Zlatý fond > Diela > Zemí šelem II


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Kapitola XIV. Padesátý tygr kapitána Hoda

Plukovník Munro, jeho přátelé, jeho druzi, nemuseli se ničeho již obávati ani naboba, ani Indů, kteří poslouchali jeho rozkazů, ani Dakoatů, kteří tvořili postrach vzbuzující rotu v této části Bundelkundu.

Při zahřmění výbuchu vyběhli vojáci stráže Džubbulporské ve značném počtu. Co zbylo z čety Nany Sahiba, zůstalo bez vůdce a prchalo rychle.

Plukovník Munro se představil. Půl hodiny na to všichni dorazili do stanice, kde nalezli nadbytek toho, čeho se jim nedostávalo, a to zejména potravin, jichž měli nejvíce potřebí.

Lady Munroová byla dopravena do pohodlného hotelu, kde očekávala okamžik odjezdu do Bombaye. Tam doufal plukovník Munro také vzbuditi k životu duši té, která žila nyní jen tělesně a která byla pro něho dotud mrtva, dokud opět nenabude rozumu.

Vskutku žádný z jeho přátel nepochyboval o brzkém uzdravení lady Munroové. Všichni očekávali s důvěrou události, která jedině dovedla úplně změniti život plukovníkův.

Usnesli se, že se vydají již následujícího dne do Bombaye. První vlak měl dopraviti veškeré cestující steam-housu do hlavního města západní Indie. Tentokráte byla to prostá lokomotiva, která je unášela plnou rychlostí, a ne již neúnavný ocelový obr, z něhož nezbyly nyní než neforemné trosky.

Avšak ani kapitán Hod, jeho nadšený obdivovatel, ani Banks, jeho důmyslný tvůrce, ani jiný z účastníků výpravy nemohl nikdy zapomenouti na to „věrné zvíře“, na které si zvykli pohlížeti jako na živého tvora. Dlouho ještě třesk výbuchu, který ho zničil, zněl v jejich upomínkách.

Proto také nesmíme se diviti, že před odchodem z Džubbulporu Banks, kapitán Hod, Maucler, Fox a Gumi chtěli se vrátiti k jevišti katastrofy.

Ovšem nemuseli se ničeho již obávati od roty Dakoatů. Aby však neopomněli žádné opatrnosti, vzali s sebou oddíl vojska a okolo jedenácté hodiny dorazili ke vchodu do průsmyku.

Zde nalezli nejprve na zemi roztroušených pět nebo šest zohavených mrtvol. Byli to první pronásledovatelé, kteří se vrhli na ocelového obra, aby osvobodili Nanu Sahiba.

Avšak to bylo vše. Po zbytku roty nebylo již ani stopy. Místo, aby se vrátili do Riporu, nyní známého, poslední přívrženci Nany Sahiba se roztrousili po údolí Nerbuddy.

Ocelový obr byl úplně zničen výbuchem kotlu. Jedna z jeho ohromných tlap byla vržena do velké vzdálenosti. Část jeho chobotu, hozená na skalní stěnu, zavrtala se tam a vyčnívala jako ohromná ruka. Všude válely se kusy plechu, šroubů, čepů, roštů, trosek válců a vodících táhel. V okamžiku výbuchu, když přetížené záklopky nemohly již páře poskytnouti východu, dostoupilo napjetí její neméně než asi dvacíti atmosfer.

A nyní, z umělého slona, chlouby obyvatel steam-housu, z tohoto obra, který vzbuzoval pověrčivý obdiv Indů, veledíla mechaniky inženýra Banksa, tohoto uskutečněného snu fantastického radži Buthanského nezbylo nic než nepoznatelné a bezcenné trosky.

„Ubohé zvíře!“ nemohl se zdržeti, aby nezvolal kapitán Hod před mrtvolou svého drahého ocelového obra.

„Můžeme zhotoviti jiného… jiného, který bude ještě mohutnější!“ pravil Banks.

