Zlatý fond > Diela > Zemí šelem II


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Kapitola VI. Poslední pozdrav Matyáše van Guitta

Do rána již neudálo se nic více ani uvnitř, ani za ohradou. Vrata byla teď bedlivě uzavřena. Jak mohla se pootevříti v okamžiku, kdy smečka dravců pobíhala kolem palisád? Bylo to nevysvětlitelné, poněvadž Kâlagani sám zastrčil do jejich závor silné trámy, které je uzavíraly.

Poranění kapitána Hoda bylo dosti značné, ačkoliv byla pouze kůže natržena. Nechybělo však mnoho, a byl by měl pravou paži ochromenu.

Já sám necítil jsem již prudkého úderu ohonu, který mne srazil k zemi.

Hodlali jsme se tudíž vrátiti do steam-housu ještě za svítání. Ačkoliv Matyáš van Guitt zajisté upřímně litoval ztráty svých tří lidí, přece nejevil přílišnou lítost nad ostatními událostmi, ač ztráta jeho buvolů v okamžiku odjezdu přiváděla ho do jakýchsi rozpaků.

„To patří k obchodu,“ pravil nám, „a měl jsem jakési tušení, že se mi přihodí podobné dobrodružství.“

Potom nařídil pochovati ony tři Indy, jejichž pozůstatky byly zakopány v koutku kraalu, a to dosti hluboko, aby je dravci nemohli vyhrabati.

Zatím osvětlil nastávající den již hlubiny Tarryani, a po upřímném stisknutí ruky rozloučili jsme se s Matyášem van Guittem.

Obchodník nabízel nám k službám Kâlaganiho a dva ze svých Indů, aby nás doprovodili, alespoň dokud půjdeme lesem. Přijali jsme jeho nabídku, a o šesté hodině opustili jsme ohradu kraalu.

Žádné nemilé setkání nečekalo nás při návratu. Po tigrech a pardalích nebylo již stopy. Dravci, řádně nasycení, patrně uchýlili se do svých brlohů a teď nebylo záhodno je plašiti.

Buvolové kteří uprchli z kraalu, byli zajisté udáveni, nebo leželi ve vysoké trávě, nebo byli rozprášeni po Tarryani, a nesmělo se počítati na to, že je jejich pud přivede zpět do kraalu. Museli jsme se domnívati, že jsou nadobro ztraceni pro obchodníka. Na okraji lesa opustili nás Kâlagani a oba Indové. Hodinu na to ohlašovali Phann a Black svým štěkotem náš návrat do steam-housu. Vyprávěl jsem Banksovi naše dobrodružství. Nemusím ani podotýkati, že nám blahopřál k šťastnému vyváznutí. Příliš často, při přepadnutích tohoto druhu, ani jediný obležený nezbude, aby vyprávěl o hrdinských krocích oblehatelů!

Ostatně byl kapitán Hod velice dopálen, že dostal ránu, aniž ji mohl oplatiti. Přece však připojil jednoho tigra k oněm osmačtyřiceti, kteří tvořili jeho aktiva.

Příštího dne, 27. srpna, odpůldne ozvali se psi zase velmi hlučně, avšak radostně.

Byl to plukovník Munro, Mac Neil a Gumi, kteří se vraceli do sanatoria. Jejich návrat sňal s nás skutečné břemeno. Byl sir Eduard Munro spokojen s dobrým výsledkem své výpravy? Nevěděli jsme to dosud. Vracel se zdráv a bez úrazu. To bylo nejdůležitější. Banks ihned běžel k němu, podal mu ruku a tázal se ho pohledem.

„Nic!“ odvětil plukovník Munro prostým zavrtěním hlavy.

Toto slovo znamenalo nejen, že pátrání na hranicích nepalských nemělo nijakého úspěchu, nýbrž také, že veškerý hovor o tomto předmětu by byl bezúčelným. Zdálo se, jakoby nám pravil, že nemá již chuti o tom hovořiti.

