ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

V Kolomyji mne zastihl naléhavý telegram našeho disponenta. Všecko nechat a vrátit se do Prahy! Byl jsem rád, že mne odvolali — po výborných obchodech v Rumunsku nezavadil jsem v Bukovině a Haliči o pořádnou objednávku. Samé drobotiny, myšky — myšky, jak říkával nebožtík můj první chef.

Jel jsem dnem i nocí. V Praze rovnou z nádraží do závodu, ač jsem přijel nočním vlakem. Disponent na mne čekal.

Staly se u nás neslýchané převraty. Stará se domakala nějakou náhodou, že má chef pletky se ženskými. Padla na nějaké dopisy nebo mluvil ze spaní, člověk nešťastný. Zemětřesení je nedostatečným výrazem pro vše to, co následovalo.

Mlátilo se dveřmi — křičelo — prohledávaly se zásuvky — plakalo se — nádobí se rozpadávalo v střepy — okna řinčela a konečně vzácná pani naložila hlavu naší firmy do fiakri — odvezla na nádraží a odjela s ní do Itálie. Na měsíc — ohlásila kuchařce — snad i na šest neděl.

Ale zůstal tu nedokončený obchod s hollandským komisionářem. Obchod, o kterýž jsme se namáhali přes půl roku — který sliboval obrovské dodávky za moře a k jehož zpečetění poslala firma k nám podšitého mužíčka s malýma očkama a s notesem, podobajícím se missálu.

Musil jsem tedy na pražskou palubu a rozumí se, že jsem milé Hollandsko v nepřítomnosti chefa strčil do kapsy. Obchod se uzavřel — na radu let uzavřel — za výborných podmínek — s nadějemi na další nové obchodní styky.

Když jsme za několik dní po mém návratu hollandského gnoma odvezli s disponentem na nádraží, rozpovídal se tento teprve o změnách, které se s naším chefem dály.

Nějakou dobu prý se plaše díval kolem sebe. Korespondenci bral listonošům takřka z ruky, třásl se při tom a některé dopisy chvatně schovával do náprsní kapsy, do stolu nebo do pokladny. Při tom se nějak pletl v řeči. Mátl si firmy našeho odběratelstva, v sečítání se dopouštěl chyb.

Disponent prý o tom neprozřetelně pohovořil s milostivou — o dopisech se ovšem nezmínil — a pronesl mínění, že by to mohly býti — ledviny. Stará však zbystřila dle všeho zrak a učinila brzy diagnosu zcela jinou: zjistila ženskou!

Když to propuklo, lítal chef prý jako lišák uskřípnutý v železech. Pálil různá lejstra v elefantku své pisárny, disponentovi vsunul jednoho dne do svrchníku krabici s jemnou čokoládou, druhého dne balíček s krajkovými aplikacemi a etui s dámským divadelním kukátkem.

„Vyhodějí to někde!“ křikl při tom. Na víc nebylo času, neboť v zápětí již tu byla stará — rudá jako kohoutí hřeben — syčíc a ruce do pěstí zatínajíc.

Čím starý ženské obmýšlel, bylo k popukání — Čokoláda — krajky — kukátko!

To se dávalo před sto lety. Dnes aby to byl automobil — diamanty — neb alespoň pštrosí péra do klobouku. Ovšem — je-li člověk milionářem jako náš starý.

Našinec dovede ovšem získati ženských bez presentů na tucty. Pouhou řečí — pohledem — štípnutím do brady nebo v lokýtek. Ovšem — musí býti člověk k obrazu božímu — musí býti v namlouvání odborníkem. Pravda — vůči našemu zazobanému dědečkovi jsem já s prázdnou kapsou v těchto věcech komorní virtuos —. Kam to myslil, ubohý hlupáček! Ten v lásce i se svým milionem, aby tak vedle mne obracel nanejvýše noty.

Disponent se mi po nějakém otálení posléze; přiznal, že po odjezdu chefově v kanceláři vytáhl z elefantku zbytek spálených dopisů. Chodily asi na podloženou nějakou adressu. Zasilatelka říkala v jednom našemu starému „Bobečku“ a s vynaložením všech možných pravopisných chyb připomínala mu slíbené — boa! Jinak, že není ani pomyšlení…

Nač nebylo pomyšlení, strávil plamen.

