Božská komedie. Ráj

Básník oznamuje, o čem jedná třetí část Básně, a vzývá Apolla o pomoc. Moc, vyzařující z očí Beatriciných, jej s vrcholku hory očistcové vyzdvihla do sféry ohně. Beatrice mu vysvětluje způsob tohoto stoupání a řád světový.

1 — 12. Jenž všemu dává pohyb: Bůh. Pohybem se rozumí každý přechod, hmotný i duchovní, z možnosti ve skutečnost, na př. také stvoření. — Sláva: věci stvořené hlásají nám moudrost, moc a dobrotu Stvořitelovu. Nebesa však více než jiné věci. — Ke své touze: k předmětu své touhy, Bohu. Připomíná slova sv. Augustina: „Stvořil jsi nás, Bože, k sobě, a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v tobě.“ — Pamět: nemůže podržeti všecko to, co rozum viděl, poznávaje Boha přímo v něm, ne skrze tvory. — Moh’ jsem sebrat: co jsem si zapamatoval.

13 — 36. Apollo: je tu symbolem toho, jenž dává básníkům nadšení. — Vavřín: věnec vavřínový jako odměna básnického umění. — Parnasské hory: Parnass v řecké Fokidě měl dva vrcholky; na jednom bydlely Musy, na druhém Apollo. — Závodiště: zbývající úkol. — Marsyu: satyr Marsyas našel flétnu, kterou pohodila Pallas Athena. Zkusil na ni pískati a tak se líbil sám sobě, že vyzval Apollina na hudební závod. Apollo arci zvítězil a stáhl Marsyovi kůži s těla. — Stín: to málo, co jsem si zapamatoval. — K milému stromu: vavřínovému. — Věc: o níž hodlám pěti. — V delfském božstvu: v Apollinovi, jenž měl v Delfech svatyni. — Penejské ratolesti: vavřín. Apollo si zamiloval Dafne, dceru říčního boha Penea, a proměnil ji ve vavřín. — Cirrha: město na úpatí Parnassu, posvěcené Apollinovi. Zde místo Apollina samého. — Odvět dala: vyslyšela prosbu o básnickou dovednost.

37 — 42. Z rozličných ústí: míst, vychází slunce. Ale zvláštní sílu jeví v čas jarní rovnodennosti, když vychází v místech, kde se protínají ekliptika, nebeský rovník, obzor a rovnodenní kolur, čímž vznikají tri kříže. Kolury jsou dva největší kruhy na zdánlivé kouli nebeské, protínající se ve světových pólech. — Běh lepší: neboť přináší nám jaro, a o tom zde Dante mluví, ačkoli také v čas podzimní rovnodennosti se ony čtyři kruhy protínají. — S lepší hvězdou: jsouc ve znamení Skopce. Slunce prý s tímto souhvězdím bylo spojeno ve chvíli stvoření světa a narození Kristova. — Vosk světský: zemi, na niž působí svým teplem a světlem. — Pečetí: tiskne do země své vlivy.

43 — 57. Tam: na vrcholku hory očistcové. — Zde: na severní polokouli (hemisféře). — Druhý paprslek: odražený, tvoří se od dopadlého. — Z jejího (chování): jak upřela oči do slunce. Dante jí v tom následoval. — Nad náš zvyk: zrak lidský nyní nesnáší hleděti přímo do slunce. — Pro to místo: pozemský ráj, v němž Dante byl a kde by to lidé byli dovedli, neboť ráj jim byl původně určen za vlastní příbytek, ale na svém vlastním místě jsou bytosti lépe schopny vykonávati své úkony.

62 — 72. Ke dni den: jako by se denní jasnost zdvojnásobila. — Ten, jenž může: Bůh. — Na věčné kruhy: nebeské. — Glaucus: rybář boeotský, zpozoroval, že leklé ryby, když ležely na jisté trávě, zase ožívaly. Okusil tedy té trávy a náhle cítil v sobě touhu, vrhnouti se do moře; když pak to učinil, proměnil se v mořské božstvo. — Znadlidštění: pohlížeje na Beatrici, Dante se cítil vyvyšovaným nad obyčejný lidský stav a ociťoval se v jakémsi stavu jako božském. Beatrice je symbolem božské vědy (theologie) a zároveň učitelského úřadu v církvi. Kdo s láskou upírá oči své mysli na božskou vědu, povznáší se k Bohu. A božské světlo zjevených pravd nepřichází do očí naší mysli přímo, nýbrž právě skrze učitelský úřad katolické církve. — Zkušenost: kdo jednou z milosti boží v nebi zakusí tohoto vyvýšení nad přirozené lidské poměry, porozumí tomu, co básníku nelze vyjádřiti slovy.

