Zlatý fond > Diela > Zemí šelem II


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Kapitola XIII. Ocelový obr

Při zahřmění tohoto výstřelu klesla lady Munroová bezducha do náručí svého manžela. Neztráceje ani okamžik, spěchal plukovník přes planinu, sledován Gumim.

Ind, ozbrojený svým dlouhým nožem, vrazil jej hlídači do srdce, kterého výbuch vymrštil na nohy. Na to vrhli se oba na úzkou pěšinu, vedoucí na cestu Riporskou.

Sir Eduard Munro a Gumi opustili sotva bránu, když tlupa Nany Sahiba, náhle probuzená, vyhrnula se na výšinu.

Mezi Indy nastal na okamžik zmatek, příznivý pro uprchlíky.

Vskutku. Nana Sahib málo kdy trávil noc v pevnůstce. Předešlého večera, když dal uvázati plukovníka Munroa k ústí děla, šel vyhledat některé náčelníky kmenů Gudvanských, jichž nenavštěvoval nikdy za jasného dne. Avšak v tuto hodinu se obyčejně vracel a mohl se každou chvíli objeviti.

Kâlagani, Nassim, Indové, Dakoatové, více než sto mužů, byli připraveni k pronásledování uprchlíků. Jedna myšlenka je ještě zdržovala. Nedovedli si naprosto vysvětliti, co se událo. Mrtvola Inda, který stál u plukovníka na stráži, nemohla jim podati vysvětlení. Z toho všeho mohli souditi pouze to, že se z nevysvětlitelné příčiny dostal k dělu oheň, před hodinou určenou k popravě, a že ze zajatce nezbyly nyní než neforemné kusy!

Vztek Kâlaganiho a ostatních jevil se hlasitým proklínáním. Ani Nana Sahib, ani jiný, neměl toho potěšení, býti přítomným při posledních okamžicích plukovníka Munroa!

Avšak nabob nebyl příliš daleko. Musil rozhodně slyšeti výstřel. Vracel se proto rychle k pevnůstce. Co mu mají odpověděti, až bude žádati účty o zajatci, kterého zde zanechal?

Proto všichni váhali, čímž nabyli uprchlíci času, aby urazili kus cesty, aniž byli pozorováni.

Sir Eduard Munro a Gumi, naplněni nadějí po tomto zázračném zachránění, spěchali co nejrychleji po klikaté pěšině. Lady Munroová, dosud omdlelá, netížila silné paže plukovníkovy. Ostatně tu byl jeho sluha, aby mu přispěl na pomoc.

Pět minut na to, když prošli branou, oba urazili jen polovic cesty mezi výšinou a údolím. Zatím však se rozednívalo, a první světelné paprsky vnikaly již až na dno hlubiny.

Zuřivé výkřiky ozvaly se jim nad hlavou.

Nakloněn přes násep, zpozoroval Kâlagani, byť i nejasně, silhuety dvou prchajících mužů. Jeden z těchto mužů nemohl býti nikdo jiný než zajatec Nany Sahiba!

„Munro! Je to Munro!“ křičel Kâlagani, třesa se vztekem.

Vyřítil se brankou, vrhl se ven, sledován celou rotou.

„Jsme zpozorováni!“ pravil plukovník Munro, aniž zmírnil krok. —

„Zarazím první!“ odvětil Gumi. „Zabijí mne, vy ale snad získáte času, abyste se dostal na silnici!“

„Zabijí nás oba, anebo jim unikneme společně!“ zvolal plukovník Munro.

Plukovník Munro a Gumi zrychlili kroky. Když přišli na dolejší, méně příkrou část cesty, mohli utíkat. Teď nepotřebovali již více než několik set kroků k cestě Riporské, která vede k hlavní silnici, po které mohli snadněji prchati.

Ovšem také pronásledování bylo snadnější. Hledati úkryt bylo zbytečno. Byli by oba brzy nalezeni. Bylo nutno předejíti Indy a proniknouti před nimi posledním průsmykem Vindhye.