Mac Neil a Gumi, kterých se Banks večer vyptával, byli sdílnější. Doznali mu, že plukovník Munro chtěl zejména viděti onen díl Hindostanu, kam Nana Sahib uprchl po svém opětném zjevení se v okresu Bombayském. Přesvědčiti se o tom, co se stalo se soudruhy naboba, vyzvěděti, zda na místě jejich přechodu přes indočínské hranice nezůstavili nějaké stopy, ujistiti se, zda neukrýva se zde ne-li Nana Sahib, alespoň jeho bratr Balao-Rao, v této krajině dosud nepodrobené Angličany, to byly účely sira Eduarda Munroa. Avšak z jeho výzkumů bylo patrno, že povstalci musili opustit zemi. Po jejich ležení, v němž odbýván onen falešný pohřeb, aby utvrzena byla víra v úmrtí Nany Sahiba, nezbylo již stopy. O Balao-Raovi nebylo zpráv. O jeho soudruzích rovněž ničeho, co by vedlo na jejich stopy. Nabob byl usmrcen v průsmycích hor Santpurrských, jeho soudruzi nejspíše rozprášeni přes hranice poloostrova; mstiteli nezbývalo ničeho již na práci. Opustiti území Himalaje, pokračovati v cestě na jih, ukončiti konečně naši cestu z Kalkuty do Bombaye, toť byl nyní náš účel.

Odjezd tudíž byl určen na osmý den ode dneška, na 3. srpen. Musili jsme kapitánu Hodovi popřáti času, aby se jeho poranění zahojilo. Mimo to potřeboval plukovník Munro, unavený obtížnou výpravou, nutně několik dní k zotavení.

Zatím Banks konal svoje přípravy. Byl celý den zaměstnán tím, aby uvedl náš vlak, který měl zase sestoupiti do údolí a ujížděti s Himalaje do okresu Bombayského, zase do pořádku.

Nejdříve bylo nutno změniti po druhé směr cesty, abychom se vyhnuli velkým městům na severozápadu, Miritu, Delhám, Agře, Gvalioru, Jansii a jiným, v nichž zanechala vzpoura z roku 1857 příliš mnoho zpousty. S posledními povstalci vzbouření mělo zmizeti vše, co mohlo vzbuditi truchlivé upomínky u plukovníka Munroa. Naše pohyblivé obydlí mělo se tudíž pohybovati provinciemi, aniž by se zastavilo ve hlavních městech, avšak kraj zasluhoval návštěvy již pro své krásy přírodní. Ohromné království Sindijské nestojí v tomto ohledu za žádným jiným. Našemu ocelovému obru měly se otevříti nejmalebnější cesty poloostrova.

Monsun přestal s obdobím dešťů, které netrvá déle než do měsíce srpna. První dny září slibovaly příjemnou teplotu, která bude méně obtížnou při tomto druhém dílu cesty.

Během druhého téhodne našeho pobytu v sanatoriu stali se Fox a Gumi dodavateli kuchyňských potřeb. Provázeni oběma psy, procházeli toto střední pásmo, kde poletovaly koroptve, bažanti a dropové. Tito ptáci, uložení v lednici steam-housu, poskytovali nám po cestě výtečnou potravu.

Dva nebo třikráte ještě navštívili jsme kraal. Zde byl také Matyáš van Guitt zaměstnán přípravami k odjezdu do Bombaye, snášeje při tom svůj žal jako filosof, který cítí se povznešeným nad malé i velké nehody života.

Víme, že po chycení desátého tigra, který přišel tak draho, zvěřinec byl doplněn. Matyáš van Guitt musil tedy pomýšleti pouze na to, aby si opatřil nové přípřeže buvolů. Ani jediný přežvýkavec, který ušel útoku, se nevrátil do kraalu. Vše nasvědčovalo tomu, že je rozprášené v lese stihla násilná smrt. Bylo však přece nutno je nahraditi — což za stávajících poměrů ovšem nebylo snadné. V této záležitosti vyslal obchodník Kâlaganiho do dvorů a okolních osad Tarryani a očekával již jeho návrat s patrnou netrpělivostí.

Tento poslední týden našeho pobytu v sanatoriu uplynul bez nehody. Rána kapitána Hoda hojila se znenáhla. On sám přál si zakončiti kampaň ještě poslední výpravou, musel však od ní následkem proseb plukovníka Munroa upustiti. Nač vydávati se v nebezpečí, dokud nemohl volně vládnouti svojí paží? Což nebude míti příznivější okamžik k odvetě, až přijde-li nám cestou nějaký dravec na ránu?

