento zde!“ pravil.

Na znamení to uchopili sira Eduarda Munroa, odvlekli ho, a on zmizel uprostřed roty, která odběhla směrem na jih, aniž nám mohl naposled stisknouti ruku a dáti poslední s bohem!

Kapitán Hod, Banks, šikovatel, Fox, všichni jsme pokoušeli se osvoboditi, abychom ho vyrvali rukám Indů!

Padesát paží přitisklo nás k zemi. Jediný pohyb a byli jsme usmrceni.

„Nebraňte se!“ pravil Banks.

Inženýr měl pravdu. V tomto okamžiku nemohli jsme učiniti ničeho, abychom osvobodili plukovníka Munroa. Bylo radno zachovati si život, abychom vyčkali další věci.

Čtvrt hodiny na to nás Indové opustili a vydali se za přední rotou. Pronásledování mohlo přivoditi katastrofu, bez prospěchu pro plukovníka Munroa, a přece jsme chtěli podniknouti vše, abychom ho zachránili.

„Ani na krok dále!“ pravil Banks.

Poslechli jsme ho.

Celkem, byl to plukovník Munro, on sám, kterého chtěli tito Indové, vedeni Kâlaganim. Jaké byly úmysly tohoto zrádce? Nemohl patrně jednati na svůj vlastní vrub. Koho však potom poslouchal? Jméno Nana Sahib se objevilo mému duchu…

*

Zde končí rukopis, sepsaný Mauclerem. Mladý Francouz neměl již býti svědkem událostí, které urychlily rozluštění tohoto dramatu. Avšak tyto události staly se později známými a dodány ve formě vypravování, doplňují zprávu o této cestě severní Indií.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.