Zlatý fond > Diela > Zemí šelem II


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Zemí šelem II

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Veronika Gubová , Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 9 čitateľov

Kapitola II. Matyáš van Guitt

Následujícího dne, 26. června, vzbudil mne hlahol známých hlasů. Vyskočil jsem. Kapitán Hod a jeho sluha Fox hovořili živě v jídelně. Přidružil jsem se k nim.

Zároveň opustil Banks svoji jizbu, a kapitán oslovil ho hřmotně.

„Nuže, příteli Bankse, tu jsme konečně ve vytouženém přístavu! Zde teď zůstaneme! nejedná se již o několikahodinný pobyt, nýbrž o několikaměsíční.“

„Zajisté, milý Hode,“ odvětil inženýr, „a teď můžete honiti dle libosti. Píšťala ocelového obra nebude vás již volati do tábora.“

„Slyšíš to, Foxe?“

„Zajisté, pane kapitáne,“ ujišťoval sluha.

„Nyní buď mi nebe milostivo,“ zvolal Hod, „sanatorium steam-housu však neopustím dříve, dokud nepadl padesátý mojí puškou! Padesátý, Foxe! Zdá se mi však, že to s padesátým bude míti jakési obtíže!“

„Překonáme je,“ prohodil Fox.

„Proč myslíte, kapitáne Hode?“ tázal jsem se.

„O, Mauclere, to je tušení… Předtucha myslím, nic více!“

„Vytrhnete tedy již dnes,“ pravil Banks, „a zahájíte polní tažení?“

„Ještě dnes,“ odvětil Hod. „Počneme tím, že si prohlédneme krajinu a dolejší pásmo až k lesům Tarryanským — předpokládajíce, že tigrové neopustí svoji starou vlast…“

„Co vás to napadá?…“

„Ach, moje známá smůla!“

„Známá smůla!… V Himalaji!…“ prohodil inženýr, „bylo by to možné?“

„Nuže, vždyť uvidíme! Doprovodíte nás přece, Mauclere?“ tázal se kapitán Hod, obraceje se ke mně.

„Aj, zajisté!“

„A vy, Bankse?“

„Já také,“ odvětil inženýr, „a doufám, že dokonce také Munro připojí se jako já, t. j. více jako ochotník.“

„Oho,“ pravil kapitán Hod, „jako ochotník! Pro mne tedy, jako ochotník, ale dobře ozbrojený ochotník. Zde nesmíme se již procházet s hůlkou v ruce. To by byla urážka dravců Tarryanských!“

„Souhlasíme!“ odpověděl inženýr.

„Nuže, Foxe,“ pokračoval kapitán, obraceje se k svému sluhovi, „ku předu, a žádné přehmaty tentokrát! Jsme v zemi tigrů! Čtyři enfieldské pušky s třaskavými koulemi pro tebe a Gumiho.“

„Buďte bez starosti, pane kapitáne,“ ujišťoval Fox. „Dravci si nesmí stěžovat!“

Tento den hodlali jsme tudíž věnovati výzkumu onoho lesa, který, ještě pod naším sanatoriem, pokrýval úpatí Himalaje. Nasnídavše se, sestoupili jsme, sir Eduard Munro, Banks, Hod, Fox, Gumi a já po silnici, vedoucí šikmo svahem, zanechavše doma oba psy, kteří nám dnes nebyli nic platni.

Šikovatel Mac Neil, Storr, Kâluth a kuchař zůstali rovněž doma, aby dokončili zařízení našeho tábora. Po dvou měsících bylo nutno ocelového obra uvnitř i zevně prohlédnouti, očistiti a do pořádku uvésti. To vyžadovalo dlouhou, pečlivou a vytrvalou práci, při níž jeho obyčejní kornakové, topič a strojník příliš odpočívati nesměli.

O jedenácté hodině opustili jsme sanatorium a několik minut později, při prvním ohybu cesty, zmizel steam-house našim zrakům za hustým stromovím.

Nepršelo již.

