Zlatý fond > Diela > Zemí šelem II


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Kapitola V. Noční přepadení

Odjezd plukovníkův nás přece značně znepokojoval. Jednalo se patrně o upomínku z minulosti, kterou jsme pokládali za dávno zapomenutou. Co však činiti? Následovati stopy sira Eduarda Munroa? Vždyť jsme neviděli, kterým směrem odešel. Na druhé straně nesměli jsme přehlédnouti, že se o tom Banksovi nezmínil jen proto, poněvadž se obával námitek svého přítele, kterých chtěl zůstat ušetřen. Banks nyní živě litoval, že se súčastnil naší výpravy. Musili jsme se tedy spokojiti a čekati. Vždyť plukovník Munro hodlal se najisto vrátiti do konce srpna, poněvadž tento měsíc byl poslední, který jsme mínili stráviti v sanatoriu, abychom se potom vydali jihozápadním směrem na cestu k Bombaji.

Kâlagani, kterého Banks všemožně ošetřoval, zdržel se pouze čtyřiadvacet hodin v steam-housu. Jeho poranění hojilo se ku podivu rychle, i opustil nás, aby nastoupil svoji službu v kraalu.

Také na počátku srpna často pršelo — bylo to počasí, při kterém by „žáby mohly dostat rýmu“, pravil kapitán Hod, přece však směli jsme očekávat, že tento měsíc bude méně deštivý než červenec, a že následkem toho budeme moci podniknouti více výletů do okolí Tarryani.

S kraalem jsem se dosud často stýkali. Matyáš van Guitt bohužel dosud nebyl spokojen. Také on hodlal opustiti své ležení počátkem září. Poněvadž mu však dosud scházel jeden lev, dva tigři a dva leopardi, pochyboval přece, že se mu do té doby podaří doplniti svůj zvěřinec.

Místo herců, které hodlal přijati na účet svých objednavatelů, dostavili se jiní na jeho agenturu, o které nestál.

Tak na př. chytil se dne 4. srpna krásný medvěd v jedné z jeho pastí.

Byli jsme zrovna v kraalu, když šikarové přinesli v pohyblivé kleci zajatce velkého vzrůstu s černým kožichem, ostrými drápy a dlouhýma chlupatýma ušima — zvláštním to znakem representantů rodiny medvědů indických.

„Nuže, co si počnu s tímto nepotřebným tardigradem!“ zvolal obchodník, krče rameny.

„Bratr Ballon! Bratr Ballon!“ opakovali Indové.

Zdá se skoro, že Indové, jsou-li pouze synovci tigrů, jsou alespoň bratry medvědů.

Matyáš van Guitt, nedbaje na tento stupeň příbuzenstva, uvítal bratra Ballona rozhodně s velmi špatným rozmarem. Nemohlo mu záležet mnoho na tom, chytat medvědy, když potřeboval tigry. Co měl počít s tímto obtížným zvířetem? Neměl chuti, krmiti je, když nevěděl, bude-li mu hraditi výlohy. Indický medvěd není na tržištích evropských příliš hledán. Nemá obchodní ceny amerického grizzly ani polárního medvěda. Proto nedbal Matyáš van Guitt, jako zkušený obchodník, příliš mnoho o toto nepohodlné zvíře, pro něž ztěžka by našel odběratele.

„Chcete ho?“ tázal se kapitána Hoda.

„Co bych s ním dělal?“ odvětil kapitán.

„Udělejte z něho bifteky,“ pravil obchodník, „smím-li užiti této katachresy.“

„Pane Matyáši van Guitte,“ odvětil Banks vážně, „katachresa jest dovoleným řečnickým obratem, vysvětluje-li, v nedostatku jiného výrazu, patřičně myšlenku.“

„To bylo také mým úmyslem,“ mínil obchodník.