„Ostatně,“ pravil mu Banks, „jste ještě na živu, kapitáne, a čtyřicetdevět tigrů padlo vaší rukou, nečítaje ani poraněné. Bilance končí přece ve váš prospěch!“

Patrně mu to leželo na srdci.

Nastal den 2. září. Byli jsme před odjezdem.

Tohoto dne, již z rána, hlásil nám Gumi návštěvu obchodníkovu.

A vskutku Matyáš van Guitt, provázen Kâlaganim, přišel do steam-housu. Bezpochyby hodlal se s námi v okamžiku odjezdu rozloučiti dle všech pravidel.

Plukovník Munro uvítal ho srdečně. Matyáš van Guitt se rozplýval v periodách, v nichž zaskvěly se veškeré obraty jeho obdivuhodné fraseologie. Zdálo se mi však, že za jeho poklonami skrývá se tajný úmysl, který se ostýchal pronésti.

V tomto okamžiku dotkl se Banks jádra otázky, tázaje se Matyáše van Guitta, má-li naději obnoviti svoje potahy.

„Ne, pane Bankse,“ odvětil obchodník, „Kâlagani se marně namáhal ve vesnicích. Ač měl plnou moc moji, nemohl sehnati ani jediný pár oněch užitečných přežvýkavců. Musím tudíž bohužel doznati, že mi dosud úplně schází motor, abych mohl svůj zvěřinec dopraviti do nejbližší stanice. Rozprášení mých buvolů, způsobené nepředvídaným přepadením v noci ze dne 25. na 26. srpen, přivedlo mne přece do jakýchsi rozpaků… Moje klece se svými čtyřnohými hosty jsou těžké… a …“

„A jak je chcete dopraviti na stanici?“ ptal se ho inženýr.

„To nevím,“ odvětil Matyáš van Guitt. „Hledám… přemýšlím… otálím… Zatím minula hodina odjezdu a 20. září, t. j. ode dneška za osmnáct dní mám odevzdati v Bombayi svoje kočky…“

„Osmnáct dní!“ odpověděl Banks, „to nesmíte ztráceti ani hodinu!“

„Vím to, pane inženýre. A přece mi nezbývá než jeden prostředek, jediný!…“

„Který?“

„Nuže, aniž bych se hodlal vtírati, musil bych se obrátiti k plukovníku s velmi indiskretní otázkou…“

„Mluvte jen, pane van Guitte,“ pravil plukovník Munro, „mohu-li vám prospěti, věřte, že tak učiním s radostí!“

Matyáš van Guitt se uklonil, jeho pravá ruka se zvedla ke rtům, hořejší část jeho těla se volně pohybovala a celý jeho zevnějšek podobal se zevnějšku člověka, který se cítí překvapeným nenadálou blahovolností.

Obchodník chtěl vědět, předpokládaje dostatečnou sílu ocelového obra, bude-li to možná zavěsiti jeho pohyblivé klece na konec našeho vlaku a dopraviti je do Etavahu, nejbližší to stanice dráhy z Delh do Allahabadu.

Byla to vzdálenost nepřesahující tří set padesáti kilometrů po cestě dosti pohodlné.

„Můžeme vyhověti přání pana van Guitta?“ tázal se plukovník inženýra.

„Nevidím v tom nic nesnadného,“ odvětil Banks, „a ocelový obr ani nepozná tento přívažek.“

„Přijato, pane van Guitte,“ pravil plukovník Munro. „Dopravíme váš materiál až do Etavahu. Sousedé si mají vypomáhati, a to zejména v Himalaji.“

„Plukovníku,“ odvětil Matyáš van Guitt, „znám vaši laskavost a, chci býti upřímným, také jsem počítal poněkud na vaši ochotu, abych se dostal z rozpaků.“

„Dobře jste učinil,“ pravil plukovník Munro.

Tím byla věc urovnána, a Matyáš van Guitt chystal se k návratu do kraalu, aby propustil část svého mužstva, jehož již nepotřeboval. Nehodlal podržeti více než čtyři šikary potřebné k obsluze klecí.

