Zlatý fond > Diela > Zemí šelem II


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Kapitola III. Kraal

Litovali jsme živě smrti ubožákovy, která ho nenadále zastihla. Uštknutí bičového hada, nejjedovatějšího ze všech celého poloostrova, neušetří však nikoho. Byla to jen další oběť po tisících, které ročně podléhají v Indii těmto strašným plazům.[1]

Tvrdí se — patrně jenom žertem — že na ostrově Martinique dříve hadi nebývali, a že je tam Angličané dopravili, když jej musili postoupit Francouzům. Francouzové neměli příčin k podobné odvetě, když opustili svoje osady v Indii. Byla zbytečna, neboť se o to již dosti postarala příroda.

Tělo Inda přecházelo účinkem jedu rychle v rozklad, tak že jsme ho bezodkladně museli pohřbíti. Jeho soudruzi prokázali mu tuto službu a vykopali dosti hlubokou jámu, aby ho dravci nemohli vyhrabati.

Po ukončení tohoto smutného obřadu pozval nás Matyáš van Guitt, abychom ho doprovodili do jeho kraalu — pozvání, které jsme velmi rádi přijali.

Za půl hodiny dorazili jsme do tábora obchodníkova, kterému právem přísluší název „kraal“, kdežto obyčejně tak se jmenují osady v jižní Africe.

Sestával z prostranné, podlouhlé, hluboce v lese poblíže mýtiny ukryté, koly obehnané prostory. Matyáš van Guitt dovedl jej přizpůsobiti veškerým požadavkům svého obchodu. Se všech čtyř stran byl obklopen stěnou z palisád, v nichž nalézala se dosti široká vrata, aby jimi mohly projeti jeho vozy. Uprostřed pozadí skýtala podlouhlá, z kmenů a trámů hrubě zbudovaná chýše útulek obyvatelům kraalu. Po levé straně ohrady stálo šest v několik oddílů rozdělených klecí, každá na čtyřech kolech. Řev, který se z nich ozýval, prozrazoval, že nejsou prázdné. V pravo pobíhalo svobodně as tucet buvolů, kteří okusovali tučné horské louky a sloužili k potahu pohyblivého zvěřince. Personál osady skládal se ze šesti mužů, kteří ošetřovali buvoly, a z desíti Indů, kteří byli výtečně obeznámeni s lovem dravců.

Ošetřovatelé buvolů byli najati pouze na dobu lovu. Byli povinni dojížděti s klecemi k lovištím a odvézti je pak k nejbližší nádražní stanici. Zde naloží klece na truksy, a vlak dopraví je pak v krátkém čase do Allahabadu, Bombaye nebo Kalkuty.

Indičtí lovci byli muži, kteří se obyčejně nazývají „šikarové“. Vyhledávají stopy dravců a chytají dravce velmi obratně.

To bylo mužstvo kraalu, který Matyáš van Guitt a jeho lidé obývali již po několik měsíců. Byli zde ovšem ohroženi přepady dravců jako zimnicí, která řádí zejména v Tarryani. Vlhkost nocí, výpary škodlivých součástek půdy a vlhké teplo pod hustými korunami stromů, jimiž sluneční paprsky sotva mohou proniknouti, činí dolejší pásmo Himalaje velice nezdravým.

Obchodník a Indové byli však tak aklimatisováni, že jim „malaria“ neškodila více než tigrům nebo domorodcům Tarryani. My bychom ovšem nesměli dlouho dlíti beztrestně v kraalu, což ovšem také nebylo úmyslem kapitána Hoda. Hodlali jsme pouze několik nocí stráviti na číhané a vrátiti se pak do vyššího pásma k steam-housu, kamž výpary údolí nedostihovaly.

Když jsme dorazili k táboru Matyáše van Guitta, otevřel nám jeho vrata.

Zdálo se, že van Guitta naše návštěva velice těší.