V hořejších vrstvách vzduchových visící mraky letěly rychle v dáli pod dechem čerstvého severozápadního větru. Himalaj byl šedý — teplota pro chůzi jako stvořená; ovšem nespatřili jsme nyní rozkošnou hru měnivého světla a stínu, kterou jindy ve velkých lesích jest viděti.

Byli bychom sestoupili dva tisíce metrů přímým směrem v pětadvaceti až třiceti minutách, naše cesta však se velice prodloužila následkem četných oklik, které vyžadovala příkrost svahu, takže jsme potřebovali neméně než půldruhé hodiny, abychom dorazili k hořejší hranici lesů Tarryanských, pět až šest tisíc stop nad rovinou ležících. Cesta uběhla nám však za veselého hovoru.

„Pozor,“ zvolal kapitán Hod. „Teď vstupujeme na území tigrů, lvů, pardalů, guepardů a jiných dobráckých obyvatel himalajské oblasti. Je to sice krásné vítěziti nad dravci, ještě však krásnější, nepodlehnouti jim! Jděme proto pěkně pohromadě a dbejme moudré opatrnosti!“

Podobné odporučení z úst tak neohroženého lovce zasluhovalo zajisté všestranného povšimnutí. Každý z nás zapsal si je za uši. Nabili jsme pušky a karabiny, prohlédli zámky a natáhli kohoutky. Byli jsme připraveni na vše.

Podotýkám ještě, že se musíme míti na pozoru nejen před dravci, nýbrž i před hady, jejichž nejnebezpečnější druhy zdržují se v lesích indických. „Belongy“, zelení hadi, bičoví hadi a jiní jsou neobyčejně jedovatí. Počet obětí, které hynou uštknutím oněch plazů, převyšuje pět až šestkráte počet domácích zvířat a lidí, kteří podléhají zubům dravců.

V území Tarryanském vyžadovala tudíž pouhá opatrnost dbáti všeho, pozorovat, kam stoupne noha, oč opře se ruka, naslouchat nejmenšímu šramotu, který vychází z trávy neb který ozve se v křoví.

O půl jedné dorazili jsme pod listnatou střechu několika těsně vedle sebe na pokraji lesa stojících stromů. Jejich husté větve splétaly se nad několika širšími pěšinami, jimiž se mohl ocelový obr pohodlně ubírati. Touto částí lesa dopravují horalé již po delší dobu poražené dříví; také teď ukazovaly se v mělkém jílu různé stopy kol. Tyto hlavní silnice vedly podél řetězu horského, protínaly celou Tarryanu a spojovaly paseky, které tu i tam vysekaly sekery drvoštěpů; po obou stranách ústily dále úzké pěšiny, které se ztrácely v neproniknutelném houští.

Kráčeli jsme tudíž po těchto alejích více jako měřiči než jako lovci, poněvadž jsme v první řadě chtěli seznati jejich polohu a směr. Ticho lesa nebylo přerušeno žádným řevem. Široké, patrně ještě zcela čerstvé stopy svědčily však, že dravci dosud neopustili Tarryanu.

Náhle, když jsme právě zahýbali kolem rohu aleje, která se uhýbala poněkud na pravo, před skaliskem ostře vystupujícím, zastavil nás výkřik kapitána Hoda, který stále kráčel před námi.

Dvacet kroků před námi zvedala se v rohu paseky ohraničené mohutnými pandany stavba, svým zevnějškem velice podivná. Dům to nebyl, neměla oken a komínu; lovecká chýše také ne, neboť neměla střílny. Celek podobal se indickému náhrobku, ztracenému uprostřed tohoto lesa.

Představme si prodlouženou krychli zhotovenou z kmenů vedle sebe do země zaražených, jejichž kořejší konce spojeny byly pevně ohebnými větvemi. Střecha utvořena byla z jiných kmenů, vodorovně ležících a s hlavami prvních kmenů čepy pevně spojených. Patrně snažil se stavitel této malé pevnůstky zajistiti ji na všech pěti stranách co největší pevnost. Byla asi šest stop vysoká, dvanáct stop dlouhá a pět široká. Vchod nebylo vidět, nebyl-li týž odekryt na přední straně silným, na hoře zakulaceným trámem, který poněkud přečníval celou stavbu.