„Nuže, Hode,“ pokračoval Banks, „přijmete nebo nepřijmete medvěda páně van Guittova?“

„Na mou věru, ne,“ prohlásil kapitán určitě. „Ušlo by to ještě, jísti bifteky ze zastřeleného medvěda, abych snědl z něho bifteky, nemám chuti.“

„Nuže, pusťte tedy toho plantigrada zase na svobodu!“ velel Matyáš van Guitt svým šikarům.

Poslechli jeho rozkazu. Vynesli klec z kraalu. Jeden Ind otevřel mříže.

Bratr Ballon, který si byl vědom svého zahanbujícího postavení, nedal se dvakrát nutit. Opustil klidně dvéře vězení, potřásl hlavou, snad aby vyjádřil svůj dík, a ubíral se pak, mruče spokojeně svojí cestou.

„Vykonal jste dobrý skutek,“ pravil Banks, „který vám přinese štěstí, pane van Guitte!“

Banks prorokoval pravdivě. Již z rána dne 5. srpna byl obchodník odměněn, poněvadž se mu dostalo jednoho dravce, který dosud chyběl v jeho zvěřinci.

Stalo se to následovně:

Matyáš van Guitt, kapitán Hod a já prohledávali jsme v průvodu Foxa, strojníka Munroa a Kâlaganiho již od svítání houštinu kaktusů a lentíšků, když jsme náhle zaslechli přidušené řvaní.

Připravili jsme ihned pušky k výstřelu, všech šest sestoupilo se nás těsně, abychom nebyli jednotlivě přepadeni, a blížili jsme se zvolna k podezřelému místu.

Padesát kroků dále kázal nám obchodník, abychom se zastavili. Zdálo se, že dle řevu poznává, co se zde děje, i prosil nás, obraceje se zejména ke kapitánovi Hodovi:

„Prosím vás, nevydávejte ani jedinou ránu zbytečně.“

Na to popošel sám několik kroků, kdežto my zůstali pozadu.

„Lev!“ zvolal.

Na konci pevného, na vidlici dvou silných větví upevněného provazu viselo opravdu mohutné zvíře.

Byl to lev, a sice lev bez hřívy — čímž liší se zdejší od svých soukmenovců v Africe — přece však skutečný lev, lev, jehož potřeboval Matyáš van Guitt.

Dravec, který byl chycen pohyblivým okem provazu za přední tlapu, škubal sice sebou mocně, nemohl se však osvobodit.

Kapitán Hod chtěl v prvním okamžiku, nepomýšleje na výstrahu obchodníkovu, střeliti.

„Nestřílejte, kapitáne!“ zvolal Matyáš van Guitt, „zapřísahám vás, nestřílejte!“

„Ale…“

„Ne, ne, pravím vám! Lev chytil se v jedné z mých pastí a patří mně!“

Byla to vskutku pasť — visuté oko, konstrukce sice velmi jednoduché a přece duchaplné.

Pevný provaz upevní se na silné avšak pružné větvi. Tato větev ohne se tak k zemi, že dolejší konec provazu, který tvoří pohyblivé oko, se může upevniti do zářezu kolíku pevně do země zaraženého. Na kolík samotný upevní se vnadidlo tím způsobem, že zvíře, chce-li se k němu dostat, musí prostrčiti pohyblivým okem hlavu nebo alespoň tlapu. Jakmile však pohne trochu vnadidlem, vytáhne také provaz ze zářezu, větev se vymrští, zvíře se zvedne do výše a zároveň sklouzne těžký dřevěný válec po provaze, utáhne tím smyčku pevněji a nedovolí, aby se následkem škubání visícího zvířete opět uvolnila.

Takovéto druhy pastí najdeme v Indii dosti často, a dravci chytají se v nich snadněji, nežli bychom se snad domnívali.

Ve většině případů ovšem zadrhne se zvířeti krk tak, že se v brzku udusí, kdežto těžký špalek mu také lebku zpola rozdrtí. Lev však, který se svíjel před našima očima, byl chycen pouze za tlapu. Byl tudíž živ a zasloužil, aby se skvěl mezi čtyřnohými hosty v kraalu.

