Zlatý fond > Diela > Zemí šelem II


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Kapitola IV. Královna Tarryani

Poslední poznámka ukončila naši návštěvu v kraalu; byl čas, abychom se vrátili do steam housu.

Kapitán Hod a Matyáš van Guitt se neloučili jak nejlepší přátelé. Chtěl-li jeden ničiti dravce Tarryani, chtěl je druhý pouze chytati, a přece jich bylo dosti, aby byli oba spokojeni.

Umluvili jsme se ostatně, že mezi kraalem a sanatoriem zůstaneme v stálém spojení. Chtěli jsme si navzájem sdělovati, naskytne-li se příznivá příležitost k lovu nebo k chytání. Šikarové Matyáše van Guitta, kteří byli obeznámeni se všemi cestami a pěšinami, mohli kapitánu Hodovi prokázati platné služby, upozorní-li ho na stopy zvířat. Obchodník nabídl mu ochotně jejich služby, zejména Kâlaganiho. Ačkoliv tento Ind patřil teprv krátkou dobu k personálu kraalu, ukázal se přece zručným a spolehlivým.

Za to slíbil kapitán Hod, že bude dle možnosti pomáhati při chytání dravců, kteří dosud scházejí ve sbírce Matyáše van Guitta.

Nežli opustil sir Eduard Munro kraal, do kterého se as tak brzy zase nevrátí, poděkoval ještě jednou Kâlaganimu, jehož odhodlané zakročení ho zachránilo, a řekl mu, že ho v steam-housu vždy milerád uvítá.

Ind poklonil se velice chladně. Na jeho tváři neobjevilo se znamení spokojenosti, když slyšel tak mluviti muže, který mu děkoval svůj život.

Vrátili jsme se k jídlu. Jak se samo sebou rozumí, mluvili jsme skoro výhradně o Matyáši van Guittovi.

„Hrome,“ vyhrkl kapitán Hod, „jaké posunky dovede ten obchodník dělat! Jaký výběr slov, jaký počet výrazů má! Chybuje pouze v tom, že dravce má za předměty výstavní!“

Následující dni, 27., 28. a 29. června, pršelo tolik, že naši lovci, ač po tom toužili, nemohli pomýšlet na to, aby opustili steam-house. Při takovém hrozném počasí by ani nenalezli stop, a dravci, kteří, jako vůbec všecky kočky, vodu příliš nemilují, neopouštějí pak rádi brlohů.

Dne 30. nastalo lepší počasí, a nebe se vyjasnilo. Téhož dne hodlali jsme, t. j. kapitán Hod, Fox, Gumi a já navštíviti kraal.

Již z rána přišlo k nám několik horalů. Slyšeli o tom, že přibyla podivná pagoda do Himalaje, a teď pudila je zvědavost k steam-housu.

Tito obyvatelé tibetské hranice byli krásní lidé, znamenití vojáci, nezdolné loyality a pohostinství, a stojící vysoko mravně i tělesně nad Indy rovin.

Domnělá pagoda vzbuzovala ovšem jejich obdiv, tím více však ocelový obr. A přece nyní klidně odpočíval. Co by byli tito hodní lidé teprve řekli, kdyby byli viděli, jak vystupuje po úbočích, chrle ze sebe kouř a oheň!

Plukovník Munro uvítal přívětivě tyto domorodce, z nichž někteří častěji procházejí celé území nepalské až k indo-čínským hranicím. Mezi hovorem učiněna také zmínka o onom dílu hranic, kde se Nana Sahib ukryl po porážce sipojů, když ho po celé Indii pronásledovali.

Horalé nevěděli o něm více než my. Zpráva o jeho smrti pronikla až k nim, a zdálo se, že o ní nepochybují. O jeho druhy, kteří ho přežili, nestaral se nikdo. Nejspíše nalezli si hluboko uvnitř Tibetu bezpečný úkryt, v němž by je asi stěží kdo nalezl.

Byl-li plukovník Munro, když se ubíral na sever poloostrova, odhodlán, odhaliti vše, co se jakkoliv týkalo Nany Sahiba, musel se po těchto zprávách vzdáti svého úmyslu. Když horalé takto mluvili, zůstal státi v myšlenkách a nezúčastnil se již hovoru.

Pouze kapitán se jich tázal na rozličné, ovšem zcela jiné věci. Dověděl se, že dravci, zejména tigrové, skutečně strašlivě řádí v dolejším pásmu Himalaje. Obyvatelé proto opustili jednotlivé statky i celé vesnice. Dravci zničili celá stáda ovcí a koz a také mnoho lidí padlo jim za oběť. Zdálo se, že přes značnou cenu vypsanou vládou — tři sta rupií za každou tigří hlavu — počet těchto koček přece se nemenší a již vyskytovala se otázka, nemá-li člověk ustoupiti a ponechati oněm volné pole.

Lidé dodali také, že tigři neobmezují se nyní pouze na Tarryani, nýbrž objevují se všude v rovině, kde jim vysoká tráva, džungle nebo křoviny poskytují úkryt.

