Božská komedie. Ráj

Vznešená modlitba sv. Bernarda. Panna Maria pouhým obrácením očí k Bohu vymůže básníkovi žádoucí milost, a on spatřuje Boha tak, jak jest, jeho podstatu, tajemství tří božských osob a spojení božské a lidské přirozenosti v Kristovi. Na tomto svém vrcholu vidění básníkovo přestává, ale jeho mravní obnovení je dokonáno, neboť cítí, že jeho vůle je srovnána úplně s vůlí boží.

1 — 20. Panno a matko: panna svobodnou volbou své vůle, panna ustavičná; matka zázračným působením Ducha sv. — Dcero syna svého: Ježíš Kristus jest Bůh a člověk v jedné osobě; jakožto člověk jest její syn, jakožto Bůh ji učinil svou dcerou stvořením a přijetím (adopcí) za svou dceru, jako všichni svatí jsou přijatí synové boží. — Nad tvora: Panna Maria svým božským mateřstvím nepřestává býti tvorem, ale pro své těsné spojení se Stvořitelem jest vyvýšena důstojností nad všecko stvoření, nad všecky anděly a svaté, takže je hodna zvláštní úcty (cultus hyperduliae); ale také je pokornější nad všecky rozumové tvory, a svou pokoru projevuje tím, že se nazývá toliko služebnicí boží ve chvíli, kdy je vyvýšena k důstojnosti matky boží, a později, u Alžběty, velebí Pána, že „shlédl na nízkost služky své.“ — Věčného úradku: věčným úradkem se tu rozumí věčný úmysl, věčný plán vtělení Syna božího. Cílem toho úmyslu je Bůh — člověk. Ale Bůh — člověk neměl býti bez matky, tedy i ona byla cílem tohoto úradku, a sice cílem pevným, naprosto chtěným, ne jenom pro případ, že to neb ono by se stalo. — Výtvorem: dílem lidské přirozenosti, když se narodil jako člověk. — Láska: boží k lidem, hříchem uhaslá, zase se zanítila skrze Ježíše Krista, který smířil lidstvo s Bohem a nasel lásku k Bohu do srdcí všech, kteří docházejí spásy, a kteří jí docházejí právě proto, že milují Boha. Teplem té lásky se tudíž vypučel tento květ, růže, t. j. sbor svatých. — Pochodní: sluncem lásky, protože nejvíce Boha miluje jako slunce v poledne nejvíce praží, a vroucnost její lásky vybízí svaté k většímu ještě milování Boha. — Naděje: jako k ní voláme: „naděje naše, buď zdráva!“ Důvodem naší naděje je moc její přímluvy u Boha, což se vyjadřuje v následujících třech verších. Jimi básník arci nechce říci, že neobdržíme žádnou milost, budeme-li prositi Boha přímo, nýbrž jen v básnickém zanícení vyjadřuje, že přímluva Matky boží je nad každou jinou mocnější a prospěšnější. — Velkodušnost: štědrost v odměňování služeb třeba nepatrných.

22 — 38. Tento: Dante. — Životy duchové: duše. — Po pořádku: v pekle, očistci, ráji. — Spáse: Bohu, jenž činí spasené blaženými; a ve věčné blaženosti záleží naše spása. — Neplál: když jsem byl na zemi, nikdy jsem tak netoužil viděti Boha, jako nyní toužím, aby toho došel tento. — Skrovné: kéž jsou dostatečné, budeš-li je chtíti přijmouti. — Mrak smrtelnosti: v životě smrtelném člověk nemůže viděti Boha tváří v tvář; tato nemožnost je jako mrak mezi rozumem a Bohem. — Můžeš: svou přímluvou. — Po takovém vidění: jež mu nastává; vidění Boha. — Sklony: aby se již neuchýlil s pravé cesty a chtěl vždy jen to, co je podle Boha správné. — Hnutí lidská: náruživosti. — Viz: všichni svatí provázeli s rukama sepjatýma tuto modlitbu sv. Bernarda.

40 — 66. V úctě: poněvadž je to jeho matka. — Tvor: totiž ještě jiný tvor. Panna Maria má nejhlubší poznání Boha. — Ke konci: konec, t. j. splnění vší touhy lidské může býti jen vidění Boha a blaženost s tím spojená. — Horoucnost: ne touhu, neboť ta ještě nebyla splněna, ale jakousi horečnost očekávání, protože již byl jist, že se touha splní. — V paprslek: jenž přicházel shůry a po němž nyní Dante jakoby stoupal zrakem výš a výše, až do samé bytnosti boží. — Samo sebou: je pravdivé svou bytností, je pravda sama. — Z této chvíle: od této chvíle lidská řeč nestačí vyjádřiti to, co básník viděl. — Zmáhá: překonává. — Paměť: také pamět, které by bylo třeba k vypovědění spatřených věcí, je slabá, aby to pojala. — Dojem: někdy člověk si nemůže vzpomenouti, co se mu zdálo, a jen jakýsi dojem v něm zůstává. Je zajímavo pozorovati, jak básník, chtěje alespoň nějak naznačiti, co viděl, chvílemi jakoby se zastavoval a těžce oddychoval jako při namáhavém stoupání. — Sibyllina: vypravuje se o Sibylle Kumské, že psávala svě věštby nebo výpovědi na listí; vítr pak v její jeskyni listí roznášel a rozptyloval; tak se ztratilo básníkovi z mysli jeho vidění.