„Bobeček“ miloval dle všeho jako naivní příručí z vetešnického obchodu. Byl asi předmět jeho lásky také dle toho. Na jednom oharku přečetl disponent, že holčina starému píše, aby se dovolil dříve z kanceláře. Vida — vida! chodil tedy v zakuklení jako ti pohanští pánbíčkové — hrál si na úřednického otroka — proto odměňoval objetí lásky jen kukátkem, krajkami a toaletními drobnostmi. Proto si dopisovali na podloženou adressu — holoubkové!

Kdyby byla ta ženština věděla, že spíš v milionech — to bys byl musil platit stovky, dědku! Zlato by z tebe kapalo a ne laciné krajky a čokoládové plněnky.

Zatrolený punčoška — do čeho se to na stará kolena pustil. —

Nasmáli jsme se s disponentem, až jsme se zajíkali. Štěstí má starý pobloudilec, že je jeho tajemství v našich rukou — my ho neprozradíme, spíše bychom mu pomohli — kdyby si přál. Disponent je ovšem diletantem v těchto věcech, ale já — já bych mu mohl dáti školu — zejména kdyby chtěl něco obětovat. Čokoládou se ovšem cesta k rájům lásky nedláždí. Tu dávám dětem, aby nekoukaly, když jim hubičkuji starší sestřičky nebo maminky — — —

II

Starého obracela již na manželskou víru naše milostivá na největším z Lerinských ostrovů. Zajeli si tedy až za francouzské meze. Na ostrově je jediný hotel, ale za to úžasná pevnost. Nějakou dobu v ní byl zavřen muž se železnou maskou. Snad mu ty kasematy občas nyní ukazovala vzácná paní na výstrahu, co jej čeká, kdyby zase dostal zálusk vyklouznouti z manželského obojku.

Znám tu končinu dobře. Naproti se táhne Riviera. Tam se smějí boháči světu v Cannech, blízko je Nizza a Monte Carlo, kde mi vytočili roulettou z kapsy jednou provisi získanou dobrým obchodem v Janově. Když jsem všechno prohrál, podařilo se mi, že jsem prodal pařížskému obchodníku tři vagóny milevského hrachu. Když chtěl vzorky, zajel jsem pro kornout hrachu do Nizzy. Z Čech jsem pak posílal hrách vypěstovaný kdesi u Slaného — dosáhl velkého úspěchu a dodávám jej ještě dnes s milevskou etiketou na pytlech.

Je to jeden z mých soukromých obchůdků.

„Bobeček“ Rivieru dobře zná — tam metou prach ulic nejkrásnější ženské z celého světa hedvábnými vlečkami a chytají úsměvem bohaté hlupáčky jako šťastní rybáři, z bible známí.

To věřím, že se mu zajídá procházeti se pustým ostrovem a choditi do chudého kláštera na mši. Tu mu milostivá neodpustí, a zpovídat se musí — jí i klášterníkům. A na Canny se smí dívati jen přes úžinu.

My s disponentem měli jsme v Praze zatím blahé časy. Šel-li někdo z nás večer do divadla, opustil kancelář záhy po šesté. To byla za přítomnosti chefovy vždy jen těžce vykoupená milost. Teď odcházel denně jeden z nás jako princ a druhý hlídal zatím v kanceláři a ve skladišti včeličky, aby pracovaly.

*

Jednoho večera před odchodem do divadla zakutálel se mi v chefově kanceláři knoflík manžety pod pult až někam za pokladnu. Nezbylo než ráčit za ním, a tu jsem zjistil za wertheimkou nějaký výklenek. Sáhnu na roh zdi a vytáhnu hromadu zmuchlaných novin; pak se teprve ukázal knoflík — ale u něho nahmatám jakousi krabici. Ven s ní. Nejprve jsem se oprášil, pak otřel krabici — nacpal noviny, kde byly dříve, a omyl si ruce. Pak jsem otevřel krabici.

Tisíc koček — uvnitř se choulilo boa!

Krásné dámské boa z pštrosích per. Těžko bylo souditi, je-li to imitace nebo pravý africký pták — ale hebounké to bylo jako nadýchané pavučinky — v ruce tu parádu člověk skoro necítil. Asi dvoumetrový had se to vyplížil z krabice, načepejřil se, nakynul — a v krabičce se to před tím krčilo jako hromádka úzkostlivě tajeného hříchu. Inu ovšem: schovával se tu opravdu hřích. Hřích našeho starého — aj, to bude ono osudné boa, které si diktovala neznámá prosebnice plýtvajíc pravopisnými poklesky. „Bobeček“ koupil, co její srdce žádalo, ale všemu ostatnímu zabránil asi orlí zrak nejlegitimnější paní manželky.

