ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tohoto dne, 18. září, bylo naše přesné postavení, vzhledem k místu odjezdu, zastávky a cíle, následující:

1. Od Kalkuty třináct set kilometrů;

2. od sanatoria v Himalaji třistaosmdesát kilometrů;

3. od Bombaye šestnáct set kilometrů.

Nehledě než ke vzdálenosti, neurazili jsme dosud ani polovičku cesty; počítaje však oněch šest neděl, které strávil steam-house na úbočí Himalaje, uplynulo již více než polovice času určeného k této cestě. Opustili jsme Kalkutu dne 6. března. Během dvou měsíců, nezdrží-li nás nic, hodlali jsme doraziti k západnímu pobřeží Hindostanskému.

Směr naší cesty byl ostatně poněkud pozměněn. Usnesení, vyhnouti se velkým městům, postiženým vzpourou z roku 1857., nutilo nás přidržeti se směru více jižního.

Napříč nádhernými provinciemi království Scindijského vedou krásné sjízdné cesty, takže ocelový obr nenarazí na žádnou překážku alespoň až k středohoří. Cesta dle všeho uběhne za nejlepších podmínek, snadno a bezpečně.

Přítomnost Kâlaganiho mezi personálem steam-housu poskytovala k tomu další záruky. Tento Ind znal podivuhodně tuto část poloostrova. Banks mohlse o tom již tento den přesvědčiti. Po snídani, zatím co plukovník Munro a kapitán Hod odpočívali, tázal se ho Banks, jakým způsobem prošel tyto provincie.

„Byl jsem,“ odvětil Kâlagani, „ve službách jedné z četných karavan Banžariských, které dopravují obyčejně na buvolech cerealie na státní účet nebo na účet soukromníka. Tím způsobem prošel jsem území střední jakož i severní Indie dvacetkrát sem i tam.“

„Ubírají se tyto karavany dosud touto částí poloostrova?“ tázal se inženýr.

„Ano, pane,“ odvětil Kâlagani, „a v tomto ročním čase jsem jist, že potkáme nejednu výpravu Banžariů ubírající se na sever.“

„Dobře, Kâlagani,“ odpověděl Banks, „vaše dokonalá znalost těchto území nám bude velmi prospěšna. Na místě, abychom se ubírali velkými městy království Scindijského, pojedeme přímo, a vy nám budete vůdcem.“

„Rád, pane,“ odvětil Ind, tím chladným hlasem, který mu byl vlastním a kterému jsem dosud nedovedl přivyknouti.

Na to dodal:

„Přejete si, abych vám zběžně udal směr, kterým se musíme ubírati?“

„Je-li vám libo.“

Při těchto slovech rozprostřel Banks velkou mapu na stole, znázorňující tuto část Indie, aby kontroloval přesnost údajů Kâlaganiových.

„Nic není snadnějšího,“ počal Ind. „Skoro přímá čára povede nás od železnice z Delhi k železnici Bombayské, které se spojují u Allahabadu. Od stanice Etavahu, kterou jsme právě opustili u hranic Bundelkundu, bude nám překročiti již jen jeden nepatrný tok, Džumnu, a od těchto hranic až k horám Vindhyjským druhý tok, Betvu. I kdyby tyto obě řeky se byly následkem dešťů rozvodnily, nebude to plovoucímu vlaku vaditi, aby se dostal s jednoho břehu na druhý.“

„To nebude příliš obtížné,“ odvětil inženýr; „a až dorazíme do Vindhije…?“

„Odbočíme poněkud na jihovýchod, abychom nalezli pohodlný průsmyk. To také nebude vážnou překážkou naší jízdě. Znám průsmyk, jehož stoupání jest mírné. Je to průsmyk Sirgurský, který lze snadno překročiti.“

„Avšak,“ tázal jsem se, „projde náš ocelový obr tam, kde projdou koně?“

„Zajisté,“ odvětil Banks; „avšak za průsmykem Sirgurským jest země velmi hornatá. Nemohli bychom opustiti Vindhyi a ubírati se přímo Bhopalem?“

„Tam jest mnoho měst,“ odvětil Kâlagani, „kterým bychom se nesnadno vyhnuli, a právě zde bylo nejvíce sipojů v boji za neodvislost.“

Byl jsem poněkud užaslým nad tímto pojmenováním „boj za neodvislost“, kterým označil Kâlagani vzpouru z roku 1857. Nesmíme však zapomenouti, že to mluvil Ind a ne Angličan. Nepodobalo se ostatně, že se Kâlagani súčastnil vzpoury, alespoň nikdy neřekl něco, z čeho by se to dalo souditi.