75 — 99. Vítězství: kterým přemáháš všecku schopnost lidské mysli. Vrátí-li se mi na mysl jen záblesk tohoto vítězství, lépe ono se pochopí. — Ostrost: kdo se dívá do příliš jasného světla a pak obrátí oči jinam, v první chvíli nic nevidí. — S Výborností: se samou bytností boží; upřel oči své mysli přímo v Boha. — Ztrávil: vynaložil jsem na to všecku schopnost svého pohledu, zraku. — Svázané: rozmanití tvorové jsou jako archy knihy, ale archy rozptýlené; v bytnosti boží je básník viděl spojené v jednu knihu, t. j. rozmanitost jejich se tam jevila jako jednota tak veliká, že všecky podstaty a jejich případnosti a způsoby bytí a působení (obyčej jich) tam byly naprosto jednoduchým světlem, v němž nebylo viděti žádnou rozmanitost, žádné rozdíly. V bytnosti boží, která je vzorem a příčinou všech stvořených bytostí, je všecko obsaženo (má v ní svůj byt, v ní jakoby zůstávalo), ale v nejjednodušší jednotě, takže to, nač básník potřebuje tolika slov, jest jedno jednoduché světlo. — S láskou: dosti nejasno, co básník míní: buď „dohromady s láskou,“ neboť Bůh miluje všecko, co stvořil (hřích arci není od něho) a na všem jakoby bylo teplo jeho lásky, buď že láska boží to svázala (v tom případě by se musilo překládati svázané láskou), a láska skutečně jest síla jednotící. — Uzlu: nazývá uzlem co dříve nazval svazkem, totiž nejjednodušší jednotu všech věcí, podstat a případností, v Bohu. — Formu: nazývá ji všeobecnou, protože se vztahuje na všecky věci. Formou se tu rozumí to, co dělá věci tak rozmanité jednoduchým světlem, jednoduchou jednotou; viděl, kterak a proč ty rozmanité věci jsou v Bohu jednou věcí, jednotou. — Rozkoš: při pouhém psaní; proto myslí, že to viděl. — Nepamětí: zapomněním; slovo „nepaměť“ mi dal do pera Čelakovský svým veršem „Nepaměti do propasti klesne pustý darmochleb.“ Dante chce říci, že jeden okamžik od vidění v něm způsobuje větší zapomenutí toho, co viděl, než dvacet pět věků, uplynulých od výpravy Argonautů do Kolchidy, kdy bůh moře Neptum po prvé spatřil ve vodě stín lodi Argo, způsobuje památce té výpravy. Znova se omlouvá, proč může pověděti tak málo. — Touhou: protože Bůh je dobro nekonečné a sytě, nikdy nenasycuje.