„Zlopověstní škůdcové!“ mínili.

Tito hodní lidé nectili, a sice právem, tigry tak jako obchodník Matyáš van Guitt a náš přítel, kapitán Hod.

Obyvatelé vrátili se, jsouce potěšeni uvítáním, domů a slíbili, že příležitostně opět navštíví steam-house.

Když odešli, vydali jsme se, kapitán Hod, naši dva průvodčí a já, dobře vyzbrojeni a na každou příhodu připraveni, na cestu do Tarryani.

Když jsme přišli k mýtině s pastí, z které jsme Matyáše van Guitta šťastnou náhodou vysvobodili, přišel nám tento s jakousi obřadností vstříc.

Pět až šest jeho lidí, mezi nimi Kâlagani, byli zaměstnáni přepravou tigra který se předešlé noci chytil z pasti do pohyblivé klece.

Bylo to opravdu skvostné zvíře, při jehož pohledu vzbudil se v kapitánu Hodovi jakýsi pocit závisti.

„Zase o jednoho méně v Tarryani,“ bručel s lehkým povzdechem, který vzbudil ozvěnu v srdci Foxově.

„A o jednoho více ve zvěřinci,“ mínil naproti tomu obchodník. „Ještě dva tigry, jednoho lva a dva leopardy a budu moci splniti svůj úkol před uplynutím určené lhůty. Doprovodíte mne do kraalu, pánové?“

„Děkujeme uctivě,“ odvětil kapitán Hod, „dnes však hodláme loviti na vlastní vrub.“

„Kâlagani je vám k službám, pane kapitáne,“ odvětil obchodník; „vyzná se v lese velmi dobře a může vám prokázati platných služeb.“

„Bude nám vítaným vůdcem.“

„Nuže tedy, pánové,“ pokračoval Matyáš van Guitt, „přeji vám mnoho štěstí! Slibte mi však, že nepostřílíte vše!“

„Necháme vám toho ještě dost!“ ujišťoval kapitán.

Matyáš van Guitt rozloučiv se s námi elegantní poklonou, zmizel rychle mezi stromy a doprovázel svoji klec.

„Ku předu tedy!“ zvolal kapitán Hod, „ku předu, přátelé! Jedná se o mého dvaačtyřicátého!“

„Mého osmatřicátého!“ ozval se Fox.

„A mého prvního!“ dodal jsem já.

Způsob, jakým jsem slova tato pronesl, vyloudil kapitánovi úsměv. Patrně nedostávalo se mi patřičného posvátného zápalu.

Hod se obrátil ke Kâlaganimu.

„Znáš Tarryani důkladně?“

„Prošel jsem jí nejméně dvacetkrát všemi směry, ve dne i v noci,“ odvětil Ind.

„Slyšel jsi vyprávět o tom, že se objevil v okolí kraalu tigr?“

„Zajisté, tento tigr jest však tigřice. Spatřili ji as dvě míle odtud ve vysokém lese a snaží se ji již po několik dní polapiti. Chcete snad…“

„Zdali chceme!“ zvolal Hod, nedav Indovi dokončiti ani větu.

Bylo nám pouze následovati Kâlaganiho a to jsme také učinili.

Dravců jest v Tarryani rozhodně dosti, a každý potřebuje neméně než dva voly. Dá se z toho snadno vypočítati, co stojí jejich „výživa“ na celém poloostrově.

Nesmíme se však domnívati, je-li tu hojnost tigrů, že se ukazují bez potřeby. Netrýzní-li je hlad, leží klidně ve svém brlohu, a mýlili bychom se, kdybychom se domnívali, že se s nimi každou chvíli setkáme. Mnoho cestujících prošlo džunglemi, aniž jen jediného spatřili! Chceme-li je honiti, musíme dříve vyslíditi jejich obvyklou končinu a zejména potok nebo pramen, kde hasí svoji žízeň.

To však také ještě nestačí, musíme je také ještě přilákat; stane se to nejsnadněji upevněním čtvrtky dobytčete na kůl nebo na místě obklopeném stromy nebo skalisky, kde se střelec snadno může ukrýti. Tak se to alespoň dělá v lese.

V rovině je tomu jinak; tam stává se slon nejlepším spojencem člověka při tomto nebezpečném lovu. Tato zvířata však musí k tomu býti zvláště cvičena. Přes to však často zachvátí je bázeň a hrůza, čímž lovec, sedící na jejich hřbetě, snadno bývá ohrožen. Tigr totiž skočí bez rozmyšlení na hřbet slona. Pak bývá vybojován boj mezi ním a člověkem na šíji ohromného, taktéž rozzuřeného tlustokožce a ten skončí zřídka v neprospěch dravce.

Takové bývají hony radžů a bohatých sportsmenů indických, které právem zasluhují místa v análech loveckých.

Kapitán Hod ovšem jednal jinak. Vyslídil tigra pěšky a pěšky se s ním utkával.

Následovali jsme Kâlaganiho, který kráčel rychle ku předu. Jsa zdrželivý jako všichni Indové, mluvil málo a zodpovídal jen stručně veškeré mu kladené otázky.