„Budiž,“ odvětil Banks, „necháme město Bhopal západně, a jste-li jist, že nás průsmyk Sirgurský povede na řádnou cestu…“

„Na cestu, kterou jsem často přešel, pane, a která ústí, vedouc kolem jezera Puturia, čtyřicet mil odtud u dráhy z Bombaye do Allahabadu, blízko Džubbulporu.“

„Tak jest,“ odtušil Banks, sleduje na mapě údaje Indovy; „a od tohoto místa?…“

„Hlavní silnice obrací se na jihozápad a běží odtud takřka podle železnice až do Bombaye.“

„Toť správné,“ odpověděl Banks. „Nenalézám vážné překážky překročení Vindhije, a tato cesta se nám hodí. K službám, které jste nám dotud prokázal, Kâlagani, řadíte novou, kterou vám nezapomenu.“

Kâlagani se uklonil a chtěl odejíti, když, vzpomenuv si na něco, obrátil se k inženýrovi.

„Chcete se mne na něco otázat?“ pravil Banks.

„Ano, pane,“ odvětil Ind. „Smím sé vás tázat, proč tak zůmyslně se hodláte vyhýbati velkým městům Bundelkundu?“

Banks pohlédl na mne. Nebylo příčiny tajiti Kâlaganimu, že se to děje z ohledu na sira Eduarda Munroa, a Ind byl zasvěcen do postavení plukovníkova.

Kâlagani naslouchal velmi pozorně tomu, co mu sděloval inženýr. Na to pravil hlasem poněkud podivným:

„Plukovník Munro nemusí se obávati něčeho od Nany Sahiba, nejméně v těchto provinciích.“

„Ani v těchto provinciích?“

„Poněvadž, objevil-li se nabob, jak se tvrdí, před několika měsíci v okresu Bombayském,“ pravil Kâlagani, „tož zajisté již zase překročil hranice indo-čínské, poněvadž pátrání po něm nemohlo dokázati jeho přítomnost.“

Tato odpověď svědčila o následujícím: Kâlagani nevěděl, co se událo v horách Sautpurských a že v posledním měsíci květnu Nana Sahib byl usmrcen vojáky královské armády v palu Tanditském.

„Vidím, Kâlagani,“ pravil na to Banks, „že zprávy, které kolují Indií, jen stěží dostaly se až do lesů Himalajských!“

Ind pohlédl na nás upřeně, aniž odpověděl, jako člověk, který nerozumí.

„Ano,“ řekl Banks, „zdá se, že nevíte, že Nana Sahib jest mrtev.“

„Nana Sahib jest mrtev?“ vykřikl Kâlagani, vrtě hlavou. „Kde by byl býval Nana Sahib usmrcen?“

„V palu Tanditském, v horách Sautpurských.“

„A kdy?…“

„Již před čtyřmi měsíci,“ odtušil inženýr, „dne 25. května.“

Kâlagani, jehož pohled mi byl nápadným v tomto okamžiku, skřížil ruce a mlčel.

„Máte snad důvody,“ tázal jsem se ho, „abyste nevěřil ve smrt Nany Sahiba?“

„Žádných pane,“ odvětil Kâlagani rychle. „Věřím tomu, co mi pravíte.“

Okamžik na to, Banks a já, byli jsme o samotě a inženýr počal ne bez příčiny:

„Tací jsou všichni Indové! Vůdce vzbouřených sipojů stal se legendárním. Nikdy tito pověrčiví lidé neuvěří, že byl usmrcen, dokud ho neuvidí viset!“

„Podobají se v tom,“ odvětil jsem, „starým granátníkům císařství, kteří dvacet let po smrti Napoleona domnívali se, že žije dosud!“

Od překročení horního Gangu, jejž steam-house minul před čtrnácti dny, prostírala se úrodná země, protkaná krásnými silnicemi, před ocelovým obrem. Byl to Doab, vtěsnaný ve vidlici, kterou tvoří Ganges a Džumna než se spojují u Allahabadu. Roviny alluviální, zorávané bramíny dvacet století před érou křesťanskou, zpracované velmi nedokonale od rolníků, velké práce kanalisační, provedené anglickými inženýry, pole bavlníků, které se daří zejména v tomto území, skřipění lisů na bavlnu, které najdeme v každé vesnici, zpěv dělníků, uvádějících je v pohyb, to jsou dojmy, které mi utkvěly z tohoto Doabu, kde byla druhdy založena první společnost náboženská.