Úmysl plukovníka Munroa byl pevný. Nechtěl již padnouti živý do rukou Nany Sahiba. Tu, jež mu byla vrácena, chtěl usmrtiti dýkou Gumiho, než by ji vydal nabobovi, a touto dýkou probodne se konečně sám.

Oba byli asi o pět minut napřed. V okamžiku, kdy první Indové opouštěli branku, plukovník Munro a Gumi spatřili již cestu, k níž se pojila pěšina, a silnice nebyla již vzdálenější než čtvrt míle.

„Rychle, pane!“ pravil Gumi, hotov jsa krýti plukovníka svým vlastním tělem. „Než uplyne pět minut, budeme na silnici džubbulporské.“

„Dejž bůh, abychom nalezli pomoci!“ bručel plukovník Munro.

Pokřik Indů ozýval se z větší blízkosti.

V okamžiku, kdy uprchlíci vstoupili na silnici, zabočili dva rychle jdoucí muži na kraj pěšiny.

Bylo dosti jasno, aby se mohli navzájem poznat, a dvě jména jako dva výkřiky nenávisti zavzněla současně:

„Munro!“

„Nana Sahib!“

Nabob, uslyšev výbuch děla, spěchal co nejrychleji do pevnůstky. Nemohl si vysvětliti, proč jeho rozkaz byl vykonán předčasně. Jeden Ind ho doprovázel, nežli však mohl Ind učiniti krok nebo pohyb, padl k nohám Gumiho, smrtelně raněn dýkou, která přeřízla i pouta plukovníkova.

„Sem!“ volal Nana Sahib, svolávaje celou rotu, která spěchala dolů. —

„Ano, k tobě!“ odvětil Gumi.

A rychleji než blesk vrhl se na naboba.

Jeho úmyslem bylo — nebude-li ho moci usmrtiti první ranou — alespoň s ním zápasiti, aby poskytnul plukovníku Munroovi času k dostižení silnice; však železná ruka nabobova uchopila jeho ruku, z níž se mu nůž při tom vysmekl.

Rozzuřen, že byl odzbrojen, popadl Gumi svého odpůrce kolem těla a tiskna ho pevně k prsům, zvedl ho silnýma pažema, hodlaje se s ním vrhnouti do první propasti, k níž dojde.

Zatím Kâlagani a jeho druhové se blížili, dostihli již konce pěšiny, a zbývalo málo naděje, že jim uniknou.

„Ještě jen trochu vytrvalosti!“ řekl Gumi. „Zdržím je dobře několik minut, udělaje si štít z jejich naboba. Prchněte, pane, prchněte beze mne!“

Nejvýše tři minuty dělily nyní uprchlíky od pronásledovatelů, a nabob volal Kâlaganiho poloudušeným hlasem.

Náhle zavznělo dvacet kroků před nimi volání.

„Munro! Munro!“

Byl zde Banks na silnici Riporské, s kapitánem Hodem, Mauclerem, šikovatelem Mac Neilem, Foxem, Parazardem a sto kroků od nich, na silnici ocelový obr, vypouštěje kotouče dýmu a očekávající je se Storrem i Kâlutem.

Po rozbití posledního vozu steam-housu zbývalo inženýru a jeho druhům již jen jediné: užiti za povoz ocelového obra samého, jejž rota Dakoatů nedovedla zničiti. Na to, stísněni na ocelovém obru opustili záhy jezero Puturiu a zaměřili na silnici džubbulporskou. V okamžiku, kdy míjeli cestu vedoucí k pevnůstce, zahřměla strašná rána nad jejich hlavami, a oni se zastavili.

Tušení, pud, chceme-li, nutil je pustiti se na tuto cestu. Co doufali? Nedovedli to říci.

Budiž tomu jakkoliv, několik minut na to byl plukovník před nimi, volaje na ně:

„Zachraňte lady Munroovou!“

„A držte dobře Nanu Sahiba, pravého!“ křičel Gumi.

Mrštil na zem poslední silou vzteku poloudušeným nabobem, kterého se zmocnili kapitán Hod, Mac Neil a Fox.