Nad střechu trčelo několik ohebných, zvláště uspořádaných a mezi sebou spojených větví. Na konci vodorovné páky, která nesla tuto armaturu, visel pohyblivý uzel, či spíše přazka zhotovená ze silných spletených lian.

„Aj, co je to?“ zvolal jsem s úžasem.

„To není nic jiného,“ odvětil Banks po krátkém zamyšlení, „nežli — pasť na myši! Na jaké myši jest určena, domyslí se snad pánové sami.“

„Tedy pasť na tigry?“ vyhrknul Hod.

„Zajisté,“ potvrzoval Banks, „pasť na tigry, jejíž dveře, obyčejně lianovým uzlem vyzdvižené, trám nyní uzavřel, poněvadž nějaké zvíře se dotklo uvnitř umístěného padáku.

„Je to poprvé,“ pravil Hod, „co v lesích Indie vidím podobnou pasť. Pasť na myši, na mou věru! To jest však lovce nedůstojno!“

„A tigra rovněž!“ dodal Fox.

„Zajisté,“ mínil Banks, „jedná-li se však o to, vyhubiti dravce a ne o to, honiti je pro zábavu, jest vždy nejlepším onen prostředek, který jich co nejvíce učiní neškodnými. Tato pasť zbudována jest velmi obezřetně, aby lákala a jímala dravce jakkoli nedůvěřivé a silné.“

„Poněvadž rovnováha trámu, který držel dveře, jest porušena,“ prohodil plukovník Munro, „domnívám se, že se nejspíše chytil nějaký dravec.“

„Přesvědčíme se o tom brzy!“ zvolal kapitán Hod, „a není-li myš už mrtva…“

Kapitán provázel svoje slova příhodným posunkem a natáhl kohoutek pušky. Ostatní následovali jeho příkladu a připravili pušky.

Nemohli jsme pochybovati, že tento dřevěný domek jest pastí, jaké často nalézáme v lesích Malajských.

Nezdálo se však, že by ji byl zhotovil Ind; přes to bylo vidět na první pohled, že následkem citlivé a přece solidní konstrukce odpovídá úplně svému účelu.

Po krátkém rozmýšlení přiblížili se kapitán Hod, Fox a Gumi k pasti, aby si ji nejprvé se všech stran prohlédli. Mezi kolmými kmeny však nenalezli nikde skuliny, aby nahlédli do vnitř.

Naslouchali bedlivě. Ani nejmenší hluk neprozrazoval přítomnost živého tvora v dřevěné kostce, která před námi ležela němě jako hrob.

Kapitán Hod a ostatní vrátili se opět k přední části. Přesvědčili se, že pohyblivé dveře sesmekly se v kolmých drážkách. Nadzvednou-li je, otevře se patrně vchod do pasti.

„Není ničeho slyšet!“ pravil kapitán Hod, položiv ucho ku dveřím. „Ani dechu! Pasť je prázdná!“

„Rozhodně nebuďte neopatrni!“ napomínal plukovník Munro.

Usedl na kmeni stromu na levé straně paseky a já sedl jsem vedle něho.

„Nuže, ku předu, Gumi!“ naléhal kapitán Hod.

Obratný, jak opice zručný a jako leopard mrštný Gumi — pravý indický šašek — porozuměl kapitánovi. Pro svoji obratnost rozhodně hodil se k tomuto úkolu. Vymrštil se rázem na střechu pasti a uchopil větev, která tvořila horní armaturu. Pak smekl se po páce k lianovému uzlu, který stáhl svojí vahou až k hořejší části trámu, který uzavíral vchod.

Tento uzel upevnil v mělkém k tomu určeném zářezu. Teď bylo potřebí jen dostatečného závaží na druhém konci páky, aby celý mechanismus byl uveden v pohyb.

To vyžadovalo však spojených sil celé naší malé společnosti. Odebrali jsme se proto, plukovník Munro, Banks, Fox a já na zadní stranu pasti, abychom tento pohyb způsobili.