Matyáš van Guitt, rozradostněn tímto lovem, poslal Kâlaganiho do kraalu, aby přivezl pohyblivou klec a jednoho vozku. Zatím mohli jsme si pohodlně prohlédnouti zvíře, jehož vztek se naší přítomností zdvojnásobil.

Obchodník nespustil s něho oka. Obcházel strom se všech stran dbaje ovšem, aby se nepřiblížil v dosah lvových tlap, neboť lev se jimi mocně rozháněl.

Půl hodiny na to přibyla klec tažená dvěma buvoly. Pustili visícího lva do ní, což bylo spojeno s nemalým namáháním, a vydali jsme se zpět na cestu do kraalu.

„Počal jsem skutečně již zoufati,“ prohlásil Matyáš von Guitt, „lvů nenalézá se mnoho mezi nemoraly Indie…“

„Nemoraly?“ tázal se kapitán Hod.

„Ano, zvířaty, které probíhají lesy, a blahopřeji si, že jsem chytil tohoto chlapíka, který bude sloužiti ke cti mému zvěřinci.“

Ostatně si Matyáš van Guitt od tohoto dne již nesměl stěžovati na svoji smůlu.

Dne 11. srpna chytili se dva levhardi současně do téže klece, z které jsme vysvobodili obchodníka.

Byly to dvě čîty, podobné oné, která v nížině Robilkandu tak drze přepadla ocelového obra a které jsme se tenkráte nemohli zmocniti.

Teď scházeli již jen dva tigrové, aby zvěřinec Matyáše van Guitta byl úplný.

Psali jsme 15. srpna. Plukovník Munro se dosud nevrátil. Ani zpráv od něho jsme nedostali. Banks byl více znepokojen, než dal na sobě znáti. Vyptával se Kâlaganiho, který přece znal nepalskou hranici, na nebezpečí, která snad ohrožují sira Eduarda Munroa, odváží-li se do oněch neodvislých území. Ind ujišťoval ho, že se v Tibetu nenalézá již ani jeden stoupenec Nany Sahiba. Rozhodně však litoval, že si ho nevzal plukovník Munro za vůdce. Byl by mu zajisté dovedl prokázati platných služeb v území, v kterém znal i nejnepatrnější pěšinku. Teď však nebylo ani pomyšlení na to, vyhledati ho.

Zatím pokračovali kapitán Hod a Fox neúnavně na svých výletech Tarryanou. Podařilo se jim za podpory šikarů z kraalu zastřeliti beze všeho nebezpečí tři další, prostředně velké tigry. Dva z nich patřili na účet kapitána, třetí na účet sluhy.

„Osmačtyřicet!“ pravil Hod, který by byl rád doplnil okrouhlou sumu padesáti, než opustí Himalaju.

„Devětatřicet!“ řekl Fox, nemluvě ani o mohutném pardalu, který padl jeho kulí.

Dne 20. srpna zabloudil poslední Matyášem van Guittem hledaný tigr do pasti, jíž se dosud z pudu nebo náhodou vyhýbal. Zvíře se, jak se to obyčejně stává, pádem do jámy poranilo, dle všeho však toto poranění nebylo zlé. Několik dní klidu dostačí ke zhojení a rozhodně z něho nezbude ani stopy, až ho bude odváděti Hagenbeckovi v Hamburku.

Užívání takových pastí odsuzují všichni znalci co barbarský prostředek. Jedná-li se pouze o zahubení zvířat, je snad každý prostředek dovolen, chceme-li je však chytati živé, hynou přece příliš často následkem poranění, zejména, spadnou-li do oněch patnáct až dvacet stop hlubokých jam určených k lovu slonů. Mezi desíti nalezneme sotva jediné, které neutrpělo nebezpečnou zlomeninu kostí.