Hodinu na to zastavili jsme se na břehu rychle tekoucího potoka, na jehož svazích objevily se čerstvé stopy zvířat. Uprostřed malé mýtiny trčel kůl, na němž visela velká čtvrt hověziny.

Toto vnadidlo nebylo zcela neporušené, zuby šakalů, těchto zlodějů indické fauny, je ohlodaly; tito dravci hledají ve dne v noci potravu — tentokráte ji neměli dostat. Tucet těchto zbabělých lupičů prchlo před námi a vyklidilo nám místo.

„Pane kapitáne,“ počal Kâlagani, „zde budeme tigřici očekávat. Vidíte, že toto místo je stvořené jako záloha.“

Vskutku, nebylo obtížno ukrýti se ve stromech nebo za balvany tak, aby kůl uprostřed mýtiny přišel do křížového ohně.

Stalo se to ihned. Gumi usedl za mnou na téže větvi. Kapitán Hod a Fox ukryli se ve větvích dvou velkých, bujně zelených dubů. Kâlagani sám uschoval se za vysoké skalisko, na něž mohl v případě potřeby vylézti.

Zvíře bude tím sevřeno v kruh ohně, z něhož nebude moci prchnouti. Vše bylo proň nepríznivo, ač jsme musili býti připraveni i na nepředvídané události.

Teď musili jsme trpělivě čekati.

Šakalové, kteří se rozprchli všemi směry, štěkali dosud chroptivě, v okolních křovinách, neodvážili se však již k hovězí čtvrti.

Uplynula asi hodina, když štěkot náhle přestal. Skoro v tomtéž okamžiku vyskočili dva nebo tři šakalové z huštiny, prchali přes mýtinu a zmizeli v tmavém lese.

Znamení Kâlaganiho, který se chystal vylézti na skalisko, nás vybídlo, abychom byli na stráži.

Tento náhlý útěk šakalů byl způsoben patrně jenom blížením se většího dravce — nejspíše tigřice — a mohli jsme každým okamžikem očekávati, že někde vystoupí na mýtinu.

Naše zbraně byly připraveny. Pušky kapitána Hoda a Foxe byly již namířeny na ono místo křovin, z nichž vyběhli šakalové; stisknutí prstem a rány musely zahřmět. Brzy zpozoroval jsem ve vyšších větvích houštiny jakési hnutí; zároveň bylo slyšeti praskot suchého dříví. Nějaké zvíře pohybovalo se opatrně, patrně beze spěchu, pod námi. Lovce, kteří naň číhali v hustých větvích, nemohlo spatřiti. Přes to však se zdálo, že mu praví pud, že toto místo není příliš bezpečné. Bylo by šlo sotva dále, kdyby je nebyl pudil hlad, a nelákal výpar masa.

V tom objevilo se mezi větvemi křoví a na okamžik se zastavilo, jako by nedůvěřovalo.

Byla to tigřice mohutného vzrůstu, krásné hlavy a pružného těla. Pohybovala se plíživě ku předu jako plaz, který se vine po zemi.

Smluvili jsme se již dříve, že ji necháme dojíti až ke kolu. Čenichala po zemi, zvedala se opět a krčila hřbet jako mohutná kočka, která nemíní skočit.

Náhle zahřměly dva výstřely.

„Číslo dvaačtyřicet!“ zvolal kapitán Hod.

„Číslo osmatřicet!“ ozval se Fox.

Kapitán Hod a sluha střelili v stejný okamžik a to tak jistě, že tigřice, stižena jednou, ne-li dvěma kulemi do srdce, klesla mrtva k zemi.

Kâlagani přiskočil první ke zvířeti a my slezli ihned se stromů.

Tigřice se již nehýbala.

Komu však náležela čest, že ji smrtelně postřelil? Kapitánovi či Foxovi? Pochopíme, že to byla důležitá otázka. Rozpárali jsme zvíře. Dvě koule trefily je do srdce.

„Nuže tedy,“ počal kapitán s jakýmsi politováním, „platí nám tedy každému na polovic!“

„Na polovic, pane kapitáne!“ opakoval Fox tímtéž hlasem.

Věřím pevně, že by žádný z nich byl neodstoupil jemu náležející podíl.

To byl tedy onen hrdinský kousek, jehož potěšující výsledek byl, že zvíře podlehlo bez boje, a že lovci nebyli vydáni žádnému nebezpečí, což se ostatně při podobných honech zřídka přihází.

Fox a Kâlagani zůstali na bojišti, aby stáhli skvostnou kůži, kdežto kapitán Hod a já jsme se vrátili do steam-housu.

Není mým úmyslem vypočítávati podrobně veškeré drobné příhody na našich potulkách Tarryanem, nejsou-li zrovna význačny. Dostačí tedy poznámka, že Hod a Fox si nemohli stěžovati.