Gumi zůstal v armatuře, aby uvolnil páku, když nějaká překážka stavěla se v cestu.

„Bude-li mne třeba,“ volal kapitán Hod, „půjdu, půjde-li to však beze mne, zůstanu raději před pastí. Kdyby měl vyjíti tigr, uvítám ho koulí.“

„A připočítal byste si ho za dvaačtyřicátého?“ tázal jsem se kapitána.

„Proč ne?“ odvětil Hod, „padne-li mojí puškou, zhyne přece na svobodě!“

„Neprodávejme kůži medvěda,“ vpadl inženýr, „dokud není zastřelen.“

„Zejména, poněvadž tento medvěd mohl by býti tigr!“ dodal plukovník Munro.

„Teď všichni najednou táhněte!“ zvolal Banks.

Dveře byly těžké a pohybovaly se jen nesnadno ve svých drážkách, přece však jsme je zvedli. Brzy byly as střevíc od země.

Sehnut a s puškou u líce, snažil se kapitán rozeznati, ukáže-li se silná tlapa nebo hrozivý jícen u otvoru pasti, marně však.

„Ještě kus!“ zvolal Banks.

S pomocí Gumiho, který se chopil zadního konce páky, vytáhli jsme dveře výše. Brzy stačil otvor, aby i větší dravec mohl proklouznouti.

Neobjevilo se však žádné zvíře.

Bylo možno, že zajatec zalezl následkem hluku do nejtemnějšího kouta. Snad čekalo zvíře jen na příznivý okamžik, aby rázem vyskočilo, každého, kdo mu vstoupí do cesty, povalilo a v hloubi lesa zmizelo.

Byl to okamžik nejvyššího napětí.

Viděl jsem, jak kapitán popochází o několik kroků, prst na spoušti a snaží se přehlédnouti celý vnitřek pasti.

Dveře byly zcela vytaženy, a světlo vnikalo širokým paprskem do vnitř.

Teď bylo slyšet stěnami tlumený hluk, pak temný hlas, jakési strašlivé zívání, které mi bylo velice podezřelé.

Patrně bylo tam zvíře, které dříve spalo a nyní náhle bylo probuzeno.

Kapitán Hod přistoupil ještě blíže a namířil pušku na nejasnou postavu, která se objevila v pološeru.

Náhle oživlo to v pasti. Zavzněl ulekaný výkřik a po něm slova v dobré angličtině:

„Probůh, nestřílejte! Nestřílejte!“

Hned na to vystoupil z pasti muž.

Užasli jsme tak, že jsme pustili armaturu, čímž dveře spadly dolů a vchod zase uzavřely.

Zatím přikročila neočekávaně se objevivší osoba ku kapitánu Hodovi, jehož puška dosud mířila na prsa cizince, a pravila dosti pevným, důrazným pohybem ruky provázeným hlasem:

„Račte laskavě zvednout pušku, pane! Nestojí tu před vámi tarryanský tigr!“

„S kým máme vlastně tu čest?…“ tázal se v tom Banks, přistupuje k muži.

„S přírodozpytcem Matyášem van Guittem, hlavním dodavatelem tlustokožců, lenochodů, proboscidů, dravců a jiných ssavců pro obchody pánů Charlesa Rice v Londýně a Hagenbecka v Hamburku.“

Na to ukázal rukou na nás.

„A pánové?…“

„Plukovník Munro a jeho soudruzi,“ odvětil Banks, představuje nás úhrnně.

„Na zábavné cestě lesy Himalajskými!“ doplnil obchodník hned sám. „Rozkošný to věru výlet! Kloním se vám, pánové!“

Jaký to originál stál před námi? Mohli jsme se skoro domnívati, že jeho mozek utrpěl pobytem v pasti. Byl to blázen či rozumný muž? K jakému druhu dvourukých patřila tato osoba?

Dověděli jsme se to a seznali také tuto osobu, která se vydávala za přírodozpytce a jí také byla, blíže.