Také v Mysoru, kde se toho způsobu hojně používalo, užívá se ho nyní pořád méně, jak nám obchodník vyprávěl.

Nyní scházel již jen jediný tigr ve zvěřinci kraalu, a Matyáš van Guitt byl by ho rád ještě chytil. Měl na spěch, aby se dostal do Bombaye.

Tohoto tigra dostal sice dosti brzy, ale ovšem za jakou cenu! To vyžaduje poněkud obšírnějšího vypravování, byloť zvíře zaplaceno — velmi draze.

Kapitán Hod umluvil výpravu na noc dne 26. srpna. Veškeré okolnosti daly předvídati příznivý výsledek, byloť nebe bez mraků, vzduch tichý a měsíc v úbytku. Za úplného temna opouštějí dravci jen neradi svoje brlohy, kdežto za mírného jasu rádi se toulají kolem. Meniscus — jak označoval Matyáš van Guitt srp měsíce, meniscus tedy po půlnoci bude ještě svítiti.

Kapitán Hod a já, Fox a Storr, který znenáhla nalézal v tom zábavu, tvořili jsme jádro výpravy, k níž se měli připojiti obchodník, Kâlagani a několik Indů.

Po ukončeném obědě, když jsme se rozloučili s Banksem, který odmítnul nás provázeti, opustili jsme steam-house k sedmé hodině večer a dorazili jsme bez pozoruhodné příhody do kraalu.

Matyáš van Guitt zrovna vstával od večeře. Uvítal nás svými obvyklými posunky. Sestoupili jsme se k poradě a ihned smluvili jsme plán k honu.

Chtěli jsme se vydati na číhanou ke břehu horské bystřiny, která tekla v jedné z oněch roklí, které se nazývají „mullah“, dvě míle od kraalu, kolem onoho místa, kam přicházíval každé noci párek tigrů. Nedali jsme tam vnadidla, poněvadž to dle tvrzení Indů bylo zbytečno. Hon odbývaný nedávno v tomto dílu Tarryani hnal tigry, aby uhasili svoji žízeň, do této rokle. Věděli jsme také, že se tam můžeme pohodlně rozestavit.

Kraal nehodlali jsme opustiti před půlnocí. Nyní nebylo více než sedm hodin. Bylo nutno čekati, aniž bychom se až do odchodu příliš nudili.

„Pánové,“ pravil Matyáš van Guitt, „můj byt je vám cele k službám. Žádám vás, abyste učinili jako já a lehli si. Musíme velmi časně z rána ven, a několik hodin spánku připraví nás lépe na námahy.“

„Máte chuť spáti, Mauclere?“ tázal se mne kapitán Hod.

„Nikoli,“ odpověděl jsem, „chci se raději procházeti do hodiny odchodu, než abych se dal budit, až budu v nejlepším spánku.“

„Jak se vám líbí, pánové,“ odvětil obchodník. „Já však pociťuji již ono spasmodické pomrkávání víček, které vzbuzuje ospalost. Vidíte, že se potácím již mezi bděním a spánkem!“

A Matyáš van Guitt, zvednuv paže, vymrštil jakoby bezděčným pohybem svalů hlavu, a trup nazad a zíval upřímně.

Pak, když se dosti „protáhl“, pokynul nám naposled s bohem, vstoupil do své jizby a bezpochyby zde záhy usnul.

„A co my si nyní počneme?“ tázal jsem se.

„Procházejme se,“ odvětil mi kapitán Hod, „procházejme se kraalem. Noc je krásná, a budu lépe připraven na pochod, než kdybych se oddal tři nebo čtyři hodiny spánku. Ovšem, spánek jest naším nejlepším přítelem, přítelem však, který často na sebe dá dlouho čekat!“

Na to procházeli jsme se kraalem, sníce a hovoříce. Storr, jehož nejlepší přítel jeho nenechával nikdy dlouho čekat, ležel pod stromem a spal již. Šikarové a vozkové krčili se rovněž ve svém koutku, a vůbec nikdo jiný nebděl v ohradě.