Cesta plynula za nejpříznivějších okolností. Kraj se měnil takřka dle libosti naší fantasie. Obydlí se ubíralo dále bez námahy k potěše našich očí. Nebylo-liž to, jak již dříve řekl Banks, nejvyšší vymožeností v druhu dopravních prostředků? Káry s voly, vozy s koňmi neb mezky, železnice, co jste proti našim pohyblivým vozům?

Dne 19. září zastavil se steam-house na levém břehu Džumny. Tato důležitá řeka dělí ve střední části poloostrova zemi Radžů neboli Radžastan od Hindostanu, který jest vlastní zemí Indů.

Vody Džumny stály právě dosti vysoko. Tok její byl prudší; avšak, ačkoliv to stížilo poněkud naši přeplavbu, přece ji neučinilo nemožnou. Banks učinil některá opatření. Nejprve bylo nutno vyhledati příznivé místo k přistání. Nalezli jsme je. Půl hodiny na to vystupoval již steam-house po druhém břehu řeky. Pro železnice je potřebí mostů zhotovených velkým nákladem a podobný most rourové soustavy vede také přes Džumnu u pevnosti Selimgarhu na blízku Delh. Našemu ocelovému obru i oběma vozům, které táhl, poskytoval tak cestu stejně pohodlnou jako nejkrásnější makadamisovaná silnice poloostrova.

Za Džumnou, v území Radžastanu leží jistý počet oněch měst, kterým se hodlal inženýr opatrně vyhnouti. Na levo byl to Gvalior na břehu řeky Savunriky, postavený na podkladu žulovém, s nádhernou mešitou Musdžidskou, palácem Pâlem, podivuhodnou sloní branou, slavným opevněním, s Viharou buddhistického původu, staré město, jemuž ovšem nyní moderní město Laškar, vystavěné dva kilometry dále, činí nebezpečnou konkurenci. Zde, v tomto indickém Gibraltaru bojovala rani Džansiská, nejoddanější spojenkyně Nany Sahiba, hrdinsky do posledního okamžiku. Zde byla také v boji s dvěma eskadronami osmého pluku husarů královské armády usmrcena, jak víme, vlastní rukou plukovníka Munroa, který se súčastnil boje s praporem svého pluku. Od onoho dne, jak také víme, datuje se nezkrotná zášť Nany Sahiba, kterou chtěl nabob ukojiti do posledního vzdechu! Ano! bude lépe, když sir Eduard Munro nepůjde vzbuditi svoje upomínky u bran Gvalioru.

Za Gvaliorem, na západ od nového směru naší cesty, bylo to Antri a jeho rozsáhlá planina, z níž čnějí tu i tam četné vrcholky, jako ostrovy archipelu. Byl to Duttiah, který nečítal ještě ani pět století trvání, jehož elegantním domům se obdivujeme, opevnění uprostřed města, chrámy s různými věžemi, opuštěný palác Birsing-Deo, arsenál Topa-Kana — to vše tvoří hlavní město království Duttiahského, ležícího v severní části Bundelkundu a podrobeného protektorátu Anglie. Zrovna jako Gvalior byly i Antri a Duttiah vážně dotčeny vzpourou z roku 1857.

Dne 22. září minuli jsme konečně Džansi ve vzdálenosti nejméně čtyřiceti kilometrů. Toto město tvoří nejdůležitější vojenskou stanici Bundelkundu, a duch vzpoury žije zde stále mezi nižším obyvatelstvem. Džansi, město poměrně moderní, provozuje důležitý obchod s indickým mušelínem a modrým bavlněným zbožím. Nenalezneme zde ani jediného pomníku z doby před jeho založením, které se datuje ze 17. století. Přece však jest zajímavé navštíviti jeho citadelu, jejíž zdi nedovedly střely Angličanů zničiti, a hrobku radžů, vzhledu velmi malebného. Zde však nalézalo se hlavní sídlo buřičských sipojů střední Indie. Zde způsobila neohrožená rani první vzpouru, která se rozšířila brzy celým Bundelkundem. Zde musel podniknouti sir Hugo Rose boj, který trval ne méně než šest dní, a v němž ztratil patnáct procent svého vojska. Zde podlehli konečně převaze anglických zbraní, přes svoji odvahu, Tantia Topi, Balao Rao, bratr Nany Sahiba, a rani, ačkoliv měli po ruce posádku dvanácti tisíc sipojů a byli podporováni armádou dvaceti tisíc mužů. Zde, jak nám vyprávěl Mac Neil, zachránil plukovník Munro život svému šikovateli, přenechav mu útrpně poslední doušek vody, který mu zbýval. Ano! Džansi více než kterékoli jiné město smutné památky muselo býti minuto na cestě, jejíž směr určili nejlepší přátelé plukovníkovi.