„Teď pánové,“ počal, „dovolte, abych vykonal povinnosti hostitele. Tato osada vyhovuje všem požadavkům mého umění! Není ovšem ničím jiným, nežli velkou chýší, kterou jmenují lovci poloostrova „huddi“.

Mezi touto řečí otevřel obchodník dveře obydlí, které sdílel se svými lidmi. Uvnitř bylo vše velmi prosté. Jeden pokoj — smíme-li tak říci — pro pána, druhý pro šikary, třetí pro vozky; v každém je jediný kus nábytku, polní postel; čtvrtá prostora slouží zároveň za kuchyň a za jídelnu — vidím, že obydlí Matyáše van Guitta bylo velice nuzné a že právem zasluhovalo názvu huddi. Byli jsme pouze ve větší chýši, v ničem jiném.

Když jsme si prohlédli toto obydlí „těchto k prvnímu řádu náležejících ssavců dvourukých“, pozvali nás, abychom také popatřili na obydlí čtvernožců.

To byl rozhodně nejzajímavější díl kraalu. Jeho zařízení upomínalo spíše na kočující zvěřinec, než na pohodlné elegantní klece v zoologické zahradě. Nechybělo věru nic než vodovými barvami malované a po pestrých lešeních rozvěšené obrazy, na kterých je křiklavými barvami namalován krotitel šelem v růžovém trikotu a sametovém kabátci uprostřed poskakující smečky dravců, kteří se svíjejí s krvavou tlamou a nebezpečnými drápy pod bičem hrdinského Bidela nebo Pezona. Ovšem se zde nedostávalo také diváků.

Několik kroků dále leželi krotcí buvoli, kteří umístěni byli po pravé straně ve zvláštním oddělení kraalu, kamž se jim donášela potřebná zásoba zeleného krmiva. Nebylo radno nechati je volně pobíhati po okolních pastvinách. Jak se Matyáš van Guitt elegantním způsobem vyjádřil, „nebyla tato svobodná pastva, která jest přirozená v klanech Spojeného království, v žádném poměru s nebezpečím lesů Himalajských.“

Vlastní zvěřinec skládal se ze šesti klecí upevněných na čtyřkolových vozech. Každá klec, na přední straně zamřížovaná, obsahovala tři oddělení. Pomocí dveří či spíše mříží, které se pohybovaly zdola nahoru, mohla se dle potřeby zvířata pouštěti z jednoho oddělení do druhého. V těchto klecích nalézalo se nyní sedm tigrů, dva lvi, tři pardalové a dva levhardi.

Matyáš van Guitt nám sdělil, že jeho zvěřinec bude úplný teprve, až chytí ještě dva levhardy, tři tigry a jednoho lva. Pak hodlal opustiti ležení, vydati se k nejbližší stanici a odjeti do Bombaye.

Zvířata, která jsme mohli v klecích pohodlně pozorovati, byly skvostné exempláry, patrně však dosud velice divoká. Byla ještě příliš krátkou dobu v zajetí, než aby si zvykla na tento obmezený způsob života. Svědčil o tom jak jejich děsný řev, tak i neustálé pobíhání od jedné stěny ke druhé a cloumání mřížemi, které byly na mnohých místech zohýbány.

Když jsme přistoupili ke klecím, zdvojnásobil se jejich vztek, aniž však Matyáš van Guitt toho zvláště dbal.

„Ubohá zvířata!“ pravil kapitán Hod.

„Ubohá zvířata!“ opakoval věrný Fox.

„Myslíte snad, že jsou více k politování než ona, která vy zastřelíte?“ tázal se obchodník suše.

„Méně k politování než na ostudu… že se dala chytit!“ odvětil kapitán Hod.

Musí-li dravci v zemích, jako v Africe, někdy dlouho se postiti — poněvadž se jím nedostává přežívavců, jejich obyčejné potravy — není tomu tak v Tarryani. Zde pobíhají stáda zubrů, turů, buvolů, kaniů a antilop, které lvi, tigři a pardalové neustále pronásledují. Mimo to poskytují jim kozy a ovce, nečítaje ani „raioty“ (sedláky), kteří ovce pasou, jistou a bezpečnou kořist. V lesích Himalaje mohou pohodlně ukojiti svůj hlad. Jejich zuřivost, které se nikdy nevzdají, nedá se zde tudíž ničím omluviti.