Bylo to také zbytečno, poněvadž kraal, obklopený pasem palisád, byl úplně uzavřen.

Kâlagani šel se osobně přesvědčit, že vrata jsou bezpečně uzavřena; když tak byl učinil, přál nám mimochodem dobrou noc a odebral se do jizby, společné jeho druhům a jemu.

Kapitán Hod a já byli jsme úplně sami.

Nejen lidé van Guittovi, nýbrž i domácí zvířata a dravci spali, tito ve svých klecích, ona společně pod velkými stromy na konci kraalu. Uvnitř i venku panovalo úplné ticho.

Procházka vedla nás nejprve k místu, kde se uložili buvolové. Tito krásní přežívavci, mírní a učeliví, nebyli ani uzavřeni. Zvyklé žíti pod větvemi mohutných javorů, viděli jsme je pohodlně rozložené, se spletenými rohy, podloženými nohami, a bylo slyšet volný a hlučný dech vycházející z obrovských těch hmot.

Nedali se vyrušiti ani naším příchodem. Jediný jen zvedl poněkud tlustou hlavu, pohlédl na nás nejistým zrakem, který jest údělem zvířat tohoto druhu, a položil se pak opět zvolna.

„Zde je vidět, co dokáže žití v domácnosti, či spíše ochočení,“ pravil jsem kapitánovi.

„Ano,“ odvětil mi Hod, „a přece jsou tito buvolové nebezpečná zvířata, žijí-li na svobodě. Avšak, mají-li sílu, nemají obratnost, a co zmohou jejich rohy proti zubům lvů a drápům tigrů? Rozhodně prospěch jest na straně dravců.“

Zabráni v hovoru, přihlíželi jsme ke klecím. Také zde panovalo absolutní ticho. Tigři, lvi, pardálové a levhardi spali ve svých oddělených kobkách. Matyáš van Guitt nepustil jich dohromady, dokud nezkrotli několikanedělním vězením, a to právem. Zajisté že by se dravci byli navzájem sežrali v prvních dnech zajetí.

Tři lvi, úplně nepohnuti, leželi skrčeni v oblouk, jako velké kočky. Nebylo viděti než jejich hlavy, ukryté v tlapách porostlých hustou černou srstí, a spali spánek spravedlivých.

V kobkách tigrů nevládl týž klid. Plamenné oči zasvitly časem tmou. Velká tlapa čas od času zatřásla železnou mříží. To byl spánek dravců, jejichž vztek neutuchl.

„Trýzní je zlé sny, a já to pochopuji!“ pravil útrpný kapitán.

Některé výčitky svědomí nebo alespoň nějaká lítost trýznila také tři pardaly. V tuto hodinu toulávali se úplně volně uprostřed lesů! Plížívali se k pastvištím, kde větřili živou kořist.

Čtyřem levhardům patrně nic neztrpčovalo spánek. Odpočívali klidně. Dvě tyto kočky, samec a samička, obývaly společnou ložnici a bylo jim tam tak volně, jako v hloubi jejich brlohu.

Jediná kobka byla dosud prázdna — ona, kterou měl zaujati šestý a nedostižitelný tigr, kterého si musil Matyáš van Guitt ještě opatřiti, aby mohl opustiti Tarryanu.

Naše procházka trvala asi hodinu. Prošedše vnitřní stranu ohrady kraalu, usedli jsme na úpatí nesmírné mimosy. V celém okolním lese panovalo úplné ticho. Vítr, který ještě na sklonku dne šelestil listím, se ztišil. Ani lístek se nepohnul na stromech. Vzduch byl stejně klidný u země, rovněž i v hořejších vrstvách, kde vystupoval pozvolna srp měsíce.