73 — 81. Jenom tím, co nově: jenom duší. Každou jednotlivou duši stvořuje Bůh znova. Dante opakuje zde myšlenku sv. Pavla (2 Kor. 12, 2), který praví o jistém svém vidění, že neví, byl-li vytržen vzhůru na nebesa jen se svou duší, či také s tělem. — Světlem: světlo očí Beatriciných bylo světlo boží, neboť od Boha jí přicházelo to světlo. — Kroužení: nebeských sfér. — Žádána jsouc: Bůh (Láska) je účelnou příčinou všech věcí — k němu vše tíhne jako k svému poslednímu cíli, po něm touží, jeho si „žádá“. Touhou a žádostí arci sluší rozuměti také neuvědomělé pudy a sklony věcí neživých a organismů nemajících rozum a svobodnou vůli. Dante v Convito praví, že každá část prvního pohyblivého nebe touží spojiti se s každou částí Empyrea (nebe nepohyblivého, sídla blažených, kteří tam vidí Boha „tváří v tvář“), nebo vlastně s Bohem samým, čímž vzniká nad pomyšlení rychlý otáčivý pohyb tohoto nebe, jež pak s sebou unáší osm spodnějších nebes. — Souzvukem: harmonií. Je to myšlenka Platonova, kterou Dante asi přejal z Cicerona. Sféry nebeské prý svým otáčením vydávají rozličné zvuky, z nichž vzniká harmonie. Dantovi snad to je obrazem harmonie světové, v níž rozličnost věcí mizí ve vyšší jednotě božího světového plánu (Philalethes). — Vzníceno: v tu chvíli procházeli sférou ohně, nad níž se otáčí první nebe (měsíčné).

85 — 99. Zřela: také mé myšlenky. Viděla je v Bohu, v němž jako v první příčině je obsaženo vše, co od něho má bytí. — Blesk: neslétá tak rychle z mračen (nebo snad ze sféry ohňové), jako ty stoupáš k vlastnímu sídlu člověkovu, k nebi. — Těla lehká: ovzduší a ohňová sféra nad ním.

104 — 117. Vzájemný pořádek: všecky stvořené věci jsou uspořádány jedny vzhledem k druhým (tvoří organický celek), a tento pořádek nebo řád je to, co dává veškerenstvu stvořených věcí určitou jednotnost. — Formou: tím, co činí vesmír podobným Bohu, t. j. té představě (mluvíme-li po lidsku), kterou Bůh měl (a má) ve své mysli o světě, a podle níž nebo k jejímuž podobenství svět stvořil. — Vznešení tvorové: andělé v tomto pořádku spatřují jako stopu, šlépěji, Boha stvořitele. A on sám je cílem, pro nějž je onen řád učiněn. — Přirozenosti: všech věcí, a každá tím pudem nebo sklonem, který je do ní vložen, směřují k tvoření a zachovávání řečeného pořádku. — Původu svému: Bohu, od něhož dostaly (různým dáním) rozličné vlastnosti, jimiž se mu více nebo méně přibližují, podobají. — Do přístavů: k rozličným cílům, sobě vlastním. — V srdcích smrtelných: v živočiších, kteří nemají rozumu. — Zemi: silou přilnavosti atomů.

118 — 126. Mimo mohutnost rozumovou: nemají rozum. — Luk tento střílí: boží prozřetelnost tvory pudí k zachovávání onoho světového řádu. — Láska: svobodná vůle, jejímž předmětem je dobro. — Nebe vždycky klidné: Empyreum, jež se nepohybuje a v němž blažení požívají věčného uspokojení své touhy po štěstí. V něm, t. j. hned pod ním, se točí nejvyšší (směrem od země) pohyblivé nebe, které jsouc největší z devatera pohyblivých nebes, musí se točiti nejrychleji, aby oběhlo zemi v stejný čas jako druhá nebesa nižší a menší. — Tětivy: prozřetelnosti boží.

127 — 136. Jako forma: to, co umělec vytváří v určité látce, se nesrovnává vždycky s myšlenkou jeho duše a nevyjádří ji tak, jak by si přál, protože látka není dosti způsobilá (neodpovídá jeho úmyslu). — Od tohoto běhu: k vytčenému cíli, se může člověk svobodnou vůlí uchýliti. — První rozběh: vrozená náklonnost k dobrému srážívá člověka k zemi, t. j. k něčemu hříšnému, jež se mu klamně jeví dobrem. — Nesmíš se divit: jsa očištěn od zlých náklonností, přirozeně se nyní obracíš vzhůru, k dobru pravému, k Bohu.