Obyvatele svého zvěřince krmil obchodník masem buvolů a turů, které šikarové byli povinni v určitých dnech opatřovat.

Nesmíme se domnívat, že podobný lov není nebezpečný. Naopak. I tigr se musí obávat buvola, velice to nebezpečného zvířete, je-li poraněno. Již mnohý lovec byl toho svědkem, že buvol svými rohy vyvrátil strom, na který se tigr utekl. Říká se sice, že oko přežívavců podobá se čočce, která jim vše ukazuje v trojnásobné velikosti, a že jim člověk imponuje následkem toho svojí nesmírnou velikostí. Také vzpřímená postava děsí prý zvířata, tak že jest radno očekávati je stoje a ne kleče nebo leže.

Nevím, co je na tom pravdy, rozhodně však nepůsobí člověk, třebas se vzpřímil sebe více, nikterak na divokého buvola, a je jistě ztracen, nemá-li zbraně po ruce.

Zrovna tak je tomu u indického buvola s krátkou, skoro čtyřhrannou hlavou, se štíhlými, u kořene sploštěnými rohy, hrbatým hřbetem — kterým se podobá svým americkým druhům, s nohami bílými od kopyt až ke kolenům, jehož délka od ocasu až k tlamě obnáší často až čtyři metry. Pase-li se na tučné trávě ve stádech v nížinách, jest sice méně divoký, stane se však přece strašným lovci, který naň nerozumně útočí.

Masem přeživavců živil tedy van Guitt dravce svého zvěřince. Šikarové snažili se pro větší bezpečnost a pohodlí, chytati je do jam, z kterých je obyčejně vytahovali mrtvé.

Obchodník, muž, který rozuměl své věci, rozdílel jen velmi skrovné částky potravy mezi své zajatce. Obdrželi jednou denně, v poledne, čtyři až pět liber masa, nic více. Mimo to musili — zajisté ne z náboženského ohledu — postiti se od soboty do pondělka. Věru, byla to pro ně smutná, hubená neděle! Když jim však po osmačtyřiceti hodinách předložili skrovné sousto, nastal nevylíčitelný, divoký život, děsné řvaní, tu poskakovaly divoké bestie, že se pohyblivé klece třásly, div se neroztříštily.

Byli bychom málem zvolali s kapitánem Hodem: „Ubohá zvířata!“ Matyáš van Guitt však nakládal s nimi tak právem. Tato zdrželivost v klecích ušetřila zavřeným zvířatům jisté kožní nemoci, kterým jinak snadno podléhají, a dodávala jim na tržištích evropských větší ceny.

Domyslíme se snadno, že mluvidla van Guitta zrovna neodpočívala, když nám představoval svoje zvířata více jako majetník zvěřince, než jako přírodopisec. Naopak. Hovořil, líčil, rozprávěl a poněvadž dravci Tarryani byli hlavním předmětem jeho poněkud obšírných řečí, naslouchali jsme jim přece s jakýmsi zájmem. Neměli jsme kraal opustiti dříve, dokud nebude nám zoologie Himalaje ukrývati již žádné tajemství.

„Řekněte mi však, pane Matyáši van Guitte,“ tázal se Banks, „vynáší vám váš obchod skutečně tolik, aby vám nahradil nebezpečí s ním spojené?“

„Dříve,“ odvětil obchodník, „býval výnos dosti značný. Od několika let ovšem, musím to doznat, klesla cena dravců značně. Můžete se o tom z novějších cenníků snadno přesvědčit. Naším hlavním odběratelem je zoologická zahrada v Antwerpách. Ptáky, hady, opice a ještěrovité plazy, dravce starého i nového světa, toť tam dodávám dle zvyku…“

Kapitán Hod uklonil se při tomto slově.