To věřím — to by se byla parádila tajemná ta princezna — až by se byl dědoušek přištrachal s krabicí.

„Jinak že není ani pomyšlení —“ psala mu. Po tomto důkazu lásky bylo by bývalo všecko pomyšlení vtělilo se ve skutek. Zatrolený dědourek! A tady v kanceláři se tvářívá vždy, jako by neuměl ani do pěti počítat. Hleďme —! Hleďme!

V první chvíli chtěl jsem nález ukázati disponentovi, ale najednou jsem dostal lepší nápady. Schovám krabici — nikomu se o ní nezmíním — až teprve chefovi po jeho návratu. Popasu se na jeho rozpacích, podívám se do něho poněkud, až mu s nejnevinnější tváří předložím nález. Co bude říkat — jak vysvětlovat — kterak se tvářit?

Za několik okamžiků byla krabice v registratuře pod vzorky jutových pytlů. Tam pro ni nesáhne nikdo — to je moje nejvlastnější rejdiště.

Vesele mne ten objev naladil — proto jsem si zajel s náramným humorem na operettu, a když oblíbený komik prováděl na jevišti nejpovedenější šprýmy a podkasané zpěvačky nejvíce s hledištěm koketovaly — smál jsem se stále ubohému chefovi — který na udici lásky věšel krajky, čokoládové sladkosti a krabici s boa. To by byla figura pro operettu — smál jsem se, a když se hlediště otřásalo potleskem, jásal jsem s ostatními, ale při tom myslil na starého.

Jeho kotrmelcům lásky platil můj potlesk nejživější.

Na jevišti mne píchlo do očí hezounké páže. V šedivém triku na plných nožkách, s modrým kabátcem, jehož povážlivý výstřih ukazoval, jak dobře stavěno je mrštné to kotě s čtveračivýma očima a s bohatstvím černých vlasů.

Všemi akty se pletlo a v třetím dokonce proneslo několik slov: „Výsosti — moje velitelka vás očekává.“ Řekla to s takovou nenuceností, že jsem ji za to poslal v duchu hubičku.

Být já tím princem — nebyl bych čekal na velitelku dost falešně zpívající, ale byl bych popadl milé páže pod paží a šel s ním za hory a doly.

Dokonce milé páže tančilo — rejdilo s několika holčinami v gázových sukénkách — pružně metalo nožkama, promykalo se, točilo a uklánělo, až se mu plný živůtek rozburácel. Když tanec skončil, zahájil jsem potlesk.

Několik šosáků chtělo mne umlčeti — zasykli na mne — ale já se nedal — na galerii měli také smysl pro pravé umění, a pak jsem ovšem vyhrál. Odměnili jsme, co uznání zasluhovalo.

Páže mně nešlo z hlavy. Pronesla-li několik slov, bude asi na divadelním programu. Vida — již čtu: „Páže… slečna Odescalchi.“

„Koukejme — koukejme! Taliánka. Proto ten výstřih plný živobytí — nožky jako srna — havraní vlas.

Není pomoci, tu musím vidět z blízka. Po představení k zadnímu vchodu. Počkám si na děvčátko, až vyletí z divadelního oulu.

*

Nenápadně obcházel jsem vchod do zákulisí, jejž vousatý domovník střežil, jako by za jeho vraty byly korunovační klenoty.

Z divadla chodilo se brzy procesím. Uřícená děvčátka dopínala ještě na prahu poslední sponky a háčky. Členové orchestru, nedostatečně odlíčení statisté hrnuli se.

„Pane Kulíšku — kde se tu berete?“ zvolám na mladíka, který vyběhl kol domovníka a již si u zdi počal rozžíhati cigarettu.

Byl to kdysi náš kontoarista — nyní je zaměstnán v kanceláři elektrických podniků.