Dne 18. července bylo jim štěstí příznivo při tak zvaném, „huddi“, t. j. lovu z chýší, tak že bez nehody vyvázli z vážného nebezpečí. Taková huddi jest ostatně výhodně zařízena k lovu dravců. Vypadá jako tvrzka se zubatou zdí, jejíž stěny, vedoucí k potoku, z něhož se zvířata obyčejně napájejí, jsou opatřeny střílnami. Poněvadž zvěř přivykla těmto malým stavbám, přichází sem bez obavy a vbíhá přímo do ohně. Však i zde, jako všude jinde, záleží na tom, aby byla hned první ranou smrtelně zastižena, jinak se to neodbude bez nebezpečného boje, poněvadž huddi neposkytne lovcům vždy dostatečné ochrany před zvířaty poraněním tím více rozzuřenými. Tak tomu bylo také, jak hned vidíme, při příležitosti, o níž hodlám vyprávěti.

Matyáš van Guitt nás provázel. Doufal snad, že bude moci některého lehce raněného tigra dopraviti do kraalu, tam ošetřovati a zase vyhojiti.

Onoho dne namanuli se našim lovcům hned tři tigři, kterým první hromadný výstřel nezabránil vrhnouti se na zdi huddi. První dva padli k největšímu politování van Guittově již druhou kulí, když již lezli na zeď. Třetí vnikl až do vnitř, krvácel sice na pleci, nebyl však smrtelně raněn.

„Hoj, toho chytíme!“ zvolal Matyáš van Guitt, který při těchto slovech postoupil několik kroků ku předu, „toho dostaneme živého!…“

Nedokončil však ještě tuto přenáhlenou větu, když zvíře již po něm skočilo a ho porazilo, tak že by byl obchodník býval ztracen, kdyby byl kapitán tigru neprohnal hlavu kulí, která ho srazila k zemi.

Matyáš van Guitt vstal opět namáhavě.

„Ale, milý kapitáne,“ pravil, místo aby se našemu příteli poděkoval, „mohl jste také ještě chvíli počkat!…“

„Počkat?… Naopak?…“ odvětil kapitán, „snad na to, až by vám byl tigr roztrhnul tlapou prsa?“

„Eh, od toho člověk také ještě neumřel…“

„Nuže, pro mne,“ odpověděl kapitán suše, „podruhé počkám!“

Zvíře nyní již nemohlo rozmnožiti zvěřinec kraalu a hodilo se již jen za koberec před postel; tento šťastný lov však vynesl kapitánovi dvaačtyřicátého, sluhovi osmatřicátého, nečítaje ani onu polovici tigřice, kterou každý zapsal ve svých aktivech.

Nesmíme se však domýšleti, že jsme pro tyto velké hony zanedbávali malé. Monsieur Parazard by tomu byl nikdy nedovolil. Antilopy, kamzíci, velcí drobové, kteří hojně pobíhali v okolí steam-housu, skýtaly naší tabuli neustálou změnu zvěře.

Banks připojil se málo kdy k nám, když jsme se procházeli Tarryanem. Jeho patrně nudily tyto výlety, kdežto mne počaly baviti. Jeho lákala více hořejší pásma Himalaje, kamž se rád ubíral, zejména provázel-li ho plukovník Munro.

To stalo se však pouze jednou nebo dvakráte. Banks pozoroval, že sir Eduard Munro stával se v našem sanatoriu zase stále zamyšlenějším. Mluvil jen málo, stranil se nás a rokoval často se šikovatelem Mac Neilem. Přemýšleli snad oba o novém záměru, který hodlají zatajiti i Banksovi?

Dne 13. července navštívil nás Matyáš van Guitt. Štěstěna přála mu méně než kapitánu Hodovi, a proto nemohl dosud doplniti svůj zvěřinec. Zdálo se, že ani tigři, ani leopardi ani lvi nemají chuti, dát se lapit v jeho pastích. Patrně nelákala je myšlenka, dáti se vystavovati na dalekém západě. To ovšem mrzelo obchodníka nemálo a také se tím netajil.

Kâlagani a dva šikarové z jeho mužstva doprovázeli Matyáše van Guitta při této návštěvě.

Zařízení sanatoria v rozkošném okolí líbilo se mu neobyčejně. Plukovník Munro pozval ho k tabuli. Přijal toto pozvání bez okolků a slíbil, že se při hostině přičiní.

Před odchodem chtěl si Matyáš van Guitt podrobněji prohlédnouti steam-house, jehož luxuriesní zařízení ovšem velice se lišilo od pustoty jeho kraalu. Oba pohyblivé vozy setkaly se s jeho plným souhlasem, musím však doznati, že ocelový obr nevzbudil jeho obdivu. Přírodozpytec jako on, musel zůstati chladným oproti tomuto mistrovskému dílu mechaniky. Jakž by byl mohl schvalovati zhotovení tohoto umělého zvířete, nechť si bylo sebe podivuhodnější?

„Nepohlížejte tak pohrdlivě na našeho slona, pane Matyáši van Guitte!“ pravil mu Banks. „Je to mohutné zvíře a dle potřeby nebylo by mu obtížným táhnouti mimo naše vozy i celý váš kočující zvěřinec.“

„Mám svoje buvoly,“ odvětil obchodník, „a chválím si jejich klidnou a bezpečnou chůzi.“

„Ocelový obr však nebojí se ani drápů ani zubů tigra!“ zvolal kapitán Hod.