„… jako kořist našich dobrodružných lovů v lesích poloostrova. Zdá se mi však, že se záliba obecenstva bohužel mění, a prodejné ceny budou brzy nižší než výrobní. Před krátkou dobou ku př. prodali samečka pštrosa za jedenáct set franků, a samičku dokonce pouze za osm set. Černá samička pardala nalezla pouze za šestnáct set franků odběratele, tigřice z Jávy za dva tisíce čtyři sta, a velká lví rodina — otec, matka, strýc a dvě nadějná lvíčata — za sedm tisíc dohromady!“

„To je ovšem po čertech málo!“ mínil Banks.

„Co se týče proboscidů…“ pokračoval Matyáš van Guitt.

„Proboscidů?“ tázal se kapitán Hod.

„Ano, tímto vědeckým jménem označujeme tlustokožce, které příroda vyzbrojila rypáky.“

„Tedy slony.“

„Ano, slony čtvrtohorní periody, mastodony předhistorické doby…“

„Děkuji uctivě,“ vpadl kapitán Hod.

„Co se tedy týče proboscidů,“ pokračoval Matyáš Guitt ve svém výkladu, „nestojí to skoro ani za to, je chytat, leda že bychom chtěli získati jejich kly, poněvadž spotřeba slonoviny se nezmenšila. Od té doby však, co dramatičtí autorové, kteří jsou se svými úspěchy u konce, předvádějí je ve svých divadelních kusech, cestují s nimi impressariové od města k městu, a jediný slon, který se ubírá s kočující společností provinciemi, dostačí, aby ukojil zvědavost celé země. Proto také žádají nyní slony mnohem méně, než dříve.“

„Což však dodáváte tyto zástupce indické fauny,“ tázal jsem se, „jenom zvěřincům evropským?“

„Odpustíte,“ odvětil Matyáš van Guitt, „předložím-li vám, aniž bych byl příliš zvědavým, dříve skrovnou otázku?“

Uklonil jsem se na znamení souhlasu.

„Jste Francouz, pane,“ počal obchodník. „Poznávám to nejen dle vaší výslovnosti, nýbrž i dle vašeho gallo-románského a keltického typu. Jako Francouz patrně nemáte zálibu v dalekých cestách a ku př. dosud jste necestoval kolem světa?“

Při tom opsal Matyáš van Guitt rukou ve vzduchu široký kruh.

„Dosud jsem neměl to potěšení!“ odtušil jsem.

„Netáži se vás,“ pokračoval obchodník, „zdali jste přišel do Indie, poněvadž v ní právě jste, nýbrž spíše, znáte-li důkladně indický poloostrov.“

„Jen z části,“ doznával jsem. „Navštívil jsem Bombay, Kalkutu, Benares, Allahabad a údolí Gangeské. Viděl jsem při tom památky stavitelské, obdivoval se…“

„Ach, to nic není!“ přerušil mne Matyáš van Guitt, odvraceje hlavu a vyjadřuje rukou, že mu to neimponuje.

Načež pokračuje v hypotipose, to jest s živými řečnickými obraty a posunky vypravoval:

„Ano, to není nic, neseznal-li jste zvěřince mocných radžů, kterým na tom záleží, aby zachovali tato skvostná zvířata, chloubu a ozdobu Indie! Ó, pak se jen opět chopte hole! Jděte do Guikovaru, abyste uctivě pozdravil krále Barodského! Obdivujte jeho zvěřinec, v němž nalézá se hojnost lvů z Kattyvaru, medvědů, pardalů, čît, rysů a tigrů, které jsem tam dodal já! Súčastněte se jednou svatby šedesáti tisíců holubů, která se každého roku slaví s velkou nádherou. Obdivujte se pěti stům „bulbulů“, slavíků poloostrova, na jejichž vychování vynakládá se tolik péče, jako by to byli následníci trůnu! Podívejte se na slony, z nichž jeden, jako vykonavatel rozsudků smrti, drtí odsouzenci na popravišti hlavu! Pak odebeřte se do sadů radži Maissurského, nejbohatšího vladaře Asie. Navštivte palác, v němž zastoupeni jsou sty kusy nosorožci, sloni, tigři a zvířata vysoké hodnosti, patřící k animální aristokracii indické. Až to uvidíte, pane, pak vás již nebudu smět obviňovat z úplné neznalosti divů této neobyčejné země!“