Pan Matyáš van Guitt, dodavatel zvěřinců, nosil brejle a byl asi padesát let stár. Hladký obličej, mžouravé oči, mohutný nos, neustálá pohyblivost v celém těle, v každé jím pronesené větě více než výrazné posunky, dodávaly mu zřejmý ráz starých venkovských komediantů. Kdo nesetkal se již někdy s podobnými sešedivělými divadelními hrdiny, jejichž celý život, ohraničený na obzoru rampou a zadní stěnou odehrál se v plátěných sálech a zahradách předměstského divadla? Neúnavní mluvkové, na obtíž jsoucí posunkáři, velice zaujatí pro své vzácné „já“, nosívají hlavu co možno do výše, jen že tato bývá k stáru tak prázdna, že se musíme domnívat, že ani v nejlepším věku nebyla příliš plna. V Matyáši van Guittovi vězel takový kus zvětralého divadelního hrdiny.

Slyšel jsem několikrát veselou anekdotu o zuboženém pěvci, který se domníval, že musí každé slovo svojí úlohy doprovázet nejsměšnějším posunkem.

Tak ku př. v opeře „Masaniello“ pohyboval při větě:

Kdyby z rybáře neapolského…

kterou vyrazil ze sebe mohutným hlasem, rukou vztyčenou proti divákům, jakoby měl viset na udici třepetající se štiku. Pak dále při slovech:

nebe knížete chtělo učinit…

vedl ruku k obloze, aby ukázal k nebi, kdežto druhá, k znázornění koruny, opsala kruh kolem vznešené hlavy —

děl by on, vzpíraje se osudu

při tom zdálo se, že se brání nějakému násilí —

a pluje dále na svém člunu…

zde konečně pohyboval oběma rukama živě z prava na levo a obráceně, jakoby pracoval veslem, aby dokázal svoji zručnost v zacházení s člunem.

Zcela podobné zvyky, jak onen pěvec, měl také obchodník Matyáš van Guitt. Ozdoboval rád svoji řeč nejvybranějšími frásemi a stával se snadno posluchači, který se nemohl uchýlit mimo dosah jeho paží, nebezpečným.

Jak nám později sám vyprávěl, byl Matyáš van Guitt dříve professorem přírodních věd při Museu Rotterdamském, jemuž se úřad znelíbil. Patrně vystupování tohoto ctihodného muže již tenkráte bylo směšno, a proudily-li kdy hromady posluchačů k jeho katedře, činily tak patrně méně proto, aby se něčemu naučily, nýbrž spíše, aby se pobavily. Za těchto poměrů odhodlal se, místo aby bezúčelně přednášel theoretickou zoologii, věnovati se v Indii praktické zoologii. Tato činnost líbila se mu rozhodně lépe, a vyšinul se při ní na znamenitého dodavatele velkých hamburských a londýnských firem, u nichž objednávají veřejné i soukromé zvěřince starého i nového světa svoje potřeby.

Matyáš van Guitt zdržoval se nyní v Tarryanu, aby obstaral velkou objednávku dravců pro Evropu. Jeho ležení nalézalo se sotva dvě míle od onoho místa, kde jsme ho vysvobodili z pasti.

Jak se však do ní obchodník dostal? Na to otázal se ho Banks, a on sdělil nám za přerozmanitých posunků následující:

„Ano, bylo to včera, slunce ukončilo již polokruh své denní dráhy. Tu napadlo mi prohlédnouti jednu z mých vlastnoručně zbudovaných pastí. Opustil jsem tudíž svůj kraal, který pánové bohdá brzy poctí svou návštěvou, a dorazil jsem na tuto mýtinu. Byl jsem sám; moji lidé měli nutné práce, od kterých jsem je nechtěl zdržovati. Bylo to nemoudré. Když jsem přišel k pasti, přesvědčil jsem se ihned, že pohyblivé trámy tvořící vchod jsou dosud zdviženy, a soudil jsem z toho zcela logicky, že se dosud nemohl chytit žádný dravec. Chtěl jsem se však přesvědčit, je-li vnadidlo posud na místě, a účinkuje-li páka správně a lehce. Vklouznul jsem tedy obratným plíživým pohybem skrze úzký vchod.