„To věřím, pánové,“ odvětil Matyáš van Guitt, „proč by ho však také napadali. Těm na ocelovém mase po čertech málo záleží!“

Netajil-li se přírodozpytec svojí lhostejností k ocelovému obru, nemohli se za to jeho Indové, zejména Kâlagani naň dosti vynadívati. Bylo snadno vidět, že k jejich obdivu ohromného zvířete mísila se také hodná částka pověrčivé úcty.

Kâlagani byl velice užaslým při opětovaném ujištění inženýra, že ocelový obr má více síly než všecka tažná zvířata kraalu dohromady. To byla také voda na mlýn kapitána Hoda, který si nedal vzít tuto příležitost, aby nevyprávěl s jakousi hrdostí o našem dobrodružství s oněmi třemi proboscidy prince Gur Singha. Na rtech obchodníkových objevil se při tom sice poněkud nedůvěřivý úsměv, nerozhovořil se však o tom.

Hostina odbyla se s náležitou veselostí. Matyáš van Guitt činil se věru znamenitě. Naše kuchyně ovšem byla přeplněna loveckou kořistí posledních dnů a monsieur Parazard dnes patrně překonal sám sebe.

Sklep steam-housu poskytnul nám také různé nápoje, které našemu hosti znamenitě chutnaly, zejména dvě nebo tři sklenice francouzského vína, které srkal s nenapodobitelným mlaskáním jazykem.

Po jídle, když jsme se loučili, pozorovali jsme na nejistém kymácení se jeho nohou, že víno, které mu vstoupilo do hlavy, obtížilo také jeho nohy.

S nastávající nocí rozloučili jsme se jako nejlepší přátelé, a Matyáš van Guitt dostal se také, díky svým průvodcům, bez úrazu do kraalu.

Dne 16. července přihodila se mezi obchodníkem a kapitánem Hodem přece malá mrzutost.

Kapitán Hod zastřelil tigra zrovna v tom okamžiku, když hodlal vejíti do pasti, čímž se tento sice stal třiačtyřicátým onoho, ne však osmým obchodníka.

Po dosti prudké hádce nastal však zase dřívější dobrý poměr, což zejména lze přičísti na vrub smířlivému zakročení plukovníka Munroa, když kapitán Hod se zavázal, že ušetří ony dravce, kteří „projeví ochotu“, dáti se lapit v některé z pastí Matyáše van Guitta.

Následující dny bylo počasí skutečně hanebné. Museli jsme zůstat chtěj nechtěj v steam-housu. Času nám již mnoho nezbývalo, neboť deštivé období panovalo již přes tři měsíce, a chtěli-li jsme pokračovati v cestě dle programu navrženého Banksem, nesměli jsme se v sanatoriu zdržeti déle než ještě asi šest neděl.

Dne 23. července navštívilo opětně několik hraničních horalů plukovníka Munroa. Jejich vesnice Suary ležela jen as pět mil od našeho tábora, blízko horní hranice Tarryani.

Jeden z nich nám sdělil, že v jejich sousedství řádí již přes šest neděl strašlivě tigřice. Stáda byla skoro zdecimována, a pomýšleli již na to, že opustí nehostinné Suary, poněvadž ani zvířatům ani lidem neposkytovalo již žádoucího bezpečí. Ani pasti, ani oka, ani zálohy neměly úspěchu, a tigřice platila již za jednoho z nejhroznějších dravců, o kterých kdy staří horalé slyšeli vyprávět.

Toto sdělení, jak si snadno domyslíme, bylo kapitánu Hodovi velice vhod. Nabídl horalům ihned, že je doprovodí do vesnice Suaru, aby svými loveckými zkušenostmi a svým jistým okem přispěl statečným rolníkům ku pomoci, kteří, jak se mi zdálo, čekali na tuto nabídku.

„Půjdete s námi, Mauclere?“ tázal se mne kapitán Hod hlasem, který mi úplně dával na vůli říci ano nebo ne.

„Ovšem že,“ odvětil jsem, „při výpravě tak zajímavé bych nerad chyběl.“

„Také já vás tentokráte doprovodím,“ pravil inženýr.

„Toť znamenitá myšlenka, Bankse.“

„Ano, milý Hode, toužím po tom, viděti vás v činnosti.“

„A já, já při tom nemám býti, pane kapitáne?“ tázal Fox.

„Ach, ten chytrák!“ zvolal kapitán, „on by se nehněval, kdyby mohl doplniti svoji poloviční tigřici. — Ano, Foxi, budeš při tom!“

Poněvadž jsme opustili steam-house asi na dva nebo tři dni, tázal se Banks také plukovníka, doprovodí-li nás až k Suaru.

Plukovník s díky odmítl. Umínil si, že navštíví za naší nepřítomnosti střední pásmo ležící nad Tarryanem a že vezme Gumiho a Mac Neila s sebou.