Na to, nežádajíce nijakého vysvětlení, Banks a jeho druhové pospíchali k ocelovému obru na silnici.

Na rozkaz plukovníka, jenž chtěl Nanu Sahiba vydati anglickým úřadům, byl Nana Sahib přivázán ke slonovu krku. Lady Munroovou uložili do věžičky a její manžel se usadil po jejím boku. Zabývaje se zcela svojí ženou, která se počínala vzpamatovávati, pozoroval u ní záblesk rozumu.

Inženýr a jeho druhové se vyšinuli rychle na hřbet ocelového obra. Nastal den. První tlupa Indů objevila se již na sto kroků vzadu. Bylo nutno za každou cenu dostihnouti před nimi předních stráží posádky Džubbulpurské, které jsou rozloženy u posledního průsmyku Vindhye.

Ocelový obr měl nadbytek vody a paliva, všeho, co bylo potřeba udržeti ho v činnosti a dáti mu největší rychlost. Avšak na této silnici s ostrými zátočkami nesmělo se jeti na slepo. Křik Indů se nyní zdvojnásobil, a celá tlupa se znatelně k nim blížila.

„Bude nutno se brániti,“ pravil šikovatel Mac Neil.

„Budeme se brániti!“ odvětil kapitán Hod.

Zbývalo jim ještě asi tucet patron. Bylo tudíž nutno, neztratiti ani koule, poněvadž Indové byli ozbrojeni, a záleželo na tom, udržeti je v patřičné vzdálenosti.

Kapitán Hod a Fox, karabiny v rukou, posadili se na hřbet slona, kousek za věžičku. Gumi, napřed, pušku na rameně, seděl tak, aby mohl stříleti na boky. Mac Neil, vedle Nany Sahiba, revolver v jedné ruce, dýku v druhé, byl připraven ho usmrtiti, kdyby Indové přišli až k němu. Kâlut a Parazard, před roštem, opatřovali jej palivem, Banks a Storr řídili běh ocelového obra.

Pronásledování trvalo již deset minut. Nejvýše dvě stě kroků dělilo Indy od Banksa a jeho druhů. Mohli-li tito sice běžeti rychleji, umělý slon za to vydržel to déle než oni. Celá taktika záležela tedy v tom, zabrániti jim, aby se nedostali ku předu.

V tomto okamžiku zavznělo tucet výstřelů.

Koule zasvištěly nad ocelovým obrem, až na jednu, která trefila konec jeho chobotu.

„Nestřílejte! Nesmíme střílet leda na jisto!“ velel kapitán Hod. „Šetřme koulí. Jsme ještě příliš daleko!“

Banks, vida před sebou silnici vedoucí asi míli přímým směrem, otevřel regulátor více, a ocelový obr, zvětšiv svoji rychlost, nechal rotu několik set kroků za sebou.

„Hurá! Hurá našemu obrovi!“ křičel kapitán Hod, který se nemohl udržeti. „Ah! ti bídníci! Nedostihnou nás!“

Avšak na konci této přímé silnice objevil se jakýsi hranatý a křivolaký průsmyk, poslední výběžek jižního hřbetu Vindhye, takže nutně musil zdržeti poněkud jízdu Banksa a jeho druhů. Kâlagani a jeho druhové pozorovali to dobře a neustali od pronásledování.

Ocelový obr dostihl rychle této příkřejší cesty, která se vinula mezi dvěma vysokými stěnami.

Bylo nutno umenšiti rychlost a jeti jen s největší opatrností dále. Následkem tohoto opoždění získali Indové znenáhla, co ztratili. Neměli-li také již naděje osvoboditi Nanu Sahiba, chtěli alespoň pomstiti jeho smrt.

Brzy zavzněly nové výstřely, aniž však trefily někoho z těch, které nesl ocelový obr.

„Stává se to vážným!“ pravil kapitán Hod, překládaje karabinu k lícím. „Pozor!“

Gumi a on vypálili současně. Dva nejbližší Indové, zasaženi do prsou, padli k zemi.

„O dva méně!“ pravil Gumi, nabíjeje opětně svoji zbraň.