Ruka van Guittova znázorňovala při tom elegantním vlnitým pohybem plížení se hada vysokou travou.

„Vstoupiv do nitra pasti,“ pokračoval Holanďan, „prohlédnul jsem čtvrt kozy, jejíž výpary měly přilákati obyvatele této části lesa. Vnadidlo bylo nedotknuto. Chtěl jsem se právě obrátit, když jsem nárazem svého lokte uvolnil páku: trám spadl, a já seděl, nemoha uniknout, ve své vlastní pasti!“

„Musím však pánové,“ pokračoval pak, „přece doznati, že jsem z počátku pohlížel na celou záležitost s komického stanoviska. Byl jsem zavřen; pravda! Nebyl zde žalářník, aby mi otevřel bránu žaláře; také pravda. Řekl jsem si však, že mojí lidé, nepůjdu-li dlouho, budou po mně, a sice s úspěchem, pátrati. Celá záležitost zdála se mi pouze otázkou času.“

„Co lepšího můžeme v noclehárně dělat, nežli spát?“ praví starý francouzský spisovatel. Usnul jsem tedy, a dvě hodiny uplynuly, aniž se moje postavení změnilo. Nastal večer a ozval se hlad. Nejlepší, co jsem mohl učinit bylo, oklamati jej spánkem. Jednal jsem jako filosof a usnul jsem opět. Noc byla klidná; v lese se nic nepohnulo. Dřímal jsem klidně a spal bych snad dosud, kdyby mne byl neobvyklý hluk neprobudil. Závora pasti zvolna se otvírala, denní světlo vnikalo do mého temného úkrytu a mohl jsem jen vystoupit… Můžete si domyslit moje leknutí, když jsem spatřil namířenou vražednou zbraň na svoje prsa. Ještě okamžik, a byl bych provrtán kulí! Hodina mého vysvobození byla málem mojí poslední! — Pan kapitán však laskavě ještě v čas poznal ve mně tvora sobě podobného, a musím vám tudíž, pánové, vysloviti svoje nejsrdečnější díky za svoje osvobození!“

Toto vyprávěl nám obchodník. Doznávám, že jsme se jen stěží udrželi smíchu, ke kterému nás nutily jeho slova i posunky.

„Táboříte tedy v této části Terryanu?“ tázal se Banks.

„Ano, pane,“ potvrzoval Matyáš van Guitt. „Měl jsem již to potěšení sděliti vám, že můj kraal jest odsud sotva dvě míle vzdálen, a poctíte-li jej svojí návštěvou, bude mi ctí, vás v něm uvítati.“

„Zajisté, pane van Guitte,“ ujišťoval plukovník Munro, „neopomeneme vás navštíviti.“

„My jsme lovci,“ dodal kapitán Hod, „a zařízení kraalu nás rozhodně zajímá.“

„Lovci!“ zvolal van Guitt, „lovci!“

Jeho obličej zřejmě prozrazoval jeho city, že si lovců příliš neváží.

„Honíte dravce… zajisté, abyste je usmrcoval?“ pokračoval, obraceje se ke kapitánovi.

„Jedině proto, abych je usmrcoval,“ prohlásil Hod.

„A já jedině, abych je chytal!“ pravil Holanďan, udeřiv se při těchto slovech hrdě do prsou.

„Nuže, pane van Guitte,“ odvětil kapitán Hod, „tuť si nebudeme konkurovati!“

Obchodník potřásal hlavou. Poněvadž jsme se však prohlásili jako lovci, neodhodlal se opakovati ještě jednou svoje pozvání. Řekl pouze s elegantní úklonou:

„Chtí-li mne pánové následovat!“

V tomto okamžiku ozvaly se v lese různé hlasy, a půl tuctu Indů objevilo se na zatáčce silnice, která ústila v mýtině.

„Ah, tu jsou moji lidé!“ pravil Matyáš van Guitt.