Následujícího dne, 23. září, potvrdilo setkání, které zdrželo naši jízdu po několik hodin, dřívější výroky Kâlaganiho.

Bylo jedenáct hodin dopoledne. Snídaně byla ukončena, všichni jsme se odebrali k odpočinku, jedni na verandě, druzí v salonu steam-housu. Ocelový obr pohyboval se rychlostí devíti až desíti kilometrů za hodinu. Krásná cesta, ovroubená nádhernými stromy, prostírala se před ním uprostřed polí bavlníkových a obilních. Počasí bylo krásné, slunce svítilo jasně. „Úřední“ pokropení této silnice nebylo by bývalo na škodu, nýbrž příjemné, poněvadž vítr hnal jemný bílý prach před naším vlakem.

Ve vzdálenosti dvou až tří mil zdála se nám celá atmosféra naplněna takovými víry prachu, jaké by ani prudký Samum v lybické poušti nedovedl zvednouti v hustších kotoučích.

„Nepochopuji, jak povstati může podobný úkaz,“ pravil Banks, „poněvadž vítr jest mírný.“

„Kâlagani nám to vysvětlí,“ odvětil plukovník Munro.

Zavolali jsme Inda, který přišel na verandu, pohlédl na silnici a pravil bez rozmýšlení:

„Toť dlouhá karavana, která se ubírá na sever, jak jsem vám již dříve řekl, pane Bankse, je to nejspíše karavana Banžariů.“

„Dobře, Kâlagani,“ řekl Banks, „naleznete bezpochyby některé z vašich dřívějších soudruhů?“

„Toť možné, pane,“ odvětil Ind, „poněvadž jsem trávil dosti dlouho mezi těmito kočovníky.“

„Hodláte nás snad opustiti, abyste se připojil k nim?“ tázal se kapitán Hod.

„Nikoliv,“ odvětil Kâlagani.

Ind se nemýlil. Půl hodiny na to musil ocelový obr přes svoji sílu stanouti přede zdí přežvýkavců.

Nemusili jsme však litovati toho zdržení. Divadlo, které se rozvinulo před našima očima, stálo za podívanou.

Stádo, čítající nejméně čtyři až pět tisíc volů, pokrývalo silnici směrem k jihu na vzdálenost několika kilometrů. Jak Kâlagani předpověděl, tvořilo toto stádo karavanu Banžariů.

„Banžariové,“ pravil nám Banks, „jsou praví cikáni Hindostanu. Spíše národ nežli kmen, bez pevných sídel, žijí v létě pod stany, v zimě v chyších. Jsou to nosiči poloostrova, a viděl jsem je dokonce v práci za vzpoury roku 1857. Následkem jakési úmluvy mezi bojujícími nechali jejich karavany procházeti vzbouřenými krajinami. Byli to skuteční dodavatelé země, a živili zrovna tak armádu královskou jako armádu domorodců. Chceme-li absolutně označiti část Indie jako vlast těchto kočovníků, byla by to Raputana, a specielně království Milvarské. Poněvadž však kráčejí mimo nás, žádám vás, milý Mauclere, abyste si bedlivě prohlédl Banžarce.“

Náš vlak stál po jedné straně silnice. Nebyli bychom odolali takové lavině rohatých zvířat, před kterou i dravci rychle prchají.

Jak mi radil Banks, pozoroval jsem bedlivě dlouhý průvod, musím však doznati, že steam-house za těchto poměrů nepůsobil jak obyčejně. Ocelový obr, který obyčejně vzbudil všeobecný úžas, upoutal sotva pozornost Benžarců, zvyklých patrně nediviti se ničemu.