„Zítra tedy,“ pravil plukovník Munro.

„Zítra, pánové,“ odvětil Matyáš van Guitt. „Budu očekávati v kraalu příchod vašeho ocelového obra!“

A obchodník, šťastný, že ukončil svoji návštěvu v steam-housu, odcházel, zrovna jako herec, který mizí v kulisách dle všech pravidel moderní komedie.

Kâlagani, hleděv dlouho na plukovníka Munroa, jehož cesta ke hranicím Nepalu ho tolik znepokojovala, následoval obchodníka.

Naše poslední přípravy byly ukončeny. Material byl náležitě uspořádán. Ze sanatoria steam-housu nezbylo ničeho. Oba pohyblivé domy očekávaly pouze ocelového obra. Slon měl sestoupiti nejprve až k planině a obrátiti se pak ke kraalu pro klece a uspořádati je ve vlak. Na to pojede přímo rovinami Rohilkandu.

Následujícího dne, 3. září, o sedmé hodině ranní, byl ocelový obr připraven nastoupiti zase funkci, kterou až dosud bezvadně zastával. Avšak v tom okamžiku velice neočekávaná příhoda přivedla nás všecky v úžas.

Rošt kotlu, ukrytý v bocích zvířete, byl již obložen palivem. Kâluthovi, který je zapaloval, napadlo v tomto okamžiku otevříti dýmnici — k jejíž hlavní části se pojily výhřevné roury sloužící k odvádění kouře kotlem — aby se přesvědčil, nevadí-li nic tahu.

Sotva však otevřel dvéře této prostory, uskočil uděšeně a asi tucet jakýchsi řeménků vyletěl odtud se zvláštním sykotem.

Banks, Storr a já jsme se na to dívali, nedovedouce si vysvětliti příčinu tohoto úkazu.

„Aj, Kâluthe, co je to?“ ptal se Banks.

„Déšť hadů, pane!“ volal topič.

Vskutku, řeménky byli vlastně hadi, kteří se usídlili v rourách kotlu, bezpochyby aby zde mohli lépe spáti. První plameny na roštu je probudily. Několik těchto plazů, již popálených, padlo k zemi, a kdyby byl Kâluth neotevřel dvířka dýmnice, byli by všichni uhořeli.

„Co že!“ křičel kapitán Hod, který přiběhl, „náš ocelový obr má hnízdo hadů ve svých útrobách!“

„Ano, věru! a sice velmi nebezpečných, „whip snakes“, bičových hadů, „gulabů“, černých zmijí, brejlovců, samých to velmi jedovatých druhů.“

Současně vystrčil skvostný tigrovitý python, z čeledi hroznýšů, špičatou hlavu z hořejšího otvoru komína, t. j. z rypáku slona, a svíjel se mezi prvními kotouči dýmu.

Hadi, kteří vyvázli živí z rour, rozprchli se rychle v křovinách, aniž nám poskytli času, abychom je učinili neškodnými.

Avšak python nemohl tak rychle opustiti ocelový válec. Kapitán Hod uchopil rychle svoji karabinu a roztříštil hadovi kulí hlavu.

Gumi vylezl na to na ocelového obra, vyšplhal se k hořejšímu ústí chobotu a vytáhl s pomocí Kâlutha a Storra mohutného plaza.

Není nic krásnějšího nad tyto hady se zelenou, modře skvrnitou koží, okrášlenou pravidelnými kruhy, jakoby vystřiženou z kůže tigrovy. Měřil neméně než pět metrů délky při tlouštce rovnající se lidské paži.

Byl to vskutku skvostný exemplář indických ophidií a byl by zajisté sloužil ke cti zvěřinci Matyáše van Guitta, zvláště proto, že nazývá se také hadem tigrovitým. Pozoroval jsem však, že kapitán Hod nemíní ho zanésti do svých účtů.

Na to zavřel Kâluth opětně dýmník, průvan počal pravidelně působiti, oheň se rozhořel neustálým přítokem vzduchu, v kotlu počalo záhy vříti a tři čtvrti hodiny na to ukazoval manometr již dostatečný tlak páry. Mohli jsme odjeti.