Odpověděl jsem Matyáši van Guittovi pouze němou poklonou. Jeho náruživá řeč zakazovala mi již předem každý odpor.

Kapitán Hod však nemohl jinak, než předložiti mu několik otázek, týkajících se bezprostředně fauny Tarryanské.

„Prosil bych vás ještě o několik zpráv o dravcích, s nimiž se doufám setkati v tomto dílu Indie. Poněvadž jsem pouze lovec, nebudu s vámi, pane van Guitte, soutěžiti, naopak, mohu-li vám býti nápomocným při lovu několika tigrů, kteří se vašim sbírkám dosud nedostávají, učiním tak milerád. Až bude však váš zvěřinec doplněn, nebudete mi snad zazlívati, že si z osobní záliby budu krátiti čas usmrcováním těchto šelem.“

Matyáš van Guitt tvářil se jako člověk, který se podrobuje nevyhnutelnému osudu, jejž nemůže odvrátit. Připouštěl ostatně také, že se nalézá v Tarryani dosti škodných zvířat, po kterých na evropských trzích není valná poptávka, a jejichž vyhubení zdá se mu dovoleným.

„Střílejte kance, proti tomu nenamítám ničeho,“ prohodil. „Ačkoliv tito zástupci rodu tlustokožců nejsou masorádi…“

„Nejsou masorádi?“ prohodil kapitán Hod užasle.

„Míním tím, že jsou bejložravci, jsou však dosti divocí, aby se stali nebezpečnými lovci, který na ně směle útočí.“

„A vlci?“

„Oj! vlků je na poloostrově dost, a mimo to musíme se jich nemálo obávat, vrhnou-li se ve větším počtu na dvorec. Zdejší vlci podobají se úplně dravým vlkům polským, a pro mne nemají větší ceny než šakalové a divocí psy. Neupírám ostatně, že nadělají škod, poněvadž však nemají obchodní ceny, a nejsou hodni figurovati mezi vyššími rody zookratů, přepouštím vám je také, pane kapitáne.“

„A co je s medvědy?“ tázal jsem se.

„Ó, medvědi mají mnoho dobrých vlastností,“ prohlásil obchodník, kývaje souhlasně hlavou. „Ačkoliv nejsou indičtí medvědi hledáni jako jiné druhy, mají přece jakousi obchodní cenu, která jim zaručuje laskavou pozornost znalců. Jsem na rozpacích, kterému z obou odrůd patří přednost, zda medvědům z údolí Kašmíru nebo z hor Raymahalských. Tato zvířata jsou však, vyjímaje, vyrušíme-li je z jejich zimního spánku, velice nevinné povahy a rozhodně nevzbudí kygenetické tužby pravého lovce, jaký v osobě pana kapitána se jeví přede mnou!“

Teď uklonil se kapitán, ačkoliv bylo vidět, že se při takovýchto specielních otázkách s dovolením van Guitta nebo bez něho, přidrží pouze vlastního úsudku.

„Ostatně,“ pokračoval obchodník, „jsou medvědi pouze botanophagové…“

„Botanophagové?“ pravil kapitán.

„Ano,“ mínil Matyáš Guitt, „živí se pouze rostlinnou stravou a nepodobají se v ničem divokým dravcům, na které poloostrov je právem hrdým.“

„Počítáte leopardy k dravcům?“ tázal se kapitán Hod.

„Zajisté. Tato kočka jest mrštná, odvážná, srdnatá, vylézá na stromy a jest často nebezpečnější než tigr…“

„Oho,“ ozval se kapitán Hod.