100 — 133. Při světle tom: při patření na světlo to; čím větší je dobro, které je předmětem vůle, tím více vůli přitahuje; ale dobro nekonečné, jsouc poznáno ve své bytnosti, ji přitahuje tak úplně, že není možná, aby se vůle chtěla obrátiti jinam; proto při svatých v nebi nemožnost hřešiti. — Nyní: nejen že nedovedu vyjádřiti, co jsem nyní ještě viděl, ale ani vzpomínku na to, ani to málo, co mi zbylo v paměti, nedovedu dostatečně vypověděti. — Vzhled: světlo bylo stále takové, jaké je spatřil na začátku, byla to stále táž jedna a nejjednodušší, naprosto nesložená z částí, bytnost boží; ale básník se měnil tím, že schopnost viděti Boha, udělená mu světlem slávy, ještě stále se v něm rozmáhala, takže mohl viděti tajemství nejsvětější Trojice a konečně způsob spojení božské a lidské přirozenosti v druhé božské osobě. — Patřením: na ono živé světlo, symbol Boha. — Subsistenci: bytnosti (essentia). — Jeden odražen: obraz Syna, který je od Otce od věčnosti (poznáním) zplozen. — Třetí: obraz Ducha sv., který jako vzájemná láska (láska, která je osobou), zároveň od Otce i Syna vychází (je dýchán). — Chabá: na vyjádření mého pojmu, a ten je příliš vzdálen skutečnosti, toho, co jsem viděl. — Samo jež svým’s bytím: ty jediné jsi samo od sebe, kdežto vše ostatní má bytí nebo jestotu (esse, to, že jest) od tebe. Myslím, že tu básník myslí zase na jedinost boží bytnosti, na Boha, nehledě k trojici osob, kterou vyjadřuje následujícími slovy. — Samo se chápeš: jenom ty sebe chápeš; Bůh sebe chápající je Otec, Bůh pochopený je Syn, Bůh sebou, jakožto chápajícím i pochopeným zároveň a vzájemně milovaný je Duch sv. Ne hříčka slov a pojmů, nýbrž skutečně tři osoby v jednom Bohu. — S úsměvem: v originále ti ami ed arridi — miluješ se a usmíváš se na sebe; snad tím básník vyjadřuje nevýslovnou blaženost Boha jednoho ve třech osobách. — Tu kružbu: ten kruh, který byl jako duha odražená od první duhy na nebi, symbol Syna. — Obezřely: pilněji k ní přihlédly. — Touž svou barvou: jakou měl kruh. Barvy tu znamenají osoby, a poněvadž lidská přirozenost Kristova subsistuje v druhé božské osobě (t. j. nikoli nějaká lidská osoba má tuto lidskou přirozenost Kristovu, nýbrž má ji — od chvíle vtělení, od chvíle, kdy Maria počala — druhá božská osoba), proto lidská podoba (lidská přirozenost) v kruhu měla touž barvu, jako kruh. Básník vidí, že tu je znázorněno spojení božské a lidské přirozenosti v jedné (druhé) božské osobě, a rád by porozuměl, kterak se to spojení stalo. — Geometrovi: který chce zjistiti, je-li možno vpraviti plošný rozsah kruhu do čtverce tak, aby se plošné rozsahy obou úplně sobě rovnaly; ale marně se o to pokouší. Tak Dante marně se pokoušel vystihnouti, jak se srovnal kruh s naší podobou, t. j. jak se stalo to spojení, že Bůh je opravdu člověkem a člověk (tento) Bohem.

139 — 145. Vlastní křídla: Síla básníkova rozumu na to nestačila, přes to, že již dostal světlo slávy. Toto světlo se totiž ještě mohlo stupňovati, a vyvrcholilo právě tím, že v mysl Dantovu udeřil jakýsi jas, a v tu chvíli byl jeho rozum osvícen tak, že uviděl (poznal) to, čeho si ještě přál. — Obraznosti moc tu došla: na toto poslední vidění nestačila, nedovedla vytvořiti nějaký smyslový obraz toho, co rozum v tu chvíli viděl. P. Dominik Palmieri se při této příležitosti obírá otázkou, kterou nazývá nejtěžší v celé Komedii. Dante s jedné strany několikrát praví, že viděl božskou bytnost samu v sobě, tak jak jest. Ale s druhé strany vypravuje, že toto vidění Boha se dálo ve smyslových obrazech; to však není přímé, intuitivní vidění božské bytnosti. Palmieri, rozvíjeje myšlenku starého Butiho, vysvětluje to tak. že téže doby, kdy básníkovu rozumu se zjevovala božská bytnost, v jeho obraznosti jako rovnoběžně s tím se tvořilo obrazné vidění spatřovaných věcí, ne aby pomáhalo rozumu viděti, nýbrž jakožto důsledek vidění rozumového, jehož mdlý obraz se obrážel v obraznosti, obraz sice mdlý, ale přece takový, že poskytoval básníkovi látku, aby mohl o tom něco psáti. To tedy, co básník vypravuje, líče vidění Boha, náleží k vidění obraznosti, které provázelo vidění rozumové; o tom však, co viděl rozumem, osvíceným světlem slávy, nepovídá podrobněji nic, nýbrž jen praví, že to viděl. Když ke konci svého vidění chtěl pochopiti způsob spojení druhé božské osoby s lidskou přirozeností, uviděl to myslí, osvícenou oním náhlým jasem, ale obraznost na to nestačila, protože způsob spojení Syna s lidskou přirozeností není předmětem, který by bylo lze vnímati nějakým obrazem, nějakou podobností, vzniklou ve fantasii. — Přání mé i chtění: přání a chtění se liší; byl by si přál viděti ještě věci nebeské, ale chtěl se líbiti Bohu. Vůle boží byla, aby se vidění skončilo; s touto vůlí srovnal Dante svoji, a tak si již nic nepřál. Jako při kole, které se otáčí kolem své osy, všecky body kola v týž čas se pohybují stále v stejné vzdálenosti od osy a stejně rychle, předpokládajíc, že kolo se pohybuje stejně, ne jako skoky, tak přání a vůle básníkova se srovnaly spolu a s vůlí boží. Ta vůle boží (Láska) srovnala přání s vůlí básníkovou. — Hvězdy: jako Peklo a Očistec, tak i Ráj se končí tímto slovem.