Božská komedie. Ráj
Autor: Dante Alighieri
Digitalizátori: Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková
Beatrice prosí svaté, kteří zůstali, aby dopřáli Dantovi nějakého účastenství ve své moudrosti. Světla utvoří kruhy a kolují. Pak sv. Petr se táže básníka na jeho víru, co víra jest, zdali ji má, odkud ji přijal, co jej pohnulo věřiti a jaký je obsah jeho víry. Když Dante správně odpoví, sv. Petr mu na znamení úchvaly třikrát zakrouží okolo hlavy.
„Ó sbore vyvolený k velkým hodům
Beránka požehnaného, jenž krmí
vás tak, že vždy je vaše žádost plna,
5
s vašeho stolu padajících drobtů,
prvé než smrť mu konec času určí,
popatřte na nesmírnou touhu jeho
a maličko jej poroste; vyť vždycky
pijete z pramene, zkud jde, co myslí.“
10
Tak Beatrice, a ty duše plesné
sférami na pevných se zděly pólech,
na způsob komet mocně hárajíce.
A jako kola v hodinovém stroji
se točí tak, že pozorujícímu
15
stát zdá se první, poslední pak letět,
tak rozličně ta plesající kola
tančíce, že jsou pro bohatost svoji
rychlá a volná, dávala mi soudit.
Z toho, jež znamenal jsem nejkrásnějším,
20
tak šťastný oheň vyjíti jsem uzřel,
že žádných jasnějších tam nezůstavil;
a kolem Beatrice po třikráte
se zpěvem otočil se tolik božským,
že mi ho obraznost má nezopáčí.
25
Tož bez psaní to péro přeskakuje,
neb fantasie na takové řasy,
natož pak řeč, je příliš živou barvou.
„Ó svatá sestro má, jež tak nás prosíš
pobožně, horoucím svým citem lásky
30
mne z oné krásné sféry vybavuješ,“
se zastaviv ten požehnaný oheň,
se k paní mé pak obrátil svým dechem,
jenž tak, jak pověděl jsem, zahovořil.
„Ó věčné světlo velikého muže,“
35
zas ona, „jemuž Pán náš této divné
radosti klíče nechal, jež snes’ dolů,
zde tohoto, jak líbí se ti, zkoumej
v lehkých i těžkých otázkách stran víry,
jejížto mocí po moři jsi kráčel.
40
Zda dobře miluje a dobře doufá
a věří, tajno není tě, neb zrak svůj
máš tam, kde vše se zobrazeno vidí.
Ale že získalo si pravou věrou
občany toto království, je dobré,
45
by k slávě jí naň mluvit o ní přišlo.“
Jak bakalář se zbrojí, aniž mluví,
otázku dokud mistr nepředloží,
by zdůvodnila se, ne ukončila,
tak já vším důvodem se vyzbrojoval,
50
co ona mluvila, bych tazateli
a k vyznání byl takovému hotov.
„Rci, dobrý křesťane, zjev sebe zřejmě:
cože jest víra?“ Pročež k tomu světlu,
zkud toto válo, pozdvihl jsem čelo.
55
Potom jsem obrátil se k Beatrici,
a ona hned mi naznačila tváří,
bych z vnitřní studánky své vylil vodu.
„Milost, jež dává mi, bych u hejtmana,“
jsem počal, „vznešeného vyznával se,
60
učiň mé pojmy dobře vyjádřené.“
A pokračoval jsem: „Jak o tom, otče,
psal slohem pravdivým tvůj bratr drahý,
jenž s tebou na pravou Řím uved’ cestu,
jest víra podstata doufaných věcí
65
a důvod těch, jež nejsou viditelny,
a toto bytností se zdá mi její.“
Tu uslyšel jsem: „Správně o ní smýšlíš,
chápeš-li dobře, proč ji ku podstatám
a potom k důvodům též připočetl.“
70
A já mu nato: „Hluboké ty věci,
které mi tady vid svůj uštědřují,
očím, jež jsou tam dole, tak jsou skryty,
že jejich bytí jest tam v pouhé víře,
na kteréž naděj’ vznešená má základ,
75
a proto podstaty ráz na se bere.