Oba vozy byly spojeny a ocelový obr chystal se postaviti se jim v čelo.

Naposled pohlédli jsme na obdivuhodné panorama, které se rozvíjelo na jih, naposled na čarovný řetěz horský, jehož zubatý profil zaujímal obzor na sever, poslední s bohem Dhavalaghiru, jehož vrchol vévodí celému území severní Indie, a zapísknutí oznamovalo odjezd.

Sestup po klikaté cestě odbyt bez nesnáze. Vzdušná brzda držela pevně kola, spadala-li silnice příliš příkře. Hodinu na to zastavil se náš vlak na hranici Tarryani, na počátku roviny.

Ocelový obr byl na to vypřažen a zmizel pomalu pod vedením Banksa, strojníka a topiče na široké cestě do lesa.

Dvě hodiny na to ozval se opět jeho hukot, an vystupuje z lesa, přivážel šest klecí zvěřince.

Po svém příchodu opakoval Matyáš van Guitt plukovníku Munroovi své díky. Klece s vozem, sloužícím obchodníku a jeho lidem za obydlí, byly zavěšeny k našemu vlaku — nyní skutečnému vlaku, sestávajícímu z osmi vozů.

Nový signál Banksův, nové předepsané zapísknutí, a ocelový obr rozkročil se majestátně po skvostné silnici, která vedla směrem na jih. Steam-house a klece Matyáše van Guitta, naplněné dravci, nezdály se mu býti větším břemenem, než prostý vůz na nábytek.

„Nuže, co tomu říkáte, pane dodavateli?“ tázal se kapitán Hod.

„Myslím, kapitáne,“ odvětil ne neprávem Matyáš van Guitt, „že by tento slon, z masa a kostí, byl ještě obdivuhodnějším!“

Tato cesta nebyla totožná s onou, po které jsme se ubírali k úpatí Himalaje. Vedla na severozápad směrem k Filibitu, malému městečku vzdálenému stopadesát kilometrů od našeho ležení.

Cesta ubývala klidně, s mírnou rychlostí, bez únavy, bez nehody.

Matyáš van Guitt byl každodenním hostem u tabule v steam-housu, kdež jeho znamenitá chuť dělala vždy čest kuchyni monsieura Parazarda.

Potřeby kuchyně uvedly brzy stálé dodavatele v činnost a kapitán Hod, úplně uzdravený — důkazem toho byla rána vystřelená na pythona — uchopil se opět své lovecké pušky.

Zároveň s osobami musilo býti postaráno také o potravu pro obyvatele zvěřince. Tato povinnost náležela šikarům. Zruční ti Indové, pod vedením Kâlaganiho, zruční střelci jako on, nedopustili, aby nastal nedostatek buvolího nebo antilopího masa. Kâlagani byl skutečně neobyčejný člověk. Ačkoliv byl poněkud zdrželivý, choval se k němu plukovník Munro velmi přátelsky, poněvadž nezapomněl na prokázanou jím službu.

Dne 10. září pohyboval se vlak kolem Filibitu, aniž tam zastavil, přece však sběhlo se mnoho Indů, aby jej navštívili.

Dravci Matyáše van Guitta, jakkoliv byli obdivuhodní, nedovedli přece vzbudit takovou pozornost jako ocelový obr. Lidé se ani nenamáhali dívati se na ně mřížemi klecí, ale všechen jejich obdiv platil umělému slonu.

Vlak pokračoval na cestě po širých rovinách severní Indie a minul, několik mil na západ, Bareilli, jedno z hlavních měst Rohilkandu. Postupoval brzo vysokým lesem, oživeným hejny ptactva, při čemž Matyáš van Guitt nás nabádal k obdivu těchto „eklatantních opeřenců“, brzo houštinami trnitých, dva až tři metry vysokých akacií, nazvaných Angličany „wait-a-bit-bush“. Tam pobíhalo množství kanců, velice chtivých žlutých bobulí těchto křovin. Několik z těchto prasat bylo, byť i ne bez nebezpečí, usmrceno, neboť jsou to zvířata vskutku divoká a nebezpečná. Kapitán Hod a Kâlagani měli několikráte příležitost ukázati svoji chladnokrevnost a obratnost, pro kterouž prosluli jako dva výteční lovci.