Nechal cigaretty a již byl u mne a hned povídal: ochotničí — statuje zde — ze záliby — z divadelní vášně. K divadlu ho rodiče nepustili, srká tedy alespoň takto z číše theatrálních rozkoší. Na můj desperátní pohled hned vysvětluje, že se tímto způsobem baví celá legie mladých inteligentů, studentů, bankovních úředníků, advokátních koncipientů. Synkové předních rodin vydávají se za řemeslnické pomocníky, za lidi nezaměstnané a v divadle statují za královskou odměnu čtyřiceti haléřů.

„A co z toho máte?“

„To je přec báječná švanda. Obléknou nás za zbrojnoše, za vesničany, někdy za rytíře nebo vojáky. Koketujeme s baletkami, škádlíme figurantky —“

„Figurantky?“

„To jsou děvčata, která hrají právě tak němé role jako my.“

„A to vás baví?“

„To je výborná zábava — tuhle někoho obejmu, tam se zase přitisknu k veselým holčičkám — a sem tam se ukradne i nějaká hubička. Vašnosti, kdybyste chtěl — já vás tam uvedu — dejte domovníkovi doutníček, řekneme, že jste — no, že jste — na příklad od nás od elektriky ze skladiště — a budete dělati plavce nebo zajatého loupežníka.“

Bylo k popukání, co Kulíšek povídal, ale já chtěl do ohně s jiným železem —

„Poslechněte, přítelínku — kdo je to slečna Odescalchi?“

„Panečku — ta dala dnes pohlavek jednomu studentu, že jí za kulisami pohladil kabátec — náramná holčina —“

„Taliánka?“

„Ale kdež! Je z Nuslí. Hokynářčina dcera. Jmenuje se Matrnoušková. To jí neznělo dost divadelně — dal jí tedy pan dramaturg tohle jméno —“

„Je s ní řeč?“

„Kdybyste si přál — já vás s ní seznámím. Počkejte chvíli —“

„Chtěl bych — chtěl.“

„Udělejte se nóbl — poplaťte nějakou večeři —“

„Nápadníka nemá?“

„Teď zrovna nemá, což je div, neboť taková holčina nezůstane dlouho přece jen tak. Vypravovala kamarádkám předevčírem — já stál u toho — že měla takového ouřadu, a když mu řekla, aby jí koupil něco na památku, že zmizel jako rtuť. To víte, Vašnosti, něco se obětovat musí. Taková holka za to stojí. Já vás s ní seznámím —“

Již hodně řidnul příliv ze zákulisí, když vyběhla slečna Odescalchi.

Kulíšek hned k ní a za několik vteřin se mi smála již do očí. Zjistil jsem několika odbornými pohledy, že na ní není nic falešného, v pase že je jako děťátko, jenom vlasy měla jiné než na jevišti. Teď byla blondýnou.

Kulíšek mne představil dle dřívější úmluvy jako skladníka Procházku. K ostatnímu jsem ho již nepotřeboval. Nabídl jsem slečně průvod, a když přijala, rozloučil jsem se s podnikavým človíčkem.

Mluvil jsem jako poslanec. Neprozradil jsem, že vím pravé její jméno, chválil jsem její výkon, přiznal se k autorství dnešního jejího vyvolání, a pak jsem se jí zeptal, jak se jako plnokrevná Vlaška dostala do Prahy.

Lhala, jako by tiskl. Pradědeček a prababička že jsou z Itálie — tatínek že jest úředníkem a maminka náramně přísná. Nedovolí jí s nikým promluviti.

Ale přece jen přijala mou nabídku večeře a dala se uvésti do malé hospůdky na hořejším Novém městě, kde jsem mohl v bezpečí s milým pážetem poseděti.

Po jedenácté naléhala na návrat domů. Dvakráte byla povečeřela, tři skleničky vyznamenala svou žízní a nepohrdla ani porcí ementálského sýra. Zdravý žaloudeček. V drožce jsem ji směl dovézt až pod nuselské schody. Řekla, že musí spáti u tety, aby zamaskovala pozdní příchod.

Vymluví se na noční zkoušku nové operetty a vyhne tak maminčiným výslechům — maminka je prý nemírně přísná.

Souhrn všeho: večeře a drožka — něco přes osm korun. Dvojí obejmutí s překážkami a jedna hubička bez jakýchkoli nesnází. Divadelní moje zkušenosti byly tedy šťastně zahájeny. Nebylo to zrovna laciné, ale bylo to dobré.