Muži i ženy tohoto cikánského plemene byli stejně pozoruhodní — muži velcí, silní, s výrazným obličejem, orlím nosem, vlnitým vlasem, bronzovou pletí do měďava přecházející, odění v dlouhé řízy a turbany, ozbrojení kopími, kulatými štíty a velkými meči, které nesli na ramenou; — ženy velké, souměrné postavy, hrdé jako muži na svůj kmen, prsa stísněná ve šněrovačce, ostatní tělo ukryté v záhybech dlouhé kazajky, která je zahalovala od hlavy k patě, v elegantním šatu, s drahokamy v uších, s lesklými nákrčníky, náramky na pažích, s prsteny ze zlata, slonoviny a škeblí.

Vedle těchto mužů, žen, starců, dětí kráčelo volným krokem tisíce volů bez sedel a ohlavců, potřásajících červenými střapci, při čemž zněly zvonky na jejich hlavách. Nesli na hřbetech dvojitý pytel, který obsahoval obilí nebo jiné plodiny.

Byl to celý kmen sloučený v karavanu pod vedením zvoleného vůdce „naika“, jenž má neobmezenou moc po celé trvání cesty.

V čele kráčel mohutný býk hrdého vzezření, ozdobený pestrými látkami, ověšený celou garniturou zvonků a ornamenty ze škeblí. Tázal jsem se Banksa, jaký úkol má toto skvostné zvíře.

„Kâlagani nám to bude moci určitě povědět,“ odvětil inženýr. „Kde pak je?“

Volali jsme Kâlaganiho. Nepřicházel. Hledali jsme ho. Nebyl již ve steam-housu.

„Šel nejspíše obnoviti známost s některým starým druhem,“ pravil plukovník Munro, „vrátí se však zajisté před odjezdem.“

To bylo zcela přirozené. Nemusili jsme se znepokojovat nad okamžitou nepřítomností Inda; já však přece jsem se nemohl ubrániti jakémus znepokojení.

„Nuže,“ pravil na to Banks, „nemýlím-li se, representuje tento býk v karavaně Benžarců jejich božství. Kam jde on, jdou oni. Zastaví-li se, táboří; domnívám se však, že zajisté poslouchá rozkazů naika. Zkrátka, v něm soustředí se celé náboženství těchto kočovníků.“

Teprve dvě hodiny později mohli jsme dohlédnouti konce tohoto dlouhého průvodu. Hledal jsem Kâlaganiho mezi zadním vojem, když jsem ho spatřil v průvodu Inda, který neměl ráz Benžarců. Bezpochyby byl to jeden z Indů, kteří časem vstupují do služeb karavan, jak to učinil dříve několikráte Kâlagani. Oba mluvili tajně spolu. O kom neb o čem as hovořili? Nejspíše o území, které kočující kmen právě prošel — zemi, kterou jsme hodlali projíti pod vedením našeho dobrého průvodce.

Tento domorodec, který zůstal na konci karavany, zastavil se na okamžik, kráčeje kolem steam-housu. Pohlížel se zájmem na vlak a jeho umělého slona, a zdálo se mi, že pohlíží nejvíce na plukovníka Munroa, neoslovil nás však vůbec. Na to, pokynuv Kâlaganimu na rozloučenou, připojil se zase k průvodu a ztratil se brzy v mračnech prachu.

Když se Kâlagani vrátil k nám, pravil plukovníku Munroovi, aniž byl tázán:

„Jeden z mých starých druhů, který jest ode dvou měsíců ve službách karavany.“

To bylo vše. Kâlagani zaujal opět svoje místo v našem vlaku, a steam-house brzy ujížděl po silnici rozšlapané tisícerými kopyty.

Následujícího dne, 24. září, zastavil se vlak, aby strávil noc pět nebo šest kilometrů východně od Urče, na levém břehu Betvy, jedné z nejdůležitějších přítoků Džumny.

O Urče není co říci ani viděti. Je to staré hlavní město Bundelkundu, město, které bylo v rozkvětu v první polovici sedmnáctého století. Avšak s jedné strany Mongolové, s druhé Maharatové je děsně pustošili, tak že se nikdy již nepovzneslo. A nyní není jedno z velkých měst střední Indie ničím více než městečkem, které hostí bídně několik set obyvatel.

Řekl jsem, že jsme hodlali tábořiti na břehu Betvy. Správněji však měl jsem říci, že vlak zastavil v jisté vzdálenosti od jejího levého břehu.