A od té víry musí vycházeti
souzení naše, aniž jiné zříme,
a proto důvodu ráz v sobě chová.“
Tudíž jsem uslyšel: „By, co se dole
80
učením získává, tak chápalo se,
sofistův důvtip neměl by tam místa.“
Tak z ohně horoucí té lásky dechlo;
pak dodal: „Velmi dobře ohledána
tohoto peníze již směs a váha;
85
však rci mi, zdali máš jej ve svém měšci,“
A já: „Jej mám tak kulatý a lesklý,
že jeho ráz mi nijak nejist není.“
Ze světla potom vyšlo hlubokého,
jež zářilo tam: „Tento drahý klenot,
90
na němž je všeliká ctnost založena,
odkud jsi obdržel jej?“ A já nato:
„Déšť hojný Ducha svatého, jenž rozlit
je po starých i nových pergamenech,
je syllogismem, jenž mi prones’ o ní
95
tak ostrý závěrek, že proti němu
vše dokazování se zdá mi tupým.“
Potom jsem uslyšel: „Proč starý projev
i nový, jež ti takto zavírají,
ty za mluvení boží považuješ?“
100
A já: „Mně pravdy důkazem jsou skutky,
jež v zápětí šly, k nimžto kovu nikdy
příroda nehřála ni nekovala.“
Dán byl mi odvět: „Pověz, kdo tě jistí,
že skutky ty se staly? To ti totéž,
105
co dokázat chceš, přisahá, ne jiný.“
„Jestliže svět,“ jsem řekl, „na křesťanství
se bez zázraků obrátil, to samo
jest takovým, že stý díl nejsou jiné;
neb ty jsi vešel chudobný a lačný
110
do pole, dobrou sazenici síti,
jež révou byla, a teď jest z ní šípek.“
Když domluvil jsem, vznešený dvůr svatý
hned zahlaholil po kolech Te Deum
nápěvem, jenž tam nahoře se zpívá.
115
A velmož ten, jenž zkoumaje mne, vzhůru
již tak byl větev od větve mne vytáh’,
že k posledním jsme blížili se vrškům,
zas znova počal: „Milost, jež se láská
s tvou myslí, otvírala tobě ústa
120
až sem jak slušelo se otvírati,
takže já schvaluji, co ven z nich vyšlo.
Však nyní třeba vyjádřit, co věříš,
a odkud se to nabídlo tvé víře.“
„Ó svatý otče, duchu, který vidíš
125
to, co jsi věřil tak, že pospíchaje
do hrobu, překonal jsi mladší nohy,“
já započal, „ty chceš, bych zjevil tady
věření svého ochotného tvářnost
a na příčinu též ses jeho tázal.
130
I odpovídám: Věřím v jediného,
věčného Boha, jenž vším nebem hýbe
láskou a touhou, sám jsa nepohnutý.
A z důvodů ne fysických jen věřím
já tak a metafysických, než dává
135
tu víru mně též pravda, jež ztud prší
skrz Mojžíše a proroky a žalmy,
skrz evangelium a vás, již psali
jste, když Duch horoucí vás sebou vzdělal.
A věřím v osob věčných tré, jež věřím
140
co jednu bytnost, jednu tak i trojí,
že snese zároveň i ,jsou‘ i ,jesti‘.
Božího hlubokého toho stavu,
o němž se zmiňuji, mi v mysl pečeť
nauka evangelická ne jednou tiskne.
145
Toto je počátek, to je ta jiskra,
jež roste v plamen živý pak a ve mně
tak jako hvězda na nebi se třpytí.“
Jak pán, jenž poslouchá, co se mu líbí,
pak sluhu obejme, jak mile zmlkne,
150
z noviny vesele se zvěstované,
tak se zpěvem mi dobrořečíc, třikrát,
jak umlk’ jsem, mne obklíčilo světlo
to apoštolské, na jehož jsem rozkaz
byl mluvil; tak jsem, mluvě, se mu líbil.