„Dvě procenta!“ volal kapitán Hod. „To není dosti! Je nutno vykoupiti se dráže.“

A karabiny kapitána Hoda a Gumiho, ke kterým se přidružila puška Foxova, poranily smrtelně další tři Indy.

Křivolakým průsmykem nemohli jeti příliš rychle. Silnice nejen se zužovala, nýbrž také, jak víme, stoupala velmi příkře. Ještě půl míle a poslední hřeben Vindhye bude překonán; a ocelový obr bude jen sto kroků vzdálen od stráže a v dohledu stanice Džubbulporu!

Indové nebyli muži, kteří se lekají střelby kapitána Hoda a jeho druhů. Jejich život neměl ceny, jednalo-li se o to, zachrániti nebo pomstiti Nanu Sahiba! Deset, dvacet jich padlo koulemi, avšak osmdesát jich ještě bylo pohromadě, aby se vrhli na ocelového obra a přemohli malý hlouček, kterému sloužil za pohyblivou hradbu! Zdvojnásobnili svoje namáhání, aby dostihli těch, které pronásledovali.

Kâlagani nevěděl ostatně, že kapitánu Hodovi a jeho soudruhům docházejí náboje a že pušky a karabiny budou brzy bezcennými zbraněmi v jejich rukou.

Vskutku spotřebovali prchající již polovici svého střeliva, které jim zbývalo, a brzy bude jim nemožno brániti se.

Přece však zahřměly ještě čtyři výstřely, a čtyři Indové padli.

Kapitánu Hodovi a Foxovi nezbývaly než dvě rány.

V tomto okamžiku Kâlagani, který se dosud ukrýval, vyrazil v slepé zuřivosti ku předu.

„Aj! ty! Tebe dostanu!“ zvolal kapitán Hod míře naň s největší chladnokrevností.

Koule vyletěla z pušky kapitánovy a trefila zrádce doprostřed čela. Zamával na okamžik rukama a pak se zapotácel a klesl.

V tom okamžiku objevil se jižní východ průsmyku. Ocelový obr podnikl poslední námahu. Karabina Foxova ozvala se naposled. Poslední Ind padl na zem.

Indové však pozorovali brzy, že palba utichla, a namáhali se dostihnouti slona, od něhož nebyli vzdáleni více než padesát kroků.

„Dolů! Dolů!“ volal Banks.

Ano! Nyní, jak se věci měly, bylo lépe opustiti ocelového obra a běžeti ku stráži, která nemohla býti příliš vzdálena.

Plukovník Munro, nesa svoji ženu v náručí, seskočil na silnici.

Kapitán Hod, Maucler, šikovatel a ostatní sestoupili rychle dolů. —

Jen Banks zůstal ve věžičce.

„A tento bídník!“ zvolal kapitán Hod, ukazuje na Nanu Sahiba, uvázaného na krku slona.

„Nech mne jednati, kapitáne!“ odvětil Banks zvláštním hlasem.

Na to, pohnuv naposled regulátorem, seskočil taktéž.

Všichni jali se prchati, dýku v ruce, odhodláni prodati draze svůj život. Zatím ocelový obr, puzen tlakem páry, ačkoliv byl ponechán sám sobě, ubíhal dále po svahu, nejsa však již řízen, vrazil brzy na skalní stěnu po levé straně silnice, jako beran, jenž se staví čelem, a sešinuv se na bok, uzavřel cestu skoro úplně.

Banks a jeho druhové byli již na třicet kroků vzdáleni od průsmyku, když Indové se vrhli hromadně na ocelového obra, aby osvobodili Nanu Sahiba.

Náhle otřásl vzduchem děsný výbuch, jako nejprudší úder hromu.

Banks, než opustil věžičku, obtížil značně parní záklopky. Tlak páry stoupl tím značně, a když ocelový obr vrazil na skalní stěnu, roztrhla pára, nemohouc již ucházeti písty, kotel, jehož trubky rozletěly se na všechny strany.

„Ubohý obře!“ vykřikl kapitán Hod, „zhynul jsi, abys nás zachránil!“




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.