Kapitán Hod a já, sedíce těsně vedle sebe, nemluvili jsme již. Spánek však nás nepřemáhal. Byl to spíše jakýsi více duševní než tělesný vliv mlčící přírody, který na nás působil. Přemýšlíme sice, nepronášíme však již svých myšlenek. Sníme, jako sní člověk, který nespí, a zrak necloněný víčky ztrácí se rád ve fantastických viděních.

Jedna zvláštnost byla kapitánu nápadnou a mluvě přidušeným hlasem, jak to činíváme mimovolně, mlčí-li vše kolkolem, pravil mi:

„Mauclere, toto úplné ticho kolem přivádí mne v úžas. Dravci řvou obyčejně v noci, a les tu bývá naplněn hlukem. Není-li slyšeti tigrů nebo pardalů, tak aspoň šakalové dají se slyšeti vždycky.

Tento kraal, naplněný živými tvory, měl by jich vlastně přilákati po stech a přece neslyšíme nic, ani praskání suchých větví na zemi, ani jediný řev venku. Kdyby Matyáš van Guitt bděl, nedivil by se tomu méně než já a zajisté by nalezl nějaké neobyčejné slovo, aby vyjádřil své podivení!“

„Váš názor je správný, milý Hode,“ odvětil jsem, „a nedovedu si vysvětliti nepřítomnost všech těch nočních tuláků. Však dbejme sami na sebe, abychom neusnuli konečně sami při tomto tichu kolkolem.“

„Vydržme, vydržme!“ odpověděl kapitán Hod, protahuje se. „Blíží se hodina odchodu.“

A počali jsme opětně hovořiti, byť i s delšími přestávkami.

Jak dlouho to trvalo, nedovedu říci; náhle však povstal temný hluk, který mne vzbudil z tohoto stavu somnolence.

Kapitán Hod, taktéž probuzený ze své ospalosti, zvedl se současně se mnou.

Nebylo pochybnosti, hluk vycházel z klecí dravců.

Lvi, tigři, pardalové a levhardi, dosud tak klidně ležící, počali nyní vydávati hněvivé bručení. Zvednuvše se, pobíhali ve svých kobkách, čichali ven, jako by něco větřili, a zvedali se vztekle podél mříží svých klecí.

„Co vlastně mají?“ tázal jsem se.

„Nevím,“ odvětil kapitán Hod, „obávám se však, že věští blízkost…“

Náhle ozval se kolem kraalu děsný řev.

„Tigři!“ vykřikl kapitán Hod a spěchal k domku Matyáše van Guitta.

Avšak tento hluk vzbouřil již všechen personál kraalu a obchodník, sledován svými lidmi, objevil se ve dveřích.

„Přepadeni!…“ křičel.

„Věřím tomu,“ odvětil kapitán Hod.

„Počkejte, podívám se!…“

A neztráceje času dokončením věty, Matyáš van Guitt uchopil řebřík, jejž opřel o nejbližší palisádu. V okamžiku stál na horní příčce.

„Deset tigrů a tucet pardalů!“ křičel.

„To bude vážné,“ odvětil kapitán Hod. „Chtěli jsme jít na hon, a teď oni učiní hon na nás!“

„K puškám! K puškám!“ volal obchodník.

Všichni poslechli jeho rozkazu a v dvaceti vteřinách byli jsme připraveni ke střelbě.

Takovýto útok smečky dravců není v Indii vzácností. Jak často byli obyvatelé krajů, v nichž řádí tigři, zejména v Sunderbundu, od nich přímo obléháni ve svých obydlích! Je to osudná chvíle, a příliš často bývá úspěch na straně útočících.

Zatím mísil se v řev zvenku také řev uvnitř. Kraal odpovídal lesu. Nebylo již možno se dorozumívat za hradbou.

„K palisádám!“ křičel Matyáš van Guitt, který se domlouval více posunky než slovy.

A každý z nás vrhl se k ohradě.

V tomto okamžiku buvolové, uchváceni strachem, zvedli se, aby opustili místo, kde leželi. Vozkové marně snažili se je zadržeti. Na to rozletěla se prudce vrata, jejichž závora bezpochyby přece nebyla řádně upevněna, a smečka dravců vrazila do vchodu kraalu.