III

Tři neděle jsem již kroužil kolem Risetty, jak se zvala moje kráska, na divadelních programech jménem Barbory Matrnouškové pohrdající. Pokrok můj v této kampani lásky jevil se v tom, že jsem se stal v divadle mimořádným statistou a že jsem se vloudil nejenom v přízeň domovníka, ale i inspicienta, v jehož prospěch jsem se vzdal honoráře za statování. Za to jsem vystupoval jenom v lepších němých rolích. Býval jsem šlechticem, radním pánem, nosil jsem prapor a volával v předních řadách: „Sláva!“ nebo „Ať zhyne!“ Doutník a propitné s úspěchem u garderobierů a jiných vlivných osobností vynaložené pomáhaly mi k lepším kostýmům, a k jakési volnosti v zákulisí. Proto jsem mohl dlíti často a často v příjemném poblíží své líbezné Risetty.

Také já měl pro divadla pseudonym. Jmenoval jsem se Burda. Těch falešných jmen měl jsem nyní již poněkud nadbytek. Musil jsem dávati pozor, abych z některého nevypadl.

Pokud se náklonnosti slečny Risetty týkalo, nešlo to tak rychle, jak jsem si myslil. Dívky od divadla jsou dle toho drůbež velice těžko lapitelná. Než se podaří obejmutí — to je orací — a než hubička — to je vydání.

Bez večeře a drožky ani pomyšlení na cennější úspěch — a vždycky všemu konec pod nuselskými schody — shovívavá teta byla deštníkem, pod kterým zmizela půvabná moje divadelní muška, když by mě bylo nejvíce těšilo nepustiti ji z náruče — nevydati tmám nuselských ulic.

Nemiluji v lásce dlouhých ouvertur — týden — dva — budiž — ale pak ať se hraje, co diváka přivábilo. Tři týdny planých galanterií — návrhů a úskoků — to je nad výši mého shovívání.

Ještě bych se snad byl nějaký čas rozmýšlel. Ale ostruhy mi dal telegram, že se zítra vrátí náš starý ze svých cest. Stará paní dle všeho vyčerpala již všechny kázeňské prostředky, a náš chef se asi nadobro odřekl ďábla. Proto směl do Prahy — vede ho asi milostivá na řetízku.

Teď nebude časné večerní prázdno již tak jisto, divadelní moje činnost vezme jistě konec a dle všeho budu muset zase za hranice. Chci-li se s nuselskou Taliánkou vesele rozloučiti, nutno jednati rychle.

Po nejbližší statáži v divadle vodil jsem Risettku dlouho ulicemi, než jsem ji posadil kdesi na Vinohradech k večeři — řekl jsem jí, že jsme si vlastně ještě upřímně nepohovořili. Hubičku si dáme jednou za dlouhou dobu a vždycky plni strachu, nevidí-li nás nikdo, nekouká-li drožkář nebo nevysměje-li se nám kdosi z ulice —. V hostinci si sotva stiskneme ruku — ke mně do bytu nechce — k nim nesmím — tetička by mě hnala z Nuslí až někam na horoucí skálu — což: nechtěla by Risettka jednou se mnou poseděti v nějakém hostinci — u výborné večeře s vínem — ve zvláštním pokojíčku —?

Někde, kde bychom poseděli úplně sami, nešpehováni dotěrnými lidmi, drzými zvědavci — v útulné komnatce nějakého tichého — řekněme: restauránu.

Bál jsem se pronésti slovo „hotel“. Nikdo by neřekl, jak se to příšerně smeká přese rty.

„Restaurán?“ optala se holčina a významně na mne pohleděla. „Tam bude zase lidí všelijakých —.“

„On je to vlastně takový hotýlek,“ zašeptal jsem, jako bych nebezpečné slovo do hedvábí balil.