Pak přistoupil blíže k nám, položil prst na ústa a šeptal nám:

„Prosím, ani slova o mém dobrodružství! Lidé z kraalu nemusejí vědět, že jsem se dal chytit ve své vlastní kleci jako dravec. Mohlo by to škodit mé důstojnosti, kterou si musím v jejich očích zachovat!“

Pokynuli jsme souhlasně, načež obchodník se upokojil.

„Pane,“ počal v tom Ind, jehož klidný a přece intelligentní obličej poutal moji pozornost, „již hodinu vás hledáme, aniž bychom…“

„Meškal jsem u těchto pánů, kteří mne chtí doprovodit do kraalu,“ vpadl mu Matyáš van Guitt do řeči; „nežli však odejdeme, uveďme pasť opět do pořádku!“

Indové ochotně vyhověli tomuto rozkazu.

Zatím pozval nás Matyáš van Guitt, abychom prohlédli vnitřek pasti. Kapitán Hod vklouznul tam za ním a já jsem je následoval.

Prostora byla poněkud těsna pro posunky našeho hostitele, který se rozháněl tak, jakoby byl v nějakém salonu.

„Všecka čest vám,“ pravil kapitán Hod, prohlédnuv si zařízení, „to je opravdu velmi duchaplné!“

„Tak jest, pane kapitáne,“ odvětil Matyáš van Guitt. „Tomuto druhu pasti náleží rozhodně přednost před dřívějšími, koly z tvrdého dřeva opatřenými jamami a pružnými, pohyblivým uzlem u země drženými větvemi. V prvních se zvíře nabodne, v druhých uškrtí. Chceme-li dravce pouze vyhubiti, je to ovšem skoro lhostejné. Já však, který zde s vámi mluvím, potřebuji je živé a neporušené, aby neztráceli na ceně!“

„Přísně posouzeno,“ prohodil kapitán Hod, „nepracujeme stejnými prostředky.“

„Já však rozhodně lepšími než vy!“ odvětil obchodník. „Kdybychom se mohli dravců zeptat…“

„Ano, já se jich však zeptám!“ odvětil kapitán.

Kapitán Hod a Matyáš van Guitt se rozhodně jen stěží dorozumějí.

„Chytí-li se však nějaké zvíře,“ tázal jsem se obchodníka, „jak se ho zmocníte?“

„Přistrčím pohyblivou klec před otvor,“ prohlásil Matyáš van Guitt, „do níž se zajatci sami vrhnou a já je potom klidně a bezpečně pomocí svých krotkých buvolů dopravím do svého kraalu!“

Sotva že dokončil tato slova, zaslechli jsme z venčí hlasitý křik.

Co se tam as stalo?

Jeden Ind právě přesekl velice nebezpečného bičového hada tenkou hůlkou, zrovna když se tento jedovatý plaz blížil plukovníku Munroovi.

Byl to týž Ind, kterého jsem si již dříve všiml. Jeho rychlé, odhodlané jednání zachránilo sira Eduarda Munroa od neočekávané, jisté smrti.

Výkřik, který jsme zaslechli, vyrazil ze sebe jeden ze sluhů kraalu, který se svíjel ve smrtelném zápase na zemi.

Nešťastnou náhodou vletěla uťatá hlava hadova ubožáku na prsa, její zuby se do ní zaťaly, a nešťastník, maje děsný jed v žilách, dokonal v minutě, aniž jsme mu dovedli pomoci.

Zaraženi s počátku leknutím nad tímto děsným divadlem, spěchali jsme pak ihned k plukovníku Munroovi.

„Snad nejsi poraněn?“ tázal se ho Banks, chápaje ho starostlivě za ruku.

„Nikoliv, Bankse, upokoj se!“ odvětil sir Eduard Munro.

Pak vstal a přistoupil k Indovi, svému ochránci.

„Děkuji ti, příteli!“ pravil.

Ind pokynul na znamení, že nežádá za svůj skutek díků.

„Jak se jmenuješ?“ tázal se ho plukovník Munro.

„Kâlagani!“ odvětil Ind.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.