A přece zavřel Kâlagani tato vrata s touže pečlivostí, jak činíval vždy.

„Do domku! Do domku!“ křičel Matyáš van Guitt, pospíchaje k němu, neboť ten jedině mohl nám poskytnouti bezpečí.

Budeme však míti dosti času, abychom se tam dostali?

Již váleli se dva šikarové, přepadení tigry, na zemi. Druzi, kteří nemohli již dostihnouti domku, těkali kraalem, hledajíce nějaký úkryt.

Obchodník, Storr a šest Indů bylo již v domku, jehož dvéře přirazili právě v tom okamžiku, když se dva pardalové chtěli do něho vrhnouti.

Kâlagani, Fox a ostatní vylezli na stromy, ukryvše se na nejkrajnějších větvích.

Kapitán Hod a já neměli jsme ani času, ani příležitosti, abychom se dostali k Matyáši van Guittovi.

„Mauclere! Mauclere!“ volal kapitán Hod, jehož rámě bylo poraněno úderem tlapy.

Ranou svého ohonu srazil mne ohromný tigr k zemi. Zvedl jsem se v okamžiku, kdy zvíře se chtělo vrhnout na mne, a spěchal jsem kapitánu Hodovi na pomoc.

Zbývalo nám jediné útočiště: bylo to prázdné oddělení šesté klece. V okamžiku Hod a já jsme se tam uchýlili, a hned na to zavřena mříže, jež nás chránila pro okamžik před útoky dravců, kteří se vrhali zuřivě na železné pruty.

Vztek těchto rozzuřených zvířat, spojený s běsem tigrů, uzavřených v sousedních kobkách, byl tak mocný, že klece, zmítajíce se na svých kolách, div se nepřevrhaly.

Avšak tigrové je opustili brzy, aby se vrhli na jistější oběti.

Jaký to výjev, z něhož neušla nám žádná podrobnost!

„Toť převrácený svět!“ volal kapitán Hod zuřivě. „Oni venku, my uvnitř!“

„A vaše poranění?“ tázal jsem se.

„To nic není!“

V tom okamžiku zavznělo pět až šest výstřelů. Zableskly z domku, v němž se ukryl Matyáš van Guitt, a proti němuž útočili dva tigři a tři pardalové.

Jedno z těchto zvířat padlo třaskavou kulí, vypálenou z karabiny Storrovy.

Ostatní vrhli se hned s počátku na buvoly, a tito nešťastní přežívavci byli bez obrany proti takovým protivníkům.

Fox, Kâlagani a Indové, kteří museli odhodit zbraně, aby mohli vylézti rychleji na stromy, nemohli jim přispěti ku pomoci.

Zatím kapitán Hod vystřelil také, prostrčiv pušku mřížemi naší klece. Ačkoliv jeho pravé rámě, polo ochromené poraněním, nedovolovalo mu stříleti s obvyklou přesností, přece se mu podařilo usmrtiti svého devětačtyřicátého.

V tomto okamžiku utíkali ulekaní buvolové se řvaním ohradou. Snažili se marně čeliti tigrům, kteří mohutnými skoky dovedli se vyhnouti ránám jejich rohů. Jeden z nich, na nějž vrhl se pardal, jehož drápy rozdíraly mu šíji, dostal se vraty kraalu a prchal dále. Pět nebo šest jiných, rovněž dravci ohrožených, následovalo jej a prchalo rovněž.

Několik tigrů pustilo se za nimi, avšak buvolové, kteří nemohli opustiti kraal, váleli se již s prokousnutým hrdlem a rozpáraným břichem na zemi.

Zatím zavznívaly další výstřely z oken domku. Kapitán Hod a já činili jsme se dle možnosti. Nové nebezpečí nás ohrožovalo.