Mezi Filibitem a stanicí Etavahou musil překročiti vlak rameno horního Gangu, a za nedlouho na to, jeden z jeho mohutných přítoků, Kali-Nadi.

Celý pohyblivý materiál zvěřince byl odpoután a steam-house, přetvořený v plovoucí přístroj, dopraven byl snadno z břehu na břeh. Tak snadno to ovšem nešlo s vozy Matyáše van Guitta. Muselo býti užito prámu, po němž dopraveny byly jednotlivé klece na druhou stranu. Vyžadovala-li tato doprava delší dobu, nezpůsobila přece velkých nesnází. Obchodník neocitl se po prvé v podobném postavení, a jeho lidé překročili již více řek, když se ubírali k úbočí Himalaje.

Zkrátka, dostihli jsme dne 17. září bez značnější nehody dráhu z Delh do Allahabadu, asi sto kroků od stanice Etavažské.

Zde měl se náš vlak rozděliti na dvě části, které se již neměly setkati.

První měla pokračovati dále směrem na jih širým územím království Scindijského, aby se dostala do Vindhyje a okresu Bombayského.

Druhá, umístěná na vozech železnice, bude dopravena do Allahabadu, a na to po dráze do Bombaye ku pobřeží Indického moře.

Zastavili jsme proto a zřídili tábor na noc. Následujícího dne, zatím co obchodník obrátí se na jihovýchod, budeme se ubírati my, poněvadž naše cesta protíná onu skoro v pravém úhlu, as podél 77. poledníku.

V okamžiku, kdy nás Matyáš van Guitt opouštěl, propustil také část svých lidí, kterých již nepotřeboval. Mimo dva Indy, potřebné k obsluze klecí, na cestě netrvavší déle dvou až tří dnů, nepotřeboval nikoho již. Až přijde do přístavu Bombayského, kde ho očekává loď připravená k odjezdu do Evropy, musí dát své zboží přeložiti od obyčejných přístavních dělníků.

Tím nabylo několik šikarů svobody, mezi nimi Kâlagani.

Čtenář ví, jak a proč jsme byli skutečně zavázáni tomuto Indovi za služby prokázané plukovníku Munroovi a kapitánu Hodovi.

Když Matyáš van Guitt propustil své lidi, domníval se Banks, že Kâlagani nebude věděti, co počíti, i tázal se ho, bylo-li by mu vhod doprovázeti nás až do Bombaye.

Kâlagani, přemýšleje okamžik, přijal nabídku inženýrovu, a plukovník Munro vyslovil svoje uspokojení, že mu nyní bude moci přece poněkud prospěti. Ind vstoupil tudíž mezi personál steam-housu, a bude nám svojí znalostí této části Indie jenom k užitku.

Následujícího dne opustili jsme ležení. Neměli jsme příčiny zdržeti se zde déle. Ocelový obr měl dostatečný tlak. Banks dal Storrovi rozkaz, aby byl připraven.

Nezbývalo již, než rozloučiti se s naším přítelem dodavatelem. To odbyto velmi prostě s naší strany. S jeho to bylo ovšem mnohem theatrálnější. Díky Matyáše van Guitta za služby, které mu prokázal plukovník Munro, nabyly nutně co nejširší formy. „Hrál“ tento poslední výstup výtečně a byl dokonalým v této velké scéně loučení. Pohybem svalů předloktí zatočil pravou rukou tak, že dlaň byla obrácena k zemi. To mělo vyjádřiti, že zde na světě nezapomene nikdy, čím zavázán jest plukovníku Munroovi, a bude-li vděčnost vypuzena z tohoto světa, nalezne poslední útočiště v jeho srdci.

Na to, opačným pohybem otočil ruku tak, že obrátil dlaň k zenitu. To znamenalo, že ani tam nahoře neuhasnou city jeho, a že vděčnost po věky trvající nedovede ještě vyrovnati onen závazek, jejž k plukovníkovi pociťuje.

Plukovník Munro poděkoval Matyáši van Guittovi náležitě a několik minut na to zmizel dodavatel obchodních domů Hamburských a Londýnských našim očím.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.