1 — 24. Hodům: podle slov Zjev. 19, 9: „Blahoslavení, kteříž k večeři svatby Beránkovy povoláni jsou.“ Pokrmem je Bůh sám, jejž svatí vidí a mají. — Žádost plna: nemohou si již více přáti. — Poroste: pokropte jej maličko tou vodou, kterou vy hojně pijete. — Z pramene: boží moudrosti, odkud pochází vše, co tento ví a věří. — Se zděly: se učinily kruhy, koly. — Hárajíce: plápolajíce. — Pro bohatost: své slávy nebeské, větší nebo menší. — Šťastný: jasný, projevující blaženost. Je to sv. Petr a vyšel z kola apoštolů. — Obraznost: smyslová paměť vyvolává v obraznosti jisté minulé postřehy.
26 — 43. Na takové řasy: barvy příliš živé nejsou způsobilé vystihnouti dobře záhyby (řasy) oděvu; tak lidská fantasie je nezpůsobilá, a ještě nezpůsobilejší je řeč, aby vystihly lahodu onoho zpěvu. — Z oné: z kola apoštolů. — Dechem: hlasem. — Klíče: království nebeského, jímž je církev Kristova na zemi: ale protože církev má vésti lidi do nebe, praví se tu, že Petr dostal klíče nebeské radosti. — Zkoumej: Dante musí podniknouti zkoušku z tří božských ctností, víry, naděje a lásky. — Máš tam: v Bohu, vidíš Boha. — Věrou: víra, a ovšem pravá, je začátek spasení.
46 — 85. Bakalář: akademický stupeň. Jde tu o bakaláře, který podstupuje zkoušku, snad na doktorát. — Se zbrojí: v duchu chystá důvody a odpovědi na námitky. Má předloženou otázku dokázati, jak se ve škole naučil. Na mistrovi jest, aby o thesi rozhodl, aby otázku ukončil. Buti, vykládaje slova „ne ukončila“, praví: „Protože mistři žádnou otázku nikdy neskončí a každý zůstává při svém mínění.“ — Takovému: vztahuje se na tazatele i na vyznání. — Válo: znělo. — Vylil vodu: pověděl, co vím. — U hejtmana: originál má primipilo, podle latinského názvu velitele první setniny římských kopiníků. Sv. Petr je první mezi apoštoly. — Tvůj bratr: sv. Pavel, bratr v úřadě apoštolském. — Jest víra: z listu k Židům 11, 1: „Est autem fides sperandarum substantia rerum, argumentum non apparentium,“ což básník překládá téměř doslova. — Podstata: znamená zde podklad nebo základ. Naděje má víru za základ. — Viditelny: přístupny našemu přirozenému poznání, nebo jsou těžko přístupny. — Bytností: bytnost věci se vyjadřuje její definicí. Víra je ctnost (trvalá schopnost a ochota ke konání dobrého) vlitá od Boha, která nás činí schopnými a ochotnými míti za pravdu, co Bůh zjevil, a míti to za pravdu, protože on to zjevil. Ale právě to, že máme za pravdu, co Bůh zjevil a slíbil, ta víra je podkladem („podstatou“) naděje. A protože se při věření spoléháme na autoritu Boha, jenž jisté věci zjevil, proto máme za pravdu věci, jež nevidíme svým rozumem; takto víra, opřená o slovo boží, je nám bezpečným důvodem, že tajemství víry jsou pravdiva. Slova sv. Pavla tedy opravdu jsou definicí víry, vyjadřují její bytnost („co jest“). — Připočetl: sv. Pavel. — Vid svůj: dávají se mi viděti; a myslí též na to, co ještě spatří. — Bytí: že jsou, lze na zemi jen věřiti. — Na se bere: totiž víra. — Souzení: logické; z jedné zjevené pravdy vyvozujeme jiné pravdy, aniž jiné zříme, t. j. aniž pro pravdu vyvozených pouček máme jiný důvod, než zjevenou pravdu, v niž věříme a od níž jsme vyšli. — Chápalo se: tak jasně, jako ty chápeš definici víry. — Sofistův: sofisty sluli a slují ti, kteří při dokazování užívají falešných důkazů a klamou nezkušené zdáním pravdy. — Peníze: víry; pojem víry je dobře vysvětlen. — Měšci: další rozvádění tohoto přirovnání; maš víru v duši?