Zvířata, zavřená v klecích, rozčilená lomozem boje, výparem krve, řevem svých druhů, naplněna byla nevýslovným vztekem. Podaří se jim prolomiti mříže? Museli jsme se toho skutečně obávati. Jedna klec se převrhla. Domníval jsem se jednu chvíli, že její rozbité stěny umožnily dravcům východ.

Na štěstí tomu tak nebylo, a zajatci nemohli již viděti, co se venku děje, poněvadž zamřížovaná strana jejich klece padla na zem.

„Věru, to je přespříliš!“ bručel kapitán Hod, nabíjeje svoji karabinu.

V tom okamžiku učinil jeden tigr ohromný skok a drápy podařilo se mu zachytiti se na rozsochu větví jednoho stromu, na kterém dva nebo tři šikarové hledali útočiště.

Jeden z těchto nešťastníků, uchopený za hrdlo, marně snažil se uniknouti a byl stržen k zemi.

Pardal jeden rval se s tigrem o tělo již mrtvé, jehož kosti praštěly v kaluži krve.

„Střelte pak! Střelte!“ volal kapitán Hod, jako by ho byl mohl Matyáš van Guitt a jeho soudruzi slyšeti.

Nemohli jsme již činiti ničeho. Naše patrony byly vyčerpány, takže jsme byli pouze malomocnými diváky tohoto vraždění!

V tom podařilo se tigru, zavřenému v kobce, sousedící s naší, který snažil se rozlámati své mříže, cloumaje jimi zuřivě, porušiti rovnováhu klece. Kymácela se okamžik a převrhla se brzy docela.

Lehce poraněni tímto pádem, zvedli jsme se na kolena. Stěny odolaly, my však jsme již neviděli ničeho, co se venku dálo.

Neviděli jsme, slyšeli jsme alespoň! Jaký to pekelný hluk v ohradě kraalu! Jaký to zápach krve plnil vzduch! Zdálo se, že zuří boj ještě prudčeji. Co se as dálo? Dostali se zajatci z druhých klecí ven? Útočili na domek Matyáše van Guitta? Vylezli snad tigři a pardalové na stromy, aby strhali Indy dolů?

„A ne se dostat z této bedny!“ křičel kapitán Hod, kypě opravdovým vztekem.

Čtvrt hodiny — čtvrt hodiny, jejíž nekonečné minuty jsme počítali, uplynulo za těchto okolností.

Na to znenáhla hluk se utišoval. Skoky tigrů, kteří obývali kobku, hraničící s naší, stávaly se řidšími. Bylo snad vraždění ukončeno?

Pak slyšel jsem, jak vrata kraalu prudce přirazili. Kâlagani nás hlasitě volal. S hlasem jeho pojil se hlas Foxův, který opakoval:

„Můj kapitáne! Můj kapitáne!“

„Zde jsem!“ odvětil Hod.

Slyšeli jej, a brzy na to cítil jsem, že zvedají klec. Okamžik na to byli jsme na svobodě.

„Foxe! Storre!“ volal kapitán, jehož první myšlenka platila jeho druhům.

„Zde!“ odvětil strojník a sluha.

Nebyli poraněni. Matyáš van Guitt a Kâlagani byli také zdrávi a bez úrazu. Dva tigři a pardal leželi mrtvi na zemi. Ostatní opustili kraal, jehož vrata Kâlagani opět uzavřel. Byli jsme všichni v bezpečí.

Žádný dravec zvěřince nemohl se mezi bojem osvobodit, a obchodník čítal dokonce o jednoho zajatce více. Byl to mladý tigr, zajatý v malé, pohyblivé kleci, která se zvrhla na něho, a v které byl chycen jako v pasti.

Zvěřinec Matyáše van Guitta byl tudíž úplný; jak draho mu to však přišlo! Pět jeho buvolů bylo zakousnuto, ostatní utekli, a tři děsně zmrzačení Indové váleli se ve své krvi na dvoře kraalu.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.