Banks se tím upokojil.

Usnesli jsme se, že se ještě téhož dne vydáme do kraalu a že si vyžádáme od Matyáše van Guitta několik šikarů, kteří nám prokáží zajisté platné služby.

Asi za hodinu, k polednímu, dorazili jsme k cíli a sdělili obchodníku svůj úmysl. Netajil svého skrytého potěšení, když slyšel o smělých loupežích tigřice, která, jak pravil, „je stvořena k tomu, aby u znalců zvýšila úctu před šelmami poloostrova.“

Nabídl nám tři Indy, bez Kâlaganiho, kteří byli stále připraveni, jednalo-li se o provedení nebezpečného podniku.

S kapitánem Hodem uzavřel pouze smlouvu, že bude náležeti zvěřinci Matiáše van Guitta, kdyby ji mimo nadání mohli chytit živou. Jaké to lákadlo, když by zpráva, visící na trámu klece, sdělovala vzletnými slovy „hrdinské kousky královny Tarryani, která sežrala neméně než stotřiaosmdesát osob obého pohlaví!“

Naše malá společnost opustila kraal okolo druhé hodiny odpoledne. Před čtvrtou hodinou dorazili jsme, kráčejíce východním směrem do kopce, bez nehody do Suaru.

Tam dosáhlo zděšení vrcholu. Téhož rána uchvátila a odnesla tigřice do lesa indickou ženu, která se neopatrně vydala k potoku.

Dům horala, bohatého anglického nájemce, pohostinsky nás přijal. Náš hostitel měl, více než druzí, příčiny, stěžovati si na nedostižitelného dravce, za jehož kůži by byl rád zaplatil několik tisíc rupií.

„Pane kapitáne Hode,“ počal, „před několika lety zahnala tigřice ve středních provinciích obyvatele třinácti vesnic na útěk, čímž zůstalo dvěstěpadesát čtverečních mil nejlepší půdy ležeti ladem. Půjde-li to tak dále, jako v poslední době, budeme nuceni upustiti celou provincii.“

„A zkusili jste již všecky prostředky, abyste se tigřice zmocnili?“ tázal se Banks.

„Všecky, pane inženýre, pasti, jámy i vnadidla otrávená strychninem! Nic to však nebylo platno!“

„Milý příteli,“ pravil kapitán Hod, „neslibuji vám sice jistě, že vám opatřím zadostučinění, slibujeme pouze, že učiníme vše, seč budeme!“

Jakmile jsme se úplně usadili v Suaru, vydali jsme se ještě téhož dne na lov. K nám, našim lidem a šikarům z kraalu připojilo se ještě asi dvacet rolníků, kteří terrén, na kterém jsme hodlali operovati, dokonale znali.

Ačkoliv Banks nebyl lovcem, přece ho tento výlet zajímal. Během následujících tří dnů, 24., 25. a 26. července prohledali jsme širé kraje pohoří zcela bezúspěšně, nepočítaje dva tigry, na které nikdo nepomyslil, a kteří padli kulemi kapitána.

„Pětačtyřicátý!“ hlásil kapitán prostě, neklada na to velkou váhu.

Dne 27. prozradila se tigřice konečně novým zločinem. Jeden buvol, patřící našemu hostiteli, zmizel z pastviny těsně vedle Suaru, a čtvrt hodiny od vesnice nalezli jsme několik pouze zbytků z něho. Tento zločin — úkladná vražda, jak by řekl právník — udál se patrně před svítáním. Vrah nemohl býti daleko.

Byl však vlastní původce tohoto zločinu také opravdu ona, již tak dlouho marně hledaná tigřice?

Indové ze Suaru o tom nepochybovali.

„Byl to můj strýc, nikdo jiný nemohl provésti tento kousek!“ prohlásil jeden z horalů.

Můj strýc! Tak nazývají totiž Indové ve větší části poloostrova skoro všeobecně tigry, a to proto, poněvadž se domnívají, že duše jejich předků nalézá se v těle člena rodu kočkovitých.

Zde by ovšem byli měli říci správněji: To je moje teta!

Usnesli jsme se ihned, že budeme zvíře stopovati než nastane noc, poněvadž ve tmě by se snadno mohlo ukrýti našemu pronásledování. Teď bylo asi řádně nasyceno a patrně před uplynutím dvou až tří dnů neopustí svůj brloh.

Vydali jsme se tedy na cestu. Od místa, kde byl buvol uchvácen, naznačovaly stopy krve cestu, kterou se tigřice ubírala. Tyto stopy vedly k malému lesíku, který byl ovšem již několikráte prohledán, aniž se v něm něco objevilo. Teď měla být houština obklopena tím, že utvoříme kruh, z něhož zvíře nebude moci uniknouti, aniž bychom je spatřili.