Tato značná řeka, nyní totiž rozvodněná, opustila svoje koryto a zaplavila v značné šířce své okolí. Z toho snad povstanou nějaké obtíže při naší přepravě. Uvidíme až zítra. Noc byla již příliš tmavá, než aby Banks mohl konati svá pozorování.

Po skončené večeři každý z nás brzy vyhledal svoji kobku a šel si lehnout.

Nikdy, vyjímaje za zvláštních okolností, nevystavovali jsme v noci stráže. K čemu také? Mohl někdo odnésti naše pohyblivé domy? Ne! Mohl ukradnouti našeho slona? Ani pomyšlení! Byl by se bránil pouze svojí vlastní tíží. Také možnost útoku se strany některých pobudů, kteří se potloukají těmito provinciemi, nebyla pravděpodobna. Ostatně, byť i žádný z našich lidí nestál v noci na stráži, naši dva psi, Phann a Black, zde byli a zajisté by nám oznámili přiblížení se každé podezřelé osoby.

To se právě stalo této noci. Okolo druhé hodiny z rána vzbudil nás štěkot. Vstal jsem rychle a nalezl jsem své druhy již na nohou.

„Co se děje?“ tázal se plukovník Munro.

„Psi štěkají,“ odvětil Banks, „a zajisté tak nečiní bez příčiny.“

„Nějaký pardal, jenž se ozval v sousedním lese!“ pravil kapitán Hod. „Sestupme, ohledejme okraj lesa a z opatrnosti vezměme pušky s sebou.“

Šikovatel Mac Neil, Kâlagani, Gumi byli již před táborem, naslouchajíce, hovoříce, uvažujíce o tom, co se děje ve tmě. My jsme je následovali.

„Dobrá,“ pravil kapitán Hod, „budou to nejspíše dva nebo tři dravci, kteří přišli pít z řeky.“

„Kâlagani to nemyslí,“ odvětil Mac Neil.

„Jaký jest váš náhled?“ tázal se plukovník Munro Inda, který se k nám připojil.

„Nevím, plukovníku Munro, avšak nejedná se ani o tigry, ani o pardaly, ba ani o šakaly. Zdá se mi, že rozeznávám pod stromy neurčitou hmotu…“

„Vysvětlíme to brzy!“ volal kapitán Hod, vzpomínaje stále jen na padesátého tigra, který mu scházel.

„Mějte strpení, Hode,“ pravil mu Banks. „V Bundelkundu jest vždy radno, míti se na pozoru před pobudy.“

„Jsme v přesile a dobře ozbrojeni!“ odvětil kapitán Hod. „Chci o tom míti jistotu!“

„Budiž!“ řekl Banks.

Oba psi štěkali stále, nejevíce však onoho vzteku, jaký bývá vzbuzen přiblížením se dravců.

„Munro,“ pravil na to Banks, „zůstaň v ležení s Mac Neilem a s ostatními. Zatím Hod, Maucler, Kâlagani a já vydáme se na výzvědy.“

„Přijdete?“ křičel kapitán Hod, který v tom okamžiku pokynul Foxovi, aby ho provázel.

Phann a Black, již pod příkrovem prvních stromů, ukazovali cestu. Nezbývalo, než je následovati.

Sotva jsme vstoupili do lesa, ozval se jakýsi šum. Patrně pobíhala celá tlupa na okraji našeho ležení. Bylo také vidět několik němých stínů, které prchaly houštinami. Oba psi štěkali, skákali, odbíhali a zase se vraceli několik kroků do předu.

„Kdo tam?“ volal kapitán Hod.

Žádná odpověď.

„Buď nechtí ti lidé odpovídat,“ pravil Banks, „nebo nerozumějí anglicky.“

„Dobrá, rozumějí tedy indicky,“ odvětil jsem.

„Kâlagani,“ pravil Banks, „volejte indicky, neodpovědí-li, střelíme.“

Kâlagani, uživ řeči Indů střední Indie, vyzval stíny, aby vystoupily. Žádná odpověď jako prve.

Zavzněl výstřel. Netrpělivý kapitán střelil na stín, který se objevil mezi stromy.

Zmatený šum následoval na výstřel karabiny. Zdálo se nám, že se celá tlupa rozbíhá na levo a na pravo. Bylo to jisté, poněvadž Phann a Black, kteří vběhli ku předu, se vrátili klidně, nejevíce již znamení znepokojení.