„Pane,“ odvětil na to Matyáš van Guitt velice suše, „jakmile lovec není bezpečným již ani v úkrytu na kmenu, je velmi brzy na řadě, aby byl pronásledován.“

„A pardalové?“ tázal se kapitán dále, aby krátce přerušil jeho výklad.

„Ó, to jsou znamenití chlapíci,“ odvětil Matyáš van Guitt, „a můžete se sám přesvědčit, jaký mám skvostný exemplář! Podivuhodná to zvířata, která, je to opravdu zcela proti mysli, zvláštní antilogií, abych užil méně obvyklého slova, dají se vycvičiti k lovu! Zajisté, pánové, a zejména v Guicovaru vychovávají radžové svoje pardaly k této vznešené zábavě. Berou je s sebou v palankinu, se zavázanou hlavou jako supy nebo sokoly. Věru, jsou to skuteční čtyřnozí sokolové. Jakmile lovec spatří stádo antilop, sejme pardalu kuklu, a on vrhne se na plaché přežívavce, jejichž rychlé běhy jich neuchrání před jeho strašnými drápy! Ano, ano, pane kapitáne, tak tomu jest! Pardalů naleznete v Tarryani dosti, snad více, než vám bude milé; upozorňuji vás však přátelsky na to, že tito nejsou ochočeni!“ —

„Očekávám to také,“ pravil Hod.

„Zrovna tak jako lvi,“ dodal obchodník, zaražený touto odpovědí. „Ach, lvi!“ opakoval kapitán Hod. „Hovořme trochu o lvech!“ „Nuže,“ odvětil Matyáš van Guitt, „dle mého náhledu stojí zdejší tak zvaní králové zvířat hluboko pod svými soukmenovci staré Lybie. Zde nekrášlí samečky mohutná hříva, dědictví afrických lvů, naopak vypadají jako hanebně ostříhaní Samsonové! Ze střední Indie vystěhovali se úplně a uchýlili se do Kattyavaru, do pouště Teilské a do Tarryani. Tyto zvrhlé kočky žijí nyní jak poustevníci, osaměle, a není jim lze čerpati v obcování se sobě rovnými nových životních sil. V mé stupnici čtvernožců také nezaujímají první místo. Ano, pánové, lvu lze uniknouti, tigru nikdy!“

„Ach, tigrové!“ zvolal kapitán Hod.

„Ano, tigrové!“ opakoval Fox.

„Jedině tigru přísluší koruna!“ pokračoval Matyáš van Guitt živěji. „Mluvíme o královských tigrech a ne o královských lvech, a to je také v pořádku. Jemu náleží celá Indie. Což nebyl prvním majitelem půdy? Není v právu, pokládá-li nejen anglosaské dobyvatele, nýbrž i syny slunce za cizí vetřelce? Vždyť on sám jest prvním děckem posvátné půdy Argavartské. Nalézáme tyto skvostné dravce také na celém poloostrově, a od mysu Komorinu až k hradbám Himalaje neopustili ani koutku území, v kterém žili jejich předkové!“

Paže van Guittovy opisovaly při tom, když nejprve naznačily mys na jihu, celou řadu horských vrchů.

„V Sunderbundu,“ pokračoval, „jsou jak doma. Jsou tam pány a běda tomu, kdo jim chce vyrvat toto území! V Nilgherisu zdržují se v houfech jako divoké kočky,

Si parva licet componere magnis! [2]

Pochopíte tedy, že jsou tyto nádherné kočky na trzích evropských velice hledány. Jakým lákadlem jsou tigrové ve veřejných i soukromných zvěřincích! Kdy se strachujete o život krotitele šelem? Jen když vstoupí do klece tigra. Které zvíře platí radžové stejnou váhou zlata, aby jím ozdobili svoje knížecí zahrady? Tigra! Kdo docílí nejvyšší ceny v zoologických bursách Londýna, Antverp a Hamburku? Tigr! Kterým druhem honu získají lovci Indie, důstojníci královské armády a domorodých pluků největší slávy? Lovem tigrů! Víte, pánové, jakou zábavu poskytují neodvislá knížata indická svým hostům? Nejprve zavrou královského tigra do klece, kterou postaví v širé rovině. Radža, jeho hosté, důstojníci a tělesná stráž jsou všichni ozbrojeni kopími, revolvery a puškami, a většinou sedí na rychlých solipedech.“

„Na solipedech?“ vpadl kapitán Hod.