„Nepochybuji o tom,“ odvětil kapitán, vzdychnuv hluboce, „to však nebude již on!“

Během tohoto pátrání napadlo inženýru a jeho druhům, zda by nemohli nalézti některé pozůstatky Nany Sahiba. Byť se i nenalezla hlava nabobova, snadno poznatelná, stačila jen třeba ruka, na které chyběl prst, aby zjištěna byla jeho totožnost. Byli by rádi měli nepopiratelný důkaz smrti onoho muže, který nemohl býti již zaměňován s Balaem Raem, svým bratrem.

Avšak žádný z krvavých pozůstatků, které pokrývaly zemi, nezdál se patřiti k tělu Nany Sahiba. Odnesli snad fanatikové všecky jeho pozůstatky? Bylo to více než pravděpodobné.

Nezbytný následek toho byl, že pověst o Naně Sahibovi, o jehož smrti nebylo nepochybných důkazů, nabude zase svého práva, že nedostižitelný nabob v duších obyvatel střední Indie bude stále ještě pokládán za živého, až udělají z dřívějšího vůdce sipojů nesmrtelného boha.

Avšak, pro Banksa a jeho druhy nebylo pochybnosti, že Nana Sahib byl usmrcen při výbuchu.

Vrátili se do stanice, kamž kapitán Hod dopravil kus jednoho klu ocelového obra — drahou relikvii, kterou si chtěl uschovat na památku. Následujícího dne, 4. října, opustili všichni Džubbulpor ve vagonu, jenž byl nabídnut plukovníku Munroovi a jeho lidem. Čtyřiadvacet hodin na to překročili západní Ghâty, tyto indické Andy, které se prostírají v délce tří set šedesáti mil uprostřed lesů banánových, sykomorových, dubových, smíšených s palmami, kokosovníky, areky, pepřovníky, stromy santalovými a bambusy. Několik hodin na to dopravil je vlak na Bombayský ostrov, který s ostrovy Salcette, Elephanta a jinými tvoří nádhernou rejdu a nese na svém jihovýchodním cípu hlavní město okresu.

Plukovník Munro nehodlal se zdržeti v tomto velkém městě, obydleném Araby, Peršany, Banyany, Abessinci, Parsy neb Guebry, Scindy, Evropany všech národností a také — zdá se — Indy.

Lékaři rozhodujíce o stavu lady Munroové doporučovali dopraviti ji do villy na venkov, kde klid s nepřetržitou péčí, neustálou pozorností jejího manžela zajisté bude spojen s uspokojujícím výsledkem.

Uplynul měsíc. Ani jediný z druhů plukovníka, ani jediný sluha nepomýšlel na to ho opustiti. Onoho dne, který nebyl již daleko, kdy dalo se očekávati uzdravení mladé ženy, chtěli být všichni přítomni.

Konečně dočkali se této radosti. Znenáhla lady Munroová nabývala opět rozumu. Její duch počal opět mysliti. Z dřívější „bludičky“ nezbylo ničeho více, ani upomínka.

„Laurencie! Laurencie!“ zvolal plukovník, a lady Munroová, poznavši ho konečně, sklesla mu do náručí.

Týden na to obyvatelé steam-housu byli shromážděni v bungalovu Kalkutském. Zde počal život značně rozdílný od onoho, jaký panoval dosud v tomto nádherném obydlí. Banks trávil zde čas, který mu jeho práce ponechávaly. Hod dovolenou, jakmile mu byla udělena. Mac Neil a Gumi patřili k rodině a neodloučili se nikdy od plukovníka Munroa.

V tom čase byl Maucler nucen opustiti Kalkutu, aby se vrátil do Evropy. Bylo to v téže době, kdy kapitán Hod, jehož dovolená chýlila se ke konci, provázen oddaným Foxem, musil se vrátiti do vojenského ležení v Madrasu.

„S bohem kapitáne,“ pravil mu plukovník Munro. „Cítím se šťastným při myšlence, že nemusíte litovati naší cesty severní Indií, jedině snad, že vám nebylo možno zastřeliti vašeho padesátého.“

„On však je zastřelen, milý plukovníku.“

„Jak! že je zastřelen?“

„Zajisté,“ odvětil kapitán Hod s hrdým posunkem. „Devětačtyřicet tigrů a… Kâlagani… či by on nebyl mým padesátým?“

*

Konec druhého a posledního dílu.

« predcházajúca kapitola    |    



Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.