Horalé postavili se tak, že znenáhlým zúžením kruhu přicházeli středu stále blíže. Kapitán Hod, Kâlagani a já byli jsme na jedné straně, Banks a Fox na druhé, stále však tak, abychom zůstali s lidmi z kraalu a vesnice ve styku. Patrně byl každý bod kruhu stejně ohrožen, poněvadž nikdo nevěděl, kudy tigřice vyrazí. Bylo jisté, že zvíře v lesíku se nalézá. Stopy, které po jedné straně vedly do houštiny, nevycházely z ní na žádné straně. Nemohlo se tvrditi, že jest zde obyčejný jeho brloh, poněvadž toto místo bylo již několikráte bezúspěšně prohledáno, v tomto okamžiku však nasvědčovalo vše tomu, že se v lesíku ukrývá.

Bylo asi osm hodin ráno. Když byla učiněna veškerá opatření, šli jsme pomalu a bez hluku ku předu, stahujíce neustále svírající kruh.

Půl hodiny na to přišli jsme k prvním stromům.

Dosud nepohnulo se nic; nic neprozrazovalo přítomnost dravce, a tázal jsem se již sám sebe, nenamáháme-li se marně.

V této chvíli již jsme se všichni neviděli, leda ti, kteří tvořili část stále se úžícího kruhu, a přece záleželo na tom mnoho, aby všichni postupovali stejnoměrně.

Z tohoto důvodu usnesli jsme se, že ten, kdo první vnikne do lesa, dá znamení výstřelem z pušky.

Toto znamení dal kapitán Hod, který byl stále napřed, i vnikli jsme z kraje lesa dovnitř. Pohlédl jsem na hodinky, bylo osm hodin pětatřicet minut.

Po uplynutí další čtvrt hodiny zúžil se kruh tak, že jsme se skoro dotýkali lokty, a nyní zastavili se všichni před nejhustším místem lesíka; dosud však neukázalo se pranic.

Hluboké ticho bylo přerušeno pouze praskáním suchých větví, na které tu i tam některý přese všecku opatrnost šlápl.

V tom ozval se temný řev.

„Tam vězí šelma!“ zvolal kapitán Hod a ukázal na vchod skalní jeskyně, nad kterou zvedala se skupina vysokých stromů.

Kapitán Hod se nemýlil. Byť to i nebyl její obyčejný brloh, přece se tam uchýlila, když viděla, že ji větší počet lovců pronásleduje. Hod, Banks, Fox, Kâlagani a několik lidí z kraalu přiblížilo se k úzkému vchodu, k němuž také vedly jednotlivé stopy krve.

„Budeme tam muset vniknout,“ pravil kapitán Hod.

„To by bylo nebezpečné,“ mínil Banks, „první, kdo tam vnikne, nevyvázne asi bez těžkých poranění.“

„Já se toho odvážím,“ zvolal Hod, přesvědčiv se, že jeho puška jest v pořádku.

„Po mně, pane kapitáne,“ prohlásil Fox, který se již shýbal k úzkému otvoru jeskyně.

„Ne, Foxe, nikdy!“ zvolal kapitán Hod, „ten patří mně!“

„Ale pane kapitáne,“ odvětil Fox mírně, „vždyť jsem již o šest pozadu!“…

Oba měli v tomto okamžiku na mysli jenom listinu zastřelených tigrů.

„Vy tam nepůjdete ani jeden, ani druhý,“ vpadl teď Banks, „nikdy k tomu nepřipustím!“

„Snad máme ještě jiný prostředek po ruce,“ přerušil Kâlagani inženýra.

„A který?“

„Nuže, vyčadíme jeskyni,“ odvětil Ind. „Zvíře se pak musí objevit. Budeme pak méně vydáni nebezpečí a můžeme je venku snadněji zastřeliti.“

„Kâlagani má pravdu,“ pravil Banks. „Nuže, lidé, snášejte suché dříví a listí! Ucpěte otvor dobře. Vítr požene oheň a kouř dovnitř, pak se musí šelma buď dáti upéci, nebo bude nucena prchnouti.“

„Tigřice odhodlá se k poslednějšímu,“ mínil Ind.

„Dle libosti,“ odvětil Hod, „budeme po ruce, abychom ji uvítali, až půjde kolem!“

Ihned nanesli před otvor jeskyně listí, zvadlé trávy, suchého dříví — jehož bylo v lese dostatek — zkrátka, velkou hromadu hořlavého materiálu.

Uvnitř dosud bylo ticho. Neukazovalo se nic v temném otvoru, který se zdál býti dosti hlubokým. Můj duch mne neklamal, řev rozhodně odtamtud vycházel.

Teď zapálili oheň. Brzy na to bylo vše v plamenech. Ostrý, hustý kouř vystupoval ze žároviště, a vítr jej hnal do jeskyně, kdež záhy se musil státi vzduch nedýchatelným.

Tu bylo slyšet druhý, daleko zuřivější řev. Zvíře pozorovalo, že útočíme na jeho poslední útočiště, a musilo se chtěj nechtěj odhodlati k útěku, nechtělo-li se udusiti.

Čekali jsme, stojíce podél stěny skály a jsouce zpola kryti kmeny, abychom se vyhnuli prvnímu náběhu.