„Kdyby nás nikdo neviděl —“

„Neuvidí, děťátko. Jsou tam dva vchody. Napapali bychom se — nabumbali vínička — já bych objednal šampaňské —“

„Vybral by se večer, kdy nehraji —“

„Výborně! Povídali bychom si —. Platí?“

„Ale s podmínkou.“

„Dobře — s podmínkou! A ta je?“

„Že mi dáte něco na památku.“

„Děťátko — dám. A co by chtěl můj andělíček?“

„Já bych ráda —“

„Nu?“

„Já bych ráda —“

„Ven s tím, co by ráda?“

„Já bych ráda, abyste mi koupil —“

„Koupím.“

„— takové — boa!“

„Děťátko zlaté — koupím boa!“

„Ale hezké! Aby to bylo něco. U nás je má každá v divadle — a já mám takovou kočku odřenou —“

„Risettko — dostane boa jako princezna!“

„Ale jistě —“

„Přinesu je do hotelu.“

„Ale žádné žerty!“

„Řeknu-li, že dostane nádherné boa ze pštrosích per — že bude míti po mně památku —“

Risettka zasvítila očima — ale podotkla významně: „Nebude-li — uteču! A víc mne neuhlídáte!“

„Zlato moje — bude boa!“

*

Na účet slíbeného daru vzal jsem si několik hubiček a pak jsme zapadli do nejbližší hospody.

Vše opět jako jindy. Dvojnásobná večeře, ementálský sýr, tři piva, drožka — hubičky — něco přes osm korun.

Ale slibná budoucnost!

IV

Druhého dne zajel jsem si k „Červenému ježku“.

Hotel v zastrčeném koutě, se dvěma vchody. Pýchou jeho je vrchní číšník pan Alois.

Důvěrník sterých mých podniků a dobrodružství ještě z dob Národní kavárny, kde ovládal hernu — sestavoval hráčské společnosti, opatřoval bezpečné místnůstky k důvěrným schůzkám, pomáhal přátelům úvěr hledajícím, a kdež příznivcům svým i při hře radil. Mrknutím, přikrčením nosu, kýchnutím nebo hrou ubrousku řekl mi často v nejpovážlivější chvíli, kterou kartu nést. Paničkám, které se v kavárně nudily, když manželíčkové jejich v herně zápasili kartami, nanosil se ode mne dopisů — krátce: vrchní zlatem nenahraditelný.

U „Červeného ježka“ našel své pravé místo. Bezpečný tento přístav všech opravdu milujících duší stal se za jeho vedení pro majitele malým zlatodolem. Z kořisti pak kanulo dosti krůpějí vzácného kovu vždy též do měkkých dlaní páně Aloisových.

Sem si půjde nuselská Taliánka pro své vytoužené boa — rozumí se, že pro boa, které mi nebesa poslala za chefovu pokladnu — přece nebudu kupovati takovou drahou věc, když se mi válí mezi vzorky pytlovin, čekajíc svého krásného poslaní.

Ani dost málo jsem se nerozpakoval vyvléci krabici obratně z kanceláře a odevzdati ji v poctivé ruce zkušeného svého přítele číšníka.

Až zatelefonuji, připraví známou mi tak dobře šestku v prvním patře, zabezpečí večeři — delikátní večeři, jaké jen „Červený ježek“ je schopen, a vyčká příchodu ozávojované dámy, kteráž bude se ptáti po p. Procházkovi.

Zarenomoval jsem si trochu — tvářil jsem se před panem Aloisem, že to přijde dáma ze společnosti — mladá panička — choť velkého pána.

Ale vrchnímu bylo celkem lhostejno, s kým se pobavím pod jeho delikátní ochranou, nebyl pranic zvědav.

Otupěl asi v tomto svém povolání. Ach — co asi vleček prosmyklo se kolem něho chodbami „Červeného ježka“, co dám si udělalo v pokojících jeho dozoru svěřených ve společnosti veselých mužů neostýchavě pohodlí.

„Červený ježek“ byl přístavem lásky — tento vrchní dozorce staral se pouze, aby byla klientela uspokojena, a aby vše, co sem přichází s neklidnýma očima, nalezlo tu bezpečí.

Závoje, chvějící se ženy v pláštěnkách, rozpustilé výkřiky a hubičky — to byla pro něho něčím tak všedním jako v překladištích řinčení řetězů, povyk parních jeřábů, sykot strojů a křik nakladačů.

Vše si vzal na starost — do šestky položí na stůl krabici, rozsvítí před osmou večer a pak tam uvede dámu, která vysloví jméno mnou přijaté.

V tom byl můj vtip — aby se na ni především zasmálo krásné boa — můj dárek — moje oběť na oltář jejího pomilování.

Kdybych ji tak mohl pozorovati odněkud — neviděn a netušen — až rozevře krabici. Zaslechnouti výkřik jejího údivu — býti nepozorovaným svědkem jejího překvapení.