„Nechť to byli pobudové nebo záškodníci,“ pravil kapitán Hod, „dali se rychle na útěk!“

„Patrně,“ odvětil Banks, „a nezbývá nám, než vrátiti se do steam-housu. Bděme však pro jistotu až do rána.“

Nějakou chvíli na to vrátili jsme se k svým druhům. Mac Neil, Gumi a Fox vzali na se úkol státi na stráži, zatím co my jsme se vrátili do svých kobek.

Noc uplynula bez vyrušení. Dalo se předpokládat, že návštěvníci, vidouce steam-house dobře chráněný, dali přednost tomu, neopakovati svojí návštěvy.

Následujícího dne, 25. září, zatím co se konaly přípravy k odjezdu, plukovník Munro, kapitán Hod, Mac Neil, Kâlagani a já chtěli jsme naposled ohledati okraj lesa.

Po rotě, která zde byla v noci, nezůstalo ani stopy. Nebylo tudíž třeba ničeho se obávati.

Když jsme se vrátili, konal Banks právě přípravy k přeplutí Betvy. Tato řeka, velice rozvodněná, valila své žlutavé vody daleko přes oba břehy. Proud byl velice prudký, a bylo nutno, aby ocelový obr se mu postavil čelem, aby nebyl odehnán příliš do údolí.

Inženýr snažil se nejprve vyhledati na druhé straně místo příhodné k přistání. S dalekohledem u očí hledal místo, kde by mohl přistati u protějšího břehu. Koryto Betvy se prostíralo na tomto místě v šíří asi jedné míle. To byla nejdelší plavba, kterou pohyblivý vlak dosud podnikl.

„Avšak,“ tázal jsem se, „co počnou cestující nebo obchodníci, musejí-li se zastaviti před řekou tak rozvodněnou? Zdá se mi nesnadným, aby pramice se pustila do takového proudu, který se podobá již peřeji.“

„Nic jednoduššího,“ odvětil kapitán Hod. „Nepřekročí ji!“

„Přece,“ odvětil Banks, „překročí ji, mají-li slony po ruce.“

„Cože! což sloni dovedou plujíce uraziti takové vzdálenosti?“

„Bezpochyby, slyšte, jak jednají,“ odpověděl inženýr. „Veškerá zavazadla uloží na hřbetech těchto…“

„Proboscidů!“ pravil kapitán Hod, vzpomínaje na svého přítele Matyáše van Guitta.

„A mahutové je přinutí vstoupiti do proudu,“ pokračoval Banks. „Nejdříve se zvíře zpečuje, couvá, hlučí nespokojeně; změní však brzy svůj úmysl, vstoupí do řeky, dá se do plování a dostane se statečně přes vodu. Některé ovšem uchvátí a odnáší proud; avšak stává se to zřídka, jsou-li řízeni zručným vůdcem.“

„Dobrá,“ pravil kapitán Hod, „nemáme-li „několik“ slonů, máme jednoho…“

„A ten nám dostačí,“ odvětil Banks. „Nepodobá-li se onomu Oructoru Amphibolovi Američana Evansa, který již v roce 1804 pohyboval se po zemi a plul po vodě?“

Každý zaujal svoje místo ve vlaku, Kâluth u svého topeniště, Storr ve své věžičce, Banks vedle něho, takřka jako kormidelník.

Nejprvé museli jsme jeti as padesát kroků zatopeným pobřežím, než jsme se dostali na kraj proudu. Ocelový obr zvolna a jistě nastoupil svůj pochod. Jeho široké nohy byly již ve vodě, dosud však neplul. Přechod z pevné půdy do rychlého proudu dal se provésti jen s opatrností.

Náhle ozval se týž hluk, který jsme slyšeli v noci.

Asi sto tvorů vyřítilo se s posunky a šklebením z lesa.

„Tisíc dáblů! To jsou opice!“ volal kapitán Hod, směje se upřímně.

Skutečně, celá rota těchto representantů šprýmovných tvorů valila se v těsném shluku k steam-housu.

„Co chtí?“ ptal se Mac Neil.

„Útočiti na nás, bezpochyby!“ odvětil kapitán Hod, připravený vždy k obraně.

„Ne! Nemáme se čeho obávati,“ pravil Kâlagani, který chvíli pozoroval rotu opic.

„Nuže, co tedy chtí?“ tázal se Mac Neil podruhé.

„Přeplouti v naší společnosti řeku, nic více!“ odvětil Ind.