86 — 111. Kulatý: neopilovaný, neporušený; mám víru plnou, věřím všecko. — Lesklý: mám víru živou a uvědomělou (vím, proč věřím). — Nejist: v mé víře není žádné pochybnosti. — Všeliká cnost: neboť „spravedlivý živ jest z víry“ (Řím. 1, 17). — Obdržel: kterak jsi poznal zjevené pravdy? — Déšť: nauka Ducha sv. nebo slovo boží, jehož jsou plna Písma svatá Starého i Nového zákona (pergameny), je mi tak pronikavým a jistým důkazem toho, co věřím, že každé lidské dokazování je proti němu (dešti Ducha sv.) chabé. Cornoldi v dešti Ducha sv. vidí milost, která pohne duši, aby pevně věřila zjeveným pravdám. — Syllogismem: logickým soudem, který se končí závěrkem nebo výrokem o jisté pravdě. Zde znamená zkrátka důkaz. — Proč: jak víš, že to, co ti Písmo praví, je opravdu slovo boží? — Starý projev: Starý zákon. — Skutky: zázraky, skutky, na které nestačí přírodní síly. — To ti totéž: že se staly divy, to ti praví (přisahá) Písmo svaté; je-li ono slovem božím, ovšem můžeš mu věřiti; ale právě to, že ono je slovem božím, máš dokázati. — Takovým: Dante neodpovídá přímo, nýbrž jakoby pravil: připusťme, že zázraky se nestaly; svět se tedy obrátil na křesťanství bez zázraků; ale to samo je největší zázrak a tedy důkaz, že naše víra je pravá, že totiž mluvil Bůh. Je to známé dilemma svatého Augustina: svět přijal křesťanství jakožto náboženství zjevené buď byv pohnut zázraky, nebo bez zázraků. Jestliže se zázraky staly, je to důkazem božského původu křesťanství. Přijal-li svět víru bez zázraků, od chudých a neučených apoštolů, je to zázrak větší nad všechny jiné. Dilemma je správné, protože jde o náboženství, které nehoví vášním, nýbrž potírá je; a člověk svou povahou tíhne k přítomnému, k ukájení vášní. — Sazenici: církev, jež opustila prvotní horlivost.
113 — 137. Po kolech: všecka ta kola svatých zazpívala Te Deum (Tebe Boha chválíme) a to asi jen začátek toho hymnu. — Velmož: sv. Petr, který od jednoho bodu otázky (o víře) mne vedl k jinému, takže již málo zbývalo povědíti. — Láská: projevuje ti lásku boží. — Odkud: co tě pohnulo, abys tomu věřil. — Věřil tak: tak jistě, že jsi, běže na slova Magdalenina ke hrobu Kristovu, předstihl mladšího Jana. Evangelium (Jan, 19) vypravuje, že Jan běžel rychleji, ale nevešel do hrobu; pak přišel Petr a vešel tam. — Hýbe: uvádí v pohyb (změny atd.) tím, že jednak miluje, jednak je milován, jak bylo vyloženo v 1. zpěvu Ráje. — Fysických: které se zakládají na faktech nebo zjevech a na zásadě příčinnosti. — Metafysických: založených na nemožnosti nekonečné řady podřízených příčin a na poměru náhodného k nutnému. Takové důvody (fysické i metafysické) tvoří vědění (vědu), ne však víru; nicméně připravují duši k věření (náboženskému). Verše 130 — 132 se týkají jen víry v existenci Boha jediného a věčného. — Též pravda: pravdivé slovo boží. — Psali jste: to, co je v Novém zákoně mimo čtyři evangelia.
141 — 147. Snese: připouští, aby se o ní řeklo „jsou to tři osoby“ a „jest to jedna bytnost“ (přirozenost). — Stavu: způsobu bytí. — Pečeť: nejednou mi vtiskuje do mysli tuto pravdu. — Toto je počátek: tajemství nejsvět. Trojice je základní tajemství naší víry, z něhož pak vychází tajemství vtělení Syna božího, Ducha sv. posvětitele, nadpřirozeného rázu církve atd. — Jako hvězda: tato víra je v mé duši živá.
O autorovi
Dante Alighieri
jeden z najvýznamnejších talianskych básnikov a spisovateľov. Je predstaviteľ renesančného humanizmu, svojimi názormi a dielami prispel aj k rozvoju…