„Nuže ano, na koních, je-li vám toto vulgérní jméno milejší. Již teď vzpínají se solipedové, znepokojeni blízkostí kočky, jejími výpary a blesky, které šlehají jí z očí, a jezdci je udržují jen s namáháním. Náhle otevrou se dvéře. Šelma vyrazí ven, skáče, letí, vrhá se na jednotlivé skupiny, a obětuje svému vzteku celé hekatomby. A byť se jí i podařilo proraziti svírající ji kruh železa a ohně, přece obyčejně podlehne — jeden proti stu! Zhyne však smrtí, kterou předem pomstila!“

„Výborně, pane Matyáši van Guitte,“ zvolal kapitán Hod, který se nyní také rozehříval. „Věru, jest to asi krásné divadlo! Ano, ano, tigr je přece králem zvířat!“

„Veličenstvem, které pohrdá každou revolucí!“ dodal obchodník.

„A pochytal-li jste jich mnoho, pane van Guitte,“ prohodil kapitán Hod, „já jich zase mnoho postřílel a doufám, že Tarryani neopustím dříve, dokud nepadne padesátý mojí rukou.“

„Pane kapitáne,“ odvětil obchodník mrače se, „přenechal jsem vám kance, vlky, medvědy a buvoly. To vám ještě nestačí?“

Podotýkám, že se náš přítel Hod při této choulostivé otázce rozehřál zrovna tak, jako Matyáš van Guitt.

Nachytal jeden více tigrů než jich druhý postřílel? Jaká to nevyčerpatelná látka k hovoru! Co bylo záslužnějšího, chytati je nebo je stříleti? Jaké to rozkošné thema!

Již počali oba, kapitán a obchodník, vyměňovati krátké, rychlé věty, a řekněme to přímo, mluviti současně, tak že jeden druhému nerozuměl.

Banks zakročil.

„Tigři jsou králové přírody, pánové,“ pravil, „o tom nelze pochybovat, a dovoluji si jen ještě podotknouti, že jsou svým poddaným nebezpečnými vladaři. Nemýlím-li se, bylo to v roku 1862, kdy tyto skvostné kočky veškeré telegrafní úředníky na ostrově Sangoru — sežraly. Vypravuje se také o tigřici, která během tří roků pohltila stoosmnáct obětí, a o jiné, která v téže době sežrala dokonce stosedmadvacet lidí! To je mnoho, i pro královnu! Od té doby, co byli sipojové odzbrojeni, padlo ostatně během tří let 12.554 osob zuby tigrů.“

„Zajisté, pane,“ odvětil Matyáš van Guitt, „zdá se však, že zapomínáte docela, že tato zvířata jsou omophagové.“

„Omophagové?“ prohodil kapitán Hod.

„Ano, žerou syrové maso, a Indové tvrdí, že ti, kteří jednou okusili lidského masa, jiného už ani nechtí!“

„Nuže, a co tím chcete říci?…“ tázal se Banks.

„Aj, nic jiného,“ odvětil Matyáš van Guitt se smíchem, „než že právě poslouchají svojí přirozenosti!… Vždyť přece potřebují potravy!“



[1] V roce 1877 zahynulo 1677 lidí uštknutím těchto hadů. Odměny vyplacené vládou za ničení plazů těchto vykazují, že téhož roku jich bylo zabito 127.295.

[2] Lze-li srovnávati tak nepatrné věci s velikými.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.