Kâlagani se nemýlil. Neměli jsme co dělati s gibbony, s dlouhými chlupatými pažemi, nestydatými a nebezpečnými, ani s členy „aristokratické rodiny“, kteří obývají palác v Benaresu. Byly to opice čeledi langurů, největší na poloostrově, mrštní čtverručci s černou srstí, hladkým obličejem, ovroubeným bílými vousy, jež jim dodávaly vzhledu starých advokátů. V jejich bizarních posicích a necudných gestech byl by nalezl i Matyáš van Guitt svého mistra. Jejich činčillový kožich byl na hřbetě šedivý, na břiše bílý, a ocas nosily vztyčený.

Dověděl jsem se při tom, že tito langurové jsou u Indů posvátná zvířata. Legenda vypráví, že pocházejí od oněch bojovníků Ramy, kteří dobyli ostrovu Ceylonu.

V Amberu obývají palác, zvaný Zenanah, kdež turisté přátelsky s nimi obcují: Usmrtiti je jest výslovně zakázáno, a nedbání tohoto zákona stálo život již mnoha anglických důstojníkův.

Tyto opice, dosti mírné povahy, snadno ochočitelné, jsou velmi nebezpečné, útočíme-li na ně, a poraníme-li je pouze. M. Louis Rousselet praví právem, že jsou poraněné zrovna tak nebezpečny jako hyeny nebo pardalové. Nenapadlo nám ovšem, přepadnouti langury, a kapitán postavil svoji pušku do kouta.

Měl Kâlagani pravdu, tvrdil-li, že rota, nemohouc překročiti rozvodněnou řeku, chtěla použiti našeho plovoucího přístroje ku přeplutí Betvy. Bylo to možné, a přesvědčili jsme se o tom brzy. Ocelový obr, který překročil pobřeží, vstupoval právě do koryta řeky. Brzy na to celý vlak plul na ní. Následkem ohybu řeky stála voda na tomto místě skoro tiše, takže i steam-house stál skoro nehybně. Rota opic se přiblížila a brodila se již v mělké vodě, která pokrývala okolí břehu.

Nepřátelských úmyslů nejevila. Náhle však počali samečkové, samičky, mladí, staří, skákati a se vrtěti, podávati si ruce, a dostali se až k vlaku, který se zdál je očekávati.

Za několik vteřin sedělo jich deset na ocelovém obru, třicet na každém domě, celkem sto, veselých, přítulných, takřka hovořících — mezi sebou — těšících se patrně, že nalezly v tak příhodnou chvíli plující přístroj, který jim umožnil pokračovati v cestě.

Ocelový obr vstoupil brzy do proudu a obrátil se k němu čelem.

Banks obával se okamžik, aby vlak nebyl příliš přetížen tímto množstvím pasažérů.

Nevadilo to však. Opice rozložily se na slonu vskutku velmi případně.

Seděly mu na hřbetě, na věžičce, na krku, až na konci rypáku, a nelekaly se ani vyrážející páry. Jiné seděly na zakulacených střechách našich pagod, jedny skrčeny, druhé stojíce, tyto opřeny o nohy, ony visíce za ocasy, i pod verandou balkonů. Steam-house však držel se v čáře ponoru, následkem šťastného rozdělení svých vzdušných příhrad, tak že nebylo se třeba obávati tohoto přetížení.

Kapitán Hod a Fox byli velice udiveni — zejména sluha. Nechybělo mnoho, aby uvítal ve jménu steam-housu tuto šklebící se a neostýchavou rotu. Mluvil s langury, podával jim ruku, smekal klobouk. Byl by rád vyplenil všecky cukřenky špižírny, kdyby byl monsieur Parazard, uražený, že se nalézá v takové společnosti, proti tomu neprotestoval.

Zatím pracoval ocelový obr neúnavně svými čtyřmi nohami, které bičovaly vodu a působily jako dlouhá vesla. Stále hnán stranou, udržoval se přece v čáře, v které jsme se chtěli ubírati k místu přistání.

Půl hodiny na to ho dostihl; sotva však stanul u břehu, celá rota těchto čtyřrukých šašků vrhla se na břeh a zmizela za veselých poskoků.

„Mohli se aspoň trochu poděkovat!“ zvolal Fox, uražený nezpůsobností bezděčných těchto spolucestovatelů.

Všeobecný smích byl mu odpovědí. To bylo vše, co zasluhovala sluhova poznámka.