Pan Alois věděl radu. Uvede mne do sedmičky — klíčovou dírkou mohu viděti, co mi bude libo — otočím klíč, až se mi uzdá — a budu v šestce, jako bych s oblak spadl.

Za tento nápad dostal vrchní ihned zlatku — slibný závdavek všeho toho, co mu vtisknu do dlaně, až budeme s holčinou odcházeti — až — až —

*

Večer po půl osmé jsem v šestce všecko vlastníma rukama uspořádal. Krabici jsem ozdobil růžovým poupátkem, zástěnu dal ke dveřím, spuštěné záclony prohlédl — pak se skryl v sedmičce. — Zde jsem zhasl, natáhl se na pohovku a čekal — — — — —

Před osmou s poklonami dosti hlasitými uvedl Risettku do šestky pan Alois — ty hlasité řeči měly býti pro mne znamením.

Dlouho se tam vrchní nezdržel. Vypozoroval jsem, že moje nuselské zlato chvíli otálelo — pak vrazilo do zástěny a po té se odebralo k zrcadlu, do něhož tolik roztoužených milenců vrylo již své monogramy, křivá srdéčka a nepodařené šípy.

Závoj, pláštík a klobouk dolů — úprava účesu. Neviděl jsem klíčovou dírkou ničeho, překážel mi klíč, jehož jsem se neopovážil dotknouti — ale počítal jsem kroky a odhadoval různé šelesty. Nyní cvakla vlásnička — obraty před zrcadlem — nyní obhlídka okna. Jakási revise, jsou-li záclony v úplném pořádku.

Kdy pak konečně padne jí do oka krabice? Již jsem byl netrpěliv. Kdy se dotkne tohoto kouzla — kdy vykřikne nebo vzdychne alespoň? Teď kráčí ke stolu — posunula nějak židli — teď se dotýká krabice — slyším dutý zvuk víka klesajícího na desku stolu —

Ale v tom se otevrou dveře. Mužský hlas volá „Pardon!“

Někdo do šestky vstoupil. Cizí muž. „Pardon,“ zašeptala Risetta.

„Jesus — Jesus!“ — volá muž ve dveřích. Ale již zavírá za sebou a křičí:

„Dítě — dítě!“

„Bobečku!“ křičí Risetta, moje Risetta!

Volá, ale již zmlká její hlas, dusí se, to ji někdo objímá. Tisíc láteř! Líbá ji — líbá!

„To tys mi poslal to boa — ty — bobečku?“

„To se rozumí, kočičko,“ ozve se muž hlasem poněkud nápadným — povědomým — ba docela známým —

Půjdu, rozbiju mu hlavu — říkám si pln zmatku, vyrážím na chodbu.

Tu spatřím Aloisa peskujícího v koutě číšníka: „Kam ho to dali — blbe — kam ho to dali?“

Pan Alois šeptá — ale chodba se při tom třese.

„Prosím, pane vrchní —“

„Jdou — jdou — abych jich neshodil se schodů — jdou, krokodile s oslíma ušima —“

Pan Alois popadá zároveň číšníka za límec a vleče ho ke schodům. Zároveň však proti mně zvedá všecky prsty levice.

Když číšník se schodů se smekl, syká na mne: „Zle! — Je to jejich chef!“

„Můj?“

„Jejich!“

Rozbřeskuje se mi. Bobeček — boa — znají se — dvěma skoky ocitám se za rohem.

Pan Alois otvírá dveře jakéhosi kumbálku a vsune mne prudce do dveří.

„Pane Alois,“ ozve se v tom na chodbě — můj chef to volá.

Schovávám se za skříň — vrchní rychle vybíhá, zamyká za sebou na klíč. Spolehlivý člověk — ten mne nevydá.

*

Po chvíli se vrací. V prstech šustí padesátkou.

„Čekal jinou — té mám dát padesátku a říci jí, že nemohl přijíti. Šampaňské do šestky zároveň objednal. Dědek září, jako by byl vyhrál milion. On tu jejich ženskou musí nějak znát. Sedí mu na klíně“ —

*

Šel jsem od „Červeného ježka“, jako kdyby mi byli divoši toto divné zvíře otloukali hodinu o hlavu —

Boa ovšem přišlo, kam patřilo.