Kapitán zvolil si jiné místo, a musím doznati, že zrovna nejnebezpečnější. To bylo u vchodu k pěšině, vedoucí lesíkem, jediné, po níž musela vyrazit tigřice, chtěla-li uprchnout houštinou. Hod klečel na zemi, aby měl jistou oporu, a měl pušku již u líce, jsa nepohnut jako z mramoru.

Uplynuly sotva tři minuty od podpálení hranice, když zavzněl z ústí jeskyně třetí řev či tentokráte spíše polodušené chroptění. Náhle rozhrnula se hořící hromada a nesmírné tělo objevilo se v hustém kouři.

Byla to hledaná tigřice.

„Palte!“ zvolal Banks.

Deset výstřelů třesklo, přesvědčili jsme se však později, že ani jediná kule nezasáhla řádně cíle. Zvíře objevilo se příliš rychle před naším zrakem, tak že nebylo možno měřiti správně do černých kotoučů dýmu, které je obklopovaly.

Tigřice dotknula se při prvním skoku sotva země, když se již vymrštila k druhému, aby se vrhla do houštiny.

Kapitán Hod očekával dravce s největší chladnokrevností a vzav ho takřka v letu na mušku, vypálil mu vstříc kuli, která ho ovšem pouze poranila na pleci.

Rychlostí blesku vrhla se tigřice na našeho přítele, porazila ho a chtěla mu zrovna děsnou ranou tlapy rozbiti lebku.

Tu přiskočil Kâlagani, drže dlouhý nůž v pěsti.

Výkřik, který jsme vyrazili, dosud nedozněl, když statečný Ind vrhl se na šelmu, uchopil ji za krk, když pravá tlapa její měla již dopadnouti na kapitánovu lebku.

Vyrušeno tímto nenadálým útokem, odhodilo zvíře pohybem těla Inda stranou, a obrátilo se zuřivě na něho.

Kapitán Hod však vyskočil rázem, uchopil nůž, který Kâlaganimu vypadl, a vrazil jej kočce pevnou rukou do srdce.

Tigřice válela se na zemi.

Celá tato rozrušující scéna netrvala déle pěti minut.

Kapitán Hod dosud klečel, když jsme spěchali k němu. Kâlagani, který krvácel na rameně, zrovna opět vstával.

„Bag mahryaga! Bag mahryaga!“ volal Ind, což znamená asi: „Tigřice jest mrtva!“

Ano, byla mrtva. Jaké to skvostné zvíře! Měřilo deset stop délky od hlavy až na konec ohonu, tělo v souladném poměru, s nesmírným, dlouhými tlapami ozbrojenými drápy, které se zdály býti zostřeny od brusiče.

Zatím, co jsme se dravci obdivovali, zahrnovali ho Indové, pouštějíce uzdu spravedlivému rozhořčení, kletbami všeho druhu. Kâlagani přistoupil ke kapitánovi.

„Děkuji vám, kapitáne!“ pravil.

„Cože, ty mi děkuješ?“ vykřikl Hod, „já, milý příteli, jsem tvým dlužníkem. Bez tvé pomoci byla by bývala veta po kapitánu první škadrony střelců královské armády!“

„Nebýti vás, byl jsem teď mrtev!“ odvětil Ind chladně.

„Eh, tisíc ďáblů, což jsi se nevrhl s nožem v ruce na tigřici, když mi zrovna chtěla roztříštit lebku?“

„Vy jste ji však dorazil, kapitáne; je vaším sedmačtyřicátým!“

„Hurá! Hurá!“ křičeli Indové. „Hurá kapitánu Hodovi!“

Kapitán ovšem právem mohl připsati tuto tigřici na svůj účet, poděkoval však také Kâlaganimu vřelým stisknutím ruky.

„Vraťte se do steam-housu,“ pravil Banks Kâlaganimu, „vaše rameno jest poraněno úderem tlapy, najdeme však nějaký prostředek ve své cestovní lékárně, abychom zahojili ránu.“

Kâlagani poklonil se na znamení souhlasu a my, rozloučivše se s hosty, kteří nás zasypávali díky, vrátili jsme se k svému sanatoriu.

Šikarové nás opustili, aby se vrátili do kraalu.

Také tentokráte vraceli se s prázdnýma rukama, a počítal-li Matyáš van Guitt na tuto „královnu Tarryani“, nezbývalo mu, než ji oželeti. Za těchto poměrů bylo skutečně nemožno chytit ji živou.

K polednímu dorazili jsme opět do steam-housu. Tam očekávalo nás nemilé překvapení. K našemu největšímu politování odcestovali plukovník Munro, šikovatel Mac Neil a Gumi.

Dopis svědčící Banksovi sděloval k našemu upokojení, že sir Eduard Munro hodlaje podniknouti výlet až k hranicím Nepalu, míní také objasniti některé pochybnosti, které dosud choval o soudruzích Nany Sahiba, a že se jistě vrátí, než bude čas opustiti Himalaju.

Při předčítání těchto řádků se mi zdálo, že se Kâlagani netrpělivě, skoro hněvivě pohnul.

K čemu toto pohnutí? Patrně jsem se mýlil.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.